3 Tdo 1305/2011-40
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. října 2011 v neveřejném zasedání
o dovolání podaném obviněným MUDr. M. F., proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 31. 3. 2011, č. j. 68 To 462/2010-1647,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp.
zn. 1 T 237/2009, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v
Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 31. 3. 2011, č. j. 68 To 462/2010-1647, v
části týkající se uloženého trestu; a ve výroku o trestu se zrušuje jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 9. 2010, č. j. 1 T
237/2009-1566.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí
na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Přerově přikazuje, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 9. 2010, č. j. 1 T
237/2009-1566, byl obviněný MUDr. M. F. v bodě 1) výroku o vině uznán vinným
trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (tj.
zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), který
po skutkové stránce spočíval v tom, že v období let 2002 - 2006 jako praktický
zubní lékař s místem provozování P., K. (následně P., H., a P., N. L., okres
P.), uzavřel s jednotlivými v rozsudku uvedenými zdravotními pojišťovnami
smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče, na jejichž základě pak těmto
zdravotním pojišťovnám účtoval mj. i stomatologické výkony, které však ve
skutečnosti jejich pojištěncům neprovedl, což zástupci jednotlivých zdravotních
pojišťoven zamlčel, tyto fiktivní lékařské úkony si nechal proplatit a získané
finanční prostředky následně použil pro svou vlastní potřebu, když tímto
jednáním způsobil zdravotním pojišťovnám škodu v úhrnné výši nejméně 350.941,-
Kč, a v bodě 2) výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jehož se
dopustil tím, že „dne 31. 3. 2006 podal na Finančním úřadě v Přerově, na ul.
W., daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období
kalendářního roku 2005 s uvedením celkových příjmů 2.132.695,- Kč, celkových
výdajů 1.984.947,- Kč a s vypočtenou daňovou povinností ve výši 33.480,- Kč, do
něhož neoprávněně zahrnul na straně výdajů finanční částku ve výši 1.890.000,-
Kč na nákup pohledávky v nominální hodnotě 9.200.000,- Kč od obchodní
společnosti MBG – AM, spol. s. r. o., se sídlem H., okres V., kterou uvedená
společnost evidovala za svým dlužníkem obchodní společností Slevárna L., spol.
s. r. o., se sídlem L., J. Z., okres O., a to z titulu dříve poskytnuté půjčky,
přičemž tuto pohledávku dále odprodal za finanční částku 2.000.000,- Kč
obchodní společnosti Pony Auto Trend, s. r. o., se sídlem H.–R., avšak za
účelem získání neoprávněného majetkového prospěchu na úkor státního rozpočtu ČR
před pracovníky správce daně zamlčel, že výše uvedenou finanční částku na nákup
pohledávky fakticky nikdy nevynaložil, neboť tuto pohledávku zakoupil pouze za
částku 1,- Kč, čímž zkrátil svou daňovou povinnost za zdaňovací období roku
2005 o částku 594,060,- Kč ke škodě rozpočtu České republiky zastoupené
Finančním úřadem v Přerově“. Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle § 148
odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1
tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
čtyřiceti měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl
dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v „zákazu výkonu povolání zubního
lékaře“ na dobu čtyř let. O uplatněných nárocích na náhradu škody soud rozhodl
výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 31. 3. 2011, č. j.
68 To 462/2010-1647, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné
zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 31. 3. 2011 (§
139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně
dovolání, které zároveň směřoval i proti výroku o vině trestným činem zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c)
tr. zák. a proti výroku o trestu zákazu činnosti z rozsudku soudu prvního
stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních § 265b
odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předně namítl,
že soudy obou stupňů se náležitě nezabývaly tím, zda jeho jednáním popsaným pod
bodem ad 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně byla po subjektivní stránce
skutečně naplněna skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. V
uvedeném směru setrval na své dosavadní obhajobě, že o nepravdivosti údajů
obsažených v předmětném daňovém přiznání, které podepsal a doručil na finanční
úřad, neměl tušení. Zpracování daňového přiznání svěřil svému tehdejšímu
daňovému poradci Ing. A. B., který ho měl ubezpečit, že údaje v něm obsažené
jsou pravdivé a odpovídají údajům vyplývajícím z účetnictví. Dovolatel zároveň
připomněl, že svědek Ing. B. odmítl ve věci vypovídat, neboť by si svou
výpovědí mohl způsobit trestní stíhání. Tyto skutečnosti však soudy při
zkoumání naplnění subjektivní stránky trestného činu žádným způsobem
nezohlednily a svá rozhodnutí tak založily na nesprávném právním posouzení
skutku.
V rámci uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
dovolatel namítl, že mu byl nesprávně uložen trest zákazu činnosti spočívající
v zákazu výkonu povolání zubního lékaře, což je činnost, která přímo nesouvisí
s trestnými činy, jejichž spácháním byl uznán vinným. Takto uložený trest mu
zakazuje poskytovat zubní péči pacientům, aniž by byl uznán vinným trestným
činem, který by přímo souvisel právě s poskytováním této lékařské péče.
Stíhaného jednání se totiž dopustil výlučně v souvislosti s výkonem soukromé
lékařské praxe, a proto právě na něj, a nikoliv obecně na výkon povolání
zubního lékaře jako takového, se měl trest zákazu činnosti omezit.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby
Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 31. 3. 2011, č.
j. 68 To 462/2010-1647, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 9.
2010, č. j. 1 T 237/2009-1566, a podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř.
Okresnímu soudu v Přerově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“), která nejprve vyložila obsah důvodu dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že na jeho podkladě nelze přezkoumávat a
hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené
rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost
hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Zásah do skutkových
zjištění lze připustit v rámci dovolání pouze výjimečně, existuje-li extrémní
nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-
li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. Námitkou, jíž zpochybnil
naplnění subjektivní stránky trestného činu, kterým byl uznán vinným, naplnil
obviněný podle názoru státní zástupkyně tento dovolací důvod právně relevantně.
Neshledala ji však opodstatněnou. Uvedla, že trestný čin zkrácení daně je
trestným činem úmyslným, přičemž z popisu skutku ve výrokové části rozsudku
soudu prvního stupně i z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný nese
vinu za zkrácení daně a že tak činil v úmyslu dosáhnout snížení rozsahu daňové
povinnosti. Jde o část popisu skutku, v níž prvý soud uvádí, že zkrácení daňové
povinnosti za zdaňovací období roku 2005 o částku 594.060,- Kč se obviněný
dopustil tím, že do daňového přiznání neoprávněně zahrnul na straně výdajů
finanční částku ve výši 1.890.000,- Kč na nákup pohledávky v nominální hodnotě
9.200.000,- Kč od obchodní společnosti MBG – AM, spol. s r. o., a to z titulu
dříve poskytnuté půjčky, přičemž tuto pohledávku dále odprodal za finanční
částku 2.000.000 Kč,- obchodní společnosti Pony Auto Trend, s. r. o., avšak za
účelem získání neoprávněného majetkového prospěchu na úkor státního rozpočtu
České republiky před pracovníky správce daně zamlčel, že uvedenou finanční
částku na nákup pohledávky fakticky nikdy nevynaložil, neboť tuto pohledávku
zakoupil pouze za částku 1,- Kč. Obhajoba obviněného, že nezkrátil daň úmyslným
jednáním, neboť pouze podepsal daňové přiznání, které mu vypracoval Ing. A. B.,
byla vyvrácena svědeckými výpověďmi T. Š. a J. P. Obviněný (dovolatel), který
je odpovědný za obsah daňového přiznání, si musel být vědom toho, že on sám
žádné výdaje ve výši 1.890.000,- Kč na nákup předmětné pohledávky nevynaložil a
pokud je tento údaj uveden v daňovém přiznání, jde o údaj nepravdivý. Z
takového postupu mohl mít prospěch pouze on, neboť získal finanční částku ve
výši 594.060,- Kč, kterou by musel zaplatit, pokud by do daňového přiznání
uvedl údaje pravdivé.
Ve svém vyjádření státní zástupkyně rozvedla i obsah druhého z obou uplatněných
důvodů dovolání, a sice důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že
pokud jeho prostřednictvím obviněný namítl nesprávnost v rozsudku vymezeného
trestu zákazu činnosti, je nutno tuto námitku považovat za důvodnou. Tento
trest mu byl totiž uložen za jednání spočívající v tom, že u zdravotních
pojišťoven vykazoval lékařské úkony, které neprovedl. Takto postupovat mu
umožnila skutečnost, že vedl soukromou stomatologickou praxi, jejíž nezbytnou
součástí je i vykazování stomatologických výkonů. Pokud mu byl uložen za výše
popsané jednání trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání
zubního lékaře, jde o trest uložený bez splnění zákonných podmínek, neboť
obviněný nespáchal trestnou činnost v souvislosti se svým povoláním zubního
lékaře při poskytování stomatologické péče pacientům, ale pouze v souvislosti s
výkonem privátní stomatologické praxe. Bez této specifické podmínky by k jeho
jednání nemohlo dojít. Právě tuto okolnost pak měl podle státní zástupkyně
zohlednit soud při úvaze o vymezení rozsahu trestu zákazu činnosti, jehož
uložení měl vázat pouze na výkon povolání lékaře stomatologa v privátní praxi a
nikoli na zákaz výkonu povolání lékaře stomatologa vůbec.
Proto státní zástupkyně uzavřela své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud České
republiky podanému dovolání vyhověl z důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., napadené rozhodnutí zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. a podle
§ 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby
tak Nejvyšší soud učinil podle „§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.“ v neveřejném
zasedání. Souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak výslovně
vyjádřila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm.
c/ tr. ř.).
Obviněný MUDr. M. F. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou
k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu
druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti
rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a
byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst.
1 písm. g), h) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6,
odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS
73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod
namítl absenci subjektivní stránky v jeho jednání (zde úmyslu) ve vztahu k
trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr.
zák., avšak tuto obecně hmotně právní námitku založil výhradně na zpochybnění
soudy zjištěného skutkového stavu, resp. na výtce nesprávnosti hodnocení obsahu
ve věci provedeného dokazování. Přitom prosazoval vlastní skutkovou verzi,
podle níž jako naprostý laik v oblasti daňového účetnictví neměl tušení, že jím
podávané daňové přiznání obsahuje nepravdivé údaje a veškerou odpovědnost v
tomto směru proto nese Ing. A. B., kterého zpracováním daňového přiznání
pověřil. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch
porušena zásada in dubio pro reo, neboť namítl v podstatě to, že soudy při
neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily provedené důkazy k jeho tíži, ačkoliv
to nebylo namístě. V důsledku toho pak mělo být vycházeno z pochybnosti
vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který
neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení pak dovolatel
ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, když výsledky provedeného
dokazování podle něj pro závěr o jeho vině trestným činem zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.
zák. nepostačovaly. To znamená, že svůj mimořádný opravný prostředek nezaložil
na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž
na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize
(přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Takové námitky ovšem pod
shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje názor Ústavního
soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na
spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním
soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán
extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a
provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn.
I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní
skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných
důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah
provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo
skutečným obsahem dokazování.
V nyní posuzované trestní věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na
obsah ve věci provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že u
dovolatele nebyl dán (zjištěn) úmysl zkrátit daň ve smyslu ustanovení o
trestném činu podle § 148 tr. zák. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy
v tomto směru ve svém rozsudku vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných
souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§
125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané
trestné činnosti (úmyslnému jednání) za prokázané. Náležitě a přesvědčivě
vysvětlil, proč považoval obhajobu obviněného za částečně účelovou a
neodpovídající skutečnosti a proč jeho tvrzení, že si nebyl vědom nesprávnosti
údajů v daňovém přiznání, neuvěřil (viz zejména str. 32 odůvodnění rozsudku).
Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým
zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav,
který byl podkladem pro právní posouzení skutku obviněného jako trestného činu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3
písm. c) tr. zák., plně navázal. Zabýval se prakticky totožnou obhajobou
obviněného jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku (dovolání)
a v napadeném rozhodnutí v souladu se zákonnými požadavky kladenými na
odůvodnění rozhodnutí - v daném případě podle § 134 odst. 2 tr. ř. - vyložil,
proč závěry soudu prvního stupně o tom, že obviněný jednal minimálně v úmyslu
nepřímém daň zkrátit o částku uvedenou ve výroku o vině rozsudku soudu prvního
stupně, považoval za správné (viz str. 11 odůvodnění napadeného usnesení).
Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů zjišťovaly v
dovolatelem vytýkaném směru skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce
byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
Dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve
dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen buď takový
druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl
obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 27 tr. zák. bez splnění
těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému
pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s
ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Se zřetelem k povaze projednávaného
případu je třeba připomenout, že takovým nepřípustným druhem trestu je i trest
zákazu činnosti, jestliže nebyl uložen v souvislosti se spáchanou trestnou
činností (§ 49 tr. zák.).
Pokud tedy dovolatel namítl, že mu byl trest zákazu činnosti uložen v širším
vymezení (rozsahu), než odpovídalo povaze soudy zjištěné trestné činnosti,
jejímž spácháním byl uznán vinným, jde o námitku z hlediska důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právně relevantní. Protože Nejvyšší soud v
projednávané věci neshledal důvody pro odmítnutí podaného dovolání (jako
celku), přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku
rozhodnutí, proti kterému bylo relevantně podáno, a to v rozsahu a z důvodů,
jež v něm byly uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející,
a dospěl k následujícím závěrům:
Podle § 49 odst. 1 tr. zák. „soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden
rok až deset let, dopustí-li se pachatel trestného v činu v souvislosti s touto
činností“. Přitom zásadně platí, že souvislost spáchaného trestného činu s
činností, která může být zakázána, musí být přímá či bezprostřední. Trestně
právní nauka Srov. např. Šámal P, Púry F., Rizman S.: Trestní zákon – komentář,
6. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha 2004, str. 440 a násl.
připouští souvislost spáchaného trestného činu s činností, která může být
zakázána, nejen v případech, kdy byl trestný čin spáchán přímo při výkonu
určité činnosti, ale postačí, jestliže tato činnost poskytla pachateli
příležitost k spáchání trestného činu nebo spáchání trestného činu alespoň
usnadňuje.
K vymezení předmětu a rozsahu činnosti, jejíž výkon je zakazován ve smyslu § 50
odst. 1 tr. zák., při uložení trestu zákazu činnosti podle § 49 odst. 1 tr.
zák. pachateli trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., kterého se dopustil
v souvislosti s podnikáním, lze však přiměřeně odkázat na rozsudek Nejvyššího
soudu ve věci sp. zn. Tzn 28/95 ze dne 22. 11. 1995 (publikovaný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 20/1996 tr.). V duchu tohoto
rozhodnutí lze trestem zákazu činnosti zakázat jen takový druh činnosti, který
má přímou, bezprostřední souvislost se spáchaným trestným činem, aby se
uloženým trestem pachateli znemožnilo zneužít této činnosti k opětovnému
spáchání trestné činnosti. To na jedné straně znamená, že vymezení druhu a
rozsahu zakázané činnosti nemůže být příliš úzké, protože by nepostačovalo k
dosažení účelu trestu a ponechávalo by pachateli prostor k dalšímu zneužití
určité činnosti, avšak na straně druhé je druh a rozsah zakázané činnosti
limitován souvislostí se spáchaným trestným činem a účelem trestu.
V projednávaném případě se soudy výše uvedenými zásadami neřídily.
Jistě nelze pochybovat o tom, že příležitost k podvodnému jednání obviněného
(dovolatele) vůči zdravotním pojišťovnám mu poskytovala praxe „soukromého
zubního lékaře“. Její nedílnou součástí je ovšem nejen vykazování, ale zároveň
i provádění stomatologických výkonů samotným zubním lékařem. Sama zdravotní
péče (lékařské výkony obecně) je nicméně podle zákona č. 20/1966 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, o péči o zdraví lidu, poskytována nejen nestátními
zdravotnickými zařízeními provozovanými fyzickými osobami, ale i
prostřednictvím zdravotnických zařízení státu, obcí a právnických osob.
Povolání zubního lékaře je tedy možno vykonávat např. i v postavení zaměstnance
(lékaře) některého z uvedených zařízení.
V případě dovolatele bylo proto namístě odlišit dvě části provozování soukromé
stomatologické praxe; za prvé zde existuje ekonomický faktor zahrnující výkon
profese osoby samostatně výdělečně činné, kterou je každý lékař provozující
vlastní soukromou praxi, a za druhé samotný výkon lékařského povolání, tzn.
souhrn činností a znalostí při výkonu povolání lékaře (zde zubního). Obviněný
přitom nespáchal trestnou činnost (podvodné jednání) v souvislosti se svým
povoláním zubního lékaře při poskytování stomatologické péče pacientům, potažmo
k jejich škodě např. v podobě újmy na zdraví, nýbrž v souvislosti s ekonomickou
složkou výkonu privátní stomatologické praxe jako provozovatel nestátního
zdravotnického zařízení provozovaného fyzickou osobou. Právě tuto okolnost měl
zohlednit i soud prvního stupně při úvaze o vymezení rozsahu ukládaného zákazu
činnosti. Má-li být zásadním účelem uložení trestu zákazu činnosti pachateli
to, aby mu bylo znemožněno zneužít této činnosti k páchání další trestné
činnosti, je třeba najít takovou modalitu uloženého trestu, která tomuto účelu
plně odpovídá a obstojí i v testu proporcionality trestního postihu vůči povaze
a závažnosti spáchaného deliktu. Dovolateli uložený trest zákazu činnosti
spočívající „v zákazu výkonu povolání zubního lékaře“ ve své šíři a obecnosti
těmto kritériím neodpovídá.
To znamená, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející
rozsudek soudu prvního stupně spočívají (v dovolatelem vytýkaném směru) na vadě
zakládající důvod dovolání podle § 265h odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první
alternativě, tj. že obviněnému byl uložen nepřípustný druh trestu. Vzhledem k
významu této hmotně právní vady nemohou rozhodnutí obou soudů v daném směru
obstát a na jejich právní moci (jako celku) nelze spravedlivě trvat. K tomu
Nejvyšší soud pouze obiter dictum dále konstatuje, že rozhodnutí odvolacího
soudu bylo možno úspěšně napadnout rovněž (resp. především) z důvodu uvedeného
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání obviněného MUDr. M. F.
zrušil podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v
Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 31. 3. 2011, č. j. 68 To 462/2010-1647, v
části týkající se trestu, a zároveň i jemu předcházející rozsudek Okresního
soudu v Přerově ze dne 30. 9. 2010, č. j. 1 T 237/2009-1566, ve výroku o
trestu. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další
rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř.
pak Okresnímu soudu v Přerově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b)
tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno
odstranit v zasedání veřejném.
Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. To znamená, že
Okresní soud v Přerově se jí v rozsahu zrušení bude muset znovu zabývat,
přičemž v novém řízení a při novém rozhodování o trestu, který byl vzhledem ke
své nedělitelnosti zrušen jako celek, bude povinen postupovat v souladu s
právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí
vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler