3 Tdo 1153/2025-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 1. 2026 o dovolání,
které podal obviněný P. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici
Vinařice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2025, č. j. 7 To
244/2025-117, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 48/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného P. G. odmítá.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též jen „obvodní soud“)
ze dne 26. 4. 2025, č. j. 1 T 48/2025-99, byl obviněný P. G. (dále také jen
„obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu
dopustil tak, že
dne 23. 4. 2025 ve 23.33 hodin v Praze XY, na ulici XY před domem čp. XY
šroubovákem rozbil skleněnou výplň okna levých zadních dveří zde zaparkovaného
a uzamčeného motorového vozidla zn. Škoda Yeti šedé barvy, rz: XY majitele M.
Ch., nar. XY, které v té době užíval M. L. Ch., nar. XY, a poškozením vozidla
tak způsobil škodu ve výši 5 500 Kč, následně ze zavazadlového prostoru vozidla
odcizil textilní golfový vak zn. Wilson s 11 ks golfových holí zn. Titleist,
vše v hodnotě 5 000 Kč, a přitom spustil akustický a světelný signální alarm
vozidla, odcizené věci odhodil a utekl směrem k XY náměstí, kde byl následně na
základě popisu M. L. Ch., který ho viděl z okna bytu, zadržen, a tohoto jednání
se dopustil přesto, že si byl vědom, že byl trestním příkazem Obvodního soudu
pro Prahu 10 ze dne 28. 3. 2025, sp. zn. 2 T 17/2025, který nabyl právní moci
dne 28. 3. 2025 a který téhož dne osobně převzal, uznán vinným přečinem krádeže
podle § 205 odstavec 1 písm. b) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21
odstavec 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců
se stanovením zkušební doby v trvání 2 let, tj. do 28. 3. 2027.
Za to mu byl podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody na 7
měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let za současného vyslovení
dohledu, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci –
šroubováku s oranžovošedou rukojetí. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný
současně zavázán zaplatit poškozenému M. Ch. na náhradě škody částku 5 000 Kč.
Poškozený M. L. Ch. byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán s uplatněným nárokem
na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání státní zástupkyně Obvodního
státního zastupitelství pro Prahu 1, a to konkrétně proti výroku o trestu. Na
jeho podkladě rozhodl Městský soud v Praze (dále též jen „městský soud“)
rozsudkem ze dne 13. 8. 2025, č. j. 7 To 244/2025-117, tak, že podle § 258
odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil,
a to ve výroku o trestu, a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnému nově
uložil podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku trest odnětí svobody na 2 měsíce, pro jehož výkon jej podle § 56 odst.
2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci – šroubováku s oranžovošedou
rukojetí. Jinak zůstal rozsudek obvodního soudu nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti citovanému rozsudku městského soudu podal obviněný P. G.
prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Kateřiny Buďveselové dovolání. V něm
formálně označil důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. s
tím, že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, v řízení předcházejícím napadenému
rozhodnutí došlo k vadám, které měly vliv na zákonnost a spravedlnost
rozhodnutí, a odvolací soud rozhodl v neprospěch obviněného, ačkoliv pro to
nebyly splněny zákonné podmínky“. Soud prvního stupně akceptoval prohlášení
viny podle § 206c tr. ř., došlo ke zjednodušenému řízení na základě jasného
doznání, které bylo podpořeno dalšími důkazy, a s ohledem na to soud zvolil
podmíněný trest odnětí svobody s dvouletou zkušební dobou a dohledem. Odvolací
soud však poté výrok o trestu změnil, když obviněnému uložil nepodmíněný trest
odnětí svobody v délce dvou let (pozn.: jedná se evidentně o překlep, když
správně mělo být uvedeno dvou měsíců). Konstatoval, že „podmínky pro podmíněný
výkon trestu v předchozím rozhodnutí nebyly splněny“, když se obviněný trestné
činnosti dopustil opakovaně, a to i v průběhu zkušební doby předchozího
podmíněného odsouzení. Rozdíl mezi podmíněným a nepodmíněným trestem odnětí
svobody je ovšem zcela zásadní. Uložený dvouměsíční nepodmíněný trest dovolatel
považuje za nepřiměřeně přísný. Odvolací soud měl přihlédnout ke skutečnosti,
že se ke skutku doznal. V souladu s judikaturou Ústavního soudu je třeba dbát,
aby nebyla porušena zásada zákazu reformationis in peius vyjádřená v § 259
odst. 4 tr. ř. Přísnější forma trestu, byť v kratší délce, je pro obviněného
zjevně méně příznivá. Odvolací soud navíc dostatečně nevyložil, proč považuje
uložení podmíněného trestu za neúčelné. Vágní konstatování, že se obviněný
dopouštěl trestné činnosti opakovaně, žije bezdomoveckým stylem a užívá drogy,
není dostačujícím odůvodněním závažnějšího trestu. Městský soud nedostatečně
zhodnotil polehčující okolnosti spočívající zejména v přiznání viny, lítosti
nad činem a snahou napravit způsobenou škodu, stejně tak jako skutečnost, že
obviněný dosud ve výkonu trestu odnětí svobody nebyl. Právu na spravedlivý
proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, jinak
to zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí, což je v rozporu s požadavky na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Za zásadní porušení práva na spravedlivý proces obviněný považuje zejména
skutečnost, že ačkoli mu byl ustanoven obhájce, tak městský soud projednal
odvolání a rozhodl o trestu bez jeho účasti, dokonce bez toho, aby obhájce k
„hlavnímu líčení řádně předvolal“. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že
právo na obhajobu musí být respektováno ve všech stadiích řízení a že absence
ustanoveného obhájce při jednání soudu zakládá vadu, jež má vliv na
spravedlnost řízení a nelze ji zhojit.
4. S odkazem na uvedené argumenty a ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř.
dovolatel navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení
výkonu napadeného rozhodnutí, a to zejména s ohledem na skutečnost, že v
důsledku nepředvolání obhájce k hlavnímu líčení neměl obviněný možnost
dostatečně a účinně se hájit, což mohlo vést k uložení přísnějšího trestu.
Pokud pak jde o rozhodnutí o samotném dovolání, navrhl, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1
tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
5. K dovolání se následně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství. V první řadě zdůraznil, že nelze akceptovat poněkud tvůrčí
přístup obviněného k vymezení dovolacích důvodů, které s jedinou výjimkou
reprodukuje obsahově odlišně od jejich skutečného zákonného znění. V tomto
směru je dovolání nesrozumitelné a až z jeho následného obsahu je třeba
dovozovat, jaké dovolací důvody chtěl obviněný vlastně uplatnit. Bez ohledu na
obsah zde obsažených námitek je však především třeba se zabývat otázkou
přípustnosti dovolání. Z dostupného spisového materiálu je totiž zřejmé, že
odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 4. 2025, sp. zn. 1 T
48/2025, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2025, sp.
zn. 7 To 244/2025, již v současné době neexistuje. Obě uvedená rozhodnutí totiž
byla zrušena v rámci ukládání společného trestu rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 3 ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 2 T 20/2025, který nabyl právní moci téhož
dne. Za tohoto stavu nelze dovolání v nyní řešené věci považovat za přípustné,
neboť směřuje proti právně neexistujícímu rozhodnutí – k tomu viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 11 Tdo 239/2007. Zde byla sice
posuzována situace, kdy ke zrušení napadeného rozhodnutí došlo až po podání
dovolání, zatímco v nynější věci bylo napadené rozhodnutí zrušeno už před
podáním dovolání, to však na závěru o nepřípustnosti dovolání nic nemění.
Naopak je třeba aplikovat argument a maiore ad minus. Je-li nepřípustné
dovolání podané proti existujícímu rozhodnutí, které je až následně zrušeno
před rozhodnutím dovolacího soudu o podaném dovolání, pak je tím spíše třeba
jako nepřípustné hodnotit dovolání podané proti rozhodnutí, které neexistuje
již v okamžiku jeho podání. K tomu pak lze odkázat na další rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004. Na závěr státní
zástupce shrnul, že podané dovolání směřuje proti již neexistujícímu rozhodnutí
a tudíž je nepřípustné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., a to v neveřejném zasedání, k
jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Souhlas s
projednáním věci v neveřejném zasedání státní zástupce projevil i pro případ
vydání jiného než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
6. Nejvyšší soud v první řadě zkoumal, zda je dovolání v této trestní
věci přípustné, a dospěl k závěru, že tomu tak není.
7. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští. V § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. je pak obsažen taxativní
výčet rozhodnutí, která se pro účely řízení o dovolání považují za rozhodnutí
ve věci samé.
8. Základním předpokladem přípustnosti dovolání je logicky to, že
meritorní rozhodnutí, proti kterému daný mimořádný opravný prostředek směřuje,
vůbec existuje. V usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 6 Tdo 854/2020
(publikovaném pod č. 21/2021 Sb. rozh. tr.) Nejvyšší soud ve shodě se svojí
dřívější neměnnou rozhodovací praxí konstatoval, že v řízení o dovolání nemůže
přezkoumávat již neexistující rozhodnutí nebo výrok. Došlo-li proto před
rozhodnutím o dovolání ke zrušení pravomocného rozhodnutí, proti kterému
dovolání směřuje, popřípadě ke zrušení dovoláním napadeného výroku (např. v
souvislosti s uložením souhrnného trestu či společného trestu za pokračování v
trestném činu), je v takovém případě dovolání v daném rozsahu nepřípustné a,
nesměřuje-li současně i proti jinému výroku téhož rozhodnutí, který zrušen
nebyl, je nutno je podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnout.
9. Toto rozhodnutí (schválené celým trestním kolegiem Nejvyššího soudu)
je plně aplikovatelné na nyní posuzovaný případ. Rozhodnutí, které obviněný P.
G. dovoláním napadl, v současné době již neexistuje, neboť bylo v celém rozsahu
zrušeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 8. 2025, č. j. 2 T
20/2025-2074, který téhož dne nabyl právní moci. V souvislosti s ukládáním
společného trestu byl ve vztahu k dovolateli podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku
zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 4. 2025, sp. zn. 1 T
48/2025, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2025, sp.
zn. 7 To 244/2025, a to ve výroku o vině, trestu, i v dalších výrocích, které
měly ve výroku o vině svůj podklad (v daném případě tedy ve výroku o povinnosti
obviněného k náhradě škody).
10. Za stávající situace se dovolací senát nemůže po obsahové stránce
zabývat námitkami, které obviněný ve svém dovolání uplatnil. Reklamovanému
postupu soudu (spočívajícímu mj. v tom, že ve veřejném zasedání o odvolání
konaném před Městským soudem v Praze nebyl zastoupen obhájcem, resp. že obhájce
vůbec nebyl o předmětném jednání vyrozuměn) se obviněný mohl účinně bránit ve
výše zmíněné věci Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 2 T 20/2025, což však
zjevně neučinil. Naopak, bezprostředně po vyhlášení odsuzujícího rozsudku dne
19. 8. 2025 se vzdal práva odvolání (s tím, že si nepřeje, aby odvolání za něj
podaly jiné ze zákona oprávněné osoby), čímž akceptoval celý jeho se týkající
výrok o vině (včetně skutku ze dne 23. 4. 2025, který byl původně obsažen v
nyní zpochybňovaném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 4. 2025,
sp. zn. 1 T 48/2025 – viz výrok pod bodem IV./3. rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 3 ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 2 T 20/2025), s tím související výrok o
společném úhrnném trestu, jakož i znovu vyslovený výrok o povinnosti k náhradě
škody vůči poškozenému M. Ch.
11. Dne 3. 9. 2025, kdy obhájkyně jménem obviněného podala nynější
dovolání, rozhodnutí, které bylo tímto mimořádným opravným prostředkem
napadeno, již zjevně neexistovalo.
IV.
Způsob rozhodnutí
12. S ohledem na výše uvedené nemohl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než
že se dovolání obviněného P. G. odmítá podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.,
tedy jako nepřípustné. Rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání v souladu
s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 1. 2026
JUDr. Ondřej Círek
předseda senátu