U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. F., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 8. 2021, sp. zn. 7 To 149/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 4 T 74/2018, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. F. odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 4 T 74/2018, byl obviněný M. F. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v blíže neurčené době, nejméně však od 13. 10. 2015 do 31. 12. 2015 opakovaně požadoval na sociální síti Facebook ze svého profilu "M. F." po nezletilé AAAAA (pseudonym), roč. XY, profil "XY", aby mu zasílala svoje erotické fotografie, což nezletilá učinila, a poté s ní obviněný vedl konverzaci s erotickým podtextem, ačkoliv na základě sdělení nezletilé znal její věk; dále v době nejméně od 20. 1. 2016 do 11. 11. 2016 opakovaně oslovil prostřednictvím sociální sítě Facebook ze svého profilu "XY" další nezletilé dívky, kdy s BBBBB (pseudonym) (roč. XY) komunikoval dne 20. 1. 2016, s CCCCC (pseudonym) (roč. XY) komunikoval dne 11. 4. 2016, s DDDDD (roč. XY) komunikoval dne 1. 5. 2016, s EEEEE (pseudonym) (roč. XY) komunikoval od 1. 9. 2016 do 18. 10. 2016, s FFFFF (pseudonym) (roč. XY) komunikoval dne 11. 11. 2016, přičemž s nezletilými vedl konverzaci s erotickým podtextem, s narážkami na sex, případně pohlavní styk, požadoval po nich zasílání erotických fotografií přesto, že z předchozí komunikace věděl, že jsou mladší 15ti let, přičemž u nich tímto nevhodným chováním a předčasným zájmem o sexualitu ohrozil jejich další mravní vývoj, a pod bodem 2) výroku o vině přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že od blíže neurčené doby do 13. 4. 2017 v místě svého trvalého bydliště v XY, XY ulici čp. XY, ve svém počítači zn. ASUS, Intel Core i5 bez výrobního čísla s nápisem "XY" přechovával nejméně 32 videí a 23 fotografií, na kterých jsou zachyceny dívky ve věku od 10 do 14ti let v sexuálně vyzývavých pozicích, jejich účelem je snaha o vyvolání sexuálního vzrušení a uspokojení.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 204 odst. 1 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 4 T 74/2018, podal obviněný odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 8. 2021, sp. zn. 7 To 149/2021, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 8. 2021, sp. zn. 7 To 149/2021, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 680-682), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný namítl, že stát coby procesní strana v rámci trestního řízení disponoval ve srovnání s ním dalším procesním prostředkem, kterým byl přístup k soudu bez přítomnosti dovolatele. Konkrétně se jednalo o to, že po skončení hlavního líčení dne 9. 5. 2019 zůstala státní zástupkyně v jednací síni, o čemž však nebyl učiněn řádný zápis do protokolu o hlavním líčení a současně se jednalo o porušení ustanovení § 16 odst. 4 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále jen „vyhláška č. 37/1992 Sb.). Obviněný v tomto přístupu soudu spatřuje porušení principu kontradiktornosti řízení a rovného přístupu stran k soudu a de facto tedy porušení svého práva na spravedlivý proces.
Vedle práva na spravedlivý proces má obviněný rovněž za to, že bylo porušeno i jeho právo na obhajobu, neboť nalézací soud v obou vydaných rozsudcích zcela pominul jeho argumentaci a námitky. Uvedl, že se k věci opakovaně vyjadřoval, jak k jednotlivým důkazů, tak i v závěrečné řeči, a to buď osobně, nebo prostřednictvím svého obhájce. Nalézací soud však v žádném z napadených rozsudků nezmínil žádnou z jeho námitek či obsah jeho vyjádření. Stejně tak zcela opominul i jeho návrhy.
Obviněný dále namítl, že skutkový stav, který byl soudy zjištěn, nenaplňuje znaky trestného činu podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, resp. nejedná se o trestný čin. Má za to, že jednání kladené mu za vinu, tj. komunikace s nezletilými, není trestným činem, neboť nemělo takovou intenzitu, aby s ohledem na osobu dítěte a povahu takového jediného či jen krátkodobého negativního působení si poškozená nemorální či jiné vadné návyky osvojila, čímž by fakticky nastal následek spočívající v ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte. Obviněný poukázal na stávající judikaturu (zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 138/2016), která podle jeho názoru podporuje jeho obhajobu v tom směru, že svým jednáním nevydal poškozené v nebezpečí zahálčivého anebo nemravného života. Je přesvědčen, že zde absentuje následek spočívající v ohrožení mravního vývoje dítěte. Soud přitom podle dovolatele hodnotil důkazy ve vztahu k následku spočívajícím v ohrožení mravního vývoje svévolně, bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). V řízení nebylo ani prokázáno, že by v důsledku jeho působení vzniklo reálné nebezpeční, že se poškozené budou chovat promiskuitně nebo se živit prostitucí, případně vést jiný parazitní způsob života. Svědkyně AAAAA vypověděla, že komunikace s dovolatelem na ní žádné následky nezanechala. Podle dovolatele se totéž podává i z dalších protokolů o výslechu osob mladších patnácti let. Dodal, že ne každé nevhodné či nemorální chování pachatele vede k následkům předpokládaným v ustanovení § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěry soudů stran naplnění subjektivní stránky jemu za vinu kladeného trestného činu podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy, že se jednání dopustil přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Má za to, že závěry o jeho úmyslu byly učiněny pouze na základě vlastních úvah soudu, bez jakýchkoli objektivních závěrů a podkladů.
Obviněný dále shledává porušení svého práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces ve skutečnosti, že nalézací soud nikdy neprojednal trestný čin pod bodem 2) výroku o vině, tj. přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku, neboť hlavní líčení dne 19. 2. 2019 bylo zahájeno pro skutek podle § 193b tr. zákoníku, k němuž byl vyslechnut, nebyl však nikdy vyslechnut ke skutku podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku. K prokázání skutku kvalifikovaného soudem jako přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku nebyl soudem proveden jakýkoli důkaz. Obviněný uvedl, že nalézací soud v tomto ohledu neprovedl žádné pornografické dílo jako důkaz. Touto opakovanou námitkou se přitom doposud podle dovolatele nikdo nezabýval.
V řízení rovněž bylo porušeno tajemství dopravovaných zpráv, neboť byly provedeny důkazy bez předchozího zajištění souhlasu se vstupem do dopravovaných zpráv (komunikace). Tímto důkazem byla zajištěná facebooková komunikace. Rovněž poukazuje na to, že sice dal policii souhlas s provedením zálohy jeho facebookového profilu, nikoli však ke zpřístupnění jeho obsahu, včetně komunikace s jinými uživateli. Policejní orgán tak vstoupil do elektronických zpráv bez jeho souhlasu a rovněž bez souhlasu druhé komunikující strany. Zajištěnou internetovou komunikaci tak dovolatel označuje za důkazní prostředek získaný v rozporu s právními předpisy. K tomuto bodu svého dovolání cituje judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 3844/13).
Obviněný dále namítá, že se odvolací soud nezabýval jeho námitkami, které podrobně vypisuje, s tím, že v odůvodnění usnesení odvolacího soudu nikde není uvedeno, jakým způsobem odvolací soud tyto námitky projednal a jakým způsobem se s nimi vypořádal. Jedná se podle něho o porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Opakovaně poukazuje na to, že u něj byla provedena domovní prohlídka bez souhlasu soudu. Policisté jej po výslechu dne 13. 4. 2017 odvezli k němu domů, kde je vyzval, aby počkali přede dveřmi, což však policisté nerespektovali a do bytu vstoupili i přes jeho nesouhlas. Jeden z policistů jej přitom hlídal. Následně byl opět odvezen policisty zpět na policejní služebnu, kde byl nucen podepsat protokol o vydání věci – počítače, který mu byl v bytě zabaven. I zde nejednal ze svobodné vůle. Úřední záznam založený na str. 41 a 42 spisu, který má dokládat, že vstoupili do bytu po jeho údajném souhlasu, byl podle dovolatele vypracován až později, konkrétně dne 29. 6. 2017, a mimo systém elektronické služby, nikoli v den domovní prohlídky, resp. před ní. Uvedená písemnost navíc nemá podobu obvyklé písemnosti policejního orgánu z elektronického systému spisové služby Policie ČR. Obviněný dovozuje z výpovědi policisty svědka H. ze dne 23. 3. 2021, že zásah policistů v jeho bytě byl de facto domovní prohlídkou, ke které nebyli oprávněni, tedy nezákonnou domovní prohlídkou. Jeho návrh na výslech vyšetřovatele pak byl soudem zamítnut. Výslechem policistů by bylo podle dovolatele prokázáno, že policejní orgán měl zájem vstoupit do jeho bytu, kam vstoupil za účelem zajištění jeho počítače. Tento postup označuje za porušení základního lidského práva – článku 12 Listiny základních práv a svobod, a zajištěný počítač označuje za důkaz získaný v rozporu se zákonem. Poukazuje rovněž na to, že nebyl náležitě poučen, že je vyslýchán jako osoba podezřelá, dne 17. 4. 2017 se mu nedostalo poučení, že pokud nevyhoví výzvě policistů (§ 78 tr. ř.), může mu být věc odňata, jakož i na jiné následky nevyhovění, a o tom, že vydává důkazy, které budou použity proti jeho osobě. Veškerá poučení byla podepsána na protokolech až následně po provedených úkonech. Neexistuje tak žádný důkaz o tom, že byl poučen o svých právech před podáním vysvětlení, vydáním věci a před vstupem policistů do jeho bytu.
Na základě výše uvedených námitek proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 8. 2021, sp. zn. 7 To 149/2021, zrušil, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jako alternativu obviněný uvedl, aby Nejvyšší soud dovolatele zprostil návrhu na potrestání, neboť nebylo prokázáno, že v návrhu označený skutek je trestným činem.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 9. 12. 2021, sp. zn. 1 NZO 936/2021.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a obecná východiska uplatněného dovolacího důvodu, uvedla, že obviněný v dovolání vznesl zejména námitky, které dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, protože se týkají procesního postupu při provádění důkazů a samotného utváření skutkových závěrů. Svými námitkami především vyjádřil nesouhlas se zjištěními soudů, neboť tvrdí, že nebyl osobou, která by vedla závadovou komunikaci s nezletilými dívkami, ani tím, kdo v předmětném počítači přechovával videa a fotografie dívek ve věku od desíti do čtrnácti let v sexuálně vyzývavých pozicích.
Obviněný však uplatnil i námitky právní, které jím zvolenému dovolacímu důvodu odpovídají, pokud ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině zpochybnil naplnění znaku svádění, a že by jeho jednání dosahovalo takové intenzity, že by muselo být považováno za trestné, stejně jako skutečnost, že jeho jednání mělo škodlivý následek. V zásadě se tak odvolává na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio z ní vyplývající. Pokud však zpochybnil úmysl, tedy zavinění vzhledem k danému trestnému činu, je podle státní zástupkyně uvedenou námitku třeba vnímat jako ryze skutkovou.
Soud již ve skutkové větě výroku rozsudku konstatoval, že obviněný u poškozených nevhodným chováním a předčasným zájmem o sexualitu ohrozil jejich další mravní vývoj. V rámci znaku „svádění“ jde o takové jednání před dítětem, které může vyvolat takové zájmy a návyky, které zpravidla vedou buď k zahálčivému, nebo v tomto případě nemravnému životu, a to především z toho důvodu, že je působeno na nezralou osobu, která může nabýt falešného dojmu, že pokud je s ním vedena určitá forma sexuální komunikace dospělou osobou, je rovnocenným partnerem této komunikace. Přitom již z povahy nezralosti dítěte je zjevné, že tomu tak být nemůže. V posuzovaném případě šlo o působení trvající po určitý časový úsek a projevovalo se opakovanou facebookovou komunikací s poškozenými, kdy obviněný navazoval ve své komunikaci vždy na komunikaci předchozí. Intenzita jednání obviněného byla dostatečná pro to, aby byl znak svádění u trestného činu podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku naplněn, neboť jednání obviněného bylo způsobilé mít nepříznivý vliv na život poškozených a bylo rovněž způsobilé ovlivnit jejich morálku a vyvolat v nich nežádoucí přístupy k obecně uznávaným společenským principům a pravidlům. Státní zástupkyně připomněla, že se jedná o trest ohrožovací, tedy že k naplnění znaku skutkové podstaty tohoto přečinu není třeba, aby nastal následek, postačí pouze skutečnost, že došlo k ohrožení rozumového, citového a mravního vývoje dětí k nemravnému životu. Pokud jde o pojem svádění, uvedla, že je možné pouze vyzdvihnout, že vždy musí jít o úmyslné jednání pachatele, což je ale již zjevné z popisu skutku ve skutkové větě.
S ohledem na dodržení pravidel spravedlivého procesu je podle státní zástupkyně třeba se zabývat námitkou obviněného, že důkaz, resp. jeho obsah v jeho trestní věci nebyl získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů v rámci závěrů o jeho vině. Uvedla, že v rámci nového projednání věci bylo doplněno dokazování ke zjištění, zda obviněný vydal svůj mobilní telefon a počítač dobrovolně, či nikoliv. Bylo zjištěno, že obviněný M. F. vydal pevný počítač, mobilní telefon a zálohy facebokoového profilu dobrovolně podle § 78 odst. 1 tr.ř., přičemž souhlas s provedením zálohy facebookového profilu vyplnil vlastnoručně. Bylo prokázáno, že se mu dostalo řádného poučení poté, co podával vysvětlení v procesním postavení podezřelého a dobrovolně vypsal a poskytl celou řadu osobních údajů v rámci udělení souhlasu s provedením zálohy facebookového profilu. S obviněným byl sepsán protokol o vydání věci podle § 78 tr. ř., který obsahuje podrobné poučení, přičemž tento obviněný opatřil svým podpisem. Až poté bylo možno považovat počítač a mobilní telefon bez SIM karty za věc vydanou.
Podle státní zástupkyně není možné vydání věci podle § 78 tr. ř. v dané věci posoudit jako domovní prohlídku, i když obviněný vydal věc ve svém bydlišti. Obviněný umožnil policejním orgánům vstup do bytu dobrovolně a sám jim vydal počítač a mobilní telefon. Vydání věci nebylo možné označit za simulovaný úkon, jímž by ve skutečnosti byla zastírána domovní prohlídka a nedošlo tudíž k obcházení přísnější právní úpravy domovní prohlídky.
Nelze souhlasit ani s názorem dovolatele, že by rozhodnutí soudů obou stupňů, konkrétně soudu odvolacího, zůstalo neodůvodněno, pokud striktně nereagovalo na veškeré jeho námitky. Pokud odvolací soud reagoval na odvolací námitky odkazem na odůvodnění nalézacího soudu, postupoval v souladu s judikatorní praxí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 31/12 a ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 583/13). Není povinností soudu druhého stupně, aby zcela detailním způsobem reagoval na každou jednotlivost odvolatelem namítanou [jedná se i o konstatování stanoviska Evropského soudu pro lidská práva, viz rozsudek ze dne 21. 1. 1999 ve věci Garzía Ruiz proti Španělsku (stížnost č. 30544/96)]. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy vůči vznesených námitek staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěru je sama o sobě dostatečná (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
Námitky obviněného o tom, že mu bylo zabráněno v přístupu k soudu a došlo tak k porušení zásady kontradiktornosti řízení v jím publikované podobě pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Navíc je třeba zdůraznit, že dostatečným způsobem se s uvedenou námitkou vypořádaly jak orgány státního zastupitelství, tak i soudů.
Státní zástupkyně neshledala opodstatněnou ani námitku obviněného, že by byl vadně uznán vinným trestným činem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku, neboť proti němu v tomto ohledu nebylo zahájeno trestní stíhání a byl odsouzen bez důkazu. Trestní stíhání pro uvedený přečin bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 24. 4. 2019, č. j. KRPK-11443-10/TČ-2019-190372, přičemž v této věci na něj pod sp. zn. 1 ZT 41/2019 byla Okresním státním zastupitelstvím v Karlových Varech podána obžaloba, v níž byly navrženy konkrétní důkazy, které by k této trestné činnosti měly být u soudu provedeny. Usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. 5. 2019 sp. zn. 4 T 74/2018 bylo podle § 23 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o spojení věcí obviněného ke společnému projednání a rozhodnutí, přičemž se jednalo o věci vedené u jmenovaného soudu pod sp. zn. 4 T 74/2018 a 4 T 30/2019 s tím, že budou nadále vedeny pod společnou sp. zn. 4 T 74/2018. Došlo tedy ke spojení s věcí obviněného, v níž byl stíhán pro přečin nedovolených kontaktů s dítětem podle § 193b tr. zákoníku, za přečin ohrožování dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro který na něj byla podána obžaloba dne 27. 11. 2018 pod sp. zn. 1 ZT 55/2017.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jelikož se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
K vyjádření státní zástupkyně zaslal obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 14. 12. 2021 repliku, v rámci níž vyjádřil kategorický nesouhlas se závěry, k nimž státní zástupkyně ve vztahu k jemu podanému dovolání dospěla. Opakuje, že dal souhlas pouze se zálohou jeho facebookového profilu, nikoli souhlas se vstupem do jeho soukromé komunikace. Nebyl navíc policejním orgánem poučen o tom, že obsah jeho facebookového profilu bude použit proti jeho osobě. Trvá na tom, že policejní orgán nejdříve jeho počítač a mobilní telefon zajistil v rámci nezákonného vstupu do jeho bytu, následně zajištěné věci převezl na policejní služebnu, kde byl vystaven protokol o vydání věci, který byl následně dovolatel nucen podepsat. Vstup do jeho bytu byl nezákonnou domovní prohlídkou. Obviněný setrvává na svém přesvědčení, že byla porušena zásada kontradiktornosti řízení a nikdy nebyl v rámci řízení projednáván skutek podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku. Na podporu svých tvrzení předložil předmětné protokoly (o vydání věci ze dne 13. 4. 2017, a o hlavních líčeních).
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 8. 2021, sp. zn. 7 To 149/2021, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. F. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 /nyní § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř./.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud tedy není v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Je třeba upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný ve většině uplatňuje námitky, jejichž prostřednictvím napadá soudy zjištěný skutkový stav věci, tedy takové, které pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Pokud jde o námitky nedostatečného odůvodnění dotčených rozhodnutí obou soudů, jedná se o výhrady spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí obou soudů, neboť těmito námitkami toliko polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění soudních rozhodnutí, přičemž nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku soudních rozhodnutí, tedy je dovozováno porušení § 125 odst. 1 tr. ř. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265a odst. 4 tr. ř., je dovolání proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.
I přes tu skutečnost, že námitky obviněného, jimiž brojí proti hodnocení důkazů a učiněným skutkovým zjištěním, nelze podřadit pod jím užitý dovolací důvod a nenaplňují zároveň žádný jiný z dovolacích důvodů, nelze přehlédnout, že část těchto námitek se dotýká procesní použitelnosti konkrétního důkazu, tj. otázky zachování práva na spravedlivý proces. Pokud by takové námitky byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu průlom do skutkových zjištění soudu prvního stupně na podkladě uplatněného dovolacího důvodu. Z tohoto hlediska je třeba se jimi zabývat i přesto, že obviněný nemohl uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, jenž na vady spočívající v procesní použitelnosti provedených důkazů pamatuje výslovně.
Je namístě připomenout, že již před novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, byl se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dovolací důvod podle písm. g), resp. jeho rozsah rozšířen na podkladě judikaturní praxe i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly.
Podle Ústavního soudu může k takovému porušení dojít i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování – jak specifikoval ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04: „Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III.
ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu „opomenut“) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV.
ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV.
ÚS 570/03 a další)“. Uvedené judikatorní praxi odpovídá nově vymezený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, přičemž dosavadní znění dovolacího důvodu podle písm. g), jak jej uplatnil dovolatel, byl bez obsahových změn novelou trestního řádu zařazen pod písm. h).
Ohledně námitky, že obsah facebookové komunikace byl získán bez jeho souhlasu, resp., že sice dal souhlas s tím, aby byla pořízena záloha jeho facebookového profilu, nedal však souhlas se vstupem do jeho komunikace, kdy současně nebyl dán ani souhlas druhé komunikující strany, je možno uvést, že se jedná o námitku procesní použitelnosti konkrétního důkazu, tj. otázku zachování práva na spravedlivý proces. Uvedený závěr se týká i zajištění dovolatelova osobního mobilního telefonu a počítače v místě jeho bydliště, resp. námitky provedení nezákonné domovní prohlídky.
Předně je možno uvést, že se jedná o námitky, jimiž se odvolací, a potažmo již i nalézací soud zabývaly. Stalo se tak zejména na podkladě předcházejícího zrušujícího usnesení odvolacího soudu ze dne 10. 12. 2020, č. j. 7 To 252/2020-509, v rámci něhož odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba postavit najisto, zda obviněný vydal svůj mobilní telefon a počítač dobrovolně, stejně jako zda policisté vstoupili do bytu obviněného s jeho souhlasem a zda byl o všech krocích policejního postupu řádně poučen. V tomto směru uložil nalézacímu soudu, aby vyslechl příslušné policisty, kteří byli na protokolu o vydání věci podepsáni. V rámci nového projednání věci tedy nalézací soud doplnil dokazování o výslech zasahujících policistů K. a V., kteří podrobně vypovídali k okolnostem stran výslechu obviněného, jeho poučení, stran zajištění jeho osobního počítače a mobilního telefonu, vstupu do bytu, podepsání protokolu o vydání věci, souhlasu s provedením zálohy jeho facebookového profilu a rovněž úředního záznamu založeném na č. l. 41 ze dne 29. 6. 2017 (body 6. a 7. rozsudku nalézacího soudu). Vyslechnuti byli i O. a H., kteří se pak vyjádřili zejména k technickým aspektům pořizování a vyhodnocování počítačových dat. Z provedeného dokazování se podává, že obviněný byl vyslechnut v postavení podezřelého a náležitě poučen, kdy podrobné písemné poučení je součástí úředního záznamu. Uvedené skutečnosti stvrdil svým vlastnoručním podpisem (úřední záznam č. l. 14-15 spisu).
Z provedeného dokazování se rovněž podává, že u obviněného nebyla provedena domovní prohlídka ve smyslu § 82 a násl. tr. ř. Obviněný byl nejprve vyslechnut v postavení podezřelého a v tomto směru poučen o svých právech. Následně byl ve smyslu ustanovení § 78 odst. 1 tr. ř. požádán o vydání věci – zařízení, ze kterých se připojoval k sociálním sítím a na kterých se mohla vyskytovat data jeho elektronické komunikace. Jednalo se zejména o jeho mobilní telefon a osobní počítač nacházející se na adrese jeho trvalého bydliště.
Policisté od obviněného získali ústní souhlas s tím, aby jej odvezli služebním vozem do bytu, kam následně vstoupili s jeho souhlasem. Uvedená skutečnost je sice nadále rozporována obviněným, nicméně nalézací, a potažmo odvolací soud dospěly na podkladě provedeného dokazování k závěru, že policisté do bytu obviněného vstoupili a po bytě obviněného se pohybovali s jeho souhlasem. Výpověď policistů je v tomto směru konzistentní a odpovídá zavedenému postupu. Obviněný souhlasil s tím, aby jej služebním vozem zavezli do bytu a následně i se zajištěnými věcmi zase zpět na policejní služebnu, přičemž z výpovědi obou policistů se jasně podává, že obviněný spolupracoval a měl zájem na tom, aby se vše co nejrychleji vyřešilo.
Jedná se tedy o odlišnou situaci, než v případě domovní prohlídky, jejímž primárním účelem je zajištění věcí, které mohou sloužit v trestním řízení jako důkazní prostředek nebo osoby důležité pro trestní řízení (§ 82 tr. ř.). K tomuto Nejvyšší soud odkazuje na komentářovou literaturu (DRAŠTÍK, Antonín a kol., Trestní řád: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, str. 715 a stejně tak ŠÁMAL, Pavel a kol., Trestní řád I: Komentář. 7., doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1113), která uvádí, že institutu domovní prohlídky by se mělo užívat pouze v případě, kdy se jedná o důvodné podezření, že se v bytě nachází věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení.
Podle Nejvyššího soudu lze tedy ve vztahu k posuzované trestné činnosti obviněného přisvědčit odvolacímu soudu, že se ze strany policie nejednalo o nezákonný vstup do obydlí, jak je obviněným namítáno, s čímž se vypořádal již okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku na základě provedeného dokazování, a to zejména výslechu obou přítomných policistů.
Z bytu byl odnesen osobní počítač obviněného, který byl následně na policejní služebně řádně zaprotokolován a s obviněným byl sepsán protokol o vydání věci, který obviněný podepsal. Součástí protokolu je i náležité poučení, a to včetně ustanovení § 78 odst. 3 tr. ř., že nikoho nelze k vydání věci nutit a že takto vydaná věc může sloužit jako důkaz proti němu nebo proti jeho osobě blízké. Obviněný vydal rovněž svůj mobilní telefon bez SIM karty a digitální zálohu svého facebookového profilu (č. l. 16 spisu). Jednalo se o postup podle § 78 odst. 1 tr. ř., kdy obviněný vydal věci dobrovolně poté, co byl o jejich vydání požádán. Teprve po podepsání uvedeného protokolu o vydání věci byly věci policejnímu orgánu oficiálně vydány. Na tom nic nemění skutečnost, že nejprve byly věci z bytu odneseny a teprve následně identifikovány v rámci protokolu o vydání věci. Obviněný byl požádán o vydání věci na policejní služebně, kde vypovídal v pozici osoby podezřelé ze spáchání trestného činu. S vydáním věci souhlasil, přičemž se následně nechal policisty odvést do svého bytu, kde byl za jeho přítomnosti či přímo jím počítač vypojen a následně byl policisty odvezen zpět na policejní služebnu. Na uvedeném postupu neshledává Nejvyšší soud žádných vad. Předem nelze vědět, jaké konkrétní věci budou vydány, věc je třeba řádně identifikovat a popsat, přičemž technický popis věci je nutno řádně zaprotokolovat, aby nedošlo k případné záměně s jinou věcí stejné povahy.
Stran namítaného neudělení souhlasu se vstupem do osobní komunikace Nejvyšší soud uvádí, že formulář souhlasu s provedením zálohy facebookového profilu vypsal obviněný vlastnoručně. Součástí je i prohlášení, že si je vědom toho, že policejní orgán provede kompletní zálohu, a to případně i zájmové komunikace k jejímu následnému vyhodnocení. Obviněný byl řádně poučen o tom, že jím vydané věci mohou sloužit jako důkaz proti němu (č. l. 18 spisu), současně byl upozorněn na to, že policejní orgán je oprávněn k vytvoření zálohy zájmové facebookové komunikace k jejímu následnému vyhodnocení (č. l. 19 spisu). Policejní orgán tedy nepotřeboval dodatečný souhlas ke vstupu do komunikace mezi obviněným a dalšími účastníky facebookové komunikace. Jedná se o data, která se nachází v počítačovém systému, kterýžto výraz je užíván i jako synonymum pro počítač, zejména pak za situace, kdy se jedná o komunikaci v rámci kyberprostoru. Počítačový systém je třeba chápat jako jakékoli zařízení, třebas i jednotlivý počítač, nebo skupinu vzájemně propojených nebo souvisejících zařízení, z nichž jedno nebo více provádí na základě programu automatické zpracování dat (viz výklad k § 230 tr. zákoníku). Nelze tedy v žádném případě přisvědčit dovolateli v tom smyslu, že v projednávané věci došlo k porušení tajemství přepravovaných zpráv. Předmětná facebooková komunikace byla získána procesně zcela bezvadným způsobem a pokud dal obviněný souhlas s vytvořením zálohy svého facebookového profilu, pak není třeba souhlasu osob, které se v komunikaci s tímto profilem objevily.
Dovolatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3844/13 je pak nepřípadný. V citovaném nálezu se Ústavní soud vyslovil k povaze Facebooku jako sociální platformy a otázky její soukromé či veřejné povahy. Stran zásahu do soukromé komunikace se však jednalo o skutkově odlišnou věc, než je projednávaný případ, neboť v nálezu projednávaný případ spočíval v tom, že úřední záznamy neobsahovaly jakékoli údaje o tom, že osoba, jejíž facebookový profil a komunikace byly policejním orgánem užity, tyto dobrovolně zpřístupnila. V projednávané věci však bylo dokazováním postaveno najisto, že obviněný jednal dobrovolně a svůj facebookový profil policejnímu orgánu zpřístupnil, resp. dal souhlas s vytvořením jeho zálohy a to včetně proběhnuvší komunikace. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že nebylo postupováno v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou obviněný ve svém dovolání odkazoval. Částečně totiž nebyla pro tuto trestní věc relevantní, jelikož se týkala institutu zakotveného v § 88a tr. ř., částečně jí byla naopak podpořena argumentace Nejvyššího soudu.
Pokud pak odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 10. 12. 2020, č. j. 7 To 252/2020-509, uložil nalézacímu soudu, aby objasnil povahu úředního záznamu založeném na č. l. 41 ze dne 29. 6. 2017, pak je třeba uvést, že uvedený záznam nebyl záznamem, který by se měl objevit v rámci elektronického systému spisové služby Policie ČR, jelikož se jednalo o vyjádření policistů ke stížnosti na jejich postup, kterážto byla podána obviněným, resp. jeho obhájcem. Číslo jednací zde bylo uvedeno k identifikaci řízení, v rámci něhož byla stížnost podána. Uvedená námitka tedy byla již soudem prvního stupně řešena.
Jak uvedeno výše, v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Obviněný konkrétně namítl, že skutkový stav, který byl soudy zjištěn ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině, nenaplňuje znaky trestného činu podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, resp. nebyl naplněn znak „svádění“. Jednání kladené mu za vinu, tj. komunikace s nezletilými, pak není trestným činem a nemělo ani takovou intenzitu, aby byl způsoben škodlivý následek, tedy, že u dívek došlo k ohrožení jejich mravního vývoje. Nebylo dokonce prokázáno ani to, že by v důsledku jeho působení vzniklo reálné nebezpeční takového ohrožení.
Pod uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze taktéž podřadit námitku obviněného, že v projednávané věci měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe, jelikož jeho jednání nedosahovalo takové intenzity, aby došlo ke škodlivým zásahům do pohlavní sféry poškozených, které nebyly k ničemu nuceny a jeho jednání nezpůsobilo poškozeným žádné negativní fyzické ani psychické následky.
Námitkou, že jeho jednání nedosahovalo takové intenzity, aby podléhalo trestní represi, se v zásadě odvolává na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio z ní vyplývající.
Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Pojem společenské škodlivosti, který je v tomto ustanovení používán, je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti, který používal trestní zákon z roku 1961. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio. V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109 - 118).
Trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že ho svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu.
Objektem trestného činu ohrožování výchovy dítěte je zájem na řádné výchově dětí, která má být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti tak, aby byl zaručen jejich řádný rozumový, mravní a citový vývoj. U znaku ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte jde po obsahové stránce o jednání, jimiž si dítě osvojuje v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, popř. sklony a zájmy, které zpravidla vedou (aniž musí vést v daném případě) k jeho morálnímu úpadku a k neschopnosti usměrňovat způsob svého života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti. Trestní odpovědnost je proti nutná tam, kde v důsledku pachatelova působení vzniklo reálné nebezpečí, že dítě zpravidla po delší dobu bylo vystaveno svádění k nemravnému životu. Svádění k zahálčivému nebo nemravnému životu má širší obsah než navádění, neboť sem spadá nejen přímé vyzývání, ať slovem nebo skutkem, nýbrž i takové jednání pachatele před dítětem, které může u něj, a to i při jeho pasivním chování, vyvolat takové zájmy a návyky, které zpravidla vedou k zahálčivému nebo nemravnému životu (děti totiž napodobují chování dospělých, a to i neuvědoměle). Nezáleží na tom, zda dítě již před takovým jednáním pachatele nemravný život vedlo, poněvadž jednání pachatele v něm tyto negativní návyky utvrzuje a posiluje. Musí jít z povahy věci o úmyslné jednání, které se podobá návodu a svou povahou musí být způsobilé dítě nepříznivě ovlivnit. Půjde zpravidla o působení trvající delší dobu, případně o působení projevující se opakovaným jednáním (srov. R 25/1980), může ale jít i o jednorázové jednání nebo krátkodobé působení, které svou intenzitou a ovlivněním sváděné osoby má stejný účinek jako působení opakované nebo po delší dobu trvající. Nemravným životem se rozumí život vedený v rozporu se zásadami morálky. Sem se zahrnují různé vnější projevy a návyky, které často i přesahují pouze morální pravidla a dostávají se do rozporu se zájmy chráněnými trestními předpisy (trestná činnost různého druhu, prostituce, alkoholismus, narkomanie, nedodržování zásad hygieny apod.).
Obviněný naplnil skutkovou podstatu uvedeného přečinu tím, že v blíže nezjištěné době, nejméně však od 13. 10. 2015 do 13. 12. 2015 prostřednictvím sociální sítě Facebook vedl komunikaci se šesti nezletilými dívkami s výrazně erotickým podtextem s narážkami na sex, případně pohlavní styk, požadoval po nich zasílání erotických fotografií, přestože prokazatelně věděl, že jsou mladší patnácti let. Uvedeným jednáním tak ohrozil jejich další mravní vývoj.
Obviněný již od počátku své jednání a jeho následky nepřípustně bagatelizuje. Obviněný si byl zcela vědom věku dívek, se kterými vedl konverzaci týkající se témat, která je třeba osobám jejich věku vysvětlovat citlivým a vhodným způsobem. V podstatě neznámý člověk vyzývající nezletilé dívky, aby mu zasílaly sexuálně explicitní fotografie a dotazující se na otázky intimního charakteru, zcela jistě překračuje svým jednáním meze běžné společenské interakce, a to do té míry, že se jedná o jednání podléhající trestněprávní represi.
Děti jsou osoby požívající zvýšené ochrany, a to právě z toho důvodu, že se jedná o osoby ještě nedospělé, u nichž se objektivně předpokládá, že nejsou ještě zcela obeznámeny se všemi aspekty lidské sexuality, včetně své vlastní. Zvláště osoby mladší patnácti let požívají ze strany trestních předpisů zvýšené ochrany. Takové osoby pak nejsou samy schopny rozpoznat či objektivně vyhodnotit, zda na nich závadné jednání pachatele zanechalo nějaké následky, neboť jsou osobami nezralými. Argumentuje-li obviněný, že poškozené nevykazují jakékoli závadové chování, které by mohlo být důsledkem jeho jednání, jedná se o zcela nepřípadnou námitku, neboť k závadovému jednání z jeho strany již došlo a jednalo se o jednání, které bylo zcela jistě sto vyvolat škodlivý následek.
Pokud totiž obviněný vedl závadovou konverzaci s dítětem mladším 15 let, zcela jistě zde existovalo reálné nebezpečí toho, že si tato ještě nedospělá osoba ve falešném dojmu toho, že je v takové konverzaci rovnocenným partnerem, deformuje představy o sexuální a intimní oblasti lidského života. Je-li pak závadová konverzace vedena prostřednictvím sociálních sítí, chybí zde jakýkoli vnější korektiv a dítě se v takovéto konverzaci stává o to zranitelnějším účastníkem, neboť může podlehnout dojmu, že taková konverzace je v pořádku.
Jedná se však o nevhodný, nežádoucí a neakceptovatelný zásah do osobního vývoje dítěte. Nalézací soud se uvedenými aspekty řádné a podrobně zabýval, kdy v bodě 17. odůvodnění rozsudku předestřel obsah facebookové komunikace mezi obviněným a nezletilými, z níž se zcela jednoznačně podává, že se jednalo o naprosto nevhodnou a závadovou konverzaci sexuálně explicitního charakteru, při níž obviněný nebyl žádným pasivním účastníkem, ale aktivně na dívky naléhal, aby s ním takovou konverzaci vedly a ještě mu zasílaly sexuálně motivované fotografie, přičemž si byl zcela vědom jejich věku.
Znak „svádění“ byl zcela jednoznačně naplněn.
Není tak pochyb o tom, že jednání, kterého se obviněný vůči poškozeným dopouštěl, bylo natolik intenzivní, aby zde existovala reálná obava, že u poškozených dojde ke škodlivému následku v podobě zásahu do jejich citového a mravního vývoje. U trestného činu ohrožování výchovy dítěte se nevyžaduje, aby došlo fakticky ke škodlivému následku, jelikož primárně jde o ochranu osob mladších patnácti let před nevhodnými zásahy do jejich řádného rozumového, citového a mravního vývoje. Jedná se tedy o trestný čin ohrožovací, kdy k naplnění znaku skutkové podstaty tohoto přečinu není třeba, aby nastal následek, postačí pouze skutečnost, že došlo k ohrožení rozumového, citového a mravního vývoje dětí, což může vést k vedení nemravného života.
Jak již uvedeno výše, obviněný se jednání dopustil vůči dítěti, tedy osobě tělesně a psychicky ještě zcela ne úplně vyzrálé, kterážto, jak rovněž uvedeno výše, požívá ze strany trestních přepisů zvýšené ochrany. Je též nutno zdůraznit, že případná aktivní participace či iniciace ze strany osoby mladší 15 let je u trestného činu podle § 201 odst. 1 tr. zákoníku pro otázku posouzení viny irelevantní, neboť ochrana zde překračuje zájem jednotlivce, jde o zájmy celospolečenské. S odkazem na výše uvedené je zřejmé, že skutek, kterého se obviněný dopustil, má zcela jistě trestněprávní charakter.
Nalézací soud se po provedeném dokazování a zhodnocení všech skutkových okolností neztotožnil s právní kvalifikací vymezenou v obžalobě, která byla vedena u skutku pod bodem 1) jako přečin navazování nedovolených kontaktů s dítětem podle § 193b tr. zákoníku, neboť nebyl prokázán úmysl obviněného navrhnout dítěti mladšímu 15 let setkání v úmyslu spáchat trestný čin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedená kvalifikace tedy byla vypuštěna, přičemž jednání obviněného naplnilo pouze skutkovou podstatu přečinu podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V bodě 29. rozsudku nalézací soud ve vztahu ke skutku pod bodem 1) uvedl, že „oslovené dívky obžalovaným byly všechny ve věku, kdy sexuální aktivity nejsou mravnou činností a je v jejich zájmu se takových aktivit zdržet do dospělosti, aby nebyla ohrožena jejich vývojová integrita v této velmi citlivé oblasti. Podle uvedeného popisu chování obžalovaného vůči nezletilým dívkám je zřejmé, že v něm jsou uvedeny skutečnosti představující znak svádění (k nemravnému životu), jakož i intenzita, která je potřebná k naplnění znaku, že úmyslně ohrozil mravní vývoj dítěte. Četnost uvedených sexuálních aktivit, kdy dívky konverzovaly s obžalovaným a tomuto zasílaly fotografie intimních partií a fotografie kde byly zachyceny v sexuálně vyzývavých pózách, svědčí o tom, že se obžalovaný dopustil takového jednání, které bylo způsobilé přivodit následek v podobě ohrožení mravní výchovy těchto dětí v tom, že by v důsledku uvedeného jednání obžalovaného byly způsobilé získat škodlivý a nesprávný návyk, a to právě v sexuální oblasti, která je velmi intimní, a determinována správným vývojem v dětství a je kladen na dostatečnou věkovou vyspělost“.
Přečin podle § 201 tr. zákoníku přitom může být spáchán jak úmyslně (§ 15 tr. zákoníku), tak z nedbalosti (§ 16 tr. zákoníku). Zavinění pachatele se přitom musí vztahovat na všechny znaky tohoto trestného činu, včetně věku ohrožené osoby i skutečností, které jsou způsobilé ovlivnit způsob života takové osoby (zahálčivý nebo nemravný život), a konečně i na hrozící důsledky pro její další život. Z povahy pojmu svádění uvedeného v § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nicméně vyplývá, že zde musí jít o úmyslné jednání pachatele. Formu zavinění je třeba zjišťovat a rozsudečný výrok musí tento údaj obsahovat.
Stran subjektivní stránky dospěl nalézací soud k závěru, že obviněný jednal úmyslně, kterýžto závěr je zjevný již z popisu skutku ve skutkové větě, výslovně je pak uveden v právní větě (úmyslně ohrozil). Nalézací soud uvedl, že „z popisu skutkových zjištění je zřejmé, že jde o úmyslné trestné jednání, založené na vědomé a chtěné činnosti obžalovaného, kterou obžalovaný praktikoval se zcela zřejmým záměrem, k němuž směřoval jak své chování, tak i postupy, jimiž přiměl nezletilé dívky k vykonávání přesně takových úkonů, které po nich obžalovaný požadoval (zasílání erotických fotografií, erotická konverzace“ (bod 29. rozsudku). Uvedeným závěrům není možno čehokoli vytknout.
Nejvyšší soud tedy vyhodnotil předmětné námitky jako neopodstatněné.
Jako neopodstatněnou Nejvyšší soud rovněž vyhodnotil námitku vztahující se ke skutku pod bodem 2) výroku o vině, spočívající v tom, že byl uznán vinným trestným činem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku, přestože proti němu v tomto ohledu nebylo zahájeno trestní stíhání, nikdy nebyl vyslechnut a nebyly provedeny žádné důkazy, tedy byl odsouzen bez důkazu. Poukázal zejména na protokoly o proběhnuvších hlavních líčení, z nichž se podává, že tato nebyla vedena pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Obviněný v rámci této námitky zcela opomíjí skutečnost, že trestní stíhání jeho osoby pro přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1, 3 tr. zákoníku proti němu bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 24. 4. 2019, vedeným pod č. j. KRPK-11443-10/TČ-2019-190372. Obviněný byl v této věci vyslechnut a věc byla vedena pod sp. zn. 4 T 30/2019. Následně byla dne 30. 4. 2019 Okresním státním zastupitelstvím v Karlových Varech na obviněného podána obžaloba, v níž byly navrženy konkrétní důkazy, které by k této trestné činnosti měly být u soudu provedeny (vedena pod sp. zn. 1 TZ 41/2019). Obžaloba týkající se přečinů nedovolených kontaktů s dítětem podle § 193b tr. zákoníku a ohrožování dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byla podána Okresním státním zastupitelstvím v Karlových Varech již dne 27. 11. 2018, sp. zn. 1 ZT 55/2017. Usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 4 T 74/2018, došlo v souladu s ustanovením § 23 odst. 3 tr. ř. ke spojení obou věcí obviněného ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že nadále bylo řízení vedeno pod sp. zn. 4 T 74/2018. Skutek pod bodem 2) výroku o vině pak byl náležitě projednán v rámci tohoto řízení, kdy byl například proveden znalecký posudek vypracovaný ve věci sp. zn. 4 T 30/2019 a vyslechnut znalec k otázce povahy fotografií zajištěných v počítači obviněného (protokol o hlavním líčení ze dne 17. 9. 2019 – č. l. 400-401). Rovněž byli vyslechnuti policisté, kteří se vyjádřili k technickým aspektům postupu vyhodnocování fotografií a dalších audiovizuálních záznamů (svědci O., H.). Nalézací soud řádně zhodnotil důkazní situaci vztahující se ke skutku pod bodem 2) výroku o vině, kdy lze odkázat zejména na body 25. až 27. rozsudku.
Je rovněž možno uvést, že nelze vyhodnotit jako důvodné ani námitky vztahující se k otázce autenticity dat a otázky, zda se data nacházela na paměťovém médiu nebo pouze ve vyrovnávací paměti. I touto námitkou se již zabýval nalézací soud, kdy na podkladě provedených důkazů, zejména pak výslechů policistů, kteří data vyhodnocovali, dospěl k závěru, že „bylo najisto postaveno, že zajištěná a vyhodnocovaná data pocházejí zcela nepochybně z počítače vydaného obžalovaným“, přičemž nepovažoval za nutné zjišťovat, zda se data nacházela přímo na paměťovém médiu či ve vyrovnávací paměti počítače (bod 24. rozsudku). Stran námitek pramene důkazů pak nalézací soud uvedl, že „vzhledem k tomu, že lze ověřit autenticitu dat z kopií, které byly uloženy v databázi policejního prezidia je možno data považovat za relevantní pramen důkazů a jako takový jej jako důkaz použít“ (bod 24. rozsudku).
Obviněný opakovaně vznáší v rámci trestního řízení i námitku spočívající v tom, že stát coby procesní strana disponoval ve srovnání s ním dalším procesním prostředkem, kterým byl přístup k soudu bez přítomnosti dovolatele, neboť státní zástupkyně po skončení hlavního líčení dne 9. 5. 2019 zůstala v jednací síni.
Uvedená námitka je vznášena opakovaně, přičemž se dotýká hlavního líčení, které proběhlo v rámci předcházejícího projednání věci. V rámci předcházejícího řízení se jí odvolací soud zabýval (bod 7. usnesení ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 7 To 252/2020), shledal, že se jednalo o postup v rozporu s jednacím řádem, nicméně toto pochybení nezakládá důvod pro pochybnost o zákonnosti řízení. Rovněž byla uvedená námitka řešena v rámci stížnosti obviněného na podjatost soudkyně soudu prvního stupně (usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 6 To 409/2019). Jedná se tedy o námitku, která byla již pravomocně vyřešena a Nejvyšší soud se k této nebude více vyjadřovat.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, přičemž právně relevantní námitky shledal neopodstatněnými, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného M. F., neboť je shledal zjevně neopodstatněným, přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 2. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu