8 Tdo 1002/2015-27
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2015 o
dovoláních obviněných Z. S., roz. K. a Ing. I. S. proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 9 To 132/2015, který rozhodl jako
soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn.
2 T 140/2014, takto:
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 25. 3. 2015, sp. zn. 9 To 132/2015, a jemu předcházející rozsudek Okresního
soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 1. 2015, sp. zn. 2 T 140/2014, jakož i všechna
další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Kutné Hoře, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 1. 2015, sp. zn. 2 T
140/2014, byly obviněné Z. S. a Ing. I. S. (dále převážně jen „dovolatelky“,
popř. „obviněné“) uznány vinnými přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr.
zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku spočívajícím v tom, že
„dne 1. 11. 2013 uzavřely pracovní smlouvu na dobu neurčitou, a to Z.
S. v postavení zaměstnavatele–soukromá podnikatelka, provozovatelka c. C. u S.,
K. Č., Č., a Ing. I. S., v postavení zaměstnavatele, v nově vytvořené pozici s
názvem marketingový a finanční poradce s hrubou měsíční mzdou 25.000,- Kč,
která byla neadekvátní ekonomické situaci firmy, v úmyslu zajistit Ing. I. S.
pobírání peněžité pomoci v mateřství, o kterou požádala 12. 12. 2013, neboť
byla ve vysokém stupni těhotenství, a pokud by nebyla zaměstnána, nesplňovala
by podmínky pro poskytnutí této dávky, čehož si byly vědomy a způsobily tak ČR,
zastoupené OSSZ Kutná Hora, Lorecká 667, Kutná Hora, škodu ve výši 114.464,-
Kč, neboť peněžitá pomoc v mateřství byla Ing. I. S. v období od 13. 12. 2013
do 26. 6. 2014 ve výši 584,- Kč denně vyplácena neoprávněně“.
Za to byl každé z nich uložen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí
svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl každé z nich podle § 81 odst. 1
a § 82 odst. 1 téhož předpisu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
osmnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena
povinnost uhradit poškozené České Republice, zastoupené Okresní správou
sociálního zabezpečení v Kutné Hoře, Lorecká 667, škodu ve výši 114.464 Kč.
Proti tomuto rozsudku podaly obě obviněné odvolání (učinily tak jediným podáním
prostřednictvím společné obhájkyně Mgr. Kateřiny Buďveselové, MBA), která
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 9 To 132/2015, podle
§ 256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podaly obě obviněné dovolání (opět
tak učinily jediným podáním prostřednictvím výše jmenované společné obhájkyně)
z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., neboť
jednak byly přesvědčeny, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku, a jednak měly za to, že v něm určitý výrok chybí, resp. je
neúplný.
Dovolatelky se nejprve zaměřily na zdůvodnění toho, v čem spatřují
nesprávné právní posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jednání
popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně podle jejich názoru není
trestným činem. Tento výrok je totiž tvořen pouze konstatováním nesporných
faktů (sjednání pracovní smlouvy, existence těhotenství Ing. I. S., podání
žádosti o poskytnutí peněžité pomoci v mateřství), ovšem chybí v něm jakákoliv
zmínka o protiprávním jednání, kterého se měly dopustit, tedy že uvedly někoho
v omyl, čím měl být ten někdo uveden v omyl a jakou nepravdivou informací k
tomu mělo dojít. Popis skutku ve výroku rozsudku tak neodpovídá právní
kvalifikaci podvodu (byly totiž uznány vinnými, že „… uzavřely pracovní smlouvu
na dobu neurčitou, a to Z. S. v postavení zaměstnavatele … a Ing. I. S., v
postavení zaměstnance, v nově vytvořené pozici … s hrubou měsíční mzdou
25.000,- Kč“). Soud dále v popisu skutku vyslovil ničím nepodloženou domněnku,
že sjednaná mzda „byla neadekvátní ekonomické situaci firmy“, z čehož dovodil
úmysl obviněných „… zajistit Ing. I. S. pobírání peněžité pomoci v mateřství, …
neboť byla ve vysokém stupni těhotenství, a pokud by nebyla zaměstnána,
nesplňovala by podmínky pro poskytnutí této dávky, čehož si byly vědomy a
způsobily tak … škodu ve výši 114.464 Kč, neboť peněžitá pomoc v mateřství byla
Ing. I. S. … vyplácena neoprávněně“. Skutek byl proto nesprávně posouzen jako
trestný čin, byť jím není. Ze stejného důvodu byl rovněž nesprávně aplikován §
209 tr. zákoníku, jelikož vzhledem k výše zmíněné absenci rozhodných faktů ve
výroku rozsudku nemohla být naplněna objektivní stránka trestného činu podvodu.
Skutečnosti jsou v něm pouze účelovým způsobem stavěny za sebe tak, aby
navodily dojem protiprávnosti, avšak závěr o tom, že došlo k podvodnému
jednání, z nich dovodit nelze.
S tím souvisela i další námitka obviněných, že ve výrokové části rozsudku soudu
prvního stupně nejsou uvedeny žádné skutkové okolnosti, které by vedly k
závěru, že pracovněprávní vztah mezi nimi byl fiktivní, účelový a ve
skutečnosti nerealizovaný. Naopak z řady důkazů jimi předložených vyplývá, že
tento vztah byl faktický, realizovaný a funkční.
Podle dovolatelek by se celá podvodnost jejich jednání dala dovodit z výroku
napadeného rozsudku pouze z údajné neadekvátnosti sjednané mzdy ve vztahu k
ekonomické situaci firmy. Tu však soud nalézací ani odvolací nijak nezkoumaly,
když zároveň v tomto ohledu nesprávně vyhodnotily jejich výpovědi a rovněž
další důkazy svědčící o reálnosti předmětného pracovního poměru, který trval
během i po uplynutí mateřské dovolené obviněné Ing. I. S., faktickém výkonu
práce z její strany, jejím přínosu pro rodinnou firmu či skutečném důvodu pro
její zaměstnání. Vzhledem k náplni práce této obviněné, jejímu vzdělání a
zkušenostem, dovolatelky vyjádřily přesvědčení, že dohodnutá mzda byla
přiměřená. Soudy však bez jakéhokoliv exaktního dokazování dospěly k závěru, že
tato mzda ekonomické situaci firmy neodpovídala, přičemž další důkazy
zhodnotily nesprávně nebo vůbec. Výrok odsuzujícího rozsudku je tak podle
názoru dovolatelek v rozporu se zjištěnými skutečnostmi.
Obě obviněné dále namítly, že nebyla naplněna ani subjektivní stránka trestného
činu podvodu, neboť ve výrokové části rozsudku nejsou uvedeny žádné skutkové
okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o jejich úmyslu podvodně vylákat
finanční prostředky. Chybí zde tedy popis vědomostní a volní stránky jejich
psychického stavu k trestné činnosti. Podvodný úmysl soudy dovodily pouze z
existence vysokého stupně těhotenství obviněné Ing. I. S. s tím, že pokud by v
jiném stavu nebyla, pracovní poměr by byl sjednán platně. Takový závěr je ovšem
v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a ústavními právy garantovanými
čl. 26 Listinou základních práv a svobod (dále jen „LZPS“).
Dovolatelky poté napadly i tu část výroku, jež se týká způsobené škody. Její
výše musí být zcela jednoznačně vyčíslena, jelikož je obligatorním znakem
skutkové podstaty trestného činu podvodu. Proto pokud by žádný pracovní poměr
nevznikl, musely by soudy ve vztahu ke způsobené škodě vyhodnotit a započíst
všechny povinné zákonné odvody, které na jeho základě odvedly obě obviněné
státu, a to nejen na sociálním pojištění a dalších povinných odvodech, ale i na
dani z příjmu, a to za celou dobu trvání předmětného pracovního poměru. To však
neučinily, což je postup odporující jak zákonu, tak i právní jistotě. Stejně
tak nijak nezohlednily fakt, že pokud by obviněné Ing. I. S. nevznikl nárok na
peněžitou pomoc v mateřství, mohla by namísto něj čerpat alespoň rodičovský
příspěvek.
Další výtka obviněných v jejich podání směřovala k tomu, že trestní právo bylo
v této věci aplikováno v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe
upravenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Namítly, že obviněná Ing. I. S. splnila
všechny podmínky pro vznik nároku na peněžitou pomoc v mateřství, mezi něž
patřila i povinnost odpracovat 270 kalendářních dnů v posledních dvou letech
podle § 32 odst. 2 zák. č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“). Oba soudy
rovněž pominuly zásadní důkaz v podobě kontroly u obviněné Z. S. ze strany
Okresní správy sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“) v Kutné Hoře za období
od 1. 10. 2012 do 31. 12. 2013, o níž byl vydán protokol č. 88/14/224 (dále jen
„protokol o kontrole“) a v němž žádné nedostatky nebyly zjištěny. Pokud by
následně nějaké pochybnosti vyvstaly, měl tento správní orgán postupovat podle
jiných právních předpisů a neřešit problém podáním trestního oznámení.
Následně dovolatelky stručně odůvodnily pochybení soudů obou stupňů, jež podle
jejich názoru spadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně, potvrzený rozhodnutím soudu
odvolacího, označily za neúplný, protože z něj není jasné, jaké jednání je jim
kladeno za vinu. Chybí v něm popis jak objektivní, tak subjektivní stránky
trestného činu, přičemž nesprávné hmotněprávní posouzení věci mělo vliv i na
nesprávnost a neúplnost výroku o náhradě škody, kdy nedošlo k jejímu
jednoznačnému vyčíslení.
Ze všech výše zmíněných důvodů dovolatelky v závěru svého podání navrhly, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského
soudu v Praze sp. zn. 9 To 132/2015 ve všech jeho výrocích a dále postupoval
podle § 265m odst. 1 tr. ř. a obě je obžaloby zprostil.
K podaným dovoláním se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která jako adekvátně uplatněný
dovolací důvod shledala pouze ten podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž
byl navíc podpořen právně relevantními námitkami dovolatelek. Naproti tomu
dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. podle ní naplněn nebyl. O
neúplný výrok by se totiž jednalo v případě, že by neobsahoval některou
podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. nebyla-li by citována tzv.
právní věta. Nepostačuje tedy skutečnost, že ze skutkových okolností případů,
tak jak jsou vylíčeny ve skutkové větě výroku rozsudku, nevyplývá naplnění
zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán
vinným, neboť zmíněné pochybení je podřaditelné právě pod dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Státní zástupkyně se ztotožnila s námitkou obou obviněných ohledně nenaplnění
objektivní stránky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Popis
skutkových zjištění, tak jak jsou uvedena ve výroku rozsudku Okresního soudu v
Kutné Hoře, zákonným znakům skutkové podstaty tohoto přečinu neodpovídá. Soudům
se nepodařilo prokázat, že by v této věci šlo o tzv. fiktivní zaměstnání, kdy
by obviněná Z. S. neměla vytvořeny pracovní podmínky pro zaměstnání své dcery
obviněné Ing. I. S., což by bylo možné dovodit v případě doložení skutečnosti,
že její firma nedisponuje finančními příjmy na úhradu mzdových nákladů na tuto
novou zaměstnankyni, případně pokud by její kvalifikační předpoklady
neodpovídaly pracovnímu zařazení. Pouze ze skutečnosti, že tato obviněná byla v
době uzavření pracovní smlouvy těhotná, a že její plat vyhodnotily orgány činné
v trestním řízení jako neadekvátní k ekonomické situaci firmy, nelze dovodit,
že by uvedly Českou republiku, zastoupenou OSSZ v Kutné Hoře, v omyl. Nebylo
totiž jednoznačně prokázáno, že jediným cílem obviněných bylo vylákat na státu
pro obviněnou Ing. I. S. peněžitou pomoc v mateřství.
Dále státní zástupkyně podotkla, že obviněné Z. S. nebránila žádná okolnost v
tom, aby zaměstnala svou těhotnou dceru, která měla potřebné vzdělání k
provedení ekonomického zhodnocení fungování rodinné firmy. V tomto smyslu
poukázala i na zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních
prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů
(antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„antidiskriminační zákon“), podle něhož měla obviněná Ing. I. S. právo nebýt
diskriminována v právu na zaměstnání a přístupu k zaměstnání. Jedním z důvodů
diskriminace je podle § 2 citovaného zákona i pohlaví, přičemž za diskriminaci
se v tomto smyslu považuje i takovéto jednání z důvodu těhotenství nebo
mateřství. Obviněná Z. S. neměla proto žádnou povinnost zaměstnat k provedení
výše zmíněné analýzy jinou – nikoli těhotnou – ženu. V souladu s názorem obou
soudů nižších stupňů však státní zástupkyně zároveň podotkla, že v konkrétním
případě by byla vhodnější dohoda o provedení práce.
Poté státní zástupkyně ve svém vyjádření uvedla, že i OSSZ v Kutné Hoře měla
nástroje k tomu, aby peněžitou pomoc v mateřství obviněné Ing. I. S.
nevyplatila, neboť podle § 52 zákona o nemocenském pojištění zjistí-li se, že
dávka byla přiznána nebo se vyplácí neprávem, dávka se odejme nebo se její
výplata zastaví, a to ode dne následujícího po dni, jímž uplynulo období, za
které již byla vyplacena. OSSZ v Kutné Hoře však žádné kroky podle zmíněného
ustanovení neučinila. To koresponduje se závěry kontroly zachycené v (již výše
zmíněném) protokolu. Jestliže soudy tento důkaz ignorovaly, lze v této věci
zaznamenat kategorii tzv. opomenutých důkazů, čímž došlo k porušení pravidel
spravedlivého procesu.
Nakonec státní zástupkyně zmínila i další významné skutečnosti, a sice že
obviněná Ing. I. S. v posledních dvou letech před nástupem na mateřskou
dovolenou odpracovala 270 kalendářních dní a byla nemocensky pojištěna, čímž
splnila i ostatní podmínky pro výplatu peněžité pomoci v mateřství. Nebylo-li
by této skutečnosti, měla by nárok na výplatu rodičovského příspěvku, který se
poskytuje do výše 220 000 Kč, kdy jeho čerpání lze rozdělit do tří let věku
dítěte. Ve prospěch obou dovolatelek svědčí také okolnost, že obviněná Ing. I.
S. v cukrárně pracovala jak v průběhu mateřské dovolené, tak následně po ní. Z
uvedeného lze tedy dovodit, že její zaměstnání v rodinné firmě fiktivní nebylo.
V závěru svého podání státní zástupkyně (bez odkazu na konkrétní zákonná
ustanovení) navrhla, aby Nejvyšší soud k dovoláním obou obviněných zrušil
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 9 To 132/2015, i
jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 1. 2015,
sp. zn. 2 T 140/2014, a aby Okresnímu soudu v Kutné Hoře přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň navrhla, aby Nejvyšší soud
toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní
věci jsou obě dovolání (učiněná jediným podáním) přípustná [§ 265a odst. 1, 2
písm. b) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými, tedy oběma obviněnými
prostřednictvím jejich společné obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.,
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelkami
uplatněné dovolací důvody. Shledal přitom, že všechny jejich námitky jsou
podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je
dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako
určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec
nejednalo. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu ovšem pod tento dovolací důvod
primárně podřazuje i námitky dovolatelek ohledně neúplnosti rozsudku v jeho
výroku o vině z důvodu absence některých zákonných znaků trestného činu, a
rovněž ve výroku o náhradě škody, jež nebyla správně vypočtena. Takové vadné
(neúplné) rozhodnutí totiž vždy zároveň spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku, který v tomto smyslu obviněné (v jiné části svého podání) také
uplatnily.
Další dovolatelkami namítaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.
ř. byl již tedy fakticky konzumován dovolacím důvodem předchozím, a proto je
možno jej v daném případě považovat za jimi nadbytečně uplatněný. Nelze však
bezezbytku souhlasit se státní zástupkyní v tom, že by vůbec nebyl naplněn.
Tento dovolací důvod je totiž dán, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo
je neúplný. Jedná se zde o situace, kdy rozhodnutí neobsahuje výrok jako celek
anebo některou jeho podstatnou náležitost, ačkoliv by podle zákona ve výrokové
části zahrnuty být měly. Trestní řád v ustanovení § 120 odst. 3 zařazuje mezi
podstatné náležitosti výroku m. j. i uvedení všech zákonných znaků trestného
činu ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku. Ten tedy musí pojmout úplný
popis skutečností rozhodných pro naplnění všech těchto znaků (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 429/2002). Z napadeného
výroku o vině je však na první pohled jasné, že uvedeným požadavkům nedostál,
neboť z něj nelze jednoznačně dovodit jakékoliv protiprávní jednání obviněných.
Proto v případě, že by ohledně toho samého pochybení dovolatelky nenamítly
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mohl by se uplatnit právě
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Naopak výrok o náhradě
škody za neúplný považovat nelze, jelikož ten žádné zákonem požadované
náležitosti nevynechává. Chybné vyčíslení škody tak může být rozporováno pouze
v rámci nesprávného hmotněprávního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
Jelikož Nejvyšší soud – po tomto vymezení dovolatelkami uplatněných dovolacích
důvodů – neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, přezkoumal ve smyslu § 265i
odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla
dovolání podána, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovoláních, jakož i řízení
napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly
dovoláními napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost
výroků, proti nimž byla podána dovolání.
Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obou obviněných
jsou důvodná, a to především v té části, v níž namítly nesprávné právní
posouzení skutku. Argumentace v nich uvedená je v zásadě správná a výstižná,
přičemž v podstatě to samé platí i o vyjádření státní zástupkyně. A právě
proto, že Nejvyšší soud se s touto argumentací v celém jejím rozsahu i
provázanosti zcela ztotožnil, postačuje na ni (již vzhledem k zásadě procesní
ekonomie) v plném rozsahu odkázat a pouze ji v některých ohledech doplnit či
vybrané skutečnosti zdůraznit.
Závažného pochybení se oba soudy nižších stupňů dopustily již tím, že
uznaly obě obviněné vinnými přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr.
zákoníku, aniž by byly naplněny všechny znaky jeho skutkové podstaty (především
objektivní a subjektivní stránka).
Trestní zákoník ve svém § 13 odst. 1, který navazuje na čl. 39 LZPS, stanoví,
že „trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje jako
trestný, a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně“. Těmi jsou vedle věku
a příčetnosti i znaky skutkové podstaty trestného činu, a to konkrétně
protiprávnost, objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Není-
li některá z těchto složek naplněna, o trestný čin se nejedná. K obligatorním
znakům objektivní stránky všech trestných činů náleží jednání, škodlivý
následek a příčinná souvislost mezi nimi.
U trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku je jednáním
myšleno uvedení jiného v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatných
skutečností. Následkem takového jednání je pak obohacení pachatele nebo jiné
osoby a zároveň způsobení větší škody na cizím majetku. Tyto aspekty musí být
samozřejmě ve vzájemné příčinné souvislosti (k tomu srov. Šámal, P. a kol.
Trestní zákoník I. § 1 až § 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012,
str. 127 a násl.). Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy (větší
škodou je podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně
50.000 Kč). Skutková podstata podle citovaného ustanovení vyžaduje úmyslné
zavinění pachatele (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku).
V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině ještě připomíná, že
objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí
majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Obohacení znamená
neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Nemusí se shodovat
se škodou, která je způsobena poškozenému; může být menší, ale i větší než
způsobená škoda. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl
je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se
skutečným stavem věci.
Z tzv. právní věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku se podává, že soud
prvního stupně považoval za naplněné zákonné znaky spočívající v tom, že obě
obviněné „úmyslným společným jednáním sebe obohatily tím, že uvedly někoho v
omyl a způsobily tak na cizím majetku větší škodu“. Takový právní závěr je
ovšem v rozporu se skutkovými zjištěními, která tento soud učinil.
Pouhé přečtení odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně a odůvodnění
obou napadených rozhodnutí vede nutně k závěru, že základní požadavky upravené
v § 13 odst. 1 tr. zákoníku a další zákonné předpoklady splněny nebyly, neboť v
nich není jediná zmínka o jednání obviněných, kterým by kohokoliv uvedly v
omyl, něčího omylu využily nebo zamlčely nějaké podstatné skutečnosti. To je
zřejmé i ze srovnání tzv. znělky obžaloby se skutkovou větou rozsudku – zatímco
znělka obžaloby obsahovala v samém úvodu tvrzení, že obviněné jednaly „po
předchozí vzájemné dohodě v úmyslu vlastního obohacení …“, ve skutkové větě
výroku rozsudku takové zjištění absentuje (zřejmě proto, že nalézací soud z
provedených důkazů takový závěr učinit nemohl). Popis skutku tak obsahuje v
podstatě jen konstatování toho, že obviněné „… uzavřely pracovní smlouvu na
dobu neurčitou, a to Z. S. v postavení zaměstnavatele … a Ing. I. S., v
postavení zaměstnance, v nově vytvořené pozici … s hrubou měsíční mzdou
25.000,- Kč“, s důkazně nepodloženou domněnkou, že taková mzda „byla
neadekvátní ekonomické situaci firmy“, z čehož soud dovodil úmysl (zřejmě obou)
obviněných „… zajistit Ing. I. S. pobírání peněžité pomoci v mateřství, … neboť
byla ve vysokém stupni těhotenství, a pokud by nebyla zaměstnána, nesplňovala
by podmínky pro poskytnutí této dávky, čehož si byly vědomy a způsobily tak ČR,
zastoupené OSSZ Kutná Hora … škodu ve výši 114.464,- Kč, neboť peněžitá pomoc v
mateřství byla Ing. I. S. … vyplácena neoprávněně“.
Přestože z popisu skutku to explicitně nevyplývá, lze se domnívat, že v daném
případě oním oklamaným (resp. podvedeným) měla být Česká republika, zastoupená
OSSZ v Kutné Hoře. Ta by ovšem byla obviněnými (příp. jen některou z nich)
uvedena v omyl například tím, že by se na základě jimi uvedených nepravdivých
údajů mylně domnívala, že obviněná Ing. I. S. splnila podmínky pro poskytnutí
peněžité pomoci v mateřství [stanovené v § 32 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona
o nemocenském pojištění], a proto by jí tuto dávku (neoprávněně) poskytla. Za
takto popsané situace v přezkoumávaném případě (v němž zřejmě není sporu o tom,
že obviněná Ing. I. S. ostatní podmínky pro poskytnutí dávky splnila – srov. §
32 a násl. § 5 zákona o nemocenském pojištění) by výše uvedeným nepravdivým
údajem nemohlo být nic jiného, než existence pracovněprávního vztahu mezi
obviněnými, ačkoliv by tento poměr byl ve skutečnosti fiktivní. Pokud by tedy
dovolatelky měly být uznány vinnými přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr.
zákoníku, musely by jim soudy onu faktickou neexistenci předmětného vztahu
prokázat, a to způsobem popsaným v § 2 odst. 5 tr. ř. Pouhé (důkazně
nepodložené) domněnky obou soudů nižších instancí o účelu uzavření pracovní
smlouvy mezi obviněnými nebo o neadekvátnosti sjednané mzdy vzhledem k
ekonomické situaci firmy, jsou z hlediska trestního práva naprosto irelevantní,
neboť podmínkou pro poskytnutí peněžité pomoci v mateřství je podle § 5 zákona
o nemocenském pojištění mimo jiné existence (platného, realizovaného)
zaměstnaneckého poměru.
Teoreticky vzato Česká republika by mohla být obviněnými (příp. některou z
nich) uvedena v omyl i nepravdivou informací ohledně částky sjednané mzdy, což
by sice nemělo žádný vliv na oprávněnost nároku na tuto dávku, ovšem promítlo
by se to při výpočtu její výše. To však předmětem trestního stíhání obviněných
nebylo.
Soudy obou stupňů však fiktivnost pracovněprávního vztahu mezi
obviněnými nijak nezkoumaly (naopak jeho existenci vůbec nezpochybňovaly). Z
důkazů provedených v řízení navíc vyplývá, že obviněná Ing. I. S. svou práci,
ke které měla potřebnou odbornou kvalifikaci, skutečně vykonávala, za což jí
spoluobviněná Z. S. řádně vyplácela sjednanou mzdu. Žádný právní předpis přitom
této obviněné neukládá, koho může ve své firmě zaměstnat a koho nikoli, stejně
tak je samozřejmě vyloučené, aby jakákoliv právní norma zakazovala zaměstnávání
těhotných žen. Za této situace tedy soudy nemohly žádným způsobem dovodit
podvodné jednání obviněných. Již to samo o sobě implikuje závěr, že skutek, tak
jak je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku, není trestným činem (srov.
přiměřeně rozhodnutí č. 7/1988-II. Sb. rozh. tr.).
K pochybení soudů obou stupňů došlo i v otázce vyčíslení výše způsobené škody,
která je dalším znakem objektivní stránky trestného činu podvodu, konkrétně
jeho následkem. Její rozsah má význam pro posouzení, zda se o tento skutek
vůbec jedná či nikoli, popřípadě pro podřazení určitého jednání, jež by soud
shledal jako podvodné, pod základní skutkovou podstatu předmětného trestného
činu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku nebo některou z jeho skutkových podstat
kvalifikovaných podle odstavců 2 až 5 tohoto ustanovení, jež má následně vliv i
na rozhodnutí o výši trestu či o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. Proto
musí být v trestním řízení dán dostatečný podklad pro závěr o vzniku škody,
stejně tak i o její výši. Nestane-li se tak, může dojít i k porušení práva na
spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 LZPS (srov. nález Ústavního
soudu sp. zn. II. ÚS 1320/2008, publikovaný pod č. ÚS 218/2008-n. ve Sb. nálezů
a usnesení Ústavního soudu).
Jak již bylo uvedeno, objektem trestného činu podvodu je cizí majetek, v tomto
případě majetek náležející České republice. Pokud by se soudům podařilo
prokázat fiktivnost pracovněprávního vztahu mezi obviněnými, musely by se při
následném určování výše škody pečlivě zaobírat veškerým pohybem na majetku
českého státu v souvislosti s tímto neexistujícím poměrem, tedy všemi povinnými
odvody, včetně daně z příjmu. Stejně tak by musely vzít v potaz i případný
nárok na rodičovský příspěvek, který by obviněné Ing. I. S. nepochybně vznikl,
pokud by nepobírala peněžitou pomoc v mateřství (srov. § 32 a násl. zákona č.
117/1995, o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů; nárok na
výplatu peněžité pomoci v mateřství má sice přednost před nárokem na výplatu
ostatních dávek, ovšem rodičovský příspěvek je peněžitá opakující se
obligatorní dávka státní sociální podpory, která je poskytována bez ohledu na
výši příjmu, jde tedy o tzv. netestovanou dávku; její výše může činit až 7.600
Kč měsíčně a náleží rodiči do čtyř let věku dítěte).
Vzhledem k absenci objektivní stránky by ovšem neměla být jednáním
obviněných logicky naplněna ani stránka subjektivní. Jelikož v tomto případě by
absentovalo jednání ve smyslu trestního práva, nemusel by se Nejvyšší soud
otázkou zavinění (ani výše škody) již vůbec zabývat. Protože však shledal, že i
zde soudy nepostupovaly v souladu s normami (nejen) trestního práva, považuje
za potřebné uvést, že jejich úvahy o podvodném úmyslu obviněných, stejně jako
závěry o podvodném jednání obviněných, nejsou podpořeny důkazy v řízení
provedenými. Nepochybné prokázání subjektivní stránky trestného činu je přitom
nezbytné pro zachování pravidel spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 LZPS
(srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 575/2001).
Právě fakt, že závěry obou soudů příliš (resp. téměř vůbec) nespočívají
na výsledcích provedeného dokazování, zhodnotil Nejvyšší soud jako velmi
závažný nedostatek. Přitom § 2 odst. 5 tr. ř. všem orgánům v trestním řízení
výslovně ukládá postupovat tak, „aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich
rozhodnutí“. Dále pak § 89 odst. 1 tr. ř. vypočítává některé skutečnosti, které
je třeba v trestním stíhání dokazovat. Mezi ně patří např. to, „zda se stal
skutek, v němž je spatřován trestný čin“ podle písm. a) tohoto ustanovení. Jak
již bylo uvedeno výše, soudy se touto otázkou v podstatě vůbec nezabývaly, když
nijak neprokázaly (dokonce se o to ani nesnažily) jakékoliv jednání obviněných,
které by naplnilo zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podvodu. Příliš
pozornosti nevěnovaly ani přesnému zjištění skutečné výše škody, kterou měly
obviněné způsobit, ačkoliv jim tak ukládá § 89 odst. 1 písm. e) tr. ř.
Oba soudy se pouze omezily na polemiku s výpověďmi obou obviněných, které pak,
bez jakéhokoliv reálného podkladu, označily za nepřesvědčivé, z čehož dovodily,
že zaměstnání obviněné Ing. I. S. bylo účelové. To však k usvědčení obou
obviněných ze spáchání přečinu podvodu v žádném případě nestačí. Na tomto místě
je nutné opět zdůraznit, že předmětem dokazování neměla být ona účelovost
pracovněprávního vztahu, ale jeho faktická neexistence (resp. skutečná výše
sjednané mzdy). V tomto smyslu soudy měly hodnotit nejen výpovědi obviněných,
ale i další předložené důkazy významné pro náležité objasnění stíhaného skutku.
Jednalo se např. o ekonomickou analýzu (v rozsahu téměř 30 stran) vypracovanou
obviněnou Ing. I. S., výplatní pásky zaměstnanců C. u S. a hlavně již výše
zmíněný protokol o kontrole (srov. č. l. 41 až 43 spisu). Těmito důkazy se však
oba soudy nižších stupňů evidentně nezabývaly. Ekonomická analýza je bez
dalšího zhodnocení zmíněna pouze v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Velmi
významný důkaz v podobě protokolu o kontrole oba soudy ignorovaly úplně. Proto
jej lze, v souladu s názorem státní zástupkyně, považovat za opomenutý důkaz ve
smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25.
3. 2009, sp. zn. I. ÚS 2343/2008, publikovaný pod č. ÚS 67/2009-n. ve Sb.
nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Z výše uvedeného plyne, že oba soudy nedostály požadavkům upraveným v § 89
odst. 1 tr. ř. a v § 2 odst. 5 tr. ř. a dále ani jejich povinnosti uvedené v §
2 odst. 6 r. ř. na pečlivé uvážení všech okolností případu jednotlivě i v
jejich souhrnu. Stejně tak nepostupovaly podle § 125 tr. ř., jež je zavazuje m.
j. k výkladu, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů nebo
jak se vypořádaly s obhajobou, v odůvodnění svých rozhodnutí. Lze tedy shrnout,
že soudy obou stupňů nahradily skutečné hodnocení důkazů pouze právně
irelevantními domněnkami, na jejichž základě pak obviněné uznaly vinnými
přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Takový postup, který je v
hrubém rozporu s čl. 36 odst. 1 LZPS, je ovšem v demokratickém právním státě
nepřípustný. To je třeba akcentovat i proto, že k tomu, aby bylo možno
rozhodnout o vině a trestu, je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné
pochybnosti, a pokud tomu tak není, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 608/06, publikované od č. ÚS
79/2008 ve Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu), a že jakkoli vysoký stupeň
podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 438/2008, publikované pod č.
ÚS 128/2001 ve Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu).
K trestnímu stíhání obviněných teoreticky nemuselo vůbec dojít, pokud by byla
oběma soudy nižších instancí (a na samém počátku trestního řízení především
příslušným státním zástupcem) přiléhavě aplikována také zásada subsidiarity
trestní represe, jak na to správně poukázaly jak obě dovolatelky, tak i státní
zástupkyně. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku totiž platí, že trestní odpovědnost
pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech
společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle
jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu
zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon
vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že
trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci
použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění
odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky
trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní
prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního
práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě
(správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že
trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a
to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo
civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen
nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana
majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a
obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení
občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané
společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v
podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn.
II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS
1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko
jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované
pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal, P. a kol.
Trestní zákoník I. § 1 až § 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012,
str. 117 a 118).
Těmto významným otázkám žádný ze soudů nižších stupňů nevěnoval sebemenší
pozornost, přestože v přezkoumávané věci je zřejmé, že předpisy práva
sociálního zabezpečení počítají i se situacemi neoprávněně vyplacených dávek a
pro tyto případy obsahují normy sankční povahy (i v právu sociálního
zabezpečení se totiž uplatňují jak funkce preventivní, tak funkce represivní).
Podle § 84 odst. 2 písm. a) zákona o nemocenském pojištění je příslušná OSSZ
oprávněna rozhodovat v prvním stupni ve věcech pojištění m. j. o přiznání dávek
a jejich odnětí, o zastavení výplaty dávek a o změně výše dávek (bod 1.), o
vrácení přeplatku na dávce (bod 2.), o regresních náhradách (bod 6.), či o
správních deliktech (bod 7.). Na situace, kdy pojištěnec s cílem vylákat od
státu výplatu určité dávky uvede v žádosti o ni záměrně nepravdivé informace,
pamatuje hlava V. citovaného zákona upravující odpovědnost v pojištění. Snížit
nebo odejmout dávku nebo zastavit její výplatu umožňuje jeho § 52 písm. c),
zjistí-li se, že tato byla přiznána nebo je vyplácena ve vyšší částce, než v
jaké náleží, nebo byla přiznána nebo se vyplácí neprávem. Za tímto účelem
příslušná OSSZ může podle § 84 odst. 2 písm. i) tohoto zákona „kontrolovat
plnění povinností zaměstnavatelů … v pojištění plnění dalších povinností
právnických nebo fyzických osob uložených jim tímto zákonem“. To ostatně OSSZ v
Kutné Hoře také učinila, žádné nesrovnalosti však ke dni 3. 3. 2014 neodhalila
(srov. výše zmiňovaný protokol o kontrole).
Tím spíše je otázkou, zda bylo rozumného důvodu, aby se již dne 2. 5. 2014 tato
OSSZ (zřejmě při následném podezření) obracela prostřednictvím svého ředitele
rovnou na orgány činné v trestním řízení (srov. č. l. 1 spisu), zvláště když
vůbec nevyužila možnosti, které jí v přezkoumávané věci nabízela shora citovaná
ustanovení zákona o nemocenském pojištění. Aniž by Nejvyšší soud chtěl
předjímat budoucí rozhodnutí nalézacího soudu v této věci, musí konstatovat, že
aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio přichází
zcela reálně do úvahy už s ohledem na dosud zjištěné okolnosti případu a osoby
bezúhonných obviněných. Je tomu tak už proto, že ustanovení § 127 a násl.
zákona o nemocenském pojištění obsahuje výčet přestupků, jichž se může dopustit
fyzická osoba (ať už jako zaměstnanec, nebo jako zaměstnavatel), a sankce za
jejich spáchání (základem právní odpovědnosti za přeplatek na dávce sociálního
zabezpečení je rovněž povinnost vrácení takové dávky, pokud ji subjekt právního
vztahu vylákal – srov. § 124 citovaného zákona).
Nejvyšší soud na základě shora zmíněných skutečností z důvodu uvedeného v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
25. 3. 2015, sp. zn. 9 To 132/2015, a jemu předcházející rozsudek Okresního
soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 1. 2015, sp. zn. 2 T 140/2014, podle § 265k odst.
1 tr. ř. zrušil. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle § 265l odst. 1 tr. ř.
Okresnímu soudu v Kutné Hoře přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl, neboť již jeho rozhodnutím bylo založeno chybné rozhodnutí
ve věci.
Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž v prvé
řadě bude, aby doplnil stávající dokazování ve smyslu výhrad uvedených v
předchozím textu. Jeho povinností tak bude, aby především doplnil dokazování
směřující k prokázání (nebo naopak k vyvrácení) obžalobou tvrzeného podvodného
úmyslu obou obviněných. V tomto směru se nabízí svědecký výslech ř. OSSZ v
Kutné Hoře Ing. R. V. zejména k obsahu jeho dopisu ze dne 2. 5. 2014
(založeného na č. l. 1 spisu), v němž na jedné straně vyslovuje podezření ze
spáchání trestného činu podvodu (zřejmě ze strany Ing. I. S.), na druhé straně
však uvádí, že „od 13. 12. 2013 náleží Ing. I. S. peněžitá pomoc v mateřství
…“, a že „jmenovaná má na základě její žádosti … nárok na výplatu peněžité
pomoci v mateřství do 26. 6. 2014, tudíž celkem obdrží 114.464 Kč“. Vysvětlit
by také měl, z jakého důvodu OSSZ v Kutné Hoře nevyužila možnosti, které jí
poskytovala výše citovaná ustanovení zákona o nemocenském pojištění, zvláště
když trestní oznámení na Ing. I. S. podával cca 2 měsíce předtím, než jí měl
skončit nárok na výplatu peněžité pomoci v mateřství, a proč jí přes vyslovené
podezření byly uvedené dávky i nadále vypláceny.
Jestliže podle protokolu o kontrole (srov. shora) nebyla ke dni 3. 3. 2014
zjištěna žádná pochybení na straně některé z obviněných, bude zapotřebí
vyslechnout jako svědkyni kontrolující pracovnici OSSZ v Kutné Hoře L. B.,
zvláště když kontrola byla zaměřena právě i na peněžitou pomoc v mateřství
přiznanou a poskytovanou obviněné Ing. I. S. Obdobně se nabízí svědecké
výslechy dalších pracovnic OSSZ v Kutné Hoře, které o žádosti této obviněné o
peněžitou pomoc v mateřství rozhodovaly, příp. rozhodnutí o ní kontrolovaly. Ve
věci již vyslechnutá svědkyně H. S., v. oddělení OSSZ v Kutné Hoře, jejich
jména a příjmení sice do protokolu neuvedla, jejich identifikace by však neměla
být pro nalézací soud žádným problémem.
Vyjde-li v průběhu doplněného dokazování najevo potřeba provést i další důkazy,
na něž v tomto stadiu řízení nemohlo být pamatováno, bude samozřejmě povinností
nalézacího soudu provést i takovéto důkazy.
Po doplnění dokazování bude povinností nalézacího soudu znovu a daleko
přesvědčivěji, než se v původním rozsudku stalo, hodnotit provedené důkazy, jak
mu to ukládá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., neboť jen po takovém hodnocení bude
moci učinit skutková zjištění odpovídající ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.
Neméně se bude muset již nalézací soud zabývat otázkou právní kvalifikace.
Bude-li znovu zvažovat vinu obou obviněných, bude muset věnovat pozornost nejen
všem výše zdůrazněným otázkám (především objektivní a subjektivní stránce
žalovaného trestného činu a aplikaci zásady subsidiarity trestní represe), ale
i přiléhavě uplatněné námitce státní zástupkyně, že (soud) při svém dosavadním
pohledu na řešenou problematiku ignoroval příslušná ustanovení
antidiskriminačního zákona, zejména § 1 odst. 1 o právu na rovné zacházení a
zákazu diskriminace ve věcech práva na zaměstnání [písm. a)] a sociálního
zabezpečení [písm. f)], příp. práv jiných.
Stejně tak bude třeba, aby se již tento soud náležitě vypořádal rovněž s
otázkou, zda se obviněné podvodného jednání dopustily jako spolupachatelky ve
smyslu § 23 tr. zákoníku. Ve svém původním rozsudku (zrušeném tímto usnesením
Nejvyššího soudu) totiž spolupachatelství obou obviněných jen konstatoval, ale
vůbec neodůvodnil (srov. stranu 5 jeho rozsudku). Jeho pochybení v tomto směru
nenapravil ani odvolací soud, který se této problematice v odůvodnění svého
usnesení nevěnoval vůbec. Přitom potřeba jejího pečlivého odůvodnění je zřejmá
už z toho, že na rozdíl od žalobní znělky ve skutkové větě odsuzujícího
rozsudku absentuje zjištění, že obě obviněné jednaly „po předchozí vzájemné
dohodě v úmyslu vlastního obohacení“.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud, jemuž věc byla přikázána k
novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém
rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění,
jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). A
jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaných
obviněnými, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch
(srov. § 265s odst. 1 tr. ř.).
Na samý závěr zbývá dodat, že toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném
zasedání, neboť je zřejmé, že zjištěné vady nebylo možné odstranit ve veřejném
zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu