6 Tdo 458/2004

6 Tdo 458/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. května 2004 o dovolání

obviněného T. Z. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice,

proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2003, sp. zn. 5 To

130/2003, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T

3/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2003, sp. zn. 50 T 3/2003,

byl obviněný T. Z. uznán vinným přípravou k trestnému činu padělání a

pozměňování peněz podle § 7 odst. 1 k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák.,

kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že „dne 24. 7. 2002 v

odpoledních hodinách, nejpozději do 18.10 hodin, v hotelu Z. u obce P. se

záměrem zajistit odbyt padělaných bankovek, využil zájmu M. Z. o nákup takových

bankovek, zprvu na toaletě restaurace tomuto předložil k nahlédnutí a následně

mu na terase hotelu prodal 1 ks padělané bankovky v nominální hodnotě 50 EURO,

vzor, sériového čísla a 1 ks padělané bankovky v nominální hodnotě 100 USD,

vzor, sériového čísla, za celkovou částku 2.000,- Kč, byť hodnota

odpovídajících pravých bankovek činila k tomuto dni celkem 4.564,05 Kč, a to

jako vzorky pro budoucí možný nákup dalších takových padělků v celkovém

množství až 300.000 USD a 25.000 EURO, přičemž poté, co v následujících dnech

M. Z. projevil zájem o nákup většího množství padělků, tomuto dne 19. 8. 2002

přislíbil dodání padělaných bankovek v celkovém množství 200.000 USD za kupní

cenu 2.600.000,- Kč s tím, že se prodej uskuteční v pronajatém pokoji hotelu Z.

ve dnech 27. – 28. 8. 2002, o čemž M. Z. průběžně telefonicky i při osobních

schůzkách ubezpečoval, avšak dne 28. 8. 2002 na smluvené místo prodeje padělané

bankovky nedonesl a M. Z. vyzval, aby s ním odjel do Č. T. nebo posléze do F.

M. za blíže nezjištěným dodavatelem padělaných bankovek polské státní

příslušnosti, na což M. Z. především z bezpečnostních důvodů nepřistoupil,

takže k nákupu padělků nedošlo, byť i v následném období do 2. 12. 2002 při

opakovaných kontaktech M. Z. obstarání padělků dále sliboval“.

Obviněný byl za shora uvedený trestný čin odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zák.

za použití § 40 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků,

když pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen

do věznice s ostrahou.

Proti citovanému rozsudku podal odvolání obviněný a v jeho neprospěch pak

státní zástupce. K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci podle §

258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o

trestu a způsobu jeho výkonu a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. uložil obviněnému

podle § 140 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání deseti roků a pro

výkon tohoto trestu obviněného zařadil podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do

věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obviněného pak Vrchní soud v Olomouci

podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2003, sp. zn. 5 To

130/2003, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil

dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V úvodu podaného

dovolání obviněný rekapituluje průběh trestního stíhání a poukazuje na to, že

činnost policisty (M. Z.) překročila nejen časový, ale i věcný rámec, v němž

byl tento policista oprávněn na základě povolení k předstíranému převodu

jednat, a v důsledku toho nelze jeho činnost podřadit pod rámec pouhé

realizace předstíraného převodu ve smyslu § 158c tr. ř., ale jeho činnost by

odpovídala spíše činnosti agenta ve smyslu § 158e tr. ř. Obviněný však v

návaznosti na shora uvedené uvádí, že byť se jedná v rámci celého kontextu

bezpochyby o otázku zásadního významu, její řešení nelze podřadit pod žádný z

taxativně vymezených důvodů dovolání. V další části svého dovolání poukazuje na

rozsah ingerence, ke které v daném případě došlo ze strany policie,

prezentované svědkem M. Z., do průběhu skutkového děje. Poukazuje na to, že to

nebyl on (obviněný), „kdo určil konkrétní množství padělaných peněz, které měly

být předmětem předstíraného převodu plánovaného na 23. 8. 2002, jakož i výši

částky, za kterou měly být tyto padělané peníze nakoupeny“. Množství padělaných

bankovek a kupní cenu ve výši 2.600.000,- Kč, která se stala rozhodujícím

kritériem pro určení jeho trestní odpovědnosti a pro stanovení právní

kvalifikace stanovil svědek Z. V důsledku této skutečnosti, kdy ze strany

policie došlo k závažnému zásahu do skutkového děje, v jehož důsledku se

zformovaly jednotlivé okolnosti naplňující konkrétní znaky skutkové podstaty,

je vyloučena trestní odpovědnost obviněného, neboť uvedené skutečnosti

představují narušení samotného základu trestní odpovědnosti. V uvedené

souvislosti poukazuje obviněný rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS

597/99. V dovolání obviněný dále soudům vytýká, že nesprávně právně posoudily

skutek, který byl kvalifikován jako příprava k trestnému činu padělání a

pozměňování peněz podle § 7 odst. 1 k § 140 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák.,

přestože nebyl učiněn řádný skutkový závěr o objektivní způsobilosti,

schopnosti a možnosti obviněného zajistit dodání takového množství padělaných

peněz, dle kterého byl skutek právně kvalifikován. Soudy se podle názoru

obviněného nevypořádaly ani s případnou aplikací § 7 odst. 3 tr. zák. Výše

uvedené nedostatky naplňují podle obviněného dovolací důvod ve smyslu § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž obviněný podotkl, že současně je dán také

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť rozsudkem odvolacího

soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku

soudu prvního stupně, kdy již tento byl vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř. stižen.

Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jak rozsudek

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2003, sp. zn. 5 To 130/2003, tak i

rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2003, č. j. 50 T 3/2003-408

zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) se nejprve zabýval otázkou

přípustnosti dovolání a shledal, že dovolání je ve smyslu § 265a odst. 1, 2

písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno v souladu s ustanovením § 265d odst. 1

písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce, tj. podle § 265d

odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla podle § 265e tr. ř.

zachována.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v

ustanovení § 265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněné

dovolací důvody, které obviněný označil jako důvody podle § 265b odst. 1 písm.

g), l) tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona,

jejichž existence je základní podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem

a posoudit opodstatněnost dovolacích námitek. Z obsahu podaného dovolání je

patrno, že obviněný uplatnil mj. také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.

l) tr. ř., resp. jeho druhou alternativu, podle které lze dovolání podat,

jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného

prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až

g) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v

písmenech a) až k), v daném případě byl podle obviněného dán důvod dovolání

podle písm. g) tr. ř.

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně

právním posouzení.

Tento dovolací důvod /§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ je koncipován tak, že v

jeho rámci mohou být dovolacím soudem přezkoumávány pouze otázky, které souvisí

buď s právní kvalifikací skutku anebo s hmotně právním posouzením otázky mající

význam z hlediska hmotného práva. Z uvedeného vyplývá, že v mezích tohoto

dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně

posouzen jako trestný čin, ačkoli nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný

trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Je potřebné uvést, že tento

dovolací důvod je koncipován tak, že z něj plyne, že Nejvyšší soud není další

odvolací instancí, která by v rámci dovolacího řízení měla nahrazovat, případně

doplňovat činnost nalézacího soudu a provádět procesní úkony směřující do

oblasti skutkových zjištění, hodnocení důkazů či doplňovat dokazování. To pak

ve své podstatě znamená, že východiskem pro právní kvalifikaci je popis skutku

v tzv. skutkové větě výroku o vině. Jakékoli námitky procesního charakteru se v

tomto směru nacházejí mimo rámec tohoto dovolacího důvodu.

V návaznosti na shora uvedené je však nezbytné dále uvést, že soud musí

shromážděné důkazy v rámci dokazování provést v souladu se zákonem a tyto

důkazy následně hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení, které je založeno

na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2

odst. 6 tr. ř.), kdy soud na základě analýzy poznatků o prameni důkazů,

závažnosti skutečností, které z toho důkazu plynou, o jejich souvislostech a

návaznosti na jiné skutečnosti a důkazy získává obraz o skutečnosti, která je

předmětem dokazování, a tento pochod následně vyjádří v popisu skutku, svém

skutkovém zjištění, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). V

souvislosti s výše uvedeným uzavřely soudy svá skutková zjištění tak, jak je

patrno z výroku rozsudku soudu prvního a druhého stupně. V souvislosti s již

zmíněným popisem skutku je vhodné se zmínit také o ustanovení § 125 odst. 1 tr.

ř., ze kterého mj. také vyplývá, že z odůvodnění musí být patrno, jak se soud

vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a

jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle

příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

Podstatou námitek obviněného, které uplatnil v dovolání, je závěr, že skutková

část výroku o vině ani další skutkové okolnosti zjištěné v trestním řízení

neodpovídají znakům skutkové podstaty přípravy k trestnému činu padělání a

pozměňování peněz podle § 7 odst. 1 § 140 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák., neboť

podle jeho názoru (obviněného) došlo v dané trestní věci k nepřípustnému zásahu

státu do skutkového děje, tedy k vyprovokování obviněného, požadováním určitého

množství padělaných bankovek ze strany policisty (svědka M. Z.), a proto

zjištěný skutek postrádá jeden ze základních znaků skutkové podstaty trestného

činu, subjektivní stránku, neboť úmysl obviněného jednat v rozporu se zákonem

byl nahrazen činností policie.

Předně je nezbytné uvést, že z hlediska trestnosti jednání obviněného musí být

podstatné zjištění k úmyslu obviněného. Ze skutkového zjištění soudu prvního

stupně, se kterým se ztotožnil i soud odvolací vyplývá, že to byl obviněný, kdo

nabídl svědkovi M. Z. padělané bankovky, a to jako vzorky pro budoucí možný

nákup dalších takových padělků v celkovém množství až 300.000 USD a 25.000

EURO. V popisu skutku soudy dále vyjádřily skutkový stav, o němž nejsou

pochybnosti ve vztahu k úmyslu obviněného, když jednak uvedly, že to byl

obviněný, kdo svědkovi výše uvedené množství padělaných bankovek nabízel a byl

to obviněný, kdo přislíbil dodání padělaných bankovek za kupní cenu 2.600.000,-

Kč. V odůvodnění svých rozhodnutí se soudy vypořádaly s otázkou úmyslu velmi

podrobně, kdy ze strany 11 rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že to byl „totiž

zcela jednoznačně obviněný, kdo jmenovanému svědkovi nabídl dodání většího

množství padělaných bankovek předmětných nominálních hodnot a měn a při této

nabídce mu vzorky padělaných bankovek skutečně předal a již v té době

konkretizoval, jaké množství padělaných bankovek by byl schopen dodat, tak i

termín jejich dodání“. Skutková zjištění soudy uzavřely s tím, že ze strany

policejních orgánů došlo pouze k částečné akceptaci nabídky obviněného, když

nabídka zněla na podstatně vyšší částku nabízených zahraničních měn.

Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že obviněný ještě před setkáním se

svědkem, který byl policistou, a jeho postavení bylo upraveno v souladu se

zněním § 158c tr. ř., byl rozhodnut spáchat trestný čin spočívající v udání

padělaných peněz jako pravých. Vstupem policisty byl jeho původní záměr

realizován, aniž byl k jeho uskutečnění jakýmkoli způsobem veden event.

vyprovokován, neboť za skutkově zjištěné vzaly soudy zjištění, že obviněný,

aniž by byl policistou (svědkem M. Z.) veden, sám nabídl vyšší množství

padělaných bankovek, než které nakonec bylo svědkem akceptováno. S ohledem na

shora uvedené nemůže tedy obstát námitka obviněného o absenci jeho úmyslu,

neboť úmysl dopustit se jednání, které vykazovalo znaky trestného činu, kterým

byl uznán vinným, projevil jednoznačně na samém počátku setkání se svědkem Z.,

aniž by ze strany svědka byl k protiprávnímu jednání nabádán apod. Nejednalo se

tedy o případ, kdy pachatel až v důsledku aktivity policie se rozhodne spáchat

trestný čin, případně v důsledku aktivity policie dojde k jednání pachatele,

které lze posoudit podle přísnější právní kvalifikace.

Ve vztahu k odkazu obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8.

2002, sp. zn. 7 Tdo 461/2002, je potřebné uvést, že v tomto rozhodnutí a v

předmětné trestní věci není řešena identická problematika, a v rámci

objektivity bylo třeba již v dovolání podaném obviněným v této trestní věci

konstatovat, že Nejvyšší soud ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 461/2002, mohl

na základě popsaného skutku jednání obviněných rozdělit na část, kde byl úmysl

obviněných k odcizení pouze jednoho vozidla bezpečně prokázán a na takové

jednání, kdy byl úmysl obviněných k odcizení dalších vozidel ovlivněn zásahem

státu – policistů a ve vztahu k tomuto musel být aplikován nález Ústavního

soudu sp. zn. III. ÚS 597/99; oproti předmětné trestní věci, kde skutkové

zjištění spočívá v tom, že úmyslem obviněného bylo udat 300.000 USD a 25.000

EURO, avšak svědek (policista) z této nabídky akceptoval pouze část, tj.

200.000 USD.

Nejvyšší soud si byl při svém rozhodování vědom nálezu Ústavního soudu ze dne

22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, na který ve svém dovolání obviněný

poukazoval. Podle názoru Nejvyššího soudu není však možné aplikovat výrok

tohoto nálezu na všechny případy, kdy jednání státu se stává součástí

skutkového děje. Při striktním výkladu citované části nálezu, by totiž nemohly

být v praxi aplikovány legitimní postupy upravené trestním řádem, jako je

např. použití agenta (§ 158e tr. ř.) či předstíraný převod (§ 158c tr. ř.).

Bezpochyby ani Ústavní soud citovaným nálezem zjevně nezamýšlel odmítnutí

použití těchto postupů v trestním řízení, pokud nevybočí z jednoznačně vymezené

zákonné úpravy. Ani Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře nevylučuje

zásah státu do jednání pachatelů trestných činů, avšak tento postup policie

musí mít charakter pasivního jednání, aby pachatele nepodněcovalo k realizaci

toho, co sám nemá v úmyslu konat. (Srov. např. rozhodnutí tohoto soudu ve věci

Teixeira de Castro proti Portugalsku ze dne 9. 6. 1998).

Jednání obviněného bylo v souladu se zákonem posouzeno jako příprava k

trestnému činu padělání a pozměňování peněz podle § 7 odst. 1 k § 140 odst. 2,

odst. 3 písm. b) tr. zák. Obviněný totiž sám se zmínil policistovi – M. Z., že

má možnost dodat větší množství padělaných bankovek a tuto svoji nabídku

doložil vzorem dvou padělaných bankovek, jak je patrno z výroku rozsudku soudu

prvního stupně, stejně jako odůvodnění jeho rozsudku na straně 6.

Pokud jde o okruh dalších námitek uplatněných obviněným v dovolání, tyto byly

směřovány do oblasti § 7 tr. zák. V souvislosti s tímto ustanovením obviněný

jednak namítal, že soudy náležitě nezohlednily význam § 7 odst. 3 písm. a) tr. zák., kdy poukazuje na to, že pokud by se měl obviněný dopustit jednání, kterým

byl uznán vinným, mělo být vzato v úvahu to, že přes veškerou snahu svědka M. Z. ztratil obviněný jakoukoliv snahu o pokračování v komunikaci s tímto svědkem

a neučinil „jediný hmatatelný krok, z něhož by bylo možno dovozovat, že

skutečně hodlal svědku Zárubovi nějaké padělané bankovky dodat“. Výhrady

dovolatele ke shora uvedenému, stejně jako argumentace, že „nebyl učiněn řádný

skutkový závěr o objektivní způsobilosti, schopnosti a možnosti obviněného

zajistit dodání tohoto množství padělaných peněz, dle kterého byl skutek právně

kvalifikován“, směřují výlučně proti hodnocení důkazů. K uvedenému je možno

dodat, že také tyto námitky se staly předmětem přezkumu odvolacím soudem a

tento se s námitkami obviněného vypořádal způsobem, se kterým se Nejvyšší soud

ztotožňuje. Právě s ohledem na častou, v dovoláních uplatňovanou argumentaci,

že nebyl učiněn řádný skutkový závěr, poukázal Nejvyšší soud shora na význam §

125 odst. 1 tr. ř., kde z věty druhé plyne, že „z odůvodnění musí být patrno,

jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších

důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti

podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu“. Dovolání v tomto

směru argumentuje pouze zanedbatelnou částí, která byla problematice přípravy

soudem prvního i druhého stupně věnována. Z rozhodnutí odvolacího soudu na str. 13 však vyplývá, stejně jako rozsudku krajského soudu na str. 9 a 10, že tyto

dospěly ke skutkovému zjištění, že „… nic mu nebránilo (myšleno obviněnému) v

tom, aby veškerou činnost se svědkem M. Z. ukončil, navíc za situace, kdy se

později domníval, že se jedná o podvodníka a následně i o policistu. Místo toho

však obžalovaný v jednání se svědkem Z. pokračoval a neustále mu nabízel

obstarání předmětných padělaných bankovek jiným způsobem a z jiných zdrojů, s

poukazem na nekvalitní zpracovanost od předchozího zdroje, a byl to právě

obžalovaný T. Z., kdo svědka M. Z. neustále ujišťoval o své schopnosti

předmětné padělané bankovky obstarat a utvrzoval ho o reálnosti celé

transakce“. Jestliže je pak nepatrná část argumentace soudů z odůvodnění,

které se touto problematikou zabývá vytržena a označena s ohledem na skutková

zjištění, která soudy obou stupňů ve věci učinily, za zcela absurdní a těmto

zjištěním odporující, pak je potřebné uvést, že výhrady dovolatele směřují

především do oblasti hodnocení důkazů, kdy snahou obviněného v rámci dovolání

je hodnotit důkazy jinak, než učinily soudy obou stupňů. Soudy obou stupňů

skutkové zjištění uzavřely konstatováním, že obviněný pokračoval a neustále

nabízel obstarání padělaných bankovek jiným způsobem z jiných zdrojů. Obviněný

naproti tomu v dovolání uvádí, že od „23. 8. 2002 do skončení celé policejní

operace, tj. 2. 12.

2002, neučinil žádný další krok, který by – byť jen o

malý kousíček - přiblížil údajně plánované předání padělaných bankovek

realitě“. S tímto tvrzením se však vypořádal soud prvního stupně, když mj. na

str. 8 svého rozsudku zmiňuje telefonát ze dne 9. 9. 2002 mezi obviněným a

svědkem M. Z., který jak uvádí soud „potvrzuje věrohodnost výpovědi svědka v

tom směru, že byl i později obžalovaným ujišťován, že padělky zajistí z jiných

zdrojů“. Z výše citovaného je zřejmé, že uváděné výhrady směřují proti

hodnocení ve věci provedených důkazů a v tomto směru nemohou ani obstát jako

námitka hmotně právní povahy.

V případě, že by v dovolání byly uplatněny výlučně námitky, které nelze

podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nemohou

obstát jako námitky hmotně právní povahy, bylo by nutno takové dovolání

odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Vzhledem k tomu, že však

dovolatel uplatnil i relevantní námitky naplňující dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř., byť je posoudil Nejvyšší soud jako neopodstatněné, jak

je shora uvedeno, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.

ř.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o odmítnutí

dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněném /§ 265i odst. 1 písm. e) tr.

ř./ v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. května 2004

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann