3 Tdo 118/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. března 2007 dovolání obviněné MUDr. A. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 5 To 145/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 44 T 85/2005, a rozhodl
Dovolání MUDr. A. T. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 44 T 85/2005, byla obviněná MUDr. A. T. uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, za který byla podle § 250 odst. 3 tr. zákona odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků.
Podle § 59 odst. 2 tr. zákona bylo obviněné uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněná dne 15. 3. 2001 uzavřela s poškozenou J. H. dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, a právem nájmu k bytu, o velikosti 3+1, avšak zamlčela, že v době tohoto převodu nejsou zcela ukončeny soudní spory s jejím bývalým manželem PhDr. J. M., domáhajícím se v té době u Obvodního soudu pro Prahu 10 další soudní žalobou, o které obžalovaná věděla, neboť se již 19. 2. 2001 omluvila z nařízeného jednání ve věci, o zrušení společného nájmu bytu s obžalovanou, a určení, že je výlučným a jediným nájemcem předmětného bytu, kdy svůj nárok odvozoval mj. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 7. 1999, sp. zn. 9 C 46/1998, potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 54 Co 278/2000, který konstatoval, že společnými nájemci bytu jsou on a obžalovaná, a tímto svým jednáním způsobila poškozené J. H., škodu ve výši 1.150.000,- Kč, neboť tuto částku poškozená obžalované vyplatila za nabytí členství v družstvu, a do dnešního dne obžalovaná poškozené tuto částku nevrátila, i když poškozená je povinna na základě v exekučním řízení vydaného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 36 Nc 594/2005, byt vyklidit.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podala obviněná odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 4. 5. 2006 Městský soud v Praze. Ten svým usnesením sp. zn. 5 To 145/2006 odvolání obviněné podle § 256 tr. řádu zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podala obviněná ve lhůtě podle § 265e tr. řádu proti usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 dovolání, ve kterém napadá rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí jejího řádného opravného prostředku s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku tvrdí, že v trestním řízení nebylo prokázáno, že se dopustila podvodného jednání způsobem, že by uvedla poškozenou v omyl, že by využila jejího omylu a rovněž nebylo prokázáno, že jí zamlčela podstatné skutečnosti za účelem způsobit jí škodu nikoli nepatrnou. Vyslovuje názor, že v jejím případě došlo ke kriminalizaci občanskoprávního vztahu v důsledku změny ve výkladu práva judikátem NS ČR č. j. 26 Cdo 501/2003 ze dne 19. 11. 2003, kdy tento judikát byl vydán až dva roky poté, co došlo k uzavření inkriminovaného právního úkonu – smlouvy o převodu obchodního podílu v bytovém družstvu a práv s ním spojených.
Dále dovolatelka mimo jiné konstatuje, že realitní kancelář Dr. K. prověřovala, zdali sporný družstevní byt ve vztahu k prodeji nemá právní vady a po prověření celé situace vykonal kroky a následně zorganizoval prodej sporného bytu poškozené. V celém tomto řízení o prodeji družstevního podílu dovolatelky a práv s ním spojených ona sama neudělala nic, aby zatajila nějaké skutečnosti za účelem podvodu a způsobení škody někomu jinému. Znovu opakuje, že v celém trestním řízení zejména nebylo prokázáno, že by měla úmysl někoho podvést a tudíž nebyla prokázána subjektivní stránka případného trestného činu. Vyslovuje názor, že názor a tvrzení Městského soudu v Praze v napadeném usnesení nemá oporu ve spisu a vykonaných důkazech a není pravda, že dovolatelka poškozenou neinformovala zcela objektivně o podstatách probíhajícího sporu. Z vykonaného dokazování je dle názoru dovolatelky zřejmé, že poškozená měla k dispozici předmětné soudní rozhodnutí a věděla o celém případu přesně to samé, co věděla dovolatelka.
Dále vznáší námitku, že pokud soudy neměly v době převodu jejího družstevního podílu a práv s ním spojených jednotný právní názor na výklad a aplikaci zákona ohledně transformace nájmu obecního bytu na nájem družstevního bytu ve vztahu transformace nájmu a vzniku členství v bytovém družstvu s použitím analogie k příslušným ustanovením občanského zákoníku, pak nelze po ní jako po laikovi požadovat, aby věděla více než renomovaný právník a vědomě se tedy dopustit jednání směřujícího k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Dovolatelka rovněž vyslovuje názor, že pokud by nedošlo na základě rozhodnutí NS ČR č. j. 26 Cdo 501/2006 ke změně výkladu práva a zavedení analogie § 705 odst. 2 obč. zákoníku i na případ rozvedených manželů, nikdy by v jejím případě nedošlo k trestnímu řízení. Právě proto, že ke změně výkladu a aplikace práva došlo až po převodu sporného bytu na poškozenou H., jedná se dle jejího názoru o kriminalizaci občanskoprávních vztahů, které vznikly před tímto rozhodnutím NS ČR.
V petitu svého dovolání obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání podal své písemné vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Je toho názoru, že námitky, kterými dovolatelka namítá absenci zákonných znaků trestného činu podvodu podle § 250 tr. zákona, v podstatě odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť dovolatelka opakovaně používá nevhodné formulace v tom směru, že určité okolnosti „nebyly prokázány“. Státní zástupce současně konstatuje, že při posuzování důvodnosti námitek je nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištění publikovaných v tzv. skutkové větě a rozvedených v odůvodnění soudních rozhodnutí. Z tohoto pohledu považuje státní zástupce podané dovolání za zjevně neopodstatněné.
Tvrzení dovolatelky, že poškozená H. znala obsah soudních rozhodnutí a všechny podstatné okolnosti soudního sporu vedeného mezi obviněnou a jejím manželem a že o nich věděla totéž co dovolatelka, nemá dle názoru státního zástupce oporu v soudy učiněných skutkových zjištěních. Nalézací soud totiž konstatoval, že obviněná při převodu členských práv v družstvu prezentovala již proběhlý soudní spor (tj. spor ve věci Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 9 C 46/98) jako „své jednoznačné vítězství a věc definitivně skončenou“. Současně nalézací soud konstatoval, že obviněná jako osoba s vysokoškolským vzděláním nemohla být jednoznačně přesvědčena, že vztahy k bytu jsou již jednoznačně vyřešené, zejména pokud bylo v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 7. 1999, sp. zn. 9 C 46/98, výslovně poukázáno na možnost dalšího soudního řízení.
Těžiště podvodného jednání obviněné ovšem podle tzv. skutkové věty nespočívalo ve zkreslování výsledků řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 46/98, ale v tom, že obviněná „zamlčela, že v době tohoto převodu nejsou zcela ukončeny soudní spory s jejím bývalým manželem PhDr. J. M. domáhajícím se v té době u Obvodního soudu pro Prahu 10 další soudní žalobou, o které obviněná věděla, neboť se již 19. 2. 2001 omluvila z nařízeného jednání ve věci, o zrušení společného nájmu bytu s obviněnou, a určení, že je výlučným a jediným nájemcem předmětného bytu“. Okolnost, že k družstevnímu bytu uplatňuje občanskoprávní žalobou právo třetí osoba, je zajisté významnou okolností pro rozhodování osoby, která na sebe hodlá – zjednodušeně řečeno – za úplatu převést nájem takového družstevního bytu; to platí i v případě, že nároky uplatňované třetí osobou lze z právního hlediska považovat za problematické. Existence podané žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 10 nepochybně představovala „podstatnou okolnost“ ve smyslu ustanovení § 250 odst. 1 tr. zákona pro rozhodování poškozené H. Obviněná si při tom nepochybně byla vědoma, že soudní spory mezi ní a bývalým manželem jsou okolnosti z hlediska převodu členských práv v družstvu významnou, když o některých jejich aspektech – byť zkresleně a jednostranně – poškozenou informovala. Pokud nesdělila poškozené tak významnou okolnost, jako je podání další civilní žaloby, nutně muselo jít z její strany o jednání úmyslné. Obviněná v textu dovolání sama zdůrazňuje, že je v oblasti práva laikem, pak ovšem nemohla s jistotou předpokládat, jak se bude právní situace ohledně předmětného bytu dále vyvíjet a musela tedy být minimálně srozuměna (§ 4 písm. b) tr. zákona) s tím, že nastane situace, kdy poškozená nebude moci byt užívat a že poškozené vznikne škoda ve výši 1.150.000,- Kč, kterou by při znalosti všech relevantních skutečností obviněné nevyplatila. Pokud nalézací soud konstatoval, že obviněná o uvedené žalobě s ohledem na již nařízené ústní jednání věděla, jde o zjištění skutkové, které nelze v dovolacím řízení zpochybňovat (dovolatelka se o to ostatně ani nepokouší).
Pokud jde o argumentaci dovolatelky týkající se údajné kriminalizace jejího jednání na základě pozdějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 26 Cdo 501/2003, považuje státní zástupce tuto argumentaci za bezpředmětnou stejně jako komentáře obviněné k rozhodování soudů v tomto občanskoprávním řízení. Nalézací soud v tomto směru výslovně konstatoval, že trestní odpovědnost obviněné nelze dovozovat z právního názoru obsaženého v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo výsledkem „poměrně složitých civilních řízení“ a které bylo učiněno až dva roky po učiněném převodu. Tvrzení dovolatelky by měla určitý význam v situaci, kdy by obviněná poškozenou informovala o probíhajícím soudním sporu a současně ji přesvědčovala o tom, že se nemá čeho obávat, protože žalující PhDr. M. nemá ve sporu absolutně žádnou naději na úspěch; obviněná však poškozenou o podané žalobě neinformovala vůbec.
Státní zástupce tedy vylovuje názor, že námitky dovolatelky jsou zjevně neopodstatněné a proto navrhuje, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §
265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest a soudem druhého stupně byl zamítnut její řádný opravný prostředek. Obviněná je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona; jeho existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že s výše uvedeným dovolacím důvodem je podané dovolání v souladu toliko zčásti.
Nejvyšší soud totiž zjistil, že dovolatelka v rámci uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu napadá též správnost učiněných skutkových zjištění a dovolacímu soudu předkládá k posouzení vlastní verzi skutku (že neudělala nic, aby zatajila podstatné skutečnosti, že nebylo prokázáno, že by měla úmysl někoho podvést, že není pravdou, že by poškozenou neinformovala objektivně o podstatách probíhajícího sporu atd.). Námitky tohoto druhu by mohly být v řízení o dovolání relevantní pouze tehdy, jestliže by bylo možno dospět k závěru o extrémním nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry soudů obou stupňů, pokud by takový extrémní nesoulad dovolatelka namítala. Jelikož se však o takový případ nejedná, má Nejvyšší soud za to, že pokud by se podané dovolání omezovalo jen na výtky tohoto druhu, muselo by být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Za relevantní s ohledem na zákonné dovolací důvody tedy Nejvyšší soud považuje toliko tu část podaného dovolání, kde obviněná vznáší námitku proti „kriminalizaci“ jejího jednání s ohledem na nemožnost znát v době spáchání skutku právní názor Nejvyššího soudu přijatý až dva roky poté. Nejvyšší soud z hlediska souladu s uplatněným dovolacím důvodem akceptuje, že tuto námitku lze mít svým charakterem za námitku směřující vůči právnímu posouzení jednání obviněné. I v této části má však Nejvyšší soud za to, že jednak s ohledem na učiněná skutková zjištění ohledně naplnění znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu nejde o námitku relevantní, (obdobně jako hodnocení obviněné, které se týká rozhodování soudů v občanskoprávním řízení), zejména však jde o námitku zjevně neopodstatněnou, a to právě z důvodů, které již byly uvedeny ve výše uvedeném stanovisku státního zástupce, s jehož argumentací se Nejvyšší soud ztotožňuje.
Z obsahu podaného dovolání je zjevné, že ve svém mimořádném opravném prostředku se dovolatelka snaží zpochybnit právní posouzení skutku především na základě jiných skutkových okolností a jiných souvislostí, než jak učinil soud prvého i druhého stupně, a v té části, která se alespoň zčásti týká právního posouzení, argumentuje zjevně neopodstatněně.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že – jak výše uvedeno – Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání je v té části, kde je s ohledem na zákonné dovolací důvody relevantní a přezkoumatelné, zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněné MUDr. A. T. odmítá. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 7. března 2007
Předseda senátu: Mgr. Josef H e n d r y c h