6 Tdo 163/2013-I.-67
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 22. května 2013 předsedou senátu v trestní
věci obviněného Ing. M. K., vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp.
zn. 4 T 102/2010, t a k t o :
Podle § 265g odst. 2 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu b e r e
n a v ě d o m í zpětvzetí dovolání podaného obviněným Ing. M. K. proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 7 To 20/2012.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 9. 2011, č. j. 4 T
102/201-800, byl obviněný Ing. M. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným
trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zákona,
kterého se dle skutkového zjištění tohoto soudu dopustil jednáním popsaným na
str. 2 rozsudku. Za to byl odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zákona k trestu
odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1,
§ 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců.
Podle § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a), § 54 odst. 3 tr. zákona byl obviněnému
uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč a pro případ, že by nebyl ve
(stanovené) lhůtě vykonán, byl uložen (správně stanoven) náhradní trest odnětí
svobody v trvání šesti měsíců. Tímto rozsudkem bylo současně rozhodnuto i o
vině dalších obviněných.
O odvolání obviněného (a spoluobviněných) proti tomuto rozsudku rozhodl
ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, který svým rozsudkem ze dne 13. 3.
2012, sp. zn. 7 To 20/2012, z podnětu podaných odvolání podle § 258 odst. 1
písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3
tr. ř. ve věci nově rozhodl. V případě obviněného Ing. M. K. rozhodl tak, že ho
uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odstr. 1, 2 tr.
zákona, jehož se podle zjištění tohoto odvolacího soudu dopustil způsobem
popsaným na str. 2 a 3 jeho rozsudku, a uložil mu stejné tresty jako soud
prvního stupně.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadl obviněný prostřednictvím
svého obhájce Mgr. Marka Petrjonáše dovoláním (č. l. 951) opřeným o dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Toto dovolání, které bylo třeba vyhodnotit jako přípustné podle § 265a odst.
1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a splňující obsahové náležitosti dovolání (§ 265f
tr. ř.), bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). V souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. se k němu podáním ze dne 29.
3. 2013, včetně návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu, vyjádřil státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství.
Spis okresního soudu byl Nejvyššímu soudu předložen dne 13. 2. 2013. Následně
bylo Nejvyššímu soudu doručeno podání obviněného ze dne 15. 2. 2013, učiněné
prostřednictvím jeho obhájce, v němž obviněný sděluje, že své dovolání ze dne
2. 7. 2012, jímž napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2012,
č. j. 7 To 20/2012-898, bere v celém rozsahu zpět.
Podle § 265d odst. 2 věta první tr. ř. zpětvzetí dovolání vezme, není-li
překážek, na vědomí předseda senátu Nejvyššího soudu, a nebyla-li věc tomuto
soudu předložena, předseda senátu soudu prvního stupně. Předseda senátu
Nejvyššího soudu postupoval podle tohoto ustanovení a vzal zpětvzetí dovolání
obviněného na vědomí, neboť neshledal překážek, které by takovému postupu
bránily.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 6 Tdo 163/2013
Datum rozhodnutí: 22.05.2013
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Dotčené předpisy: § 224 odst. 2 tr. zák.
Kategorie rozhodnutí: D
6 Tdo 163/2013-II.-70
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. května 2013 o
dovolání podaném obviněným P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 13. 3. 2012, sp. zn. 7 To 20/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 102/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 9. 2011, sp. zn.
4 T 102/2010, byl obviněný P. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán
vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 zákona č.
140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, trestního zákona účinného do 31.
12. 2009 (dále jen „tr. zák.“).
Za tento trestný čin byl obviněnému podle § 224 odst. 2 tr. zák.
uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který byl podle § 58 odst.
1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.
Podle § 53 odst. 1, 2 písm. a), § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl dále uložen
peněžitý trest ve výši 50.000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest ve lhůtě
nevykonal, byl uložen (správně stanoven) náhradní trest odnětí svobody v trvání
tří měsíců. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o spoluobviněných Ing. M. K.,
Ing. D. Š. a Ing. P. K.
Z podnětu odvolání všech obviněných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze
dne 13. 3. 2012, sp. zn. 7 To 20/2012, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř.
napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově uznal
vinným obviněného P. K. trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1,
odst. 2 tr. zák., kterého se měl podle skutkových zjištění odvolacího soudu
dopustit tím, že
nejméně dne 22. 1. 2008 kolem 12:45 hodin v T., v průmyslové zóně B., na
pozemku parc. č. …, k. ú. K., v prostoru staveniště stavby „Nový závod MATADOR
- DONGWON CZ“, P. K., jednatel podzhotovitele stavby společnosti MARKAL INVEST,
s.r.o., jako osoba odpovědná za udržování povinností k ochraně života, zdraví a
bezpečnosti práce při provádění prací na této stavbě nesplnil povinnosti
vyplývající z ust. § 2 odst. 3 nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších
požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích, kdy po
převzetí staveniště od podzhotovitele stavby společnosti HASIL, a.s., Ing. D. Š., nezajistil, aby práce a činnosti jeho zaměstnanců byly organizovány,
prováděny a koordinovány tak, aby současně byli chráněni také zaměstnanci
dalšího zaměstnavatele, jak požaduje ust. § 101 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, dále jako odpovědná osoba
zaměstnavatele nepřijal technická a organizační opatření k zabránění pádu
zaměstnanců z výšky nebo k jejich bezpečnému zachycení a nezajistil jejich
provádění na pracovišti ležícím ve výšce nad 1, 5 metrů nad okolní úroveň, jak
požaduje ust. § 3 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších
požadavcích na bezpečnost a ochranu při práci na pracovištích s nebezpečím pádu
z výšky nebo do hloubky, nezajistil ochranu proti pádu přednostně pomocí
prostředků kolektivní ochrany, kterými jsou zejména technické konstrukce, např. ochranná zábradlí, ohrazení, poklopy, záchytná lešení, ohrazení nebo sítě a
dočasné stavební konstrukce, např. lešení nebo pracovní plošiny, jak požaduje
ust. § 3 odst. 2 téhož nařízení vlády, dále jako odpovědná osoba
zaměstnavatele, který prováděl jako zhotovitel stavebněmontážní práce pro
jinou právnickou osobu na jejím pracovišti, nezajistil v součinnosti s touto
osobou vybavení pracoviště pro bezpečný výkon práce, nesplnil povinnosti
dodržovat další požadavky kladené na bezpečnost a ochranu zdraví při práci, při
přípravě projektu a realizaci stavby, jimiž jsou přijetí odpovídajících
opatření, pokud budou na staveništi vykonávány práce a činnosti vystavující
zaměstnance ohrožení života nebo poškození zdraví a dodržování bližších
minimálních požadavků na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích,
stanovených prováděcím právním předpisem, jak požaduje ust. § 3 odst. 1, odst. 2 písm. p), q) zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovně-právních vztazích a o
zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb
mimo pracovněprávní vztahy, ve znění pozdějších předpisů, a nesplnil povinnost
organizovat práci a stanovit pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady
bezpečného chování na pracovišti a aby zaměstnanci byli chráněni proti pádu
nebo zřícení, jak požaduje ust. § 5 odst. 1 písm. c) téhož zákona, a nezajímal
se, jak je bezpečnost a ochrana zdraví při práci na staveništi upravena v
ověřené projektové dokumentaci, kdy při řádném plnění svých povinností by
zejména z odst.
5 bodu D Plánu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na
staveništi, který tvoří přílohu Technické zprávy ověřené projektové dokumentace
věděl o nutnosti používání prostředků kolektivní ochrany, v důsledku čehož
došlo k pádu P. P. z volného okraje otvoru ve střešní konstrukci, ponechaného
pro budoucí obloukový světlík, z výše 8 metrů na štěrkové lože uvnitř
staveniště haly, při kterém utrpěl mj. zranění v podobě roztržení srdce,
kterému na místě podlehl, kdy zejména zajištěním prostředků kolektivní ochrany
by k smrtelnému následku pádu P. P. způsobeného jakoukoli příčinou nedošlo.
Za to mu byl podle § 224 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání
jednoho roku, který byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně
odložen na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců. Podle § 53 odst. 1, odst.
2 písm. a), § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši
50.000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve lhůtě vykonán, byl
stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Tímto rozsudkem
bylo rozhodnuto také o vině spoluobviněného Ing. M. K., spoluobvinění Ing. D.
Š. a Ing. P. K. byli obžaloby zproštěni.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce Mgr. Daniela Keprta dovolání, jež opřel o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení nebo na
jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítá, že soudy
učinily nesprávný závěr, pokud jej určily jako osobu odpovědnou v otázce
ochrany bezpečnosti práce na staveništi za společnost MARKAL INVEST s.r.o.
Domnívá se, že z některých provedených důkazů vyplývá, že odpovědnou osobou byl
ustanoven L. L. Tyto důkazy nebyly podle něj soudy správně vyhodnoceny. Jeho
odpovědnost za následky porušení povinností vyplývající z ochrany a bezpečnosti
práce dovozená soudy nemůže bez dalšího plynut toliko jen z výkonu funkce
statutárního orgánu. Soudy jeho odpovědnost posoudily příliš extenzivně.
Dovolatel poukázal na to, že soudy nepřihlédly ke spoluzavinění poškozeného,
který znal podmínky na stavbě, nedostatečnou ochranu ignoroval a za nepříznivé
povětrnostní situace vystoupil do výšky, kde si počínal lehkovážně a vůči sobě
zcela nezodpovědně. Soudy o pádu poškozeného podle názoru obviněného učinily
spekulativní závěr. Obviněný namítl, že poškozený mohl být poryvem větru smeten
např. v důsledku nesení břemene zvětšujícího opěrnou plochu větru. Poukázal na
znalecké zjištění, že záchytné prostředky se aplikují pouze do vzdálenosti 1,5
metrů od otvoru. Má za to, že sám poškozený byl schopen následku zabránit,
pokud by nevstupoval na střechu za daných povětrnostních podmínek a nedostatku
zajištění, aplikoval prvky osobní ochrany a nemanipuloval by s břemeny, jež
zvyšovaly nebezpečí smetení poryvem větru.
Obviněný dále soudům vytkl, že se nezabývaly jeho opakovaně uplatněným právním
názorem, že na jeho jednání nedopadá ustanovení § 101 odst. 4 zákoníku práce.
Má za to, že povinnost tam stanovená nesměřuje k prevenci ve vztahu ke všem
možným rizikům na pracovišti a už vůbec ne k rizikům plynoucím ze samotného
výkonu práce zaměstnanců jiných zaměstnavatelů. Upozornil na fakt, že nebyla
splněna také podmínka stejného pracoviště. Dovodil, že v okamžiku pádu
poškozeného se nejednalo o pracoviště jím zastupované společnosti MARKAL INVEST
s.r.o., když zajišťovala jinou fázi technologického procesu. Odvolací soud
podle něj nesprávně uzavřel, že objednatelé společnosti MARKAL INVEST s.r.o.
nenesou za bezpečnost práce na dotčeném pracovišti žádnou odpovědnost.
Konstatoval, že jeho společnost neměla smluvní povinnost instalovat prostředky
kolektivní ochrany, ty nebyly ani zahrnuty do kalkulace ceny díla. Kolektivní
ochrana měla být součástí prováděcí dokumentace, měla být zahrnuta do ceny díla
a měl být ustanoven koordinátor bezpečnosti práce.
Dále vznesl námitky proti uloženému peněžitému trestu, když namítl, že soudy
nezjišťovaly jeho majetkové poměry.
Na základě shora uvedeného závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadený rozsudek a předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc přikázal
nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se za podmínek § 265h odst.
2 tr. ř. k podanému dovolání vyjádřil tak, že dle jeho posouzení jsou námitky
obviněného částečně založeny na odlišných skutkových základech, než na jakých
stojí rozhodnutí soudů obou stupňů. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu,
tak nelze dle názoru státního zástupce nijak přihlížet k těm námitkám
obviněného, jimiž popírá své zavinění s odkazem na vlastní interpretaci
některých ve věci provedených důkazů, popřípadě, jimiž konstruuje významný vliv
spoluzavinění poškozeného do té míry, že je tak údajně přerušen příčinný vztah
mezi jeho jednáním a následkem spočívajícím v usmrcení poškozeného.
Státní zástupce má za to, že ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného
Kalába lze akceptovat závěry soudů obou stupňů, pokud dovodily, že obviněný byl
odpovědný za technologické zajištění zabudování světlíků do připravených
stavebních otvorů, když byl v rozhodnou dobu jednatelem společnosti MARKAL
INVEST s.r.o., provádějící instalaci polykarbonátového krytu světlíků a zároveň
byl autorem příslušného technologického postupu. Závěr, že obviněný byl
odpovědný i za příslušné zajištění těchto stavebních otvorů proti pádu z výšky,
je tak (s odkazem na konkrétní povinnosti stanovené jednak zákoníkem práce,
jednak zákonem č. 309/2006 Sb., a navazujícími prováděcími nařízeními vlády č.
591/2006 Sb., a 262/2006 Sb.) přiléhavý. Obviněný jakožto jednatel společnosti,
jež byla zhotovitelem krytu příslušného světlíku, byl v příslušné dokumentaci
veden jako vedoucí montážní skupiny. Obviněný se zároveň smluvně zavázal
provést příslušné práce v souladu s technickým projektem, v němž byly požadavky
na zajištění prostředků bezpečnosti a ochrany zdraví při práci specifikovány.
Státní zástupce podotkl, že technologické postupy při instalaci světlíku se
prolínaly s pracovní činnosti společnosti Izoš, s.r.o., pro niž pracoval
poškozený, a jednalo se tak fakticky o společné pracoviště obou těchto
společností.
Obviněný přitom podle státního zástupce jednoznačně věděl, že na uvedeném místě
se nenacházely žádné prostředky kolektivní ochrany. Pokud jde o prostředky
ochrany individuální, tyto nemohly být v případě pohybu poblíž stavebního
otvoru efektivní (k tomu odkázal na zjištění soudu z výpovědi svědka Š., že
bylo nejprve nutno dojít až k otvoru a teprve tam bylo možno se uvázat, jiný
způsob možný nebyl). K otázce spoluzavinění poškozeného je třeba zdůraznit, že
poškozený se pohyboval v blízkosti nezajištěného světlíku, aby ze střechy
odnesl nářadí. Ve shodě se závěry soudů proto nelze dovodit, že by to byl
naopak tento poškozený, který by porušil svou povinnost používat individuální
prostředky ochrany. Dle názoru státního zástupce neobstojí ani námitka
obviněného, že zajištění kolektivních prostředků ochrany nebyla kalkulována v
nákladech prováděných prací. V tomto směru jde o vlastní pochybení při
uzavírání příslušné smlouvy, pokud takové náklady nebyly kalkulovány. To však
nemůže mít bez dalšího vliv na povinnost takové prostředky zajistit. Opomenutí
kalkulace takových prostředků v kalkulaci ceny díla přitom spadá pouze do sféry
ekonomického rizika tohoto (pod)zhotovitele.
Pokud jde o námitky neexistence koordinátora bezpečnosti práce, pak je státní
zástupce přesvědčen, že sama absence koordinátora bezpečnosti a ochrany zdraví
při práci nemůže mít vliv na odpovědnost za porušení konkrétních povinností
dopadajících na obviněné.
Pro úplnost uvedl, že zcela mimo uplatněný dovolací důvod stojí námitky, jimiž
obviněný zpochybnil výměru uloženého peněžitého trestu. Zdůraznil, že námitky
proti výměře trestu lze v dovolání úspěšně uplatňovat pouze prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy v případech, kdy
pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo
mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně
na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Poukázal také na to, že ve svém dovolání obviněný uplatnil námitky, jimiž se
již zabývaly soudy obou stupňů, přičemž se s nimi dostatečným způsobem
vypořádaly. I zde lze tedy odkázat na závěry Nejvyššího soudu uvedené v
usnesení sp. zn. 5 Tdo 86/2002, pokud jde o opakování odvolacích námitek v
dovolacím řízení.
Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně
neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně dal
výslovný souhlas
s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř.
v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom,
že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.
ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§
265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání
(§ 265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.,
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
S přihlédnutím k těmto teoretickým východiskům přistoupil Nejvyšší soud k
posouzení dovolání obviněného.
Úvodem musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný své dovolání argumentačně
opřel o takové námitky, které ve své obsahové shodě byly obhajobou uplatněny
již v řízení před soudem prvého i druhého stupně. Uvedené soudy se s nimi v
dostatečném rozsahu a způsobem odpovídajícím zákonu vypořádaly. Za takto
vzniklé situace by postačovalo Nejvyššímu soudu odkázat na své rozhodnutí sp.
zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá: „opakuje-li obviněný v dovolání v
podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. Beck).
Tento postup přichází v úvahu za situace, že Nejvyšší soud nezjistí jiný důvod
pro eventuální odmítnutí dovolání.
Pokud jde o vlastní zhodnocení podaného dovolání, je nezbytné ve shodě s
vyjádřením státního zástupce nejprve konstatovat, že velká část námitek
obviněného nespadá pod jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z taxativně vyjmenovaných dovolacích
důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Převážná část argumentace
obviněného spočívá v polemice s hodnocením důkazů soudy, zpochybněním jejich
skutkových zjištění, vytváření vlastních konstrukcí úrazového děje a z větší
části teprve v návaznosti na takto pozměňovaná skutková zjištění dovozuje
obviněný nesprávnost při vlastním hmotně právním posouzení jeho činu.
V konkrétnosti lze odkázat na to, že obviněný při vlastním hodnocení
provedených důkazů dovozuje jiný závěr o tom, kdo byl odpovědnou osobou za
společnost MARKAL INVEST s.r.o. v otázce bezpečnosti a ochrany zdraví při práci
na staveništi, než učinily oba předchozí soudy. Ty však učinily takový závěr,
že o něm žádné důvodné pochybnosti nevznikají. Bylo zjištěno, že obviněný P.
K. byl nejen jednatelem společnosti MARKAL INVEST s.r.o., ale i to, že za tuto
společnost podepsal smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla montáž vyrobených
světlíků na staveništi a byla v ní sjednána povinnost řídit se technickým
projektem objektu, jehož součástí byl Plán bezpečnosti a ochrany zdraví při
práci na staveništi včetně přílohy, která výslovně ukládá užití technologických
konstrukcí proti pádu z výšky (viz str. 19-20 rozsudku okresního soudu).
Obviněný byl také autorem technologického postupu pro práce na střechách a
vedoucím montáže světlíků. Byl tedy v uvedeném směru (v otázce bezpečnosti a
ochrany zdraví při práci na staveništi) nepochybně osobou odpovědnou za
společnost MARKAL INVEST s.r.o.
Obviněný dále namítá, že nebylo soudy dostatečně zohledněno spoluzavinění
poškozeného, když to ovšem odvozuje od jiných skutkových závěrů, kdy obviněný
vytváří
a domýšlí si skutečnosti, které podle něj mohly mít vliv na spoluzavinění
poškozeného do té míry, že by mohly přerušit příčinný vztah mezi jeho jednáním
a následkem spočívajícím v usmrcení poškozeného. Přitom si nelze nevšimnout, že
ke spoluzavinění poškozeného bylo přihlédnuto, např. při ukládání trestu, resp.
při neuložení trestu zákazu činnosti. Soudy dovodily, že absence jakýchkoliv
prostředků kolektivní ochrany bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na
staveništi (technické konstrukce proti pádu z výšky, ochranné ohrazení,
záchranné sítě) je nutno dát do přímé souvislosti s následkem spočívajícím ve
smrti poškozeného (str. 17 rozsudku odvolacího soudu, str. 21 rozsudku soudu
prvého stupně).
Za jedinou právní námitku uplatněnou v dovolání lze označit tu, kterou napadá
posouzení jeho protiprávního jednání, kdy byl podle obviněného nesprávně
aplikován § 101 odst. 4 zákoníku práce v tehdy účinném znění, které
stanovilo:
(4) Každý ze zaměstnavatelů uvedených v odstavci 3 je povinen
a) zajistit, aby jeho činnosti a práce jeho zaměstnanců byly organizovány,
koordinovány a prováděny tak, aby současně byli chráněni také zaměstnanci
dalšího zaměstnavatele,
b) dostatečně a bez zbytečného odkladu informovat odborovou organizaci nebo
zástupce zaměstnanců pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a
nepůsobí-li u něj, přímo své zaměstnance o rizicích a přijatých opatřeních,
které získal od jiných zaměstnavatelů.
Podle § 101 odst. 3 zákoníku práce přitom: „Plní-li na jednom pracovišti úkoly
zaměstnanci dvou a více zaměstnavatelů, jsou zaměstnavatelé povinni vzájemně se
písemně informovat o rizicích a přijatých opatřeních k ochraně před jejich
působením, která se týkají výkonu práce a pracoviště, a spolupracovat při
zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci pro všechny zaměstnance na
pracovišti. Na základě písemné dohody zúčastněných zaměstnavatelů touto dohodou
pověřený zaměstnavatel koordinuje provádění opatření k ochraně bezpečnosti a
zdraví zaměstnanců a postupy k jejich zajištění.“
Je nutné zdůraznit, že obviněný se smlouvou o dílo zavázal provést montáž
světlíků, došlo k převzetí staveniště a tím se obviněný stal za uspořádání
staveniště odpovědný. Obviněný nezajistil, aby byli jeho a také cizí
zaměstnanci na staveništi chráněni, neboť na něm zcela chyběly jakékoliv prvky
kolektivní ochrany zajišťující zabezpečení proti pádu (viz str. 16 rozsudku
odvolacího soudu). Střešní otvory připravené pro montáž světlíků byly ponechány
zcela nezabezpečené (nezabezpečené otvory o rozměrech 6 x 2,4 metrů ve výšce
osmi metrů nad zemí). Neobstojí ani námitka obviněného, že pracoviště
poškozeného nebylo shodné s pracovištěm MARKAL INVEST s.r.o. Společnost MARKAL
INVEST s.r.o. zajišťovala montáž světlíků po celé střeše haly, poškozený
pracoval pro společnost Izoš, s.r.o., jež fakticky prováděla termo a
hydroizolaci střešního pláště. Jak správně konstatoval nalézací soud, světlíky
byly rozmístěny po celé střeše haly, a je zřejmé, že zaměstnanci pracující na
střeše (tedy včetně poškozeného) se nemohli vyhnout kontaktu s nimi (str. 27
uprostřed rozsudku soudu prvého stupně). Rovněž tvrzení, že povinnost zajistit
prvky kolektivní ochrany nebyla smluvně požadována a že na stavbě nebyl
koordinátor bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, obviněného nezbavuje
odpovědnosti, když ta mu vyplývá z právních předpisů [§ 101 odst. 4 zákoníku
práce, § 2 odst. 3 nařízení vlády č. 591/2006 Sb., § 3 odst. 1 písm. b)
nařízení vlády č. 362/2005 Sb. § 3 odst. 1, 2 písm. p), q) a § 5 odst. 1 zákona
č. 309/2006 Sb., všechny ve znění tehdy účinném]. Přitom nebylo zjištěno, že by
obviněný kohokoliv informoval o rizicích, příp. poukazoval na nezajištění
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Tedy lze uzavřít, že obviněný porušil
zcela nepochybně povinnosti uloženému § 101 odst. 4 zákoníku práce, v tehdy
účinném znění.
V případě námitek týkajících se uloženého peněžitého trestu, je nutno
upozornit, že otázkou trestu se zabývá dovolací důvod uvedený v ustanovení §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť toto ustanovení nebylo obviněným v dovolání
použito, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že zmíněný dovolací důvod je
dán v případě, že obviněnému by byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou
na trestný čin, kterým byl uznán vinným nebo mu byl uložen trest, který zákon
nepřipouští, což v posuzované věci nenastalo (§ 224 odst. 2 tr. zák. připouštěl
uložit také peněžitý trest, přičemž byl uložen ve výši přípustné trestním
zákonem). V této souvislosti odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí č. 22/2003
Sb. rozh. tr.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného jako
zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil