3 Tdo 1236/2011-18
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 5. října 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 2. 2011, č. j. 4 To 1077/2010-407, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 67/2009, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 11. 2010, č. j. 7 T 67/2009-380, byl obviněný prap. M. H. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) a trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. na skutkovém základě, že „dne 26. 12. 2008 v době kolem 03:00 hod., jako službu konající příslušník Policie ČR, služebně zařazený na Policii ČR, Krajské ředitelství Policie ČR, Územní odbor vnější služby – OHS Č.
B. s volacím znakem, na křižovatce ulic R. a O. v Č. B., poté, co vystoupili s obžalovaným prap. PČR P. P. ze služebního vozidla, aby žádali prokázání totožnosti poškozeného J. K., když tento na policejní hlídku ukazoval vulgární posunky a svou totožnost neprokázal, poškozeného J. K. fyzicky napadl, a to tak, že poškozeného J. K. společně s obžalovaným prap. PČR P. P. narazili na zeď budovy „I.“, následně jej srazili na zem tak, že mu podtrhli nohy, a obžalovaný H. mu nasadil služební pouta, přičemž obžalovaný H.
ležícího poškozeného J. K. opakovaně v průběhu zákroku, a to před tím, než ležícího poškozeného spoutal, i po spoutání, nejméně 3x udeřil pěstí do pravé části obličeje a různých částí těla za současného přihlížení obžalovaného P. a když následně poškozeného násilím společně naložili do služebního vozidla, a to za účelem převozu na Protialkoholní záchytnou stanici v Č. B., tak obžalovaný H. spoutanému poškozenému J. K. během jízdy služebním vozidlem dal nejméně 10 facek vedených do oblasti obličeje, aby mu zabránil v plivání po interiéru vozidla, a po příjezdu na Protialkoholní záchytnou stanici Č.
B. obžalovaný H. na poškozeném roztrhal tričko a následně dne 26. 12. 2008 po svém propuštění poškozený navštívil kolem 11:00 hod. Úrazovou a plastickou chirurgii v Č. B. a ošetřujícím lékařem bylo zjištěno, že v důsledku napadení obžalovaným H. utrpěl poškozený J. K. podkožní krevní výron dolního víčka pravého oka, drobné podkožní krevní výronky na vnitřní a zevní ploše levé paže ve střední třetině, drobné podkožní výronky na vnitřní ploše pravé paže na rozhraní střední a dolní třetiny, dva drobné podkožní krevní výrony na zadní ploše levé paže ve střední třetině, podslizniční krevní výron dolního rtu, otok (zhmoždění) krajiny dolní čelisti vpravo, zlomeninu dolní čelisti vpravo v místě jejího úhlu se zlomeninou jednoho z kořenů poslední stoličky (zubu moudrosti), svislé oděrky na přední ploše levého bérce ve střední třetině a oděrku s podkožním krevním výronem na vnitřní ploše pravého stehna s hospitalizací v Nemocnici v Č.
B., a. s., od 26. 12. 2008 do 28. 12. 2008 a celkovou délkou pracovní neschopnosti od 26. 12. 2008 do 15. 2. 2009, načež tímto jednáním obžalovaný jako příslušník Policie ČR hrubým způsobem porušil nejméně ustanovení § 2 odst. 1 písm. a), § 6 odst. 1, § 38 odst. 5 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, účinného do 31. 12. 2008“. Za to byl obviněný podle § 158 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák.
odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud zároveň obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému J. K. částku ve výši 26.485,- Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, L., Č. B., částku ve výši 8.954,- Kč. Poškozený J. K. byl se zbytkem svého nároku a náhradu škody odkázán podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. 2. 2011, č. j. 4 To 1077/2010-407, jímž podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výroku o náhradě škody. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak sám znovu rozhodl tak, že poškození J. K. a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR se podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkazují se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nedotčen. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 10. 2. 2011 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v nezrušených výrocích i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. H. následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) nejprve zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení. Poukázal na to, že soud prvního stupně rozhodoval ve věci podruhé, přičemž v pozměněném složení oproti předchozímu hlavnímu líčení vyslechl k projednávanému skutku pouze svědka P. K., a aniž by se vypořádal zejména s vnitřními rozpory ve výpovědi poškozeného J. K., upravil skutkový základ a rozhodl v té podobě, že excesem ze standardního zákroku policisty byly tři údery do pravé části obličeje a těla poškozeného ještě před nástupem do policejního vozidla a že byly prokázány i facky do obličeje poškozeného během jízdy služebním vozem na záchytnou stanici a rovněž to, že obviněný na poškozeném na záchytné stanici roztrhal tričko.
Dovolatel tvrdí, že výše uvedené závěry soudu prvního stupně, které odvolací soud napodruhé aproboval jako správné, vycházejí z procesního postupu, který byl v rozporu s § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., neboť soud opřel závěr o jeho vině o výpověď poškozeného J. K. a jeho kamaráda, svědka P. K., ač se tyto výpovědi v průběhu řízení měnily a mezi sebou navzájem se navíc v podstatných rysech lišily. Skutkový závěr, že dovolatel třikrát pěstí udeřil na zemi ležícího poškozeného před nástupem do služebního vozidla, přitom z žádného provedeného důkazu nevyplývá. Podle dovolatele nebylo především zjištěno, zda vůbec a kdy mělo z jeho strany dojít k překročení pravomoci veřejného činitele. Připustil, že nemůže zpochybnit závěry lékařské zprávy stran zranění poškozeného, avšak má zato, že poškozený se bránil nástupu do služebního vozidla, kdy mohl utrpět zjištěné hematomy, přičemž se mohl zranit ještě před kontaktem s policejní hlídkou, popř. vůči němu mohlo být užito násilí až na záchytné stanici personálem tohoto zdravotnického zařízení. Dokazování podle něj nebylo provedeno v takovém rozsahu, aby vyloučilo kteroukoliv z výše uvedených možností. Z tohoto důvodu pak nelze akceptovat závěr odvolacího soudu, že v předcházejícím řízení byl opatřen náležitý skutkový základ, který umožňoval jednoznačně stanovit právní kvalifikaci jeho jednání.
Dovolatel je přesvědčen, že postupem obou ve věci činných soudů došlo k porušení těch ustanovení trestního řádu, která zabezpečují právo obžalovaného na obhajobu a zajišťují řádné zjištění skutkového stavu věci. Skutkový stav, z něhož soudy vycházely při právním posouzení skutku, je tak s použitou právní kvalifikací ve zjevném rozporu. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k argumentaci obviněného uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze napadat skutková zjištění učiněná soudy prvního a druhého stupně ani namítat nesprávnost jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení obviněného o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Zásah do skutkových zjištění je sice možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, avšak taková situace v dané věci podle státního zástupce nenastala. Pokud obviněný v dovolání namítl v podstatě pouze to, že provedené důkazy byly nesprávně hodnoceny a byl nesprávně či nedostatečně zjištěn skutkový stav věci, nelze k této jeho argumentaci přihlížet, neboť se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními.
Z výše uvedených důvodů uzavřel státní zástupce své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. ř., a aby tak za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný M. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek opřel primárně o tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů vytknul, že závěr o jeho vině stíhaným skutkem založily na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu a na nesprávném hodnocení důkazů provedených, zejména pak na údajně vnitřně i vzájemně rozporných a tím i nevěrohodných výpovědích poškozeného J. K. a svědka P. K., zatímco jeho obhajobu, která nebyla provedenými důkazy přesvědčivě vyvrácena, bezdůvodně odmítly. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo, neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování nesprávně a k jeho tíži. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování jiné možné verze skutkového děje, podle níž mohl poškozený utrpět zjištěná zranění ještě před tím, než vešel do styku s policejní hlídkou, neboť byl silně pod vlivem alkoholu, anebo až při potyčce s personálem záchytné stanice, pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli na hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně např. též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedených důkazů měly správně dospět k závěru, že spáchání trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. nebylo dovolateli prokázáno, resp. že se těchto trestných činů nedopustil. Soud prvního stupně se v hlavním líčení následujícím po zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 5. 2010, č. j. 4 To 199/2010-350, s provedenými důkazy po jejich doplnění vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech.
Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 5 - 8 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) poté již neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, pokud jde o důvod a způsob napadení poškozeného, resp. průběh inkriminovaného služebního zákroku, žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku (jednání dovolatele), plně navázal.
Zabýval se v podstatě totožnými námitkami, o které dovolatel opřel i nyní projednávaný mimořádný opravný prostředek, a v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. ve svém rozsudku náležitě vyložil, proč jim nepřisvědčil (viz str. 3, 4 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor dovolatele, že by soudy nižších stupňů v daném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitce dovolatele stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování Nejvyšší soud jako obiter dictum poukazuje na to, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Jinými slovy, s přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, které návrhy stran na doplnění dokazování se jeví důvodné (potřebné) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), což obě dovoláním napadená rozhodnutí, jak bylo konstatováno výše, splňují. Nadto je nutno podotknout, že obviněný sám či prostřednictvím obhájce v hlavním líčení dne 22. 11. 2010 (viz protokol na č. l. 374 spisu) ani při veřejném zasedání odvolacího soudu dne 10. 2. 2011 (viz protokol na č. l. 404 spisu) žádné další důkazní návrhy, jimiž by se byly soudy povinny zabývat, nevznesl.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. října 2011
Předseda senátu: JUDr. Eduard Teschler