3 Tdo 1199/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24.
září 2008 o dovolání podaném obviněným P. R., proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 7 To 70/2008, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 3 T 58/2007, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 3 T 58/2007
byl obviněný P. R. uznán vinným jednak trestným činem útoku na veřejného
činitele podle § 155 odst. 1 písm. b) tr. zák. a trestným činem výtržnictví
podle § 202 odst. 1 tr. zák., které spáchal tím, že „dne 13. 2. 2007 kolem 8:25
hod. na P., na křižovatce ulic A. a L. přistoupil z levé strany ke služebnímu
vozidlu Policie ČR, začal s ním lomcovat, kopal do dveří a několikrát udeřil
pěstí do oken, v důsledku čehož vystoupil z vozu řidič, nstržm. T. P., a
obviněného vyzval, aby zanechal svého protiprávního jednání, obžalovaný vzápětí
udeřil poškozeného P. pěstí do oblasti nosu a levého oka, poškozený P. poté
zápasil s obžalovaným, stáhl jej na zem a pomoci hmatů, chvatů a úderů
sebeobrany se mu podařilo přiložit obžalovanému pouta, tomu všemu přihlížel
spolujezdec nstržm. F. P., který také pomáhal zklidnit obžalovaného, dále pěší
policejní hlídka, a sice nstržm. M. K., jakož i další tři osoby, které vyběhly
s herny T., a kterým svědci nstržm. P. a nstržm. K. zamezili účastnit se
incidentu“. Za tyto trestné činy byl obviněný podle § 155 odst. 1 tr. zák. a §
35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18
(osmnácti) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst.
1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku ve druhém stupni rozhodl
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 7 To 70/2008, jímž
podle § 259 odst. 2 tr. ř. per analogiam rozsudek soudu I. stupně z podnětu
odvolání poškozeného České republiky - Ministerstva vnitra, Policie ČR, Správy
hl. m. Prahy doplnil tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. shora citovaného
poškozeného odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní. Podle
§ 256 tr. ř. odvolání obviněného P. R. zamítl.
Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný P. R. následně
dovoláním, směřujícím proti výroku o vině i výroku o trestu z rozsudku soudu
prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění podaném prostřednictvím obhájce obviněný uvedl, že si je vědom
skutečnosti, že se v dovolacím řízení nelze domáhat přezkoumání skutkových
zjištění ani postupu soudu, jímž prováděl dokazování. Nicméně poukázal na
nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 219/03, I. ÚS 55/04, II. ÚS 1936/04, z
nichž vyplývá, že nelze připustit takovou restriktivní interpretaci ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aby nebylo v řízení o dovolání možno uplatnit
takovou vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění. Takový
postup by podle dovolatele vedl k právnímu stavu, kdy žádnou právní vadu, která
je podložena zpochybněním skutkového zjištění, by nebylo možno napravit.
Restriktivní postup Nejvyššího soudu spočívající v tom, že v rámci řízení o
dovolání náleží tomuto soudu toliko posouzení, zda ve výroku o vině skutková
věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahovala
všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, bez ohledu
na jakékoliv námitky týkající se právních vad řízení před soudy obou stupňů
uplatněné v dovolání a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v
odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán, je mimo rámec spravedlivého
procesu (nález Ústavního soudu IV. ÚS 216/04). Rozhodování žádného soudu se
nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce a to tím
spíše, že čl. 4 Ústavy ČR stanoví základní práva pod ochranu soudní moci.
Podle dovolatele nemohl odvolací soud správně trestní věc posoudit, když
dokazování bylo vedeno jednostranně a v rozporu se zásadami spravedlivého
procesu, zejména s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, čl. 90 a 95
Ústavy České republiky a čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatel má zato, že zejména v kauzách daného typu je nutno velmi pečlivě a
citlivě a s větší mírou opatrnosti přistupovat k hodnocení důkazů a
jednotlivých svědeckých výpovědí, zejména když důkazem trestné činnosti je
výpověď údajně napadeného policisty. Podle jeho názoru je také nasnadě, že
svědectví těchto osob (policistů) je vystaveno zvýšenému riziku výskytů prvků
falešné profesní solidarity. V této souvislosti uvedl, že byl zkrácen na svých
právech, neboť nebyl proveden výslech tří svědků, jejichž provedení od počátku
řízení navrhoval, výslech dovolatele, přesto, že byl veřejnému zasedání
přítomen a také nebyl zákonně proveden výslech poškozeného, byť bylo jeho
svědectví učiněné mimo hlavní líčení k důkazu přečteno, neboť o konání výslechu
mimo hlavní líčení nebyl dovolatel ani jeho obhájce vyrozuměn. S nevyslechnutím
navrhovaných svědků se soud první instance ani odvolací soud nevyrovnaly, když
přistoupily k tvrzení, že svědci navržení dovolatelem vyšli z herny až na samém
závěru konfliktu, byť pro takové závěry neměly podklady a přesto, že popis
skutku ve výroku rozhodnutí tyto osoby výslovně jako přihlížející konfliktu
uvádí. Neprovedením výslechu navrhovaných svědků došlo k narušení rovnosti
stran, neboť jsou to právě navržení svědkové, kteří vnímali počátek a celý
průběh incidentu z míst, ze kterých bylo možno pozorovat průběh a detaily
konfliktu. Jako důkaz mohly sloužit např. i následky na vozidle (např.
promáčknutí plechu, stopy po podrážce apod.), které však zajištěny nebyly, a
také vzhledem ke skutečnému průběhu děje být zajištěny nemohly. Rovněž se nelze
spokojit s tvrzením, že ke zranění poškozeného (mírnému otoku bez hematomu na
levé tváři) došlo na začátku incidentu a to úmyslně ze strany dovolatele.
Shora popsaným postupem nemohlo ze strany odvolacího soudu dojít ke zjištění
skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, tak jak má na mysli ustanovení
§ 2 odst. 5 tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení Městského
soudu v Praze za použití ustanovení § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. ř.
zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř.
vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“). Nejdříve uvedla, kdy je dán dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně uvedla, že skutkové námitky dovolatele by
mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
význam pouze v případě, pokud by bylo možno dospět k závěru o existenci
extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry
učiněnými soudy obou stupňů. V této souvislosti odkázala na nález Ústavního
soudu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž bylo zdůrazněno, že
rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně
zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry
obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními,
včetně úplné absence skutkových zjištění. Podle státní zástupkyně o takový
případ nejde, neboť soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí
právní závěry na rozboru provedených důkazů (viz str. 4, 5 rozsudku soudu
prvního stupně a str. 2 až 4 rozsudku soudu druhého stupně). Navrhla, aby
Nejvyšší soud České republiky podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání
odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas, aby toto
rozhodnutí Nejvyšší soud vydal podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je
namístě rozhodnutí jiné, souhlasila i s jiným způsobem rozhodnutí
specifikovaným v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., a to opět v
neveřejném zasedání.
Obviněný P. R. je podle § 265d odst. 1 písm. g) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájkyně (§ 265d
odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky ( dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda bylo dovolání podáno v zákonné dvouměsíční
dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a dále také to, zda jsou v předmětné
trestní věci splněny podmínky přípustnosti dovolání předpokládané v ustanovení
§ 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2
písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo
pravomocně rozhodnuto ve věci samé. V tomto směru dospěl Nejvyšší soud k níže
uvedeným závěrům.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g),
h) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen toliko z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z hlediska dovolacího důvodu nelze
proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu ustanovení § 2
odst. 5 odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a je povinen zjistit, zda je právní posouzení
skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě
trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Dále je nutno poznamenat,
že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným
opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních
a hmotně právních vad uvedených zejména v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. a
nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně
ani k přezkoumání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v
řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat,
popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném
prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále je Úmluva“) a čl. 2
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není tedy
třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém
případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska
uspořádání, zejména hlavního líčení, soudem zákonem určeným a také nejlépe
způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5,
odst. 6 trestního řádu, popřípadě do pozice soudu odvolacího projednávající
opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu
určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí
instanci plného přezkumu, nepředepisoval by velmi úzké vymezení dovolacích
důvodů (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS
73/03).
Zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do hodnocení důkazů
přichází v úvahu jen za situace, že by skutková zjištění byla v extrémním
nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (nález Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, I. ÚS 4/04). Není-li existence dovolacího důvodu
soudem zjištěna, není dána ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání
věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
V posuzovaném případě však o případ extrémního nesouladu nejde, byť dovolatel
výše uvedený nesoulad namítal a podaným mimořádným opravným prostředkem se
domáhal zrušení rozsudku odvolacího soudu s odkazem na porušení práva na
spravedlivý proces v kontextu ustanovení čl. 36 a 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také
s odkazem na čl. 90 a 95 Ústavy České republiky. Jeho námitky ve svém celku,
jak bude rozvedeno níže, nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro
rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily při
organizaci prováděného dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů.
Předně je třeba uvést, že obviněný v rámci dovolacích námitek znovu brojil
proti hodnocení důkazů a jejich neúplnosti, takže v rámci nich znovu uplatnil
zcela shodné skutečnosti, jako v rámci odvolacích námitek, když podle jeho
názoru nebyli vyslechnuti jím navrhovaní svědkové. Navíc poprvé, a to je třeba
zdůraznit, vyslovil v dovolání námitku týkající se nezákonnosti provedení
důkazu, tj. u hlavního líčení přečtení svědecké výpovědi poškozeného P., které
bylo konáno v jeho nepřítomnosti, toliko za souhlasu státní zástupkyně, byť o
tomto úkonu, tj. konání výslechu tohoto svědka, mimo hlavní líčení, nebyli
dovolatel ani jeho obhájce vyrozuměni, tak aby mohly využít svého oprávnění
výslechu svědka se zúčastnit.
Jak je patrno, obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. uplatnil námitky skutkové, event. procesní, pod které spadá i nezákonně
provedený výslech svědka P. mimo hlavní líčení podle ustanovení § 183a tr. ř.,
a jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj
prospěch. Následně ze změny skutkových zjištění poté vyvozoval, že odvolací
soud nemohl dospět k závěru o jeho vině ve smyslu ustanovení § 155 odst. 1 tr.
zák. a § 202 odst. 1 tr. zák.
V této souvislosti je třeba uvést, že soud prvního stupně na str. 3, 4 svého
odůvodnění uvedl, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného a
na str. 4 poté uvedl důvody, které jej vedly k zamítnutí návrhů obviněného na
doplnění dokazování výslechem dalších osob, a to s odůvodněním, že tyto osoby
se na místo činu dostavily až v době, kdy již konflikt probíhal, byl v podstatě
v závěru a nemohly by tedy svědčit o počátku konfliktu. Odvolací soud se poté
na straně 3 svého odůvodnění se závěry soudu prvního stupně, a to pokud jde o
rozsah provedených důkazů i použití svědectví svědka P. učiněné mimo hlavní
líčení, a to přečtením této výpovědi podle § 211 odst. 1 tr. ř. za souhlasu
státního zástupce plně ztotožnil, když takto provedený důkaz považoval za
zákonný. Tedy, byť námitka vztahující se k provedení shora uvedeného důkazu
nebyla v rámci odvolacího řízení obviněným uplatněna, odvolací soud se při
přezkumu řízení hodnocením tohoto provedeného důkazu zabýval, nicméně tento
důkaz vyhodnotil zcela vadně. Poprvé, a to je třeba zdůraznit, jak již bylo
uvedeno shora, vyslovil dovolatel námitku ve vztahu ke shora uvedenému důkazu
až v rámci dovolacích námitek uplatněných podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
když uvedl, že soudy nemohly z uvedeného svědectví vycházet, neboť o tomto
úkonu nebyli dovolatel ani jeho obhájce vyrozuměni.
V kontextu výše uvedeného, byť zákonnost provedení výslechu podle § 183a tr. ř.
a jeho následná použitelnost v rámci hlavního líčení je námitkou procesní, a
nelze ji tedy podřadit pod uplatněný dovolací důvod, Nejvyšší soud nad rámec
uvádí následující.
Z ustanovení § 183a odst. 1 tr. ř. mimo jiné vyplývá, že v řízení před soudem
může předseda senátu nebo jím pověřený člen senátu výjimečně, z důležitých
důvodů vyslechnout obviněného nebo svědka, znalce nebo provést jiný důkaz mimo
hlavní líčení nebo veřejné zasedání. Státní zástupce i obhájce obviněného,
kterého se takový úkon týká, jsou oprávněni se takového úkonu zúčastnit a být o
jeho konání včas vyrozuměni, ledaže nelze provedení úkonu odložit, a jejich
vyrozumění nelze zajistit. Z ustanovení § 183a odst. 3 tr. ř. poté vyplývá, že
má-li takový důkaz sloužit k rozhodnutí v hlavním líčení, veřejném nebo
neveřejném zasedání, musí v něm být v souladu se zákonem proveden.
Důležitými důvody mohou být situace, kdy se některá z předvolaných osob k
hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání nedostaví, a proto musí být zasedání
soudu odročeno, přestože jsou přítomni státní zástupce a obhájce. Navíc může
hrozit, že výslech takového svědka již nebude možno později provést, např. pro
dlouhodobou nepřítomnost na území republiky. Zákon v tomto ustanovení v
podstatě vymezuje pojem úkonu, jehož provedení pro stadium řízení před soudem
nelze odložit.
Právo obviněného zúčastnit se provádění takového úkonu vyplývá obecně z práva
obviněného na obhajobu (§ 2 odst. 13 tr. ř.) a je obdobou práva obviněného,
zúčastnit se na provádění vyšetřovacích úkonů, jak je pro stadium přípravného
řízení upravuje § 165 odst. 1 tr. ř. Účast obviněného není nezbytným
předpokladem provedení důkazu tímto způsobem, bude však v praxi, zejména v
případě, kdy obviněný nemá obhájce, vhodná, neboť má-li tento důkaz později
sloužit k rozhodnutí v hlavním líčení, veřejném nebo neveřejném zasedání, musí
v něm být proveden v souladu se zákonem.
Ustanovení § 183a odst. 3 tr. ř. poté doplňuje systematicky a komplexně celou
úpravu prováděných důkazů v řízení před soudem tak, aby při rozhodování o vině
obžalovaného, ať už je činěno v hlavním líčení či v rámci veřejného zasedání
před odvolacím soudem, bylo vycházeno ze stejných zásad. Jednou z takových
zásad je zásada, pod níž obviněný musí mít možnost nejméně jednou v trestním
řízení vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě (čl. 6 odst. 3 písm. d/
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Bylo by totiž v rozporu s
těmito principy, pokud by důkaz provedený, byť nezávislým soudem, avšak mimo
regulérní proces, byl bez dalších omezení použitelný též jako důkaz usvědčující
v dalším řádném soudním řízení.
Z trestního spisu (č. l. 41) bylo zjištěno, že výslech svědka P. (nesprávně je
uvedeno v úvodu jméno svědka jako „P.“) byl konán dne 17. 4. 2007 v 16 hodin u
Obvodního soudu pro Prahu 2, toliko za přítomnosti předsedy senátu. Dne 18. 4.
2007 došlo k nařízení hlavního líčení, k němuž byl mimo jiné předvolán jako
svědek i T. P., a to na den 16. 5. 2007 (č. l. 42). Z trestního spisu poté není
patrno, že by o tomto úkonu, tj. výslechu dne 17. 4. 2007, byli vyrozuměni
státní zástupce, obhájce obviněného, případně obviněný a také z něj nelze
zjistit, jaké důležité důvody k takovému postupu předsedu senátu vedly. Tímto
postupem a následně použitím tohoto svědectví ve smyslu ustanovení § 211 odst.
1 tr. ř., kdy byl tento výslech k důkazu za souhlasu státní zástupkyně v
nepřítomnosti obviněného, neboť bylo správně konáno řízení v jeho
nepřítomnosti, podle § 202 odst. 2, 3 tr. ř. proveden, bylo porušeno právo
obviněného na obhajobu a spravedlivý proces. Soudy tedy založily své právní
závěry o vině obviněného i na základě tohoto nezákonně provedeného důkazu.
Nicméně i přes toto procesní pochybení uplatněné v rámci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebylo možno v kontextu dalších důkazů
dovodit extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním závěrem soudu o
vině obviněného, jak toto dovodil obviněný v kontextu nálezů Ústavního soudu
pod sp. zn. IV. ÚS 219/03, I. ÚS 55/04, IV. ÚS 216/04. I pokud by toto
svědectví nebylo provedeno a soud by event. i od tohoto svědectví upustil,
neboť toliko soud rozhoduje o rozsahu dokazování nezbytně nutném pro
rozhodnutí, tak jak má na mysli ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., když není
povinen provádět všechny důkazy navrhované stranami a prohlašuje také
dokazování za ukončené, a pokud se v rámci svého rozhodnutí v souladu s
ustanovením § 125 tr. ř. vypořádá i s návrhy obviněného na doplnění dokazování,
mohl soud o vině obviněného, tak jak učinil, rozhodnout. Jak bylo zjištěno,
soud mohl a správně také vycházel ze svědectví dalších dvou příslušníků Policie
ČR, kteří byli na místě a celý konflikt obviněného s poškozeným sledovali od
jeho počátku (viz např. svědectví sv. Přerovského, který byl v autě společně s
poškozeným již v době, kdy obviněný počal proti autu útočit způsobem popsaným
ve skutkové větě napadeného rozsudku) a listinného důkazu, jakým bylo lékařské
potvrzení dokladující zranění svědka P. Tvrzení dovolatele o jakési „falešné
solidaritě“ příslušníků policie, kteří vypovídají jako svědkové pod sankcí
křivé výpovědi podle § 175 tr. ř. či křivého obvinění podle § 174 tr. zák. bez
dalších, konkrétně podložených skutečností, ale spočívajících toliko na
tvrzení, že např. nezajistili záznam z kamerového systému, nebo že nezajistili
stopy na vozidle, je pouhou spekulací, tak jako i tvrzení, že svědkové, kteří
vyšli z restaurace ke konci konfliktu, by mohli vinu obviněného zvrátit a
svědectví policistů znevěrohodnit.
S přihlédnutím ke shora uvedenému je tedy možno uzavřít, že dovolatel se
podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení soudy zjištěného
skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a
nikoli hmotně právním základě. Jak bylo uvedeno shora, extrémní nesoulad nebylo
možno dovodit, když učiněná skutková zjištění umožnila soudům v předmětné věci
přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé
a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Bylo tedy
možno uzavřít, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Poněvadž
Nejvyšší soud ve věci obviněného P. R. dospěl k závěru, že dovolání nebylo
podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s ustanovením § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný( § 265n tr. ř.)
V Brně dne 24. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka
Vypracovala:
JUDr. Eva Dvořáková