U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2017 o
dovoláních, jež podaly obviněné E. K., H. V., a M. B., proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 2 To 62/2016,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.
zn. 37 T 5/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněné E. K. o d m í t
á .
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněných H. V. a M.
B. o d m í t a j í .
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 37 T
5/2013, byly obviněné E. K. a společnost T. C., s. r. o. (dále jen „obviněná
společnost“), uznány vinnými zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1,
odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, a obviněné H. V. a M. B. byly uznány vinnými
pomocí ke zločinu dotačního podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k
§ 12 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
2. Obviněná E. K. se daného trestného činu dopustila tím, že (ve
stručnosti řečeno) se záměrem získat příspěvek na podporu zaměstnávání osob se
zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, jako
zástupce společnosti T. C., s. r. o., k tomu zmocněná plnými mocemi udělenými
jednateli obviněné společnosti, podala na Úřad práce České republiky – krajská
pobočka v Ostravě (dále jen „úřad práce“) žádosti o příspěvek na podporu
zaměstnávání osob se zdravotním postižením, přičemž v příloze ke každé žádosti
o příspěvek doložila jmenný seznam zaměstnanců, kteří jsou osobami se
zdravotním postižením, v němž byly uvedeny „mzdové náklady včetně odvodů a bez
naturální mzdy“ a „uplatňované výše příspěvku“, přestože věděla, že uvedené
mzdové náklady včetně odvodů a bez naturální mzdy jsou nepravdivé, neboť v
deklarované výši mzdové náklady nevznikly a mzdy nebyly v deklarované výši
zaměstnancům vyplaceny a že účelem v inkriminované době uzavřených a již
existujících pracovních smluv je toliko inkaso zmíněného příspěvku bez
jakékoliv spojitosti s pracovní činností zaměstnance. Tímto jednáním uvedla
pracovníky úřadu práce v omyl a způsobila tak České republice škodu v celkové
výši 64.292.866 Kč.
3. Obviněné H. V. a M. B. se výše uvedené trestné činnosti dopustily
tím, že (ve stručnosti řečeno) ve vzájemné součinnosti a v součinnosti s
obviněnou E. K., jako zaměstnankyně obviněné společnosti, vyplácely zdravotně
postiženým zaměstnancům mzdu a při předání mzdy po nich požadovaly podepsat
čestné prohlášení o řádném převzetí výplaty, výplatní lístek a hromadnou
výplatnici, kde byla uvedena částka vyšší, než částka ve skutečnosti vyplácená,
a mzdu vyplácely i přesto, že věděly, že zaměstnanci odpracovali pouze část
stanovené měsíční pracovní doby nebo nepracovali vůbec. Obviněná H. V. dále
zájemce o práci informovala o podmínkách uzavření pracovního poměru, ačkoliv
věděla, že tyto jsou uzavírány toliko za účelem inkasa příspěvku na podporu
zaměstnávání osob se zdravotním postižením bez jakékoliv spojitosti s pracovní
činností zaměstnance, a že pro nově přijímané zaměstnance nebude dostatek
práce, jako bezprostřední nadřízená obviněné M. B. a manažerka střediska byla
srozuměna s tím, že obviněná M. B. z jejího pokynu vyplácí zdravotně
postiženým zaměstnancům obviněné společnosti mzdu a při předání mzdy po nich
požaduje podepsat čestné prohlášení o řádném převzetí výplaty, výplatní lístek
a hromadnou výplatnici, kde byla uvedena částka vyšší, než částka ve
skutečnosti vyplácená, a rovněž byla srozuměna s tím, že mzdu s jejím souhlasem
stejným způsobem vyplácí zdravotně postiženým zaměstnancům obviněné společnosti
koordinátoři a řidič. Uvedeným jednáním umožnila obviněné E. K. spáchat shora
popsaný skutek. Obviněná M. B. navíc předávala obviněné E. K. seznamy
zaměstnanců s jejich rozdělením do skupin pro účely výplaty mzdy, přičemž byla
srozuměna s tím, že tyto částky nemají přímou souvislost s pracovní činností a
kvalitou práce zaměstnanců a že je bude vyplácet následně buď sama, nebo budou
vypláceny obviněnou H. V. nebo některým z tzv. koordinátorů či řidičem,
přičemž při předání mzdy budou zaměstnancům předkládány k podpisu čestná
prohlášení o řádném převzetí výplaty, výplatní lístek a hromadná výplatnice,
kde bude uvedena částka vyšší, než částka ve skutečnosti vyplácená, a že účelem
existujících pracovních poměrů je toliko inkaso příspěvku na podporu
zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Tímto jednáním umožnila obviněné E.
K. spáchání výše vymezeného skutku v období od 1. 3. 2011 do 26. 4. 2012 a
způsobení škody v celkové výši 32.005.997 Kč.
4. Za tyto trestné činy byly obviněné E. K. a H. V. odsouzeny podle
§ 212 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro
jehož výkon byly podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeny do věznice s
ostrahou. Obviněná M. B. byla podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku odsouzena k
trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byla
podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
Obviněná společnost T. C., s. r. o., byla podle § 16 odst. 1 zákona č.
418/2011 Sb. odsouzena k trestu zrušení právnické osoby. Obviněné E. K. a
společnost T. C., s. r. o., byly podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázány rovněž k
povinnosti nahradit ve výroku rozsudku specifikovanou škodu.
5. Odvolání všech obviněných byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 14. 2. 2017, sp. zn. 2 To 62/2016, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
II.
6. Proti shora citovanému usnesení podaly dovolání obviněné E. K., H.
V. a M. B., jež uplatnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
a obviněná E. K. rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
7. Obviněná E. K. odvolacímu soudu vytkla zejména tendenční
rozhodování v její neprospěch bez zohlednění všech okolností případu majících
vliv na subjektivní stránku trestného činu, především na vyhodnocení jejího
jednání v omylu, jakož i nesprávné posouzení škody mající vliv na právní
kvalifikaci jejího jednání.
8. Stran subjektivní stránky předně zdůraznila, že byť byla na základě
plné moci zplnomocněna oprávněnými zástupci obviněné společnosti k podání
žádosti o příspěvek, jednala ve skutkovém a částečně i právním omylu, neboť
vůči obviněné společnosti vystupovala ve vztahu podřízenosti, podlehla
manipulaci osob vystupujících za tuto společnost a o zásadním účelovém
zkreslování údajů ze strany osob zainteresovaných na dosažení co největšího
počtu uzavřených smluv neměla povědomí. Vyslovila nesouhlas s premisou soudů
nižších stupňů, že vůči obviněné společnosti vystupovala jako zplnomocněná OSVČ
s tím, že její postavení bylo srovnatelné s postavením jiných řádových
zaměstnanců, neboť výkon její práce nesl znaky tzv. závislé činnosti ve smyslu
zaměstnaneckého poměru, náplň její práce jako OSVČ byl zcela totožný s náplní
práce, kterou vykonávala pro obviněnou společnost jako zaměstnanec, přičemž se
zřetelem ke smlouvě o poskytování služeb účetnictví ze dne 29. 2. 2008 se
zpracování žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním
postižením jevilo být spíše její okrajovou činností pro obviněnou společnost,
neboť se jednalo o nárazový úkol potřebný jednou za kalendářní čtvrtletí. V
návaznosti na to připomněla obecná východiska týkající se subjektivní stránky
trestného činu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a potvrdila,
že skutečně zpracovávala žádosti o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání
osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o
zaměstnanosti, nicméně za tímto účelem dostala pracovní pokyn od osob fakticky
řídících obviněnou společnosti a vystupujících vůči ní v pozici nadřízenosti ve
vztahu zaměstnanec – zaměstnavatel. V rámci plnění tohoto pracovního úkolu
obdržela od jiných zaměstnanců údaje k jednotlivým hendikepovaným zaměstnancům,
podle nichž formuláře k žádosti vyplnila, přičemž nebylo v jejích možnostech (z
pozice jejího postavení jako mzdové účetní) ověřit pravdivost těchto údajů. Připomněla, že sám nalézací soud uzavřel, že při vyplňování žádostí vycházela
důsledně z podkladů zaslaných obviněnou V. nebo B., nejednala tedy z vlastní
iniciativy, v úmyslu zajistit sobě či třetí osobě neoprávněný prospěch. Výsledek své činnosti po zpracování žádosti o příspěvek zasílala vždy ke
kontrole a schválení jednateli obviněné společnosti a teprve v okamžiku jejího
odsouhlasení tuto podala u příslušného úřadu práce, kdy vystupovala jako
zmocněnec toliko formálně, neboť jí bylo vedením společnosti sděleno, že se
jedná o formalitu, kvůli níž nebudou jezdit z P. do O.
Poté konstatovala, že
v průběhu výkonu práce pro obviněnou společnost pojala podezření, že tato
nepostupuje v souladu s předpisy, což dovodila z toho, že dostala pokyn nabírat
stále nové zaměstnance bez ohledu na to, že pro ně nebyla práce, takové
podezření však označila za nedostačující pro závěr o naplnění subjektivní
stránky k souzenému zločinu, a to také s ohledem na její povědomí o tom, že
zaměstnavatel se zaměstnanci uzavírá celou řadu dohod, které třetím osobám
odůvodňovaly skutečnost, proč zaměstnancům není vyplácena mzda v plné výši,
načež dodala, že neměla přístup k firemním účtům a interním dokumentům a neví,
jak obviněná společnost s vyplaceným příspěvkem naložila. V daném kontextu
vyjádřila své přesvědčení, že její povědomí o protiprávním jednání vedení
obviněné společnosti je zapotřebí podřadit nanejvýš pod vědomou nedbalost, kdy
jako osoba podávající žádosti věděla, že může porušit nebo ohrozit zájem
chráněný trestním zákoníkem, ale bez přiměřených důvodů spoléhala, že takové
porušení nebo ohrožení nezpůsobí, neboť předpokládala, že zaměstnavatel
postupuje vůči zaměstnancům po právu.
9. Ve shora uvedených souvislostech poukazem na závěry nálezu Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 1748/08, poznamenala, že vzhledem k jejímu postavení vůči
obviněné společnosti by neměla být vedena k trestní odpovědnosti za ryze
formalistické podání žádosti o příspěvek. V kontextu citovaného rozhodnutí a s
ohledem na subsidiární roli trestní represe, humanistický charakter
demokratického trestního práva a požadavek restriktivního výkladu formálních
znaků trestných činů vyjádřila své přesvědčení, že samotné trestní řízení v
případě zmanipulovaného neprofitujícího zaměstnance místo skutečných kořistníků
a zneuživatelů sociálně podpůrných příspěvků nepřispívá k dosažení jeho účelu.
Připomněla rovněž závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1002/2015 s
tím, že i v jejich kontextu je zapotřebí posuzovat její jednání ve smyslu
materiálního korektivu, jelikož i předpisy pracovního práva počítají se
situacemi, kdy jsou dávky vypláceny neoprávněně, a za tímto účelem i státní
správa disponuje řadou oprávnění v rámci kontroly plnění povinností
zaměstnavatelů, takže její jednání s ohledem na její postavení coby řadové
zaměstnankyně plnící pokyny nadřízeních osob není z hlediska subsidiarity
trestní represe záhodno řešit trestněprávní cestou.
10. Pro případ, že by se dovolací soud neztotožnil s výše vymezeným
výkladem k subjektivní stránce a důsledné aplikaci zásady subsidiarity trestní
represe, obviněná E. K. uvedla, že pro jí přisouzené jednání jsou současně
stíháni obchodní, výkonný a provozní ředitel obviněné společnosti, načež
vyjádřila své přesvědčení, že nemůže být paralelně odsouzena jako pachatel
trestného činu podle § 212 tr. zákoníku za situace, kdy je pro totožné jednání
stíháno obchodní vedení obviněné společnosti, od něhož dostávala pokyny jako
osoba ve vztahu obdobném vztahu zaměstnaneckému. Poznamenala, že v trestní věci
uvedených osob vystupuje paradoxně jako klíčový svědek, což zmiňuje i nalézací
soud, byť odvolací soud její svědectví v těchto kauzách nedůvodně bagatelizuje.
Opětovně připomněla, že veškeré jí zpracované žádosti byly před podáním na
příslušný úřad práce kontrolovány a schvalovány právě vedením společnosti,
takže neměla jakoukoliv možnost ovlivnit údaje v nich formálně vyplňované. V
návaznosti na to konstatovala, že pokud soud dovozuje její povědomí o
protiprávním jednání vedení společnosti, mohla by být shledána vinnou toliko z
nepřekažení trestného činu podle § 367 odst. 1 tr. zákoníku, a to jen za
předpokladu, že jednání vedení obviněné společnosti bude kvalifikováno podle §
212 odst. 6 tr. zákoníku.
11. V neposlední řadě namítla, že soud druhého stupně nesprávně právně
posoudil výši způsobené škody mající vliv nejen na právní kvalifikaci
vytýkaného jednání, ale rovněž na její povinnost tuto škodu nahradit státu. K
tomu uvedla, že pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu
dotačního podvodu v případě presumpce vzniku škody určité výše je zapotřebí
nade vší pochybnost tuto škodu objektivně zjistit, přičemž se nelze spokojit s
vágním konstatováním soudů nižších stupňů, že škodu představuje částka, která
byla státem vyplacena, jelikož k takové škodě by došlo pouze za situace, kdyby
nikdo ze zaměstnanců, na něž byly čerpány dotace, nepracoval a nenáležela by mu
tak žádná mzda. V návaznosti na skutkové zjištění, že osoby, na jejichž
zaměstnávání byl čerpán příspěvek, skutečně zaměstnány byly a byly za ně
placeny povinné odvody s tím, že některé osoby pracovaly pravidelně, jiné
nepravidelně a některé sporadicky, vyslovila svůj názor, že bylo namístě
doplnit dokazování o vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomie za účelem
objektivizace skutečně vzniklé škody. Poté namítla, že pokud soud dovozuje
skutkové okolnosti z domněnek a dohadů vyplývajících ze „vzorku“ 85
vyslechnutých zaměstnanců, přestože většina zaměstnanců, jež se mohou vyjádřit
nejen k postupu obviněné společnosti a k postavení obviněné v této společnosti,
ale zejména k částkám, které jim byly fakticky vypláceny a k práci, kterou
fakticky vykonávali, vyslechnuta nebyla, došlo k porušení práva na spravedlivý
proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. S tím, že součástí tohoto
práva je i právo na zachování právní jistoty, že v obdobných věcech bude
rozhodováno obdobně, poukázala na řízení vedené u Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 2 T 115/2012, a řízení vedené u Okresního soudu v Ústí
nad Labem pod sp. zn. 6 T 17/2012, kdy se mělo jednat o případy obdobné nyní
projednávané věci, v nichž však soudy považovaly za relevantní pro účely
výpočtu výše škody zjištění, nakolik byla zaměstnancům skutečně vyplácena mzda.
Poukazem na zásadu presumpce neviny a z něj vyplývající pravidlo in dubio pro
reo dodala, že na skutkové okolnosti případu nelze usuzovat z domněnek a
dohadů, přičemž nedostatečně zjištěný stav věci a z něj vyvozované právní
závěry rovněž zakládají porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36
Listiny základních práv a svobod.
12. Obviněná E. K. s přihlédnutím ke všem výše uvedeným skutečnostem
navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 2 To 62/2016, a podle § 265l odst.
1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
13. Obviněná H. V. shledala nesprávné právní posouzení jejího jednání
v absenci prokázaného úmyslu pomoci spáchat zločin dotačního podvodu.
Nepopřela, že vykonávala činnost uvedenou ve výroku rozsudku nalézacího soudu,
popřela však její vykonávání s vědomím toho, že její výsledky budou použity
jako podklady pro čerpání příspěvků od úřadu práce. Poukázala na to, že jako
zaměstnanec obviněné společnosti měla na starosti provozní záležitosti, avšak
ze své pozice neměla přístup k účetnictví ani přehled o příjmech a výdajích, za
něž ani nijak neodpovídala, neměla přístup k účetnictví ani povědomí o
existenci bankovního účtu, na který byly příspěvky na zaměstnance vypláceny,
nýbrž měla pouze omezený přístup k provoznímu účtu. Dále připomněla, že peníze
a veškeré doklady potřebné k výplatám mzdy byly již připraveny od obviněné K.,
přičemž ona je pouze předala a zajistila podpisy zaměstnanců. Rozdíl mezi
vyplacenými částkami si vysvětlovala vždy srážkami ze mzdy, které měly být
zaměstnancům prováděny na základě smluv s obviněnou společností nebo
společností VERVE-INVEST, s. r. o. Netušila přitom, že tyto výkazy a pracovní
karty zaměstnanců (včetně podpisů) byly vyplňovány jinými osobami než
zaměstnanci, jichž se týkaly, jelikož výkazy a pracovní karty, které se k ní
dostaly, byly vždy vyplněné a podepsané. V návaznosti na to namítla, že opak
nebyl soudem zjišťován ani zjištěn, přičemž z výpovědi svědka O. vyplývá, že
právě on spolu s panem M. tyto výkazy a pracovní karty vyplňovaly fiktivními
službami a odvedenou prací, což obviněná netušila. Stejně tak měla být
přesvědčena o tom, že částka 20 Kč měsíčně byla zaměstnancům odváděna nadaci
Truck HELP zcela oprávněně a dobrovolně. S poukazem na výpovědi všech
vyslechnutých zaměstnanců, z nichž má plynout, že všechny smlouvy, dohody a
ostatní dokumenty podepisovali dobrovolně, podotkla, že za takového stavu
neměla sebemenších pochyb o jejich platnosti a účinnosti. S tím, že výše
uvedené smlouvy a dohody nepřipravovala, nýbrž je obdržela od vedení obviněné
společnosti, opětovně popřela, že by nechávala zaměstnance tyto dokumenty
podepisovat s vědomím, že jsou uzavírány toliko za účelem inkasa příspěvku na
podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. V této souvislosti dodala,
že z doslechu jí bylo známo, že z úřadu práce probíhaly v obviněné společnosti
kontroly s negativním výsledkem, a tedy i ona předpokládala, že je v obchodní
společnosti všechno v pořádku. Vše bylo podle jejího názoru dobře maskované,
takže stejně jako úřad práce, provádějící pravidelné kontroly, nedokázala nic
rozeznat, načež zaměstnavateli vytkla, že ji uváděl v omyl, když po ni
vyžadoval výkon činností, které byly v rozporu se zákonem, a jejíž výsledky
sloužily toliko k páchání trestné činnosti, z níž neměla jiný profit než běžnou
mzdu v maximální výši 16.800 Kč hrubého. Uzavřela proto, že její jednání
nenaplňuje subjektivní znaky pomoci ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku, jelikož u ní chyběl jakýkoliv úmysl svým jednáním pomoci ke spáchání
trestného činu dotačního podvodu, když nevěděla o úmyslu pachatele trestného
činu.
14. Ohledně výroku o trestu namítla, že uložený trest je ve zřejmém
nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu, k poměrům pachatele a účelu
trestu. Vyslovila totiž své přesvědčení, že jsou dány důvody pro mimořádné
snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby postupem podle §
58 odst. 1 nebo odst. 5 nebo odst. 6 tr. zákoníku, a to s ohledem na to, že
nevěděla ani nebyla srozuměna s tím, že obviněná společnost pobírá na invalidní
zaměstnance příspěvky od úřadu práce. Poukázala na řádné vedení života, absenci
problémů se zákonem v rovině trestní nebo přestupkové, jakož i na skutečnost,
že se obviněné společnosti snažila dávat vždy maximum. Vyjádřila svou lítost
nad tím, že (ač neví jak) napomohla způsobit České republice majetkovou škodu.
Trest ve výši sedmi let nepodmíněného odnětí svobody označila za zcela
nepřiměřený, a to zejména vzhledem k jejímu věku, jelikož je již ve starobním
důchodu. S ohledem na její starobní důchod, jakož i to, že účelem trestu má být
zejména náprava pachatele a snaha odradit jej od páchání další trestné
činnosti, podotkla, že podobnou činnost jako v obviněné společnosti již nikdy
vykonávat nebude a i přesto, že se cítí být nevinná, je průběhem celého
trestního řízení ponaučena.
15. S ohledem na výše uvedené obviněná H. V. navrhla, aby Nejvyšší
soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 2 To
62/2016, zrušil a s přihlédnutím k § 265m tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem,
kterým odsouzenou zcela zprostí obžaloby.
16. Obviněná M. B. v podaném dovolání vyjádřila své přesvědčení, že na
základě skutkových zjištění nutno její jednání posuzovat podle § 367 odst. 1
tr. zákoníku jako nepřekažení trestného činu, nikoliv jako pomoc ke zločinu
dotačního podvodu. K tomu uvedla, že z provedeného dokazování je zřejmé, že
spoluobviněné E. K. a H. V. v obviněné společnosti pracovaly již od roku
2006, tj. daleko dříve než ona, dále že ve společnosti již před jejím nástupem
pracovali svědkové O., M. a A., jež věděli o chodu společnosti mnohem více než
ona, a kteří měli před jejím nástupem vykonávat stejnou pracovní činnost,
přičemž první dva zmínění svědci jezdili na porady vedení obviněné společnosti
do P. společně s obviněnou E. K. a H. V. Z provedeného dokazování pak
podle jejího názoru rovněž vyplývá, že s žádným ze zaměstnanců neuzavírala
pracovní smlouvu, nikomu nesdělovala pracovní podmínky, neměla k dispozici
pracovní smlouvy a nemohla tudíž rozhodovat o výši odměny za práci, jak je
uvedeno ve skutkové větě napadeného rozhodnutí, nýbrž byla pouhou
administrativní pracovnicí v obviněné společnosti, která plnila pokyny svých
nadřízených. Nepopřela, že zaměstnancům předávala již nachystané výplatní sáčky
a výplatní lístky, případně že požadovala podepsat nějaké doklady, avšak tyto
podklady za společnost nikdy nevytvářela, ale obdržela je již nachystané od
obviněné E. K., stejně jako peníze nasáčkované ve výplatních sáčcích, které
podle pokynu předala dál. Podotkla, že za obviněnou společnost nikdy nic
nerozhodovala, přičemž v návaznosti na část skutkové věty, podle níž „mzdu
vyplácela i přesto, že věděla, že zaměstnanci odpracovali pouze část stanovené
měsíční pracovní doby nebo nepracovali vůbec“ namítla, že jako administrativní
pracovnice by mohla jen těžko rozhodovat o tom, komu společnost jakou částku
vyplatí. Přiznala, že obvolávala zaměstnance ohledně dovozu práce domů, jakož i
to, že měla přehled, kolik dnů zaměstnanec v měsíci pracoval, nicméně popřela,
že by měla přehled, který zaměstnanec nepracoval vůbec. Vyslovila proto svůj
názor, že mohla pouze rozpoznat, že v obviněné společnosti něco není v pořádku,
že se vyplácí mzda zaměstnancům, kteří nepracují, načež však opětovně
zdůraznila, že chod společnosti nemohla jako řadový zaměstnanec a
administrativní pracovnice žádným způsobem ovlivnit, takže svým jednáním
nemohla pomáhat ke spáchání trestného činu, nýbrž mohla naplnit toliko
skutkovou podstatu trestného činu podle § 367 odst. 1 tr. zákoníku.
17. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem obviněná M. B. navrhla,
aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a rozhodl tak, že přikáže
„krajskému soudu“, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
18. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“) se prvně vyjádřil k dovoláním obviněné E. K. a H. V. s tím, že s
jejich námitkami se již obsáhle a přesvědčivě vypořádaly soudy nižších stupňů.
Ohledně jejich subjektivní stránky odkázal na str. 55 a násl. odůvodnění
usnesení odvolacího soudu, kde tento uvádí, z jakých konkrétních důkazů dovodil
jejich úmysl, jakož i na str. 60-63 rozsudku nalézacího soudu, kde se tento
zabýval jejich účastí na odsouzené trestné činnosti a jejich subjektivní
stránkou. Dodal, že obviněná E. K. se ve své výpovědi z hlavního líčení k
úmyslnému zavinění v podstatě doznala a že z takového zavinění navíc usvědčila
i obviněnou H. V. Z hlediska dovolání označil za významné, že námitky proti
zjištěnému úmyslnému zavinění jsou svou podstatou námitkami skutkovými, jelikož
je obě obviněné staví na jiných skutkových zjištěních, než jaká o stavu jejich
mysli v době činu učinil nalézací soud. Připomněl, že takovými výhradami by
mohl být naplněn dovolací důvod jen výjimečně, např. při existenci extrémního
nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, avšak
žádná z obviněných takový extrémní nesoulad neoznačila ani neodůvodnila, k
čemuž podotkl, že pouhé porušení zásady in dubio pro reo k naplnění extrémního
rozporu nepostačuje, načež poukázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího a
Ústavního soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn.
11 Tdo 1569/2014, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
888/14). Uzavřel proto, že v částech zabývajících se subjektivní stránkou
obviněných dovolací námitky nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr.
ř.
19. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak podle
státního zástupce neodpovídá ani námitka obviněné H. V., že jí měl soud
prvního stupně mimořádně snížit uložený trest. K tomu připomněl závěry
rozhodnutí publikovaného pod č. 22/20036 Sb. rozh. tr., jakož i rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 422/2012 s tím, že argumentace jmenované
obviněné nepřiměřeností uloženého trestu se vztahuje výlučně k užití § 58 odst.
1 tr. zákoníku, nikoliv již k § 58 odst. 5 či 6 tr. zákoníku, přičemž taková
výhrada nemůže založit žádný dovolací důvod. Celé dovolání obviněné H. V. tak
označil za podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
20. Stran výhrady obviněné E. K. vůči souběžnému stíhání s hlavními
pachateli uvedl, že z ní není patrno, proč by nemohla být stíhána pro totožné
jednání jako zvlášť stíhané osoby z vedení obviněné společnosti. Konstatoval,
že obviněná uvádí jen své přesvědčení o nemožnosti takového souběžného stíhání,
aniž by alespoň naznačila, co je důvodem jejího přesvědčení. K této části
jejího dovolání tak pouze poznamenal, že na předmětném dotačním podvodu se
vedle jmenované obviněné podílely i další osoby, přičemž některé z nich jsou
stíhány v samostatně vedeném trestním řízení.
21. K výhradě obviněné E. K. ohledně nevyslechnutí dalších svědků a
nepřibrání znalce se podle státního zástupce podrobně vyjádřil nalézací soud na
str. 64 a 65 svého rozsudku, kde logicky a přesvědčivě odůvodnil, proč tyto
důkazy neprovedl, takže je nelze považovat za důkazy opominuté. Nad rámec toho
dodal, že konstrukce škody podle ustálené judikatury vylučuje možnost odečítat
od škody způsobené dotačním podvodem náklady pachatele či platby pro
poskytovatele dotace a znalecké zkoumání takových odpočtů nemá pro posouzení
věci význam.
22. Za námitky odpovídající tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. pak označil část dovolání obviněné E. K. napadající
neužití zásady subsidiarity trestní represe a výpočet výše škody. Stran zásady
subsidiarity trestní represe poukázal na obsáhlou judikaturu Nejvyššího i
Ústavního soudu, z níž dovodil, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle § 12
odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných
a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu
nepředpokládatelných. U činu obviněné E. K. popsaného v rozsudku soudu prvního
stupně nicméně žádné takové výjimečné znaky neshledal, když naopak konstatoval,
že se jedná o běžný dotační podvod, jehož mimořádnost spočívá pouze v tom, že
způsobená škoda přes 64.000.000 Kč výrazně vybočila z hranic uvažování
zákonodárce, který určil jako poslední mez škodu dosahující částky 5.000.000
Kč, čímž je škodlivost tohoto konkrétního trestného činu zvyšována, a nikoliv
snižována, takže užití § 12 odst. 2 tr. zákoníku nepřichází v úvahu. Dovolání
jmenované obviněné tak v této části označil za zjevně neopodstatněné. Ohledně
výhrady týkající se výše škody konstatoval, že její zjištění je obecně otázkou
skutkovou, která tvrzený dovolací důvod nenaplňuje, avšak otázka, zda byla při
vyčíslení škody respektována hmotně právní ustanovení, je již otázkou práva
hmotného, která by dovolací důvod založit mohla. Prvně připomněl znění § 137
tr. zákoníku a pak s přihlédnutím k § 489 o. z. uvedl, že pokud se za věc
považuje i vylákaná dotace, pak je podstatná úplná výše takové dotace „v době a
v místě činu“, neboť její „uvedení v předešlý stav“ může v onom okamžiku činu
spočívat pouze v jejím okamžitém vrácení. Proto podle jeho názoru nelze od
takto vylákané dotace odečíst žádné částky, které by v případě jejího řádného
poskytnutí byly vyplaceny v souladu s právem, ani náklady pachatele ani nějaké
platby poskytovateli dotace, když podstatné je, že celá dotace byla získána
nelegálně. Podotkl, že takto věc posoudily i soudy nižších stupňů, přičemž již
nalézací soud na str. 68 svého rozsudku přiléhavě poukázal na shodnou
judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 711/2014, k čemuž navíc státní
zástupce odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1463/2012
a sp. zn. 8 Tdo 858/2016. K argumentaci obviněné E. K. rozhodnutími Okresního
soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Ústí nad Labem připomněl
postavení těchto soudů v celé justiční soustavě a z toho plynoucí nižší
autoritu jejich rozhodnutí, zvláště pokud ani není známo, zda vůbec nabyla
právní moci. Poté shrnul, že část dovolání obviněné E. K. shledal za podané z
jiného než tvrzeného dovolacího důvodu, přičemž výhrady stran neužití § 12
odst. 2 tr. zákoníku a nesprávného stanovení výše škody označil za zjevně
neopodstatněné, když se navíc ohledně výše škody jedná o opakování námitek
uplatněných již v řízení před soudy nižších stupňů, se kterými se tyto
dostatečně a správně vypořádaly.
23. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněné H. V. odmítl, neboť
bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a aby podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné E. K. odmítl, jelikož jde o dovolání
zjevně neopodstatněné. Z hlediska § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s
jejich projednáním v neveřejném zasedání.
24. K dovolání obviněné M. B. státní zástupce uvedl, že v něm opakuje
svou obhajobu ze závěrečné řeči, přičemž před skončením dokazování
nevypovídala, jakož i ze svého odvolání. Připomněl, že s otázkou právní
kvalifikace jejího jednání se již obsáhle a přesvědčivě vypořádaly soudy
nižších stupňů, k čemuž odkázal na str. 68 a násl. odůvodnění rozsudku
nalézacího soudu, kde tento navíc citoval přiléhavou judikaturu Nejvyššího
soudu, přičemž na tyto podrobné a vyčerpávající úvahy pak na str. 21 svého
usnesení poukázal i odvolací soud. Z hlediska dovolání považoval za významné,
že obviněná nečiní žádné výhrady vůči učiněným skutkovým zjištěním, takže
souhlasí i s popisem jejího skutku v rozsudku soudu prvního stupně, kde je jí
kladeno za vinu, že po zaměstnancích požadovala podpisy nepravdivých četných
prohlášení o převzetí mzdy, že byla srozuměna s tím, že vykazované mzdy s
pracovní činností zaměstnanců přímou souvislost nemají a že „účelem
existujících pracovních poměrů je toliko inkaso příspěvku na podporu
zaměstnávání osob se zdravotním postižením…“. S ohledem na daný popis skutku
uvedl, že obviněná M. B. pomáhala hlavní pachatelce ke spáchání dotačního
podvodu, že byla na tomto podvodu aktivně zúčastněná. Vyjádřil přitom své
přesvědčení, že účastník na trestném činu hlavního pachatele se nemůže dopustit
trestného činu nepřekažení onoho hlavního trestného činu, v souvislosti s čím
poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 634/2016, s tím, že za
stávajícího skutkového stavu, jenž obviněná nijak nenapadá, se právní posouzení
jejího skutku jeví jako správné. Poté poznamenal, že jelikož se z její strany
jedná o opakování námitek uplatněných již v řízení před soudy nižších stupňů, s
nimiž se tyto dostatečně a správně vypořádaly, nutno její dovolání označit za
zjevně neopodstatněné.
25. Vzhledem k výše uvedeným důvodům státní zástupce navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné M. B.
jako zjevně neopodstatněné odmítl, přičemž z hlediska § 265r odst. 1 písm. c)
tr. ř. souhlasil s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
III.
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou
osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují
podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody
pro jeho odmítnutí. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
27. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 2.
2017, sp. zn. 2 To 62/2016, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst.
1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněné jsou osobami oprávněnými k podání dovolání
podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Všechna dovolání splňují náležitosti
obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., byla podána ve lhůtě uvedené v §
265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
28. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o
něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v
předmětném zákonném ustanovení.
29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
30. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě.
31. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř.
32. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se
opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému
vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální
odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
33. Stran většiny dovolacích námitek (kromě výhrad obviněné E. K. vůči
neužití zásady subsidiarity trestní represe a výpočtu výše škody a námitek
obviněné H. V. ohledně uloženého trestu) Nejvyšší soud konstatuje, že tyto
směřují v první řadě do oblasti skutkové a procesní. Obviněné totiž soudům obou
stupňů vytýkají provedení dokazování v nedostatečném rozsahu, nesprávné
hodnocení provedených důkazů (včetně porušení zásady in dubio pro reo), jakož i
vadná skutková zjištění (že obviněná E. K. neměla povědomí o účelovém
zkreslování údajů ze strany vedení obviněné společnosti, že obviněná H. V.
nevěděla, že výsledky její práce budou použity jako podklady pro čerpání
příspěvků od úřadu práce, že obviněná M. B. nemohla rozhodovat o výši odměn
atp.). Zejména z uvedených skutkových a procesních výhrad (a obviněná M. B.
zcela) pak vyvozují závěr o nesprávném hmotně právním posouzení jejich skutků.
34. Obviněné tak v uvedeném směru nenamítají rozpor mezi skutkovými
závěry vyjádřenými ve výroku rozsudku nalézacího soudu a užitou právní
kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných
skutkových okolností. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
spatřují do značné míry (a obviněná M. B. v plné míře) v porušení procesních
zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové výhrady
pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod nicméně podřadit nelze.
35. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná
povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize
s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí
případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními
stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem
bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o
situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního
rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich
skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným
způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění
skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z
odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp.
případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním
nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou
spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při
žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková
zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
36. Navzdory skutečnosti, že v nyní posuzované věci není dána žádná z
výše uvedených vad důkazního řízení, Nejvyšší soud se ke skutkovým a procesním
námitkám obviněných alespoň ve stručnosti vyjádří.
37. Obviněná E. K. staví svou obhajobu na tvrzení, že neměla povědomí
o účelovém zkreslování údajů ze strany vedení obviněné společnosti, resp. že
měla podezření o jejím protiprávním jednání, které však lze posoudit pouze jako
vědomou nedbalost nebo jako trestný čin podle § 367 tr. zákoníku. V dané
souvislosti však nutno připomenout, že rozsudkem soudu prvního stupně nebyla
odsouzena za její vědomost o protiprávním jednání obviněné společnosti, nýbrž
za to, že ve smyslu § 212 odst. 1 tr. zákoníku sama podávala na úřad práce
žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením,
přestože věděla, že uvedené mzdové náklady včetně odvodů a bez naturální mzdy
jsou nepravdivé. K tomu lze poznamenat, že její povědomí o nepravdivosti těchto údajů vyplývá
i z jejího vlastního doznání. Námitky obviněné, že pouze plnila pokyny vedení
obviněné společnosti, že nejednala v úmyslu zajistit sobě nebo jinému prospěch
a že neví, jak bylo s vyplaceným příspěvkem naloženo, je ve vztahu k posouzení
její trestní odpovědnosti irelevantní, k čemuž nutno podotknout, že obohacení
sebe nebo jiného není znakem skutkové podstaty vymezené v § 212 odst. 1 tr.
zákoníku a že tato skutková podstata je naplněna již samotným uvedením
nepravdivých údajů v žádosti o poskytnutí příspěvku (jedná se o tzv. předčasně
dokonaný trestný čin). Za ne zcela jednoznačnou nutno označit výhradu obviněné,
že nemůže být trestně stíhána „souběžně“ s osobami z vedení obviněné
společnosti. Dodat k tomu lze snad jen to, že na jedné trestné činnosti se může
podílet i vícero osob, přičemž v závislosti na jejich podílu na trestné
činnosti se rozlišují různé formy trestné součinnosti (obecné a zvláštní formy
účastenství na trestném činu v širším a užším smyslu). Z procesního hlediska
pak mohou být tyto osoby stíhány společně i odděleně v samostatných řízeních.
38. Obviněná H. V. v podaném dovolání namítla „absenci prokázaného
úmyslu pomoci spáchat zločin dotačního podvodu“ s tím, že nevěděla o úmyslu
hlavního pachatele. Tuto výhradu odůvodnila tím, že neměla povědomí o tom, že
výsledky její práce budou použity jako podklady pro čerpání příspěvků od úřadu
práce, ani o tom, že pracovní smlouvy a související dohody jsou uzavírány
toliko za účelem inkasa příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním
postižením, a že z trestné činnosti neměla žádný profit. Stran získání profitu
z trestného činu dotačního podvodu lze odkázat na předchozí bod, kde je
vysvětleno, že taková okolnost je ve vztahu k naplnění skutkové podstaty podle
§ 212 odst. 1 tr. zákoníku irelevantní. Co se pak týče skutkových zjištění
soudů nižších stupňů, že obviněná H. V. byla minimálně srozuměna s tím, že
obviněná společnost (prostřednictvím obviněné E. K.) podá na základě jí
vytvořených podkladů žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se
zdravotním postižením, jakož i s tím, že zdravotně postižené osoby byly v
obviněné společnosti zaměstnávány právě za účelem inkasa příspěvku od úřadu
práce, tak tato mají oporu v provedených důkazech (viz str. 71-73 rozsudku
nalézacího soudu), přičemž zcela určitě nelze hovořit o skutkových závěrech
extrémně rozporných s provedenými důkazy, jež by mohly vést k naplnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
39. Obviněná M. B. postavila svou dovolací argumentaci, podle níž mělo
být její jednání posouzeno jako trestný čin podle § 367 tr. zákoníku, na
tvrzení, že byla pouhou řadovou administrativní pracovnicí obviněné
společnosti, která plnila pokyny svých nadřízených, takže nemohla rozhodovat o
výši odměn zaměstnanců, že výplatní sáčky a výplatní lístky nikdy nevytvářela,
ale obdržela je již nachystané od obviněné E. K., a že mohla pouze rozpoznat,
že se vyplácí mzda zaměstnancům, kteří nepracují, nicméně chod společnosti
nemohla žádným způsobem ovlivnit. K tomu však nutno podotknout, že obviněná
nebyla odsouzena za to, že by ovlivňovala chod obviněné společnosti nebo
rozhodovala o výši odměn jejích zaměstnanců, takové jednání jí nebylo rozsudkem
soudu prvního stupně přisouzeno. Její vlastní skutková verze děje, odlišná od
skutku popsaného ve výroku rozsudku nalézacího soudu, tak nemůže odůvodnit
jinou právní kvalifikaci jejího jednání, jež bylo posouzeno správně jako pomoc
na trestném činu dotačního podvodu. Nadto lze poznamenat, že za předpokladu
hmotně právního posouzení skutku jako pomoci na trestném činu hlavního
pachatele, jakožto jedné z obecných forem trestné součinnosti, nelze týž skutek
kvalifikovat jako trestný čin podle § 367 tr. zákoníku, jenž představuje
zvláštní formu trestné součinnosti, jelikož v daném případě má „přednost“
obecná forma trestné součinnosti před formou zvláštní (srov. kupř. Kratochvíl,
V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2009, str. 296).
40. V kontextu shora uvedeného je zapotřebí konstatovat, že soud prvního
stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto
základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace a z
odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým
závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy,
jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými
skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními
závěry. Jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr.
ř., tudíž mu nelze vytýkat svévoli. Odvolací soud se pak po provedeném přezkumu
ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu. Není přitom úkolem
Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu
reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké
vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu
prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a
provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není
extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Se zřetelem k tomu pak nelze
přisvědčit ani námitce obviněné E. K. stran porušení pravidla in dubio pro reo
plynoucího ze zásady presumpce neviny podle § 2 odst. 2 tr. ř.
41. Činí-li za této situace obviněné kroky ke zpochybnění skutkových
závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a převážně (resp.
obviněná M. B. zcela) z toho vyvozují vadnost právního posouzení jejích
skutků, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného
dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního
soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na
rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je
„pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní
všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními
principy.“
42. Obviněná H. V. pak ve svém dovolání rovněž namítla existenci
podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní
sazby postupem podle § 58 odst. 1 nebo odst. 5 nebo odst. 6 tr. zákoníku, a to
s ohledem na nepřiměřenost jí uloženého trestu ve vztahu k povaze a závažnosti
trestného činu, jejím poměrům a účelu trestu.
43. Stran těchto výhrad Nejvyšší soud v první řadě uvádí, že tyto
nikterak neodůvodňují postup podle § 58 odst. 5, 6 tr. zákoníku, jelikož
směřují pouze vůči nepřiměřenosti uloženého trestu a eventuální aplikaci § 58
odst. 1 tr. zákoníku. K tomu však nutno připomenout, že námitky vůči druhu a
výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v
dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl
obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře
mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu
(zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 - § 42 tr. zákoníku,
potažmo § 58 odst. 1 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně
přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení,
na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen
jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky
druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom,
zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný
trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003
Sb. rozh. tr., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn.
11 Tdo 422/2012).
44. S přihlédnutím k výše uvedeným východiskům tak nutno konstatovat, že
námitky obviněné H. V. stran nepřiměřenosti uloženého trestu, resp. existence
důvodů pro uložení trestu pod dolní hranici trestu odnětí svobody podle § 58
odst. 1 tr. zákoníku, nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný důvod dovolání.
45. Na tomto místě je pak zapotřebí shrnout, že námitky uplatněné v
dovoláních obviněné H. V. a obviněné M. B. se míjejí s jimi uplatněným
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obdobné závěry lze
vztáhnout i k převážné části dovolací argumentace obviněné E. K., která však
uplatnila rovněž výhrady vůči neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe a
nesprávnému posouzení výše způsobené škody, jež z formálně právního hlediska (v
případě námitky stran výše škody ovšem toliko zčásti) lze podřadit pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
46. K uvedeným výtkám obviněné E. K. Nejvyšší soud předesílá, že
obsahově shodné námitky, jež byly uplatněny v jejím dovolání, zazněly již v
rámci její obhajoby před soudy dříve ve věci činnými, které se s těmito
náležitě vypořádaly. Pro případ takového okruhu námitek je pak nezbytné
upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo
86/2002, z něhož plyne, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen
námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení,
s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o
dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
47. Stran aplikace zásady subsidiarity trestní represe nutno
připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní
čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v
tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý
protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je
trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento
závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž
trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze
uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost
není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek
pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba
zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného
trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění
kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům
zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Z
hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu § 14 tr. zákoníku je aplikace
zásady subsidiarity trestní represe nepochybně vyloučena zejména v případech
zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů (viz stanovisko trestního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované
pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
48. V návaznosti na shora uvedená východiska je zapotřebí zdůraznit, že
obviněná E. K. byla uznána vinnou zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu
podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Užití zásady subsidiarity
trestní represe je tudíž v jejím případě vyloučeno již s ohledem na typovou
společenskou škodlivost jejího jednání. Nadto lze poznamenat, že vhodností
aplikace uvedené zásady v nyní posuzované věci se zabýval již soud prvního
stupně, jenž správně zdůraznil, že s ohledem na konkrétní specifika souzeného
jednání obviněné E. K. (především se zřetelem k výši způsobené škody v řádu
desítek miliónů, viz str. 67 rozsudku nalézacího soudu) je společenská
škodlivost jejího činu natolik vysoká, že postup podle § 12 odst. 2 tr.
zákoníku nepřichází v úvahu. Této výhradě obviněné, byť uplatněné formálně
právně relevantně, tak nelze přiznat žádné opodstatnění.
49. Obviněná E. K. pak v neposlední řadě namítla, že výše škody
způsobené jejím protiprávním jednáním nebyla posouzena správně. K tomu nicméně
nutno konstatovat, že uvedenou výhradu staví do značné míry na procesních
námitkách vytýkajících nedostatečně zjištěný skutkový stav věci z důvodu
neúplného důkazního řízení (neprovedení znaleckého posudku z oboru ekonomie a
výslechů dalších zdravotně postižených zaměstnanců obviněné společnosti).
Vzhledem ke skutečnosti, že soudy nižších stupňů náležitě vyložily, z jakých
důvodů shledaly provedení uvedených důkazů nadbytečným (viz str. 67-68 rozsudku
nalézacího soudu, str. 17-18 usnesení odvolacího soudu), nutno konstatovat, že
se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, takže tyto námitky nelze podřadit
pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výhradám vůči
nesprávnému posouzení výše škody opírajícím se o argumentaci, že bylo zapotřebí
zohlednit částky, které byly obviněnou společností vyplaceny v souvislosti se
skutečně vynaloženými mzdovými náklady na zaměstnávání osob se zdravotním
postižením a oddělit je od neoprávněně vyplacených, však lze z hlediska
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiznat formálně právní
relevanci. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že škoda u trestného činu dotačního
podvodu vzniká již tím, že na základě nepravdivých, hrubě zkreslených či
zamlčených (podstatných) údajů je dotace poskytnuta a peněžní prostředky opustí
majetkovou sféru poskytovatele dotace, škodou je tedy celá částka dotace
získaná na základě takových údajů. Škoda vzniklá v důsledku trestného činu
dotačního podvodu v nyní posuzované věci byla proto správně vypočtena jako
součet všech státem neoprávněně vyplacených příspěvků na zaměstnávání osob se
zdravotním postižením. Nutno přitom zdůraznit, že s uvedenými výtkami se
správně a náležitě vypořádaly již soudy nižších stupňů (viz str. 67-68 rozsudku
nalézacího soudu, str. 23 usnesení odvolacího soudu). I tyto námitky obviněné
E. K. tak nutno označit za zjevně neopodstatněné.
50. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
uplatněného obviněnou E. K. nutno uvést, že by mohl být naplněn pouze v jeho
druhé alternativě, podle níž bylo rozhodnuto o odmítnutí řádného opravného
prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem ke skutečnosti, že v nyní
posuzované věci nebyl dán žádný z uvedených důvodů dovolání, však nemůže být
naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
51. Se zřetelem k výše uvedenému lze shrnout, že námitky obviněné E.
K., jež byly z formálně právního hlediska uplatněny relevantně, se s
deklarovanými dovolacími důvody po obsahové stránce míjí.
52. Vzhledem ke shora jen stručně rozvedeným důvodům (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné E. K. jako celek podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl. V případě dovolání obviněných H. V. a M. B.
shledal, že nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, načež podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl o jejich odmítnutí bez věcného projednání.
Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2017
JUDr. Vladimír
Veselý
předseda senátu