Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatele, v jejichž rámci polemizuje se správností, resp. nesprávností postupu nalézacího soudu při hodnocení jednotlivých důkazů (zejména výpovědí poškozených L. a H. T., jejichž věrohodnost zpochybňuje) a zjišťování skutkového stavu věci, přičemž prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které se inkriminované jednání odehrálo zcela jiným způsobem a za okolností pro dovolatele podstatně příznivějších, než jak zjistily soudy obou stupňů. Takové námitky se ve skutečnosti týkají primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Jeho námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. v nálezech ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 a sp. zn. III. ÚS 84/94) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy ve věci dovolatele založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru řádně provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. a 134 odst. 2 tr. ř. náležitě vyložily a odůvodnily (viz zejména str. 21 až 24 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 a 5 usnesení odvolacího soudu). Nelze přehlédnout ani to, že odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu vyslechl svědky L. a H. T. a ani tento soud, stejně jako soud prvního stupně, neměl o jejich věrohodnosti, které věnoval zvýšenou pozornost, žádnou pochybnost.
Naproti tomu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným uplatněn právně relevantně v té části dovolání, kde namítl menší míru použitého (nestupňovaného) násilí a především absenci tzv. loupežného úmyslu, tj. že pokud by v daný okamžik skutečně uvažoval o zmocnění se věci (peněz) v držení poškozeného L. T., pak by to nemohla být věc cizí, ale věc, která dovolateli patřila. Mělo se totiž jednat o finanční prostředky, které údajný poškozený k jeho tíži protelefonoval a které mu neuhradil.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Úmysl pachatele se přitom musí vztahovat jak k násilnému jednání nebo k pohrůžce takovým jednáním, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor napadeného, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Trestný čin je zde dokonán již užitím násilí nebo hrozby bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn.
Se zřetelem k povaze projednávaného případu je třeba v obecné rovině poznamenat, že pod pojmem násilí se rozumí použití fyzické síly k překonaní kladeného nebo očekávaného odporu napadeného. Z hlediska naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže není intenzita vykonaného násilí rozhodující. Podstatné ovšem je, aby násilí bylo prostředkem nátlaku na vůli jiného. Pro pachatele musí jít o cizí věc. Jestliže pachatel odejme jinému násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí věc, která mu patří a kterou před tím pachateli svěřil, jde o trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. (k těmto otázkám srov. v judikatuře zejména R 1/1980 SbRt.). Naproti tomu vymáháním okamžitého zaplacení pohledávky použitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí naplňuje znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže (v právní nauce srov. např. Trestní zákon, komentář – díl II, 6. vydání, C. H. BECK Praha, str. 1375).
V posuzované věci soudy výše uvedené zásady neporušily.
Podle skutkového stavu věci, ze kterého soudy vycházely a jak byl formulován v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, obviněný K. K. (dovolatel) jednal tak, že údery pěstí napadl poškozeného L. T. a požadoval po něm vydání finanční hotovosti. Současně mu vyhrožoval, že pokud mu peníze nedá, nechá jej zbít svými lidmi. Podle Nejvyššího soudu přitom není podstatné, že pohrůžka násilím se měla (zřejmě) vztahovat k jednání, které by nastalo teprve v budoucnosti, jestliže již vlastní, dovolatelem bezprostředně vykonané násilí, směřovalo podle zjištění soudů k okamžitému zaplacení dluhu. Za předpokladu, že přitom jednal v úmyslu dosáhnout vrácení peněz „za protelefonované hovory“, tedy v zájmu své domnělé či skutečné pohledávky, muselo mu být zřejmé, že uvedená pohledávka musí být materializována penězi poškozeného nebo jeho matky H. T., tedy cizí věcí. To znamená, že proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci ve smyslu ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák. o trestném činu loupeže. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani rozsudek soudu prvního stupně proto nejsou zatíženy dovolatelem vytýkanými vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Vzhledem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného K. K. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části mu pak nebylo možno přiznat žádné opodstatnění. Proto Nejvyšší soud toto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. prosince 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler