U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2016 o dovolání
obviněného Mgr. M. M. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2.
2016, sp. zn. 6 To 48/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 102/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. M. M.
odmítá.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 5
T 102/2015, byl obviněný M. M. uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle §
212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle § 212 odst. 5
tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon byl
podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání tří roků. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Proti tomuto rozsudku podali odvolání jednak obviněný a jednak v jeho
neprospěch proti výroku o trestu a o náhradě škody státní zástupce Obvodního
státního zastupitelství pro Prahu 1, též poškozená Česká republika –
Ministerstvo pro místní rozvoj. Městský soud v Praze jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 6 To 48/2016, rozhodl tak, že k odvolání
státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. rozsudek soudu
prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu uznal
obviněného vinným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 5 písm. c)
tr. zákoníku, jehož skutkový děj vymezil tak, že
dne 5. 12. 2011 v P., S. n., v sídle poškozeného Ministerstva pro místní rozvoj
České republiky, obviněný podal žádost o poskytnutí dotace ve výši 4.400.000 Kč
z programu 117D514, nazvaného „Podpora výstavby podporovaných bytů v roce
2012“, kterou doložil výřezem plánu záplavového území z mapového portálu města
Ústí nad Labem – záplavové území, potvrzeným odborem životního prostředí
Magistrátu města Ústí nad Labem s vyznačením polohy dotované nemovitosti tak,
aby se umístění této nemovitosti nacházelo mimo záplavové území, což byla jedna
z podmínek pro přidělení dotace, kdy po ukončení stavebního řízení, vedeného u
stavebního odboru Magistrátu města Ústí nad Labem pod sp. zn. 23601/2011,
vydáním stavebního povolení dne 13. 7. 2011, mu byla posléze veškerá
dokumentace včetně povodňového plánu schváleného odborem životního prostředí
Magistrátu města Ústí nad Labem ke dni 26. 4. 2011 předána Ing. P. V., a
obviněný tak věděl, že skutečná poloha dotované nemovitosti spadá do
záplavového území Ždírnického potoka, což v řízení o poskytnutí dotace zamlčel.
Poté na základě rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj České republiky o
poskytnutí dotace č. j. 33472/2012-84 ze dne 25. 9. 2012 byla dotace obviněnému
v plné výši vyplacena, ačkoli si byl vědom toho, že v případě, že by uvedl
údaje odpovídající skutečnosti, nebyla by mu předmětná dotace schválena, a
tímto svým úmyslným jednáním způsobil škodu v celkové výši 4.400.000 Kč.
3. Za tento zločin soud druhého stupně obviněného odsoudil podle § 212
odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon
podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební
dobu pěti let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému současně uložil
přiměřenou povinnost podle svých sil během zkušební doby uhradit škodu, kterou
trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena
povinnost nahradit poškozené České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj
majetkovou škodu ve výši 4.400.000 Kč.
4. Odvolání obviněného odvolací soud podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné
zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný
prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. dovolání, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou vadu
spatřoval v tom, že nebylo objasněno, zda orgán veřejné správy může být uveden
v omyl tvrzením, které je v rozporu s dokumenty, jež má tento orgán k
dispozici, resp., jež by měl mít při svém rozhodování k dispozici ex lege, a
zda lze žadateli o přidělení dotace ukládat povinnost, aby do předkládaných
úředních dokumentů (konkrétně do výřezu z povodňové mapy) dokresloval polohu
nemovitosti, tzn., aby úřední dokument mající povahu veřejné listiny žadatel
jakkoli doplňoval či pozměňoval. Odvolací soud se však zodpovězením těchto
otázek nezabýval, přesto, že odpovědi, které jsou podle obviněného negativní,
mohly mít zásadní vliv na závěr o jeho vině.
6. Obviněný s respektem k učiněným skutkovým závěrům (s nimiž se však
vnitřně neztotožnil) výhradou o nemožnosti uvést úřední orgán u dotačního
podvodu v omyl, poukázal na to, že Ministerstvo pro místní rozvoj České
republiky je tím, kdo má povinnost znát správné údaje, což v posuzované věci
znamená, zda může být uvedeno v omyl tvrzením o nepravdivé lokaci nemovitosti
(že tato nemovitost je ve skutečnosti jinde, než bylo v žádosti o poskytnutí
dotace tvrzeno). Podle obviněného tento orgán veřejné správy, který rozhoduje o
přiznání dotace s touto nemovitostí související, je povinen přihlížet na
základě zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech, ve znění pozdějších
předpisů, k tomu, kde je tato nemovitost lokalizovaná. Bylo proto povinností
tohoto orgánu lokalizaci příslušné budovy zjistit z vlastních zdrojů a
nespoléhat se na informaci od žadatele, ať pravdivou či nepravdivou, ale sám si
měl ověřit, zda je pravdivá, protože není jisto, do jaké míry je stát oprávněn
přenášet své povinnosti na občany, kteří od něj něco žádají, a tím se zbavovat
vlastní odpovědnosti za případná pochybení, a naopak občany vystavovat riziku,
že v případě omylu či chybného sdělení informací, které však měl státní orgán
ze zákona k dispozici a byl povinen se s nimi seznámit, budou za takové chybné
uvedení údajů určitým způsobem postihováni.
7. Na základě tohoto tvrzení obviněný zpochybnil, zda bylo možné pod
trestní sankcí po něm požadovat, aby si opatřil povodňovou mapu, kterou má
státní orgán ze zákona k dispozici, když nadto mapu lze považovat za úřední
veřejnou listinu, a jakýmkoli zákresem do ní dochází k jejímu pozměňování.
Pokud by tento fakt byl zhojen a legalizován předchozí žádostí státního orgánu
o takový úkon, je otázkou, jestli je legální sám takový požadavek vznášený na
občana, který většinou nedisponuje potřebným vzděláním a odborností potřebnými
k takové činnosti. Obviněný proto s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, vyslovil přesvědčení, že v posuzované
věci nemohlo dojít k podvodu, neboť případný omyl v závěru o umístění
nemovitosti je výhradně důsledkem pochybení státních orgánů, jejich postup v
posuzované věci byl hrubou nedbalostí a hrubým porušením jejich povinností. Šlo
tedy o ryze soukromoprávní vztah, kde jedním z účastníků byl stát
reprezentovaný jeho úředníky.
8. Obviněný uvedená tvrzení dovozuje ze skutečností, jež vyplynuly z
provedených skutkových zjištění, k nimž však namítl, že jsou výsledkem postupu
soudů, který je zatížen extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a
právními závěry, a ve smyslu judikatury Ústavního soudu, jmenovitě nálezů sp.
zn. II. ÚS 2804/10, I. ÚS 564/08, III. ÚS 751/06, či usnesení sp. zn. III. ÚS
2464/11, IV. ÚS 2825/10, podle něj skutkové závěry nemohou obstát. Zdůraznil
změnu skutkových zjištění provedenou soudem druhého stupně s tím, že pokud jde
o vědomost obviněného, že se nemovitost nachází v záplavovém území Ždírnického
potoka, tuto upřesnil, avšak v kontextu důkazních prostředků soudy hodnotily
provedené důkazy zcela jednostranně, v neprospěch obviněného a závěr o vině,
zejména vědomost o skutečné poloze dotované nemovitosti, neopodstatněně
dovozovaly z okolností, za nichž mu Ing. P. V., zpracovávající pro něj
projektovou dokumentaci, tuto, včetně povodňového plánu, předala. Obviněný v té
souvislosti poukázal na výpověď svědkyně Ing. P. V., podle které se o poloze
nemovitosti v záplavovém území dozvěděla a poté, co obdržela odborem životního
prostředí vyhotovené stanovisko, vypracovala povodňový plán, a ten zaslala
příslušnému orgánu. Netvrdila, že by obviněnému předala veškerou shromažďovanou
dokumentaci, ani neuvedla, že by její součástí měl být povodňový plán či jiný
obdobný dokument, informaci o poloze dotované nemovitosti zjistila až v průběhu
správního řízení, a proto ji již nikam nezanášela, a tudíž zmínku o ní nelze v
celé předávané dokumentaci, vyjma stanoviska odboru životního prostředí,
nalézt. Soudy tvrzené skutečnosti není možné dovodit ani z dopisu Magistrátu
města Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2011, z něhož nevyplývá, jak s ním Ing. P.
V. po jeho obdržení naložila. Vědomost obviněného o záplavovém území
Ždírnického potoka ke dni 13. 7. 2011 proto nelze o tyto důkazy opírat, a tudíž
úmysl obviněného zamlčet podstatného údaje v žádosti o přidělení dotace nebyl
prokázán. Jediným relevantním dokumentem pro obviněného bylo stavební povolení,
které však informaci o poloze nemovitosti ve smyslu vodoprávním neobsahuje.
9. Odvolacímu soudu obviněný vytknul, že na jedné straně ve svém
rozsudku výslovně uvádí, že obviněného neviní ze zakreslení šipky označující
spornou nemovitost do plánu záplavového území, avšak na straně druhé jej viní z
chybného označení polohy této nemovitosti. Za této situace neměl být uznán
vinným za uvedení hrubě zkreslených údajů v žádosti o poskytnutí dotace, pokud
současně nebylo tvrzeno, že by do žádosti cokoli aktivně zakresloval. Podstata
slova „uvést“ totiž vyžaduje aktivní jednání obviněného, které však v daném
případě nebylo prokázáno, a tudíž za ně obviněný ani nemohl být odsouzen. Žádná
z variant skutkového děje neumožňuje přijmout závěr o naplnění všech znaků
skutkové podstaty trestného činu obviněnému kladeného za vinu po objektivní ani
po subjektivní stránce. Za tohoto stavu dokazování, kdy soudy nerespektovaly
pravidla stanovená v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., shledal obviněný porušenou i
zásadou in dubio pro reo, podle níž soudy nepostupovaly, ačkoli měly.
10. Dovolání obviněného je zaměřeno i proti výroku o náhradě škody, jímž
byl zavázán zaplatit celou výši poskytnuté dotace, který považuje za vadný
proto, že vztah mezi obviněným a poškozenou Českou republikou nebyl pouze
jednostranným právním vztahem, ale fungoval i naopak, kdy přijetí dotace bylo
podmíněno mimo jiné dlouhodobým závazkem obviněného po dobu dalších dvaceti let
pronajímat byty nacházející se v dotované nemovitosti za zcela netržní ceny
[viz podmínka 1. Rozhodnutí o poskytnutí dotace ze dne 4. 10. 2012 a čl. VII
písm. k) podprogramu „Podpora výstavby podporovaných bytů pro rok 2012“].
Obviněný uvedenou podmínku plní, a tedy se u něj jedná o dvojnásobný finanční
postih, neboť bude nucen vrátit dotaci v plné výši a současně bude nadále
povinen poskytovat nájemníkům zvýhodněné nájemné. Za této situace měl soud
zjistit, jaká škoda poškozené skutečně vznikla. Nelze totiž bez dalšího za
škodu považovat celou částku 4.400.000 Kč, když tato byla použita ke
stanovenému účelu, rekonstrukci nemovitosti, která je k účelu, jejž přidělení
dotace předpokládalo, skutečně využívána. Takto koncipovaný výrok o náhradě
škody učiněný v adhezním řízení spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení.
11. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek soudu druhého stupně zrušil v celém
rozsahu a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby
věc znovu projednal a rozhodl.
12. Písemné vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání, jež
mu bylo doručeno, neměl Nejvyšší soud k okamžiku konání neveřejného zasedání k
dispozici.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je
přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou
oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Zkoumal též, zda
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný dovolání
opřel, byl uplatněn v souladu s jeho zákonným vymezením, neboť toliko na
podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů taxativně
vypočtených v § 265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející
podrobit věcnému přezkoumání dovolacím soudem.
14. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k
nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení
skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Pro naplnění
uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné
ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny
hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že
dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení
skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové
tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková
zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS
279/03).
15. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu
uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního,
příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech
ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS
732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn.
III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U
22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být
samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení
(kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku
a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu
ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována
případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti
dokazování, neboť v takovém případě je na základě článku 4, 90 a 95 Ústavy
České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda
dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko
Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU
599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
16. Jestliže obviněný v dovolání podaném s odkazem na dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal porušení zásad spravedlivého
procesu, jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou
zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením
věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a
nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a
pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém
případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9.
2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je
zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické
rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech,
opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního
soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne
20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp.
zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14.
1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení tedy
dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v
provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je
přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky tedy nemůže při přezkumu napadených
rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků
je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové
hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad
ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např.
nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU
311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního
soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
17. Je však třeba poznamenat, že pokud není zjištěn shora definovaný
extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a
hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.),
poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv
hmotněprávních ustanovení, a proto Nejvyšší soud s ohledem na výslovnou výhradu
obviněného, že závěr soudů o tom, že vědomě zamlčel, že se nemovitost, na niž
žádal dotaci, nachází v záplavovém území, je založen na extrémní nesouladu, z
něhož dovozoval nepoužití zásady in dubio pro reo, se zabýval tím, zda takto
obviněným uvedená vada dotýkající se zásad spravedlivého procesu v předmětné
věci skutečně existuje ve smyslu shora uvedených podmínek.
18. K výhradám obviněného soustředěným proti způsobu, jak soudy
zjišťovaly skutečnosti vážící se k subjektivní stránce, je třeba z obsahu spisu
uvést, že se soud prvního stupně právě okolnosti, vědomosti o umístění
nemovitosti v záplavové oblasti pro důkazní stránce zabýval a za jejím účelem
provedl řadu nejenom listinných důkazů vztahujících se k žádosti o poskytnutí
dotace – potvrzený povodňový plán, povodňová mapa a projektová dokumentace,
žádost o poskytnutí dotace a podmínky příslušného dotačního programu, ale i
svědeckých výpovědí osob, které přišly do styku s obviněným nebo předmětem této
věci, a proto vyslechl D. K., V. V., Ing. P. V., M. T., H. P. a listinné důkazy
(viz strany 3 až 4 rozsudku soudu prvního stupně). V návaznosti na toto
dokazování provedl další důkazy i odvolací soud, který se k odvolání obviněného
rovněž touto konkrétní okolností zabýval a dokazování sám doplnil (viz protokol
o veřejném zasedání na č. l. 215 až 219 spisu), a také on zkoumal skutečnosti z
provedeného dokazování jako celku vyplývající. Své závěry shrnul v odůvodnění
přezkoumávaného rozsudku na stranách 6 až 10, kde poukázal na všechny rozhodné
skutečnosti, které z dokazování vyplynuly a které vzal za základ svého
rozhodnutí.
19. Jestliže obviněný soudům vytýkal, že ve věci nebyl prokázán dostatek
skutečností, z nichž bylo možné učinit závěr o úmyslném zavinění, a že si soudy
své úvahy dovodily samy bez podkladu v provedených důkazech, nelze takový závěr
považovat za odpovídající rozsahu provedeného dokazování ani způsobu, jak se
soudy se všemi rozhodnými skutečnostmi ve věci vypořádaly. Třebaže soudy své
závěry opíraly zejména o nepřímé důkazy, ty, které použily, směřovaly k
jednoznačnému závěru o vině, tvořící systém, jehož jednotlivé články jsou v
souladu jak mezi sebou navzájem, tak i s dokazovanou skutečností, tj. v daném
případě s existencí eventuálního úmyslu (viz stranu 4 rozsudku soudu prvního
stupně). Z principu presumpce neviny kromě pravidla, podle něhož musí být
obviněnému vina prokázána, plyne rovněž zásada in dubio pro reo, podle které,
není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních
skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné
pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno
rozhodnout ve prospěch obviněného.
20. V projednávané věci Nejvyšší soud shledal, že se soudy nižších
stupňů s ohledem na okolnosti, za nichž byl čin spáchán, v potřebné míře
zhostily své povinnosti opatřit, provést a vyhodnotit zajištěné a dostupné
důkazy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., takže skutkový stav věci
řádně a bez pochybností objasnily, provedené důkazy náležitě v souladu se
zásadou volného hodnocení důkazů hodnotily a závěry, které z nich dovodily,
mají v provedeném dokazování podklad. V procesním postupu soudů nedošlo k
porušení základního práva podle článku 8 odst. 2 Listiny být stíhán jen z
důvodů a způsobem stanoveným zákonem. Zároveň nebylo porušeno ani základní
právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny, protože soudy obou
stupňů dostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo a neporušily
základní právo na presumpci neviny podle článku 40 odst. 2 Listiny, neboť
obhajobu obviněného řádně objasňovaly a na podkladě dostupných důkazů zkoumaly,
zda šlo o vědomé zamlčení jedné z rozhodných skutečností, když v rozporu s
podmínkami dotace, o niž obviněný žádal, tak činil přesto, že věděl, že
nemovitost je v záplavové zóně.
21. Pro úplnost je rovněž vhodné dodat, že právo na spravedlivý proces
nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale
zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci
dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění
skutkového stavu bez důvodných pochybností. Obecné soudy využily plně v souladu
se zásadou logiky prostoru pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci
přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě
obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení článek 40 odst. Listiny,
které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09).
22. Nejvyšší soud proto v procesním postupu soudů, na jehož základě
zjistily skutkový stav věci, který je odvolacím soudem popsán v přezkoumávaném
rozsudku, neshledal existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a
právními závěry, neboť činnost soudů byla soustředěná a plně zachovávající
potřebnou objektivitu, logiku při vzájemném posouzení všech rozhodných
okolností bez toho, aby byly některé z nich preferovány nebo jiné nehodnoceny.
Nebránilo mu proto, aby na podkladě soudy zjištěných skutkových okolností
posuzoval správnost použité právní kvalifikace, kterou obviněný i přes výše
rozvedené skutkové výhrady považoval za nenaplněnou na podkladě těch zjištění,
jež soudy učinily.
IV. K výhradám proti nesprávnosti použité právní kvalifikace
23. Obviněný i přes uvedené procesní výhrady na podkladě skutkových
zjištění, které soudy učinily, brojil proti použité právní kvalifikaci
dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku výhradou, že
nelze uvést v omyl orgán veřejné správy tvrzením, které je v rozporu s
dokumenty, jež má tento orgán k dispozici, a že žadateli o dotaci nelze
ukládat, aby do předkládaných dokumentů dokresloval polohu nemovitosti. Vytýkal
též, že se z jeho strany nejednalo o zavinění ke znaku „zamlčet“, že nemovitost
stojí v záplavové oblasti.
24. Odvolací soud čin obviněného popsal ve výroku o vině svého rozsudku
v zásadě tak, že obviněný dne 5. 12. 2011 podal u Ministerstva pro místní
rozvoj České republiky žádost o poskytnutí dotace ve výši 4.400.000 Kč z
programu „Podpora výstavby podporovaných bytů v roce 2012“, kterou doložil
výřezem plánu záplavového území z mapového portálu města Ústí nad Labem –
záplavové území, potvrzeným odborem životního prostředí Magistrátu města Ústí
nad Labem s vyznačením polohy dotované nemovitosti tak, aby se umístění této
nemovitosti nacházelo mimo záplavové území, ač jedna z podmínek pro přidělení
dotace, bylo právě to, že se nemovitost v záplavovém území nenachází. Obviněný
o tom, že jeho nemovitost se nachází v záplavovém území Ždírnického potoka,
věděl, neboť po ukončení stavebního řízení vydáním stavebního povolení mu byla
veškerá dokumentace, včetně povodňového plánu, schváleného odborem životního
prostředí Magistrátu města Ústí nad Labem ke dni 26. 4. 2011 předána Ing. P. V.
Obdržel tak dotaci na základě rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj České
republiky v plné výši 4.400.000 Kč, ačkoli v případě, že by uvedl údaje
odpovídající skutečnosti, předmětná dotace by nebyla schválena ani vyplacena.
25. Soudy obou stupňů závěry o vině vycházející podle popisu skutku ze
zjištění, že „měl vědomost o tom, že se jeho nemovitost nachází v záplavovém
území Ždírnického potoka“, odůvodnily v zásadě tím, že obviněný po provedení
všech potřebných úkonů směřujících k zajištění stavební dokumentace a vydání
stavebního povolení od Ing. P. V. obdržel veškeré podklady, které za tímto
účelem shromažďovala, přičemž se tak stalo v období třetího čtvrtletí, patrně v
druhé polovině července roku 2011, a tedy minimálně od tohoto období musel
vědět, že jeho nemovitost se nachází v záplavovém území Ždírnického potoka,
avšak tuto skutečnost v řízení o poskytnutí dotace zamlčel. Zmínily však i
spoluzavinění nastalého následku nedbalým přístupem pracovníků Ministerstva pro
místní rozvoj České republiky, jakožto poskytovatele příslušné dotace, díky
němuž i přes nesprávnost údajů, kterou neobjevili, dotaci ve výši 4.400.000 Kč
vyplatili. Soud rovněž výslovně konstatoval, že i přesto, že projektovou
dokumentaci zpracovávala Ing. P. V., byl obviněný tím, kdo byl povinen při
žádosti o poskytnutí dotace předkládat ministerstvu zprávu o umístění
nemovitosti mimo záplavové území, a jeho obhajoba, že mu uvedenou okolnost
nesdělila, nemohla mít vliv na výslovnou povinnost, kterou obviněný podle
podmínek pro dotaci měl, protože jakožto předkladatel žádosti o poskytnutí
dotace byl při jejím uplatnění osobou odpovědnou za předložení pravdivých
údajů. Soud prvního stupně uzavřel, že obviněný se zločinu dotačního podvodu
podle § 212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku dopustil minimálně v nepřímém
úmyslu. Za rozhodné považoval to, že obviněný byl s programem na rekonstrukci
bydlení pro rok 2012 i s požadovanou dokumentací obeznámen, a tudíž věděl, že
přidělení dotace je podmíněno mimo jiné tím, že nemovitost se nebude nacházet v
záplavovém území. Svým podpisem na Rozhodnutí o poskytnutí dotace ze dne 4. 10.
2012 stvrdil, že bude dodržovat veškeré podmínky vyplývající z předmětného
dotačního programu (viz strany 4 až 5 rozsudku soudu prvního stupně a strany 6
až 9 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud oproti soudu prvního stupně
pouze upřesnil skutková zjištění tak, aby odpovídala výsledkům provedeného
dokazování, což našlo odraz i v tzv. právní větě, kde vedle již soudem prvního
stupně uvedeného znaku „uvedl nepravdivé údaje“, který změnil na „uvedl hrubě
zkreslený údaj“ (šipka označující nemovitost v rozporu s realitou zakreslená v
plánu záplavového území), přidal ještě znak „a podstatný údaj zamlčel“, který
shledával v tom, že ačkoli nejméně od poloviny července 2011 věděl, že jeho
nemovitost se nachází v záplavovém území, tuto skutečnost v žádosti o
poskytnutí dotace zamlčel (viz stranu 9 rozsudku odvolacího soudu).
26. Nejvyšší soud s ohledem na námitky obviněného považuje za nutné
uvést, že trestný čin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 5 písm. c) tr.
zákoníku, spáchá ten, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné
finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje
nebo podstatné údaje zamlčí, z působí-li takovým činem značnou škodu.
27. Z těchto alternativních znaků dotačního podvodu byl obviněný uznán
vinným podle tzv. právní věty v té podobě, že v žádosti o dotaci uvedl hrubě
zkreslený údaj a podstatný údaj zamlčel, a tím způsobil značnou škodu.
28. K námitkám obviněného, že se v předmětné věci o dotační podvod
nejedná, protože nemohl uvést orgán veřejné správy v omyl, je třeba uvést, že
podle odstavce 1 § 212 tr. zákoníku jde o skutkovou podstatu, podle níž žadatel
o dotaci (subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku) uvede v
žádosti o poskytnutí dotace nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo
podstatné údaje zamlčí. V případě těchto trestných činů zákonodárce
kriminalizoval ne toliko vyvolání majetkových poruch jako v případě obecného
podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, ale již „předpolí“ takové poruchy,
tedy i činy poruchami hrozící. Trestné činy podle § 211 a 212 tr. zákoníku tedy
mají charakter tzv. trestných činů předčasně dokonaných, jejichž skutková
podstata ve svých znacích obsahuje jednání, které by jinak mělo ráz pouhé
přípravy či pokusu. Kriminalizace předčasně dokonaných deliktů není obecně v
rozporu s ústavními principy hmotného trestního práva [srov. nález Ústavního
soudu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1748/08 (N 88/53 SbNU 117)]. Z těchto
důvodů je pro tento trestný čin podstatné, že k jeho dokonání postačí, že v
žádosti o dotaci obviněný uvede nepravdivě nebo neuvede vůbec nebo jen
zkresleně takové okolnosti, které jsou rozhodné pro to, aby mu byla dotace (ale
i další z uvedených peněžních plnění) poskytnuta. K trestní odpovědnosti
pachatele za trestný čin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku
není nutné, aby poskytovatel dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci
nebo příspěvku jednal v omylu, resp. aby jednání pachatele (příjemce) vedlo k
jeho omylu, na základě kterého by poskytl plnění ve formě peněžních prostředků
příjemci dotace (a dalších), a není ani nutné, aby pachatel skutečně vylákal
poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku,
stane-li se tak, a je způsobena škoda, podmiňuje taková okolnost použití vyšší
trestní sazby ve smyslu § 212 odst. 4, 5 písm. c) nebo odst. 6 písm. a) tr.
zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-421. Komentář. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2119).
29. Dotací se obecně rozumí zpravidla pravidelný příděl peněz nejčastěji
poskytovaný obcím, některým úřadům nebo ústavům, ale i fyzickým a právnickým
osobám Na konkrétní akce nebo předem stanovené okruhy potřeb se poskytují
účelové dotace, a to za podmínek stanovených zásadami dotační politiky. V
takovém případě pak mohou být použity jen na určené účely a podléhají ročnímu
zúčtování se státním rozpočtem republiky. Účel dotace je dán a musí být dodržen
– prostředky nelze použít na nic jiného, než stát stanovil. Nevyčerpané
prostředky se musí vrátit. Nejvíce je to patrné např. u dotací v investiční
výstavbě. U některých dotací jsou právními normami stanoveny určité podmínky či
předpoklady. Dotace se také mohou rozlišovat podle toho, zda mají nebo nemají
podmiňovat finanční spoluúčast příjemce dotace. Dotace bez spoluúčasti je
zpravidla obecnou, neúčelovou dotací, dotace se spoluúčastí je zásadně účelovou
dotací. Dotace, subvence a návratná finanční výpomoc se poskytují na základě
žádosti, a to rozhodnutím. Rozhodnutí o jejich poskytnutí obsahuje jejich
příjemce, účel, na který se poskytují, a podmínky jejich použití. Na toto
rozhodnutí se nevztahují obecné předpisy o správním řízení (srov. BAKEŠ, M. a
kol. Finanční právo. 3., aktualizované vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 106
až 107).
30. Za hrubě zkreslené údaje se považují takové, které mylně nebo
neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech v žádosti pro
poskytnutí dotace (a dalších), což může vést k zásadně nesprávným závěrům o
skutečnostech rozhodných pro rozhodnutí o jejich poskytnutí. O zamlčení
podstatných údajů jde tehdy, pokud žadatel neuvede v žádosti o jejich
poskytnutí jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné)
pro její uzavření. Jedná se o takové údaje, které by vedly, pokud by byly druhé
straně známy, k tomu, že by dotace (a další plnění) nebyla poskytnuta, anebo by
sice byla poskytnuta, ale za podstatně méně výhodných podmínek pro žadatele
(srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-421. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2123 až 2124).
31. Nejvyšší soud se zřetelem na takto zákonem v § 212 odst. 1 tr.
zákoníku vymezené podmínky zkoumal z podnětu námitek obviněného správnost
přezkoumávaného rozhodnutí a shledal, že „Žádost o dotaci MMR, Podpora výstavby
podporovaných bytů (Program 117D51400)“ podal obviněný jako fyzická osoba
podnikající podle živnostenského zákona (č. l. 4 spisu). Její součástí byl
„Soupis příloh“ (č. l. 7, 8) čítající 15 položek, mezi nimiž je pod bodem 7.
uvedeno „Zakreslení v povodňové mapě, potvrzeno příslušným vodohospodářským
úřadem, odbor životního prostředí Magistrátu města Ústí nad Labem – 1 list“,
které je založeno na č. l. 8 spisu.
32. Podle takto obviněným předložené žádosti není pochyb o tom, že to
byl on, kdo podal žádost o dotaci, již doplnil jím současně dodanými podklady,
v nichž pod bodem 7. Soupisu položek dokladoval splnění podmínky, že
nemovitost, na níž má být požadovaná dotace poskytnuta, se nenachází v
záplavovém území. Tato podstatná a rozhodná podmínka vyplývala výslovně z
obsahu dotačního programu a podprogramu „Podpora výstavby podporovaných bytů
pro rok 2012“, a byla jednou z rozhodných podmínek pro čerpání dotací podle
článku VI. V něm jsou vymezeny „Podmínky pro poskytnutí dotace“ mezi něž patří
pod písmenem r) podmínka, že „pozemek, na kterém bude provedena výstavby, není
v záplavovém území“ (č. l. 15). Tato vylučující podmínka pro poskytnutí dotace
navazovala na Článek IX., v němž jsou vymezeny „Základní povinné náležitosti
žádosti o dotaci“, který v bodě 9. stanoví předložit doklad o záplavovém území
stanoveném příslušným vodoprávním úřadem (č. l. 18).
33. Z těchto podmínek, které vyplývají přímo z obsahu dotace a určují
zcela jasná a přesná hlediska, která je žadatel povinen splnit pro to, aby mohl
o dotaci žádat a aby mu byla poskytnuta, jednoznačně vyplývá, že povinností
žadatele bylo, žádat o dotaci jen v případě, že nemovitost se nenachází v
záplavovém území. Předmětný doklad požadovaný podle Článku IX. v bodě 9. měl
dosvědčovat to, že nemovitost není v záplavovém území, což korespondovalo s
vylučující podmínkou podle Článku VI. písm. r) podmínek předmětného dotačního
programu, který neumožňoval dotaci poskytnout, pokud by o záplavové území šlo.
Bylo proto povinností obviněného jako žadatele o dotaci ověřit a zjistit, zda
se předmětná nemovitost nachází v záplavovém území či nikoliv. Byl proto
povinen tuto „Základní povinnou náležitost žádosti o dotaci“ před tím, než
žádost podal, objektivně zjistit, a teprve tehdy, kdyby bylo výslovně zjištěno
a doloženo „příslušným vodohospodářským úřadem podle § 66 zákona č. 254/2001
Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších
předpisů“, že se předmětná nemovitost v záplavovém území nenachází, byl
oprávněn žádost podat. Proto doložil-li obviněný tuto skutečnost předmětným
plánkem jako součástí Soupisu položek, které předkládal poskytovateli dotace,
mohl tak činit jen tehdy, pokud měl jistotu ověřenou konkrétním
vodohospodářským orgánem, že o záplavovou oblast nejde. Takto však obviněný
nepostupoval. Pokud žádost předložil, učinil tak způsobem, jímž dokladoval, že
nemovitost se v záplavovém území nenachází, ač tomu tak objektivně nebylo.
34. Soudy obou stupňů mimo uvedeného pro závěr o vině obviněného
vycházely i z dalších okolností, z nichž plynula vědomost obviněného o tom, že
v době podání žádosti o dotaci dne 5. 12. 2011 jím vlastněná nemovitost v
katastrálním území Ústí nad Labem – P., P., se nachází v záplavovém území, a to
zejména z těch důkazů, které se vztahují k okolnostem a podmínkám, za nichž mu
bylo vydáno stavební povolení na rekonstrukci předmětné nemovitosti. Podle
zprávy Magistrátu města Ústí nad Labem (č. l. 93) byl při této rekonstrukci
obviněný v stavebním řízení investorem, a Ing. P. V., jak prokázaly i soudy,
byla projektantem. Podle § 2 odst. 2 písm. c) zák. č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále
„zákon č. 183/2006 Sb.“), je investor stavebníkem, což je osoba, která pro sebe
žádá vydání stavebního povolení nebo ohlašuje provedení stavby, terénní úpravy
nebo zařízení, jakož i její právní nástupce, a dále osoba, která stavbu,
terénní úpravu nebo zařízení provádí, pokud nejde o stavebního podnikatele
realizujícího stavbu v rámci své podnikatelské činnosti; stavebníkem se rozumí
též investor a objednatel stavby. Je tedy zřejmé, že stavebník je ve smyslu
uvedeného zákona ten, jemuž ze stavebního zákona, zejména pak na jeho základě
vydaného stavebního povolení, plynou práva a povinnosti, jichž si musí být
každý stavebník vědom.
35. Z těchto důvodů se obviněný nemohl vyvinit tvrzením, že projektantem
byla Ing. P. V. a on nevěděl o tom, že se předmětná stavba nachází v záplavovém
území, neboť, jak soudy prokázaly v rámci provedeného dokazování, na
rekonstrukci domu probíhalo stavební řízení. Jeho součástí byla i dokumentace
vyžadovaná odborem životního prostředí Magistrátu města Ústí nad Labem, podle
níž bylo mimo jiné nutné na základě zprávy ze dne 2. 3. 2011, v níž bylo
konstatováno, že se „stavba nachází ve stanoveném záplavovém území Q100…“,
vypracovat i Povodňový plán (viz č. l. 94 spisu). Na základě toho Ing. P. V.,
avšak již téměř rok před tímto požadavkem, zpracovala dne 1. 4. 2010 Povodňový
plán, který Povodí Ohře, závod Chomutov dne 5. 4. 2011 odsouhlasilo. V něm je
na jeho straně 2 výslovně konstatováno, že „Stavební parcela se nachází ve
stanoveném záplavovém území a aktivní zóně Q100 vodního toku Ždírnický potok“,
což znamená, že předmětná nemovitost se nachází v „aktivní zóně stoleté vody
Ždírnického potoka“. Vztah mezi obviněným a Ing. P. V. byl založen Plnou mocí
ze dne 2. 2. 2011, kterou obviněný jako majitel předmětné nemovitosti a
stavebník zmocnil „k jednáním a konzultacím s veškerými dotčenými správními
orgány a úřady týkajícím se stavebních úprav nemovitosti, nikoliv však výlučně,
jednat se zmíněnými úřady a orgány, podávat u nich návrhy a žádosti, přebírat
písemnosti, jakož i činit veškeré další úkony, které uzná za nutné dle
vlastního uvážení“ (č. l. 83).
36. Uvedené skutečnosti svědčí o tom, že obviněný jako investor, tj.
stavebník, byl v rámci stavebního řízení jeho účastníkem (srov. § 109 odst. 1
zák. č. 183/2006 Sb.) a byl odpovědný za splnění podmínek stavebního řízení, v
jehož rámci byl Povodňový plán zpracován. Z těchto důvodů se nemohl zbavit
odpovědnosti tvrzením, že nevěděl o tom, že se jeho nemovitost nachází v
záplavovém území, neboť Ing. P. V. mu jako projektant uvedenou skutečnost
nesdělila. V té souvislosti je možné jen poznamenat, že taková obhajoba
postrádá logiku ve smyslu proběhnuvšího stavebního řízení, když z vlastního
Povodňového plánu obviněnému jako vlastníku stavby plynuly další povinnosti,
např. podle části B bodu 1 provádět konkrétní činnosti při dosažení stupňů
povodňové aktivity pro stavbu, apod. Rovněž je třeba zmínit i stranu 6
Povodňového plánu, kde se nachází mapka s vyznačením ulice P., v níž se
nemovitost obviněného nachází, a ta je zcela zjevně v tomto plánku uvedena,
včetně zakreslení místa, kde se na této ulici nemovitost nachází, šipkou (viz
č. l. 31 spisu). Zde je též označen jmenovitě obviněný jako osoba zodpovědná za
stavbu s dodatkem, že „Po výběrovém řízení bude dodavatel a zodpovědná osoba
nahlášen na odboru krizového řízení magistrátu Ústí nad Labem. Zodpovědná osoba
dodavatele bude ručit za dodržení povodňového plánu“.
37. Lze jen dodat, že Ing. P. V. jako zpracovatelka tohoto Povodňového
plánu byla povinna s ohledem na význam a povahu tohoto dokumentu, který byl
součástí stavebního řízení, obviněného o všech těchto skutečnostech informovat.
Proto i přesto, že veškeré dokumenty opatřovala a zajišťovala na základě plné
moci, investorem a realizátorem rekonstrukce předmětné nemovitosti, jakož i
jejím vlastníkem byl obviněný, který z téhož titulu byl rovněž žadatelem o
poskytnutí dotace. Z těchto skutečností plyne, že nejen jako žadatel o dotaci,
ale zejména jako účastník stavebního řízení ve smyslu § 108 zák. č. 183/2006
Sb. byl obeznámen s tím, že se jeho nemovitost nachází v záplavovém území. Byl
proto povinen ve smyslu konkrétních podmínek pro dotaci, kterou požadoval,
postupovat v souladu s podmínkami, které je nutné v souvislosti s žádostí o
poskytnutí dotace splnit. Obviněný však v kontextu s těmito závaznými
podmínkami nepostupoval a uvedenou podstatnou náležitost zamlčel a k žádosti o
dotaci přiložil mapku, z níž nebylo možné dovodit, že se předmětná nemovitost v
uvedeném záplavovém území nachází.
38. Obviněný jako vlastník předmětné nemovitosti byl po skončení
stavebního řízení zajišťovaném Ing. P. V. vybaven veškerou s nemovitostí
související projektovou dokumentací, která v sobě – mimo jiné – zahrnovala i
informaci (byť vtělenou v komplexním vyjádření odboru životního prostředí
příslušného magistrátu) o tom, že dotčená nemovitost se nachází v záplavovém
území, a tudíž nesplňuje jednu z řady kumulativně stanovených podmínek pro
poskytnutí dotace. Vzhledem k tomu, že to je výlučně žadatel o dotaci, kdo
odpovídá za obsah jím spolu s žádostí o dotaci předkládaných podkladů, je
povinen znát jejich obsah, neboť je garantem toho, že jeho žádost splňuje
veškeré poskytovatelem dotace stanovené podmínky pro její čerpání, což posléze
stvrzuje i svým vlastnoručním podpisem na rozhodnutí o poskytnutí dotace, a to
obviněný v posuzované věci také učinil, čímž krom jiného stvrdil, že si je
vědom skutečnosti, že jako příjemce dotace je povinen dodržovat veškeré
podmínky vyplývající ze znění textu podprogramu „Podpora výstavby podporovaných
bytů pro rok 2012“ (viz č. l. 10).
39. Nejvyšší soud z uvedených důvodů, jakož i těch, na které přiléhavě
poukázaly ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů, přisvědčil závěrům soudů,
že obviněný se trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 5 písm. c)
tr. zákoníku dopustil, neboť po všech stránkách naplnil znaky této skutkové
podstaty. Vzhledem k tomu, že tento trestný čin je v odstavci 1 dokonán již
tím, že pachatel v žádosti uvede hrubě zkreslený údaj nebo podstatný údaj
zamlčí, obviněný tento čin v jeho základní skutkové podstatě naplnil dnem 5.
12. 2011, když žádost na Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky podal.
Kvalifikační znak „značné škody“ naplnil dnem 25. 9. 2012, kdy mu byla dotace
vyplacena.
40. S ohledem na tyto závěry není důvodná námitka obviněného, že neuvedl
v omyl orgán veřejné správy, protože v dotaci uvedl nepravdivé informace a
podstatnou skutečnost, která by vedla k tomu, že kdyby ji uvedl popravdě,
dotace by mu poskytnuta nebyla. Z žádných podmínek konkrétní přezkoumávané
dotace (č. l. 4 až 20 spisu) neplyne, že by to bylo Ministerstvo pro místní
rozvoj České republiky nebo některý z jeho pracovníků, kdo by byl povinen
přezkoumávat v okamžiku podání žádosti o dotaci splnění jejích náležitostí.
Uvedení pravdivých a přesných informací bylo odpovědností výhradně žadatele o
dotaci. To samozřejmě neznamená, že by uvedený státní orgán nebyl povinen svými
pracovníky dále po podání žádosti prověřovat správnost údajů před tím, než bude
dotace vyplacena. Touto otázkou se však zabývaly již soudy obou stupňů a ve
vztahu k okolnostem předcházejícím vyplacení dotace soud prvního stupně učinil
závěr, že Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky nesplnilo své
povinnosti potud, že před vyplacením dotace neprověřilo, že materiál předložený
obviněným byl založen na nepravdivé informaci a neobsahoval veškerou
dokumentaci, kterou měl obviněný předložit (stanovisko odboru životního
prostředí Magistrátu města Ústí nad Labem). Proto v rámci svých konkrétních
funkcí při uvedených nedostatcích, jež dostatečně včas neodhalil, spolupůsobil
na vzniku škody. Současně však soud vysvětlil, že tato okolnost nezbavuje
obviněného v žádném směru trestní odpovědnosti, protože obviněný byl tím, kdo
jednal v rozporu s podmínkami dotace a vylákal uvedenou dotaci i přes nesplnění
zásadní dotační podmínky.
41. Za nedůvodnou s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti a právní
závěry je třeba označit i tu námitku obviněného, jíž v dovolání poukazoval na
to, zda lze žadateli o přidělení dotace ukládat povinnost, aby do předkládaných
dokumentů dokresloval konkrétní polohu nemovitosti. K tomu je třeba uvést, že
žádnou takovou podmínku dotační zásady určující hlediska pro přiznání dotace
neukládaly. Jediným, co bylo rozhodné v daných souvislostech podle dotačních
podmínek v části VI. bodu r) bylo, aby žadatel prokázal, že „nemovitost, na
které bude provedena výstavba, není v záplavovém území“. Proto bylo podle části
IX. „Základní povinné náležitosti žádosti o dotaci“ bodu 9 požadováno dodání
dokladu o záplavovém území stanoveném příslušným vodoprávním úřadem podle § 66
zák. č. 254/2001 Sb. Z uvedených podmínek je tedy zcela zřejmé, že v rámci nich
bylo na žadateli, jakým způsobem skutečnost, že nemovitost není v záplavovém
území, doloží. Z výsledků provedeného dokazování vyplynulo (č. l. 22 spisu), že
předmětná nemovitost obviněného se již od 6. 8. 2002 na základě rozhodnutí
Okresního úřadu v Ústí nad Labem – referátu životního prostředí sp. zn. RŽP
1638/235/Rz-319/02Rc nachází v záplavovém území úseku vodního toku Ždírnického
potoka. Objektivně tedy obviněný nemohl pravdivě splnit uvedenou podmínku
dotace. Proto dokládal mapku tak, aby uvedenou objektivní a nespornou
skutečnost v žádosti o dotaci zamlčel a zastřel.
42. K výhradě obviněného o soukromoprávním charakteru posuzovaného
skutku je třeba poukázat na to, že o soukromoprávní vztah se nejedná, ale jde o
vztah státu a občana, a že soudy dosud činné ve věci se věnovaly i této otázce.
Své argumenty k této otázce vyložily na straně 5 rozsudku soudu prvního stupně
a straně 9 rozsudku odvolacího soudu, na něž lze proto, že Nejvyšší soud
neshledal v těchto závěrech žádné nedostatky nebo vady, odkázat. Soudy zde
vysvětlily, že šlo o promyšlené jednání obviněného s cílem obejít pravidla
stanovená ústředním orgánem pro poskytnutí dotace, přičemž obviněný jím
způsobený škodlivý následek, jímž je značná škoda blížící se škodě velkého
rozsahu, jakkoli nenapravil, a to ani po zahájení trestního řízení.
43. Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů obou stupňů ztotožnil,
protože se s ohledem na skutková zjištění, která vzaly za prokázaná, a formální
znaky zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku,
které důsledně na posuzovaný případ aplikovaly, vypořádaly v potřebné míře a ze
všech rozhodných hledisek i s materiálním korektivem společenské škodlivosti ve
smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud považuje za správný i závěr o
nutnosti využití trestní represe na projednávaný čin obviněného, který je
závažným trestným jednáním, jenž má ryze kriminální povahu, a proto i s ohledem
na vzniklou škodu jde o čin, na nějž je nutné aplikovat trestní právo [srov.
stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné
pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
44. Ze všech těchto důvodů soudy nižších stupňů nepochybily, jestliže
obviněného uznaly vinným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 5
písm. c) tr. zákoníku, protože bylo po všech stránkách prokázáno, že znaky
tohoto trestného činu naplnil.
V. K námitkám proti výroku o náhradě škody
45. Obviněný v dovolání brojil na základě dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž proti výroku o náhradě škody, jímž odvolací soud
rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost
způsobenou škodu ve výši 4.400.000 Kč zaplatit. Obviněný vůči tomuto výroku
namítal, že jeho vztah jako klienta a subjektu, který v této věci vystupuje
jako poškozený, nebyl jen jednostranným právním vztahem ministerstva a příjemce
dotace, ale fungoval i naopak, protože přijetí dotace bylo podmíněno
dlouhodobým závazkem klienta poskytovat byty za nájemné ve zcela netržní výši.
Protože obviněný tuto podmínku beze zbytku plní, má tudíž snížené příjmy z
tohoto nájemného, v takovém případě je výrok o náhradě škody nesprávný. Pokud
by měl být tento výrok spravedlivým, bylo nutné, aby odvolací soud najisto
postavil, jaká škoda skutečně mohla poškozenému vzniknout, protože podle
obviněného nemohla dosahovat výše, k níž byl ve výroku o náhradě škody zavázán.
46. Nejvyšší soud k takto vznesené výhradě považuje za nutné poukázat na
to, že důvod dovolání podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. „jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení“, tj. jiné, než je právní posouzení skutku, může
spočívat v nesprávném rozhodnutí o náhradě škody, pokud je takové rozhodnutí v
rozporu s hmotným právem. O rozpor s hmotným právem může jít zejména tehdy,
byla-li výše škody způsobené trestným činem zjištěna v rozporu s ustanovením §
137 tr. zákoníku, jež vymezuje, jakým způsobem se výše škody stanoví. Jestliže
je výše škody zjištěna v rozporu s tímto ustanovením, pak výrok o náhradě
škody, který je založen na takovém zjištění, spočívá na nesprávném
hmotněprávním posouzení, stejně jako v případě, kdy do výroku o náhradě škody
je zahrnuta škoda, která není v příčinné souvislosti s posuzovaným trestným
činem. Lze sem podřadit i vadu v posouzení otázky, kterým hmotněprávním
předpisem se řídí režim náhrady škody (např. pochybení při použití principů
dělené či společné odpovědnosti vyplývajících z příslušných právních předpisů
civilního práva, apod.).
47. Z obsahu dovolání obviněného podaného proti výroku o náhradě škody
je však zřejmé, že obviněný se ve vztahu k němu prostřednictvím důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhá toho, že tuto výši soudy nesprávně ve
vztahu k jeho povinnosti ji uhradit poškozenému Českému státu prostřednictvím
Ministerstva pro místní rozvoj se sídlem v Praze prokazovaly a vyčíslily, a
tedy uvedený požadavek vznesl mimo jím označený dovolací důvod. Uvedená výhrada
obviněného nemá navíc ani jakékoliv opodstatnění.
48. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný
čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým
se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby
poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo
aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3
tr. ř.), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud
uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného
obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí
popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a
škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud
v tomto rozsahu vydáno.
49. S ohledem na uvedené principy bylo výrokem o vině rozhodnuto, že
obviněný uvedeným trestným činem způsobil škodu tím, že podvodně vylákal
vyplacení dotace ve výši 4.400.000 Kč. Tato částka je škodou, která byla
obviněným uvedeným trestným činem způsobena, a proto bylo plně v souladu s
podmínkami vymezenými v § 228 odst. 1 tr. ř., že mu byla v plné výši uložena k
úhradě, neboť pro to, aby v dané věci bylo povinností soudu ji podle okolností
činu jakkoli snižovat, nenastaly žádné důvody. Ke vzniku škody došlo již
okamžikem neoprávněného vylákání těchto prostředků, neboť u trestného činu
dotačního podvodu (stejně jako např. u trestného činu podvodu podle § 209 tr.
zákoníku) nezáleží na tom, zda pachatel jinak dotační prostředky podle pravidel
jejich poskytnutí použije ke stanovenému účelu. Navíc je třeba uvést, že před
tím, než soudy o uvedené povinnosti obviněného rozhodly, nebylo prokázáno, že
by obviněný nějakou část takto vzniklé škody dobrovolně uhradil, což v dovolání
ani nenamítá. Ze všech uvedených důvodů je proto v přezkoumávané věci škodou
způsobenou trestným činem obviněného celková podvodně vylákaná částka 4.400.000
Kč (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo
1463/2012, či ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 3 Tdo 736/2014).
50. K námitce obviněného o jím vznesených důvodech nespravedlnosti ve
vztahu k tomu, že musí vrátit celou vylákanou dotaci, je třeba uvést, že pokud
by svým podvodným jednáním nevylákal finanční prostředky z dotace, nebyl by
vázán ani podmínkami dotačního programu. Jím namítaná okolnost je jen logickým
důsledkem jeho podvodného jednání, který nelze klást k tíži poškozenému státu,
ale toliko samotnému obviněnému, a tudíž se nyní této skutečnosti nemůže
spravedlivě dovolávat jako nepřiměřeně jej ekonomicky zatěžujícího dvojího
postihu za jediné jednání.
VI. Závěr
51. Nejvyšší soud poté, co uvedeným způsobem přezkoumal dovolání podané
obviněným, shledal, že jím vznesené výhrady, jimiž brojil proti učiněným
skutkovým zjištěním a proti výroku o náhradě škody, byly uplatněny v části mimo
jím označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v části, týkající se
především nedostatků v právní kvalifikaci, je shledal nedůvodnými, protože
soudy nižších stupňů použitá právní kvalifikaci jako trestného činu dotačního
podvodu podle § 212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku byla zcela správná. Soudy
čin obviněného posoudily v souladu se všemi zákonnými zásadami a pravidly, jež
stanoví hmotněprávní i procesní předpisy.
52. Protože Nejvyšší soud tento závěr mohl učinit na základě obsahu
napadených rozhodnutí, která byla v souladu se zjištěními plynoucími z
trestního spisu, dovolání obviněného jako celek odmítl jako zjevně
neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr.
ř.).
V Brně dne 10. 8. 2016
JUDr.
Milada Šámalová
předsedkyně
senátu