3 Tdo 1132/2013-40
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2013 o
dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného a o
dovolání obviněného Ing. R. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
19. 6. 2013, sp. zn. 12 To 186/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 265/2009, t a k t o :
I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního
zástupce odmítá.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. R.
K. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 2 T
265/2009, byl obviněný Ing. R. K. uznán vinným ze spáchání trestného činu
ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 trestního zákona [tj. zákona č. 140/1961
Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“)]. Za to byl podle § 224
odst. 1 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců,
jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen
na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr.
zákona mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu
zaměstnání, povolání nebo funkce nebo činnosti, jejíž výkon upravuje zvláštní
předpis, a které jsou spojené s výkonem odpovědnosti za dodržování plnění
povinností v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a požární ochrany,
na dobu osmnácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Z. P., se
svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání státního zástupce a obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve
druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 12 To
186/2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil
v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. na upraveném
skutkovém základě znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání
trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zákona, kterého se
dopustil tím, že
„jako mistr průmyslové čistírny odpadních vod na adrese R., V., okres P. – z.,
společnosti Severočeské vodovody a kanalizace, a. s., se sídlem P., T., který
je ve smyslu Provozního řádu čistírny odpadních vod ICN Czech republic a. s. R.
u P. pro trvalý provoz ze dne 25. 3. 2004, Místního provozního řádu
dezodorizace čistírny odpadních vod VUAB Pharma a. s. R. u P. pro trvalý provoz
ze dne 19. 1. 2007, Místního provozního řádu Plynového hospodářství čistírny
odpadních vod ICN Czech republic a. s. R. u P. pro trvalý provoz ze dne 15. 1.
2004, Provozního řádu čistírny odpadních vod VUAB Pharma a. s. R. u P. a. s.
dle zákona č. 82/2002 Sb., o ochraně ovzduší a vyhlášky č. 356/2002 Sb., ze dne
29. 1. 2008, osobou odpovědnou za provoz čistírny odpadních vod, vydal dne 22.
5. 2008 pod evidenčním číslem 23/08/MS písemný příkaz k práci J. P.,
pracujícímu zde jako osoba samostatně výdělečně činná na základě smlouvy o
obstarání věci ze dne 16. 10. 2006, konkrétně k opravě příruby na výstupu z
nádrže H - 108 do dezodorizačního potrubí za pomoci použití technologie -
acetylen, kyslík, bruska, s výslovným uvedením, že se jedná o prostředí bez
hořlavých látek, přičemž nedostatečně vyhodnotil rizika spojená s opravou
nádrže uvedeným způsobem, resp. při posuzování těchto rizik neuvážil možnost,
že výbušná atmosféra může do nádrže vniknout jiným způsobem, v důsledku čehož
dne 23. 5. 2008 kolem 08:45 hodin došlo při zahájení těchto prací J. P. po
použití úhlové brusky Narex u nádrže H - 108 k iniciaci a následném výbuchu
metanu, který se v nádrži H - 108 a v celé délce odplyňovacího potrubí
vytvořil, přičemž v důsledku výbuchu bylo částečně odtrženo víko nádrže H -
108 a poškozený J. P. byl odhozen na betonovou plochu vzdálenou 17 metrů, čímž
utrpěl poúrazový a pokrvácivý šok, kterému na místě podlehl“.
Za to byl obviněný podle § 224 odst. 1 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst.
1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená Z. P. se svým nárokem na náhradu
škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce zamítnuto.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Ing. R. K. dovoláním, v němž
uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je
přesvědčen, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V dovolání obviněný namítl, že
napadený rozsudek je založen na extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými
zjištěními na jedné straně a aplikovanými právními závěry soudu na straně
druhé, neboť skutková zjištění, ke kterým dospěl po doplnění dokazování
odvolací soud, nemají oporu ve spise.
Obviněný především namítl, že ani rozsudek soudu prvého stupně a ani rozsudek
soudu odvolacího neobsahuje popis toho, jaký byl skutkový děj předmětné
havárie, jaká byla prokázána příčina výbuchu, resp. příčina nahromadění metanu
v nádrži H 108, kde v systému metan vznikl, a jak je možné, že se dostal do té
části zařízení, která nebyla zahrnuta do tzv. plynového hospodářství. Bez
těchto jasných skutkových zjištění nebylo možné podle obviněného přistoupit k
právní kvalifikaci zjištěného skutku. Odvolací soud mu v rovině nevědomé
nedbalosti vyčítá, že měl předvídat riziko nahromadění metanu v předmětné
nádrži, ale již nijak nepopisuje, kde měl posléze hořící metan svůj původ a
jaká část systému selhala, když se metan do neplynové části čistírny odpadních
vod dostal. Takový závěr odvolacího soudu je zcela bez jakéhokoliv skutkového
podkladu, neboť mu klade za vinu, že měl něco předvídat, ačkoli samotný soud
nezjistil, co by to mělo být. Pokud tedy odvolací soud uvedl, že došlo k
poměrně problematickému nasátí plynů z jiných navazujících částí dané soustavy,
a to nikoli vlivem běžného provozu, ale vlivem prokorodování některých částí,
měl podle obviněného rovněž uvést, odkud k nasátí plynu došlo, vlivem jaké
koroze a kde tato koroze byla nalezena a kdy. Jedině tak by mohl dojít k
úvahám, zda obviněný mohl problematické nasátí plynů z jiných navazujících
částí dané soustavy předvídat či nikoli. V opačném případě nemohl podle
obviněného činit právní závěry o jeho zavinění.
Obviněný dále upozornil na to, že ve věci se jedná o poměrně složitou
technickou problematiku, která zřejmě vedla k tomu, že se odvolací soud
dopustil celé řady nepřesností a pochybení při skutkových zjištěních, zejména
při hodnocení dvou vypracovaných znaleckých posudků, které byly pro jakékoli
právní závěry stěžejní. Obviněný především zdůraznil, že oba znalci se na
nehodovém ději neshodli, jak mylně uzavřel odvolací soud. Znalec prof. Ditl
nijak při svých závěrech nereflektuje, že tzv. příruba na nádrži H 108 nebyla
uzavřena, ale byla dostatečně pootevřena, aby mohlo do nádrže vnikat dostatečné
množství vzduchu. Prof. Ditl uvažuje o tom, že metan, který hořel, vznikl v
nádrži H 108, zatímco znalec doc. Jeníček oponuje tím, že v nádrži H 108 metan
vzniknout nemohl, jelikož k tomu nebyly vhodné podmínky. Prof. Ditl sice
prezentoval dvě varianty nehodového děje, v žádné se však neshodl s doc. Jeníčkem, jak uvedl odvolací soud. Prof. Ditl v první variantě počítal s tím,
že plyny se vytvořily v nádrži H 108, a k nim se při vypouštění vody z nádrže
přisál prokorodovaným otvorem na této nádrži z okolí vzduch, a tím vznikla
výbušná směs. Ve druhé variantě počítal s tím, že se plyny vytvořily rovněž v
předmětné nádrži H 108, ale při napouštění nádrže vodou byly vytlačeny do části
systému, která následuje za nádrží H 108, ale protože nebyly v chodu
ventilátory, při opětovném vypouštění nádrže došlo ke zpětnému nasátí plynů
zpět do nádrže opět s efektem přisátí vzduchu prokorodovaným otvorem na této
nádrži H 108. Naproti tomu doc. Jeníček označil za pravděpodobnou příčinu
výbuchu možnost přisátí plynu z předcházejících technologických částí provozu,
předcházejících uvedenou nádrž. Jedná se o zcela jinou příčinu, než kterou
uvedl prof. Ditl, neuvažuje se o zpětném nasátí plynů z nádrže H 108 a již
vůbec ne z důvodu uzavření příruby nebo prokorodovaného otvoru v nádrži. Závěr
odvolacího soudu, že příčinou výbuchu bylo poměrně problematické nasátí plynů z
jiných navazujících částí dané soustavy, a to nikoli vlivem běžného provozu,
ale vlivem prokorodování některých součástí, neodpovídá závěrům doc. Jeníčka,
který hovořil o tom, že se plyn mohl nasát z předcházejících technologických
celků, nikoli navazujících celků. Odvolací soud dále obviněnému klade za vinu,
že byla zjištěna koroze na potrubí, které vychází (následuje) za nádrží H 108,
a že obviněný na tuto skutečnost nijak nereagoval a nevnímal jí jako zvýšené
riziko výbuchu. Podle obviněného odvolací soud zaměňuje korozi na potrubí,
které vystupuje z nádrže H 108, a která byla objektivně zjistitelná a poškozený
ji šel opravit, a korozi na předcházející části ČOV, která objektivně
zjistitelná nebyla, neboť se nacházela uvnitř zcela uzavřené anaerobní nádrže A
103. A právě koroze na potrubí, které spojuje nádrže A 103 a H 108, byla pravou
příčinou nahromadění metanu v nádrži H 108, což je zcela v souladu se závěry
doc. Jeníčka. Koroze na tomto místě však byla nezjistitelná, a obviněný proto
nemohl ani jen tušit, že k tomu došlo.
Koroze na výstupním potrubí z nádrže H
108 na přítomnost metanu neměla žádný vliv a nebyla v příčinné souvislosti se
vznikem výbušné směsi. Bez koroze na potrubí, které spojuje nádrže A 103 a H
108, by přitom k nahromadění výbušné směsi v nádrži H 108 nedošlo.
Obviněný odvolacímu soudu dále vytkl, že v rozsudku zcela chybí odůvodnění, na
základě jakých zjištění dospěl soud k závěru, že obviněný nedbal potřebné
opatrnosti a uvedená rizika nedostatečně důsledně vyhodnotil. Není patrné,
jakou opatrnost měl obviněný ještě zachovat, co učinil špatně a jaké indicie
při svém počínání vyhodnotil nedostatečně důsledně, když mu z hlediska všech
předpisů nelze nic vytknout. Nádrž H 108 nebyla zařazena v plynovém
hospodářství a jednotlivé technické normy žádná měření k posouzení rizik
výbuchu před zahájením prací nevyžadují. Ostatně jak zdůraznil znalec doc.
Jeníček, v daném místě se ani konstrukčně nepředpokládá, že tam budou odebírány
vzorky, a že by tam bylo nějaké místo, kde by se měření provádělo. Je tedy
otázkou, zda by měření na přítomnost metanu bylo vůbec možné provést. Obviněný
navíc na práci najal externího pracovníka - poškozeného, přesvědčil se o tom,
že je to osoba kvalifikovaná k provedení činnosti na nádrži H 108, a poskytl mu
stejné informace o stavu nádrže H 108, jako měl sám. Pokud poškozený jednal
neopatrně, nelze to přičítat k tíži obviněného.
Obviněný rovněž namítl, že se odvolací soud dopustil nesprávného posouzení
mimotrestních norem tím, že mu přičítá porušení § 3 odst. 4 nařízení vlády č.
406/2004 Sb., o bližších požadavcích na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví
při práci v prostředí s nebezpečím výbuchu. Obviněný totiž v žádném případě
nerozhodoval o tom, jaká část čistírny odpadních vod bude klasifikována jako
součást plynového hospodářství a jaká část již bude zahrnuta do tzv. neplynové
části. Taková klasifikace byla předmětem posouzení bezpečnostní komise, která u
zaměstnavatele fungovala, a je zcela mimo rámec pracovního zařazení obviněného.
Na základě uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského
soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 12 To 186/2013, podle § 265k odst. 1
tr. ř. zrušil z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a věc přikázal v
potřebném rozsahu Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Pro
případ rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil obviněný
souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek
§ 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní
zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k tomu sdělil, že po
seznámení se s obsahem dovolání a obviněným uplatněných námitek a vzhledem k
souběžně podanému dovolání nejvyššího státního zástupce v této věci v
neprospěch obviněného, se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu rovněž napadl v neprospěch
obviněného Ing. R. K. dovoláním nejvyšší státní zástupce, v němž uplatnil
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť podle jeho
názoru bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku
podaného státním zástupcem proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a)
tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku. V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného
prostředku nejvyšší státní zástupce uvedl, že nelze souhlasit se závěrem
odvolacího soudu ve vztahu k aplikaci materiálního korektivu podle § 88 odst. 1
tr. zákona vycházejícího z toho, že obviněný sice porušil důležité povinnosti
vyplývající z jeho postavení a funkce mistra čistírny odpadních vod a zároveň
mu uložené zákoníkem práce a prováděcími právními předpisy, avšak v daném
případě došlo k problematickému nasátí plynů do inkriminované nádrže, která
není součástí tzv. plynového hospodářství, z jiné části dané soustavy nikoli
vlivem běžného provozu, ale vlivem prokorodování některých součástí, přičemž
současně odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že poškozený jako osoba
samostatně výdělečně činná měl mít potřebnou kvalifikaci a mohlo ho napadnout,
že používá úhlovou brusku na rizikovém místě, a měl tak požadovat garance
bezpečné práce, k čemuž však nepřistoupil.
Podle nejvyššího státního zástupce odvolací soud při hodnocení míry zavinění
pominul skutečnost, že obviněný jako vedoucí provozu čistírny odpadních vod již
v době před spácháním projednávaného skutku vydal v rozporu se schváleným
provozním zařízením čistírny pokyn k uzavření odvětrávacího zařízení na
anaerobním reaktoru H 108 z důvodu předchozího úniku pěny. Vzhledem ke svému
vzdělání a praxi si musel být obviněný vědom z toho plynoucí možnosti vzniku
nebezpečí výbuchu v důsledku vytváření metanu uvnitř nádrže. Byl to tedy
primárně obviněný, kdo svým jednáním zapříčinil změnu povahy reaktoru H 108
oproti původně projektově schválenému provzdušňovacímu zařízení v rámci systému
čistírny a vysoce nebezpečné zařízení, jež mohlo při styku s akcelerátory
zapříčinit výbuch, neboť jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů, na
přítomnost výbušného plynu v předmětné nádrži měla vliv právě obviněným dříve
nařízená úprava odvzdušňovacího potrubí. Rovněž tak si měl být obviněný před
vydáním písemného příkazu k provedení práce vědom, že došlo ke korozi
odvzdušňovacího zařízení anaerobního reaktoru, a tudíž vyvstala možnost nasátí
vzduchu prostřednictvím následně i poškozeným zvětšeného otvoru na odvětrávacím
zařízení reaktoru. Měl a mohl tedy předpokládat právě na základě svého
dřívějšího rozhodnutí o uzavření anaerobního reaktoru vznik hořlavých a
výbušných látek i samotného výbuchu, a to tím spíše, že výslovně určil k
provedení úprav pracovní pomůcky zjevně způsobilé k iniciaci exploze. Právě
jednání obviněného směřující k nevhodným technologickým úpravám předmětného
provozu považuje nejvyšší státní zástupce za okolnost podstatně zvyšující míru
zavinění jakožto jedno z kritérií rozhodných pro aplikaci § 88 odst. 1 tr.
zákona.
Za nesprávné hmotně právní posouzení označil nejvyšší státní zástupce také
skutečnost, že odvolací soud při aplikaci § 88 odst. 1 tr. zákona přihlédl mimo
jiné k okolnosti, že poškozený vykonával práce v postavení osoby samostatně
výdělečné činné a jakožto osoba kvalifikovaná. Z hlediska míry zavinění je však
právní postavení poškozeného nerozhodné. K tomu nejvyšší státní zástupce
odkázal na § 101 odst. 5 zákoníku práce, podle kterého se povinnost
zaměstnavatele zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci vztahuje na
všechny fyzické osoby, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovišti. V
této souvislosti nejvyšší státní zástupce přiměřeně odkázal na závěry uvedené v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 163/2013. Sama
okolnost, že poškozený byl příslušným způsobem proškolen, nemůže mít přímý
dopad na míru zavinění obviněného, který výslovně poškozeného poučil, že v
daném případě se o rizikový prostor nejedná. Volba konkrétního pracovního
prostředku zároveň nemůže zvyšovat míru spoluzavinění samotného poškozeného,
když obviněný jako osoba odborně povolaná použití těchto prostředků nařídil.
Míra porušení povinností ze strany poškozeného je tak podle nejvyššího státního
zástupce ve vztahu k vzniklé explozi nepoměrně nižší, nežli míra zavinění
obviněného, jenž byl obeznámen s komplexním fungováním složitého nebezpečného
provozu čistírny odpadních vod.
Zvýšený stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost nejvyšší státní
zástupce rovněž shledal v tom, že v konkrétním případě jednání obviněného
směřovalo proti zákonem chráněnému zájmu na dodržování povinností
zabezpečujících bezpečný provoz vysoce specializovaného technického zařízení,
plnícího rovněž veřejně prospěšné funkce. V neposlední řadě nejvyšší státní
zástupce odvolacímu soudu vytkl, že nedostatečně zohlednil také další
skutečnosti vážící se k osobě obviněného. Jak totiž ze skutkových zjištění
vyplynulo, v obviněným řízené čistírně odpadních vod již přibližně o dva roky
dříve došlo k explozi, v jejímž důsledku došlo k vážnému poškození zdraví. Pro
toto jednání byl obviněný zároveň i trestně stíhán, a třebaže byl v dané věci
pravomocně zproštěn obžaloby, měla vést tato zkušenost u obviněného k vyšší
míře předvídatelnosti a opatrnosti při dodržování všech jeho povinností na jemu
svěřeném úseku řízení čistírny odpadních vod. U obviněného tak lze podle
nejvyššího státního zástupce dovozovat určitou lehkomyslnost k dodržování jeho
právních povinností, což rovněž vylučuje aplikaci § 88 odst. 1 tr. ř. Na
základě uvedených důvodů vyjádřil nejvyšší státní zástupce přesvědčení, že
jednání obviněného mělo být správně posouzeno jako trestný čin ublížení na
zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, a pokud tak soudy neučinily,
spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu
dovolacího důvodu podle§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž tuto vadu
odvolací soud neodstranil, nýbrž podaný opravný prostředek jako nedůvodný
zamítl, čímž dále zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř.
Proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání
podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr.
ř., napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 12 To
186/2013, zrušil, a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal
Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ
jiného rozhodnutí, než předpokládaného v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se prostřednictvím obhájce vyjádřil
obviněný v podání ze dne 9. 10. 2013. Ve svém vyjádření uvedl, že nesouhlasí s
argumenty uvedenými v dovolání, jelikož státní zástupce zde uvedl řadu
nepřesností a zkreslení týkajících se zejména prokázaného skutkového stavu,
který vyšel v řízení najevo. Pokud totiž státní zástupce dovodil vyšší míru
zavinění z toho, že obviněný vydal inkriminovaný příkaz k provedení prací dne
22. 5. 2008, při jejichž provádění došlo k výbuchu, za situace, kdy si musel
být vědom, že v důsledku předtím provedené úpravy příruby došlo ke změně
charakteru předmětné nádrže v rozporu s projektovou dokumentací, nemají tyto
závěry podle obviněného jakoukoliv oporu v provedeném dokazování. K tomu
obviněný prezentoval vlastní verzi soudy zjištěného skutkového stavu, která v
podstatě kopírovala námitky uvedené v jeho dovolání. K otázce aplikace § 88
odst. 1 tr. zákona obviněný poznamenal, že okolnosti podmiňující použití vyšší
trestní sazby jakožto zvláště přitěžující okolnosti je třeba vždy hodnotit
materiálně, přičemž k nim lze přihlížet jen tehdy, jestliže pro svou závažnost
podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Zásadní nesouhlas
vyjádřil obviněný s domněnkou státního zástupce, že u něj lze dovodit určitou
lehkomyslnost k dodržování jeho právních povinností. V trestním řízení vedeném
u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 82/2008 byl obžaloby zproštěn v
plném rozsahu. Na prováděné práce si vždy najal kvalifikované, proškolené a
oprávněné osoby a vždy postupoval v souladu se všemi provozními řády. Na
čistírně odpadních vod přitom pracuje dvanáct let. Pokud tedy soudy dovodily v
jednom případě jeho zavinění v rovině „nezachování potřebné opatrnosti“, nelze
z toho v žádném případě usuzovat na nějakou lehkomyslnost při plnění jeho
pracovních povinností.
Z těchto důvodů považuje obviněný dovolání nejvyššího státního zástupce za
nedůvodné. Jelikož současně neobsahuje uvedení, proti jakým výrokům napadeného
rozsudku směřuje, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítl nebo podle § 265j tr. ř. zamítl.
Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí
soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Obviněný Ing. R. K. je podle
§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro
nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Obě
dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr.
ř.), dovolání obviněného bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2
věta první tr. ř.) a obě současně splňují formální a obsahové náležitosti
předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci
jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že
dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť
napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve
věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu
trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný a nejvyšší státní
zástupce svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na který
je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění
podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §
265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst.
7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v
konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V případě dovolání obviněného Ing. R. K. byla dovolací argumentace zaměřena jen
proti tomu, jakým způsobem soudy hodnotily provedené důkazy a jaká skutková
zjištění z těchto důkazů učinily, když hlavní část jeho argumentace směřovala
proti hodnocení znaleckých posudků a výpovědí znalců. Jeho námitky nenapadaly
právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit
vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové
závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost
Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy
odvolacího soudu důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a
přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky § 2 odst. 6
tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s § 2
odst. 5 tr. ř. Odvolací soud rozhodně nevybočil při hodnocení důkazů jednotlivě
i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neshledal
ani onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými
důkazy.
Lze souhlasit se závěry odvolacího soudu, že obviněný byl v době výbuchu nádrže
odpovědný za dodržování technologických a technických postupů z hlediska
platných legislativních a vnitroorganizačních předpisů a rovněž za dodržování
příslušných předpisů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Obviněný si byl
vědom prokorodování systému spojeného s předmětnou nádrží, i toho, že na nádrži
byly provedeny technické úpravy spočívající v úpravě odvzdušňovacího potrubí
nádrže. Před zahájením opravy nebyla nádrž vyprázdněna, nacházely se v ní
zbytky kapaliny z poměrně složitého vodohospodářského systému, přičemž složení
této kapaliny nebylo nijak zjišťováno, stejně jako nebylo zajištěno
nadstandardní odvětrání. Nádrž měla být odvětrávána toliko běžným způsobem
vztahujícím se k běžnému chodu, nebyl však brán zřetel ani na objektivně
existující korozi navazujícího zařízení ani na zamýšlené použití vysoce
rizikového zařízení – uhlové brusky. Na obviněného bylo nutno klást požadavky
zvýšené opatrnosti, měl velice pečlivě zvažovat možná rizika a na jejich
základě poté přijmout nezbytné opatření, a to nejen kompletní vypuštění nádrže
a zajištění nadstandardního odvětrání, ale také například opakované měření na
přítomnost bioplynu ještě předtím, než dojde k použití brusky. Obviněný, vědom
si špatného stavu celého zařízení, tak nedbal potřebné opatrnosti a uvedená
rizika nedostatečně důsledně vyhodnotil, když vycházel toliko z předpokladu, že
by k výskytu výbušné směsi dojít nemělo, což se ukázalo jako předpoklad zásadně
mylný. Obviněný však vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům měl vědět, že
k uvedenému nebezpečí může reálně dojít, byť míra rizika byla skutečně menší.
Pokud jde o námitky nejvyššího státního zástupce zaměřené proti aplikaci § 88
odst. 1 tr. zákona ve vztahu k § 224 odst. 2 tr. zákona, lze s ním souhlasit v
tom, že míru zavinění obviněného nemůže zásadně ovlivnit skutečnost, že
poškozený prováděl práce v postavení osoby samostatně výdělečně činné. Naproti
tomu zcela rozhodující okolnost uváděná nejvyšším státním zástupcem, která
podle něj vylučuje aplikaci § 88 odst. 1 tr. zákona, spočívající v tom, že
primární příčinou výbuchu bylo jednání obviněného spočívající ve změně povahy
reaktoru (nádrže H 108) oproti původně projektově schválenému provzdušňovacímu
zařízení v rámci systému čistírny odpadních vod na vysoce nebezpečné zařízení,
jež mohlo při styku s akcelerátory zapříčinit výbuch, nekoresponduje se
skutkovými zjištěními učiněnými v předchozím řízení. Ze stabilizovaného
skutkového stavu zachyceného po provedeném přezkumném řízení ve výroku a
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu naopak vyplývá, že primární příčinu
výbuchu nelze zcela jednoznačně určit, když nejpravděpodobnější je přítomnost
metanu, který nevznikl v předmětné nádrži, ale byl nasát z okolí, což souvisí s
technickým stavem nádrže (str. 7 usnesení), a že naopak existují významné
pochybnosti o tom, že opravou provedenou v létě roku 2007 došlo k absolutnímu
zaslepení příslušného otvoru, které je třeba vykládat jednoznačně ve prospěch
obviněného (str. 6 usnesení). Na tomto základě nelze odvolacímu soudu při
úvahách o aplikaci § 88 odst. 1 tr. zákona nic vytknout, pokud se mu míra
zavinění obviněného oprávněně jevila jako poněkud nižší, než zákon v rámci
kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu předpokládá. Pokud
jde o další okolnosti zvyšující stupeň společenské nebezpečnosti činu
obviněného namítnuté nejvyšším státním zástupcem (veřejně prospěšná funkce
čistírny odpadních vod a dřívější trestní stíhání obviněného, které skončilo
zprošťujícím rozsudkem), Nejvyšší soud je v daných souvislostech nepovažuje za
natolik významné, aby odůvodnily jiný závěr, než k jakému dospěl odvolací soud.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který
nejvyšší státní zástupce uplatnil z toho důvodu, jelikož byl přesvědčen, že
napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku,
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., lze argumentačně odkázat na předchozí část odůvodnění
vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky nejvyššího státního
zástupce nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k
obviněnému Ing. R. K. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nebylo podáno
z důvodů stanovených zákonem, a proto rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával
podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí obou dovolání rozhodnuto v neveřejném
zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký