3 Tdo 120/2025

3 Tdo 120/2025-333

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2025 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné N. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, č. j. 12 To 59/2024-293, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 22/2023, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, č. j. 12 To 59/2024-293.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále též jen „okresní soud) ze dne 11. 5. 2023, č. j. 3 T 22/2023-241, byla obviněná N. M. (dále také jen „obviněná“) uznána vinnou zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustila tak, že (převzato z výroku rozsudku okresního soudu) dne 6. 10. 2022 v době od 19:30 hodin do 19:45 hodin v úmyslu odcizit konkrétní zboží vešla do volně přístupné prodejní plochy obchodního domu Hypermarket Albert na adrese XY, následně do své kabelky úmyslně vložila prací tablety Ariel Mountain spring v hodnotě 299 Kč, 3 kusy LED žárovky 9 W E27 v hodnotě 169 Kč a aviváž značky Coccolino Honeys v hodnotě 94,90 Kč – tedy věci v celkové hodnotě 563 Kč, poté v úmyslu vyhnout se placení prošla neoprávněně vstupními turnikety prodejny do prostoru za pokladnami bez zaplacení zboží, a to až ke vchodovým dveřím obchodu, kde byla následně zadržena pracovníkem ostrahy poškozeným Z.

M., narozeným XY, který ji již monitoroval z důvodu předchozí znalosti její osoby v rámci výkonu svého zaměstnání, načež po výzvě, ať mu obviněná ukáže tašku a po chycení obviněné za ruku, neboť se snažila utéci (oběhnout poškozeného M.), obviněná pustila své zavazadlo na zem s tím, že „nic nemá, nic na ní nemá“ a následně se pokusila poškozeného kopnout pravou nohou a pravou rukou se jej snažila udeřit v úmyslu přinutit pracovníka ostrahy, aby ji pustil, nezadržel a mohla z prodejny utéci a vyhnout se tak zadržení policejním orgánem, pracovník ostrahy poškozený M.

chytil obviněnou i za druhou ruku a přimáčkl ji k pultu s tím, že „když na ni nic nemají, tak počkají na policii“ a po uvolnění ruky obviněné, protože si stěžovala na bolest, obviněná N. M. opět v úmyslu přinutit pracovníka ostrahy, aby ji pustil a mohla z prodejny utéci a vyhnout se tak zadržení policejním orgánem, pravou rukou sáhla do pravé kapsy bundy, vyndala odtud pepřový sprej a tento za užití vulgárních nadávek nastříkala Z. M. do obličeje – v tu dobu poškozený M. přestal vidět, ale nechtěl, aby obviněná utekla, proto ji hodil na zem a zalehl ji, přičemž mu však obviněná stále stříkala pepřový sprej do očí a tento se obviněné nepodařilo vytrhnout ani za pomoci kolegy poškozeného, čímž poškozenému M.

obviněná způsobila poleptání rohovky a spojivkového vaku obou očí.

2. Za toto jednání a sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, za který byla pravomocně odsouzena trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 8. 2022, č. j. 15 T 106/2022-50, byl obviněné podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody na 2 roky a 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let za současného vyslovení dohledu a uložení přiměřené povinnosti podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradit dlužné výživné a způsobenou škodu. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest propadnutí věci – pepřového spreje. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 8. 2022, č. j. 15 T 106/2022-50, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Současně byla obviněná podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázána zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku 3 382 Kč.

3. Z podnětu odvolání obviněné rozhodl Krajský soud v Praze (dále též jen „krajský soud“) usnesením ze dne 24. 4. 2024, č. j. 12 To 59/2024-293, tak, že podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle § 222 odst. 2 tr. ř. předmětnou věc obviněné N. M. postoupil Městskému úřadu v Příbrami „k možnému projednání přestupku“. II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal nejvyšší státní zástupce (dále také jen „dovolatel“) dovolání v neprospěch obviněné. Odkázal v něm na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, a že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Dovolatel nejprve zrekapituloval důvody, jimiž odvolací soud odůvodnil zrušení rozsudku soudu prvního stupně a svůj následný výrok o postoupení věci Městskému úřadu v Příbrami, a s těmito vyslovil zásadní nesouhlas. Podle dovolatele v prvé řadě není zřejmé, jak odvolací soud dospěl k závěru, že jednání obviněné nevykazuje zákonné znaky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť veškerou argumentaci zaměřil výlučně na otázku nezákonnosti postupu poškozeného. Lze tak pouze spekulovat, že zřejmě usoudil, že obviněná nenutila poškozeného násilím, aby ji pustil ze zadržení (či opomenul ji zadržet, jak se podávalo v obžalobě), neboť jeho snaha o zadržení byla nezákonná a jednání obviněné tedy bylo nutnou obranou ve smyslu § 29 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k útoku poškozeného. S tím však nelze souhlasit.

6. Jestliže odvolací soud konstatoval, že s ohledem na typ zboží, který se v supermarketech prodává, a na velikost zavazadla obviněné muselo být poškozenému zřejmé, že hodnota odcizeného zboží nemohla dosáhnout 10 000 Kč, pak se jedná o pouhou důkazně nepodloženou spekulaci. Dokazování nebylo zaměřeno na zjištění, jaké nejdražší druhy zboží a v jaké konkrétní hodnotě se v daném obchodě prodávaly, ani na to, jaké byly rozměry takového zboží, či zda by se nějaké zboží v celkové hodnotě 10 000 Kč do příručního zavazadla obviněné vešlo.

Ve velkých obchodech typu hypermarket Albert se běžně prodávají i dražší druhy zboží, které nemusejí mít velké rozměry, například drobná elektronika, některé typy kosmetiky a podobně. Nelze přitom odhlédnout od toho, že obviněné se do tašky vešla mimo jiné krabice pracích tablet a láhev aviváže, což jsou věci svým balením poměrně velké. Dále je třeba upozornit, že obviněná se již v minulosti dopustila drobných krádeží, přičemž dne 1. 10. 2021 odcizila v obchodě Tesco zboží za 2 968,90 Kč, dne 1.

11. 2021 v prodejně DM drogerie zboží v hodnotě 1 997 Kč, dne 5. 1. 2022 v prodejně Teta zboží v hodnotě 4 399,70 Kč a dne 1. 3. 2022 v prodejně Billa zboží za 3 562 Kč. Za tato jednání byla přestupkově potrestána. Hodnoty odcizeného zboží v jednotlivých případech sice nikdy nedosáhly částky 10 000 Kč, ale jasně ukazují, že hodnota odcizených věcí i v běžných supermarketech nebo drogeriích může být v jednotlivých případech poměrně vysoká. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by poškozený v době zadržení obviněné věděl nebo mohl vědět, jaké konkrétní zboží a v jaké hodnotě obviněná odcizila.

Důvodné podezření ze spáchání trestného činu krádeže obviněnou tak v době jejího zadržení nebylo rozptýleno a poškozený proto mohl postupovat podle § 76 odst. 2 tr. ř. a obviněnou zadržet.

7. Krajský soud dále uvedl, že poškozený nemohl při úvaze o svém oprávnění zadržet obviněnou zvažovat jiná právní hlediska stran naplnění skutkové podstaty trestného činu krádeže, jako je pokračování v trestném činu nebo trestnost krádeže z důvodu recidivy ve smyslu § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Ani s tím nelze v konkrétním případě souhlasit. Poškozený nevěděl a nemohl vědět o předchozích výše uvedených krádežích obviněné, výši škod, která jimi byla způsobena, ani o časových rozestupech mezi nimi, natož pak o tom, zda dotyčná již byla či nebyla za trestný čin krádeže odsouzena či potrestána.

Poškozený však věděl, že obviněná v daném obchodě již kradla, ačkoli i tehdy se s ohledem na hodnotu odcizených věcí v celkové výši 2 909 Kč jednalo pouze o přestupek. Poškozený zároveň v hlavním líčení vypověděl, že kromě toho, že dotyčnou již jednou asi před rokem zadržel, tak ji viděl na kamerách ještě asi čtyřikrát nebo pětkrát, jak vzala a odnesla zboží. Viděl ji i pár dnů před řešeným skutkem, jak ve stejném oblečení a se stejnou taškou vyběhla z prodejny s odcizeným zbožím. Ani tehdy se mu ji však nepodařilo zadržet a tudíž nebylo možné zjistit, jaké zboží a v jaké hodnotě odcizila.

Posledně uvedenou událost potvrzuje i zpráva prodejny Albert ze dne 1. 10. 2022. Ostatně i svědek K. v rámci své výpovědi v hlavním líčení uvedl, že jim obviněná již vícekrát utekla se zbožím. Předchozí zkušenosti poškozeného s obviněnou mu tedy jednoznačně daly legitimní důvod se domnívat, že by obviněná mohla být podezřelá ze spáchání trestného činu krádeže i v důsledku opakovaných drobných krádeží, tj. díky součtu hodnot odcizeného zboží, případně že již mohla být pro trestný čin krádeže v posledních třech letech odsouzena či potrestána.

Ačkoli otázka pokračování v trestném činu a sčítání způsobených škod, stejně jako otázka naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, je otázkou právně odbornou, jak uvedl odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení, tak právě pracovníci ostrahy, kteří neustále řeší drobné krádeže a jsou díky tomu v pravidelném kontaktu s policií, jsou těmi, kteří na rozdíl od řady ostatních osob bez právního vzdělání vědí, že trestného činu krádeže se lze dopustit i těmito způsoby.

8. Vzhledem k výše uvedenému je namístě konstatovat, že obviněná byla z pohledu poškozeného osobou důvodně podezřelou ze spáchání trestného činu, a on proto nemohl jednat protiprávně, pokud se ji snažil zadržet. V té souvislosti soud prvního stupně správně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 5 Tdo 809/2012. Stejně jako poškození v dané věci, ani poškozený zde neměl možnost si nejprve ověřit, jakou hodnotu má zboží, které obviněná odcizila, a na rozdíl od nich měl navíc důvod se domnívat, že se ze strany obviněné nejedná o ojedinělou krádež.

Pokud odvolací soud spatřoval rozdíl v tom, že poškozený si musel být vědom, že totožnost obviněné je známa a že odcizené věci již neměla po odhození tašky ve své dispozici, pak není zřejmé, jak dospěl k závěru, že poškozený neměl důvod se domnívat, že obviněná může mít nějaké další odcizené věci u sebe. Takové věci by byly rovněž důkazem trestné činnosti obviněné, přičemž poškozený nebyl oprávněn provést její osobní prohlídku a rozptýlit tak toto případné podezření. Navíc, jak připustil i odvolací soud, není důvodem pro zadržení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu podle § 76 odst. 2 tr.

ř. pouze zjištění její totožnosti a zajištění důkazů, ale též zamezení jejímu útěku. Tento důvod zadržení je přitom v daném ustanovení postaven naroveň zadržení z důvodu zjištění totožnosti podezřelé osoby a zajištění důkazů, tj. není podmíněn potřebou zjištění totožnosti podezřelé osoby a zajištění důkazů.

9. Možnost zadržet osobu podezřelou z důvodu zamezení jejímu útěku je trestním řádem upravena proto, aby taková osoba mohla být předána policejnímu orgánu, který má možnost zjistit k ní bližší podrobnosti, včetně její trestní a přestupkové minulosti, provést její osobní prohlídku za účelem případného nalezení dalšího odcizeného zboží, potvrdit či rozptýlit podezření ze spáchání trestného činu a urychlit proces směřující k potrestání pachatele, které má generální i individuální preventivní účinky. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud v zásadě dospěl k závěru, že zadržet osobu podezřelou ze spáchání méně závažného trestného činu pouze z důvodu zamezení jejího útěku není postup v souladu se zákonem, ačkoli trestní řád žádná výslovná omezení v tomto směru neobsahuje. Zároveň vůbec nebral v úvahu, že oprávnění upravené v § 76 odst. 2 tr. ř. není adresováno orgánům činným v trestním řízení, po nichž je legitimní požadovat postup v souladu s důsledným zohledněním všech zásad trestního i ústavního práva, včetně zásady přiměřenosti, ale všem osobám, po nichž nelze spravedlivě požadovat detailní znalost práva a schopnost precizního výkladu jednotlivých ustanovení. Touto optikou je pak nutno aplikaci takového ustanovení těmito osobami vnímat. Ostatně totéž lze uvést i k odvolacím soudem kladeným požadavkům na poškozeného (potažmo na kohokoli, kdo bude zvažovat v obdobném případě tzv. občanské zadržení), ohledně hodnocení, zda je či není v konkrétním případě reálné, aby osoba, která v prodejně krade zboží, s ohledem na výši cen prodávaného zboží, rozměry takového zboží a velikost zavazadla dané osoby, mohla najednou odcizit zboží v celkové hodnotě převyšující 10 000 Kč. Takové hodnocení přitom poškozený nečinil v klidu, ale v relativně rychlém sledu událostí, přičemž si byl nepochybně vědom toho, že se vystavuje nebezpečí fyzického útoku.

10. S ohledem na shora uvedené je podle dovolatele třeba uzavřít, že v daném případě nejenže měl poškozený legitimní důvod se domnívat, že je oprávněn poškozenou zadržet, ale k jejímu zadržení skutečně oprávněn byl. Obviněná tedy užitím pepřového spreje, který je ve smyslu § 118 tr. zákoníku zbraní, nutila poškozeného, aby zanechal svého legálního jednání spočívajícího v tzv. občanském zadržení, pustil ji a ona mohla před příjezdem policie z místa utéct. Obviněná tak naplnila všechny znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

11. Pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2006, sp. zn. 8 Tdo 838/2006, ohledně nezákonnosti zadržení a přiměřené obrany ve vztahu k němu, nezohlednil, že v dané trestní věci nebylo důvodem zákroku zaměstnanců bezpečnostní služby a zadržení osoby slovně obtěžující prodavačku jejich přesvědčení o spáchání trestného činu touto osobou, ale snaha tuto osobu na místě zadržet do příjezdu Policie České republiky, které se nedařilo danou osobu jinak kontaktovat.

Bezprostředně po nevhodném chování k prodavačce přitom daní zaměstnanci dotyčného vyzývali k odchodu z prodejny a až posléze svůj postoj vzhledem k výše uvedenému přehodnotili. Obviněný se přitom bránil jednání jednoho ze zaměstnanců bezpečnostní služby pouze tím, že ho chytil za levou ruku a zkroutil mu malíček, který mu vykloubil. Nejvyšší soud tak v daném případě konstatoval, že šlo ze strany obviněného o nutnou obranu, neboť jeho obrana byla adekvátní útoku na jeho osobní svobodu. Vzhledem ke skutečnosti, že v nyní řešené věci se poškozený ve vztahu k obviněné nedopustil protiprávního jednání, nelze jednání obviněné posoudit jako nutnou obranu směřující k odvrácení útoku ve smyslu § 29 odst. 1 tr.

zákoníku. Ačkoli odvolací soud konstatoval nepřiměřenost zákroku poškozeného a jistý osobní podtext z jeho strany, skutková zjištění nalézacího soudu nijak nezpochybnil a vadu jeho rozsudku spatřoval pouze v nesprávném právním posouzení. Nalézacím soudem přitom bylo zjištěno, že poškozený výlučně v důsledku úmyslného protiprávního jednání obviněné tuto chytil za ruku, ta pustila zavazadlo s odcizenými věcmi na zem a poté se pokusila poškozeného kopnout a udeřit jej rukou, načež ji poškozený chytil za druhou ruku, přimáčkl ji k pultu a sdělil jí, že počkají na policii.

Když si obviněná stěžovala na bolest ruky, poškozený ji pustil, čehož ona využila, vyndala z kapsy bundy pepřový sprej a za užití vulgárních nadávek mu jej nastříkala do obličeje. Až v důsledku toho ji oslepený poškozený povalil na zem, kde ji zalehl. Intenzita jednání poškozeného se tedy stupňovala v závislosti na stupňování intenzity útoků obviněné na něj, a proto se z jeho strany nemohlo v žádném okamžiku jednat o exces z oprávněného postupu podle § 76 odst. 2 tr. ř., což rovněž vylučuje úvahy o případné nutné obraně ze strany obviněné.

12. I za předpokladu, že by zadržení obviněné poškozeným nebylo shledáno jako souladné se zákonem, je zcela evidentní, že jeho jednání nebylo způsobilé v obviněné vyvolat strach o její život či zdraví. Poškozený ji zadržoval chycením za ruce a přimáčknutím na pult ve veřejně přístupném prostoru před vstupem na prodejní plochu, v souvislosti se svým zaměstnáním a poté, co se obviněná úmyslně dopustila protiprávního jednání. Zároveň bylo jeho jednání reakcí na její neochotu vyčkat k jeho žádosti na příjezd policie a bylo tak zřejmé, že jeho záměrem je pouze jí zamezit v útěku do příjezdu policistů a těmto ji předat.

Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že obviněná minimálně na místě veřejnosti přístupném za užití vulgárních nadávek úmyslně napadla poškozeného. Pokud by bylo možno takové jednání pokládat za hrubou neslušnost či výtržnost, naplňovalo by i znaky trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Konflikt mezi poškozeným a obviněnou se sice týkal ochrany soukromého majetku, nicméně vyústil ve zcela zjevně nepřiměřené jednání obviněné ve vztahu k poškozenému, jehož jednání naopak mohly další osoby vnímat jako zákonnou snahu o ochranu společensky prospěšného cíle, zachování pořádku ve vzájemném soužití a řešení konfliktu přivoláním Policie České republiky.

Obviněná po svém předchozím protiprávním jednání v místě, kde procházejí stovky lidí denně, použila za užití vulgárních nadávek proti ostraze prodejny pepřový sprej, čímž mohla vzbudit minimálně obavy dalších osob užívajících tento veřejný prostor za účelem tak běžné činnosti, jako je nákup potravin. Ostraha prodejny přitom nemá za úkol jen chránit majetek prodejny, ať již v podobě prodávaného zboží či vybavení prodejny, ale i chránit nakupující osoby nebo zaměstnance prodejny před nevhodným chováním či napadáním ze strany jiných nakupujících nebo v místě se zdržujících osob, případně pomáhat zklidnit konflikty mezi jednotlivci narušující nakupování či ve snaze o řešení přivolat policii.

Nelze popřít, že v předmětné trestní věci nebylo dokazování vedeno snahou o prokázání naplnění znaků tohoto trestného činu obviněnou a její jednání nebylo jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku právně kvalifikováno, nicméně jednání obviněné spočívající v použití zbraně za užití vulgárních nadávek na místě veřejnosti přístupném mohlo skutkovou podstatu tohoto trestného činu naplnit a je součástí popisu skutku, přičemž totožnost skutku je s ohledem na ustálenou judikaturu v takovém případě zachována.

Odvolací soud se však možností, že by obviněná svým jednáním mohla naplnit skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, vůbec nezabýval. Přitom, pokud v trestním řízení soud nevyloučí závěr, že obviněný protiprávním činem naplnil znaky jiného trestného činu, než který je uveden v obžalobě, nelze věc bez dalšího postoupit k posouzení, zda by se mohlo jednat o přestupek (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1130/2015, či usnesení téhož soudu ze dne 30.

7. 2014, sp. zn. 3 Tdo 801/2014).

13. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud dovoláním napadeným usnesením rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k možnému projednání přestupku v důsledku chybného závěru, že obviněná svým jednáním nenaplnila skutkovou podstatu zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku proto, že zákrok poškozeného nesplňoval podmínky podle § 76 odst. 2 tr. ř. a byl nezákonný a neúměrně intenzivní. Jak již bylo uvedeno, podmínky pro postup podle § 76 odst. 2 tr. ř. však v daném případě splněny byly a postup poškozeného nebyl ani excesivní. Naopak jednání obviněné nebylo jednáním v nutné obraně, a proto na její straně nebyla dána okolnost vylučující protiprávnost jejího jednání. Zda odvolací soud jednání obviněné hodnotil jako nutnou obranu, přitom z napadeného usnesení nevyplývá. Odvolací soud se zároveň nezabýval tím, zda se obviněná svým jednáním popsaným v obžalobě v případě vyloučení spáchání zločinu vydírání podle výše uvedeného zákonného ustanovení [a správného vyloučení obžalobou tvrzeného přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], nedopustila přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Lze tedy shrnout, že v předkládané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve spojení s § 222 odst. 2 tr. ř. Jestliže odvolací soud i přesto tímto způsobem rozhodl, a to v důsledku nesprávného právního posouzení skutku a jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tak své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. f), h) tr. ř.

14. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze, jakož i všechna další na něj obsahově navazující rozhodnutí, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyslovil s odkazem na § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navržené rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

15. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému usnesení soudu druhého stupně ve věci samé o postoupení věci jinému orgánu.

16. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.

17. Podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

IV. Důvodnost dovolání

18. Nejvyšší soud konstatuje, že námitky nejvyššího státního zástupce odpovídají oběma jím uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř. a jsou opodstatněné. Přisvědčit lze všem zásadním argumentům, které byly v dovolání vzneseny.

19. Závěr krajského soudu a jeho zdůvodnění, že poškozený nebyl oprávněn zadržet obviněnou podle § 76 odst. 2 tr. ř. a že jednání obviněné s ohledem na nepřiměřenost zákroku poškozeného není trestným činem, je silně nepřesvědčivý. Uvedený soud především vůbec nevysvětlil, proč vlastně podle něj předmětné jednání obviněné není trestným činem, resp. konkrétně zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku – zda nebyly naplněny formální znaky trestného činu, případně zda jednání obviněné nedosáhlo potřebného stupně společenské škodlivosti (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) či zda šlo z její strany o jednání v nutné obraně (§ 29 odst. 1 tr. zákoníku).

20. Vzhledem k tomu, jak je vystavěno odůvodnění napadeného usnesení (včetně nepřípadného odkazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2006, sp. zn. 8 Tdo 838/2006), se nabízí úvaha, že krajský soud považoval jednání poškozeného za nezákonné a jednání obviněné tudíž zřejmě za nutnou obranu proti útoku poškozeného na její osobní svobodu. V takovém případě však není jasné, proč namísto zprošťujícího výroku předmětnou věc obviněné (u níž shledal okolnost vylučující protiprávnost jednání) postoupil jinému orgánu k projednání přestupku (tj. protiprávního jednání). Důvody, proč považoval jednání obviněné za protiprávní a proč nejde o trestný čin, ale může se jednat o přestupek (a jaký), nijak nevysvětlil. Jak správně připomněl nejvyšší státní zástupce, nezabýval se ani tím, zda by dané jednání s ohledem na jeho okolnosti a způsob provedení nemohlo být kvalifikováno minimálně jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. K postoupení věci jinému orgánu příslušnému k projednání přestupku přitom může soud přistoupit pouze tehdy, pokud řešený skutek nevykazuje znaky žádného trestného činu (bez ohledu na to, jak byl právně kvalifikován v obžalobě či v rozsudku soudu nižšího stupně).

21. Stejně nejasné je také to, na základě jakých důkazů a úvah došel krajský soud k přesvědčení, že poškozený měl v době zákroku proti obviněné „k dispozici veškeré odcizené zboží“ (viz bod 15. odůvodnění), když jistě nebylo možné vyloučit, ba naopak to bylo třeba považovat za poměrně reálnou variantu, že obviněná může mít část odcizeného zboží ukrytou i pod oděvem, resp. v něm. Názoru nejvyššího státního zástupce je třeba přisvědčit i v tom, že závěr krajského soudu, že poškozený musel vědět, že hodnota odcizeného zboží nemohla s ohledem na velikost příručního zavazadla obviněné dosáhnout částky 10 000 Kč, je ryze spekulativní. V tomto směru nebylo vedeno žádné relevantní dokazování – nebylo např. zjišťováno, jaké nejmenší a nejdražší věci se v dané prodejně v době činu prodávaly, kolik takového zboží by se do konkrétního zavazadla obviněné (případně i pod její oděv či do něj) vešlo apod.

22. Za nesprávný považuje Nejvyšší soud ve shodě s dovolatelem též argument odvolacího soudu, že „naplnění jiných atributů trestného činu krádeže (například recidiva, dílčí útok pokračujícího trestného činu krádeže) je ryze hypotetické a odborně právní, v dané chvíli nemělo oporu ve skutkových okolnostech případu, proto je ani pracovník ostrahy v daném momentu nemohl zvažovat“ (viz bod 13. odůvodnění). Smysl tamtéž prezentovaného názoru, že „opakované krádeže obviněnou v prodejně nesvědčí pro pokračování v trestném činu, neboť dříve byla postižena vždy výlučně za přestupek“, je zhola nejasný.

Pravdou je, že poškozený samozřejmě nevěděl a nemohl vědět o jiných krádežích obviněné v jiných obchodech, o výši způsobených škod, o časových rozestupech mezi nimi, ani o tom, zda obviněná byla či nebyla za trestný čin krádeže v poslední době odsouzena nebo potrestána. Vzhledem k tomu, že obviněná v inkriminované době obdobným způsobem kradla evidentně běžně, se však i posledně uvedená varianta jevila být poměrně reálnou. Poškozený prokazatelně věděl, že jen v „jeho“ hypermarketu obviněná provedla v krátké předchozí době několik krádeží.

To vyplývá nejen z jeho výpovědi, ale i z výpovědi svědka M. K. a zprávy dotčeného hypermarketu. Konkrétně dne 16. 4. 2022 zde obviněná odcizila zboží v hodnotě 2 909 Kč. Už z toho je zřejmé, že během jediné „návštěvy“ byla bez problému schopna odcizit zboží v hodnotě několika tisíc korun. Hranice 10 000 Kč [spodní hranice škody nikoli nepatrné ve smyslu § 138 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] by tedy při stejné „efektivitě práce“ dosáhla během pouhých tří až čtyř „návštěv“. Poškozený a svědek M. K.

přitom potvrdili, že na kamerách obviněnou viděli v několika dalších případech, kdy v prodejně vzala zboží a bez zaplacení utekla. Takto byla spatřena i jen několik málo dní před nyní řešeným skutkem, a to ve stejném oblečení a se stejnou taškou. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že obdobných krádeží jako v hypermarketu Albert se obviněná dopouštěla i v jiných obchodech – přinejmenším Tesco, dm drogerie, Teta drogerie a Billa, kde v době od října 2021 do března 2022 ve čtyřech případech odcizila zboží v úhrnné hodnotě zhruba 13 000 Kč. O těchto dalších krádežích poškozený sice nic konkrétního nevěděl, avšak vzhledem k tomu, že jen v daném hypermarketu Albert obviněná kradla opakovaně a poměrně často, mohl celkem logicky předpokládat, že se její protiprávní činnost neomezuje čistě jen na „jeho“ prodejnu a že tedy souhrnná hodnota zboží, které je obviněná schopna během krátké doby odcizit, může hranice 10 000 Kč snadno dosáhnout.

Jak správně uvedl nejvyšší státní zástupce v bodě 8. dovolání, ačkoli je otázka pokračování v trestném činu a sčítání výše způsobených škod, stejně jako otázka naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 205 odst. 2 tr.

zákoníku, otázkou právně odbornou, tak právě zejména pracovníci ostrahy obchodů, kteří neustále řeší drobné krádeže a díky tomu jsou v pravidelném kontaktu s policií, jsou na rozdíl od jiných laiků (osob bez právního vzdělání) těmi, kteří velmi dobře vědí, že trestného činu krádeže se lze dopustit i těmito „alternativními způsoby“.

23. Z odůvodnění napadeného usnesení není rovněž patrné, proč (jak) vlastně krajský soud dospěl k dílčímu závěru, že postup poškozeného vůči obviněné byl „neúměrně intenzivní“ (viz bod 16. odůvodnění), a to zejména když sám ještě v rámci téže věty připustil, že intenzita zákroku poškozeného byla ovlivněna i odporem a agresí obviněné. Při svém právním hodnocení krajský soud adekvátně nereagoval na podstatná skutková zjištění okresního soudu (jež sám označil za zcela správná a obhajobu obviněné za bezpečně vyvrácenou – viz bod 9. odůvodnění), že k odhození zavazadla došlo až poté, co se obviněná pokusila z prodejny utéct i s odcizeným zbožím a poškozený ji při tom chytil za ruku. Tašku tedy obviněná odhodila až poté, co proti ní poškozený musel fyzicky zasáhnout. Ihned po tomto prvotním lehkém fyzickém zásahu poškozeného se jej obviněná snažila kopnout a udeřit rukou. Jak správně poznamenal nejvyšší státní zástupce, podle jasně daných skutkových zjištění soudů se intenzita jednání poškozeného stupňovala v závislosti na intenzitě jednání obviněné (která po celou dobu byla vedena evidentní snahou z místa činu utéct, a to nejprve s odcizenými věcmi a poté třeba i bez nich). Krajský soud přezkoumatelným způsobem nevysvětlil, proč by za takovéto situace mělo jít u poškozeného o exces z jinak zjevně oprávněného postupu podle § 76 odst. 2 tr. ř. V podstatě naznačil, že za dané situace (pachatel krade v obchodě, pokouší se s odcizeným zbožím utéct, a to dokonce i ve chvíli, kdy je již osloven pracovníkem ostrahy) jen proto, že ostraha zná totožnost pachatele a tento odcizené zboží odhodil, tak je dotčený pracovník ostrahy (který navíc snad ani není oprávněn předpokládat, že další odcizené zboží může mít pachatel ukryté v oděvu či pod ním) povinen jej pustit, dále jej nezadržovat a nechat jej utéct, kam je libo. To samozřejmě nelze akceptovat. Pokud by se po pracovnících ostrahy požadovalo, aby při spatření osoby kradoucí zboží (navíc osoby, která u nich v obchodě krade opakovaně a několikrát již s odcizeným zbožím utekla) postupovali způsobem, který ve svém usnesení nastínil krajský soud, tj. jestliže znají totožnost pachatele a tento před nimi odhodí zavazadlo s odcizeným zbožím, tak za účelem zamezení jeho útěku z místa činu jej mohou v podstatě jen slušně požádat, aby zůstal na místě do příjezdu policie, a nic víc, pak by činnost ostrahy prodejen do značné míry pozbyla smyslu.

V. Způsob rozhodnutí

24. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud k dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, č. j. 12 To 59/2024-293, jakož i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Témuž soudu současně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

25. Vzhledem k tomu, že ke všem pochybením, jež byla oprávněně vytknuta v podaném dovolání, došlo až v řízení před soudem druhého stupně, bylo zrušeno pouze rozhodnutí tohoto soudu. Věc se tak vrací do stádia řízení před odvolacím soudem. Ten na podkladě odvolání obviněné znovu přezkoumá rozsudek soudu prvního stupně a opětovně, i s přihlédnutím k obsahu tohoto usnesení Nejvyššího soudu, posoudí (mimo jiné) otázku právní kvalifikace činu obviněné.

26. Při novém projednání a rozhodnutí věci je Krajský soud v Praze podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení.

27. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 3. 2025

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu

Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek