USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 12. 2021 o
dovolání, které podal obviněný V. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, XY, okres
Teplice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2021, sp. zn. 6 To
48/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí
nad Labem pod sp. zn. 50 T 2/2016 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 2. 2020, sp.
zn. 50 T 2/2016, byl obviněný V. H. uznán vinným ze spáchání pod bodem I. 2.
trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) zákona č.
140/1961, trestní zákon, ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona, a
pod bodem II. a III. zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a)
trestního zákoníku. Za to byl podle § 212 odst. 6 trestního zákoníku za použití
§ 43 odst. 1 trestního zákoníku a § 58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 81
odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen
na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu a § 229
odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
2. Obviněný V. H. a spoluobvinění B. J. a J. Č. byli podle § 226 písm.
b) trestního řádu zproštěni obžaloby pro skutky pod body I. 1. a I. 3.
obžaloby, v nichž obžaloba spatřovala v případě obviněných V. H. a J. Č. dílčí
útoky pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 5
trestního zákona dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1
trestního zákona, a dílčí útoky pokračujícího trestného činu zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c)
trestního zákona dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1
trestního zákona formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona, a
v případě obviněného B. J. dílčí útoky pokračujícího trestného činu úvěrového
podvodu podle § 250b odst. 1, 5 trestního zákona dílem dokonaného, dílem ve
stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona, a dílčí útoky pokračujícího
trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1
písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona dílem dokonaného, dílem ve stadiu
pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona. Tímtéž rozsudkem bylo podle § 226
písm. c) trestního řádu rozhodnuto o zproštění obžaloby obviněných B. J., J. Č.
a M. T. u skutků pod body I. 2., II. a III. a poškozená byla vůči těmto
obviněným podle § 229 odst. 3 trestního řádu odkázána s nárokem na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních obviněného a státního zástupce proti předmětnému
rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2.
2021, sp. zn. 6 To 48/2020, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2
trestního řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to ohledně obviněného V. H.
ve výroku o vině bod body II. a III., v celém výroku o trestu a v obou výrocích
o náhradě škody podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 trestního řádu, a podle §
259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného V. H. pro skutky
pod body 1. a 2. (v obžalobě i rozsudku soudu prvního stupně označených body
II. a III.) uznal vinným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 5
písm. c) trestního zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. Za to a za trestný
čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) trestního zákona
spáchaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona, kterým byl uznán
vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 20. 2. 2020, č. j. 50 T
2/2016-2796, pod bodem I./2., jej podle § 212 odst. 5 trestního zákoníku za
použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a
§ 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání
čtyř roků. Podle § 82 odst. 2 věta za středníkem trestního zákoníku obviněnému
uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil
škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu
uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené způsobenou škodu. Napadený
rozsudek dále doplnil ve zprošťující části ohledně obviněného V. H. o výrok
podle § 229 odst. 3 trestního řádu. Současně rozhodl zrušujícím a zprošťujícím
výrokem podle § 226 písm. b) trestního řádu ohledně obviněných B. J., J. Č. a
M. T.
4. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním,
v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Podle názoru obviněného byl extrémně nesprávně zjištěn skutkový stav věci. Z
povahy zjištěných okolností nelze vzít za prokázané, že to byl obviněný, kdo v
žádostech uvedl úmyslně nepravdivé údaje a úmyslně předložil padělané přílohy.
K tomu neexistuje žádný přímý důkaz, či uzavřený kruh nepřímých důkazů. Při
hodnocení důkazů soudy nepostupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 trestního řádu.
Se zprávou Českého hydrometeorologického ústavu přišel do styku nejen obviněný,
ale i jiné osoby. Nelze proto usuzovat, kdo listinu padělal. Také pro
prohlášení na krajský úřad docházely i další osoby, proto nelze zjistit, jako
to bylo v daném případě. Na chybu v určení komunikace na parcele č. 2068/3 byl
upozorněn Městský úřad v XY a nebylo úkolem obviněného ověřovat případné změny
stavu. Na pořízení žádostí o dotace a jejich podání se podílelo více osob,
další obvinění, pracovníci městského úřadu a spolupracovníci z jeho kanceláře.
Zejména jeho otec měl příležitost padělat listiny a pozměňovat údaje. Obviněný
dále namítl, že škoda nebyla vůbec způsobena. Dotace byla použita v souladu s
jejím cílem. Majetek obce byl postižen živelní událostí, která nastala v roce
2009, resp. 2008, a majetek obce byl z prostředků dotace obnoven. Podle názoru
obviněného tedy není naplněn obligatorní znak kvalifikované skutkové podstaty
daného trestného činu. Pokud by Ministerstvo pro místní rozvoj dospělo k
závěru, že byla porušena pravidla pro udělení dotace, muselo by obligatorně
zahájit řízení o odnětí dotace a podezření z porušení tzv. rozpočtové kázně.
Možnost vymáhání nároku na náhradu škody v trestním řízení je jen subsidiární.
Jaký byl stav na ministerstvu pro místní rozvoj však zjištěno nebylo.
5. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené
rozhodnutí zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a
rozhodl.
6. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za
podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu
zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání
uvedl, že převážná část námitek je formulovaná vůči procesu dokazování a
neodpovídá požadavkům na hmotněprávní povahu námitek uplatnitelných v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V posuzované
věci není podle státního zástupce dána ani existence extrémního rozporu mezi
provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Pod deklarovaný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu lze podle státního zástupce
podřadit námitky stáčející se k požadavku uplatňování trestního práva v souladu
s principem ultima ratio. Uplatněnou námitku považuje státní zástupce za
neopodstatněnou již proto, že obviněný svým protiprávním jednáním naplnil
dokonce kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu, konkrétně zločinu
dotačního podvodu podle § 212 odst. 5 písm. c) trestního zákoníku. Současně
upozornil, že uplatnění trestněprávní odpovědnosti není vázáno na předcházející
neúspěšné použití mimotrestních prostředků cílených k odstranění protiprávního
stavu, ani na předchozí marné využití možnosti vyvodit odpovědnost podle jiného
právního předpisu.
7. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání
obviněného odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §
265r odst. 1 písm. a) trestního řádu, jako zjevně neopodstatněné podle § 265i
odst. 1 písm. e) trestního řádu.
8. Obviněný V. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2
věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda
v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně,
jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
10. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b
trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které
obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má
zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst.
6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích
důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03).
12. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru
vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na
právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti
skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán
extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a
provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS
4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy,
jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci
příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah
provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem
dokazování.
13. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani
Krajského soudu v Ústí nad Labem netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém
rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných
souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a
odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané.
Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke
skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných zásadních výhrad, korigoval
jen dílčí pochybení v právní kvalifikaci a vyjádřeném výroku, která nejsou
rozhodná co do podstaty věci. Odvolací soud zdůraznil obsah provedených důkazů
a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného ať již přímo, nebo s odkazem
na své předchozí kasační rozhodnutí. Sám analyzoval důkazní situaci a
přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné
pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci
zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné
soudní libovůle.
14. Uplatněnému dovolacímu důvodu proto nemohly odpovídat výhrady
obviněného směřující proti zjištěním soudů týkajícím se nakládání se zprávou
Českého hydrometeorologického ústavu, prohlášení krajského úřadu a dalších
podkladů obsažených v žádostech o dotace, stejně jako okruhu možných
odpovědných subjektů, mimo jiné V. H. staršího, včetně jejich participaci na
žádostech o dotace a jejich podání. Takové námitky nenapadaly právní posouzení
skutku, nýbrž se obviněný snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled
na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Nad rámec
své přezkumné povinnosti dovolací soud odkazuje na příslušné pasáže napadených
rozhodnutí, ze kterých vyplývá, že soudy dostatečně zřetelně vysvětlily, proč
dospěly k závěru, že to byl právě obviněný, kdo uvedl nepravdivé skutečnosti v
žádostech o dotace a padělal listiny v podkladových materiálech. Jisté
pochybnosti stran skutkového děje zůstaly z hlediska splnění podmínek pro
poskytnutí dotací. Nejvyšší soud se především neztotožňuje s prakticky
bezbřehým výkladem pojmu „živelní nebo jiná pohroma“ v rámci daného dotačního
programu ze strany poskytovatele dotace, nicméně soudy tuto otázku hodnotily
správně ve prospěch obviněného a přidržely se výkladu poskytovatele dotace.
Obdobně lze mít vážné pochybnosti o skutečném poškození opravovaných
komunikací, kdy údaje v žádostech o dotace jsou v rozporu s výpověďmi téměř
všech svědků i s opatřeným znaleckým posudkem. I v tomto případě soudy
postupovaly ve prospěch obviněného a v souladu s obžalovací zásadou, tudíž jim
nelze v rámci dovolacího přezkumu vytýkat žádná pochybení.
15. Pokud obviněný dále namítl, že jeho jednáním nemohla být způsobena
škoda, jelikož dotace byla použita v souladu s jejím účelem, jde sice o námitku
z hlediska uplatněného důvodu dovolání relevantní, ovšem nikoliv opodstatněnou.
Pro právní posouzení zůstává podstatné, že proces posuzování a schválení
žádosti o dotaci je obdobou procesu sjednávání úvěrové smlouvy. Proto v
případě, že osoba uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné
údaje zamlčí v procesu před vydáním rozhodnutí o poskytnutí dotace, spáchá
trestný čin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 trestního zákoníku. Za
uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nelze považovat jen vlastní
sepsání nebo vyplnění žádosti o dotaci, nýbrž i takové jednání, které
bezprostředně souvisí s touto činností a které má přímý vliv na vytvoření
nepravdivého nebo hrubě zkresleného obsahu žádosti o poskytnutí dotace. Škoda u
trestného činu dotačního podvodu vzniká již samotným uvolněním peněžních
prostředků od poskytovatele na účet příjemce (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1463/2012).
16. Obviněnému nelze přisvědčit ani v tom, že by na jeho trestní
odpovědnost mělo vliv zjištění, zda Ministerstvo pro místní rozvoj dospělo k
závěru, že byla porušena pravidla pro udělení dotace, a zda zahájilo řízení o
odnětí dotace. Uplatnění trestněprávní odpovědnosti totiž není vázáno na
předcházející neúspěšné použití mimotrestních prostředků cílených k odstranění
protiprávního stavu, ani na předchozí marné využití možnosti vyvodit
odpovědnost podle jiného právního předpisu. Dokonce ani skutečnost, že
kontrolami prováděnými příslušnými správními orgány v rozsahu jejich pravomoci
a příslušnosti nebylo zjištěno protiprávní jednání, sama o sobě nevylučuje
trestní odpovědnost pachatele za konkrétní trestný čin (viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 6 Tdo 410/2018).
17. Opodstatněná není ani výhrada nedostatečné společenské škodlivosti
činu. K výkladu § 12 odst. 2 trestního zákoníku o zásadě subsidiarity trestní
represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace
principu ultima ratio lze odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia
Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozh. tr. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový
protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky
uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí,
že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním
zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho
spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován
použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního
zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní
spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých
nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská
škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno
z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12
odst. 2 trestního zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné
poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého
spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s
ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 trestního
zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného
činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem
na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu
nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že
posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se
vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V projednávané věci jednání
obviněného naplnilo všechny obligatorní znaky zločinem dotačního podvodu podle
§ 212 odst. 1, 5 písm. c) trestního zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb.
Samotný způsob provedení činů, úmyslná forma zavinění i výše způsobené škody
zjevně vylučují úvahu o tom, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice
trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům daných skutkových
podstat, a že by tak nedosahoval požadovaného stupně společenské škodlivosti.
Mimotrestní způsob řešení by proto neskýtal dostatečnou ochranu před škodlivým
jednáním obviněného jak samotným poškozeným, tak zejména společnosti jako celku.
18. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného
nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek
§ 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v
neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran
[srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 22. 12. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu