3 Tdo 115/2014-36
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2014 o
dovolání, které podal obviněný jménem A. D. , proti usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 4 To 95/2013, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 65/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 90 T 65/2011,
byli obviněný A. D. a spoluobviněný A. R. uznáni vinnými trestným činem
vydírání podle § 235 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného
do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), trestným činem omezování osobní svobody
podle § 231 odst. 1 tr. zák. a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a
proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., kterých se dopustili dle
skutkových zjištění jednáním popsaným pod bodem 1) výroku rozsudku o vině
spočívajícím v tom, že společně „po neuskutečněném podnikatelském záměru z let
2005 až 2006, který měli obžalovaní A. D. a A. R. společně s poškozeným M. M.,
kdy v důsledku neuskutečnění podnikatelského záměru měla obžalovaným údajně
vzniknout jimi deklarovaná finanční ztráta ve výši 6.000.000,- Kč, začali oba
obžalovaní uvedenou částku po poškozeném M. M. vymáhat, a to mimo jiné tím, že
v blíže neurčené době na jaře roku 2006 se oba sešli s poškozeným v jejich
provozovně kavárny Segafredo na ulici J., zde poškozeného zavedli do sklepních
prostor provozovny, zde poškozeného posadili na židli a postavili se proti
němu, načež A. D. poškozeného dvakrát udeřil pěstí do obličeje, přičemž mu
sdělili, že je to jen takové upozornění, že chtějí své peníze zpět, jinak, jak
uvedli „skončíš na kolečku“, čímž mysleli, že poškozený skončí na kolečkovém
křesle pro invalidní osoby. Následně asi týden po této události si obžalovaní s
poškozeným domluvili schůzku v B. před hotelem Grand v B. na ulici B., kam
poškozený dojel ze Z. kolem 21. hodiny a kde jej vyzvali, aby si k nim přisedl
do tmavého vozidla BMW, ve kterém jej na zadním sedadle zamkli dětskou dveřní
pojistkou a odjeli s ním na brněnskou přehradu, zde nechali poškozeného
vystoupit a křičeli na něj, že pokud jim nevrátí peníze, že příště se odtud již
nevrátí a obžalovaný A. D. dal poškozenému několik ran pěstí, kdy poškozený měl
z výhrůžek obavu o svůj život, jelikož věděl, že A. D. u sebe nosí střelnou
zbraň. Následně v blíže neurčené době v měsíci červenci nebo srpnu roku 2006 si
oba obžalovaní opět dali schůzku s poškozeným M. M. před hotelem Grand v B. na
ulici B., kam poškozený opět dojel ve večerních hodinách a zde po poškozeném
opět slovně požadovali vrácení svých peněz, nato poškozeného vyzvali, aby si
přisedl do vozidla VW Golf a odvezli jej do městské části B. -V. na ulici G.,
kde poškozeného odvedli do bytu A. R. na adrese B., G., zde mu A. R. vzal
mobilní telefon a oba poškozenému sdělili, že v bytě zůstane zavřený tak
dlouho, dokud nenajde způsob, jak jim vrátí jejich peníze. Následně A. R. byt
zamkl, aby poškozený nemohl odejít a poškozeného odvedl do jednoho z pokojů v
bytě, kde jej nechal do druhého dne do rána a opět poškozeného upozorňoval, že
pokud věc nevyřeší, že skončí na kolečkovém křesle, že si jej najdou, že ví,
kde bydlí i s manželkou. Následně poškozený s A. R. čekali, až do bytu opět
dorazí A. D., kdy se jej opět oba obžalovaní začali ptát, jak jim hodlá vrátit
peníze, a poté A. D. opět odjel. Během toho, co byl poškozený nucen setrvat v
uvedeném bytě opakovaně žádal A.
R. o to, zda si může zatelefonovat, kdy tento
mu to odmítl dovolit, kdy mu opět začal nadávat a vyhrožovat a teprve až kolem
17. hodiny následujícího dne jej odvezli zpět do centra města k jeho autu, kde
jej propustili. Následně v září nebo v říjnu roku 2006 si obžalovaní s
poškozeným opět dali schůzku před hotelem Grand v B. na ulici B., kde na
poškozeného čekal A. R., který vyzval poškozeného, aby si k němu přisedl do
vozidla BMW, nezjištěné RZ, a opět poškozeného odvezl na ulici G. v B., kde
před domem počkali na A. D., který na místo dojel, a opět poškozeného odvedli
do bytu A. R., kde mu začali vyhrožovat zabitím v případě nevrácení peněz,
varovali jej, aby se před nimi neschovával ani on ani nikdo z jeho rodiny a A. D. poškozeného dvakrát udeřil pěstí do obličeje, kdy poškozený musel opět
nedobrovolně setrvat přes noc do druhého dne v bytě, ve kterém jej A. R. hlídal“;
a dále trestným činem nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního
razítka podle § 176a tr. zák., kterého se dopustili dle skutkových zjištění
jednáním popsaným pod bodem 2) výroku o vině rozsudku tím, že „blíže
nezjištěným způsobem si obstarali a od přesně nezjištěné doby až do 21. 1. 2008
měli ve svém držení, v kancelářských prostorách společnosti SegaPro, s. r. o.,
ve třetím patře budovy, v níž provozovali kavárnu Segafredo na ulici J.,
náhražku jednoho kusu kulatého razítka s vyobrazeným státním znakem Č. r. a s
textem: „JUDr. Jiřik FLEISCHER - NOTÁŘ V BRNĚ“ a dále náhražku notářského
ověřovacího razítka s ověřovacím textem, v takové kvalitě provedení, že obě
tyto náhražky bylo možno zaměnit s pravými razítky uvedeného notáře“.
Za to byli obviněný A. D. a spoluobviněný A. R. odsouzeni podle § 235 odst. 1
tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání 12 (dvanácti) měsíců, který byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst.
1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.
Podle § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a § 54 odst. 1 tr. zák. byl
obviněnému A. D. uložen peněžitý trest ve výši 40.000,- Kč, kdy podle § 54
odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanoven
náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců. Peněžitý trest byl dále
uložen i spoluobviněnému A. R.
Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému A. D. a spoluobviněnému A.
R. uložen trest propadnutí věci, a to 1 kus kulatého razítka s vyobrazeným
státním znakem a 1 kus ověřovacího razítka s ověřovacím textem, tvořící přílohu
spisu.
Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného R. D. v K.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 90 T
65/2011, podali obviněný A. D. a obviněný R. D. odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 4
To 95/2013, a to tak, že odvolání obviněného A. D. a obviněného R. D. podle §
256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 4
To 95/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 1590
- 1596), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., který spatřuje v nesprávném právním posouzení skutku jako trestného
činu nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle § 176a
tr. zák., kdy jsou skutková zjištění v příkrém rozporu s důkazy ve věci
provedenými, přičemž soudy braly v úvahu i důkazy získané nezákonným způsobem.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy spatřuje
obviněný v několika skutečnostech. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o
vině namítl, že jeho vina je zde založena výlučně na výpovědi údajného
poškozeného M. M., kterého označil za svědka s pochybnou minulostí, který nebyl
v rámci řízení před soudem vyslechnut, když jeho výpověď z přípravného řízení
byla soudem prvního stupně postupem podle ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr.
ř. pouze čtena. Takový postup však shledává obviněný nesprávným, neboť nebyla
dodržena ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., kdy tento svědek nebyl před
svou výpovědí řádně poučen o právu odepřít výpověď podle § 100 odst. 1 tr. ř. a
v době hlavního líčení nebylo možno považovat jej za nezvěstného. Skutečnost,
že se tento svědek systematicky vyhýbá nástupu výkonu trestu, což mimochodem
samo o sobě svědčí o jeho nulové obecné věrohodnosti, a je osobou v celostátním
pátrání, rozhodně nemůže znamenat, že by jej bylo možno považovat za
nezvěstného.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině pak obviněný namítl, že tento je
pro změnu založen výlučně na nezákonně provedeném odběru pachové stopy a
nezákonně realizované prohlídce jiných prostor. Prohlídka jiných prostor podle
§ 83a odst. 3 tr. ř. byla realizována v rozporu se zákonnou úpravou, neboť se
nejednalo o případ, kdy by věc nesnesla odkladu, kdy mohl být opatřen příkaz
státního zástupce, mohly být provedeny předchozí výslechy podle § 84 tr. ř.,
neboť osoby podezřelých byly již zadrženy, příkaz mohl být vyhlášen a současně
nemohla být prohlídka provedena v kancelářských prostorách předmětné kavárny,
neboť na tyto prostory se příkaz nevztahoval. Obviněný v této souvislosti
uvedl, že nelze vyloučit účelovou manipulaci s pachovými konzervami, neboť
razítka byla zajištěna dne 21. 1. 2008 a otisk jejich pachové stopy byl
zajištěn dne 10. 12. 2008, tedy po více než 10 měsících od získání razítek, kdy
vzhledem k tomu, že byl obviněný v průběhu uvedené doby ve vazbě a byly k
dispozici jeho osobní věci, nelze vyloučit manipulaci policistů s předmětnými
razítky tak, aby se na nich objevil jeho tělesný pach. Odběr srovnávacích
pachových konzerv byl proveden dne 23. 1. 2009 pod nátlakem a z donucení, o
čemž svědčí protokol o prohlídce těla podle § 114 odst. 1 tr. ř. Další
pochybnost spatřuje obviněný v tom, že obhájci nebyla dána možnost účastnit se
porovnání pachových konzerv, ani nebyl informován o způsobu porovnání, resp.
úkon byl proveden 19. 2. 2009, ale oznámení o porovnání pachových stop bylo
obhájci v písemné podobě doručeno až dne 20. 3. 2009, tedy měsíc po provedeném
úkonu. Obviněný taktéž uvedl, že ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině
shledává extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a
provedenými důkazy především pokud jde o výpověď svědka M. M. a z ní vyvozované
závěry nalézacího, jakož i odvolacího soudu, kdy oba tyto soudy zcela opomenuly
zásadní rozpory ve výpovědi tohoto klíčového svědka, a naopak bagatelizovaly
výpověď svědkyně P.
Obviněný dále namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku pod bodem 2) výroku o
vině, kdy z popisu skutku není vůbec zřejmé, jakým společným jednáním měl být
daný trestný čin spáchán, tedy alespoň minimální míra aktivity obviněného při
opatření nebo přechovávání předmětných razítek, resp. není popsána varianta
společného jednání, a osoba obviněného tak v popisu skutku figuruje prakticky
jen ve jmenném návětí skutku. Naplnění pojmu neoprávněně sobě nebo jinému
opatří, předpokládá alespoň minimální míru aktivity ze strany pachatele
směřující k opatření konkrétní věci. Z celého trestního spisu však nevyplývá
nic, co by alespoň naznačovalo, že ze strany obviněného byla vyvinuta jakákoliv
aktivita směřující k opatření si předmětných razítek. Ve vztahu k jeho osobě
pak nepřichází v úvahu ani spáchání uvedeného trestného činu v alternativě
přechovávání, neboť o přechovávání jde pouze tehdy, má-li pachatel uvedený
předmět přímo u sebe, nebo jej má alespoň ve své moci, např. uschován na místě,
o kterém ví jen on sám apod., což kancelář společnosti SegaPro, s. r. o.,
nesplňuje. Je tedy naprosto vyloučena varianta, že by měl předmětná razítka u
sebe, stejně jako je vyloučena varianta druhá, že by tato razítka měl ve své
moci. Obviněný zpochybnil i naplnění subjektivní stránky tohoto úmyslného
trestného činu, kdy uvedl, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně
neobsahuje stran skutku uvedeného pod bodem 2) výroku o vině ani jednu jedinou
větu, která by jakkoliv objasňovala úvahy soudu stran naplnění subjektivní
stránky trestného činu. Ani z obsahu trestního spisu nevyplývá žádná
skutečnost, která by závěr o jeho zavinění podporovala. Způsob jakým se do
těchto prostor předmětná razítka dostala, objasnil spoluobžalovaný A. R.,
přičemž jeho výpověď nebyla ničím vyvrácena či zpochybněna.
S ohledem na výše uvedené námitky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. a § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 4 To 95/2013, a všechna další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že
obsáhlé pasáže dovolání jsou pouhými kopiemi textu odvolání a obsahově navazují
již na jeho obhajobu z přípravného řízení, kdy se k těmto námitkám již vyslovil
jak nalézací, tak i odvolací soud. Soudy vysvětlily v rámci odůvodnění svých
rozhodnutí, z jakých důvodů vyhodnotily výpověď svědka M. jako důvěryhodnou a
naopak, proč byla shledána výpověď svědkyně P. jako méně důvěryhodná. Námitku
nedostatečného poučení svědka M. považuje státní zástupce za ryze formální,
neboť má za to, že poučení podle § 100 odst. 1 tr. ř. je možno přizpůsobit
konkrétním poměrům vyslýchané osoby. K námitce provedení prohlídky jiných
prostor, resp. její realizaci v rozporu se zákonem, uvedl, že se ztotožňuje se
stanovisky obou soudů k této otázce vyslovených v rozhodnutí. Dále uvedl, že
tvrzení obviněného o „účelové manipulaci“ se mu jeví pouze jako spekulativní,
neboť obviněný k takové manipulaci nic bližšího neuvádí. Považuje za plně
postačující stručné konstatování odvolacího soudu v odůvodnění na str. 3
napadeného usnesení, že „z ničeho nevyplývá, že by s otiskem pachových stop
policie nezákonně manipulovala“. Ve vztahu k námitce, že nebyla umožněna účast
advokáta na porovnávání pachových stop, státní zástupce uvedl, že z citovaného
nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 10/02, se podává, že
Ústavní soud považuje účast advokáta u tohoto úkonu za vhodnou, nikoliv nutnou.
V uvedeném nálezu se Ústavní soud účastí obhájce na porovnání pachových stop
podrobněji nezabýval. Podle judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí
ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 4 Tdo 107/2013, porovnání pachových stop není
vyšetřovacím úkonem ve smyslu § 41 odst. 2 tr. ř., a tedy z trestního řádu
obhájci neplyne právo účasti obhájce při porovnávání pachových stop. Státní
zástupce neshledal extrémní rozpor stran výpovědí svědků M. a P.
Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelnou
shledal státní zástupce námitku nesprávného právního posouzení skutku pod bodem
2) výroku o vině, námitku však shledal nedůvodnou. Lze připustit, že popis
jednání ve skutku pod bodem 2) výroku o vině je stručný, což odpovídá nízké
znalosti orgánů činných v trestním řízení o konkrétních podrobnostech jejich
jednání. Přesto však považuje jejich jednání i jejich úmysl za dostatečně
vyjádřené. K námitce nedostatku subjektivní stránky uvedeného trestného činu
pak uvedl, že úmysl je obsažen ve slovech „si obstarali“ a „měli ve svém
držení“. Jak při obstarání si věci, tak při držbě věci, je obtížně
představitelné, že by pachatelé jednali z pouhé nedbalosti, kdy nalézací soud
uvedl mimo jiné i to, že oba obvinění byli „srozuměni, co se v zásuvce zmíněné
skříně nachází“, čímž zjevně dovodil jejich nepřímý úmysl.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné. Současně z hlediska § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil
souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 4 To
95/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h)
tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán
vinným, a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy
v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst.
1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného
dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným A. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obviněný A. D. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o
hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně
jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje
hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §
2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.
V rámci dovolání tedy nelze namítat, že soudy měly uvěřit jinému svědkovi či
daný důkaz posoudit jiným způsobem (námitky obviněného stran jednotlivých
výpovědí svědků M. M. a Š. P., zajištěných pachových stop). Jestliže tedy
obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně
právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti částečně dovozoval z
tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak v
uvedených bodech soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného
práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pod procesní ustanovení je nutno podřadit i námitku stran nesprávného poučení
svědka, kdy nad rámec je možno uzavřít, že toto nebylo shledáno, neboť, jak
správně uvedl státní zástupce, nepoučení svědka o právu odepřít výpověď proti
svému partnerovi v případě, že se jedná o ženatého muže, tedy osobu, která
nemohla uzavřít registrované partnerství, je nadbytečné (srovnej § 674 zákona
č. 40/1963 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a § 4 odst. 4
písm. c/ zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně
některých souvisejících zákonů), kdy podstatným je obsah poučení zahrnující
veškeré v úvahu přicházející eventuality ve vztahu k osobě svědka, nikoli
přesná a doslovná forma dle ustanovení trestního řádu, která obsahuje všechny
eventuality v obecné rovině. Navíc z protokolů o výpovědi svědka ze dnů 22. 5.
208 a 25. 5. 2008 vyplývá, že svědek byl poučen řádným způsobem. Stejně tak
námitku stran použitelnosti svědecké výpovědi, kdy obviněný namítal, že výpověď
svědka M. nebylo možno u hlavního líčení číst, je nutno shledat jako námitku
procesního charakteru. I zde však nelze dovodit žádné pochybení soudu. Nalézací
soud se k uvedené otázce podrobně vyjádřil zejména na str. 13 rozsudku a
odvolací soud v rámci odůvodnění napadené usnesení na str. 2 uvedl, že
„shledal, že byly naplněny veškeré podmínky pro čtení výpovědi svědka M. M. z
přípravného řízení ve smyslu § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. jak vyplývá z obsahu
spisu, nalézací soud se opakovaně pokoušel o zajištění účasti tohoto svědka u
hlavního líčení a ze zprávy PČR vyplývá, že se tento svědek systematicky
skrývá, resp. vyhýbá zadržení v jiné trestní věci, kdy má nastoupit výkon
trestu odnětí svobody. Za této situace nalézací soud nepochybil, když jeho
výpověď přečetl dle shora citovaného zákonného ustanovení“. S tímto závěrem se
Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť v případě, že by byl přijat výklad obviněného,
nebylo by možno u hlavního líčení provést důkaz výpovědí všech osob, které se
skrývají a jejichž pobyt není znám.
Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k
dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě
výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1
písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na
spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu
rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, jehož námitku
uplatnil i obviněným. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění
soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění
soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je
obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními
Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského
soudu v Brně na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně
nejedná. Nalézací soud se věrohodností výpovědí svědka M. M. a svědkyně Š. P.
zabýval podrobným způsobem (str. 8 až 10 rozsudku) a dospěl k závěru, že
zatímco výpověď svědka M. „je částečně stran svědeckých výpovědí podpořena
výpovědí svědka J. H.“, a listinnými důkazy (protokolem o realizované domovní
prohlídce na ulici R. v B., fotodokumentací získanou z domovní prohlídky na
ulici G. v B.), kdy uzavřel, že výpověď svědka M. „nestojí osamoceně, nýbrž je
podpořena i důkazy listinnými“, výpověď svědkyně Š. P. vyhodnotil jako „značně
rezervovanou“, kdy uvedl, z jakých důvodů neshledal její výpověď zcela
věrohodnou.
Jak bylo uvedeno výše, v otázce skutkových závěrů je dovolací soud vázán
skutkovými závěry učiněnými soudy nižších stupňů ve věci, zejména pak soudem
nalézacím, kdy do těchto lze zasahovat toliko zcela výjimečně, a to pouze za
situace naznačené výše, tedy, že to odůvodňuje právě extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který však v projednávané
věci dovodit nelze. Na existenci extrémního rozporu však nelze usuzovat jen
proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak
obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy
provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost
automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo,
případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině obviněný namítl nezákonnost
provedené prohlídky jiných prostor, a v této souvislosti zpochybnil při ní
získané důkazy, resp. zpochybnil použitelnost zajištěných pachových stop jako
důkazu s tím, že s nimi bylo ze strany policie manipulováno, kdy uvedl, že
následně nebyla dána jeho obhájci možnost účastnit se porovnání pachových
stop.
Prohlídka jiných prostor podle § 83a tr. ř. v provozovně kavárny byla
uskutečněna v situaci, kdy věc nesnesla odkladu a kdy k vydání příkazu k
prohlídce nešlo předem dosáhnout, kdy nalézací soud podrobně uvedené okolnosti
popsal na str. 13 odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se pak k uvedené námitce
vyjádřil na str. 2 odůvodnění napadeného usnesení, kdy uvedl „že z obsahu spisu
vyplývá zcela jednoznačně, že v dané věci hrozilo nebezpečí z prodlení a
policejní orgán tak postupoval v souladu s ustanovením § 83a odst. 3 tr. řádu a
přistoupil k provedení prohlídky jiných prostor bez předchozího souhlasu
státního zástupce. Souhlas státního zástupce byl udělen dodatečně dle § 83a
odst. 1 tr. řádu, ve znění účinném k datu provedení prohlídky jiných prostor,
tedy k 21. 1. 2008. Že věc nesnesla odkladu bylo v dané věci rovněž důvodem
toho, proč nebyl proveden předchozí výslech ve smyslu § 84 tr. řádu“. S tímto
závěrem se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. K námitce, že prostory kanceláří,
kde byla zajištěna předmětná razítka, neměla být předmětem prohlídky, Nejvyšší
soud uvádí, že je zcela logické, že vedle prostoru vlastní kavárny k této
přísluší i prostory, kde je zajišťován provoz, a to technický, tedy prostory
čistě provozní, tak sem spadají i prostory k tomu přináležející, tedy
kanceláře, pokud se tyto nachází ve stejné části budovy, tedy nejsou-li místně
odděleny.
K námitkám stran zajištěných pachových stop a jejich srovnávání lze uvést, že i
tyto námitky byly odvolacím soudem řádně posouzeny. Manipulace s pachovými
stopami ze strany policie nebyla odvolacím soudem shledána („z ničeho
nevyplývá, že by s otiskem pachových stop policie nezákonně manipulovala“ –
str. 3 napadeného usnesení). Skutečnost, že obhájce obviněného nebyl přítomen
srovnávání pachových stop, není porušením práv obviněného v tom smyslu, že by
takový úkon nebyl proveden v souladu s trestním řádem či závěry z něho
vyplývající nebyly sto použít jako důkaz. Ve smyslu ustanovení § 41 odst. 2 tr.
ř., které upravuje povinnosti a práva obhájce, se obhájce může zúčastnit
vyšetřovacích úkonů podle trestního řádu. Jeho účast u vyšetřovacích úkonů je
podle tohoto ustanovení limitována vyšetřovacími úkony, které jsou upraveny
trestním řádem a jednak tím, že jde o úkony patřící mezi vyšetřovací úkony.
Úkonů, které nemají povahu vyšetřovacích úkonů, se obhájce účastnit nemůže,
resp. se nemůže své účasti na nich domáhat a orgány činné v trestním řízení
nejsou v důsledku toho povinny jej o takových úkonech vyrozumívat. Mezi
vyšetřovací úkony ve smyslu shora uvedených skutečností nelze zahrnout postupy
policejních orgánů při zajišťování kriminalistických – technických expertíz a
shromažďování pro ně potřebných podkladů a dále zajišťování ohledání podle
hlavy páté, oddílu šestého trestního řádu (§ 113 – § 118 tr. ř.). Důvodem
jejich vydělení je především skutečnost, že takové úkony realizují osoby
odlišné od orgánů činných v trestním řízení (ve smyslu § 12 odst. 1 tr. ř. mezi
orgány činné v trestním řízení patří soud, státní zástupce a policejní orgán)
při provádění shromažďování materiálu, později sloužícího za podklad
vyšetřovacích úkonů, který musí být nejprve odborně zpracován (posouzen,
vyhodnocen atd.). Teprve až výsledek této činnosti může být použit jako
znalecký posudek nebo kriminalistická expertíza či odborné vyjádření, které se
mohou v rámci trestního řízení využít. Vyhodnocení pachových stop (resp.
porovnání otisku pachové stopy sejmuté na místě činu s odběrem srovnávací
pachové stopy u obviněného) je úkonem, který není zařazen mezi vyšetřovací
úkony, ale jde o činnost prováděnou v rámci kriminalistické expertízy nazývané
„porovnání pachových stop“ na základě metody pachových konzerv a provádějí ji
nikoliv orgány činné v trestním řízení, ale odborní pracovníci odlišní od osob,
které vyšetřování zajišťují (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2.
2013, sp. zn. 4 Tdo 107/2013).
Námitku, kterou lze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. podřadit, je námitka nesprávného právního posouzení skutku pod
bodem 2) výroku o vině, kdy obviněný namítl nenaplnění subjektivní stránky
uvedeného trestného činu a nenaplnění znaků „sobě nebo jinému opatřil“ a
„přechovával“, kdy současně není ze znění skutkové věty zřejmé, jakým společným
jednáním měl být daný trestný čin spáchán.
Dle skutkových zjištění si obviněný společně s obviněným A. R. blíže
nezjištěným způsobem obstarali a od přesně nezjištěné doby měli ve svém držení
náhražku kulatého razítka. Přestože se jedná o poměrně stručný popis jednání
obviněných, je třeba mít na paměti, že v případech, kdy soud nemá k dispozici
doznání pachatale, nelze vyloučit situaci, kdy se nepodaří plně objasnit
některé skutečnosti, zejména pak motiv činu. To však v obecné rovině nebrání
tomu, aby byl skutek dostatečně specifikován ve skutkové větě rozsudku, a to i
přesto, že určité skutečnosti budou označeny za „blíže či přesně nezjištěné“. V
projednávaném případě je popis skutku i přes tuto skutečnost s ohledem na
zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení
státní pečeti a úředního razítka podle § 176a tr. zák. plně vyhovující. Jak
správně uvedl státní zástupce v rámci svého vyjádření, jakékoli další
skutečnosti o tom, kdy, kde, na čí žádost, za jakou částku a k jakým účelům
tato razítka obviněným kdo předal, nebo kde a za jakých okolností obvinění
razítka nalezli, by byly pouhými domněnkami bez opory v provedených důkazech a
z nich vyplývajících skutkových závěrech. To se týká i námitky, že není ve
skutkové větě vyjádřeno, jakým konkrétním způsobem se každý ze spoluobviněných
na uvedeném jednání podílel. Subjektivní stránka je vyjádřena právě v tom, že
obvinění „si obstarali“ předmětná razítka a tato „měli ve svém držení“, tedy si
byli vědomi skutečnosti, resp. byli srozuměni s tím, že tato mají v držení,
čímž jednali přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení § 4 písm. b)
tr. zák.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání
obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného A. D. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a