U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. května 2018
o dovolání, které podal obviněný J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 25. 9. 2017, č. j. 6 To 85/2016-6930, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 4/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, č. j. 41 T
4/2014-5813, byl obviněný J. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán
vinným zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6
písm. a), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku, jehož se dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku.
Obviněný byl odsouzen podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody
v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu
činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, či jeho
člena, jakékoli obchodní společnosti či družstva na dobu deseti let. Týmž
rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné K. V. a o zproštění
obžaloby Z. K., pro skutek spočívající ve spolupachatelství po předchozí
vzájemné dohodě s obviněným na jednání popsaným pod bodem A) 1.Obviněnému byla
současně podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené České
republice – Úřadu práce České republiky, na náhradě škody částku ve výši 5 000
000 Kč a společně a nerozdílně se spoluobviněnou K. V. na náhradě škody částku
ve výši 1 500 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika
– Úřad práce České republiky odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve vztahu ke Z. K. bylo rozhodnuto
postupem podle § 229 odst. 3 tr. ř.
2. K. V. a J. K.
po vzájemné dohodě ukončili pracovní poměr zaměstnanců se zdravotním postižením
ve společnostech Prado Enterprise, s. r. o., IČ: 29020450, se sídlem
Štěrboholská 1434/102a, Praha 10, a BWAS4 Plus, s. r. o., IČ: 29265622, se
sídlem Štěrboholská 1434/102a, Praha 10, ke dni 30. 9. 2011 a uzavřeli s nimi
nové pracovní smlouvy se společností SUI GENERIS, s. r. o., IČ: 241 42 387, se
sídlem Praha 10, Albíny Hochové 821/11, v níž byla jmenována jednatelkou K. V.
s účinností od 29. 9. 2011, a jménem společnosti podali žádosti o příspěvek na
podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zák. č. 435/2004
Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a to:
- dne 30. 1. 2012 za 4. čtvrtletí roku 2011, ve které tato společnost
uplatňovala příspěvek v celkové výši 4 334 044 Kč, přičemž výši uplatňovaného
příspěvku a výši deklarovaných mzdových nákladů na každého zdravotně
postiženého zaměstnance doložila v příloze žádosti jmenným seznamem
zaměstnanců, z něhož i podle následujícího rozpisu plyne, že v období 1. 10.
2011 - 31. 12. 2011 společnost zaměstnávala celkem 186 zdravotně postižených
osob,
usnesením Úřadu práce ČR ze dne 2. 7. 2012 bylo řízení ve věci žádosti
přerušeno a příspěvek nebyl poskytnut,
- dne 30. 4. 2012 za 1. čtvrtletí 2012, ve které tato společnost uplatňovala
příspěvek v celkové výši 4 248 777 Kč, přičemž výši uplatňovaného příspěvku a
výši deklarovaných mzdových nákladů na každého zdravotně postiženého
zaměstnance doložila v příloze žádosti jmenným seznamem zaměstnanců, z něhož i
podle následujícího rozpisu plyne, že v období 1. 1. 2012 - 31. 3. 2012
společnost zaměstnávala celkem 182 zdravotně postižených osob,
rozhodnutím Úřadu práce ČR ze dne 2. 7. 2012 byl poskytnut příspěvek v plné
výši a dne 13. 7. 2012 byl přijat na účet společnosti,
- dne 29. 7. 2012 za 2. čtvrtletí 2012, ve které tato společnost uplatňovala
příspěvek v celkové výši 4 013 870 Kč, přičemž výši uplatňovaného příspěvku a
výši deklarovaných mzdových nákladů na každého zdravotně postiženého
zaměstnance doložila v příloze žádosti jmenným seznamem zaměstnanců, z něhož i
podle následujícího rozpisu plyne, že v období 1. 4. 2012 - 30. 6. 2012
společnost zaměstnávala celkem 172 zdravotně postižených osob,
příspěvek nebyl dosud poskytnut,
přestože zaměstnancům společnosti nevypláceli čistou mzdu po odečtu všech
povinných odvodů ve výši, kterou deklarovali v žádostech jako mzdové náklady na
zaměstnance včetně odvodů za příslušné období, rozdíl mezi vyplácenou a
deklarovanou čistou mzdou si ponechávali pro svou potřebu, část neuhrazené mzdy
zaměstnancům nejprve jednostranně započítávali na úhradu těchto masáží podle
innominátní smlouvy o poskytování masáží zaměstnancům zaměstnavatelem za
úhradu, ačkoliv převážná většina zaměstnanců masáže nevyužívala, či dokonce s
ohledem na zdravotní postižení využívat ani nemohla, později evidovali části
mzdy jako prostředky vložené do úschovy u zaměstnavatele, následně jako vklady
zaměstnanců do občanského sdružení Helios 2000, ačkoliv zaměstnanci o to
nestáli, zároveň v době žádosti o dotaci věděli, že osobám se zdravotním
postižením nebude přidělována smysluplná práce, čímž mařili účel dotace,
přičemž J. K. činnost společnosti SUI GENERIS, s. r. o. fakticky řídil jménem a
s vědomím jednatelky společnosti K. V., která mu k tomu poskytovala potřebnou
součinnost, včetně založení bankovního účtu, s kterým disponoval
prostřednictvím elektronického bankovnictví J. K.,
tedy uvedli nepravdivé údaje v žádostech o příspěvky na podporu zaměstnávání
osob se zdravotním postižením a jejich jednání směřovalo ke způsobení škody
České republice, zastoupené Úřadem práce ČR, v celkové výši 12 596 691 Kč,
přičemž vyplacen jim byl příspěvek ve výši 4 248 777 Kč.
3. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle § 212 odst. 6 tr.
zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, či jeho člena, jakékoli
obchodní společnosti či družstva na dobu 8 let. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto
o vině a trestu obviněné K. V. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému
uložena povinnost nahradit poškozené České republice – Úřadu práce České
republiky škodu ve výši 5 000 000 Kč a společně a nerozdílně se spoluobviněnou
K. V. na náhradě škody částku ve výši 1 500 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř.
byla poškozená Česká republika – Úřad práce České republiky odkázána se zbytkem
uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž
rozsudkem byl Z. K. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního
zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 3. 2014, č. j. 1
KZV 95/2013-93 v rozsudku specifikované části, neboť v žalobním návrhu označený
skutek není trestným činem. Ve vztahu k tomuto obviněnému odvolací soud rozhodl
o uplatněném nároku na náhradu škody téhož poškozeného postupem podle § 229
odst. 3 tr. ř.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný
prostřednictvím obhájkyně JUDr. Renaty Vesecké, Ph.D. dovolání, jež opřel o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domnívá se, že jeho jednání
bylo nesprávně kvalifikováno jako trestné. Soudům vytkl neprokázání toho, že by
svého bratra k jednatelství přemlouval, přesto se tato okolnost prolíná v
rozhodnutích soudů. S odkazem na příslušnou pasáž odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu připomenul, že soud jeho jednání posoudil jako obcházení
zákona, ačkoli připustil, že tehdy platná a účinná právní úprava nebyla
optimální a umožňovala páchání trestné činnosti. Jakékoli nedostatky v
legislativě, její možný dvojí výklad, její absence, jakož i nedostatečné
zpracování, nemohou být posuzovány k jeho tíži a takové jednání je třeba
posuzovat co nejmírněji. K tomu uvádí, že po celou dobu si počínal způsobem
souladným s trestním řádem (patrně míněno právním řádem – viz též str. 5
dovolání) držel-li se výkladu zákona, nemohl právní úpravu využívat k páchání
trestné činnosti.
5. Obviněný připomenul, že v žádostech o přiznání příspěvku pro
zaměstnávání osob se zdravotním postižením nebylo nutné uvádět, jaký druh práce
se zaměstnancům přiděluje. Nejednalo se z jeho pohledu o podstatný údaj a ani
nelze hodnotit, zda je v případě přidělení „nesmysluplné práce“ účel příspěvku
mařen či nikoli. Posouzení povahy a druhu práce je navíc ryze subjektivní.
Doplnil, že kritika právní úpravy a role státu v oblasti poskytování dotací v
této oblasti, kterou popsal soud prvního stupně, by měla být promítnuta do
náhledu na jeho jednání jako trestného. Zdůraznil, že se jako právní laik
spoléhal na právní rady advokátů a takovému postupu nelze nic vytknout.
Odvolací soud však bez ohledu na judikaturu k této věci (výslovně zmínil
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 848/2012 a 5 Tdo 316/2015) vyšel
ze zjištění, že výsledky dokazování vyloučily význam odborných vyjádření
zpracovaných advokáty stran zavinění obou spoluobviněných.
6. Obviněný dále předestřel, že ve všech dotčených společnostech
probíhaly pravidelné kontroly Úřadu práce, Inspektorátu práce, Finančního úřadu
a Živnostenského úřadu, jakož i úřadu Městské části pro Prahu 15, které byly
prováděny před přiznáním příspěvků na zaměstnání zdravotně postižených osob a
před jeho vyplacením. Výsledky těchto kontrol neprokázaly žádná porušení
zákona. Tyto kontroly utvrzovaly dovolatele v tom, že způsob, jakým bylo
postupováno při zaměstnávání osob se zdravotním postižením, je shledáván jako
správný a souladný s právními předpisy. Obviněný z postupu příslušných orgánů
nabyl dojmu, že splňuje formální hledisko zaměstnávání a spoléhal na to, že
případný postup contra legem mu bude vytknut a bude vyzván ke zjednání nápravy.
Navíc se mu jeví nelogické, pokud Z. K. byl zproštěn obžaloby proto, že
spoléhal na obsah kontrolních protokolů, zatímco v jeho jednání je spatřováno
pochybení proto, že pomíjel způsob a věcný obsah kontrol. Navíc jeho povinností
nebylo zjišťovat skutečný obsah kontrol, tj. že jejich podstata je založena na
kontrole listinné dokumentace, tedy na činnosti pro trestnou činnost zcela
bezvýznamné.
7. Považuje za nepřiléhavý závěr odvolacího soudu, podle něhož osoby se
zdravotním postižením nevykonávaly pracovní činnost v sídle společnosti, či v
centralizovaných chráněných dílnách. Z obsahu pracovních smluv je zřejmé, že
jejich povinností bylo, dostavovat se do sídla společnosti. Na termíny se
poskytovatel dotace nedotazoval, ani v tomto ohledu nevedl kontrolu. Poukazuje
na obsah prohlášení žadatele a podotýká, že ho nelze považovat za nepravdivý
nebo hrubě zkreslený údaj, jelikož mzdu zaměstnanci přebírali v plné výši a
teprve následně někteří z nich hradili platbu za služby, které si objednali.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr.
ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a jemu předcházející
rozsudek Městského soudu v Praze a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
posledně jmenovanému soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
9. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“). Ten k dovolací argumentaci obviněného uvedl, že v
posuzované věci nenastala žádná ze situací, kdy by Nejvyšší soud byl oprávněn
zasáhnout do skutkových zjištění soudů, tudíž je zcela namístě vycházet ze
skutkových závěrů, popsaných ve výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze.
Z nich je potom zřejmý celý kontext jednání obviněného, jež je pro právní
posouzení nutné vnímat v plném rozsahu a nikoli v rámci určitých vytržených
momentů, jak to předkládá obviněný v dovolání. Společnosti řízené obviněným
byly založeny nikoli za účelem podnikatelské činnosti, ale za účelem
neoprávněného čerpání příspěvku na podporu zaměstnávání zdravotně postižených
zaměstnanců. Proto byly také sjednány s takovými zaměstnanci pracovní poměry,
ovšem nikoli s tím, že tito zaměstnanci budou pracovat a za svoji práci
dostávat mzdu, ale že v podstatě pracovat nebudou (tzn. nebude jim přidělována
žádná smysluplná práce), ani nebudou běžně do pracovních prostor společností
docházet, nebude jim také v zásadě dodáván pracovní materiál (nebo jen občas a
v omezeném množství apod.), který ani nebyl nakupován (společnosti měly příjmy
v podstatě jen ze získaných příspěvků a nízké výdaje, neboť jak bylo řečeno,
neprováděly standardní podnikatelskou činnost). V návaznosti na to potom ale
také zaměstnanci neobdrželi sjednanou mzdu, obvinění si její majoritní část
ponechávali, a to pod záminkou úhrad zejména masáží, které zaměstnanci
nepotřebovali, resp. ani nemohli s ohledem na svůj zdravotní stav obdržet nebo
to pro ně bylo nevhodné – což ovšem bylo všem zaměstnancům povinně strháváno –
anebo byly některé částky zcela mimo prospěch zaměstnanců zasílány občanskému
sdružení Helios 2000.
10. Popsané jednání je podle mínění státního zástupce namístě hodnotit
tak, že obviněný (popř. spoluobvinění) v pravidelných žádostech o poskytnutí
příspěvku uvedl hrubě zkreslené údaje, neboť v nich simuloval stav, v němž
společnosti reálně zaměstnávají zdravotně postižené zaměstnance, za což jim
náleží příspěvek, ačkoli takový stav neexistoval, a proto příspěvek určený
právě na podporu zaměstnanosti osob s omezeným uplatněným na trhu práce čerpán
být nemohl. Tomu plně odpovídá právní kvalifikace.
11. V návaznosti na další argumentaci obviněného uvedenou v dovolání
doplnil, že závěr vrchního soudu, že legislativa v době spáchání skutku do
jisté míry umožňovala právě takovou trestnou činnost, je namístě vnímat tak, že
nebyla dokonalá v tom smyslu, aby trestné činnosti předmětného charakteru
zabránila, nikoli tak, že ji umožňovala či legalizovala. Akceptace postoje,
podle nějž by mělo být pro naplnění zákonných podmínek ve smyslu zákona o
zaměstnanosti dostatečné, že zdravotně postižené osoby byly formálně v
zaměstnaneckém vztahu, a to již bez ohledu na to, zda vůbec nějakou práci
vykonávaly a jak bylo naloženo s poskytnutými příspěvky (které si v podstatě
ponechali obvinění), je absurdní. Stejně tak státní zástupce nepřijal odkaz na
údajné spolehnutí se na rady advokátů, tedy právních odborníků ze strany
obviněného jako laika. Byť totiž právní řešení dílčích momentů bylo popsáno
patrně správně, nebyl zde postižen a také hodnocen celý kontext jednání
obviněného.
12. Větší význam pro naznačené závěry nemá ani poukaz obviněného na
kontroly některých státních orgánů. Ty byly provedeny za situace, kdy obviněný
zcela záměrně simuloval určitý stav a tudíž negativní výsledek těchto kontrol
(stran nezjištění žádných pochybení) nemůže bez dalšího znamenat legalizaci
všech dějů, které byly u kontrolovaného subjektu realizovány. Pokud jde o
obviněným předložené porovnání závěru trestního řízení stran jeho osoby a
obžaloby zproštěného spoluobviněného Z. K., státní zástupce uvedl, že ve vztahu
ke každé osobě je nutné vždy postupovat individuálně a důsledně posoudit
naplnění znaků skutkové podstaty včetně subjektivní stránky právě z její
strany; jednání obviněného a jmenovaného spoluobviněného přitom nebyla zcela
identická a tak bylo možné i dovodit rozdílné právní hodnocení.
13. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než
jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst.
2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§
265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové
náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §
265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky
naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst.
1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
21. Byť dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vznesl námitky,
které lze hodnotit jako formálně naplňující jím zvolený důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., učinil tak způsobem, kterému nelze přiznat věcnou
opodstatněnost. Takto je třeba přistupovat zejména k té části jeho dovolací
argumentace, v níž obviněný brojí vůči naplnění objektivní stránky trestného
činu námitkou o nedůvodnosti závěrů soudů o tom, že uvedl nepravdivé údaje.
Tato jeho námitka postrádá svoji opodstatněnost již proto, že nenalézá žádnou
obsahovou souvislost s dovoláním napadeným rozhodnutím. Odvolací soud při
zrušení rozsudku soudu prvního stupně, jenž naplnění tohoto znaku v jednání
obviněného shledal (viz právní věta rozsudku), tento zákonný znak z důvodů
vyložených v odůvodnění jeho rozsudku nahradil pojmem jiným, když v právní větě
svého rozsudku výslovně uvedl, že obviněný „uvedl hrubě zkreslené údaje“, a to
jak ve vztahu k té části jednání, kterou posoudil jako dokonaný trestný čin,
tak ve vztahu k té části skutku, v níž jednání obviněného dospělo do vývojového
stadia pokusu.
22. Výhrady vůči důvodnosti užití zákonného znaku hrubě zkreslených
údajů staví dovolatel na námitce, že „se nejednalo o podstatný údaj“ proto, že
nebylo třeba uvádět druh práce zaměstnancům přidělované. Podstata věci podle
zjištění odvolacího soudu však spočívala v něčem jiném (viz str. 40 rozsudku,
část „K otázce smysluplnosti práce zaměstnaných osob se zdravotním
postižením“), tj. v tom, co výstižně vystihl ve svém vyjádření k dovolání
obviněného státní zástupce („… obviněný … simuloval stav, v němž společnosti
reálně zaměstnávají zdravotně postižené zaměstnance … ač takový stav…
neexistoval…“). Odvolací soud jasně konstatoval, že společnosti „nebyly
založeny za účelem dosažení zisku ve smyslu § 2 zák. č. 513/1991 Sb. … , ale ve
skutečnosti za účelem neoprávněného čerpání příspěvku na podporu zaměstnávání
takových osob … (které) po celé období nebo část období zaměstnaneckého vztahu
nepracovaly, neboť jim (práce) nebyla přidělována, nebo jim nebyl poskytován
materiál na zhotovení výrobků, ačkoli s ohledem na jejich povahu se jednalo o
materiál běžně dostupný“. Odvolací soud (ve shodě s nalézacím soudem) dospěl k
poznatku, že v posuzovaném případě se jednalo „spíše o předstírání
podnikatelské činnosti při využití práce zaměstnaných osob se zdravotním
postižením…“. Při daných skutkových zjištěních a jejich hodnocení soudy proto
nelze přiznat relevanci názoru dovolatele, „že to, zda je práce smysluplná či
nikoliv, je ryze subjektivní hledisko každého jedince“, neboť pro hodnocení v
tomto pojímání (tj. posouzení práce skutečně vykonávané) vůbec nenastaly
podmínky.
23. Další argumentací dovolatele, jež je s to formálně naplnit jím
zvolený dovolací důvod, je ta, jejímž prostřednictvím se domáhá (poukazem na
spoléhání se na právní rady advokáta a realizované kontroly, jež neodhalily
žádná pochybení) vyslovení závěru o trestně nezaviněném jednání v důsledku
použití ustanovení o negativním právním omylu ve smyslu § 19 tr. zákoníku.
24. Pro rozhodování dovolacího soudu je podstatné zjištění, že všechny
obviněným vznesené námitky (a tudíž i tvrzení o absenci zlovolného úmyslu v
důsledku respektování právní úpravy účinné v době jeho jednání) jsou toliko
opakováním argumentace, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně a kterou
následně učinil také součástí svého odvolání. V dovolání je tak opětovně
obsažena argumentace, s níž se již vypořádaly soudy obou stupňů. V této
souvislosti se jeví vhodným připomenout, že na případy, kdy obviněný v dovolání
vznáší obsahově shodné námitky, které již uplatnil v řízení před soudem prvního
a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp.
zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu
[C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li
obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem
prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně
a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
25. Obviněný opětovně namítá, že se jako právní laik spoléhal na právní
rady advokátů a domníval se proto, že jednal po právu. Předmětné námitce se
podrobně věnovaly soudy obou stupňů, přičemž se s touto uspokojivě vypořádaly.
Dovolací soud se s jejich závěry zcela ztotožnil a v podrobnostech na ně proto
odkazuje. Dovolateli byla skutečně několika advokáty vypracována řada právních
analýz jednotlivých otázek souvisejících s jeho činností, jak však upozornil
již nalézací soud (str. 85 rozsudku), z těchto je zcela zřejmé, že v každém
případě si vždy nechal zpracovat toliko stanovisko k dílčímu aspektu právní
úpravy, aniž by advokátům sdělil celou pravdu o tom, jak skutečně
„zaměstnávání“ osob se zdravotním postižením probíhá.
26. Z hlediska řešené otázky je proto možno poukázat na to, že obviněným
odkazované expertní analýzy jednak nepokrývají celý rozsah jeho jednání, ale
zejména je třeba zdůraznit (jak ostatně učinil také odvolací soud – viz str. 43
jeho rozsudku), že tyto právní analýzy nemohou mít vliv na zavinění dovolatele
v případě, kdy jednal záměrně v přímém rozporu se zákonnými podmínkami § 119
odst. 1 věta první zákoníku práce. Ve shodě s tímto ustanovením může
zaměstnavatel naturální mzdu poskytovat jen se souhlasem zaměstnance, přičemž z
výpovědí zaměstnanců jednoznačně vyplynulo, že jejich souhlasy s poskytováním
části mzdy jako mzdy naturální ve formě masáží byly uděleny pod hrozbou
neuzavření resp. předčasného ukončení pracovního poměru.
27. Podstatné je v této souvislosti rovněž zjištění o projevu
obviněného, který - v návaznosti na novelu § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o
zaměstnanosti, reagující právě na obcházení zákona ze strany žadatelů o
příspěvky na zaměstnávání osob se zdravotním postižením, která nabyla účinnosti
1. 7. 2010 - ihned své jednání přizpůsobil této změně právní úpravy a přestal
část mzdy deklarovat jako naturální mzdu ve smyslu § 119 zákoníku práce a
namísto toho prováděl vůči části mzdy zaměstnanců zápočty na pohledávky
zaměstnavatele vzniklé z titulu smlouvy o poskytování masáží za úhradu. S
ohledem na skutková zjištění soudů, tj. že společnosti nebyly založeny k
realizaci podnikatelské činnosti, resp. k uplatnění zdravotně postižených
občanů na pracovním trhu, je zřejmé, že na jednání obviněného nelze použít ani
ustanovení o omluvitelném právním omylu negativním. Jednal totiž s plným
vědomím o obsahu příslušných norem (což zcela jednoznačně plyne z jeho reakce
na změnu právní úpravy) v období po nabytí účinnosti zmíněné novelizace).
Důvodně proto soudy nižších stupňů uzavřely, že zde není neshoda vědění
obviněného o obsahu právních norem a že proto obviněným odkazované judikáty,
týkající se dané problematiky, resp. zdůrazňované rady advokáta pokrývající
toliko část jeho jednání, a obsahově omezené kontroly nezavdávají příčin k
dovození závěru, že jednal v omluvitelném právním omylu negativním ve smyslu §
19 odst. 1 tr. zákoníku.
28. Obviněný si byl od počátku vědom toho, že jeho jednání spočívá v
obcházení zákona a nepochybně si proto nechal odborná stanoviska advokátů
vypracovat s tím záměrem, aby je mohl využít právě v případě, kdy by jeho bylo
jednání odhaleno, a to ať kontrolami ze strany správních orgánů nebo orgány
činnými v trestním řízení. Dané je zřejmé také ze způsobu obhajoby dovolatele v
průběhu trestního řízení, kdy se opakovaně zaštiťoval nejen těmito vyjádřeními,
ale také výsledky kontrol správních orgánů. Důvodně poukázal již nalézací soud
na to, že náhled na řešenou problematiku zaměstnání zdravotně postižených osob
nelze řešit jen skrze jeden ze způsobů interpretace, když vyzdvihl zejména
nutnost uplatnění i výkladu teleologického. Smysl právní úpravy – podpora
pracovní činnosti osob zdravotně postižených – byl jednáním obviněného zcela
popřen. Ten na něm způsobem popsaným v napadeném rozsudku zjevně vědomě
parazitoval.
29. Pokud jde o zbývající námitky dovolatele, tyto se s jím zvoleným
dovolacím důvodem zcela minuly, neboť jsou ryze skutkového charakteru a toliko
zpochybňují skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. S ohledem na to a
také vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů se již s nimi dostatečně
vypořádaly, dovolací soud k těmto pouze stručně vyjádří.
30. Dovolatel namítl, že nebylo spolehlivě prokázáno, že by svého bratra
k jednatelství přemlouval. K danému je nutné upozornit, že okolnost, jestli se
bratr obviněného stal formálním jednatelem společnosti dobrovolně či po dlouhém
přemlouvání je v kontextu projednávaného případu nepodstatná, neboť rozhodující
role obviněného v daných společnostech byla spolehlivě prokázána jednak
výslechy svědků a jednak na základě jednání samotného obviněného, který jak mj.
upozornil nalézací soud (str. 75 rozsudku), během hlavního líčení na podporu
svých tvrzení předkládal velké množství listinných důkazů, které žádný ze
zbylých obviněných (ačkoliv byli jednateli těchto společností) neměli k
dispozici, měl nejkomplexnější přehled o fungování společností a jediný se k
tomuto fundovaně vyjadřoval.
31. Dále byl obviněným rozporován závěr soudů o tom, že zaměstnancům
nepřiděloval smysluplnou práci. Jak již výše zmíněno, daný pojem považuje za
subjektivní a upozorňuje, že v žádostech o přiznání příspěvku pro zaměstnávání
osob se zdravotním postižením tento údaj nebylo povinné uvádět. Opakovat lze
to, že z výpovědí zaměstnanců vyplynulo, že těmto byla práce přidělována toliko
sporadicky a zaměstnavatelem byla cíleně výroba jednotlivým zaměstnancům
omezována. Množství výrobků, které společnosti vyráběly, bylo zcela v nepoměru
k množství zaměstnanců, které zaměstnávaly, a bylo tak zcela zřejmé, že
primárním účelem zaměstnávání osob se zdravotním postižením nebyla výroba
papírového zboží, ale právě zneužití dotací, které stát na jejich zaměstnávání
poskytoval. Skutečnost, že zaměstnancům nebyla přidělována smysluplná práce,
svědčí o tom, že jednání obviněného bylo v přímém rozporu s účelem státních
dotací, kdy tyto nebyly zaměstnavateli poskytovány jen proto, aby osoby se
zdravotním postižením dostávaly mzdu, ale především proto, aby mohly pracovat.
Tento fakt však nebyl zásadní pro kvalifikování jednání obviněného jako
trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku, když
trestnost jeho jednání byla založena na tom, že při žádostech o poskytnutí
těchto dotací uváděl hrubě zkreslené údaje, neboť zaměstnancům nebyla vyplácena
mzda v souladu s právními předpisy. Pokud v této souvislosti obviněný namítá,
že zaměstnancům mzda byla řádně vyplácena a až poté hradili služby, které si
objednali, dovolací soud odkazuje na výše uvedené, kde se k tomuto postupu
obviněného vyjádřil.
32. K pravidelným kontrolám Úřadu práce, Inspektorátu práce, Finančního
úřadu, Živnostenského úřadu a úřadu Městské části pro Prahu 15, jejichž
výsledky se obviněný zaštiťuje s tím, že nebyla nikdy shledána pochybení, se
vyjádřil nalézací soud (str. 76 rozsudku) i odvolací soud (str. 44 rozsudku).
Především je třeba vzít v úvahu, že kontroly jednotlivých správních orgánů jsou
úzce zaměřeny toliko na tu dílčí část fungování kontrolovaných subjektů, která
je v působnosti těchto úřadů. Dokud jednotlivé úřady prováděly kontroly
zaměřené na kontrolu listinné dokumentace společností, nebylo možné trestnou
činnost obviněného odhalit, když však orgány činné v trestním řízení jednotlivé
získané poznatky propojily a formálně bezvadné listinné důkazy daly do kontextu
s výpověďmi svědků, ukázalo se, že tyto listiny se nezakládají na pravdě, a
došlo tak k odhalení trestné činnosti obviněného.
33. Ve stručném shrnutí lze konstatovat, že věc dovolatele je ve své
podstatě toliko dalším případem, kdy pachatel dotačního podvodu ke spáchání
činu využil k vlastnímu obohacení na úkor k tomu zneužitých občanů se
zdravotním omezením, neboť v jádru jde o stejný typ jednání, který se stal
předmětem posouzení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 870/2017.
34. Z výše uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že pokud ten
vznesl námitky formálně způsobilé obsahově naplnit uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., učinil tak způsobem, který svědčí o
zjevné neopodstatněnosti jeho mimořádného opravného prostředku. Vzhledem k tomu
Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné.
35. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o
rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr.
ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen
stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému
důvodu odmítnutí“.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. května 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu