3 Tdo 1174/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 10.
března 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Eduarda Teschlera a soudců Mgr.
Josefa Hendrycha a JUDr. Vladimíra Jurky o dovolání, které podal obviněný M.
Z., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 9 To
456/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 54/2003, t a k t o :
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 28. 1. 2004, sp. zn. 9 To 456/2003, z r u š u j e . Současně se zrušuje
též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 8. 2003, sp. zn. 25 T
54/2003.
II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Za podmínek § 265m odst. 1 tr. ř. se podle § 226 písm. b) tr.
ř. obviněný
M. Z.,
z p r o š ť u j e o b ž a l o b y
státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 sp. zn. 1 Zt
104/2003 ze dne 18. 4. 2003, že
v P. jako ředitel a majitel nakladatelství O. II. v lednu 2000 zadal překlad do
češtiny a vytištění spisu A. H. M. K., knihu nechal svázat do černých desek, na
jejichž přední stranu navrhl vytištění zlaceného nápisu psaného švabachem „A.
H. M. K.“ a pod něj umístit zlacený znak strany N. – orlici držící ve spárech
věnec z ratolestí s uvnitř umístěným pravotočivým hákovým křížem, přičemž
knihu, která svým obsahem jednoznačně podněcuje k rasové nenávisti a
antisemitismu, postupně v průběhu měsíce března 2000 předal v nákladu 106 000
výtisků na základě kupní smlouvy distributorovi k volnému prodeji,
t e d y propagoval hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a
svobod občanů a hlásá národnostní a rasovou zášť a uvedený čin spáchal
tiskem,
č í m ž m ě l s p á c h a t
trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod
občanů podle § 260 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. ve znění před novelou
zákonem č. 405/2000 Sb.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 44 To 1569/2001,
bylo podle § 256 zamítnuto odvolání obviněného M. Z. proti rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 7 ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 25 T 133/2000. Tímto rozsudkem
soudu prvního stupně byl obviněný uznán vinným trestným činem podpory a
propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů podle § 260 odst.
1, 2 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle § 260 odst. 2 tr. zák. za použití § 60
odst. 1, 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon mu byl
podle § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen
na zkušební dobu v trvání 5 let, za současného vyslovení dohledu spočívajícího
v povinnosti obžalovaného 2 x ročně dostavit se k probační úřednici Obvodního
soudu pro Prahu 7 k ověření řádného způsobu života. Podle § 53 odst. 1 tr. zák.
byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 2.000.000,- Kč. Podle § 54
odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve
stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku.
V řízení o mimořádném opravném prostředku – dovolání, které obviněný proti výše
uvedenému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně
podal, rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 24. 7. 2002, sp.
zn. 5 Tdo 337/2002, jímž podle § 265k odst. 1 tr. ř. obě tato rozhodnutí zrušil
a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil též další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. dále rozhodl tak, že státnímu zástupci
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 přikázal, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. Předmětná trestní věc tak byla vrácena do
stadia přípravného řízení.
Dne 22. 4. 2003 podal státní zástupce (zástupkyně) Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 7 na obviněného M. Z. novou obžalobu (sp. zn. 1 Zt
104/2003 ze dne 18. 4. 2003) pro trestný čin podpory a propagace hnutí
směřujících k potlačení práv a svobod občanů podle § 260 odst. 1, 2 písm. a)
tr. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 405/2000 Sb. Podle
obžaloby měl obviněný tento trestný čin spáchat skutkem spočívajícím v tom, že
„v P. jako ředitel a majitel nakladatelství O. II. v lednu 2000 zadal překlad
do češtiny a vytištění spisu A. H. M. K., knihu nechal svázat do černých
desek, na jejichž přední stranu navrhl vytištění zlaceného nápisu psaného
švabachem A. H. M. K. a pod něj umístit zlacený znak strany N. – orlici držící
ve spárech věnec z ratolestí s uvnitř umístěným pravotočivým hákovým křížem,
přičemž knihu, která svým obsahem jednoznačně podněcuje k rasové nenávisti a
antisemitismu, postupně v průběhu měsíce března 2000 předal v nákladu 106 000
výtisků na základě kupní smlouvy distributorovi k volnému prodeji“.
Obvodní soud pro Prahu 7 následně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 11. 8. 2003,
sp. zn. 25 T 54/2003, jímž obviněného M. Z. uznal vinným trestným činem
hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení podle § 198 odst. 1 tr.
zák., když skutek uvedený v obžalobě modifikoval tak, že obviněný „ v P. jako
ředitel a majitel nakladatelství O. II. v lednu 2000 zadal překlad do češtiny a
vytištění spisu A. H. M. K., knihu nechal svázat do černých desek, na jejichž
přední stranu navrhl vytištění zlaceného nápisu psaného švabachem A. H. M. K. a
pod něj umístil zlacený znak strany N. – orlici držící ve spárech věnec s
ratolestí s uvnitř umístěným pravotočivým hákovým křížem, přičemž knihu, která
svým obsahem hanobí židovskou rasu tím, že Židům upírá jakoukoliv vlastní
kulturu, označuje je za pachatele duchovní krádeže, parazity usilující nejen o
hospodářské ovládnutí světa, ale i o jeho politické podmanění; pokud by byli na
světě sami, utopili by se ve špíně a svinstvu; Židy označuje jako příčinu
obtížné situace Německa po I. světové válce a ničitele kultury Árijců a
považuje je za nejnižší rasu ve vztahu k rase nejvyšší – árijské, když je
označuje i jako plevel – v průběhu měsíce března 2000 předal v nákladu 106.000
výtisků na základě kupní smlouvy distributorovi k volnému prodeji“. Za tento
trestný čin byl podle § 198 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložen trest odnětí
svobody v trvání 22 měsíců, jehož výkon mu soud podle § 58 odst. 1 tr. zák. a
§ 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu 3 let.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podal obviněný M. Z. a v jeho
neprospěch státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 9 To 456/2003, kterým k odvolání státního
zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. tento rozsudek zrušil v celém
rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak sám ve věci znovu rozhodl tak, že
obviněného uznal vinným trestným činem podpory a propagace hnutí směřujících k
potlačení práv a svobod občanů podle § 260 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 405/2000 Sb. Tento trestný čin podle
výroku rozsudku obviněný spáchal žalovaným skutkem modifikovaným tak, že „ jako
ředitel a majitel nakladatelství O. II. v lednu 2000 zadal v P. překlad do
češtiny a vytištění knihy A. H. M. K., nechal ji svázat do černých desek a na
přední stranu navrhl vytištění zlaceného nápisu psaného švabachem A. H. – M.
K., pod kterým umístil zlacený znak strany N. – orlici držící ve spárech věnec
z ratolestí s uvnitř umístěným hákovým křížem, knihu vydal v nákladu 106.000
výtisků a předal je na základě kupní smlouvy distributorovi, přičemž tím
vzhledem k obsahu knihy s projevy rasistické nesnášenlivosti a rasistickými a
antisemitskými výroky a provedením vazby knihy s nacistickými symboly
propagoval neonacistická hnutí a další v té době v ČR existující a působící
organizace a uskupení, např. N. o., O. n., H. n. s., která z této nacistické
ideologie svými programy vycházejí, srozuměn s tím, že může takové hnutí
posílit, popř. získat mu další přívržence“. Podle § 260 odst. 2 tr. zák. byl
obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 58 odst. 1
tr. zák. a § 60a odst. 1, 2 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. O
odvolání obviněného M. Z. bylo rozhodnuto tak, že podle § 256 tr. ř. se toto
odvolání zamítá. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 28. 1. 2004
(§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně
dovolání, jímž tento rozsudek napadl v celém rozsahu. Uplatněným dovolacím
důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podrobném odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel
především provedl podrobný rozbor důkazů provedených ve věci a v uvedené
souvislosti poukázal na to, že skutková zjištění neodpovídají provedeným
důkazům, přičemž platí to, co v dané věci judikoval soud prvního stupně, že
totiž neexistují žádné důkazy, které by odůvodňovaly závěr o aktuální existenci
hnutí uvedených v § 260 tr. zák., jimž by propagací či podporou bylo
dovolatelovo vydání knihy M. K. Podle dovolatele není z hlediska podstaty
dovolání současně významné, že výrok rozsudku soudu prvního stupně i jeho
odůvodnění je jinak nutno považovat za nesprávné a nepodložené. Závěr o
dovolatelově vině pak odvolací soud učinil s ohledem na vlastní skutková
zjištění, která formuloval na základě důkazů již provedených a tudíž je
fakticky interpretoval jinak než soud prvního stupně. Dovolatel odvolacímu
soudu dále vytkl, že navíc pracoval pouze s hypotézou vycházející ze zjištění
existence neonacistických skupin či hnutí na území České republiky, o nichž se
rámcově předpokládá, že by pro ně vydání knihy M. K. mohlo znamenat propagaci
či podporu. Ani odvolací soud přitom nijak neskrýval, že tato hnutí byla
vybrána namátkou a neuvedl žádné konkrétní informace o tom, o jak
početné skupiny se jednalo, jaký byl jejich reálný vztah k inkriminované
publikaci a jak je vlastně propagovala. K tomu dovolatel poznamenal, že logicky
musí být nastolena i otázka, jaké aktuální hnutí může propagovat kniha vydaná
před 80 lety. Odpověď, kterou na ni dali slyšení znalci, však podle dovolatele
nevzal odvolací soud v úvahu. Podle přesvědčení dovolatele neměl soud k
dispozici žádný důkaz o nějakém aktuálním vlivu knihy M. K. na existující
extremistická hnutí či skupiny, které ať již formálním či neformálním programem
směřují k potlačování lidských práv.
Dovolatel dále namítl, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná
kniha propagovala nějaká hnutí, pak se měl z hlediska objektivní stránky
trestného činu zabývat rovněž tím, jak k tomu došlo technicky. Pokud tak
neučinil a k této otázce neformuloval žádná skutková zjištění, lze mít za to,
že nejsou dány žádné skutečnosti odůvodňující posouzení skutku – vydání knihy
M. K. jako trestného činu podle § 260 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Dalším
nedostatkem vztahujícím se k subjektivní stránce trestného činu je pak podle
dovolatele to, že chybí i znaky dokumentující dovolatelovo zavinění ve formě
úmyslu. Dovolatel přitom tento úmysl vždy popíral a je přesvědčen, že žádná
zjištěná skutková okolnost neumožňuje dovodit jeho úmysl ani in eventum.
Konečně i v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky bylo výslovně uvedeno,
že v rámci doplněného řízení bude zapotřebí podrobněji se zabývat otázkou
úmyslného zavinění. Podle dovolatele nelze dále souhlasit se způsobem, jakým
odvolací soud interpretoval motivy jeho jednání ve vztahu ke svému závěru o
existenci alespoň nepřímého úmyslu spáchat trestný čin. Odvolací soud totiž v
souvislosti s úvahami o zavinění dovolatele ve formě nepřímého úmyslu vyslovil
mimo jiné názor, že v jeho postoji nelze přehlédnout pohrdání autoritami a
společenskými konvencemi, když jej ani nezajímalo, že porušil autorská práva. K
tomu dovolatel uvedl, že jsou-li nějací dědici H. autorských práv, zatím se
nijak veřejně neprojevovali a navíc podle tehdy platného autorského zákona již
kniha M. K. nebyla tímto zákonem chráněna. Je sporné, zda si dovolatel
uvědomoval, že porušuje určité tabu, když zkrácená verze uvedené knihy v České
republice již předtím vyšla. Za problematický pak považoval dovolatel i názor
odvolacího soudu, že vydání knihy M. K. mělo představovat určitou revoltu
mladého člověka, když na druhé straně nelze přehlédnout, že řada starších lidí,
včetně mnoha publicistů a politiků, se vyjádřila tak, že vydání této knihy je
součástí ústavních svobod této země. Přitom nelze přehlédnout, že uvedená kniha
vyšla i v dalších civilizovaných zemích, zejména pak v řadě zemí tvořících E.
u. a dovolatel měl tudíž dost důvodů se domnívat, že interpretace svobody
šíření informací v zemích unie, popř. v zemích usilujících o vstup do ní, bude
shodná. Vztahem dovolatelova jednání z hlediska politických práv (právo na
informace) vyjádřených v čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl.
10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se však odvolací
soud prakticky nezabýval a neučinil žádný závěr, zda by s ohledem na obsah a
povahu citovaných mezinárodních norem, kterými je Česká republika vázána, vůbec
přicházel v úvahu dovolatelův trestní postih.
S ohledem na shora konstatované důvody obviněný v závěru svého dovolání navrhl,
aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“) a uvedl, že dovolatelova argumentace se soustředí převážně na
opakování a rozvíjení obhajoby obviněného z dosavadního řízení a napadá
skutková zjištění soudu, přičemž vychází z odlišného hodnocení provedených
důkazů. Rozpory mezi tvrzením dovolatele a zjištěními soudu jsou pak
dovolatelem prezentovány jako vady v hmotně právním posouzení skutku ve smyslu
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle
státního zástupce polemika dovolatele se způsobem, jakým soud hodnotil
provedené důkazy či jeho výhrady vůči formulaci závěrů soudu v napadeném
rozhodnutí, nemohou naplnit deklarovaný důvod dovolání ani žádný z dalších
dovolacích důvodů podle ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
Za námitku dovolatele, kterou lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, je
podle názoru státního zástupce možno považovat tvrzení, že pro právní posouzení
skutku jako trestného činu podle § 260 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. chybí znaky
dokumentující subjektivní stránku tohoto jednání, jak je namítáno pod bodem 16
dovolání. Státní zástupce současně připomenul, že ve výroku napadeného rozsudku
Městského soudu v Praze jsou výslovně uvedeny znaky příslušné formy zavinění,
přičemž v odůvodnění tohoto rozhodnutí na str. 16 – 18 soud podrobně vyložil
úvahy, jimiž k závěru o zavinění obviněného (dovolatele) v podobě nepřímého
úmyslu dospěl.
Podle státního zástupce rovněž nelze přisvědčit námitkám dovolatele, že
neexistují žádné důkazy o aktuální existenci hnutí zmíněných v § 260 tr. zák. K
této otázce státní zástupce poukázal na obsah odborných vyjádření a znaleckých
posudků obsažených v trestním spise. Jejich správnost je navíc snadno
ověřitelná již pouhým nahlédnutím na příslušné webové stránky Internetu
týkající se inkriminovaných hnutí. Na dovolatelovu otázku, jaké aktuální hnutí
může propagovat kniha vydaná před 80 lety, lze podle státního zástupce najít
více než výmluvnou odpověď na řadě z dostupných webových stránek
neonacistických skupin.
K námitce dovolatele, že není dán žádný důkaz o nějakém aktuálním vlivu knihy
M. K. na existující extremistická hnutí či skupiny, státní zástupce
poznamenal, že trestní zákon ve výčtu znaků skutkové podstaty trestného činu
podle § 260 tr. zák. (ve znění účinném do novelizace zákonem č. 405/2000 Sb.)
nepožaduje zjištění konkrétního ovlivnění některého z existujících
extremistických hnutí jako následku trestného jednání pachatele, nýbrž
postihuje již samotný fakt podpory a propagace hnutí, které prokazatelně
směřuje k potlačení práv a svobod občanů nebo hlásá národnostní, rasovou,
třídní nebo náboženskou zášť. Vydání knihy M. K. ve zvolené výtvarné podobě je
zřetelnou propagací myšlenek, jež tato kniha symbolizuje (a také obsahuje),
které i v nynější době představují filozofickou bázi radikálních rasově
motivovaných hnutí.
Podle přesvědčení státního zástupce soud druhého stupně řádně zhodnotil skutek
obviněného, spočívající ve vydání knihy M. K. v počtu 106.000 výtisků a jejím
předání k distribuci, rovněž z hlediska trestního práva hmotného a důvodně
tento čin kvalifikoval jako trestný čin podpory a propagace fašismu podle § 260
odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák ve znění účinném do 30. 11. 2000. Nic z
argumentů shromážděných v dovolání přitom podle státního zástupce správnost
těchto závěrů nezpochybňuje.
Státní zástupce proto ve svém vyjádření navrhl, aby dovolací soud podané
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné
a současně vyslovil souhlas, aby toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v
ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný M. Z. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., protože napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, soud rozhodl ve druhém stupni rozsudkem, jímž
obviněného uznal vinným a uložil mu trest, přičemž tímto rozhodnutím byl
současně též zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §
265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., na který je dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní
význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového
stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž
nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů.
Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje
restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části podaného
dovolání, v níž argumentoval tím, že soudem zjištěný skutkový stav věci
nedovoloval učinit právní závěr, že obviněný (dovolatel) spáchal trestný čin
podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů podle §
260 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. vzhledem k absenci znaků subjektivní a
objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §
265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z
důvodů relevantně uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části
rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Nejprve je nutno uvést, že v projednávané trestní věci již Nejvyšší soud o
dovolání obviněného M. Z. rozhodoval a to již zmiňovaným usnesením ze dne 24.
7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002, jímž zrušil usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 44 To 1569/2001, a rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 7 ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 25 T 133/2000, včetně rozhodnutí na ně
obsahově navazujících, a poté věc vrátil do stadia přípravného řízení, když po
zrušení obou rozhodnutí soudů přikázal státnímu zástupci Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Uvedená skutečnost je pro další řízení významná ze dvou důvodů.
Především proto, že na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí
vydanému v téže věci je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky
napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po
předchozím rozhodnutí o dovolání (srov. R 29/2004 Sb. r. tr). Dále proto, že
právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího
je v téže věci vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc
dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí (§ 265s odst. 1 tr.
ř.), nýbrž i sám dovolací soud, tj. kterýkoliv další senát dovolacího soudu,
pokud se tato věc znovu stane předmětem řízení o dovolání (viz usnesení velkého
senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo
44/2004).
Ve svém předcházejícím rozhodnutí Nejvyšší soud vyložil znaky skutkové podstaty
trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod
občanů podle § 260 tr. zák. (ve znění před novelizací zákonem č. 405/2000 Sb. –
srov. též § 16 odst. 1 tr. zák.). Současně vyslovil právní názor, že k naplnění
skutkové podstaty trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k
potlačení práv a svobod občanů, pro který byl obviněný M. Z. uznán vinným, musí
být splněny všechny znaky uvedené v § 260 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Proto
musí být prokázáno, že bylo hnutí, které má charakter požadovaný zákonem,
podporováno nebo propagováno. Podpora hnutí směřujícího k potlačování práv a
svobod může mít podobu materiální (např. poskytnutí finančních darů,
technických prostředků apod.) nebo morální (např. získávání přívrženců,
umožnění publikace jeho záměrů či ideologie atd.) a spočívá v jednání, které má
takové hnutí posílit, popřípadě získat mu další přívržence. Propagací se rozumí
veřejné uvádění takového hnutí nebo jeho ideologie a záměrů ve známost,
doporučování jím zastávaných či prosazovaných myšlenek a názorů apod. Především
je třeba zdůraznit, že vedle podpory takového hnutí zákon postihuje i propagaci
takového hnutí, která může být uskutečňována jak otevřeně, tak i skrytě
prostřednictvím publikace či jiného uveřejňování názorů, záměrů, ideologie
takového hnutí, ale i prostřednictvím knih, obrazů či jiných uměleckých děl.
Jednou z takových forem může být podle názoru Nejvyššího soudu i publikace
knihy, jejímž obsahem nebo účelem je propagace hnutí prokazatelně směřujícího k
potlačení práv a svobod občana (člověka) nebo hlásajícího národnostní, rasovou,
třídní nebo náboženskou zášť. Takovou knihou by za předpokladu, že je tím
propagováno takové hnutí, mohl být i M. K. A. H., neboť z jejího obsahu, jak to
bylo prokázáno i v celém trestním řízení, je nesporné, že jde o knihu hluboce
rasistickou, neboť šíří nenávist k lidem odlišného etnického původu, lidem
slabým a postiženým, žádá jejich eliminaci v životě společnosti, a to i
násilně, a hluboce antidemokratickou, poněvadž učí pohrdat demokratickými
institucemi, jako je parlament, a demokratickými hodnotami, jako je rovnost,
přičemž žádá jejich likvidaci a ustavení nového režimu založeného na tzv.
vůdcovském principu, a v neposlední řadě i válečnickou, neboť dává německému
národu cíle, kterých má dosáhnout vojenským výbojem a ziskem nového životního
prostoru na východě, přičemž také vyzývá k zúčtování s Francií.
Závěr o tom, že propagaci, ale i podporu takového hnutí lze uskutečnit i
vydáním knihy vyplývá i z odstavce 2 písm. a) § 260 tr. zák., když za zvlášť
přitěžující okolnost zákon považuje i spáchání činu uvedeného v odstavci 1 mimo
jiné i tiskem, kterým se rozumí nejen noviny, časopisy, bulletiny apod., ale i
vytištění knihy s uvedeným obsahem. Tento závěr není podle názoru Nejvyššího
soudu v rozporu s čl. 17 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb., ve
znění pozdějších ústavních zákonů; dále jen „LPS“), podle kterého jsou svoboda
projevu a právo na informace zaručeny, neboť podle odstavce 4 čl. 17 LPS lze
svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace omezit zákonem, jde-li o
opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých,
bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
Takovým zákonným omezením je pak nepochybně i ustanovení o trestném činu
podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů podle §
260 tr. zák.
V rámci takto vysloveného právního názoru Nejvyšší soud dále zdůraznil, že je
navíc nutné, aby inkriminované hnutí existovalo a působilo v době, kdy mělo
dojít ke spáchání trestného činu, což vyplývá z jazykového (gramatického),
logického i systematického výkladu ustanovení § 260 odst. 1 tr. zák., jenž
obsahuje formulaci „… hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a
svobod …“, kdy zákonodárce zde užil přítomného času. Též důvodová zpráva k
novele trestního zákona č. 405/2000 Sb. hovoří o tom, že ustanovení § 260 a §
261 tr. zák. se vztahují na případy, kdy existuje hnutí, které si klade za cíl
omezování práv a svobod, a mají dopadat zejména na stoupence takového hnutí.
Přitom však musí jít o konkrétní hnutí, tedy v určité míře organizovanou a
strukturovanou skupinu osob, která má alespoň zřetelné kontury, společné
postoje a orientaci zaměřenou na dosažení některého v ustanovení § 260 odst. 1
tr. zák. uvedeného cíle. Teprve po určení takto alespoň v hrubých obrysech
identifikovaného hnutí, je třeba při rozhodování, zda došlo k naplnění skutkové
podstaty trestného činu podle § 260 tr. zák., posuzovat k čemu takové hnutí, o
jehož podporu a propagaci jde, skutečně směřuje nebo co hlásá. Ustanovení § 260
odst. 1 tr. zák. totiž jednoznačně postihuje propagaci a podporu hnutí
prokazatelně směřujícího k potlačování práv a svobod občana (člověka) nebo
hlásající národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť. Vztahuje se tedy
na případy, kdy existuje hnutí, které si klade za cíl omezování práv a svobod
nebo diskriminaci určité skupiny osob z různých důvodů.
K nyní projednávané věci je především třeba konstatovat, že soudy obou stupňů
respektovaly pokyny obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002,
sp. zn. 5 Tdo 337/2002, a ve věci znovu rozhodly na podkladě řízení, které
bylo doplněno v souladu s požadavky vyslovenými v citovaném rozhodnutí (§ 265s
odst. 1 tr. zák.).
Z dovoláním napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1.
2004, sp. zn. 9 To 456/2003, vyplývá, že závěr o vině obviněného
(dovolatele) M. Z. trestným činem podpory a propagace hnutí směřujících k
potlačení práv a svobod občanů podle § 260 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. soud
opřel o zjištění, že obviněný jako ředitel a majitel nakladatelství nechal
přeložit do českého jazyka a vytisknout knihu A. H. M. K., kterou následně
vydal ve značném nákladu (106.000 výtisků) a předal je na základě kupní smlouvy
distributorovi. Vzhledem k obsahu knihy neměl soud pochybnosti o tom, že jde o
dílo obsahující projevy rasistické nesnášenlivosti a rasistické a antisemitské
výroky. Soud současně zjistil, že v době vydání knihy existovaly v České
republice hnutí a organizace (např. N. o., O. n., H. n. s.), které z nacistické
ideologie, kterou vydané dílo obsahuje, svými programy vycházejí. Skutečnost,
že obviněný taková neonacistická hnutí propagoval, dovodil odvolací soud nejen
s ohledem na to, že obviněný byl vydavatelem inkriminovaného díla, ale též ze
způsobu, jakým knihu předložil veřejnosti (náklad, výzdoba nacistickými
symboly). Pokud jde o subjektivní stránku jeho jednání (zavinění) vycházel
odvolací soud z toho, že obviněný získal běžné vzdělání ve školském systému
České republiky a v důsledku běžné znalosti historie musel mít i znalost
„dopadů nacismu a hitlerismu na obyvatele tehdejší ČSR v době, kdy byla kniha
M. K. A. H. vydána“ (č. l. 16, 17 rozsudku). Existence neonacistických hnutí,
které jsou zpravidla pokračovateli nacistických hnutí, či mají obdobný program,
je podle odvolacího soudu „notorietou“. Soud dále poukázal rovněž na to, že
obviněnému nemohl být vztah k vydání předmětné knihy lhostejný, když tuto
záležitost nejprve konzuloval s právničkou JUDr. L., která ho odkázala na
poradu s odborníkem z trestního práva, kterou již nevyhledal. Podle názoru
soudu si byl obviněný prokazatelně vědom toho, že vydáním knihy porušuje určité
„tabu“, neboť sice „nebyl první, kdo se podle předkládaných literárních počinů
H. myšlenkami zabýval, mohl však mít prvenství v tom, že zveřejní H. knihu v
plném znění, neboť do té doby k tomu u nás nedošlo“ (str. 17 rozsudku).
Z odůvodnění odvolacího soudu rovněž vyplývá, že si soud byl při svém
rozhodování vědom toho, že bylo velmi obtížné obviněnému prokázat trestnou
činnost z hlediska naplnění její subjektivní stránky, neboť trestný
čin podle § 260 tr. zák. je trestným činem úmyslným. Za daného skutkového stavu
věci však podle názoru soudu bylo možno obviněnému úmysl prokázat nepřímo, a
to z okolností objektivní povahy, ze kterých lze usoudit na jeho vnitřní vztah
k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem, a to ve smyslu
nepřímého (eventuálního) úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., když podle názoru
soudu „věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu
chráněného trestním zákonem, ale pro případ, že je způsobí, byl s tím
srozuměn“ (str. 17 rozsudku).
Ze skutečností rozvedených v předcházejících odstavcích je zřejmé, že v nyní
posuzované věci je dovolací přezkum Nejvyššího soudu vymezen jednak právním
názorem, jak jej Nejvyšší soud formuloval ve svém předcházejícím rozhodnutí
(usnesením ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002) ve stejné trestní věci,
a jednak skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, především ovšem skutkovým
stavem věci, jak jej popsal ve výroku napadeného rozsudku (a v návaznosti na
něj i v odůvodnění svého rozhodnutí) odvolací soud. Z podnětu hmotně právních
námitek dovolatele se pak na shora vymezeném základě zabýval Nejvyšší soud
otázkou, zda právní posouzení skutku (tj. jeho právní kvalifikace) odpovídá -
s ohledem na zjištěný skutkový stav – zákonným znakům subjektivní a objektivní
stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu.
Trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod
občanů podle § 260 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. (ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 405/2000 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 12. 2000)
spáchá ten, kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k
potlačení práv a svobod občanů nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní nebo
náboženskou zášť a takový čin spáchá tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo
jiným podobně účinným způsobem. Nejvyšší soud v odůvodnění svého minulého
rozhodnutí podrobně vyložil, v čem spočívají jednotlivé znaky skutkové podstaty
uvedeného trestného činu a v uvedeném směru lze na toto rozhodnutí plně
odkázat. Za aktuálního stavu věci, kdy odvolací soud nově vycházel ze zjištění,
že v době, kdy dovolatel knihu A. H. M. K. vydal, existovaly v České republice
organizace a uskupení, jež programově vycházely z ideologie této knihy (tzn.
především z myšlenek rasové nesnášenlivosti a antisemitismu), bylo zapotřebí
znovu bedlivě zkoumat, zda s ohledem na všechny zjištěné skutkové okolnosti je
možno spolehlivě dospět k právnímu závěru, že dovolatel svým jednáním
propagoval hnutí uvedená v 260 tr. zák. (tzn. v daném případě fašismus /
nacismus, neonacismus/), jak mu bylo odvolacím soudem kladeno za vinu.
Propagaci hnutí uvedeného v § 260 tr. zák. lze definovat jako jednání, kterým
se pachatel (buď sám nebo za účasti dalších osob) snaží toto hnutí uvádět ve
známost, šířit jeho ideologii mezi lidmi. Může se tak dít například veřejnými
projevy na shromáždění, prostřednictvím televize, rozhlasu nebo tisku. Nejvyšší
soud ve svém předcházejícím rozhodnutí připustil, že propagace hnutí uvedeného
v § 260 tr. zák. může mít i skrytou podobu, např. prostřednictvím publikace či
jiného uveřejňování názorů a též i prostřednictvím knih.
Poněvadž trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a
svobod občanů podle § 260 tr. zák. je trestným činem úmyslným, musí úmysl
pachatele (§ 4 tr. zák.) zahrnovat všechny znaky tzv. objektivní stránky jeho
skutkové podstaty (tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a
následkem). To znamená, že rovněž propagace hnutí uvedeného v § 260 tr. zák.
musí být zahrnuta úmyslem pachatele. V opačném případě by totiž nebylo možno
učinit závěr, že se pachatel trestného činu dopustil. K zákonem vyžadovanému
úmyslnému zavinění je třeba dále poznamenat, že již samotný pojem „propagace“
předpokládá uskutečnění takového jednání, jež bude charakterizováno určitou
mírou aktivity pachatele, tedy činností zaměřenou na dosažení určitého cíle
(následku). Z hlediska zavinění pachatele lze proto dovodit, že propagace hnutí
uvedeného v § 260 tr. zák. bude spočívat v jednání spáchaném převážně v úmyslu
přímém (§ 4 písm. a/ tr. zák.). S ohledem na požadavek naplnění znaku
„propagace“ lze mít za to, že méně časté budou případy jednání pachatele toliko
v úmyslu nepřímém (§ 4 písm. b/ tr. zák.), tj. že následek způsobit přímo
nechtěl, ale věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný
trestním zákonem (který zde představuje zejména ochrana lidských práv a svobod)
a pro případ, že takové porušení nebo ohrožení způsobí, byl s tím srozuměn.
Poněvadž podmínkou odpovědnosti ze nepřímý (eventuální) úmysl musí být to, aby
byl pachatel s výsledkem srozuměn, lze i v případech nepřímého úmyslu dospět k
závěru, že pachatel – chápáno v širším smyslu - následek v podstatě chtěl, i
když jeho jednání k němu přímo nesměřovalo. (V právní nauce k tomu srov. např.
Základy trestní odpovědnosti /Solnař, Fenyk, Císařová/ Nakladatelství Orac
Praha 2003, str. 283).
Bližší rozvedení shora naznačených otázek je nezbytné již z toho důvodu, že v
napadeném rozhodnutí odvolací soud ve věci obviněného (dovolatele) M. Z.
dovodil naplnění všech nezbytných zákonných znaků předmětné skutkové podstaty,
včetně znaku „propagace“ a znaku zavinění formou nepřímého úmyslu podle § 4
písm. b/ tr. zák. (viz rekapitulace jeho právních a skutkových závěrů). Zbývalo
proto posoudit, zda zjištěné skutkové okolnosti vztahující se jak k jednání
dovolatele, tak k jeho osobě, dovolují učinit právní závěr, že si dovolatel
počínal způsobem, jenž by v souladu s ustanovením § 260 tr. zák. skutečně byl
„propagací“ hnutí uvedeného v citovaném ustanovení trestního zákona a dále, zda
na skutkovém základě, který měly oba soudy po vyhodnocení provedených důkazů k
dispozici, bylo možno považovat za správný též závěr, že znaky objektivní
stránky posuzovaného trestného činu byly zahrnuty dovolatelovým zaviněním (§ 4
tr. zák).
Kromě skutkových okolností formulovaných ve výroku napadeného rozsudku (v tzv.
skutkové větě) bylo v řízení před oběma soudy zjištěno, že dovolatel jako
ředitel a majitel nakladatelství O. II, vydával v edici Knihy, které změnily
svět různé knižní tituly (např. první americkou ústavu a prohlášení
nezávislosti, Kapitál, Kladivo na čarodějnice apod.) a mezi nimi rovněž knihu
A. H. M. K. Soud prvního stupně (na jehož skutková zjištění odvolací soud v
dalším řízení navazoval) ze svědecké výpovědi advokátky JUDr. J. L. zjistil, že
ji dovolatel informoval o svém záměru vydat ve výše uvedené edici M. K. od A.
H., a též o tom, že chce u všech knih vycházet z původních předloh, „aby tyto
knihy byly co nejautentičtější a měly tu podobu, v níž vyšly poprvé“ (str. 7
rozsudku). Podle zjištění obou soudů se dovolatel u JUDr. L. informoval i na
případnou trestnost vydání M. K. a byla mu dána negativní odpověď s
doporučením, aby se pro jistotu ještě obrátil na odborníka na trestní právo,
což ale dovolatel neudělal. Pokud jde o dovolatele samotného, byl k jeho osobě
v průběhu trestního řízení vypracován posudek znalce z odvětví psychiatrie se
specializací na klinickou psychologii se zaměřením na to, zda se u něj
projevují sklony k diskriminaci určitých osob nebo skupin. Odvolací soud pak ve
svém rozhodnutí konstatoval, že žádné takové sklony nebyly prokázány (str. 13
rozsudku). Naproti tomu soudy na podkladě provedených důkazů nedospěly k žádným
skutkovým zjištěním v tom směru, že by dovolatel v době vydání inkriminované
knihy věděl, že v České republice existují extremistická hnutí programově
vycházející z myšlenek rasové nesnášenlivosti a antisemitismu, obsažených v jím
vydávané knize M. K. (S posledně uvedenou otázkou se odvolací soud vypořádal
tak, že jde o „notorietu.“)
Pokud za shora popsaného skutkového stavu věci dovolatel ve svém mimořádném
opravném prostředku namítl, že napadené rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku, má Nejvyšší soud za to, že dovolání bylo podáno nejen právně
relevantně, ale ve vztahu k vytýkaným vadám i důvodně.
Podle Nejvyššího soudu totiž závěr o vině dovolatele trestným činem podpory a
propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů podle § 260 odst.
1, 2 písm. a) tr. zák. (ve znění před novelou zákonem č. 405/2000 Sb.) skutečně
nebylo možno založit na skutkovém stavu věci, jak byl v řízení před soudy obou
stupňů posléze zjištěn a použité právní kvalifikaci neodpovídá ani popis
skutku, jak je uveden ve výroku napadeného rozhodnutí.
V průběhu několikaletého trestního řízení konaného v dané věci bylo zjištěno v
podstatě pouze to, že dovolatel M. Z. ve svém nakladatelství vydal v rámci
edice Knihy, které změnily svět, dílo A. H. M. K., a to v grafické úpravě, jež
měla autenticky připomínat dobu jeho vzniku. Kniha pak byla dána do distribuce
a zpřístupněna čtenářům (tj. blíže neurčenému okruhu osob). U dovolatele
samotného nebyly zjištěny jakékoliv sklony k politickému extremismu ani
sympatie k fašismu, nacismu či neonacismu, dokonce ani to, že by znal nějaká
konkrétní hnutí, jejichž program z ideologie obsažené v M. K. vychází. Před
vydáním inkriminovaného díla tento krok konzultoval s osobou znalou práva
(podle zjištění odvolacího soudu - advokátkou), od níž neobdržel žádné
informace, že by mohlo jít o protiprávní jednání, tím méně o čin, který by mohl
založit jeho trestní odpovědnost.
Podle již zmiňovaného názoru Nejvyššího soudu vysloveného v usnesení ze dne 24.
7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002, může být předmětem propagace hnutí uvedeného v
ustanovení § 260 tr. zák. např. i kniha hlásající národností, rasovou, třídní
nebo náboženskou zášť, tedy i dílo A. H. M. K., když v tomto případě je
nesporné, že jde o knihu hluboce rasistickou, šířící nenávist k lidem odlišného
etnického původu a rovněž o knihu hluboce antidemokratickou, neboť učí pohrdat
demokratickými institucemi. Nejvyšší soud ovšem současně připomněl, že k
trestnosti takového činu je nezbytné zjištění, že příslušné hnutí bylo tímto
dílem propagováno, a že se k takové propagaci vztahoval i úmysl pachatele.
Vzhledem k výše uvedenému bylo proto třeba posoudit, zda v posuzovaném případě
dovolatele M. Z. mohlo již samotným vydáním a distribucí knihy M. K. dojít k
naplnění pojmu, že pachatel „propaguje hnutí“ uvedené v § 260 tr. zák. Nejvyšší
soud již shora uvedl, že pojmově je propagace takového hnutí aktivním jednáním
(činností) pachatele, s cílem uvádět toto hnutí ve známost, tedy šířit je mezi
lidmi (ať již v otevřené či skryté formě) a získávat je pro něj (podrobněji viz
shora). V dané věci je nesporné, že dovolatel inkriminovanou knihu vydal ve
značném nákladu a prostřednictvím distributora ji předložil veřejnosti (tj.
potenciálním čtenářům). Odvolací soud zde přitom neměl pochybnosti, že
dovolatel obsah vydávané knihy přinejmenším v základních obrysech znal a
vzhledem k úrovni jeho vzdělání mu nemohly být neznámé pojmy jako fašismus či
nacismus (neonacismus) ani to, že dosud existují hnutí programově inspirovaná
ideologií A. H.. Zejména s těmito skutečnostmi pak spojoval závěr o
dovolatelově vině, tj. že dovolatel uvedené hnutí nejen de facto propagoval,
ale ve vztahu ke způsobení zákonem předpokládanému následku současně jednal ve
formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. S tímto právním závěrem
odvolacího soudu se však Nejvyšší soud neztotožnil.
Odvolacímu soudu je totiž třeba vytknout, že nevzal v úvahu zjištěný skutkový
stav věci ve všech potřebných souvislostech. Dovolatel je především osobou,
které podle znaleckého posudku jsou cizí sklony k diskriminaci určitých osob
nebo skupin. V inkriminované době vedl jako ředitel a majitel legálně fungující
nakladatelství. V rámci jeho edice Knihy, které změnily svět se v roce 2000
rozhodl, že nechá přeložit a následně v České republice vydá knihu M. K.,
jejímž autorem byl A. H. Aby bylo dosaženo potřebné „dobové autenticity“,
nechal knihu příslušně graficky upravit (viz výrok napadeného rozsudku), jak je
ostatně běžné i u jiných publikací zabývajících se obdobím Třetí říše. Knihu
také skutečně vydal, a to v poměrně velkém nákladu 106.000 výtisků, což
nasvědčuje dovolatelem očekávanému komerčnímu úspěchu a s ním spojenému
podnikatelskému zisku z prodeje publikovaného „atraktivního“ titulu. Žádná z
těchto skutkových okolností však podle názoru Nejvyššího soudu nemůže být bez
dalšího podkladem pro právní závěr, že dovolatel (otevřeně či skrytě) sledoval
ještě další záměr, a to propagaci hnutí uvedeného v § 260 tr. zák. Tak by tomu
mohlo být pouze v případě, že by popsaná činnost byla zahrnuta dovolatelovým
úmyslem buď přímo, anebo alespoň ve formě srozumění způsobit následek, s nímž
trestní zákon v ustanovení § 260 takovou činnost spojuje. Odvolací soud s
vědomím toho, že v posuzovaném případě přímý úmysl podle § 4 písm. a) tr. zák.
dovodit nelze, neboť způsobení následku „zřejmě nebylo rozhodným záměrem
obviněného,“ zdůraznil v napadeném rozhodnutí existenci „okolností objektivní
povahy“ (str. 17 rozsudku), ze kterých je podle něj možné usoudit na vnitřní
vztah dovolatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem,
jenž svědčí o jeho zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr.
zák. Odvolací soud ovšem nijak blíže a přesvědčivě nevyložil, v čem (v jakých
konkrétních okolnostech) mělo spočívat dovolatelovo srozumění s tím, že
předpokládaný následek (tj. ohrožení nebo porušení zájmu chráněného trestním
zákonem) bude jeho jednáním skutečně způsoben. Jak Nejvyšší soud v tomto
rozhodnutí již vyložil, u nepřímého úmyslu - kdy jednání pachatele k dosažení
následku přímo nesměřuje - se vyžaduje, aby pachatel věděl, že může porušení
nebo ohrožení chráněného zájmu vyvolat, a pro případ, že je způsobí, byl s tím
srozuměn. Následek si tedy musí představit alespoň jako možný a pachatelovo
srozumění s jeho způsobením pak lze v širším smyslu chápat tak, že následek /
zde ovšem nepřímo/ vlastně způsobit chce. Správné pochopení těchto zásad je
nezbytné pro stanovení hranice mezi úmyslným a nedbalostním (kulpózním)
zaviněním. Tyto závěry pak bylo třeba aplikovat na právní posouzení zavinění
dovolatele.
O tom, že dovolatelovo jednání (vydání inkriminovaného díla) nebylo zahrnuto
ani zaviněním ve formě nepřímého úmyslu, pak podle Nejvyššího soudu svědčí též
zjištění soudů učiněné na základě svědecké výpovědi JUDr. L. Podle její
výpovědi se dovolatel před vydáním knihy M. K. zajímal o právní aspekt celé
věci, o těchto otázkách se s ní radil a bylo zjevné, že se nechce dostat do
rozporu se zákonem. Uvedená okolnost nesvědčí pro to, že by obviněný hodlal
spáchat trestný čin, resp. že by se způsobením následku uvedeného v § 260 tr.
zák. počítal alespoň ve formě srozumění. Právní závěr o existenci nepřímého
úmyslu nelze současně opřít ani o zjištění, že dovolatel nevyhledal odborníka
na trestní právo, ačkoliv mu to JUDr. L. doporučila (když ovšem sama dovolateli
nejprve sdělila, že podle její názoru by k porušení zákona nemělo dojít).
Posledně uvedený stav (zanedbání potřebné opatrnosti) by bylo možné posuzovat
maximálně jako lhostejnost dovolatele vůči případným následkům jeho jednání. To
by ovšem znamenalo, že se nemůže jednat o trestný čin spáchaný s eventuálním
(nepřímým) úmyslem, neboť lhostejnost vůči způsobení následku neznamená
srozumění s ním a není tudíž projevem úmyslu.
V důsledku takto provedeného rozboru může Nejvyšší soud uzavřít, že na podkladě
skutku popsaného ve výroku napadeného rozsudku (a v širším smyslu ani na
podkladě skutkového stavu věci zjištěného oběma soudy) nelze dovodit, že
obviněný (dovolatel) spáchal trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících
k potlačení práv a svobod občanů podle § 260 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., a to
vzhledem k absenci úmyslného zavinění dovolatele. Z tohoto hlediska je pak
zcela nerozhodné, že odvolací soud tzv. skutkovou větu výroku rozsudku
„obohatil“ formulací o jeho srozumění se zákonem předpokládaným následkem,
pokud skutkový stav věci tento právní závěr zjevně neumožňoval.
Obviněný M. Z. podal mimořádný opravný prostředek - dovolání - důvodně, neboť
napadené rozhodnutí bylo zatíženo vadami, které zákon spojuje s dovolacím
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto podle § 265k
odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 9
To 456/2003 zrušil a současně zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze
dne 11. 8. 2003, sp. zn. 25 T 54/2003. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř.
zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za podmínek § 265m odst. 1 tr. ř. může Nejvyšší soud při zrušení napadeného
rozhodnutí také sám hned ve věci rozhodnout rozsudkem. Takové rozhodnutí je
však možno učinit jen na základě skutkového stavu, který byl v napadeném
rozhodnutí zjištěn. Nejvyšší soud sice napadené rozhodnutí z hlediska jeho
skutkových zjištění nepřezkoumává, ale přesto se při zjištění vad navazujících
na důvody dovolání podle § 265b tr. ř. musí zjištěným skutkovým stavem zabývat
s ohledem na to, zda mu umožňuje učinit rozhodnutí ve věci samé.
V případě trestní věci dovolatele M. Z. byl skutkový stav v napadeném
rozhodnutí zjištěn a pokud jde o právní vady, které Nejvyšší soud v rámci
dovolacího přezkumu shledal, nepřichází jejich odstranění formou doplňování
dokazování k případným dalším skutkovým zjištěním již v úvahu, neboť předmětné
řízení bylo v souladu s požadavky stanovenými v předcházejícím rozhodnutí
Nejvyššího soudu (v rozsahu potřebném pro meritorní rozhodnutí věci) doplněno.
Jak již Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí konstatoval, s ohledem na nedostatek
úmyslného zavinění nelze v jednání dovolatele spatřovat trestný čin podpory a
propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů podle § 260 odst.
1, 2 písm. a) tr. zák. (ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č.
405/2000 Sb.), a to ani v podobě, jak žalovaný skutek modifikoval a popsal
odvolací soud. Skutkový stav zjištěný odvolacím soudem nelze přitom právně
kvalifikovat ani jako jiný trestný čin.
Na těchto závěrech o trestní odpovědnosti dovolatele nic nemění ani skutečnost,
že vydání knihy A. H. M. K. ve shora zmiňovaném nákladu, je vzhledem k obsahu
tohoto díla počinem mimořádně nevkusným a příčícím se jakýmkoliv zásadám
nakladatelské (publikační) etiky.
Nejvyšší soud proto za podmínek § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl dále tak, že se
obviněný M. Z. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby státní zástupkyně
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 sp. zn. 1 Zt 104/2003, neboť
žalovaný skutek není trestným činem.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler