4 Tdo 107/2013-42
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání
konaném dne 27. února 2013 o dovolání obviněných V. I. a V. P., proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 4 To 388/2012, v
trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 76/2012, t a
k t o:
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze
dne 25. 9. 2012, sp. zn. 4 To 388/2012 i rozsudek Městského soudu v Brně ze
dne 10. 8. 2012, sp. zn. 92 T 76/2012.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e Městskému soudu v Brně přikazuje,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2012, sp. zn. 92 T
76/2012, byli obviněný V. I. uznán vinným jednak zločinem krádeže podle § 205
odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným formou
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (body 1 až 3), jednak zločinem
podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (body 4
až 5) a obviněný V. P. uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm.
b), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku (body 1, 2, 3, 6 a 7), (v bodech 1 až 3)
spáchaným formou spolupachatelství podle 23 tr. zákoníku, kterého se podle
skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustili tím, že
oba obvinění po předchozí dohodě
1)
v přesně nezjištěné době od 21.30 hodin dne 28. 9. 2011 do 06.40 hodin dne 29.
9. 2011 v B. na ulici V. naproti restaurace G. odcizili osobní motorové vozidlo
tov. zn. Škoda Octavia Combi, modré metalické barvy, kdy po rozlomení spínací
skříňky vozidlo nastartovali dosud nezjištěným způsobem, přičemž v zavazadlovém
prostoru se nacházel kompresor na dohušťování pneumatik dosud nezj. zn., svým
jednáním tak způsobili majiteli J. D., škodu odcizením ve výši nejméně
203.500,- Kč,
2)
v přesně nezjištěné době od 13.00 hodin dne 16. 10. 2011 do 08.00 hodin dne 17.
10. 2011 v B. na ulici J. U. před domem, poté, co nezjištěným způsobem
překonali uzamčení vozidla, za použití speciálních nástrojů a pomůcek odcizili
osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia TDi, modrozelené metalízy, čímž
způsobili majiteli L. V., škodu odcizením ve výši nejméně 227.480,- Kč,
3)
v přesně nezjištěné době od 19.30 hodin dne 3. 11. 2011 do 10.15 hodin dne 4.
11. 2011 na území R. ve V. na ulici S. před domem, poté, co nezjištěným
způsobem překonali uzamčení vozidla, za použití speciálních nástrojů a pomůcek
odcizili osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW X6 černé barvy, v němž byly mimo
jiné sada golfových holí a další věci v hodnotě 124.575,- Kč, svým jednáním
tak způsobili majitelce G. P. M., bytem V., ulice S., škodu odcizením vozidla
s věcmi ve výši 1.306.390,- Kč,
obviněný V. I. sám
4)
v přesně nezjištěné době od 5. 7. 2011 do 6. 7. 2011 v B. a s největší
pravděpodobností i v jeho okolí úmyslně užíval osobní motorové vozidlo tov. zn.
BMW X5 černé barvy, v hodnotě 1.103.000,- Kč, ačkoli věděl, že tento automobil
pochází z trestné činnosti, konkrétně v době od 23.00 hodin dne 5. 7. 2011 do
8.00 hodin dne 6. 7. 2011 byl automobil odcizen v R., ve V., na ulici W., ke
škodě majitele společnosti R. L., W., L., H.,
5)
v přesně nezjištěné době od 3. 11. 2011 do 4. 11. 2011 v B. a s největší
pravděpodobností i jinde úmyslně užíval osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW X6
zelené barvy, v hodnotě 1.711.900,- Kč, přestože mu bylo známo, že tento
automobil byl odcizen, jak bylo později zjištěno tak od 22.30 hodin dne 3. 11.
2011 do 06.40 hodin dne 4. 11. 2011 v R., ve V. na ulici H., ke škodě majitele
T. H., bytem W., D., H.,
obviněný V. P. sám
6)
v přesně nezjištěné době od 19.30 hodin dne 2. 7. 2011 do 13.30 hodin dne 3. 7.
2011 na území R., konkrétně ve V., na ulici B. L., poté co nezjištěným způsobem
překonal uzamčení vozidla, za použití speciálních nástrojů a pomůcek odcizil
osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW X5 černé barvy, včetně v něm uloženého
LapTopu zn. Sony, nezj. typu a výrobního čísla a náramkových hodinek, čímž
způsobil majitelce - osobě I. K., bytem W., B. L. škodu odcizením ve výši
nejméně 728.000,- Kč,
7)
v přesně nezjištěné době od 18.30 hodin dne 15. 9. 2011 do 12.30 hodin dne 20.
9. 2011 na území R., ve V., na ulici T., poté, co nezjištěným způsobem překonal
uzamčení vozidla, za použití speciálních nástrojů a pomůcek odcizil osobní
motorové vozidlo tov. zn. Porsche Cayenne černé barvy, svým jednáním způsobil
škodu odcizením majitelce M. D.-B., bytem W., W., M., ve výši nejméně
384.800,- Kč,
a uvedeného jednání se V. P. dopustil, přestože byl za trestný čin krádeže dle
§ 247 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákona odsouzen a potrestán, a to rozsudkem
Městského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 5 T 286/2009, který nabyl
právní moci dne 10. 6. 2009, k trestu odnětí svobody nepodmíněně ve výměře pěti
roků a šesti měsíců, z výkonu trestu byl podmíněně propuštěn na základě
usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 30. 6. 2011 pod č.j. 1 Pp 4/2010
dne 30. 6. 2010.
Za popsané jednání byl obviněnému V. I. uložen podle § 205 odst. 4 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v
trvání tří let a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon
uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému V. P. byl uložen
podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku
a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do
věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen
trest propadnutí věci, a to věcí podrobně specifikovaných ve výroku předmětného
rozsudku. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla oběma obviněným uložena povinnost
nahradit společně a nerozdílně škodu poškozeným J. D., trvale bytem B., B. P.,
ve výši 222.190,- Kč a Allianz pojišťovně, a.s., se sídlem K. Š., P., ve výši
9.810,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený L. V., trvale bytem B.,
J. U., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený J. D., trvale
bytem B., B. P., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2012, sp. zn. 92 T
76/2012, podali obvinění V. I. i V. P. odvolání, o kterých rozhodl Krajský
soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 4 To 388/2012, tak, že
I)
podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. řádu k odvolání obviněného V. I. zrušil
napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného v celém rozsahu,
II)
podle § 258 odst. 1 písm. f) tr. řádu k odvolání obviněného V. P. zrušil
napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného ve výroku o náhradě škody ve vztahu
k poškozenému J. D.,
III)
podle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl odvolací soud tak, že
A)
obviněný V. I. byl uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b),
odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (body 1-3) a zločinem podílnictví podle § 214
odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (body 4-5), který se podle
skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
spolu s obviněným V. P. po předchozí dohodě
1)
v přesně nezjištěné době od 21.30 hodin dne 28. 9. 2011 do 06.40 hodin dne 29.
9. 2011 v B. na ulici V. naproti restaurace G. odcizili osobní motorové vozidlo
tov. zn. Škoda Octavia Combi, modré metalické barvy, kdy po rozlomení spínací
skříňky vozidlo nastartovali dosud nezjištěným způsobem, přičemž v zavazadlovém
prostoru se nacházel kompresor na dohušťování pneumatik dosud nezj. zn., svým
jednáním tak způsobili majiteli J. D., škodu odcizením ve výši nejméně
203.500,- Kč,
2)
v přesně nezjištěné době od 13.00 hodin dne 16. 10. 2011 do 08.00 hodin dne 17.
10. 2011 v B. na ulici J. U. před domem, poté, co nezjištěným způsobem
překonali uzamčení vozidla, za použití speciálních nástrojů a pomůcek odcizili
osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia TDi, modrozelené metalízy, čímž
způsobili majiteli L. V., škodu odcizením ve výši nejméně 227.480,- Kč,
3)
v přesně nezjištěné době od 19.30 hodin dne 3. 11. 2011 do 10.15 hodin dne 4.
11. 2011 na území R. ve V. na ulici S. před domem, poté, co nezjištěným
způsobem překonali uzamčení vozidla, za použití speciálních nástrojů a pomůcek
odcizili osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW X6 černé barvy, v němž byly mimo
jiné sada golfových holí a další věci v hodnotě 124.575,- Kč, svým jednáním
tak způsobili majitelce G. P. M., bytem V., ulice S., škodu odcizením vozidla
s věcmi ve výši 1.306.390,- Kč,
obviněný V. I. sám
4)
v přesně nezjištěné době od 5. 7. 2011 do 6. 7. 2011 v B. a s největší
pravděpodobností i v jeho okolí úmyslně užíval osobní motorové vozidlo tov. zn.
BMW X5 černé barvy, v hodnotě 1.103.000,- Kč, ačkoli věděl, že tento automobil
pochází z trestné činnosti, konkrétně v době od 23.00 hodin dne 5. 7. 2011 do
8.00 hodin dne 6. 7. 2011 byl automobil odcizen v R., ve V., na ulici W., ke
škodě majitele společnosti R. L., W., L., H.,
5)
v přesně nezjištěné době od 3. 11. 2011 do 4. 11. 2011 v B. a s největší
pravděpodobností i jinde úmyslně užíval osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW X6
zelené barvy, v hodnotě 1.711.900,- Kč, přestože mu bylo známo, že tento
automobil byl odcizen, jak bylo později zjištěno tak od 22.30 hodin dne 3. 11.
2011 do 06.40 hodin dne 4. 11. 2011 v R., ve V. na ulici H., ke škodě majitele
T. H., bytem W., D., H.
Za popsané jednání byl obviněnému V. I. uložen podle § 205 odst. 4 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v
trvání tří let a podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon
uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu
byla uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně spolu s obviněným V. P.
poškozené Allianz pojišťovně, a.s., škodu ve výši 9.810,- Kč. Podle § 229 odst.
1 tr. řádu byl poškozený L. V. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
B)
Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený J. D. odkázán se svým nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 4 To
388/2012, podali oba obvinění prostřednictví svých obhájců dovolání, ve kterých
shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný V. I. v podaném dovolání uvádí, že byl odsouzen pouze na
základě jediného důkazu, jímž jsou pachové stopy, jež jsou však pouze nepřímým
a podpůrným důkazem. Konkrétně namítá, že nezůstalo vysvětleno, jakým způsobem
byla ve vozidle BMW X6 (dle bodu 3 obžaloby), nalezena jeho pachová stopa,
přičemž zároveň nebyla zajištěna pachová stopa obviněného P., jenž však s
uvedeným vozidlem prokazatelně přijel. Odkazuje přitom na svou obhajobu, že v
inkriminované době se na místě činu nacházet nemohl. K odběru pachových stop
pak namítá procedurální nedostatky a dále skutečnost, že při porovnání
pachových vzorků nebyla připuštěna přítomnost obhájce. Vyslovuje závěr, že ani
z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá rozbor důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší
soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek Krajského
soudu v Brně zrušil včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí a aby
věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby
sám obviněného předmětné obžaloby zprostil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého
zákonného práva a k dovolání obviněného V. I. se vyjádřil. Ve svém vyjádření
stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolání je
třeba z hlediska uplatněného dovolacího důvodu považovat za důvodné. Dále
upozornil na skutečnost, že spoluobviněný V. P. ve svém dovolání, které podal
proti témuž rozhodnutí, uplatnil relevantní námitky ohledně postupu orgánů
činných v trestním řízení, jež ve smyslu § 265k odst. 1, 2 tr. řádu za
přiměřeného použití § 261 tr. řádu svědčí i obviněnému I. Ve vztahu k jednání
obviněného uvedenému pod body 1 – 3 napadeného rozsudku lze proto podle jeho
mínění konstatovat, že dosavadním postupem nebyla jednoznačně vyloučena
možnost, že jednání obou obviněných bylo důsledkem reprobované tzv. policejní
provokace. V tomto směru státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
odkázal na své vyjádření k dovolání obviněného V. P. ze dne 27. 11. 2012 č.j. 1
NZO 1125/2012-14, učiněné v příslušné trestní věci (viz níže).
K námitkám směřujícím proti použití pachových stop poukázal státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství na relevantní judikaturu, ze které mimo jiné
vyplývá, že není přijatelné, aby odsuzující výrok o vině byl založen na metodě
pachové identifikace jako jediném a výlučném usvědčujícím důkazu, který není
podpořen žádným dalším byť případně jen nepřímým důkazem. Z odůvodnění
nalézacího soudu přitom existenci takových dalších důkazů, jež by důkaz
pachovou stopou podepřely, dovodit nelze. Oproti tomu relevanci nelze dle
názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přiznat námitce
vady tohoto důkazu spočívající v absenci obhájce při porovnání pachových
vzorků, neboť při porovnávání pachových vzorků se nejedná o vyšetřovací úkon
(tento úkon ani neprovádějí orgány činné v trestním řízení).
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto závěrem svého
vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání, k
jehož konání lze přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu, na podkladě
dovolání obviněného V. I. podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu, zrušil napadený
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 4 To 388/2012 a
jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2012, sp. zn.
92 T 76/2012, včetně dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Dále navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265l odst. 1 tr. řádu
přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Zároveň s tím rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §
265l odst. 4 tr. řádu rozhodl o vazbě obou obviněných. Současně podle § 265r
odst. 1 písm. c) tr. řádu vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České
republiky v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Obviněný V. P. ve svém dovolání namítá, že napadené rozhodnutí je založeno na
extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními s
tím, že v předcházejícím řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by ho přímo
usvědčoval ze spáchání předmětného trestného činu. Pokud jde o útoky pod body
1, 2 a 3 rozsudku nalézacího soudu, stěžovatel namítá, že tyto krádeže si
objednali policisté provádějící předstíraný převod. Poté podrobně rozebírá
důkazní situaci a dospívá k názoru, že nebylo prokázáno, že by to měl být on,
kdo vozidla uvedená v bodech 1, 2 a 3 rozsudku odcizoval. Má za to, že
provedeným dokazováním bylo pouze prokázáno, že se účastnil na jejich prodeji,
přičemž ani z výslechu utajených svědků nevyplývá, že by je měl i odcizovat.
Konkrétně namítá, že nelze jako důkaz proti němu uvádět výsledky pachové
expertízy, když tato prokazuje, že v žádném z odcizených vozidel neseděl.
Rozporuje i obsah důkazů, jež mají svědčit o jeho pohybu v R., kde mělo dojít k
odcizení dalších vozidel. Polemizuje se závěrem, že o jeho účasti na krádežích
svědčí to, že držel literaturu s tematikou odcizování vozidel, když tuto držel
z pozice informátora policie. Za tím účelem obviněný připojil i obhájcem
pořízené záznamy o výpovědích dvou policistů, pro něž měl působit jako
informátor.
Ohledně skutků uvedených pod body 6 a 7 odkazuje obviněný na odůvodnění
rozsudku nalézacího soudu, z něhož vyplývá pochybnost samotného soudu o
správnosti použité právní kvalifikace. K těmto bodům rozsudku opětovně podrobně
rozebírá důkazní situaci a dospívá k závěru, že z žádného důkazu nevyplývá, že
by měl být pachatelem krádeže, přičemž dle jeho mínění nelze ani dovodit jeho
vědomost o tom, že vozidla jsou odcizená.
V další části svého mimořádného opravného prostředku namítá, že policisté se
při předstíraném převodu dopustili nezákonné provokace a neztotožňuje se s
postupem soudu v tom, že zamítl jeho důkazní návrhy k objasnění této otázky a
vyhodnotil, že se o provokaci nejednalo. Pokud jde o povolený předstíraný
převod, namítá, že povolení tohoto úkonu neobsahovalo nákup předmětů sloužících
k odcizování vozidel, avšak k takovému nákupu došlo. Výslovně namítá, že
policisté vstupovali do skutkového děje, nebýt jejich poptávky na kradená
vozidla, nikdy by k převodu kradených vozidel nedošlo. V této souvislosti
odkazuje na judikaturu Ústavního soudu České republiky a Evropského soudu pro
lidská práva k problematice policejní provokace, na základě které dospívá k
závěru, že se v případě projednávané věci o provokaci jednalo, neboť jednání
policie bylo součástí skutkového děje.
Na základě výše uvedených skutečností proto obviněný závěrem podaného dovolání
navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. řádu
napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil včetně všech dalších obsahově
navazujících rozhodnutí a aby podle § 265m odst. 1 tr. řádu sám rozhodl ve věci
tak, že obviněného podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostí předmětné obžaloby,
popřípadě podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikáže věc příslušnému soudu k novému
projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého
zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně
shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že deklarovanému
dovolacímu důvodu odpovídá pouze část námitek odvolatele, a to zejména námitka,
že jeho jednání uvedené pod bodem 1) – 3) skutkové věty rozsudku nalézacího
soudu bylo důsledkem reprobované aktivity policie, tj. námitkou tzv. policejní
provokace. S ohledem na dosavadní judikaturu není v tomto směru dle přesvědčení
státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství rozsudek soudu prvého
stupně odůvodněn odpovídajícím způsobem, neboť soud opomněl vyložit, na
základě jakých poznatků bylo již v okamžiku povolení předstíraného převodu
možno na straně obviněného dovodit existenci objektivního podezření ze zapojení
do trestné činnosti. Pro objektivizaci těchto podmínek se přitom jeví potřebné
prověřit původ a relevanci prvotního poznatku, který vedl orgány činné v
trestním řízení k tomu, aby se zabývaly právě činností obviněného. Stejně tak
se soud prvého stupně nezabýval vyhodnocením, zda v daných souvislostech pro
účely prověřování trestné činnosti je nezbytné uskutečnit více předstíraných
převodů, když právě opakovanost takových předstíraných převodů by mohla
nasvědčovat tomu, že aktivita policejního orgánu má tendenci vykročit z mezí
aprobovaného operativně pátracího prostředku směrem k reprobované a nežádoucí
policejní provokaci. Soud je povinen vypořádat se řádně s námitkou obviněného,
že byl k trestnému činu vyprovokován policií a zároveň je třeba vyloučit
jakékoliv pochybnosti o okolnostech užití tohoto prostředku, zejména o časových
souvislostech (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 291/03), což v
odůvodnění svého rozhodnutí neučinil.
Na druhé straně státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
nesdílí výhrady obviněného směřující proti samotnému průběhu jednotlivých
předstíraných převodů. Dodává, že k tomuto průběhu byli vyslechnuti v
příslušném procesním postavení zúčastnění policisté, jejichž výpovědi soud
náležitým způsobem vyhodnotil. Pokud obviněný toliko polemizuje s tímto
hodnocením svědeckých výpovědí, vykročil tak z vytčeného prostoru tvrzeného
extrémního nesouladu a zůstal pouze na poli prosté polemiky s hodnocením důkazů
soudem prvého stupně.
Pokud se týká výtek obviněného ve vztahu k bodům 6. a 7. rozsudku soudu
prvého stupně, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nesouhlasí s
názorem nalézacího soudu, že v daném případě provedené důkazy poskytují
dostatečný podklad k závěru o vině obviněného dílčími útoky zločinu krádeže
podle § 205 odst. 1 písm. b), 2, 4 písm. c) tr. zákoníku. Sám soud vyslovil
poněkud nepřípadnou pochybnost o svém právním hodnocení, když výslovně uvedl,
že „pokud by byly uvedené skutky souzeny a žalovány samostatně, soud by
nejspíše zvažoval právní kvalifikaci zločinem podílnictví“. Konkrétní úvahy,
proč soud považoval za nutné jednání obviněného posoudit jako dílčí útoky
pokračujícího zločinu krádeže, však z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu
dovodit nelze.
Za neopodstatněný považuje státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství požadavek obviněného, aby soudy vyhodnotily jeho působení v
pozici informátora pro jiné policejní složky, neboť je zřejmé, že sama tato
skutečnost nemůže mít vliv na naplnění skutkové podstaty daného trestného činu,
když podstatou činnosti informátora je poskytování poznatků o páchané skryté
trestné činnosti, nikoli snad jakási účast na takové činnosti. Z tohoto důvodu
lze dle jeho názoru souhlasit s postupem soudů obou stupňů, pokud zamítly
důkazní návrh obviněného na provedení důkazu výpověďmi policistů, s nimiž
obviněný v pozici informátora spolupracoval. Zdůraznil, že v dovolacím řízení
nelze jakkoli přihlížet k obhajobou pořízeným záznamům o výpovědích těchto
policistů pořízených až po vyhlášení napadeného rozsudku Krajského soudu v
Brně.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání,
k jehož konání lze přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu, podle §
265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil za přiměřeného použití § 261 tr. řádu dovoláním
napadený rozsudek a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně včetně
všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému
soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a aby podle
§ 265l odst. 4 tr. řádu rozhodl také o vazbě obou obviněných. Současně podle §
265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České
republiky v neveřejném zasedání učinil případně i jiné, než navrhované
rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud
dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná
[§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], byla podána obviněnými jako osobami
oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
řádu). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán
k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou
argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem –
advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).
Obvinění ve svých dovoláních uplatnili shodně důvod dovolání podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky
týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování
apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu
důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního
nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a
námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v
intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v
případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění
rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich
vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal,
že část v dovolání uplatněných námitek spadá pod deklarovaný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Předně se jedná o námitky obviněného V.
P., že krádeže specifikované pod body 1), 2) a 3) skutkové věty výroku o vině
rozsudku nalézacího soudu si objednali policisté provádějící předstíraný
převod, tzn. že jeho předmětné jednání bylo důsledkem tzv. policejní provokace.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné podotknout, že právní řád
České republiky, konkrétně trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb., o trestním
řízení soudním) zajišťuje, aby v trestním řízení před zahájením trestního
stíhání byly využity postupy orgánů činných v trestním řízení směřující k
zajištění účelu trestního řádu, a to k náležitému zjištění trestných činů a
potrestání pachatelů. Orgány činné v trestním řízení jsou pak povinny provádět
úkony trestního řízení pouze v souladu se zákonem. Podle judikatury Ústavního
soudu (která vychází i z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva) nesmí
být pomocí operativních pátracích prostředků podněcován a usměrňován do té doby
neexistující úmysl spáchat trestný čin. Jinak řečeno nepřípustné je, aby
policejní orgány naváděly jiného ke spáchání trestného činu, či mu v tom
pomáhaly, aniž by měly poznatky o tom, že se taková osoba i bez jejich
přičinění trestné činnosti dopouští. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6.
2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, publikovaného pod č. 97/2000 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny základních
práv a svobod a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, pakliže jednání státu (policie) se stává součástí skutkového děje, celé
posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či
iniciování trestného činu, jeho dokonání, apod.). Jinými slovy nepřípustný je
takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný
čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní
kvalifikace tohoto jednání. Nadto Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 6. 6.
2006, sp. zn. III. ÚS 291/03, judikoval, že pokud má být výsledku předstíraného
převodu užito jakožto důkazu v trestním řízení, je třeba vyloučit jakékoliv
pochybnosti o okolnostech užití tohoto prostředku, zejména o časových
souvislostech. Nepřípustný je tedy takový zásah státu do skutkového děje, jenž
ve své komplexnosti tvoří trestný čin (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 6 Tdo 458/2004, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 497/2012).
Z uvedeného je třeba dovodit, že obecně nelze připustit, aby policie vyvíjela
vůči komukoliv přímé aktivity s cílem, aby spáchal trestný čin. Rozhodující při
zvažování, zda jde o policejní provokaci či nikoli a specificky toho, zda to
byla právě policie, kdo vyvolal spáchání trestného činu, je skutečnost, zda
existoval na počátku úmysl pachatele spáchat trestný čin či zda tento pojal
pachatel až v důsledku aktivity policie. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že
při předstíraném jednání státu (policie) nesmí být použito takových metod, jako
je jednání bezprostředně vedoucí jiného k spáchání či dokonání trestného činu,
ale i zneužívání přátelství, sympatií nebo podobného druhu náklonnosti,
neobvyklých lákadel a příležitostí, poskytnutí záruk nebo přesvědčování, že
jeho čin nebude trestně stíhán apod. Stát - a jeho jménem jednající policie -
nesmí nikdy nikoho stavět do situace, která se liší od běžného nebo typického
způsobu předsevzetí spáchat trestný čin. Připustit však nelze ani to, aby
policisté aktivně vytvářeli podmínky pro to, aby jimi vytipovaná osoba
uskutečnila svůj úmysl trestný čin spáchat, pokud aktivitě policie
nepředcházelo její jednání, jímž tento úmysl navenek demonstrovala (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 497/2012).
O nepřípustnou provokaci policejních orgánů jako orgánů státu nepůjde,
jestliže je na základě provedených důkazů prokázáno, že pachatel měl úmysl
spáchat konkrétní trestný čin, tj. že by jej spáchal i bez iniciativy
policejních orgánů a že tedy iniciativa policejních orgánů směřovala pouze ke
zmaření trestného činu, příp. k zabránění jeho následků a k zajištění
potřebných důkazů. Vždy je proto třeba velmi pečlivě vyhodnotit, zda je
bezpečně vyloučeno, že v té které věci nejde o nepovolenou ingerenci státní
moci.
V případě projednávané věci není dle názoru Nejvyššího soudu na základě
učiněných skutkových zjištění možno jednoznačně uzavřít, zda obvinění byli či
nebyli již před setkáním se skrytými vyšetřovateli (svědky) rozhodnuti spáchat
trestný čin. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího ani odvolacího soudu není
zřejmé, v jaký konkrétní okamžik policisté vstoupili do skutkového děje, resp.
na základě čeho bylo již v okamžiku povolení předstíraného převodu možno u
obviněných dovodit existenci objektivního podezření ze zapojení do trestné
činnosti. U hlavního líčení byli pouze vyslechnuti utajovaní svědci T. M., J.
K. a J. S., kteří ve svých výpovědích mimo jiné uvedli, že veškerou činnost a
jednání s obviněnými V. P. a V. I. prováděli na základě pokynů zadavatele KŘP
Jihomoravského kraje, kterým byli informováni o tom, že na území B. se mají
pohybovat osoby, které odcizují vozidla a tyto kradená vozidla prodávají.
Prvotní kontakt s obviněnými dle výpovědí jmenovaných svědků zprostředkoval
svědek J. S., následně se oba obvinění a utajený svědek T. M. sešli na schůzce
v B. ve V. v kavárně G. na začátku září 2011, kde se jednalo o tom, že obvinění
budou tomuto svědkovi prodávat odcizená vozidla z různých zemí Evropské unie.
Veškeré nabídky a předávky vozidel pak probíhaly v září, říjnu a listopadu
2011. Svědek J. K. vždy doprovázel svědka T. M. a při jednání s obviněnými
vystupoval jako řidič, který odvážel odcizená vozidla. V rozhodnutí však chybí
jakákoliv zmínka o tom, na základě čeho policie začala obviněné kontaktovat v
souvislosti s kradenými vozidly.
S ohledem na shora citovanou judikaturu bylo dle přesvědčení Nejvyššího soudu
nutné prověřit právě tu okolnost, která vedla orgány činné v trestním řízení k
tomu, aby se vůbec začaly zabývat trestnou činností obviněných. Jinými slovy
povinností soudu bylo prokázat, jak policie měla přijít na informaci o páchání
trestné činnosti obviněnými, od koho se ji dozvěděla, proč obviněné začala
kontaktovat ohledně koupě kradených motorových vozidel, apod. Žádný z těchto
faktů není v odůvodnění rozsudku soudů prvního ani druhého stupně obsažen, a to
přesto, že danou námitku obvinění v průběhu řízení již uplatňovali.
Skutečnost, zda u obviněných nedocházelo ze strany policejního orgánu k
navození situace, která by je motivovala ke spáchání trestného činu (když dle
tvrzení obviněných nebýt poptávky policistů na kradená vozidla, nikdy by k
převodu kradených vozidel nedošlo), bylo tak nutno velmi pečlivě hodnotit.
Rozhodující soudy, a to především soud odvolací, se však s touto námitkou v
odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně nezabývaly a nevypořádaly a možnost, že
na jednání obviněných se policie nedovoleným způsobem podílela, tj. že v jejich
případě došlo k nepovolené ingerenci státní moci, tak nebyla v dosavadním
trestním řízení spolehlivě vyloučena.
Dovolací námitka obviněného V. P. týkající se nedovolené policejní
provokace byla proto shledána důvodnou s tím, že pochybení nalézacího i
odvolacího soudu bude třeba v tomto směru v dalším řízení napravit.
Další z hlediska namítaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu právně relevantní námitkou je námitka obviněného V. P.
týkající se nesprávné právní kvalifikace ohledně skutků uvedených pod body 6) a
7) skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu.
Podle ustanovení § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) tr.
zákoníku se zločinu krádeže dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí
zmocní, čin spáchá vloupáním a způsobí tak značnou škodu, přičemž byl za čin
uvedený v § 205 odst. 1 tr. zákoníku v posledních třech letech odsouzen, nebo
potrestán. Po subjektivní stránce zákon vyžaduje úmysl, který musí zahrnovat
všechny znaky objektivní stránky včetně přisvojení. Úmysl přisvojit si věc musí
mít pachatel v době, kdy se jí zmocnil. Pro závěr o spáchání tohoto trestného
činu je tak třeba prokázat, že to byl právě obviněný, kdo se cizí věci zmocnil,
či se alespoň podílel na jejím zmocnění.
Z důkazů v řízení provedených vyplynulo, že ohledně vozidla BMW X5
odcizeného ve V. /skutek uvedený pod bodem 6)/ obviněný pouze požádal svědka K.
o přepis tohoto vozidla, u vozidla Porsche Cayenne rovněž odcizeného ve V.
(skutek uvedený pod bodem 7)/ obviněný nabízel svědku K. toto vozidlo jako
zástavu za údajnou půjčku 250.000,- Kč. Za prokázanou je tak možno považovat
pouze tu skutečnost, že obviněný s příslušnými vozidly disponoval, nikoliv však
že by si je přisvojil. Sám nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvádí: „Je
nutné podotknout, že pokud by tyto skutky /tj. skutky uvedené pod body 6) a 7)/
byly žalovány samostatně, soud by nejspíše zvažoval právní kvalifikaci zločinem
podílnictví“. Není tak zřejmé, na základě čeho rozhodující soudy uznaly
obviněného ohledně těchto skutků vinným zločinem krádeže, neboť jednoznačně
nebylo prokázáno, že by si daná motorová vozidla přisvojil. Nejvyšší soud se
proto ztotožnil s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
v tom, že ve vztahu k hmotněprávnímu závěru o pachatelství dílčích útoků
zločinu krádeže uvedených pod body 6) a 7) rozsudku nalézacího soudu je dán
tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými
zjištěními. I v této části proto Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného
důvodným.
Pokud se týká dalších v dovolání uplatněných námitek, tj. jednak výhrad
obviněného V. P. proti průběhu jednotlivých předstíraných převodů, kdy ve svém
důsledku pouze polemizuje s hodnocením svědeckých výpovědí, které byly
nalézacím soudem náležitě vyhodnoceny, jednak požadavku, aby se soudy zabývaly
jeho působením v pozici informátora pro jiné policejní složky, Nejvyšší soud
shledal, že obviněný těmito námitkami ve skutečnosti nenamítá nesprávnost
právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. V
tomto směru se tak obviněný svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného
hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán.
Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzením.
Pro úplnost je třeba dodat, že nelze nic namítat proti rozhodnutí příslušného
soudu o odmítnutí provedení důkazů svědeckými výpověďmi Ing. E. D. a Bc. D. V.,
pro které obviněný pracoval jako informátor a kterým obstarával literaturu na
kradení vozidel, neboť výslech jmenovaných svědků by byl z hlediska
projednávané trestné činnosti zcela nadbytečný, jak správně zdůraznil již
nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. K obhajobou pořízeným záznamům o
výpovědích těchto policistů, které byly pořízeny až po vyhlášení napadeného
rozsudku a které obviněný připojil k dovolání, nelze v dovolacím řízení
přihlížet, neboť takový postup by byl v rozporu se zákonem (trestním
řádem).
K dovolání obviněného V. I. Nejvyšší soud předně uvádí, že i přesto, že
jmenovaný obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku námitku policejní
provokace nevznesl, podle ustanovení § 261, věta první, tr. řádu prospívá-li
důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obžalovaného
(obviněného), také dalšímu spoluobžalovanému (spoluobviněnému) nebo zúčastněné
osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch. V případě obviněného
V. I. lze proto konstatovat, že ve vztahu k jednání uvedenému pod body 1 – 3
napadeného rozsudku nebyla ani u něj jednoznačně dosavadním postupem orgánů
činných v trestním řízení vyloučena možnost, že jeho jednání bylo důsledkem
tzv. policejní provokace.
Obviněný V. I. v dovolání poukazuje zejména na skutečnost, že byl
odsouzen na základě jediného důkazu, kterým jsou pachové stopy a dále namítá
procedurální nedostatky při odběru pachových stop s tím, že při porovnání
pachových vzorků nebyla připuštěna přítomnost obhájce.
Otázkou použití pachových stop jako důkazního prostředku se Nejvyšší
soud i Ústavní soud České republiky již zabývaly a v průběhu své rozhodovací
činnosti dospěly v tomto ohledu k závěru, že metoda pachové identifikace se
vyznačuje takovými zvláštnostmi, které ji charakterizují jen jako důkaz
podpůrný a nepřímý. Dosavadní judikatura se ustálila na tom, že není
přijatelné, aby odsuzující výrok o vině byl založen na metodě pachové
identifikace jako jediném a výlučném usvědčujícím důkazu, který není podpořen
žádným dalším byť případně jen nepřímým důkazem. Na základě tohoto důkazu je
možno pouze dovodit, že dotyčná osoba se v blíže neurčené době s největší
pravděpodobností na příslušném místě nacházela, nelze z něj však jednoznačně a
bez důvodných pochybností uzavřít, že právě ona se dopustila předmětného
trestného činu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 44/99, sp.
zn. 4 Tz 107/2002, nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 10/02, I. ÚS 3094/08).
Odůvodnění nalézacího soudu, jež shrnuje ve věci učiněná skutková zjištění,
však další takové důkazy, jež by důkaz pachovou stopou podepřely, neobsahuje.
Vzhledem k tomu, že z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního ani druhého stupně
nelze dovodit existenci dalších důkazů, které by podpořily důkaz pachovou
stopou, je třeba z tohoto hlediska dovolání obviněného považovat za právně
relevantní a důvodné.
Na rozdíl od toho však, jak uvedl již státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného V. I., nelze
podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
námitku spočívající v absenci obhájce při porovnávání pachových stop.
Nejvyšší soud považuje za nutné předeslat, že takto vyjádřený dovolací
důvod nepovažuje z věcného hlediska za naplňující zákonem stanovené podmínky,
protože obviněný se domáhá přítomnosti obhájce a tím zajištění svého práva na
obhajobu ve vztahu k úkonu, při kterém zákon přítomnost obhájce nestanoví,
neboť ji z hlediska řádného, rychlého a včasného zajištění takových úkonů při
dodržení nezbytné operativnosti v počáteční fázi trestního řízení nepovažuje za
vhodnou.
Ve smyslu ustanovení § 41 odst. 2 tr. řádu, které upravuje povinnosti a práva
obhájce, se obhájce může zúčastnit vyšetřovacích úkonů podle trestního řádu.
Jeho účast u vyšetřovacích úkonů je podle tohoto ustanovení limitována
vyšetřovacími úkony, které jsou upraveny trestním řádem a jednak tím, že jde o
úkony patřící mezi vyšetřovací úkony. Úkonů, které nemají povahu vyšetřovacích
úkonů, se obhájce účastnit nemůže, resp. se nemůže své účasti na nich domáhat a
orgány činné v trestním řízení nejsou v důsledku toho povinny jej o takových
úkonech vyrozumívat. Za vyšetřovací úkony jsou považovány úkony trestního
řízení vykonávané orgány činnými v trestním řízení podle trestního řádu a na
jeho podkladě, pokud jsou prováděny v přípravném řízení ve fázi vyšetřování (§
160 až § 178). Není proto pochyb, že mezi tyto úkony patří např. zahájení
trestního stíhání, výslech obviněného, výslech svědka, konfrontace, výslech
znalce, rekonstrukce, rekognice, domovní prohlídka, rozhodnutí o zastavení
trestního stíhání, rozhodnutí o přerušení trestního stíhání, obžaloba atd. Je
však zřejmé, že v přípravném řízení při vyšetřování trestních věcí jsou konány
i další úkony, které do skupiny vyšetřovacích úkonů nelze zařadit.
Mezi vyšetřovací úkony ve smyslu shora uvedených skutečností nelze zahrnout
postupy policejních orgánů při zajišťování kriminalistických – technických
expertíz a shromažďování pro ně potřebných podkladů a dále zajišťování ohledání
podle hlavy páté, oddílu šestého trestního řádu (§ 113 – § 118 tr. řádu).
Důvodem jejich vydělení, je především skutečnost, že takové úkony realizují
osoby odlišné od orgánů činných v trestním řízení (ve smyslu § 12 odst. 1 tr.
řádu mezi orgány činné v trestním řízení patří soud, státní zástupce a
policejní orgán) při provádění shromažďování materiálu, později sloužícího za
podklad vyšetřovacích úkonů, který musí být nejprve odborně zpracován
(posouzen, vyhodnocen atd.). Teprve až výsledek této činnosti může být použit
jako znalecký posudek nebo kriminalistická expertíza či odborné vyjádření,
které se mohou v rámci trestního řízení využít. Tak například zajištění stop na
místě činu, jako je sejmutí daktyloskopických či trasologických stop nebo stěrů
biologického matriálu není vyšetřovacím úkonem, protože je provádějí odborní
technici kriminalistického ústavu a nikoli vyšetřovatel, tedy osoba, která je
pověřena vedením vyšetřování dané konkrétní trestní věci. Teprve až odborné
vyjádření nebo kriminalistická expertíza, které na základě vyhodnocení takto
zajištěného materiálu byly zpracovány, jsou podkladem pro dokazování a mají
povahu důkazu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1227/2003).
Z uvedeného plyne, že je nutné pro řešení otázky zachování a zajištění práva
obhajoby a realizace práv obhájce rozlišovat, kdy se jedná o vyšetřovací úkon,
jehož se obhájce má právo zúčastnit a kdy jde toliko o úkon směřující k
obstarání potřebného podkladového materiálu, tj. o postup spojený s využitím
operativně pátracích prostředků (§ 158b až § 158e tr. ř.), při jejichž
provádění nepřichází účast obhájce v úvahu.
Vyhodnocení pachových stop (resp. porovnání otisku pachové stopy sejmuté na
místě činu s odběrem srovnávací pachové stopy u obviněného) je úkonem, který
není zařazen mezi vyšetřovací úkony, ale jde o činnost prováděnou v rámci
kriminalistické expertízy nazývané „porovnání pachových stop“ na základě metody
pachových konzerv a provádějí je nikoliv orgány činné v trestním řízení, ale
odborní pracovníci odlišní od osob, které vyšetřování zajišťují.
Na základě výše uvedených skutečností proto Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1
tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 4
To 388/2012 i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2012, sp. zn. 92 T
76/2012, podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také všechna další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému
soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém
projednání a rozhodnutí bude tento soud podle § 265s odst. 1 tr. řádu vázán
právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto usnesení.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2013
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 4 Tdo 107/2013
Datum rozhodnutí: 27.02.2013
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Vazba
Dotčené předpisy: § 67 písm. c) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: E
4 Tdo 107/2013-I-50
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27.
února 2013 v řízení o dovoláních, která podali obvinění V. I. a V. P.,
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 4 To
388/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T
76/2012, t a k t o:
Podle § 265l odst. 4 tr. řádu z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. řádu se
obvinění V. I. a V. P. berou do vazby.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2012, sp. zn. 92 T 76/2012, byli
obviněný V. I. uznán vinným jednak zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm.
b), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným formou spolupachatelství podle
§ 23 tr. zákoníku (body 1 až 3), jednak zločinem podílnictví podle § 214 odst.
1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (body 4 až 5) a obviněný V. P. uznán
vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) tr.
zákoníku (body 1, 2, 3, 6 a 7), (v bodech 1 až 3) spáchaným formou
spolupachatelství podle 23 tr. zákoníku.
Za uvedené trestné činy byl obviněnému V. I. uložen podle § 205 odst. 4
tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v
trvání tří let a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon
uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněnému V. P. byl podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí
svobody v trvání čtyř a půl roku a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl
pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí podrobně
specifikovaných ve výroku předmětného rozsudku.
Součástí rozsudku je také výrok učiněný podle § 228 odst. 1 tr. řádu, jímž byla
oběma obviněným uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně podrobně
specifikovanou škodu.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2012, sp. zn. 92 T
76/2012, podali obvinění V. I. i V. P. odvolání, o kterých rozhodl Krajský
soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 4 To 388/2012, tak, že podle
§ 258 odst. 1 písm. d), f) tr. řádu k odvolání obviněného V. I. zrušil napadený
rozsudek ohledně tohoto obviněného v celém rozsahu, podle § 258 odst. 1 písm.
f) tr. řádu k odvolání obviněného V. P. zrušil napadený rozsudek ohledně
tohoto obviněného ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému J. D., a
současně podle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl odvolací soud tak, že obviněného
V. I. uznal vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm.
c) tr. zákoníku (body 1-3) a zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a),
odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (body 4-5), za což mu uložil podle § 205 odst.
4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody
v trvání tří let a podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jej pro výkon
uloženého trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byl
zavázán k povinnosti nahradit společně a nerozdílně spolu s obviněným V. P.
poškozené Allianz pojišťovně, a.s., škodu ve výši 9.810,- Kč. Podle § 229 odst.
1 tr. řádu byl poškozený L. V. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený J. D. odkázán se svým nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 4 To
388/2012, podali oba obvinění prostřednictví svých obhájců dovolání, ve kterých
shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) v návaznosti na podaná
dovolání usnesením ze dne 27. února 2013, sp. zn. 4 Tdo 107/2013, podle § 265k
odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2012, sp.
zn. 4 To 388/2012, stejně tak i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 8.
2012, sp. zn. 92 T 76/2012, a podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také všechna
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu
pak Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Dle ustanovení § 265l odst. 4 tr. řádu vykonává-li se na obviněném
trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání
výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě.
Protože obvinění V. I. a V. P. v současnosti vykonávají trest odnětí
svobody, který jim byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 8.
2012, sp. zn. 92 T 76/2012, a Nejvyšší soud k dovolání obviněných zrušil
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 4 To 388/2012, i
rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2012, sp. zn. 92 T 76/2012, stal
se další výkon trestu na podkladě tohoto rozsudku nepřípustným.
V návaznosti na výše uvedené rozhodl Nejvyšší soud ve smyslu citovaného
ustanovení § 265l odst. 4 tr. řádu zároveň o vazbě. Dospěl přitom k závěru, že
u obou obviněných trvá i v nynějším stadiu řízení důvod vazby podle § 67 písm.
c) tr. řádu. Proti obviněným bylo vysloveno důvodné podezření ze spáchání
závažné trestné činnosti, při které byla způsobena významná škoda, proto je
zcela na místě obava, že obvinění by mohli v této trestné činnosti pokračovat i
do budoucna. Obviněný V. P. byl navíc v minulosti opakovaně odsouzen pro
majetkovou trestnou činnost, avšak žádný z dosud uložených nepodmíněných trestů
odnětí svobody nevedl k jeho nápravě. Je tak zřejmé, že má zřetelné sklony k
vážnému protiprávnímu jednání a v tomto jednání pokračuje.
Zmíněné skutečnosti dle přesvědčení Nejvyššího soudu dostatečně odůvodňují
obavu, že obvinění v případě propuštění budou opakovat trestnou činnost, pro
niž jsou stíháni, stejně jako závěr, že účelu vazby nelze dosáhnout jiným
opatřením.
Nejvyšší soud proto rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. řádu o vzetí obviněných V.
I. a V. P. do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. řádu.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 27. února 2013
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná