3 Tdo 1294/2020-244
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o
dovolání, které podal obviněný J. W., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 10 To
42/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Semilech pod sp. zn. 5 T 54/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 5 T 54/2019,
byl obviněný J. W. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 zákona
č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle
skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v obci XY č. p. XY
dne 4. 1. 2019 v době od 10:00 hodin do 12:00 hodin v areálu společnosti F. K.
z volně přístupné výrobní haly odcizil svářečku Convex 405 Pulse, výr. č. XY,
žluté barvy, čímž způsobil poškozené společnosti A., IČ: XY, škodu ve výši
nejméně 120.000 Kč.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 18. 12.
2019, sp. zn. 5 T 54/2019, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i
výroku o trestu.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne
11. 6. 2020, sp. zn. 10 To 42/2020, a to tak, že jej podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodné zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. W. dovolání (č. l. 227–230),
v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za
to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný v podaném dovolání brojí proti skutkovým zjištěním učiněných
nižšími soudy, která považuje za učiněná v rozporu s obsahem provedeného
dokazování. Trvá na tom, že jednal v rámci své pravomoci založené ústní dohodou
o jeho působení ve společnosti, přičemž poukazuje na výpovědi svědků P. D., T.
M. a M. D. Závěr soudu, že dne 4. 1. 2019 skončil v manažerské funkci, označil
za nesprávný. Manažerské oprávnění mu totiž vzniklo v souladu s dvojstrannou
ústní dohodou a dohodou muselo být rovněž skončeno. Datum, kdy došlo k dohodě o
ukončení manažerského oprávnění ve společnosti, rozhodně nebylo dne 4. 1. 2019.
Uvedl, že dne 4. 1. 2019 zařizoval opravu předmětné svářečky, a to s odvoláním
na výpověď svědka M., který potvrdil, že svářečka byla rozbitá. Svářečku dne 4.
1. 2020 naložil, aby ji odvezl do opravy a vyřešil tak své resty ve
společnosti. Když se mu nepodařilo zajistit opravu, neboť mu svářečku na
reklamaci téhož dne nepřijali, tak svářečku z auta nevyložil. Disponoval s ní
jako s mnoha dalšími věcmi ve společnosti po dobu jednoho roku předtím.
Svářečku ihned po telefonátu od policie vrátil. V rámci hodnocení procesu
dokazování zdůrazňuje, že důkazem nemůže být to, že se odmítnul bavit s
člověkem, který se do telefonu představil jako policista. Stejně tak brojí
proti interpretaci skutečnosti, že dne 7. 1. 2019 v 19:11 hodin kontaktoval
zaměstnance společnosti A., kdy tento telefonát jeho verzi událostí naopak
potvrzuje, tedy to, že se snažil vyřešit porouchanou svářečku.
Obviněný závěrem konstatoval, že v případě jeho osoby nebyl rozdíl mezi
dispozicí s majetkem společnosti před datem 4. 1. 2019 a po něm, neboť stále
jednal v zájmu společnosti a ve funkci jejího manažera. Soudy obou stupňů podle
jeho názoru postupovaly v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 10.
2013, sp. zn. 6 Tdo 1137/2013, když dospěly k závěru, že si obviněný přisvojil
cizí věc. Stejně tak podle něj nebyl prokázán jeho úmysl si svářečku přisvojit
tak, že se jí zmocní.
S ohledem na výše uvedené námitky proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 10 To 42/2020, ve spojení s rozsudkem Okresního
soudu v Semilech ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 5 T 54/2019, zrušil.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 21. 10.
2020, sp. zn. 1 NZO 889/2020.
Po stručné rekapitulaci průběhu řízení a námitek obviněného státní zástupce
zdůraznil, že obviněný v dovolání opakuje svoji obhajobu uplatněnou již v
řízení před nalézacím soudem. Těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat a případně korigovat soud
v řízení o řádném opravném prostředku. Celé dovolání je podle názoru státního
zástupce toliko polemikou se skutkovými závěry nižších soudů. S ohledem na
uplatněný dovolací důvod však není možno domáhat se v řízení před dovolacím
soudem revize učiněných skutkových zjištění. Jedinou možností pro zásah do
skutkových zjištění učiněných nižšími soudy je situace, kdy se prokáže
existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněnými
skutkovými zjištěními. Námitky dovolatele však do této kategorie zjevně zařadit
nelze. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí zcela v souladu s požadavky § 125
odst. 1 tr. ř. vyložily, na základě kterých důkazů dospěly k závěru o vině
obviněného, přičemž podle názoru státního zástupce se s těmito úvahami a závěry
obou soudů lze zcela ztotožnit.
K poukazu obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn.
6 Tdo 1137/2013, státní zástupce uvedl, že tento je nepřípadný. Jedná se o
skutkově zcela odlišné případy. Dovolatel věděl o tom, že předmětná svářečka
není jeho vlastnictvím, nýbrž je v oprávněné držbě společnosti F. K., přičemž
navíc věděl, že vlastnické právo k dané věci má společnost A. Obviněný se
snažil nějakým způsobem řešit svoje údajné pohledávky vůči společnosti F. K.,
avšak tyto nelze řešit na úkor třetích subjektů, a to ani za situace, kdy
případné vymáhání údajného nároku je do značné míry komplikováno skutečností,
že mezi ním a společností F. K. nebyla písemně uzavřena žádná manažerská či
jiná pracovněprávní smlouva. Rovněž nebyly podle státního zástupce naplněny
podmínky pro výkon tzv. retenčního práva k předmětné věci a to jednak proto, že
vlastníkem věci byla společnost A., o čemž obviněný věděl, a jednak proto, že
se obviněný věci zmocnil svévolně.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného J. W. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z
jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Současně
vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst.
1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K dovolání státního zástupce zaslal obviněný prostřednictvím svého obhájce
Nejvyššímu soudu dne 9. 12. 2020 repliku. V podané replice obsahově toliko
opakoval obsah svého dovolání, kdy zdůrazňoval, že oprávněně disponoval s
majetkem společnosti z titulu ústně uzavřené manažerské smlouvy. Volně nakládal
s majetkem společnosti a zajišťoval chod společnosti, což bylo v rámci
dokazování prokázáno. Dále zopakoval, že svářečku nezadržel k zajištění svých
závazků vůči společnosti F. K., ale toliko k její opravě. Závěrem setrval na
podaném dovolání s tím, že nebylo v daném případě náležitě prověřeno a
prokázáno, že jednal dne 4. 1. 2019 v úmyslu přisvojit si cizí věc, když na
základě ústní a již rok praktikované smlouvy s F. K., byl oprávněn takto činit
a jeho oprávnění k uvedenému dni žádným prokazatelným způsobem nezaniklo.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněného J. W. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 11. 6. 2020, sp. zn. 10 To 42/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §
265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni,
dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým
byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst.
1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku
rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje
náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím
svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě
uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněného dovolacího
důvodu obviněného J. W.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným J. W. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí
právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve
vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03,
sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn
v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci
nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména své vlastní výpovědi a
výpovědí svědků P. D., M. D., T. M., J. M., obsahu SMS komunikace mezi jeho
osobou a M. D., obsahu komunikace mezi jeho osobou a J. R.) a vadná skutková
zjištění (zejména stran zjištění důvodu, pro který měl svářečku ve svém držení,
dále stran zjištění, zda byl ke dni 4. 1. 2020 stále v manažerské pozici, resp.
zda došlo k uzavření ústní manažerské smlouvy mezi ním a společností F. K. a
toho, jaké nároky měly být mezi nimi vypořádány), jimiž prosazuje vlastní
hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že
tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že z provedených
důkazů vyplývá pouze potvrzení jeho verze událostí) a předkládá vlastní verzi
skutkových událostí (kdy obviněný tvrdí, že toliko řešil opravu svářečky a
právě k tomuto účelu ji odvezl v souladu se svými pravomocemi z areálu
společnosti F. K.).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci
(provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení
skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil
na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na
procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem
učiněných skutkových závěrů.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obviněný J. W. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o
hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich
hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné
právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2
odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy
obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených
vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům
nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení
procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být
rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle
§ 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů
potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu
určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení
zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být
nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již
provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění
dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování
skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy
potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak
spadá do jeho výlučné kompetence.
Jak uvedeno výše, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., který obviněný J. W. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku
nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto
dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu,
např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro
skutkové zjištění více důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr
apod., jak činí v rámci podaného dovolání obviněný.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na
spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu
rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kterýžto obviněný
nenamítá explicitně, ale z jeho dovolání vyplývá, když kritizuje klíčové
skutkové závěry učiněné nižšími soudy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že
skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže
skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných
způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem
toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna,
apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn
přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy
pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv
spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy
nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv.
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud
existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu
v Semilech, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím
hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými
okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich
vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace
důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6
tr. ř. Oba soudy vzaly za prokázané, že obviněný z vlastní vůle ukončil
působení ve společnosti ke dni 4. 1. 2019, kdy spolu s P. H. odváželi v
předmětný den své věci ze společnosti, což vyplynulo z výpovědi samotného
obviněného i dalších svědků (P. H., T. M.). Podle vlastní výpovědi pak obviněný
sám naložil svářečku do auta. Z obsahu SMS korespondence i výpisu telefonických
hovorů získaných při znaleckém zkoumání V. Č., soudního znalce z oboru
elektronika, specializace mobilní telefony, je zřejmé, že svářečka měla sloužit
obviněnému jakožto prostředek k vyjednávání o jeho pohledávkách za společností
F. K. S ohledem na obsah výše zmíněné komunikace, ale i výpověď pracovníka
společnosti A., D. S. je nepochybné, že verze obviněného, že se v daný den
pokusil reklamovat svářečku, ale byl odmítnut kvůli pozdní hodině, se nezakládá
na pravdě. Na pracovníky výše uvedené společnosti, konkrétně na J. R. se
obrátil až dne 7. 1. 2019 v 19:11 hod., tedy po telefonátu policisty, který se
jej na odcizenou svářečku dotazoval. Nalézací soud tak obviněným prezentované
verzi událostí neuvěřil, neboť byla v rozporu s provedeným dokazováním. Naopak
dospěl k závěru, že „z provedeného dokazování lze dovodit úmysl obžalovaného
svářečku získat do své moci za situace, kdy mu společnost dluží částku okolo
100 000 Kč a za situace, kdy i kolega H. přenechal společnosti pojízdnou
moštárnu, kterou financoval“. S uvedenými skutkovými závěry se pak plně
ztotožnil i soud odvolací, jak vyplývá z bodu 5. odůvodnění usnesení odvolacího
soudu.
Výše uvedeným závěrům nižších soudů nelze ničeho vytknout, a to i s
přihlédnutím k argumentaci obviněného. Nelze tak ve věci shledat rozpory mezi
provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, natož pak rozpor
extrémní, který by opravňoval Nejvyšší soud k zásahu do skutkových zjištění
učiněných nižšími soudy. Dokazování bylo provedeno v souladu s trestním řádem
respektující všechny požadavky práva na spravedlivý proces.
Pod uplatněný dovolací důvod jsou formálně vzato podřaditelné námitky
obviněného, v nichž brojí proti naplnění znaku „zmocnění se cizí věci“ a
nenaplnění subjektivní stránky trestného činu. Obviněný však tyto námitky
založil výlučně na zpochybňování provedeného dokazování a z něho vyvozených
skutkových závěrů. Nezpochybňuje tedy hmotněprávní posouzení přisouzeného
skutkového stavu, ale pouze skutkový stav sám. Tyto námitky tedy obviněný
uplatnil způsobem neregulérním, nezakládajícím přezkumnou povinnost Nejvyššího
soudu.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými
zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a
nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným
požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou
povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného J. W. bylo podáno z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo
podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 12. 2020
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata