3 Tdo 1293/2016-29
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2016 o
dovolání, které podala obviněná Mgr. V. J., roz. K., proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 3 To 67/2016, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T
120/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné Mgr. V. J.
odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 12. 2015, sp. zn. 4 T
120/2015, byla obviněná Mgr. V. J. uznána vinnou dvěma přečiny podvodu podle §
209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr.
zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v
tom, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „ačkoli věděla, že má nejméně u
společností PROFI CREDIT Czech, a. s., České spořitelny, a. s., Citibank Europe
plc., organizační složky, UNIDEBT Czech, SE, AB 4 B.V. a Provident Financial s.
r. o., jakožto u L. B., a dalších subjektů závazky, které není s ohledem na své
příjmy schopna splácet, přesto od poškozených MUDr. B. B. a J. H. vylákala
finanční prostředky, přičemž jim svou skutečnou finanční situaci zatajila, kdy
takto
1. dne 10. 7. 2013 ve F.-M. pod záminkou financováni koupě bytu s tím,
že peníze vrátí do konce srpna 2013, od poškozených MUDr. B. B. a Ing. E. B.
vylákala částku ve výši 150.000 Kč, přičemž do současnosti peníze poškozeným
nevrátila v plném rozsahu, a poškozeným MUDr. B. B. a Ing. E. B. tak způsobila
škodu ve výši 150.000 Kč,
2. dne 15. 11. 2013 ve F.-M. na R. p. v restauraci K. pod záminkou, že
během víkendu nemá přístup k penězům, od poškozené J. H. vylákala částku ve
výši 50.000 Kč, přičemž do současnosti peníze poškozené nevrátila, a poškozené
J. H. tak způsobila škodu ve výši 50.000 Kč“.
Za to byla obviněná odsouzena podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku, za použití
ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
16 (šestnácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 18 (osmnácti)
měsíců.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě
škody poškozeným J. H., bytem F.-M., T., částku ve výši 50.000 Kč, a MUDr. B.
B., a Ing. E. B., oba bytem F.-M., J. P., částku ve výši 80.000 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 12. 2015, sp. zn. 4
T 120/2015, podala obviněná odvolání, které zaměřila do všech výroků rozsudku.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 5. 2016, sp. zn.
3 To 67/2016, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z
podnětu odvolání obviněné Mgr. V. J. v napadeném rozsudku zrušil výrok o
náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k poškozeným J. H., bytem
F.-M., T., a MUDr. B. B., a Ing. E. B., oba bytem F.-M., J. P., a za podmínek
ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. poškozené J. H., MUDr. B. B. a Ing. E. B. podle
§ 229 odst. 1 tr. ř. nově odkázal s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná dovolání (č. l. 646-649), v
rámci něhož uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje
za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněná uvedla, že napadený rozsudek neodpovídá skutkovým zjištěním
provedeného dokazování a soud dovozuje závěry, které jsou v rozporu s důkazy.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 1., kdy obviněná výslovně poukazuje na bod 1.
obžaloby, namítá nenaplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu
podvodu. Odmítá, že by manžele B. uvedla v omyl či zamlčela podstatné
skutečnosti, neboť jim byla její finanční situace známa, resp. nic jim
nebránilo si tuto finanční situaci zjistit. Dále namítá, že v době sjednávání
půjčky svoje závazky splácela, byla schopná peníze vrátit a měla jasnou
představu, z jakých zdrojů budou půjčené peníze vráceny. Po změně jejich
finančních možností věc aktivně řešila a s manželi B. se dohodla na splátkovém
kalendáři. Má za to, že závěry nalézacího soudu nejsou podloženy žádnými
důkazy, a že jde toliko o snahu dovodit úmysl spáchat trestný čin podvodu,
který však není dán. Opakuje, že svou majetkovou situaci chtěla řešit prodejem
bytu a koupí menšího bytu ve stejné lokalitě, kdy však k této, z důvodů které
ji nelze přičítat k tíži, nedošlo. K tomu přispěla i skutečnost, že jí byla dle
jejího tvrzení ukradena částka 75.000 Kč, o čemž věřitele informovala. O její
snaze dluh manželům B. uhradit pak dle jejího svědčí i to, že na sebe podala
insolvenční návrh.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 2. uvádí, že od poškozené H. žádné peníze
neobdržela. V této souvislosti rozporuje výpověď poškozené, kterou označuje za
zcela nevěrohodnou a účelovou, když jí uváděná tvrzení byla vyvrácena výpovědí
dalších svědků. Poukazuje na výpovědi svědků MUDr. B. B., S. Ž., I. S., J. M. a
PhDr. H., dále sms zprávy, stejně jako skutková zjištění stran jízdy taxíkem z
místa setkání s poškozenou. Má za to, že skutkový stav zjištěný soudem není
trestným činem.
Závěrem obviněná namítá porušení zásady subsidiarity trestní represe, kdy se
poškozená J. H. měla domáhat svého nároku občanskoprávní cestou, přičemž její
právo na úhradu pohledávky je dostatečně chráněno zahájeným insolvenčním
řízením, a dále zásadu in dubio pro reo.
Na základě výše uvedeného obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 3 To 67/2016, a současně
rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 12. 2015, sp. zn. 4 T
120/2015, a poté, aby podle 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že se
obviněná Mgr. V. J. obžaloby v plném rozsahu zprošťuje.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“), sp. zn. 1 NZO 938/2016 (č. l. 656-658).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedl, že ve
vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině jsou fakticky námitky obviněné
námitkami skutkového charakteru a neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu,
kdy vycházejí z její vlastní skutkové verze událostí, přičemž některé skutkové
závěry soudů obviněná zcela ignoruje. Státní zástupce uvedl, že skutková
zjištění vymezená v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí
odpovídají všem znakům přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a
to včetně jeho subjektivní stránky spočívající v tom, že dovolatelka již v době
sjednání půjčky a převzetí peněz byla přinejmenším srozuměna s tím, že peníze
nebude ve sjednané lhůtě schopna vrátit. Ani ve vztahu ke skutku pod bodem 2)
výroku o vině dovolatelka nevznáší námitky, které by se týkaly nesouladu
zákonných znaků přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a
skutkových zjištění učiněných soudy, když v případě tohoto skutku tak nečiní
ani formálně, přičemž se toliko domáhá naprosto zásadní změny soudy učiněných
skutkových zjištění. Nelze proto v dovolacím řízení k těmto námitkám přihlížet.
S jistou dávkou tolerance podřadil státní zástupce pod obviněnou uplatněný
dovolací důvod námitku týkající se nerespektování zásady subsidiarity trestní
represe. Tyto námitky však nepovažuje za důvodné. Uvádí, že majetkový trestný
čin může být spáchán i v rámci občanskoprávního vztahu. Jestliže se jeden z
účastníků takového vztahu dopustil jednání vykazujícího všechny znaky trestného
činu, pak nemůže státní moc s poukazem na § 12 odst. 2 tr. zákoníku rezignovat
na uplatnění prostředků trestního práva jen proto, že poškozený mohl k ochraně
svých práv použít i prostředků jiných právních odvětví. Skutky spáchané
obviněnou vykazovaly všechny formální znaky přečinu podvodu podle § 209 odst.
1, 3 tr. zákoníku. Svojí společenskou škodlivostí se nijak nelišily od
škodlivosti jednání jiných pachatelů trestného činu podvodu, kteří se svoje již
existující hluboké zadlužení snaží „řešit“ podvodným vylákáním dalších půjček.
Skutečnost, že poškození mohli svoje nároky uplatnit v insolvenčním řízení,
nemůže být vzhledem k výše uvedeným obecným zásadám důvodem pro neuplatnění
trestní represe, neboť zpravidla nepokrývají nároky věřitelů v plné míře.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 3
To 67/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h)
tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána
vinnou a byl jí uložen trest (zrušen byl toliko výrok o náhradě škody).
Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou
uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněnou Mgr. V. J. vznesené námitky naplňují jim
uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná
namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí MUDr. B. B.,
Ing. E. B., J. H., dále svědků M. S., S. Ž., A. J., I. S., J. M., stejně jako
svědectví PhDr. H., které soud vyhodnotil bez čehokoli bližšího jako
nevěrohodné, a SMS zpráv) a vadná skutková zjištění (zejména stran vztahů mezi
ní a manželi B., zjištění, zda znali její finanční situaci, dále okolností, za
kterých mělo dojít k údajnému předání peněz J. H., zejména přesné určení dne a
osob, které snad byly předání peněz svědky, stejně jako zjištění, jaké povahy
byl ve skutečnosti její vztah s J. H., když současně prosazuje vlastní
hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené
skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a zejména pak vlastní verzi
skutkového stavu věci (ve vztahu ke skutku pod bodem 1/ obviněná uvedla, že s
manželi B. udržovala dlouholeté přátelské vztahy, nikdy před nimi svou finanční
situaci netajila a situaci s nimi aktivně řešila, kdy se s nimi dohodla na
splátkovém kalendáři, přičemž v době, kdy si od nich půjčku vzala, byla schopná
splácet své závazky; dále uvedla, že svou majetkovou situaci chtěla řešit koupí
menšího bytu v lokalitě, kterou již dobře znala, čímž by jednak došlo k
uhrazení jejích závazků, jednak ke snížení výdajů spojených s bydlením, přičemž
skutečnost, že k plánovanému prodeji bytu a koupi menšího bytu, stejně jako k
vyplacení stavebního spoření v době splatnosti závazku nedošlo z důvodu, který
nemohla ovlivnit, ji nelze přičítat k tíži; situace se navíc zkomplikovala i
tím, že jí byla v Kauflandu odcizena finanční hotovost ve výši 75.000 Kč; dále
uvedla, že vedena snahou o úplné uspokojení svých pohledávek podala insolvenční
návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení; ve vztahu ke skutku pod bodem 2/
obviněná uvedla, že od poškozené H. nikdy žádné peníze neobdržela, natož pak
50.000 Kč, jak je tvrzeno v rozsudku).
Námitky obviněné takto vznesené jsou založeny na podkladě jejího vlastního
hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky
se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a
směřují (v prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací
soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových
(procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení
skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněná výše
uvedený dovolací důvod částečně nezaložila na hmotněprávních – byť v dovolání
formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5,
odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
Tuto část jejích námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obviněná Mgr. V. J. uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku
nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně
jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje
hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §
2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže
tedy obviněná namítla nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozovala především z tvrzených
vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazům, pak soudům
nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení
procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být
rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle
§ 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité
skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých
důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést,
případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví
např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají
naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný
význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného
na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování
o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněná v rámci svých
námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť
výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a
křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým
procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými
slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými
zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, kteroužto
námitku obviněná v rámci podaného dovolání vznáší. Takový rozpor spočívá
zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah
důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z
logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů
jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato
zjištění učiněna, apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými
zjištěními Okresního soudu ve Frýdku-Místku, která se stala podkladem
napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na
náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci
odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v
úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené
důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly
důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými
okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich
vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace
důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6
tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná
námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na
existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí
skutkového děje, jednak obviněné a jednak poškozených, se soudy přiklonily k
verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy
odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení
zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších
zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit
námitku obviněné stran nenaplnění subjektivní a objektivní stránky trestného
činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, byť drtivá většina námitek
je, jak uvedeno výše, založena na námitkách směřujícímu do oblasti důkazní
situace a skutkových zjištěních z nich plynoucích.
Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo
jiného obohatí tím, že někoho uvede v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí
podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu.
Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Objektivní stránka trestného činu
podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v
omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož
tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda na cizím majetku a
dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Podvodným jednáním se tedy rozumí
uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může
směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi
představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o
důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat.
Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí
o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvědomí-li si
omyl jiného až dodatečně, může jít už jenom o trestný čin zatajení věci podle §
219 tr. zákoníku. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá
okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Podstatné
skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání
jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro
rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti,
které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci,
nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné
podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně
výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v
jejíž prospěch byly zamlčeny (např. pachatel při uzavírání leasingové smlouvy
neuvedl, že z jeho příjmů jsou již na základě exekuce prováděny podstatné
srážky a že v důsledku toho nebude schopen splácet splátky stanovené
leasingovou smlouvou – srov. R 47/2002; dále viz R 36/2006). Důležité je
zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat,
že si je druhá strana mohla zjistit, resp. že pokud by jí byly uvedené
podstatné skutečnosti známé, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném
případě jednala. Není nutné, aby pachatel jiného v jeho omylu utvrzoval nebo
aby ztěžoval odhalení omylu. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení
majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením
nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho
jiného vynaloženy. Způsobením větší škody se rozumí následek ve formě škody
nejméně v částce 50 000?Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v § 138 odst. 1
tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Po subjektivní stránce je třeba
úmyslného zavinění. (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až §
421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2050-2056).
U skutku pod bodem 1) výroku o vině dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací
soud vázán, jak uvedeno výše, si obviněná dne 10. 7. 2013 půjčila od manželů B.
částku ve výši 150.000 Kč s tím, že peníze vrátí do konce srpna 2013, přičemž
však peníze poškozeným nevrátila, a s ohledem na závazky, které měla u dalších
subjektů, byla přinejmenším srozuměna s tím, že peníze nebude ve sjednané lhůtě
schopna vrátit.
Obviněná poškozené uvedla v omyl, přičemž jim zamlčela podstatné skutečnosti,
které spočívaly zejména v tom, že již v době, kdy si peníze půjčovala, souhrn
měsíčních splátek již existujících pohledávek převyšoval její měsíční příjem
(podrobně rozvedeno na str. 7 rozsudku), kdy poškozená Ing. B. uvedla, že pokud
by o majetkové situaci poškozené byla pravdivě informována, s půjčkou peněz by
nesouhlasila. Stejně se vyjádřil i poškozený MUDr. B. Manželé B. uvedli, že
majetkovou situaci poškozené vnímali jako dobrou. Zde je namístě zopakovat, že
trestní odpovědnost pachatele trestného činu podvodu není vyloučena okolností,
že v omylu jednající poškozený měl při zachování větší obezřetnosti možnost
zjistit pravý stav věci, tedy, že poškození si mohli pravý stav finanční
situace obviněné zjistit. Stejně tak by nebyla vyloučena trestní odpovědnost
obviněné ani v případě, že by poškození měli povědomost o špatných majetkových
poměrech pachatele (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp.
zn. 9 Tz 93/2000). Dále obviněná zamlčela skutečnost, že byt, jehož prodejem
chtěla svou finanční situaci dle svého tvrzení řešit, byl zastaven ve prospěch
jednoho z věřitelů, tedy v podstatě neprodejný, nehledě na skutečnost, že
částka 150.000 Kč by na koupi jakéhokoli menšího bytu v uvedené lokalitě zcela
jistě nestačila.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině se pak ze skutkových zjištění
podává, že dne 15. 11. 2013 si obviněná půjčila od poškozené J. H. částku ve
výši 50.000 Kč, přičemž peníze poškozené nevrátila, kdy o půjčku požádala z
toho důvodu, že nemá přes víkend přístup k penězům.
Obviněná i v tomto případě poškozené zatajila svou majetkovou situaci, kdy
následně tvrdila, že peníze pro poškozenou měla, ale tyto jí byly odcizeny v
Kauflandu, resp. byla jí odcizena částka ve výši 75.000 Kč. Soud se touto částí
obhajoby podrobně zabýval, kdy zejména na str. 12 až 14 vysvětlil, proč uvedená
tvrzení považuje za účelová. Soud neuvěřil její verzi událostí, kdy uvedl, že
„dle názoru soudu za těchto podmínek tak obžalovaná pouze využila situace, kdy
fingovala údajné odcizení finančních prostředků v prodejně Kaufland, jak
vyplývá z usnesení policejného orgánu na č. l. 54 tak, aby tímto způsobem
vysvětlila svědkyni H., proč není schopna hradit předmětný dluh v částce 50.000
Kč“ (str. 13 rozsudku). Nelze opomenout ani to, že obviněná následně totéž
tvrdila i poškozenému MUDr. B. a svědkovi B., tedy, že peníze jí odcizené byly
určeny na splátku jimi poskytnutých půjček.
Námitky obviněné tedy Nejvyšší soud shledal s ohledem na výše uvedené
neopodstatněnými, kdy obviněná svým jednáním, tak jak je popsáno ve skutkové
větě rozsudku, naplnila skutkovou podstatu jí přisouzených přečinů podvodu.
Obviněná dále namítla porušení zásady subsidiarity trestní represe s tím, že
poškození mohli svoje nároky uplatnit v insolvenčním řízení.
Ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku uvádí, že trestní odpovědnost pachatele
lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačují
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Toto ustanovení vyjadřuje (v návaznosti na zásadu zákonnosti v odstavci 1/)
zásadu subsidiarity trestní represe, kterážto je jednou ze základních zásad
trestního práva. Tato zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního
práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky
selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní
kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima
ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský,
tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Je nutno zajistit,
aby trestní právo bylo použito teprve tehdy, kdy ostatní sociálně politické a
právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají. Ustanovení § 12
odst. 2 tr. zákoníku tak váže zjištění potřebné míry společenské škodlivosti z
hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin na závěr, že
nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (viz nálezy
Ústavního soudu – např. ÚS 42/2004-n., ÚS 61/2004-n., ÚS 136/2003-n., ÚS
40/2005-n.) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. komentář.
1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 92 až 93.
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva
jako ultima ratio, zcela jistě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by
bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky
nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy,
umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá
nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez
možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva
je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím
postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které
trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém
zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku).
Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje
a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a
vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam,
kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť
došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů
stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat
pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit
použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze
zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže
stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a
právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či
jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit
nápravu.
Obviněná svou tíživou finanční situaci řešila stále novými a novými půjčkami,
kdy závazky již vzniklé kryla z nových půjček, podvodně vylákaných od
poškozených, kterým svou zadluženost a neschopnost splácet již existující,
natož nové závazky, zatajila. Lze předpokládat, že pokud by poškození byli
pravdivě informováni o majetkové situaci poškozené, k půjčkám by v předmětném
rozsahu či formě nedošlo. Skutečnost, že poškození mohli svoje nároky uplatnit
v insolvenčním řízení, pak nemůže být vzhledem k výše uvedeným obecným zásadám
důvodem pro neuplatnění trestní represe. Je ostatně obecně známou skutečností,
že v insolvenčním řízení bývají často nároky věřitelů uspokojeny jen do zlomku
svojí výše, a již z toho důvodu nelze v daném případě uplatnění prostředků
civilního práva považovat za dostačující prostředek ochrany práv poškozených.
Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněné, že její jednání nemělo
podléhat trestní represi.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněné Mgr. V. J. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 10. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu