3 Tdo 1197/2013-30
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2013 o
dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného O. M.,
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 12/2013 ze dne 27. února
2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 10 T 9/2012, t a k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. 10 T
9/2012, byl obviněný M. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví z omluvitelné
pohnutky podle § 146a odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.,
trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), který byl
spatřován ve skutečnosti, že „dne 17. 2. 2010 v době kolem 00:15 hodin v P.,
ulici N., přišel obžalovaný O. M., do zdejší restaurace S. r., sdělil
obsluhujícímu A. T., že čeká na kamaráda a posadil se na židli za vchodovými
dveřmi, načež kolem 00:30 hodin vešli do této restaurace poškozený A. Z.,
poškozený S. B., M. S. a R. M., a chtěli si objednat pití, na což jim A. T. sdělil, že podnik už bude zavírat a již nepřijímají objednávky, jmenovaní tedy
začali opouštět restauraci a při odchodu vznikl mezi obžalovaným M., poškozeným
Z. a poškozeným B. slovní konflikt, obžalovaný poté s oběma jmenovanými vyšel
na ulici, kde již stál svědek M. a kam z restaurace vycházel svědek S., zde
pokračovala slovní roztržka mezi zúčastněnými, načež v době kolem 00:50 hodin,
na základě předchozí telefonické žádosti obžalovaného, přijel se svým vozidlem
Huyndai Elantra, před tuto restauraci I. K., obžalovaný, který při příjezdu
tohoto vozidla stál s ostatními zúčastněnými na chodníku před uvedenou
restaurací, nasedl do vozidla I. K. na místo spolujezdce, kde si z blíže
nezjištěného místa vzal zavírací nůž s nápisem „yong cheng“ v černošedomodrém
barevném provedení, délky čepele 95 mm, vystoupil z vozidla, a po krátké
chvíli, v rozrušení vyvolaném předchozím napadáním ze strany poškozených a
jejich hrubě urážlivými výrazy na adresu jeho matky a výhrůžkami, že je třeba
vše vyřídit ihned, reagoval na fyzické napadení ze strany poškozeného Z. dvěma
ranami nožem do rozhraní bederní a hýžďové krajiny vlevo zevně v čáře zadní
pažní a do zevní strany levého stehna, načež poškozený Z. začal utíkat směrem k
ulici N. P., obžalovaný M. se za ním rozběhl, poškozený Z. z místa utekl,
přičemž M. S. a R. M. zůstali stát na chodníku, ale poškozený S. B. se rozběhl
za obžalovaným M., který se po několika metrech běhu zastavil, v té chvíli byl
napaden poškozeným B., otočil se na něj a v průběhu následujícího fyzického
konfliktu jej zranil nožem tak, že ho zasáhl čtyřmi ranami do pravého třísla a
stehna, levého boku a předloktí, načež nastoupil do vozidla I. K. a z místa
činu uprchl, přičemž svým jednáním poškozenému A. Z. způsobil povrchní bodnou
ránu na rozhraní bederní a hýžďové krajiny vlevo zevně a bodnou ránu na zevní
straně levého stehna, tedy poranění ze soudně lékařského hlediska kvalifikované
jako drobné uškození na zdraví nedosahující závažnosti ublížení na zdraví, a
poškozenému S. B.
způsobil bodnou ránu pravého třísla, kde v průběhu bodného
kanálu došlo k dvojnásobnému porušení pravé kyčelní tepny a dalšímu porušení
pravé kyčelní žíly, dále mu způsobil bodnou ránu pravého stehna, povrchovou
bodnou ránu břicha na levém boku a bodnou ránu levého předloktí, kdy následkem
vícečetných bodných poranění, provázených velkou krevní ztrátou a na ni
navazující těžkou poúrazovou poruchou krevní srážlivosti, vedoucí již k
nekontrolovatelnému pokračování krvácení i z neporaněných cév, poškozený ve FN
Motol zemřel.“ Za výše uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání dvou let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s
dozorem. Dále mu byl zabrán zavírací nůž s nápisem „yong cheng“ v
černošedomodrém barevném provedení, délky čepele 95 mm.
O odvolání obviněného M. a příslušné státní zástupkyně rozhodl ve druhém stupni
Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 8 To 12/2013 ze dne 27. února 2013 tak,
že podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) z podnětu obou
podaných odvolání napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst.
3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. podle § 226 písm. b) tr. ř.
zprostil obžaloby pro skutek, který byl obžalobou kvalifikován jako zvlášť
závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku
spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v žalobním
návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal dovolání v neprospěch obviněného
M. nejvyšší státní zástupce, a to jako osoba oprávněná, včas a za splnění i
všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za
dovolací důvod označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V
důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nesouhlasí s
právním závěrem odvolacího soudu, že jednání obviněného bylo učiněno za splnění
podmínek nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku. Uvedl takto, že ze
skutkových zjištění soudů vyplývá, že jednání obviněného a poškozených se
rozpadalo na dvě časové fáze, přičemž z hlediska posouzení podmínek nutné
obrany je třeba na jednání obviněného nahlížet rozdílně právě v závislosti na
danou fázi konfliktu. To s tím, že toto rozhraničení je podstatné pro
posouzení, zda v danou chvíli přetrvávalo na straně poškozených postavení
útočníka. Poukázal na skutečnost, že prvotní fáze konfliktu, tedy ta fáze, jíž
se pokoušel obviněný smírně vyřešit, byla ukončena v podstatě tím, že obviněný
nastoupil do vozidla svědka K. a v tento časový okamžik, kdy se obviněný
nacházel ve vozidle, nelze další verbální projevy agrese poškozených považovat
za hrozící, či trvající útok, který by směřoval vůči obviněnému. Obviněný však
i přes tuto „přetržku“ konfliktu reagoval tak, že z vozidla (již ozbrojený)
vystoupil, aby konflikt „dořešil“, čímž došlo k eskalaci konfliktu. Vyjádřil
přesvědčení, že obviněný svým opětovným vstupem do konfliktu po vystoupení z
vozidla vyjádřil vůli v něm i nadále pokračovat. Za jednání v nutné obraně by
tak bylo možno považovat dle nejvyššího státního zástupce použití zbraně
poškozeným (správně zřejmě obviněným) v rámci prvotního fyzického napadení
obviněnými (správně zřejmě poškozenými) a naopak následné jednání obviněného je
třeba považovat za extenzivní exces, jenž aplikaci nutné obrany vylučuje. Zdůraznil, že obviněný poškozeného Z. pronásledoval i poté, co tento z místa
prchal a poškozený B. na obviněného zaútočil až poté, kdy tento právě
pronásledoval poškozeného Z., když takové jednání poškozeného B. lze
interpretovat, jako snahu pomoci druhému poškozenému. Také výpovědi ohledně
způsobu napadení obviněného poškozeným B. se liší. Co se týká hodnocení
psychického stavu obviněného, nejvyšší státní zástupce se přiklonil k právnímu
hodnocení soudu nalézacího, který podle jeho přesvědčení důvodně hodnotil
psychický stav obviněného toliko z hlediska privilegované skutkové podstaty
zločinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1, 5 tr. zákoníku s tím, že právě předchozí jednání poškozených bylo impulsem pro zjevně
iracionální jednání obviněného, který, ač útok obviněných (správně zřejmě opět
poškozených) netrval ani bezprostředně nehrozil, se ozbrojil nožem, aby
nastalou situaci dořešil, když předchozí jednání poškozených, kdy ze zcela
malicherných důvodů, resp.
v podstatě bezdůvodně, vyvolali roztržku s
obviněným, přičemž užili i zcela neakceptovatelných invektiv vůči matce
obviněného, lze přitom s ohledem na závěry znaleckého zkoumání obviněného
důvodně považovat za zavrženíhodné jednání poškozených. Uzavřel tedy, že
jednání obviněného bylo na místě posoudit jako zločin ublížení na zdraví z
omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1, 5 tr. zákoníku, a proto navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2012 (správně
2013) sp. zn. 8 To 12/2013 zrušil, a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, aby dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a
přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzovaném případě nutno
rozhodnout věc jiným způsobem, než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném
zasedání.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil obviněný M. prostřednictvím svého
obhájce. V tomto svém vyjádření uvedl, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze
považuje za spravedlivé, správné a zákonné. Podané dovolání podle jeho
vyjádření směřuje do rozhodovací činnosti odvolacího soudu, především do
ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Uvedl, že nejvyšší státní zástupce polemizuje
s tím, zda jednání v řádu minut se rozpadlo na dvě samostatné časové fáze, a
tedy tím, že usedl do auta, byl útok ze strany poškozených ukončen či nikoli,
když podatel zcela pomíjí fakt výhrůžek na adresu obviněného a neznalost
způsobů jednání projevů chování v této zahraniční komunitě. Popsal, že se sice
za poškozeným Z. rozběhl, avšak poté, co bylo zřejmé, že tento prchá a jeho
útok je odražen, pronásledovat jej přestal a otočil se s tím, že půjde zpět,
přičemž v tomto momentu byl napaden poškozeným B. Vyjádřil přesvědčení, že
podstatou podaného dovolání je posouzení, zda v konkrétním případě došlo v
průběhu jeho napadení k ukončení útoku ze strany B. a Z. nebo nedošlo a v
případě, že nedošlo, je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné. Pokud by
mělo být považováno za správné tvrzení státního zástupce, pak by tento musel
vysvětlit jednání a projevy útočníků v této fázi jejich jednání a především
nade vší pochybnost doložit, že by nikdy následně nedošlo k fyzickému útoku z
jejich strany vůči osobě obviněného a že toto jejich jednání a hrozbu
trvajícího útoku mohl obviněný vnímat jinak. Obviněný uvedl, že podle jeho
názoru tento útok z jejich strany nikdy nepominul, nadále trval, nebyl ukončen
a hrozba pokračování v útoku nadále plně hrozila. Navrhl, aby Nejvyšší soud
podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací
důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění,
pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze
přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o
dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a
následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod
domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí
vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které
bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska předmětného dovolacího důvodu je tak stěžejní námitka dovolatele
(nejvyššího státního zástupce) spočívající v tvrzení, že v daném případě se
nejednalo o případ nutné obrany, ale jednání obviněného M. je nutno posoudit
jako zločin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1,
odst. 5 tr. zákoníku, uplatněna právně relevantně, současně však není důvodná.
K této námitce je tedy namístě uvést následující:
Podle ustanovení § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo
odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem,
není trestným činem. Podle odst. 2 téhož ustanovení nejde o nutnou obranu,
byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Z provedených skutkových zjištění zřetelně vyplynulo, že to byli právě
poškození, kdo byli iniciátorem konfliktu s obviněným. Přitom obviněný se
snažil o smírné vyřešení vzniklého konfliktu (vyvolaného poškozenými), nabízel
jim, že toto řešení odloží na druhý den, nabízel jim podanou ruku. Poškození
jakékoli smírné vyřešení konfliktu zjevně odmítali. Tyto skutečnosti byly
potvrzeny několika svědky, kteří se v tu dobu v baru nacházeli (obsluha A. T.,
A. S., M. S.). Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že poškození po odchodu
před restauraci pokračovali v hrubých verbálních urážkách vůči obviněnému a
jeho matce a obžalovaného provokovali. Poškozený B. jej přitom napadl i fyzicky
ještě předtím, než obžalovaný nastoupil do vozidla. Z učiněných skutkových
zjištění pak zjevně plyne, že obviněný nevystoupil z auta sám, pouze ze své
vlastní iniciativy, ale na přímé výzvy poškozených, kdy tito po něm stále
požadovali okamžité řešení vzniklého konfliktu (což ostatně potvrdil i M. S.,
přítel poškozených).
Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 189/2001 ze dne 24. 10.
2001 (uveřejněného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 13/2002
T-320) předpokladem jednání v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku není tzv.
subsidiarita. Proto tomu, kdo se dovolává nutné obrany, nelze její přiznání
odmítnout s poukazem na skutečnost, že se přímo hrozícímu nebo trvajícímu útoku
jiné osoby nevyhnul útěkem z místa konfliktu, přestože byl útěk možný.
Nelze tak souhlasit s názorem dovolatele, že událost, která se stala a která
měla na neštěstí fatální následky pro poškozeného B., lze rozdělit do dvou
samostatných částí, a to zjednodušeně řečeno do fáze konfliktu před tím, než
obviněný M. nasedl do přivolaného vozu a na fázi, kdy z tohoto auta opět
vystoupil. Je zřejmé, že po celou dobu tohoto konfliktu, byl obviněný víceméně
bezdůvodně napadán zejména poškozenými Z. a B. (kteří však přišli společně se
svědky S. a M. a obviněný je zcela oprávněně v rámci konfliktu vnímal jako
čtyřčlennou přesilu), jejich agresivitu potvrdili i další přítomní (nezaujatí)
svědci s tím, že obviněný se celou záležitost snažil urovnat smírně. I poté, co
nasedl do auta, byl vystaven jejich urážkám, výhrůžkám a výzvám k „řešení
konfliktu“. Za dané situace tak lze plně souhlasit s odvolacím soudem, že
obviněný toto jejich jednání považoval za trvající útok, který by mohl mít i
další následky a s ohledem na výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu tak
nelze tvrdit, že v danou chvíli měl možnost z místa konfliktu ujet s tím, že
pokud tak neučinil, se již nemůže dovolávat toho, aby jeho jednání bylo
posouzeno jako jednání v nutné obraně. Naopak nelze souhlasit se soudem prvního
stupně, že ve vztahu k poškozenému B. nejde nutnou obranu dovodit s tím, že by
obviněnému v případné rvačce pouze „rozbil ústa“. Je nutno zdůraznit, že
obviněný byl poškozenými napadán, tito byli v početní přesile a za popsaných
okolností, kdy použil v pro něj kritické a emočně vypjaté situaci nože, jako
prostředku obrany, nelze tento stav bagatelizovat tím, že by mu hrozilo pouze
„rozbití úst“, případně že by ostatní svědci zabránili poškozenému B. „v
nějakém smrtícím útoku, pokud by ve rvačce obž. M. podlehl tak, že by nebyl
schopen se dále bránit.“
V posuzované věci lze také odkázat na několik judikatorních rozhodnutí
týkajících se nutné obrany. Jedná se tak zejména o rozhodnutí Městského soudu v
Praze sp. zn. 7 To 202/94 ze dne 19. 12. 1994 (publikované pod č. 47/1995 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), podle kterého samotná skutečnost, že
obránce použije proti neozbrojenému útočníkovi zbraně, neznamená, že jde o
obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku.
Dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 1981, sp. zn. 3 To 2/1981, které
se zabývá proporcionalitou nutné obrany a z něhož mimo jiné vyplývá, že
skutečnost, že si někdo připraví na obranu proti hrozícímu a očekávanému útoku
zbraň, nevylučuje závěr, že jde o nutnou obranu. Přiměřenost obrany je také (s
ohledem na rozhodnutí publikované v časopise Trestní právo pod č. 804/2011)
nezbytné posuzovat z hlediska subjektivního stavu obránce, tedy tak, jak se
jevila obránci v době hrozícího nebo trvajícího útoku, a nikoli tak, jak se
později jeví osobám, které ji následně posuzují.
V souvislosti s výše uvedeným nelze pominout ani skutečnost, že prostředky
použité k obraně nemusí být ani přibližně stejné účinnosti jako prostředky
použité k útoku na zájem chráněný trestním zákonem. Intenzita obrany, a tedy
přiměřenost obrany intenzitě útoku, není totiž závislá na použitém prostředku,
ale na tom, jak tento prostředek obránce použije (srov. č. 41/1980 Sb. rozh.
tr.). Nelze tedy bez dalšího konstatovat (jak učinil soud nalézací), že pokud
použil obviněný proti poškozeným nůž, jednalo se o exces z nutné obrany.
Současně, též podle judikatury, nelze od obránce žádat, aby vyčkával a spoléhal
na náhodu, že škoda, která objektivně i podle jeho představ z útoku hrozí,
nenastane, a aby nepoužil přiměřené a dostupné prostředky obrany, aby hrozící
útok znemožnil a útočníka zneškodnil.
S ohledem na již řečené, tak nezbývá než uzavřít, že za situace, kdy podle (ve
věci) učiněných skutkových zjištění obviněný M. čelil sám napadání ze strany
většiny (přesily) čtyřčlenné skupiny, kdy tito útočníci nepřijali jeho nabídku
smírného řešení konfliktu, několikrát jej fyzicky napadli a i poté, co již
nastoupil do auta, po něm požadovali okamžité „řešení konfliktu“ (přičemž je
více než zřejmé, že toto řešení mělo být fyzického charakteru), když první jej
po vystoupení z auta napadl poškozený Z. a následně poté, co obviněný zahnal
tohoto poškozeného na útěk, jej napadl i poškozený B., lze souhlasit se závěry
odvolacího soudu, že obviněný M. jednal v nutné obraně ve smyslu § 29 tr.
zákoníku.
V předmětné věci nelze přehlédnout ani to, že obviněný poškozené (v rámci
obrany) bodal silou nikterak velké intenzity do míst, kde se nenachází životně
důležité orgány (ač mu v tom nic nebránilo), a tedy jeho snahu nezpůsobit jim
vážnější újmu na zdraví, ale pouze odvrátit útok poškozených na jeho osobu.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za
podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném
zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny
podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka