3 Tdo 1224/2011-16
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5.
října 2011 o dovoláních podaných obviněnými M. B., a V. K., proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2011, č. j. 9 To 208/2011-150, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn.
35 T 244/2010, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají.
Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 3. 2. 2011, č. j. 35 T
244/2010-131, byli obvinění M. B. a V. K. uznáni vinnými přečiny porušování
domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č.
40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a poškození cizí
věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, spáchanými ve spolupachatelství podle §
23 tr. zákoníku, který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 24. 6. 2010
v době od 16.00 hodin 17.00 hodin v obci J., ulice N., okres P., po vytvoření
otvoru v drátěném plotu ze svého pozemku na sousední pozemek patřící majitelům
V. T., a K. T., úmyslně pokáceli 43 kusů vzrostlých stromů Thuja Occidentalis
Malonyana, které tvořily živý plot mezi těmito pozemky, čímž způsobili
majitelům pozemku V. T., a K. T., škodu poškozením ve výši 257.570,- Kč“. Za
tuto trestnou činnost byli oba obvinění podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeni k úhrnným trestům odnětí svobody v
trvání deseti měsíců, jejichž výkon jim byl podle 81 odst. 1 tr. zákoníku a §
82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti
měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jim soud uložil, aby v průběhu zkušební
doby podle svých sil nahradili poškozeným V a K. T. škodu způsobenou trestným
činem. O nároku poškozených na náhradu škody pak rozhodl výrokem podle § 229
odst. 1 tr. ř., jímž je odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obou obviněných rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze
usnesením ze dne 4. 5. 2011, č. j. 9 To 208/2011-150, tak, že se podle § 256
tr. ř. jako nedůvodná zamítají. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní
moci dne 4. 5. 2011 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění společným
podáním následně dovolání, jímž současně napadli v celém rozsahu i odsuzující
rozsudek soudu prvního stupně. Oba uplatnili dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelé namítli, že
jednali v dobré víře, že mají od poškozeného V. T. ke vstupu na jeho pozemek a
k pokácení inkriminovaných tújí svolení. Nejednali tedy v úmyslu přímém či
nepřímém poškodit zájem chráněný ustanovením § 178 tr. či § 228 tr. zákoníku.
Dovolatelé zdůraznili, že zavinění (zde ve formě úmyslu podle § 13 odst. 2 tr.
zákoníku) jako obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu jim nebylo
prokázáno. Jejich jednání mělo být proto posouzeno jako jednání ve skutkovém
omylu podle § 18 odst. 4 tr. zákoníku, když vycházeli z informace A. B., podle
níž si poškozený V. T. pořezání tújí na svém pozemku přál a zároveň je i
povolil. Obviněný V. K. se na celé věci podílel pouze tak, že přišel na pomoc
již pracujícímu tchánovi V. B. v přesvědčení, že zásah do porostu na sousedním
pozemku byl dopředu domluven. Oba tedy jednali za okolností vylučujících
protiprávnost činu.
V další části dovolání obvinění vytkli soudu prvního stupně, že se přiklonil k
verzi uváděné poškozenými a na straně druhé pominul výpovědi obviněných a
svědkyň B. a K., které odmítl jako nevěrohodné. To znamená, že za situace, kdy
proti sobě stály dvě skupiny protichůdných tvrzení, rozhodl o vině obviněných
(dovolatelů) v rozporu se zásadou presumpce neviny a porušil tím jejich právo
na nestranný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod.
Dovolatelé současně poukázali i na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který
upravuje zásadu subsidiarity trestní represe, podle nějž lze uplatnit
trestněprávní důsledky jen v případech společensky škodlivých, ve kterých
nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jsou
přesvědčeni, že jejich čin nevybočil z okruhu soukromoprávních vztahů, kdy
navíc vzájemné sousedské vztahy nebyly nikdy předtím nijak vyostřené a je
evidentní, že se jedná spíše o nedorozumění, na které není nezbytně nutné
reagovat prostředky trestněprávní represe.
Protože v daném případě podle dovolatelů nebyl vůbec dosažen minimální stupeň
společenské škodlivosti jejich jednání, alternativně navrhli, aby usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2011, č. j. 9 To 208/2011-150, kterým bylo
zamítnuto jejich odvolání, bylo zrušeno a tomuto soudu přikázáno, aby odvolání
znovu projednal a rozhodl, nebo aby Nejvyšší soud České republiky sám ve věci
rozhodl rozsudkem tak, že oba dovolatale zprostí obžaloby.
Opis dovolání obviněných byl předsedkyní senátu (zde samosoudkyní) soudu
prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu
státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 13. 9. 2011. K
dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního
zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj
zájem využít tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření
nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření
obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro
projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu,
jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obvinění M. B. a V. K. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami
oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta
první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané
v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §
265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2
písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo
pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozhodnutí, jímž byly
zamítnuty řádné opravné prostředky (odvolání) obviněných proti rozsudku
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli uznáni vinnými a byly
jim uloženy tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění
dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., na který odkazují.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený
dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na
nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je
dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho
odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s
vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před
soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo
obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí
zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou
správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu,
že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl
podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS
73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že
uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obecně
odpovídá námitka o absenci úmyslného zavinění dovolatelů, jež je hmotně právní
kategorií a je znakem tzv. subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu.
V posuzovaném případě však dovolatelé nedostatek svého zavinění (úmyslu) opřeli
o jimi prosazovanou verzi celé věci a vlastní skutková tvrzení, podle nichž
vnikli na pozemek poškozeného V. T. a pořezali na něm stojící stromy Thuja
Occidentalis Malonyana s jeho vědomím a souhlasem. Je tak zřejmé že soudům de
facto vytýkají nesprávný postup při hodnocení ve věci provedených důkazů, které
mělo být k jejich tíži provedeno v rozporu se zásadou in dubio pro reo, neboť
byli uznáni vinnými pouze na základě výpovědí poškozených T., zatímco jejich
výpovědi, jakož i výpovědi svědkyň B. a K., byly hodnoceny jako účelové a
nepravdivé. Především s tím pak ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovali namítané nesprávné právní posouzení
inkriminovaného skutku.
Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatelé podaným
mimořádným opravným prostředkem zčásti domáhali přehodnocení (revize) soudy
zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnili
výlučně na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním
základě. Tyto jejich námitky proto dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje právní názor Ústavního
soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na
spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním
soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán
extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a
provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn.
I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán jedině tehdy, jestliže zásadní
skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných
důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah
provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo
skutečným obsahem dokazování.
V nyní posuzované trestní věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na
obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že dovolatelé
jednali za okolnosti vylučující protiprávnost činu, tj. se svolením
poškozeného, a že se tedy přečinů porušování domovní svobody podle § 178 odst.
1, odst. 2 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku
nedopustili. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy ve svém rozsudku
vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil
jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k
otázce zavinění obviněných za prokázané. Náležitě a přesvědčivě vysvětlil, proč
považoval za věrohodné svědectví poškozených manželů T. a proč naopak neuvěřil
obhajobě obviněných podporované výpověďmi svědkyň B. a K. (viz str. 4 - 6
odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr.
ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím
zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro závěr o tom, že obvinění
společně neoprávněně vnikli do obydlí jiného a překonali při činu překážku,
jejímž účelem je zabránit vniknutí, a že zničili cizí věc a způsobili tak na
cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, plně navázal. Zabýval obdobnými námitkami
obviněných jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku (dovolání)
a v napadeném rozhodnutí v souladu se zákonnými požadavky kladenými na
odůvodnění usnesení (§ 134 odst. 2 tr. ř.) vyložil, proč skutkové a na ně
navazující právní závěry soudu prvního stupně považoval za správné (viz zejména
str. 2 odůvodnění usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy
nižších stupňů zjišťovaly skutkový stav věci povrchně anebo že by dokonce byla
jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl
dovolateli uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítli, že
jejich jednání ani v podobě, kterou zjistil soud prvního stupně, nedosáhlo
potřebné míry společenské škodlivosti předpokládané v ustanovení § 12 odst. 2
tr. zákoníku, aby je bylo možno činit odpovědnými v trestně právní rovině.
Jinými slovy, že v daném případě měly soudy vycházet z principu subsidiarity
trestní represe, neboť jednání dovolatelů v zásadě nevybočilo z mezí
občanskoprávních odpovědnostních vztahů.
Této námitce však Nejvyšší soud nepřiznal dovolateli přisuzovaný význam.
Podle ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a
trestně právní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu.
Dovolateli namítaný princip subsidiarity trestní represe a použití trestního
práva jako krajního prostředku (ultima ratio) jen v případech, kdy již
nepostačí užití nástrojů civilního práva, samozřejmě nelze zpochybňovat. To
však na druhou stranu neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní
odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. V této
souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že sama existence jiné právní normy,
umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá
nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na princip ultima ratio bez
možnosti aplikace trestněprávních institutů.
Je nutno zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti
před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za
které jsou považovány takové protiprávní činy, které trestní zákon označuje za
trestné a které vykazují znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr.
zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo
soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo
chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití
přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně
nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek
a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností
státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti. Byl-li spáchán
trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích
naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na
svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem
na existenci institutů občanského či obchodního práva nebo jiných právních
odvětví, jimiž lze např. zajistit náhradu škody, která byla trestným činem
způsobena. V případě vzniku škody není trestní řízení primárně pojato jako
pouhá saturace této škody poškozenému, ale má ještě rozměr morální, etický a
hodnotový. Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle
ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě
zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Pojem společenské škodlivosti se vztahuje ke spáchanému činu, který zasáhl
zájmy chráněné trestním zákonem, a v tomto smyslu je tedy „poškodil“. Nový
trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů blíže nedefinuje a
ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní
hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v
němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, orgány
činnými v trestním řízení a v konečné fázi soudem (v právní nauce viz P. Šámal,
P. a kol. Trestní zákoník I, Komentář, C. H. BECK Praha 2009, str. 94).
Výše uvedeným teoretickým východiskům napadená rozhodnutí soudů obou stupňů
neodporují.
Soudy při hmotně právním posouzení jednání dovolatelů vycházely ze skutkových
zjištění uvedených ve výroku a rozvedených v odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně, že obvinění dne 24. 6. 2010 v době od 16.00 hodin do 17.00 hodin
vytvořili otvor v drátěném plotě ze svého pozemku na sousední pozemek
poškozených V. a K. T., bez jejich vědomí tímto otvorem na jejich pozemek
vnikli a zde neoprávněně (bez svolení) pokáceli 43 kusů vzrostlých tújí, které
tvořily živý plot mezi oběma pozemky, čímž poškozeným způsobili škodu ve výši
257.570,- Kč.
Z výsledků řízení před soudy obou stupňů především nevyplynulo, že by poškození
svolili k tomu, aby dovolatelé pořezali jejich vzrostlé okrasné stromy až u
země, a dali jim k tomu jakýkoliv souhlas spolu s oprávněním vstoupit na
pozemek, který patřil k jejich domu. Soud prvního stupně logicky dovodil, že
pokud by tomu tak bylo, obvinění by nepochybně nevnikali na sousední pozemek
otvorem v drátěném plotě, který navíc sami vytvořili. Verzi obviněných podle
soudu zpochybňuje i zjištění, že svůj záměr pokácet předmětné túje poškozeným
dopředu neohlásili, čímž je vyloučili z toho, aby celému procesu mohl být někdo
z nich případně přítomen. Takové - ve svém souhrnu - svémocné, bezohledné a
jiného poškozující jednání se ovšem již zřetelně vymklo z běžného rámce
standardních občanskoprávních vztahů a užití trestního práva jako prostředku
ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě. Současně nelze pochybovat ani
o dostatečné míře společenské škodlivosti činu, neboť inkriminované jednání
dovolatelů nelze tolerovat nejen z hlediska zájmu na ochraně majetku konkrétní
osoby, ale ani z hlediska zájmu na ochraně majetkových práv a domovní svobody
jiného obecně.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že obvinění (dovolatelé) byli přečiny porušování
domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a poškození cizí věci
podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku uznáni vinnými právem. Nelze jim proto
přisvědčit v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu
předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně byla založena na vytýkaných
pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného
nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněných M. B. a V. K. byla dílem opřena o
námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. podřadit nelze, a v jejich relevantně uplatněné části nebyla
shledána jakkoliv opodstatněnými, bylo rozhodnuto tak, že podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. se odmítají jako zjevně neopodstatněná. Toto své rozhodnutí
Nejvyšší soud učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler