3 Tdo 1191/2013-48
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. května
2014 o dovoláních obviněného F. V., a nejvyššího státního zástupce v
neprospěch obviněného, podaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
20. 6. 2013, sp. zn. 2 To 22/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené
u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 33/2012, za podmínek § 265p odst. 1
tr. ř. takto:
I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyššího
státního zástupce rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 2
To 22/2013, zrušuje ve výroku, jímž byl obviněný F. V. uznán vinným trestným
činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (tj.
zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, /dále jen „tr. zák.“/), a ve
výroku o trestu.
Současně se zrušuje i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2012, č.
j. 1 T 33/2012-488, ve výroku, jímž byl obviněný F. V. uznán vinným pod bodem
ad I/ trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2, odst.
3 tr. zák., a ve výroku o trestu.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí
na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. V. odmítá.
IV. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný F. V. bere do vazby z důvodu
uvedeného v ustanovení § 67 písm. a) tr. ř.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2012, č. j. 1 T
33/2012-488, byl obviněný F. V. uznán vinným v bodě ad 1/ výroku o vině
trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr.
zák., který měl spáchat tím, že „nejméně v době od poloviny roku 2001 do 29.
10. 2003 v S., okr. P., ve svém tehdejším bydlišti U., kde žil ve společné
domácnosti se svou manželkou L. V., dnes Š., a s její tehdy nezletilou dcerou,
kdy se se souhlasem matky nezletilé podílel na její výchově, nezletilou
nejdříve opakovaně nejméně ve třech případech osahával na přirození a zasouval
jí do přirození prsty, požadoval opakovaně po nezletilé, aby mu třela do
vyvrcholení pohlavní úd, což nezletilá na jeho příkaz učinila; a následně od
přesně nezjištěné doby ve školním roce 2001 až 2002, když navštěvovala sedmou
třídu základní školy, opakovaně s nezletilou souložil a líbal ji, a to i přes
její nesouhlas, kdy ji udeřil otevřenou dlaní do hlavy a držel jí ruce,
požadoval po nezletilé orální a anální styk, což nezletilá odmítla, přičemž
nezletilé říkal, že pokud to někomu řekne, dá ji do dětského domova, a tohoto
jednání se dopustil, ačkoliv si byl vědom, že se jedná o osobu mladší než 15
let, přičemž v důsledku tohoto jednání utrpěla poškozená trvalou
posttraumatickou stresovou poruchu s podstatným omezením v obvyklém způsobu
života po dobu nejméně dvou měsíců, vyžadující i nadále psychiatrickou pomoc
ambulantní formou“, v bodě ad 2/ výroku o vině trestným činem ohrožování
výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. na
skutkovém základě, že „v době od počátku roku 2009 do měsíce července 2009 v
S., okres P., ve svém tehdejším bydlišti U., kde žil se svou manželkou L. V.,
dnes Š., a s její tehdy nezletilou dcerou se k nezletilé nevhodně choval tak,
že ji nejméně čtyřikrát osahávat přes oděv na prsou, nejméně třikrát jí stáhl
spodní kalhotky pod hýždě, zvedal jí tričko a pronášel k ní nevhodné vulgární
intimní poznámky uvedené ve spise, a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv si byl
vědom, že se jedná o osobu mladší 18 let“, a v bodě ad 3/ výroku o vině
trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., jehož
se podle skutkových zjištění soudu dopustil tím, že „dne 26. 6. 2006 ve
večerních hodinách v S., okres P., ve svém tehdejším bydlišti U., požadoval po
své manželce L. V., nyní Š., a její dceři, aby vzaly zpět trestní oznámení
týkající se jeho pohlavního zneužívání tehdy nezletilé, které učinily téhož dne
na Obvodním oddělení Police ČR S., jinak zabije celou rodinu, což obě ze
strachu dne 28. 6. 2006 u policejního orgánu SKPV Policie ČR P. učinily a
rozhodnutím policejního orgánu byla dne 16. 7. 2006, sp zn. ORPB-383/OOK-2006,
věc podle § 159a odst. 1 tr. řádu odložena.
Za to soud obviněnému podle § 242 odst. 3 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr.
zák., uložil úhrnný trest odnětí svobody ve výměře sedmi let, pro jehož výkon
ho podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný a v jeho neprospěch
proti výroku o vině pod bodem ad 1/ a proti výroku o trestu, též státní
zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze, která se domáhala, aby
výše popsaný skutek byl právně kvalifikován jako trestný čin znásilnění podle §
241 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. Vrchní soud v Praze jako soud
druhého stupně o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl tak, že z jejich
podnětu podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil
ve výroku o vině pod bodem ad 1/ a ve výroku o trestu. Za podmínek § 259 odst.
3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněných výrocích o vině
pod body ad 2/ a 3/, na témže skutkovém základě jako soud prvního stupně, uznal
vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr.
zák. Podle § 242 odst. 2 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák., mu nově
uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle 56 odst. 2 písm. b)
tr. zákoníku (tj. zák. č. 40/2009 Sb.) ho pro výkon uloženého trestu zařadil do
věznice s dozorem.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali následně
dovolání jak obviněný, tak i nejvyšší státní zástupce, který tak učinil v
neprospěch obviněného do výroku o vině trestným činem pohlavního zneužívání
podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a do výroku o trestu. Oba dovolatelé
uplatnili důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
Obviněný F. V. v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku předně
namítl, že se svým jednáním vůči poškozené, popsaným v bodě ad 2/ výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně, nedopustil trestného činu ohrožování výchovy
mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Z formulace skutku ani z
odůvodnění rozhodnutí není podle něj zřejmé, jak by mohlo vést poškozenou k
nemravnému životu jednání spočívající v osahávání přes oděv na prsou, stahování
spodních kalhotek pod hýždě, zvedání trička a pronášení nevhodných vulgárních
poznámek. Povaha a počet takových jednání (3x resp. 4x) navíc vylučuje naplnění
znaku „po delší dobu“, který je nezbytný pro použití přísnější právní
kvalifikace. Dovolatel zároveň poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
7. 1991, sp. zn. 5 To 25/91, publikované pod R 47/1992 SbRt., a konstatoval, že
toto judikatorní rozhodnutí lze plně aplikovat i na nyní posuzovaný případ.
Nutí-li pachatel nezletilou poškozenou, aby strpěla jeho sexuální chování,
nelze to totiž považovat za svádění k nemravnému životu.
Pokud jde o skutek ad 3/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně,
dovolatel namítl, že jeho věcný a časový popis je oproti usnesení o zahájení
trestního stíhání již natolik odlišný, že nebyla zachována tzv. totožnost
skutku. Původně byl stíhán pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst.
2 písm. e) tr. zák., který skutkově spočíval v tom, že měl opakovaně bodat
nožem do sedací soupravy a za přítomnosti L. V. vyjmenovávat jména členů
rodiny, které zabije. Tím měl v L. V. vzbudit důvodnou obavu nejen o její
život, ale i o život celé rodiny. Proto jeho žena spolu s dcerou následně na
policii nevypovídaly a celá věc byla odložena. Podle napadeného rozsudku však
měl přímo vyhrožovat i H., přičemž obě svědkyně vzaly trestní oznámení zpět.
Způsob, jakým jednaly po údajném vydírání, je tedy popsán zcela odlišně, od
„pasivního nevypovídání“ po „aktivní zpětvzetí trestního oznámení“. Doba
spáchání skutku je v usnesení o zahájení trestního stíhání oproti rozsudku
rovněž vymezena zcela odlišně. Byť se zde časové údaje překrývají, je i tato
změna podle dovolatele v kontextu s dalšími podstatnými odlišnostmi natolik
významná, že o zachování totožnosti skutku již hovořit nelze.
K výroku o vině trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst.
2 tr. zák. dovolatel uvedl, že si je vědom skutečnosti, že v dovolacím řízení
se obecně nelze domáhat přezkoumávání skutkových zjištění, na nichž je napadené
rozhodnutí založeno. V daném případě však existuje situace, kdy takový
výjimečný zásah do skutkového stavu podle stávající soudní judikatury připustit
lze. Soudy totiž podle jeho názoru neprovedly dokazování v rozsahu požadovaném
ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., když přes opakované návrhy obhajoby nevyslechly
rodiče dovolatele, jejichž výpovědi by mohly poskytnout významné informace k
věrohodnosti výpovědí svědkyň. Odvolací soud zde nesprávně dovodil, že pokud by
rodiče obviněného předvolal, navzdory tomu že v přípravném řízení odepřeli
výpověď, jednalo by se o nepřípustné nucení k výpovědi.
Z výše uvedených důvodů dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 2 To 22/2013, a
tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s
projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce (dále jen „státní zástupce“) v podaném dovolání
namítl, že již soud prvního stupně nesprávně právně posoudil jednání obviněného
popsané v bodě ad 1/ výroku o vině pouze jako trestný čin pohlavního zneužívání
podle § 242 tr. zák. a nikoli jako trestný čin znásilnění podle § 241 tr. zák.
Odvolací soud namísto toho, aby tuto vadu napravil a zjištěný skutek právně
kvalifikoval jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a),
b) tr. zák., postupoval ještě benevolentněji než soud prvního stupně a tentýž
skutkový základ podřadil pod skutkovou podstatu trestného činu pohlavního
zneužívání toliko podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Přitom není sporu o
tom, že obviněný věděl, že poškozená byla v době činu osobou mladší 15 let.
Dopustil se vůči ní brachiálního i kompulzivního násilí, které spočívalo jednak
v úderech otevřenou dlaní do hlavy a jednak v pohrůžkách umístěním do dětského
domova, pokud mu poškozená nebude po vůli a pokud jeho čin oznámí. Tímto
způsobem si na ní vynutil různé sexuální praktiky podrobněji popsané ve výroku
napadeného rozsudku, opakovanou soulož nevyjímaje. V příčinné souvislosti s
tímto jednáním se pak u poškozené vyvinula posttraumatická stresová porucha,
která ji omezila v běžném způsobu života, narušila její psychosexuální vývoj a
v tomto smyslu představuje těžkou újmu na zdraví podle § 89 odst. 7 písm. ch)
tr. zák. Celý skutkový děj byl zároveň zahrnut zaviněním obviněného ve formě
přímého úmyslu, vznik posttraumatické stresové poruchy pak nedbalostním
zaviněním, což však vzhledem k ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. k naplnění
znaku kvalifikované skutkové podstaty postačuje.
Státní zástupce připomněl, že odvolací soud vyslovil pochybnosti o vypovídací
hodnotě svědeckých výpovědí poškozené, která se měla snižovat vzhledem k
časovému odstupu od spáchání činu. Takovou úvahu považuje dovolatel za případně
akceptovatelnou u svědků, kteří nejsou v postavení poškozené osoby a na kterých
se obviněný žádného sexuálního násilí nedopustil. Pro poškozenou však
inkrimimované jednání představovalo silně traumatizující zážitek, který u ní
vedl až ke vzniku posttraumatické stresové poruchy s dlouhodobými, možná
celoživotními následky. Jestliže věrohodnost její výpovědi přesto nebyla žádným
objektivním důkazem zpochybněna a její obecná věrohodnost je dokumentována i
závěry vypracovaného znaleckého posudku, pak není důvod pravdivost jejích
tvrzení relativizovat. Úvahy odvolacího soudu o nižší intenzitě použitého
násilí ze strany obviněného pak považuje státní zástupce - z hlediska právní
kvalifikace - za zcela irelevantní. Zákon totiž u trestného činu znásilnění
žádnou vyšší intenzitu násilí nevyžaduje. Postačí, pokud obviněný násilí užil,
a to s úmyslem donutit poškozenou k souloži či jinému obdobnému pohlavnímu
styku. Míra násilí je nepodstatná, zvláště když k naplnění znaků trestného činu
znásilnění postačuje i samotná pohrůžka bezprostředním násilím. Význam pro
právní kvalifikaci skutku nemají ani odvolacím soudem vyslovené pochybnosti k
otázce, proč poškozená nekladla obviněnému větší odpor. Absence výraznější
obrany poškozené zde vyplývala z věkového rozdílu mezi ní a obviněným, který
byl navíc jejím otčímem. Vědomí marnosti případného fyzického odporu, když
poškozená byla svěřena dozoru obviněného, a proto na něm i závislá, bylo dále
umocněno obavou před stupňováním brachiálního násilí. O tom podle státního
zástupce nelze v daném případě pochybovat.
Dokonce i za předpokladu, že by zjištěný skutek bylo namístě právně
kvalifikovat pouze jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 tr. zák.,
dopustil se odvolací soud pochybení v tom směru, že vadně aplikoval ustanovení
§ 88 odst. 1 tr. zák. a při vlastním právním posouzení skutku nepřihlédl ke
vzniku těžké újmy na zdraví poškozené. Státní zástupce odmítl konstrukci
odvolacího soudu, podle níž by okamžik trestního oznámení ve vztahu k délce
doby uplynulé od spáchání skutku měl mít vliv na stupeň společenské
nebezpečnosti pachatelova činu. Jestliže v příčinné souvislosti s jednáním
obviněného došlo ke vzniku těžké újmy na zdraví poškozené, pak se podle
státního zástupce jedná o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, ke
které je soud povinen přihlížet, nejsou-li dány jiné výjimečné okolnosti, které
podstatně snižují stupeň společenské nebezpečnosti stíhaného skutku. To, že
trestní oznámení bylo podáno až s delším časovým odstupem od jeho spáchání,
zcela jistě takovou výjimečnou okolností není. Uvedená skutečnost mohla být
zohledněna maximálně při úvahách o výši ukládaného trestu.
Závěrem dovolání státní zástupce poukázal i na formální vadu výroku rozsudku
odvolacího soudu, pokud opomněl samostatným výrokem podle § 256 tr. ř.
zamítnout odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného, jakkoli z
odůvodnění rozsudku vyplývá, že jejím námitkám uplatněným v řádném opravném
prostředku věcně nevyhověl. Absence tohoto výroku pak způsobila, že státní
zástupce nemohl v dovolání uplatnit i důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř.
Z výše uvedených důvodů pak uzavřel své dovolání návrhem, aby Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání konaném za použití § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., ad 1)
podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr.
ř., v celém rozsahu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013,
sp. zn. 2 To 22/2013, zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a ad 2) podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Souhlas s projednáním
věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce i pro případ, že by
Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem
než způsobem předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně v rámci postupu podle § 265h odst. 2
tr. ř. zaslala dovolání nejvyššího státního zástupce obviněnému a dovolání
obviněného nejvyššímu státnímu zástupci s upozorněním, že se k nim mohou
vzájemně vyjádřit.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím pověřené státní zástupkyně Nejvyššího
státního zastupitelství přípisem ze dne 27. 9. 2013 sdělil, že tohoto svého
oprávnění nevyužije a k dovolacím námitkám obviněného se věcně vyjadřovat
nebude. Vyjádřil toliko souhlas s projednáním dovolání obviněného v neveřejném
zasedání.
Obviněný F. V. v rámci svého vyjádření k dovolání státního zástupce předně
znovu zdůraznil, že se žádného protiprávního jednání vůči poškozeným a L. Š.,
tehdy V., které by mohlo být kvalifikováno jako trestný čin, nedopustil.
Dovolání státního zástupce proto považuje za nedůvodné. Pokud státní zástupce
namítl, že skutek popsaný pod bodem ad 1/ výroku o vině z rozsudku soudu
prvního stupně, o němž následně rozhodoval i odvolací soud, měl být právně
posouzen jako trestný čin znásilnění, založil podle obviněného svůj mimořádný
opravný prostředek na zpochybnění ve věci učiněných skutkových zjištění, resp.
na vlastním, od obou soudů zcela odlišném hodnocení provedených důkazů, což v
rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obecně činit nelze.
Hmotně právní námitku státního zástupce směřující proti vadnému výkladu
ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. odvolacím soudem pak obviněný považuje za
zjevně neopodstatněnou. Odvolací soud podle jeho názoru postupoval v souladu se
zákonem, jestliže značný časový odstup mezi údajným spácháním trestného činu,
jeho oznámením a odsuzujícím rozsudkem zohlednil nejen při výměře ukládaného
trestu, ale i při posouzení, zda okolnost podmiňující použití vyšší trestní
sazby (zde vznik těžké újmy na zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy
u poškozené) podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. K
námitce státního zástupce, že odvolací soud nepostupoval formálně správně,
pokud samostatným výrokem podle § 256 tr. ř. nezamítl odvolání státní
zástupkyně, obviněný odkázal na stanovisko trestního kolegia tehdejšího
Nejvyššího soudu ČSR, č. j. Tpj 45/84, podle nějž odvolací soud v případě, kdy
na základě odvolání státního zástupce i obžalovaného ruší napadený rozsudek a
sám ve věci rozhoduje, nemůže nikdy (tedy ani zčásti) podle § 256 tr. ř.
odvolání státního zástupce zamítnout.
V daném případě jsou tak podle obviněného dány důvody k tomu, aby Nejvyšší
soud dovolání státního zástupce jako nedůvodné podle § 265j tr. ř. zamítl, a to
v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí
soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Obviněný F. V. je podle §
265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro
nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Obě
dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr.
ř.), v případě obviněného prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d
odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti
předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř.
Shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm.
a) tr. ř. a dílem podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
per analogiam, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně vytvořil svým
rozhodnutím, kdy podaným odvoláním v požadovaném rozsahu nevyhověl, takový
procesní stav, jakoby odvolání v této části de facto zamítl.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které
nejvyšší státní zástupce a obviněný svá dovolání opírají, lze podřadit pod
dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), na který oba
odkazují.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se obecně není možné domáhat např.
přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, nebo
vytýkat jiná procesní pochybení, pokud neměla zásadní a bezprostřední vliv na
správnost hmotně právního posouzení skutku.
Se zřetelem k obsahu výše uvedeného hmotně právního dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno dovodit, že mu neodpovídá procesní
námitka obviněného ve vztahu k bodu ad 3/ výroku o vině z rozsudku soudu
prvního stupně, podle níž jsou věcný a časový popis tam uvedeného skutku
natolik odlišné od jeho popisu v usnesení o zahájení trestního stíhání, že již
došlo rozhodnutím soudu k porušení zásady zachování totožnosti skutku (§ 220
odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud k této námitce pouze jako obiter dictum dodává, že soud prvního
stupně postupoval vytýkaným způsobem veden snahou upřesnit skutkové okolnosti,
tzn. uvést dobu a způsob, jakým obviněný působil na vůli poškozených, aby vzaly
trestní oznámení týkající se jeho pohlavního zneužívání tehdy nezletilé zpět,
do souladu s obsahem provedeného dokazování v hlavním líčení. Požadavek
zachovat totožnost skutku tím přitom nijak neporušil. Obecně platí, že na
zachování totožnosti žalovaného skutku nemají vliv změny v okolnostech, které
jej pouze individualizují, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena.
Proto na podstatě skutku nic nezmění například upřesnění data spáchání
trestného činu a způsobu jeho provedení, jak k tomu došlo v nyní projednávaném
případě. V podrobnostech lze v tomto směru odkázat i na výstižné vysvětlení
dané problematiky odvolacím soudem na str. 5/6 odůvodnění napadeného rozsudku.
Pokud jde o výrok o vině trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst.
1, odst. 2 tr. zák. z rozsudku odvolacího soudu, obviněný F. V. s odkazem na
výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem
skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy
učiněná skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých
hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně
na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení
provedených důkazů. Soudům obou stupňů v zásadě vytkl, že v rozporu se zásadou
in dubio pro reo při zjišťování skutkového stavu věci neakceptovaly jeho
obhajobu, podle níž z pohlavního zneužívání tehdy nezletilé byl touto
poškozenou a její matkou L. V. obviněn křivě, toliko ze msty. Jinými slovy, že
oba soudy vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl
namístě. V důsledku toho měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který
neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení obviněný
(dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku. Nelze tedy
pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem v této části
primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového
stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5,
odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky ovšem
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil i se zřetelem k názoru opakovaně vyslovenému
v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že je při něm nutno vždy brát v úvahu
ústavně zaručená práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj.
přihlížet i k vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného
rozhodnutí, byť nespočívají přímo v chybném hmotně právním posouzení skutku
nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Mezi tyto vady nepochybně
patří existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým stavem věci v soudy
dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního
soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též
usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem
dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí
vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají
žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou
dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené rozhodnutí soudu druhého stupně ani
jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně v dovolatelem vytýkaném směru
netrpí. Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak
jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah
a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti
vzal ve vztahu k obviněným popíranému jednání za prokázané. Otázce věrohodnosti
výpovědí poškozené i svědkyně L. V. věnoval náležitou pozornost a přesvědčivě
zdůvodnil, proč o pravdivosti jejich tvrzení neměl důvodných pochybností a proč
naopak konstantní obhajobu obviněného považoval za účelovou, vedenou snahou se
z trestné činnosti vyvinit (viz zejména str. 15 dole až 20 odůvodnění
rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.)
zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní
projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, pokud
jde způsob, jakým obviněný nakládal s poškozenou v období od poloviny roku 2001
do 29. 10. 2003, neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona
dostatečně zdůvodnil (viz pasáž na str. 6 až 8 shora napadeného rozsudku).
Nelze tedy říci, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly
skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto
směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
K dovolatelem vytýkanému neprovedení některých navrhovaných důkazů, zejména pak
výslechem jeho rodičů F. V. a M. V., Nejvyšší soud podotýká, že v § 2 odst. 5
tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru
důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu
určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy
je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování
doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik
jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které
mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový,
nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení
založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence.
Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§
2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude
objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z
hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého
odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134
odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp.
zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně splňují,
neboť oba soudy v nich dostatečně zdůvodnily, proč k navrhovanému doplnění
dokazování nepřistoupily (viz str. 28 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně
a str. 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Právně relevantně uplatnil obviněný deklarovaný důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. toliko námitkou, že jednání, tak jak bylo popsáno
ve výroku o vině pod bodem ad 2/ z rozsudku soudu prvního stupně, nevykazuje
zákonné znaky trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1
písm. a) odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť především není zřejmé, jak by
inkriminovaným způsobem mohl poškozenou svádět k nemravnému způsobu života, a
kromě toho se předmětného jednání nedopouštěl po delší dobu.
Nejvyšší soud však uvedené námitce nepřiznal dovolatelem přisuzované
opodstatnění.
Trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), odst. 3
písm. b) tr. zák., ve znění účinném v době spáchání stíhaného činu, se dopustil
pachatel, který vydal, byť i z nedbalosti, osobu mladší než osmnáct let
nebezpečí zpustnutí tím, že ji sváděl k nemravnému životu a pokračoval v
páchání činu po delší dobu. Znak vydání nebezpečí zpustnutí je naplněn,
osvojuje-li si osoba mladší osmnácti let v důsledku jednání pachatele škodlivé
návyky, povahové rysy, případně sklony a zájmy. Uplatnění trestní odpovědnosti
bude proto namístě tam, kde v důsledku pachatelova působení vzniklo reálné
nebezpečí, že osoba mladší osmnácti let se bude chovat například promiskuitně a
pohlavně nevázaně. Nemravným životem se rozumí život vedený v rozporu se
zásadami morálky. Svádění k takovému nemravnému způsobu života je pak nutno
chápat šířeji než přímé vyzývání, ať slovem nebo skutkem, nýbrž i takové
jednání pachatele před osobou mladší osmnácti let, které může u ní, a to i při
jejím pasivním chování, vyvolat takové zájmy a návyky, které zpravidla vedou k
nemravnému životu. Nezáleží na tom, zda osoba mladší osmnácti let již před
takovým jednáním pachatele nemravný život vedla, poněvadž jednání pachatele v
ní tyto negativní návyky utvrzuje a posiluje. Znak pokračování v páchání činu
po delší dobu bude naplněn za předpokladu, že pachatel jedná výše uvedeným
způsobem po dobu řádově několika týdnů či měsíců. Přitom platí, že čím méně
intenzivní bude posuzované ohrožování mravní výchovy osoby mladší osmnácti let,
tím delší dobu bude muset takové jednání trvat, aby došlo k naplnění této
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, a naopak.
Jsou-li výše uvedená teoretická východiska aplikována na nyní posuzovaný
případ, lze konstatovat, že právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem ad 2/
výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu ohrožování
výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. byla
zcela namístě.
Ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že obviněný si po dobu delší šesti
měsíců počínal vůči poškozené, tehdy čtrnáctileté, na jejíž výchově (se
souhlasem její matky) se podílel, tak, že ji nejméně 4x osahával přes oděv na
prsou, nejméně třikrát jí stáhl kalhotky pod hýždě, zvedal jí tričko a pronášel
k ní opakovaně nevhodné vulgární intimní poznámky. Poněkud nepřesný a neúplný
popis inkriminovaného skutku ve výrokové části rozsudku však v daném případě
nebyl takovým pochybením, aby měl vliv na správnost právního posouzení jednání
obviněného (dovolatele). Poškozená totiž ve své výpovědi explicitně jednotlivé
výroky obviněného, vyznačující se silným sexuálním zaměřením a určené k
působení na její osobu, dostatečně podrobně popsala.
Soudem zjištěné úmyslné jednání obviněného vůči dívce, která v té době
nedosáhla ani věku patnácti let, ve svém souhrnu nepochybně bylo způsobilé
vážně ohrozit její citový vývoj a především zdeformovat její postoje v otázkách
intimního partnerského soužití či sexuálního života vůbec. Poškozenou, za jejíž
výchovu obviněný dobrovolně převzal odpovědnost, svým jednáním ochudil o
přirozený postupný rozvoj představ, myšlenek a fantazií ve věcech milostných
(erotických), jimiž běžně prochází zdravý člověk (dítě). To pak mohlo u
poškozené vést k citové rezervovanosti v dané oblasti nebo dokonce k osvojení
si v sexuální sféře takových návyků či „hodnot“, které mohly její budoucí
chování dostat do rozporu nejen se zájmy morálky, ale i se zájmy společnosti
chráněnými trestněprávními předpisy. Obviněný si shora uvedeným způsobem
počínal po dobu více než šesti měsíců (tj. po delší dobu), a to vůči nezletilé,
která byla aktuálně v pubescentním věku, kdy mohla jeho nevhodné počínání a
vulgarity vnímat zvláště citlivě a kdy byla k osvojení si společensky
neakceptovatelných vzorců chování nejnáchylnější.
Obviněnému nelze přisvědčit ani v poukazu na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 3. 7. 1991, sp. zn. 5 To 25/91, publikované pod R 47/1992 SbRt. V citovaném
rozhodnutí byla totiž řešena zcela odlišná otázka, a to zda lze pod skutkovou
podstatu trestného činu podle § 217 tr. zák. podřadit jednání pachatele, který
hrubým způsobem nutil dvanáctiletou dívku k tomu, aby se podvolila jeho
sexuálně deviantnímu chování, což u ní vyvolalo těžkou újmu na zdraví v podobě
mučivých fyzických a psychických útrap, jestliže takové jednání bylo zároveň
podřaditelné pod skutkové podstaty trestných činů pohlavního zneužívání podle §
242 tr. zák. a vydírání podle § 235 tr. zák.
Nejvyšší státní zástupce uplatnil zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. právně relevantně námitkou, že jednání obviněného vůči
poškozené - tak jak bylo zjištěno soudy obou stupňů a shodně popsáno ve
výrocích o vině v jejich rozhodnutích - vykazuje zákonné znaky trestného činu
znásilnění (§ 241 tr. zák.) spáchaného na osobě mladší než patnáct let a nikoli
trestného činu pohlavního zneužívání (§ 242 tr. zák.), jak soudy předmětný
skutek nesprávně posuzovaly.
Se zřetelem k argumentaci uplatněné dovolatelem v neprospěch obviněného
neshledal Nejvyšší soud důvody pro odmítnutí dovolání, a proto podle § 265i
odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí odvolacího
soudu, proti kterým bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež v něm
byly relevantně uvedeny, jakož i řízení napadenému výroku předcházející. Dospěl
přitom k závěru, že dovolání je důvodné.
Trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném v době
spáchání skutku, se dopustil pachatel, který násilím nebo pohrůžkou
bezprostředního násilí donutil jiného k souloži nebo k jinému obdobnému
pohlavnímu styku. Za násilí ve smyslu § 241 odst. 1 tr. zák. je nutno považovat
použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení
vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení soulože nebo jiného
obdobného pohlavního styku proti její vůli. Pohrůžka bezprostředního násilí je
pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený
vůli útočníka. Zpravidla bývá vyjádřena výslovně, ale postačí i konkludentní
jednání, je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí bude uskutečněno
ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Donucením jiného k souloži nebo
jinému obdobnému pohlavnímu styku se pak rozumí překonání jeho vážně míněného
odporu nebo podlehnutí jiného při poznání beznadějnosti kladení odporu.
Výsledkem vykonaného násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí je, že
napadená osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu, popř. projeveném odporu
upustí od dalšího odporu (v právní nauce k tomu srov. např. Šámal P. a kol.:
Trestní zákon, komentář II. díl, 6. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck,
Praha 2004, str. 1411 a 1412).
Jestliže k naplnění formálních znaků trestného činu znásilnění postačí, aby
pachatel donutil jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku již
samotnou pohrůžkou bezprostředního násilí, lze z toho per arg. a minori ad
maius dovodit, že tento trestný čin, bude tím spíše spáchán za použití síly byť
i jen v malé intenzitě. Tato míra (intenzita) násilí užitého pachatelem bude
mimo jiné závislá na psychickém stavu a fyzické dispozici napadené oběti. K
překonání odporu nezletilé osoby, resp. dítěte proto nebude zpravidla zapotřebí
většího násilí. V obecné rovině je přitom třeba vzít v úvahu, že stupeň užitého
násilí je z hlediska právní kvalifikace jednání jako trestného činu znásilnění
irelevantní. Postačí, pokud pachatel násilí užil (ať již v jakékoliv intenzitě)
s úmyslem překonat vážně míněný odpor oběti donutit ji k souloži nebo k jinému
obdobnému pohlavnímu styku.
Těmito výkladovými postuláty se při svém rozhodování neřídil již soud prvního
stupně, když jednání obviněného spočívající mimo jiné v tom, že ve školním roce
2001/2002 s poškozenou, navštěvující 7. třídu základní školy, opakovaně
souložil, a to přes její nesouhlas, k čemuž ji donutil tak, že ji podle
zjištění soudu udeřil otevřenou dlaní do hlavy a držel ji přitom za ruce,
neposoudil jako trestný čin znásilnění s odůvodněním, že se „ nejednalo o
takovou intenzitu násilí“, aby právní kvalifikaci jednání obviněného jako
trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. bylo
nutno zvažovat (viz str. 27 odůvodnění rozsudku).
Soud druhého stupně pak při úvahách o správnosti právní kvalifikace předmětného
skutku zašel ještě dál, když vedle požadavku na dostatečnou intenzitu násilí ze
strany obviněného vázal možnost (resp. nemožnost) právního posouzení jeho
jednání jako trestného činu znásilnění také na chybějící zjištění, jak velký
odpor poškozená obviněnému kladla (str. 8 napadeného rozsudku).
Kromě toho, že zákon nevyžaduje, aby oběť znásilnění kladla pachateli jakýkoli
fyzický odpor, když postačí pouze její vážně (třeba jen verbálně) míněný
nesouhlas se souloží nebo jiným pohlavním stykem, je nutno brát zřetel také na
to, že poškozená byla v době spáchání činu dítětem, zatímco obviněný dospělým
mužem, nadto jejím otčímem, jehož dozoru byla se souhlasem matky svěřena a byla
na něm závislá i výživou. Obviněný přitom vůči ní neváhal užít brachiálního
násilí ve chvíli, kdy mu dávala najevo, že se mu nepodrobuje dobrovolně.
Spekulace o tom, zda poškozená měla snad „lépe a intenzivněji nesouhlasit“ či
mohla udělat fyzicky víc proto, aby obviněný nedosáhl svého cíle, tj.
pohlavního styku, jsou zde zcela nadbytečné a bezpředmětné.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud z
podnětu důvodně podaného dovolání nejvyššího zástupce rozhodl za podmínek §
265p odst. 1 tr. ř. tak, že podle § 265k odst. 1,odst. 2 tr. ř. zrušil napadený
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 2 To 22/2013, ve
výroku, jímž byl obviněný F. V. uznán vinným trestným činem pohlavního
zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č.
140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009), a ve výroku o trestu. Současně zrušil
i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2012, č. j. 1 T 33/2012-488,
ve výroku, jímž byl obviněný F. V. uznán vinným pod bodem ad I/ trestným činem
pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zák., a ve
výroku o trestu. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také všechna
další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak
Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Dovolání obviněného Nejvyšší soud samostatným výrokem podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud ve věci rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném
zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném
zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy se soud prvního stupně bude muset v intencích
zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu věcí znovu zabývat a v rozsahu zrušení
ji znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení bude vázán právním názorem,
který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s
odst. 1 tr. ř.). Jde v podstatě o to, aby odstranil a napravil zjištěnou vadu v
právním posouzení jednání (skutku) obviněného, které - v podobě jak bylo soudem
prvního stupně zjištěno a stručně formulováno ve výroku o vině (bod I/)
odsuzujícího rozsudku a převzato do pozdějšího rozsudku odvolacího soudu -
nepochybně vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění
minimálně podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Své závěry ke všem shora naznačeným otázkám soud ve svém novém rozhodnutí v
rozsahu předpokládaném v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyloží a
odůvodní. Za předpokladu, že by (např. po doplnění dokazování) hodlal setrvat v
názoru, že obviněný se vůči poškozené dopustil jednání, ve kterém - ve vztahu k
sexuálním aktivitám (zde souloži) - chyběl prvek užití násilí a zakládá tudíž
jeho trestní odpovědnost toliko za trestný čin pohlavního zneužívání podle §
242 tr. zák., musel by skutek tomu odpovídajícím způsobem nově formulovat.
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody
uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu
zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Ustanovení o vazebním zasedání (§ 73d až 73g
tr. ř.) se v tomto případě neužijí.
Bylo zjištěno, že obviněný F. V. k dnešnímu dni vykonává trest uložený mu
napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 2 To
22/2013. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud tento rozsudek ve výroku o trestu
zrušil, odpadl pro další výkon tohoto trestu zákonný podklad. Ve výroku o
trestu byl zároveň zrušen i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10.
2012, č. j. 1 T 33/2012-488. Proto bylo pod bodem IV) usnesení Nejvyššího soudu
rozhodnuto o vazbě obviněného, a to tak, že podle § 265l odst. 4 tr. ř. se bere
do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř., neboť je dána důvodná
obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul dalšímu trestnímu stíhání
nebo trestu. Své rozhodnutí Nejvyšší soud neučinil pouze na podkladě trestní
sazby stanovené trestním zákonem na trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 3
tr. zák., která činí 5 až 12 let. Vyjma skutečnosti, že obviněný je ohrožen
vysokým trestem odnětí svobody, vzal v úvahu také to, že soudy učiněná
dosavadní skutková zjištění důvodně nasvědčují tomu, že shora uvedený závažný
trestný čin spáchal. Navíc nelze pominout, že obviněnému bude ukládán úhrnný
trest za souběh několika závažných úmyslných trestných činů, přičemž pro
některé z nich byl již pravomocně uznán vinným. Účelu vazby přitom jiným
opatřením dosáhnout nelze. Vzetí do vazby zároveň nebrání ustanovení § 68 odst.
1 tr. ř. ani § 68 odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler