3 Tdo 1161/2023-307
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 2. 2024 o dovolání, které podal obviněný P. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. 6 To 208/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 29 T 59/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. K. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 2. 2023, sp. zn. 29 T 59/2020, byl obviněný P. K. uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že na základě smlouvy o podnájmu bytu ze dne 1. 6. 2017 pronajal na dobu neurčitou byt č. 1 na adrese XY, ul. XY, P. P. přičemž přes tuto skutečnost dne 24. 7. 2019 v 04:30 hodin přišel k tomuto bytu, kam ho P. P. pozval a následně mu sdělil, že žádá, aby tento byt opustil, avšak poté co P. P. byl nucen odejít do práce, obviněný u tohoto bytu vyměnil vložku zámku fab u vstupních dveří, čímž znemožnil P. P. byt nadále užívat.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození P. P. a D. D. odkázáni s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 2. 2023, sp. zn. 29 T 59/2020, podal obviněný P. K. odvolání směřující do výroku o vině a trestu.
5. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. 6 To 208/2023, a to tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl. II.
6. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. 6 To 208/2023, podal obviněný dovolání (č. l. 290-293 spisu), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
7. Obviněný uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za nesprávná a neztotožňuje se s nimi. Má za to, že nebylo přihlédnuto z úřední povinnosti k absolutní neplatnosti podnájemní smlouvy, tudíž nebyla správně posouzena ani předběžná otázka podle ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř., zda existuje platný právní vztah mezi poškozeným P. P. a dovolatelem, aby bylo možno stanovit, zda poškozený je či není osobou oprávněnou k užívání družstevního bytu ve smyslu ustanovení § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedené ustanovení poskytuje ochranu jen osobám oprávněným k užívání bytu, tedy osobám s existujícím právním důvodem bydlení. Stejné ochrany však nepožívají osoby, kterým tato práva nesvědčí, byť nejsou splněny podmínky pro svépomocné jednání vůči nim podle § 14 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Vybočení z mezí svépomoci v takových případech, je-li použito přiměřených prostředků, nelze trestněprávně postihnout jako trestný čin podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, ale v úvahu přicházejí jen odpovídající prostředky jiných odvětví práva (srov. TR NS 20/2005-843). Kdyby poškozenému v době posuzovaného skutku již platně zanikl právní důvod k užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru, chyběla by v jednání pachatele protiprávnost, která je podmínkou trestnosti u citovaného trestného činu.
8. Ačkoli odvolací soud námitce obviněného, že nebyla vyřešena předběžná otázka, zda podnájemní smlouva je platná či nikoli a zda poškozenému vzniklo či nevzniklo užívací právo k předmětnému bytu, přisvědčil, obviněný se neztotožňuje s nápravou učiněnou odvolacím soudem. Odvolací soud dovodil platnost smlouvy o podnájmu na podkladě skutečnosti, že byť podnájemní smlouvu nepochybně stíhá relativní neplatnost, nemůže se této dovolatel dovolávat, neboť sám tuto zapříčinil, když uzavřel podnájemní smlouvu, aniž by mu byl udělen souhlas ze strany pronajímatele. Obviněný však trvá na tom, že předmětná smlouva je absolutně neplatná, tedy působí ex lege a soud k ní měl přihlédnout z úřední povinnosti. Dále uvedl, že na závěr o její neplatnosti nemá vliv skutečnost, zda některý z účastníků absolutní neplatnost právního jednání sám způsobil.
9. Za další důvod absolutní neplatnosti předmětné smlouvy označuje obviněný nedostatečnou specifikaci osoby pronajímatele (chybějící název dohledatelný ve veřejném rejstříku, IČ) a předmět pronájmu, tedy řádné označení bytu, ke kterému se má smlouva vztahovat. Rovněž má obviněný za to, že projev vůle není dostatečně určitý. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob. >1<
10. S ohledem na skutečnost, že předmětná smlouva nesplňuje předepsané náležitosti, nelze než zhodnotit, že mezi poškozeným a dovolatelem nebylo platně uzavřeno právní jednání, a tudíž poškozenému nevzniklo právo podnájmu k předmětné bytové jednotce, které mu mělo být dovolatelem narušeno, neboť mu k užívání bytové jednotky nesvědčil žádný právní titul. Poškozený tak není osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 208 odst. 2 tr. zákoníku, a tudíž nemůže být obětí takového trestného činu a dovolatel tak svým jednáním (u kterého má stále za to, že v řízení nebylo prokázáno) nemohl naplnit všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ze kterého je v současnou chvíli pravomocně uznán vinným.
11. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2023, č. j. 6 To 208/2023-281, zrušil, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 2. 2023, č. j. 29 T 59/2020-212, stejně jako další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu a přikázal Okresnímu soudu v Chomutově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 8. 12. 2023, sp. zn. 1 NZO 894/2023.
13. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že dovolací argumentaci nelze přiznat žádnou míru opodstatněnosti, a to v celé šíři uplatněných dovolacích výtek hmotněprávního zaměření. Státní zástupkyně s odkazem na znění § 1760 obč. zák. uvedla, že absence souhlasu vlastníka bytu (bytového družstva) s uzavřením podnájemní smlouvy platnost takového právního úkonu, resp. právního jednání, natož pak absolutní povahy, nezpůsobuje. Dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu, která v obdobných případech dovozovala (absolutní) neplatnost takového jednání, tak za současné právní úpravy již nelze považovat za aplikovatelná [viz Dvořák, B. § 1760 In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, Vladimír a kol. Občanský zákoník. Praha: C. H. Beck, 2023, 2. vydání (2. aktualizace), marg. č. 4.]. Takový závěr se ostatně nachází v plném souladu se soukromoprávním principem in favorem negotii, jenž klade důraz na autonomii vůle smluvních stran a ve svém důsledku tak odpovídajícím způsobem zrcadlí čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod do sféry podústavního práva [srov. též § 574 obč. zák. či obecná východiska uvedená v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 3379/19 (N 43/99 SbNU 62), zejména body 12. až 16. jeho odůvodnění]. Předmětná podnájemní smlouva tak netrpí vadou své absolutní neplatnosti, přičemž jediným důsledkem takového právního stavu předmětné podnájemní smlouvy zůstává skutečnost, že tento právní úkon nemá vůči bytovému družstvu jako vlastníkovi bytu žádné právní účinky [k této problematice srov. např. Janoušková, M. § 2275 In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, Vladimír a kol. Občanský zákoník. Praha: C. H. Beck, 2023, 2. vydání (2. aktualizace), marg. č. 8.]. Při nesplněných podmínkách § 2275 odst. 1 obč. zák. je třeba předmětnou podnájemní smlouvu považovat toliko za relativně neplatnou.
14. Státní zástupkyně se neztotožnila s námitkou neurčitosti předmětné smlouvy jako právního úkonu. Poukázala na odůvodnění odvolacího soudu (bod 23.), s tím, že bylo zcela zřejmé, které bytové jednotky se předmětná podnájemní smlouva týkala. Tomu také odpovídá poznatek, že po celou dobu (nerušeného) trvání předmětného podnájemního vztahu nebyla podnájemní smlouva v takovém směru zpochybňována.
15. Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
16. Dne 27. 12. 2023 byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněného k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, v rámci níž obviněný poukázal na to, že podle skutkové věty byl založen podnájemní vztah dne 1. 6. 2017 uzavřením podnájemní smlouvy, přičemž právě tato smlouva musí být podrobena testu platnosti právního jednání, neboť soudy se absolutní neplatností tohoto konkrétního dvoustranného závazkového právního jednání nezaobíraly. Ve smlouvě byl ručně dopsán údaj, že předmětem podnájmu se jednotka č. 1, přestože ze zprávy S. Ch. se podává, že dovolatel je nájemcem bytové jednotky č. 202. Uvedená smlouva je absolutně neplatné právní jednání, neboť jakákoli osoba, která si ji přečte, nemůže s jistotou sdělit, které konkrétní bytové jednotky se týká. III.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
18. Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. 6 To 208/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
19. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
20. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
21. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ústí nad Labem odvolání obviněného projednal, kdy z podnětu jeho odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu a odkaz obviněného na tuto variantu je nesprávný.
22. V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h) tr. ř.
23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
24. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
25. Nutno uvést, že námitky obviněného uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají. Obviněný v rámci podaného dovolání námitku procesní nepoužitelnosti důkazů nevznáší, stejně tak nepoukazuje na skutečnost, že by jím navrhované důkazy byly ze strany soudů jakkoli opomenuty. Námitky obviněného rovněž nelze vyhodnotit jako námitky tzv. zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť obviněný v podstatě toliko brojí proti nesprávnému vyhodnocení tzv. předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr. ř. a posouzení smlouvy o podnájmu jako absolutně neplatného právního úkonu.
26. Námitky obviněného lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
27. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). V rámci uplatněného dovolacího důvodu nicméně není možné polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr.
Východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
28. Obviněný namítl, že jednání, které bylo v trestním řízení posuzováno, není trestným činem, neboť poškozenému P. P. nesvědčil právní důvod k užívání předmětného bytu, čímž jednání dovolatele postrádalo protiprávnost jako podmínku trestnosti. Jinými slovy, poškozeného nelze označit za „osobu oprávněnou“ ve smyslu zákonného znaku podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku (TR NS 42/2008-1060).
29. Námitky obviněného lze rozdělit do dvou skupin. V rámci první je namítána absolutní neplatnost smlouvy o podnájmu uzavřená mezi dovolatelem a poškozeným P. P. V rámci druhé je pak namítána neurčitost předmětné smlouvy o podnájmu jako právního úkonu.
30. Nelze opomenout, že uvedenými námitkami se již zabýval odvolací soud na podkladě řádného opravného prostředku obviněného. Odvolací soud připustil, že se nalézací soud předběžnou otázkou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. >2< , tj. zda je předmětná podnájemní smlouva uzavřená dne 1. 6. 2017 mezi poškozeným a dovolatelem platná a zda tedy poškozenému vzniklo užívací právo k předmětnému bytu, nezabýval, tuto vadu však sám napravil. Lze odkázat zejména na body 20. až 22. odůvodnění usnesení. Odvolací soud zcela správně poukázal na skutečnost, že smlouva o podnájmu ze dne 1.
6. 2017 byla uzavřena mezi obviněným jako nájemcem a poškozeným jako podnájemcem bez předchozího souhlasu pronajímatele, jímž je Stavební bytové družstvo XY, neboť se jednalo o byt v družstevním vlastnictví. Smlouva tedy byla uzavřena v rozporu s § 2275 odst. 1 obč. zák., podle něhož v případě, že nájemce v bytě sám trvale nebydlí, může dát třetí osobě do podnájmu byt nebo jeho část pouze se souhlasem pronajímatele. Uvedené ustanovení slouží k ochraně pronajímatele, který je tím, kdo se jako oprávněný subjekt může domáhat relativní neplatnosti podnájemní smlouvy uzavřené v rozporu s ustanovením § 2275 obč. zák. >3< V projednávané věci však oprávněná osoba, tj. Stavební bytové družstvo XY nic takového neučinilo (bod 21.
napadeného usnesení). Proto je třeba na smlouvu o podnájmu ze dne 1. 6. 2017 nahlížet jako na platnou smlouvu, z níž vyplývají vzájemná práva a povinnosti k předmětnému bytu. >4< Obviněný se tedy nemůže dovolávat neplatnosti smlouvy o podnájmu, byl-li osobou, která z pozice nájemce tuto uzavřela v rozporu s požadavky ustanovení § 2275 obč. zák. Obviněný za dobu dvou let, kdy podnájem poškozeného k předmětnému bytu běžel, žádným způsobem nerozporoval, že by se poškozený v bytě nacházel neoprávněně.
Naopak se jednalo o zcela standardní podnájem, kdy poškozený obviněnému platil nájemné za to, že byt užívá. Ustanovení § 579 odst. 1 obč. zák. pak zcela jasně stanovuje, že způsobí-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu. Pokud by i tak námitku neplatnosti vznesl, což v podstatě činí obviněný v rámci podaného dovolání, pak se k takové námitce nepřihlíží.
31. Nad rámec uvedeného je možno poukázat rovněž na ustanovení § 1760 obč. zák., na které rovněž upozornila státní zástupkyně v rámci vyjádření k dovolání, a které dopadá na případy, kdy v rámci uzavření smlouvy nebyla jedna ze stran oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno. Uvedené ustanovení totiž říká, že skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává. Jinými slovy, absence oprávnění nakládat s plněním není sama o sobě důvodem k neplatnosti smlouvy.
32. Absence oprávnění nakládat s plněním tedy nebrání vzniku platného závazku. Skutečnost, že dlužník není vlastníkem (§ 1012 obč. zák.) nebo držitelem určité věci (§ 996 obč. zák.), nebrání v dispozicích s ní. Totéž platí pro případ, kdy je subjekt omezen v možnosti nakládání s předmětem plnění, a to bez ohledu na to, zda se jedná o omezení smluvní, omezení stanovené rozhodnutím orgánu veřejné moci, exekuční příkaz nebo ze zákona [Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721– 2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, § 1760]. Přestože tedy nebyl obviněný jako nájemce oprávněn uzavřít smlouvu o podnájmu bez souhlasu pronajímatele, tj. bytového družstva, vznikla mezi ním a poškozeným platná smlouva o podnájmu.
33. Občanský zákoník připouští, že skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, může ve spojení s dalšími okolnostmi vyvolávat neplatnost. Příkladem může být relativní neplatnost pro omyl podle § 583 obč. zák. v případě vyvolání omylu druhou smluvní stranou. Může jít i o absolutní neplatnost podle § 588 obč. zák., jíž se obviněný dovolává, jestliže se právní jednání zjevně příčí dobrým mravům, odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, např. porušení zákazu nakládání stanoveném v nařízení výkonu rozhodnutí [např. § 335 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu], nebo zavazuje k plnění od počátku nemožnému, např. převod individuálně určené věci, která neexistuje.
Stejný závěr může vyplývat i ze zvláštní právní úpravy, např. podle insolvenčního zákona [Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, § 1760]. O žádný z takovým případů se však v projednávané věci nejedná. Obecně totiž platí, že neplatnost smluv má být výjimkou, nikoli zásadou, a vždy má být upřednostněn výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (potius valeat actus quam pereat) (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6.
3. 2020, sp. zn. II. ÚS 3379/19, N 43/99 SbNU 62).
34. V předchozí právní úpravě tato výslovná úprava chyběla. V judikatuře se často dovozovala v případě absence práva k plnění absolutní neplatnost smlouvy pro počáteční nemožnost plnění (Petrov, p. č. 19). Tento názor byl vyslovován zejména v souvislosti s prodejem, pronájmem věci či zastavením nevlastníkem. Tento názor již nadále neobstojí. Ostatně jak se podává i z judikatury Ústavního soudu >5< , takto koncipovaná rozhodnutí nebyla ústavně konformní.
35. Obviněný dále namítal neplatnost smlouvy o podnájmu s odkazem na její neurčitost, kdy poukazoval na to, že předmět nájmu nebyl dostatečně konkrétně vymezen, resp. nebylo možno s jistotou určit, jakého bytu by se měla uvedená smlouva týkat. >6<
36. Uvedenou námitkou se odvolací soud rovněž zaobíral, přičemž je možno odkázat na bod 23. napadené usnesení. Je možno konstatovat, že stran toho, o jaký byt se mělo jednat, nevznikly žádné pochybnosti. Obviněný uvádí, že určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob. To je samozřejmě pravda. Rovněž je však mít na paměti, že pokud je zřejmé, co chtěli jednající projevit, nejsou chyby v psaní či počtech právnímu jednání na újmu, tj. na právní jednání se hledí, jako by k chybám nedošlo.
V projednávané věci zcela jistě není pochyb o tom, o jakou konkrétní bytovou jednotku se jednalo, byť předmětná smlouva zcela jistě nedosahuje požadovaných kvalit. Obviněný P. K. je zcela prokazatelně nájemcem bytu v bytovém domě ve vlastnictví Stavebního bytového družstva XY, jedná se dokonce o adresu jeho trvalého bydliště. V tomto bytě pak po dobu více než dvou roků pobýval se souhlasem obviněného na podkladě smlouvy o podnájmu poškozený P. P., který obviněnému řádně a včas, jak se podává z výpovědi svědkyně S.
A., platil nájemné za to, že tento byt užíval k bydlení. Poškozený se nenastěhoval do jiného bytu než do bytu, který měl obviněný v nájmu od pronajímatele. Obviněný jej řádně předal do užívání poškozenému, přičemž po dobu dvou roků stran konkrétního určení bytové jednotky žádné nesrovnalosti nevznikly. Uvedené námitce zcela jistě nelze přisvědčit.
37. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – citace Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17). IV.
38. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. K. odmítl.
39. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 2. 2024
JUDr. Petr Šabata předseda senátu _______________________________________________________ Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněná v časopise Soudní rozhledy č. 6, ročník 1997, pod č. 88, rozsudek ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 965/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2008, a rozsudek ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1309/2006, jenž je k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu. 2) Orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. 3) § 586 odst. 1 obč. zák. - Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. 4) § 586 odst. 2 obč. zák. - Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. 5) Srovnej nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp.. z. II. ÚS 4235/18, týkající se vícero nájemních smluv k téže věci. 6) Nutno poukázat na to, že námitka, že číslo bytu je nesprávně uvedeno, bylo vzneseno až v rámci repliky obviněného k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného, přičemž tato replika byla Nejvyššímu soudu doručena po uplynutí lhůty pro podání dovolání podle § 265e odst. 1 tr. ř.