USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2022 o
dovoláních, která podali obviněný M. F., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a
obviněný M. F., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 5 To 61/2020, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, pod sp. zn. 69
T 1/2020, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných M. F. a M.
F. odmítají.
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 25. 6. 2020, sp. zn.
69 T 1/2020, byl obviněný M. F. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině zvlášť
závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve
stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového
stavu spočívajícího v tom, že v průběhu rozvodového řízení, zahájeného dne 13.
2. 2014 u Okresního soudu ve Zlíně na návrh jeho tehdejší manželky M. F., aby
snížil hodnotu majetku ve společném jmění manželů a aby v případě jeho
vypořádání získal pro sebe větší podíl, než by mu po právu náležel, vybral ve
dnech 14. 3. 2014, 21. 3. 2014, 25. 3. 2014 a 28. 3. 2014 bez vědomí M. F. ze
svého bankovního účtu vedeného u Sberbank CZ, a. s., pod číslem XY, hotovost v
celkové výši 18.384.784 Kč, z níž nejméně 16.000.000 Kč použil výhradně pro
svou potřebu, v řízení o vypořádání společného jmění manželů, vedeném Okresním
soudem ve Zlíně pod spisovou značkou 6 C 43/2016, jakož i v dalších
souvisejících civilních řízeních, jejichž účastníkem byla i M. F., pak
nejpozději ode dne 13. 10. 2017 lživě tvrdil, že částku 9.000.000 Kč použil na
úhradu půjčky svému otci M. F., což doložil fiktivní smlouvou o půjčce
datovanou dnem 4. 11. 2005 a fiktivním potvrzením věřitele o úhradě dluhu
dlužníkem datovaným dnem 30. 5. 2014, a že částku 7.000.000 Kč uhradil jako
výpalné konkursní mafii, aniž by k tomu uvedl jakékoliv podrobnosti, přičemž
pokud by M. F. tyto předstírané, avšak neuskutečněné platby na vrub společného
jmění manželů před soudem akceptovala, její vypořádací podíl by byl snížen o
částku 8.000.000 Kč,
a obviněný M. F. byl pod bodem 2) výroku o vině uznán vinným účastenstvím ve
formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zvlášť závažnému
zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a to na podkladě
skutkového stavu spočívajícího v tom, že v přesně nezjištěné době od 13. 2.
2014 do 30. 5. 2014, na žádost svého syna - obžalovaného M. F. a bez vědomí
jeho tehdejší manželky M. F., podepsal fiktivní smlouvu o půjčce na částku
9.000.000 Kč, datovanou dnem 4. 11. 2005, a na tuto smlouvu o půjčce
navazujícího fiktivního potvrzení věřitele o úhradě dluhu dlužníkem datovaného
dnem 30. 5. 2014, ač věděl, že antidatovaná smlouva a doklad o vrácení peněz
mohou obžalovanému M. F. sloužit jako důkazy ke snížení hodnoty majetku ve
společném jmění manželů a mohou tak snížit vypořádací podíl M. F. o částku
4.500.000 Kč.
Za jednání pod bodem 1) výroku o vině byl obviněný M. F. odsouzen podle § 209
odst. 5 tr. zákoníku za užití § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody ve výši 3 (tří) let, jehož výkon mu byl v souladu s § 81 odst. 1 a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.
Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1 tr. zákoníku byl dále odsouzen k peněžitému
trestu ve výměře 700 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činila 10.000 Kč,
tedy k celkovému peněžitému trestu ve výměře 7.000.000 Kč.
Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020 byl pro případ,
že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanoven náhradní trest
odnětí svobody v trvání 3 (tří) let.
Obviněný M. F. byl za jednání pod bodem 2) výroku o vině odsouzen podle § 209
odst. 4 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020 k trestu odnětí svobody ve
výši 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců, jehož výkon mu byl v souladu s § 81 odst.
1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3
(tří) let.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. F., nar. XY, odkázána se svým
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dále bylo rozsudkem rozhodnuto podle § 226 písm. c) tr. ř. o zproštění obžaloby
spoluobviněného M. H., nar. XY, trvale bytem náměstí XY, a to pro jednání, v
němž byl obžalobou spatřován trestný čin účastenství ve formě pomoci podle § 24
odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm.
d) tr. zákoníku.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 25. 6. 2020,
sp. zn. 69 T 1/2020, podali oba obvinění odvolání, a to do výroků o vině a
trestu. Odvolání podala i poškozená M. F., a to do výroku o náhradě škody.
O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 5.
2021, sp. zn. 5 To 61/2020, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e),
odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněných M. F. a M. F. částečně zrušil
napadený rozsudek ve vztahu k těmto obviněným v celém rozsahu a znovu rozhodl
podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněného M. F. uznal pod bodem 1) vinným
zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku
ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového
stavu spočívajícího v tom, že obviněný M. F. v průběhu rozvodového řízení,
zahájeného dne 13. 2. 2014 u Okresního soudu ve Zlíně na návrh jeho tehdejší
manželky M. F., aby snížil hodnotu majetku ve společném jmění manželů a aby v
případě jeho vypořádání získal pro sebe větší podíl, než by mu po právu
náležel, vybral ve dnech 14.3.2014, 21.3.2014, 25.3.2014 a 28.3.2014 bez vědomí
M. F. ze svého bankovního účtu vedeného u Sberbank CZ, a.s., pod číslem XY,
hotovost v celkové výši 18.384.784 Kč, kterou z části použil blíže nezjištěným
způsobem, avšak ve vztahu k částce 9.000.000 Kč v řízení o vypořádání
společného jmění manželů, vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod spisovou
značkou 6 C 43/2016, jakož i v dalších souvisejících civilních řízeních,
jejichž účastníkem byla i M. F., pak nejpozději ode dne 13.10.2017 lživě
tvrdil, že tuto částku použil na úhradu půjčky svému otci M. F., což doložil
fiktivní smlouvou o půjčce datovanou dnem 4.11.2005 a fiktivním potvrzením
věřitele o úhradě dluhu dlužníkem datovaným dnem 30.5.2014, přičemž pokud by M.
F. tuto předstíranou, avšak neuskutečněnou platbu na vrub společného jmění
manželů před soudem akceptovala, její vypořádací podíl by byl snížen o částku
4.500.000 Kč,
a obviněného M. F. pod bodem 2) uznal vinným účastenstvím ve formě pomoci podle
§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4
písm. d) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom,
že obviněný M. F. v přesně nezjištěné době od 13. 2. 2014 do 30 .5. 2014, na
žádost svého syna - obžalovaného M. F. a bez vědomí jeho tehdejší manželky M.
F., podepsal fiktivní smlouvu o půjčce na částku 9.000.000 Kč, datovanou dnem
4.11.2005, a na tuto smlouvu o půjčce navazujícího fiktivního potvrzení
věřitele o úhradě dluhu dlužníkem datovaného dnem 30.5.2014, ač věděl, že
antidatovaná smlouva a doklad o vrácení peněz mohou obžalovanému M. F. sloužit
jako důkazy ke snížení hodnoty majetku ve společném jmění manželů a mohou tak
snížit vypořádací podíl M. F. o částku 4.500.000 Kč.
Za jednání pod bodem 1) výroku o vině byl obviněný M. F. odsouzen podle § 209
odst. 4 tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. k trestu odnětí svobody ve
výši 3 (tří) let, jehož výkon mu byl v souladu s § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let.
Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1 tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb.
byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb, kdy jedna
denní sazba činila 10.000 Kč, tedy k celkovému peněžitému trestu ve výměře
1.000.000 |Kč.
Obviněný M. F. byl za jednání pod bodem 2) výroku o vině odsouzen podle § 209
odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výši 2 (dvou) let a 6 (šesti)
měsíců, jehož výkon mu byl v souladu s § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.
Odvolání poškozené M. F. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 5 To
61/2020, podali obviněný M. F. (č. l. 1882 – 1891) a M. F. (č. l. 1893 – 1899)
dovolání.
Obviněný M. F. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve
znění účinném do 31. 12. 2021), neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzením skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení, kdy je přesvědčen, že rozsudek odvolacího soudu má principiální
právní vady, se kterými nelze zásadně souhlasit.
V podaném odvolání brojil proti závěru soudů nižších stupňů, že stěžejním pro
prokázání viny byla nereálnost smlouvy o půjčce poskytnuté mu jeho otcem –
spoluobviněným M. F. ze dne 4. 11. 2005. Brojil rovněž proti závěru, že samotné
tvrzení o existence půjčky a předložení předmětné smlouvy o půjčce v rámci
řízení o vypořádání společného jmění manželů mezi ním a poškozenou M. F. bylo
způsobilé snížit hodnotu společného jmění manželů. Soudy tento svůj závěr
nepodepřely relevantním odkazem na příslušnou právní úpravu. Konkrétně pak
poukazuje na ustanovení § 709 a násl. a § 702 občanského zákoníku. Podle názoru
dovolatele se půjčka nikdy nestala součástí společného jmění manželů, neboť na
ní absentoval podpis poškozené M. F., která souhlas s tímto závazkem
nevyslovila ani jiným způsobem. Částka, která byla předmětem smlouvy o půjčce,
nesporně přesahuje limit každodenních či běžných potřeb rodiny. Nelze-li tedy
považovat předmětný dluh za součást společného jmění manželů, tak je nutné
dospět k závěru, že nemohl mít vliv na hodnotu společného jmění manželů ani na
vypořádací podíl M. F. Má tedy za to, že není rozhodné, zda byla předmětná
půjčka reálná či fiktivní, nebo že poškozená její úhradu bez námitek dodatečně
akceptovala, pokud výslovně nesouhlasila s jejím vznikem. Předmětná smlouva o
půjčce, resp. dluh vzniklý na jejím základě, je výlučným závazkem obviněného a
použití prostředků ze společného jmění manželů na jeho úhradu toto nemůže
změnit. Soudy nesprávně přisoudily akceptaci tohoto využití společných
prostředků ze strany poškozené větší význam a závažnější následky, než jim
přisuzují použitelná ustanovení občanského zákoníku. Nadto obviněný poukazuje
na to, že případná akceptace nakládání se společnými prostředky na úhradu
výlučného závazku některého z manželů nezbavuje tohoto manžela při vypořádání
společného jmění manželů práva požadovat náhradu toho, co bylo vynaloženo na
úhradu výlučného dluhu jednoho z manželů. Dále uvedl, že se civilní soud musí
právními otázkami platnosti či neplatnosti právního jednání a udělení souhlasu
k nadlimitnímu dluhu zaobírat z úřední povinnosti. I pokud by námitka poškozené
M. F. stran nedostatku souhlasu k použití peněžních prostředků na úhradu dluhu
vznesena nebyla, tak by se soud musel s otázkou platnosti tohoto jednání
vypořádat.
Dále obviněný zdůraznil, že on sám nikdy v soudním řízení vedeném u Okresního
soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 43/2016 neuvedl žádná tvrzení týkající se
předmětné půjčky a její úhrady, a žádné takovéto jeho tvrzení, které by navíc
bylo z hlediska občanského zákoníku způsobilé snížit hodnotu společného jmění
manželů a čehož by se tímto dopustil, ani v řízení nebylo prokázáno. Tato
tvrzení o provedených platbách včetně smlouvy o půjčce ze dne 4. 11. 2005 se do
soudního spisu dostala ve věci vypořádání společného jmění manželů podáním,
které zaslala jeho právní zástupkyně. Toto podání však bylo svým obsahem určeno
pro řízení o zrušení výživného nerozvedené manželky, nebylo jím podepsáno a
rovněž nebylo prokázáno, zda o zaslání tohoto podání do řízení o vypořádání
společného jmění manželů vůbec věděl. Rovněž poukázal na skutečnost, že podle
obsahu spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 6 C 43/2006 při ústním jednání
konaném dne 2. 4. 2019 on sám výslovně prohlásil, že souhlasí se zařazením
předmětné částky 16.500.000 Kč do vypořádání společného jmění manželů, čímž se
podle jeho mínění tato položka stala nespornou a přestala být předmětem dalšího
dokazování. Předmětný závazek z titulu předmětné půjčky tímto způsobem v řízení
o vypořádání společného jmění manželů prohlásil za svůj výlučný dluh a peněžní
prostředky na jeho úhradu použité „za předmět vypořádání společného jmění, tj.
jako by byly nadále v dispozici účastníků“. Soudy však tyto skutečnosti nevzaly
v úvahu a k výroku o jeho vině jim postačovalo, že „lhal“ o nakládání se
společnými prostředky. Soudy se nezabývaly tím, jaké důsledky by měla pro
vypořádání společného jmění manželů a stanovení vypořádacího podílu případná
pravdivost jeho tvrzení, tj. že by částka 9.000.000 Kč byla použita na úhradu
dluhu z platné půjčky, a zda a jaké důsledky ve srovnání s touto variantou by
pak způsobila nepravdivost tvrzení obviněného. Soud nikterak neposoudil, zda by
v případě výlučné půjčky nastal rozdíl při stanovení vypořádacího podílu. Pokud
by soudy jeho právní jednání posoudily v souladu s úpravou obsaženou v
občanském zákoníku, došly by k tomu, že při vypořádání společného jmění manželů
není rozhodné, zda jeho výlučný dluh byl fiktivní či skutečný.
V návaznosti na to pak obviněný dovodil, že soudem učiněná skutková zjištění
ohledně jeho osoby jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Z žádného z
provedených důkazů nevyplývá, že by uváděl nepravdy a předložil předmětnou
smlouvu o půjčce ve snaze snížit hodnotu majetku ve společném jmění manželů za
účelem získání pro sebe většího podílu, než by mu po právu náležel nebo že
podal či dal pokyn k podání ze dne 13. 10. 2017, a že z tohoto podání by se
dalo dovodit, že se domáhal zohlednění dluhů hrazených z vybraných prostředků,
tedy že obsahovalo tvrzení, kterým se snažil snížit společné jmění manželů.
Dále obviněný namítl, že soudy nesprávně posoudily právní otázku naplnění
objektivní stránky předmětného trestného činu, když v důsledku údajně
nedostatečného zohlednění ustanovení občanského zákoníku nesprávně posoudily
jeho jednání a nesprávně stanovily i výši škody, která mohla být tímto jednáním
způsobena. Oba soudy nesprávně posoudily naplnění subjektivní stránky tohoto
trestného činu, když z provedeného dokazování rozhodně nevyplývá jeho záměr
snížit hodnotu společného jmění manželů za použití předmětné smlouvy o půjčce
datované dnem 4. 11. 2005. Skutek byl po právní stránce posouzen jako pokus
trestného činu podvodu, třebaže jeho jednání bezprostředně nesměřovalo ke
způsobení škody na cizím majetku, a s ohledem na příslušná ustanovení
občanského zákoníku nebylo způsobilé vznik takové škody ani vyvolat. V této
souvislosti zdůraznil, že soudy své závěry nesprávně opřely o rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. 11 Tdo 1406/2013, které je
projednávané věci nepřiléhavé, neboť skutkové a zejména právní okolnosti v
tehdy projednávané trestní věci jsou odlišné od nyní projednávané trestní věci.
V trestní věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 1406/2013 nebylo,
na rozdíl od nyní projednávané trestní věci, sporu o tom, že předmětný dluh byl
součástí společného jmění manželů.
Dovolatel dále namítl, že soudy právně nezdůvodnily, proč v dané věci
neaplikovaly zásadu ultima ratio a užily vůči němu prostředky trestní represe,
když k dokonání snížení vypořádacího podílu stačilo to, že by poškozená tvrzení
dovolatele neakceptovala.
Dále obviněný namítl, že nebyly splněny podmínky pro uložení peněžitého trestu.
Uložení tohoto trestu nebylo dostatečně odůvodněno, neboť soudy neuvedly, jak
se fakticky podílí na majetkových podílech společnosti K. Z. Rovněž nepřihlédly
k důkazům, které stran svých majetkových poměrů předkládal. Nezpochybnily, že
jsou proti jeho osobě vedeny 2 exekuce, že má měsíčně příjem 15 tisíc Kč a že
má pouze jeden pozemek postižený exekucí. V rozhodnutích soudů nižších stupňů
také zcela absentují úvahy, zdali bude schopen plnit své vyživovací povinnosti.
Uložená výše denní sazby neodpovídá jeho osobním a majetkovým poměrům, kdy
soudy nepostupovaly v souladu s § 68 tr. zákoníku.
Obviněný dále namítl porušení svého práva na spravedlivý proces, které
spatřoval v tom, že odvolací soud nejen že neprovedl obhajobou navrhovaný důkaz
v podobě spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 6 C 43/2016, ale navíc ani
nezdůvodnil, proč jeho provedení považoval za nadbytečné. Jelikož ani soud
prvního stupně se tímto důkazem ve vztahu k otázce viny nikterak nezabýval,
nebylo podle dovolatele ani možné, aby se odvolací soud toliko obecně ztotožnil
s hodnocením tohoto důkazu provedeným ze strany soudu prvního stupně. Zásah do
svého práva na spravedlivý proces shledává dále v tom, že senát soudu prvního
stupně neměl ve věci rozhodovat, neboť předseda senátu JUDr. Radomír Kudela
nebyl jeho zákonným soudcem. Věc totiž napadla senátu 69 T, jehož předsedou je
JUDr. Jiří Dufek, který se vyloučil z vykonávání úkonů v projednávané trestní
věci pro svůj osobní poměr ke spoluobviněnému M. H. Ve vztahu k obviněnému však
důvody pro vyloučení dány nebyly, pročež obviněný považuje vyloučení tohoto
soudce za účelové, resp. za porušení jeho práva na zákonného soudce.
Závěrem svého dovolání obviněný M. F. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
tr. ř. jako soud dovolací rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 5.
2021, sp. zn. 5 To 61/2020, zrušil, a aby mu podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný své dovolání doplnil přípisem ze dne 19. 10. 2021, kdy své argumenty
dále rozšířil. Ve vztahu k tomuto podání obviněného označeného jako doplnění
dovolání, Nejvyšší soud uvádí, že jako soud dovolací přihlíží pouze k podáním,
která byla podána obviněným prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty
podle § 265e odst. 1 tr. ř., neboť rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním
napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání
dovolání podle § 265f odst. 2 tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne
19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 4.
2020, sp. zn. IV. ÚS 692/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008,
sp. zn. 7 Tdo 405/2008). Dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to,
pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v § 265a
odst. 1, 2 tr. ř., tak i co do důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř., je
možná pouze po dobu dovolací lhůty.
V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný výše
zmíněné podání doručil až po uplynutí lhůty k podání dovolání, tedy po dni 27.
9. 2021 (rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno obviněnému 26. 7. 2021 a
jeho obhájkyni dne 27. 7. 2021), proto je tedy toto doplnění bez jakéhokoliv
právního významu a Nejvyšší soud k němu při svém rozhodování nepřihlížel.
Obviněný M. F. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve
znění účinném do 31. 12. 2021), neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzením skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení, kdy je přesvědčen, že rozsudek odvolacího soudu má principiální
právní vady, se kterými nelze zásadně souhlasit.
Obviněný ve vztahu k posouzení otázky způsobilosti předmětné půjčky snížit
hodnotu vypořádacího podílu poškozené s ohledem na příslušná ustanovení
trestního zákoníku uplatnil totožnou argumentaci jako obviněný M. F. Zdůraznil,
že předmětná půjčka nikdy nebyla součástí společného jmění manželů poškozené a
obviněného M. F. a nemohla mít tedy reálný vliv na výši vypořádacího podílu.
Podle názoru obviněného nedošlo k naplnění objektivní stránky trestného činu
kladeného mu za vinu, když z charakteru předmětné pohledávky nemohlo dojít
jednáním „hlavního“ pachatele k naplnění skutkové podstaty zločinu podvodu,
konktrétně ke vzniku škody spočívající ve snížení hodnoty společného jmění
manželů. Pokud jednáním obviněného M. F. nedošlo k trestnému činu podvodu,
nemohly být splněny ani podmínky pro účastenství dovolatele.
Obviněný rovněž zpochybnil závěry soudů o naplnění subjektivní stránky
trestného činu kladeného mu za vinu. Podle jeho názoru nelze na podkladě
provedeného dokazování dospět k závěru, že by o účelu smlouvy o půjčce cokoliv
věděl, resp. že by věděl, že jeho syn předloží dokumenty k této půjčce se
vážící v rámci soudních řízení (zejména pak v předmětném soudním řízení o
vypořádání společného jmění manželů) jako důkaz, který by měl vést ke snížení
hodnoty společného jmění manželů, a tedy i vypořádacího podílu poškozené.
Nebylo prokázáno ani to, zda vůbec věděl, že se jeho syn s poškozenou rozvádí.
Ze skutkové věty rozsudku nalézacího soudu vyplývá toliko, že měl předmětné
listiny podepsat, ač věděl, že mohou sloužit jako důkaz ke snížení hodnoty
společného jmění manželů. Odvolací soud se pak s otázkou vědomosti dovolatele o
úmyslu jeho syna nikterak nevypořádal a toliko odkázal na závěry nalézacího
soudu. Ten však stran subjektivní stránky uvedl zkratkovitou a rozporuplnou
úvahu se závěrem, že se dovolatel trestného činu dopustil v úmyslu nepřímém.
Obviněný dále vznesl námitku tzv. extrémního rozporu, kdy namítá, že nebyl
proveden žádný důkaz, o který lze opřít závěr o tom, že věděl, že smlouva o
půjčce a potvrzení věřitele, má jeho synovi sloužit jako důkaz ke snížení
hodnoty majetku ve společném jmění manželů, resp. ke snížení vypořádacího
podílu poškozené o 4.500.000 Kč.
Závěrem svého dovolání obviněný M. F. navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud
dovolací podle § 265k tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 5.
2021, sp. zn. 5 To 61/2020, zrušil, a aby mu podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obou obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 16. 12.
2021, sp. zn. 1 NZO 888/2021.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněných a východiska
uplatněného dovolacího důvodu, připomněl, že uplatněný dovolací důvod není
naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se
způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. Ve vztahu k
dovolací argumentaci obou obviněných státní zástupce podotknul, že její
převážnou část tvoří námitky, které obvinění v rámci své obhajoby uplatňovali v
předchozích stadiích trestního řízení, a s nimiž se jak soud nalézací, tak soud
odvolací v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě a věcně správně vypořádaly.
Ke stěžejní námitce obviněných, že závazek ze smlouvy o půjčce datované 4. 11.
2005 mezi obviněným M. F. jako věřitelem a obviněným M. F. jako dlužníkem
představoval z hlediska občanského práva výlučný závazek obviněného M. F.,
který nemohl být součástí společného jmění manželů jeho a poškozené M. F., a
tedy, že použití peněžních prostředků na jeho úhradu v březnu 2014 nemohlo
snížit hodnotu společného jmění manželů, státní zástupce odkázal na argumentaci
obsaženou v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pod bodem 18., kde odvolací
soud (stejně jako soud nalézací v bodě 41. odůvodnění svého rozsudku), s
odkazem na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp.
zn. 11 Tdo 1406/2013, dovodil, že nelze vyloučit trestnost jednání v případě
vytvoření fiktivní pohledávky se záměrem snížit hodnotu majetku nacházejícího
se ve společném jmění manželů směřujícímu k následku, který měl nastat až s
rozvodem, kdy toto jednání je toliko mezistupněm podvodného jednání s konečným
cílem získat pro sebe větší vypořádací podíl, než by manželovi dopouštějícímu
se takového jednání ze zákona náležel, a tedy nelze ani vyloučit naplnění znaku
způsobení škody na cizím majetku ve smyslu ustanovení § 209 tr. zákoníku.
Zároveň připomněl, že trestnost jednání obviněného byla spatřována v několika
na sebe postupných krocích. Obviněný M. F. nejprve v civilním řízení předložil
fiktivní smlouvy s cílem předstírat nižší než skutečnou hodnotu společného
jmění manželů, kdy státní zástupce odkázal na závěr nalézacího soudu v bodě
39., který uvedl, že pokud by obviněný takový záměr neměl, tak by neměl potřebu
zajišťovat fiktivní smlouvu a potvrzení. Nad rámec závěrů nalézacího soudu pak
státní zástupce v reakci na argumentaci obviněných uvedl, že ze skutkových
zjištění soudů je zřejmé, že jednání obviněného M. F. spočívající v předstírání
půjčky směřovalo k vyvolání dojmu, že peněžité prostředky nacházející se na
účtu v březnu 2014 nespadaly do společného jmění manželů, ale představovaly
jeho výlučný majetek získaný dříve z této půjčky. S ohledem na tyto okolnosti
nelze přisvědčit námitkám obviněných, že s ohledem na příslušná ustanovení
občanského zákoníku se tato půjčka nikdy nestala součástí společného jmění
manželů. Pokud by předmětná smlouva o půjčce byla reálným právním jednáním, tak
by argumentace obviněných byla přiléhavá a důvodná. Nicméně v projednávané věci
bylo prokázáno, že se jednalo o fingované právní jednání k zastření
skutečnosti, že se jednalo o prostředky, které byly součástí společného jmění
manželů a nikoliv výlučným majetkem obviněného.
Podle názoru státního zástupce rozhodně nedošlo k nesprávné aplikaci
hmotněprávních ustanovení občanského zákoníku upravujících institut společného
jmění manželů soudy obou stupňů, jak tvrdí oba obvinění, ani k nesprávné
aplikaci právních závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014 sp.
zn. 11 Tdo 1406/2013. Hmotněprávní posouzení skutku, jehož se měl dopustit
obviněný M. F., jako pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve
vztahu k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020
Sb.), a to jak z hlediska zákonných znaků charakterizujících objektivní stránku
tohoto zločinu, tak i z hlediska zákonných znaků charakterizujících jeho
subjektivní stránku, je tudíž i podle názoru státního zástupce věcně správné a
plně opodstatněné. Stejně tak lze za věcně správné a plně opodstatněné označit
i hmotněprávní posouzení skutku, jehož se měl dopustit obviněný M. F., jako
účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k pokusu
zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr.
zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb).
K argumentaci obviněného M. F. z jeho podání ze dne 19. 10. 2021 státní
zástupce podotknul, že tato nemůže být považována za řádně uplatněnou, neboť
byla uplatněna až po uplynutí lhůty k podání dovolání.
K námitce obviněného M. F., že on sám nikdy nepravdivá tvrzení v řízení před
soudem o vypořádání společného jmění manželů neuváděl, a že mu nebyla prokázána
vědomost o zahrnutí tvrzení o půjčce do podání zpracovaného jeho právní
zástupkyní, státní zástupce uvedl, že se jedná o námitky skutkové, nemající
relevanci z hlediska uplatněného dovolacího důvod. Byť z odůvodnění rozsudku
nalézacího soudu sice přímo nevyplývá, že by obviněný předmětnou smlouvu o
půjčce předložil soudu osobně, z uceleného řetězce nepřímých důkazů rozvedených
v bodech 35. – 40. odůvodnění je zřejmé, že obviněný činil kroky k tomu, aby se
existence smlouvy o půjčce objevila v rámci řízení o vypořádání společného
jmění manželů a aby se tato informace jevila býti pravdivou.
Obdobná je i situace s tvrzením obviněného M. F., že při ústním jednáním
konaném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 43/2016 výslovně prohlásil,
že souhlasí se zařazením předmětné částky 16.500.000 Kč do společného jmění
manželů s tím, že předmětný závazek prohlásil za svůj výlučný dluh a peněžní
prostředky na jeho úhradu za předmět vypořádání společného jmění, kdy se jedná
taktéž o námitku ryze skutkovou s cílem zvrátit soudy učiněná skutková
zjištění. Nadto se jedná o námitku, která není sto odůvodnit případný zánik
trestnosti pokusu daného zločinu, neboť k tomuto prohlášení mělo dojít až dne
2. 4. 2019, tedy v době, kdy již proti němu bylo vedeno trestní stíhání v
projednávané věci.
Rovněž námitku obviněného M. F., že z dokazování nelze dovodit, že by věděl o
účelu smlouvy o půjčce, resp. že by věděl o tom, že jeho syn předmětné
dokumenty předloží v rámci soudních řízení, a to zejména v řízení o vypořádání
společného jmění manželů, považoval státní zástupce za námitku ryze skutkovou
míjející se s uplatněným dovolacím důvodem. Nadto námitku zjevně
neopodstatněnou, kdy odkázal zejména na bod 42. odůvodnění rozsudku nalézacího
soudu. Z provedeného dokazování vyplývá, že o fiktivnosti předmětné půjčky
obviněný věděl a podílel se na vytvoření dokumentu, který měl vzbuzovat dojem,
že byl sepsán v roce 2005, a musel tak být přinejmenším srozuměn s tím, že jeho
syn použije tento dokument k ohrožení majetkových zájmů jiné osoby. S těmito
závěry se plně ztotožnil i soud odvolací, jak vyplývá z bodů 25. a 26.
odůvodnění jeho rozsudku.
Pokud se jedná o námitku porušení práv obviněných na spravedlivý proces, státní
zástupce uvedl, že byla vznesena vágně, bez bližší konkretizace, a nelze jí
tedy přiznat žádnou právní relevanci.
K námitce vznesené oběma obviněnými stran extrémního nesouladu mezi
provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními státní zástupce
uvedl, že v dané věci tento není možné dovodit. Z odůvodnění soudů obou stupňů
vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů. Soudy postupovaly v souladu s ustanoveními § 2 odst. 6 tr. ř.
a § 125 odst. 1 tr. ř. a hodnotily důkazy v souladu se zásadou volného
hodnocení důkazů, přičemž své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily.
Samotný fakt, že hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami
obviněných, není dovolacím důvodem, a sám o sobě nepostačuje ke kasačnímu
zásahu Nejvyššího soudu.
Co se týče námitky porušení práva na spravedlivý proces uplatněné M. F. a
brojící proti neprovedení navrhovaného důkazu v podobě spisu Okresního soudu ve
Zlíně sp. zn. 6 C 43/2016 a absence zdůvodnění tohoto postupu, kdy se soud
prvního stupně ve vztahu k otázce viny tímto důkazem nikterak nezaobíral a
podle obviněného tedy nebylo možné, aby se odvolací soud toliko obecně
ztotožnil s hodnocením tohoto důkazu, státní zástupce uvedl, že v dané věci
nedošlo k případu tzv. opomenutí důkazu, neboť zmíněný důkaz byl v rámci
trestního řízení řádně proveden (bod 31. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu)
a při formulaci skutkových zjištění z něj bylo vycházeno. S těmito skutkovými
zjištěními se až na jednu v tomto kontextu nepodstatnou výjimku ztotožnil i
odvolací soud (jednalo se o závěr, zda je součástí podvodného jednání
obviněného i částka 7.000.000 Kč, kterou měl údajně zaplatit insolvenční mafii,
kdy tuto otázku odvolací soud posoudil odlišně od nalézacího soudu ve prospěch
obviněného M. F.). Nelze proto dovodit, že by opětovným neprovedením již jednou
provedeného důkazu bylo zasaženo do práva tohoto obviněného na spravedlivý
proces.
Stejně tak podle státního zástupce nedošlo k zásahu do práva na
spravedlivý proces obviněného M. F. ani v souvislosti s vyloučením soudce JUDr.
Jiřího Dufka, kdy namítl, že tímto vyloučením bylo zasaženo do jeho práva na
zákonného soudce. Jak konstatoval již odvolací soud, usnesení o vyloučení
tohoto soudce s ohledem na jeho osobní vztah ke spoluobviněnému M. H. bylo
rozhodnutí zákonné a důvodné, což nemohla změnit ani námitka dovolatele, že se
důvod vyloučení týkal pouze spoluobviněného M. H. Trestní stíhání bylo totiž od
svého prvopočátku vedeno ve společném řízení, neboť spoluobviněnému M. H. bylo
kladeno za vinu, že se měl na části jednání dovolatelů spolupodílet.
K námitce nedostatečného zohlednění požadavků vyplývajících ze zásady
subsidiarity trestní represe uplatněné nepřímo oběma obviněnými státní zástupce
podotknul, že se soudy obou stupňů touto otázkou očividně zabývaly a ve svých
rozhodnutích se s ní vypořádaly, když zejména soud prvního stupně akcentoval
výši hrozící škody a povahu daného jednání. Z hlediska požadavků vyplývajících
z § 12 odst. 2 tr. zákoníku bylo podle státního zástupce jednání obviněných
oběma soudy po právní stránce posouzeno správně.
Ve vztahu k obviněným M. F. namítanému uložení nedobytného peněžitého trestu
státní zástupce uvedl, že jej pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
Takovou námitku nedobytnosti peněžitého trestu lze uplatnit toliko s odkazem na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021.
Vznesená námitka navíc postrádá jakékoliv opodstatnění, neboť odvolací soud se
otázkou dobytnosti v nezbytné míře vypořádal, když v reakci na tvrzení
dovolatele, že nedisponuje žádným majetkem, označil jeho obhajobu za
nepřesvědčivou a poukázal na jeho možnost trest vykonat s ohledem na jeho podíl
na činnosti a majetkové účasti na společnosti K. Z.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší
soud dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.,
protože jsou zjevně neopodstatněná. Současně vyslovil souhlas s tím, aby
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K vyjádření státní zástupkyně zaslal dne 2. 2. 2022 obviněný M. F.
prostřednictvím své obhájkyně Nejvyššímu soudu repliku, kde vyslovuje nesouhlas
s vyjádřením státního zástupce. Zejména pak s jeho závěrem, že se soudy s
námitkami obviněného již dostatečně vypořádaly ve svých předcházejících
rozhodnutích a že na projednávanou věc je aplikovatelné rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 11 Tdo 1406/2014. Opakuje svou námitku, že předmětná půjčka
nebyla způsobilá z pohledu občanského práva snížit hodnotu společného jmění
manželů, kdy tento argument podepřel judikaturou občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu. Dále vytkl státnímu zástupci, že sám provádí
hodnocení provedených důkazů, ač mu to ze zákona nepřísluší a dovozuje z důkazů
závěry, které z nich nevyplývají.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou
výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda
mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněných M. F. a M. F. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 19. 5. 2021, sp. zn. 5 To 61/2020, jsou přípustná z hlediska ustanovení §
265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni,
dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují
proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti
rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Rozhodnutí nalézacího soudu bylo zrušeno a odvolací soud rozhodl nově tak, že
uznal obviněné vinnými a uložil jim trest. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1
písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku
rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují
náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím
svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě
uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31.
1. 2021.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném
do 31. 12. 2021 [nyní § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je možno namítat, že
skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce tohoto ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v
usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn.
IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud vychází toliko z konečných skutkových zjištění
učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková
zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato
skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění
dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení
provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí
instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště
dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými
zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Námitky obviněných jsou zčásti založeny na podkladě jejich vlastního hodnocení
provedených důkazů. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní
stránky věci a směřují k zásadní revizi skutkových zjištění, ze kterých
nalézací i odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházely.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité
skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých
důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést,
případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví
např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají
naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný
význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného
na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování
o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Nejvyšší soud může do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout v případech
závažného porušení práv obviněných na spravedlivý proces. Ústavní soud ve své
rozhodovací praxi vymezil, že k takovému porušení může dojít i prostřednictvím
nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního
řízení, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný
důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování – jak
specifikoval ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04: „Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění
má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a
svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních
stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak
dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení
konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně
adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve
vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka
buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci.
Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v
odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny
při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých
úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS
61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS
582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu
případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán
co do jednotlivých dílčích K.nentů (fází) procesu dokazovaní procesně
přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici
k předchozímu ,opomenut‘) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového
základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS
291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení
jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí
nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na
straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním
rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými
důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a
další)“
K tomu je potřeba zmínit, že s účinností od 1. 1. 2022 výše uvedená závažná
porušení práv obviněných na spravedlivý proces opravňující Nejvyšší soud k
zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, která byla v
minulosti součástí extenzivního výkladu dovolacího důvodu podle § podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [ve znění účinném od
1. 1. 2021 je obsahově shodný dovolací důvod zařazen pod § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř.], jsou nyní obsahem „nového“ dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Ve vztahu k projednávané věci je pak
možné o určité části argumentace obviněných naznat, že se jedná o argumentaci
podřaditelnou pod tento „nový“ dovolací důvod, který však bez svého zavinění
nemohli uplatnit. Lhůta k podání dovolání jim totiž uplynula před účinností
nové právní úpravy.
Nicméně bez ohledu na popsaný posun v okruhu zmíněných dovolacích důvodů v
trestním řádu Nejvyšší soud konstatuje, že žádné pochybení ve věci obviněných
M. F. a M. F. shledat nelze.
K námitce obviněného M. F. týkající se porušení práva na spravedlivý proces,
kterého se měly v projednávané věci soudy dopustit neprovedením důkazu spisem
Okresního soudu v Zlíně sp. zn. 6 C 43/2016 a neodůvodněním takovéhoto postupu,
kdy se svým obsahem jedná o námitku tzv. opomenutého důkazu, Nejvyšší soud
připomíná, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci
tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný
pro příslušné rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je výlučně na úvaze soudu,
jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně
významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9.
7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12) a soud není povinen každému důkaznímu návrhu
vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Nejde o tzv. opomenutý důkaz,
jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení má tento důkazní
prostředek sloužit, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností
ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20.
6. 2007, sp. zn. III. ÚS 386/07, ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 691/06, a
další).
V projednávané věci však není možné shledat, že by soudy opomněly
rozhodnout o důkazním návrhu některého z obviněných, když v bodech 32. a 33.
nalézací soud vysvětlil, které důkazy nebudou provedeny z důvodu nadbytečnosti,
a z jakého důvodu k jejich provedení nepřistoupil. Stran tvrzeného neprovedení
důkazu spisem Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 6 C 43/2016 Nejvyšší soud
podotýká, že jak z protokolů o hlavním líčení ze dnů 15. 6. 2020 a 22. 6. 2020
(ve spise na č. l. 1454-1463 a 1573-1578), tak z odůvodnění rozsudku nalézacího
soudu, konkrétně pak bodů 29. a 31. vyplývá, že předmětný spis byl k důkazu
proveden v souladu s ustanovením § 213 tr. ř., a byly z něj logickým způsobem
vyvozována skutková zjištění, která byla klíčová pro posouzení viny obviněného
M. F., a to zejména s ohledem na to, že se vytýkaného jednání dopouštěl v přímé
souvislosti s tímto civilním řízením. Námitce obviněného proto nelze přiznat
relevanci.
Ve vztahu k námitce tzv. extrémního nesouladu vznesené oběma obviněnými
[jedná se o námitku svým obsahem podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022] Nejvyšší soud uvádí, že
nesoulad mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně,
která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, na
straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé v projednávané věci,
neshledal. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem
nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně
zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z
nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné
deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2
odst. 6 tr. ř. Své závěry založily na obsáhlém dokazování, jehož obsah nalézací
soud shrnul v bodech 8. –31. odůvodnění odsuzujícího rozsudku, v bodech 35. -
39. rozsudku pak shrnul své hodnotící úvahy ve vztahu k provedenému dokazování,
kdy stabilizovaná skutková zjištění ve vztahu k dovolatelům zastřešil v bodech
40. a 42. rozsudku příslušnou právní kvalifikací. Se zjištěným skutkovým stavem
se plně ztotožnil odvolací soud, který v bodě 15. odůvodnění svého rozhodnutí
potvrdil správnost a úplnost skutkových zjištění nalézacího soudu, kdy uvedl,
že „procesními vadami nezatížené dokazování bylo ze strany nalézacího soudu
provedeno v takovém rozsahu, že umožnilo odvolacímu soudu učinit závěr o tom,
že dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro náležité zjištění
skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.),
a které bylo potřebné pro meritorní rozhodnutí. K otázce verifikace skutkových
zjištění nebylo, dle názoru odvolacího soudu, nutno provádět další dokazování.
Odvolací soud sice ve věci provedl dílčí dokazování výslechem obžalovaného M.
F. a listinami vztahujícími se k jeho majetkovým poměrům, avšak toto dokazování
nebylo zaměřeno k posouzení otázky viny obžalovaných, ale k možnostem postihu
obžalovaného M. F. peněžitým trestem.“
Ke stěžejní námitce obou obviněných, že jejich jednání nebylo způsobilé snížit
hodnotu společného jmění manželů, a že tedy nemohl být naplněn zákonný znak
zločinu podvodu „způsobení škody na cizím majetku“ Nejvyšší soud uvádí, že
trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí
ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího
omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou
škodu.
Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Ochrana majetkových práv se
poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Objektivní stránka trestného
činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v
omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož
tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda na cizím majetku a
dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Podvodné jednání, tj. uvedení v
omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat
nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a
skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité
okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se
může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu
jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl je
jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se
skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o
pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si
ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká
zvláštní rafinovanost (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až
421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2049–2058).
V projednávané věci považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout usnesení ze
dne 12. 3. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1406/2013, publikované pod č. 19/2016 Sb. rozh.
tr. (na které odkazoval v bodě 41. odůvodnění svého rozsudku nalézací soud a v
bodě 18. odůvodnění svého rozsudku i soud odvolací), kde Nejvyšší soud vyložil,
že „znak dokonaného trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku
„způsobení škody na cizím majetku“ nemůže jeden z manželů naplnit podvodným
zkrácením společného jmění manželů, neboť pod pojmem „cizí majetek“ u trestného
činu podvodu je třeba rozumět majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží
výlučně jen jemu, přičemž vzhledem k povaze institutu společného jmění manželů
je každý z manželů úplným vlastníkem celého takového majetku. Není však
vyloučeno, aby podvodné jednání jednoho z manželů vůči tomuto majetku
spočívající v tom, že druhému z manželů zamlčel skutečnost, že vytvořil
společně s další osobou fiktivní a ničím nepodložený závazek, aby tak záměrně
snížil hodnotu majetku ve společném jmění manželů, které bylo provedeno v
souvislosti s očekávaným rozvodovým řízením a s vypořádáním společného jmění
manželů a směřovalo ke způsobení následku, který měl nastat až rozvodem
manželství a vypořádáním majetku ze společného jmění manželů bylo posouzeno
jako pokus trestného činu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 tr. zákoníku.
Odčerpání majetku ze společného jmění manželů tímto způsobem bylo jen
mezistupněm vyplývajícím z právního stavu v době podvodného jednání, když
konečným cílem pachatele bylo, aby pro případ vypořádání společného jmění
manželů získal pro sebe větší podíl ze společného jmění manželů, než by nabyl
bez takového podvodného jednání.“
Nejvyšší soud považuje za vhodné podotknout, že nelze přisvědčit názoru
obviněných, že na projednávanou věc nelze aplikovat právní závěry obsažené ve
výše citovaném usnesení Nejvyššího soudu, neboť v obou případech se pachatelé
dopustili trestného činu podvodu tím, že vytvořili fiktivní pohledávku v
souvislosti s očekávaným rozvodovým řízením a s vypořádáním společného jmění
manželů a snažili se uvést své manželky v omyl předstíráním neexistující
pohledávky s cílem odčerpat ze společného majetku peněžité prostředky, kdy se
jednalo o jeden z mezistupňů dalšího navazujícího jednání s ohledem na
očekávané řízení o vypořádání společného jmění manželů. V jednání obviněných
byl spatřován totožný zločin (zločin podvodu podle § 209 odst. 1,4 tr.
zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku), kdy naplnění
příslušné skutkové podstaty bylo dovozováno ze v zásadě obdobných skutkových
okolností. Právní závěry citovaného usnesení jsou podle Nejvyššího soudu proto
plně aplikovatelné na projednávaný případ.
K naplnění skutkové podstaty (objektivní stránky) zločinu podvodu podle § 209
tr. zákoníku je rovněž nezbytná existence příčinné souvislosti mezi omylem
určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí
učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí
na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné
osoby na straně druhé.
Vzhledem k argumentaci obou obviněných považuje Nejvyšší soud za vhodné
připomenout, že soudy nižších stupňů nedovozovaly trestnost jednání hlavního
pachatele M. F. pouze ze skutečnosti, že vybral peníze náležící do společného
jmění manželů, aniž by o tom informoval svoji manželku, přičemž samotné takové
jednání by samo o sobě nebylo způsobilé naplnit skutkovou podstatu trestného
činu kladeného mu za vinu. Trestnost jeho jednání a v návaznosti na něj i
trestnost jednání obviněného M. F. spočívala v následujících krocích, kdy
obviněný M. F. v rámci civilního řízení předložil fiktivní smlouvu o půjčce a
potvrzení o jejím zaplacení, které předtím společně se svým otcem vyrobili, a
to s cílem snížit objem peněžních prostředků ve společném jmění manželů, resp.
s cílem přesvědčit poškozenou, aby v řízení o vypořádání společného jmění
manželů k těmto penězům neuplatňovala žádné nároky. Pokud by obviněná lživému
tvrzení obviněného podloženému fiktivními dokumenty uvěřila, tak by se
vystavila nebezpečí vzniku škody na svém majetku, resp. na výši vypořádacího
podílu, který by jí jinak ze zákona náležel (srov. body 39. a 40. odůvodnění
rozsudku nalézacího soudu). Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů založených
na obsáhlém dokazování vyplývá, že obviněný M. F. společně se svým otcem
vytvořil a podepsal smlouvu o půjčce datovanou dnem 4. 11. 2005 a potvrzení o
splacení této částky, které měly poškozenou při řízení o vypořádání společného
jmění manželů přesvědčit, že částka 9.000.000 Kč, která byla v březnu 2014
vybrána (poškozená podala návrh na rozvod manželství v únoru 2014) nepocházela
ze společného jmění manželů, ale z výlučného majetku obviněného získaného z
prezentované fiktivní půjčky. Námitky obviněného, že se předmětný dluh nikdy
nestal součástí společného jmění manželů z pohledu občanského práva a je tak
lhostejné, zda se jednalo o reálnou nebo fiktivní smlouvu o půjčce, jsou ve
světle výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014 a
zjištěných skutkových okolností bezpředmětné. Cílem jednání obviněného nebylo
přesvědčit poškozenou, že se jedná o závazek náležící do společného jmění
manželů, ale šlo o to vyvolat u poškozené omyl v tom, jaké prostředky v březnu
2014 spadaly do společného jmění manželů, a aby ve vztahu k částce, která byla
předmětem fiktivní smlouvy, v řízení o vypořádání společného jmění manželů
neuplatňovala svá práva. Nalézací soud v bodě 40. odůvodnění svého rozsudku
uvedl, že obviněný předmětnou částku „použil jinak než ve prospěch společného
jmění manželů, tuto skutečnost před M. F. zatajoval, a když v rámci civilního
soudního řízení vyšla najevo, uváděl lživá tvrzení o použití těchto finančních
prostředků na úhradu půjčky obžalovanému M. F. a na vyplacení finančních
požadavků tzv. konkursní mafie, přičemž předmětnou půjčku dokládal falešnými,
dodatečně vytvořenými dokumenty, s cílem přesvědčit poškozenou, aby v řízení o
vypořádání společného jmění manželů k těmto penězům neuplatňovala žádné nároky.“
Je vhodné zdůraznit, že předmětná smlouva o půjčce datovaná 4. 11. 2005, stejně
jako potvrzení o jejím splacení datované 30. 5. 2014 byly fingovaným právním
jednáním, na které by bylo možné vztáhnout pravidla upravující pohledávky
spadající do společného jmění manželů. Závěr o zdánlivosti tohoto právního
vztahu mezi dovolateli je zřejmý zejména z rozhodnutí nalézacího soudu, které
konstatovalo na podkladě podrobně a procesně korektně provedeného dokazování,
že v době, kdy měla být poskytnuta předmětná půjčka, obviněný M. F. společně se
svoji manželkou nemohl disponovat částkou 9.000.000 Kč, kterou by svému synovi
– obviněnému M. F., mohl zapůjčit. Zároveň se jednalo o dobu, kdy obviněný M.
F. měl na svém účtu k dispozici částku přesahující 10.000.000 Kč a kdy M. F. s
manželkou stavěli nadstandardní rodinný dům, „takže by bylo zcela nelogické,
aby v dané době poskytl otec mající výraznou potřebu finančních prostředků z
důvodu výstavby a zařizování rodinného domu synovi půjčku, který měl na
bankovním účtu dostatek finančních prostředků“. Nalézací soud měl na základě
výše uvedených úvah za prokázané, že předání částky 9.000.000 Kč v rámci údajné
půjčky datované 4. 11. 2005 je v zásadě vyloučené (srov. bod 35. odůvodnění
rozsudku nalézacího soudu), a že tvrzení obviněných o držení hotovosti mimo
bankovní účty v domácnosti jako zcela účelové (srov. bod 36. tamtéž).
Zásadním důkazem svědčícím o nereálnosti předmětné smlouvy o půjčce datované 4.
11. 2005 byl poté znalecký posudek z oboru kriminalistky, odvětví technického
zkoumání dokladů a písemností, vypracovaný Kriminalistickým ústavem Policie ČR
a výpověď zpracovatelky tohoto znaleckého posudku kpt. Mgr. Anny Hálečkové,
který zjistil zásadní skutečnosti, a to shodnost psací pasty podpisů M. F. a M.
F. na smlouvě o půjčce datované 4. 11. 2005 s psací pastou na potvrzení o
úhradě dlužné částky ze dne 30. 5. 2014, skutečnost, že obě zmíněné písemnosti
byly vyhotoveny na stejné tiskárně stejným tonerem, kdy znalkyně s
pravděpodobností hraničící s jistotou došla k závěru, že obě listiny nemohly
být vyhotoveny s odstupem 8 let, ale daleko spíše v blízkém časovém rozmezí
(srov. bod 37. tamtéž). Nalézací i odvolací soud tak na podkladě provedeného
dokazování dospěly k závěru, že smlouva o půjčce mezi dovolateli datovaná 4.
11. 2015, stejně jako potvrzení o jejím splacení datované 30. 5. 2014, jsou
fabrikované listiny mající za cíl uvést poškozenou ve vztahu k částce 9.000.000
Kč k její škodě v omyl při vypořádávání společného jmění manželů.
Namítl-li obviněný M. F., že on sám výslovně v rámci řízení o vypořádání
společného jmění manželů žádná nepravdivá tvrzení neuváděl, tak přehlíží
stabilizovaná skutková zjištění, jimiž je Nejvyšší soud vázán, kdy zejména z
bodů 35. – 40. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že závěr o jeho
vině je postaven na přesvědčivém řetězci důkazů prokazujícím, že „vytvořil fiktivní dokumenty s cílem přesvědčit poškozenou, aby v řízení o
vypořádání společného jmění manželů k těmto penězům neuplatňovala žádné nároky.
Pokud by poškozená lživým tvrzením obžalovaného uvěřila a v rámci řízení o
vypořádání společného jmění manželů svoje nároky neuplatnila, byl by její
vypořádací podíl (vzhledem k právní povaze institutu společného jmění manželů a
zákonným pravidlům pro jeho vypořádání) zkrácen nejméně o polovinu zatajené
hotovosti, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo, naplnil obžalovaný M. F.
po všech stránkách zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209
odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku.“ Se závěry nalézacího soudu se ztotožnil i odvolací soud,
byť s výjimkou jednání vztahujícího se k platbě za údajné výpalné konkursní
mafii, kdy obviněného uznal vinným na základě stabilizovaných skutkových
zjištění nalézacího soudu „pouze“ ve vztahu k částce z fiktivní smlouvy o
půjčce datované 4. 11. 2005 (srov. body 15. a 21. odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu). Závěrům soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu
čeho vytknout, přičemž není podstatné, zda objektivně nepravdivou informaci s
cílem uvést poškozenou v omyl a opatřit tak sobě neoprávněný prospěch ke škodě
cizího majetku ve zmíněném civilním soudním řízení uváděl a prostřednictvím
předložení padělaných listin dokládal osobně, anebo zda tak činil skrze jinou
osobu (svou právní zástupkyni).
Rovněž není možné přiznat důvodnost ani námitce obviněného M. F., v rámci níž
poukazuje na to, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů dne 2. 4.
2019 výslovně prohlásil, že souhlasil se zařazením sporné částky 16.500.000 Kč
do vypořádání společného jmění manželů, čímž se tato položka podle obviněného
stala nespornou a přestala být předmětem dalšího dokazování. Z uvedeného stavu
se obviněný pokusil dovodit, že tímto způsobem on sám zmíněný dluh z titulu
předmětné půjčky v řízení o vypořádání společného jmění manželů prohlásil za
svůj výlučný dluh a peněžní prostředky na jeho úhradu použité za předmět
vypořádání společného jmění, tj. jako by tyto i nadále byly v dispozici
účastníků. Vyjma toho, že se jedná o námitku ryze skutkovou, Nejvyšší soud ve
shodě se stáním zástupcem podotýká, že toto prohlášení učinil až poté, co
vytvořil fiktivní smlouvu o půjčce a kvitanci, tyto dokumenty předložil v
řízení o vypořádání společného jmění manželů, a zejména pak poté, co bylo proti
němu již zahájeno trestní stíhání. Takto učiněné prohlášení proto nemůže mít
žádný vliv na případný zánik trestnosti pokusu trestného činu ve smyslu
ustanovení § 21 odst. 3 tr. zákoníku.
Ve vztahu k námitce obviněného M. F., že z výsledku provedeného dokazování
nelze dovodit jeho vědomost o účelu smlouvy o půjčce, resp. že by věděl, že
jeho syn předloží dokumenty vztahující se k předmětné půjčce v řízení o
vypořádání společného jmění manželů s poškozenou s cílem snížit hodnotu
vypořádacího podílu poškozené, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitku
nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, nadto se jedná o námitku zcela
neopodstatněnou. Nalézací soud v bodě 42. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že
obviněný M. F. „svým jednáním, které je uvedeno ve výrokové části tohoto
rozsudku, když pomohl vytvořit fiktivní smlouvu o půjčce ze dne 4. 11. 2005 a
vědomě se účastnil vytvoření dokumentu, který měl vzbuzovat falešný dojem, že
byl vytvořen v roce 2005, přičemž M. F. věděl, že takovou půjčku neposkytl,
musel být přinejmenším srozuměn s tím, že bude obžalovaným M. F. tento dokument
použit v souvislosti s prokazováním jeho finančních poměrů a že je také značnou
měrou zkreslí. Musel tak minimálně počítat s tím, že obžalovaný M. F. tímto
fiktivním dokumentem ohrozí majetkové zájmy jiného. V rámci dokazování nebylo
prokázáno, že by M. F. věděl o účelu dané smlouvy, případně o rozvodu manželů
F. Jeho jednání a zavinění proto soud hodnotí jako úmysl nepřímý ve smyslu § 15
odst. 1 písm. b) tr. zákoníku“. Se závěry nalézacího soudu se ztotožnil i soud
odvolací, jak vyplývá z bodů 25. a 26. odůvodnění jeho rozsudku. Závěrům soudů
nižších stupňů nemůže Nejvyšší soud než přisvědčit a na ně odkázat, kdy
zásadním skutkovým zjištěním bylo to, že se obviněný M. F. podílel na vytvoření
falzifikovaných dokumentů o poskytnutí fiktivní půjčky za situace, kdy jeho syn
procházel rozvodovým řízením. Za takovýchto okolností nemohl mít za to, že
důvod, pro který je po něm požaduje jeho syn, je souladný se zákonem.
K námitce porušení práva na spravedlivý proces vznesené obviněným M. F.
spočívající v odnětí zákonného soudce JUDr. Jiřího Dufka, který se vyloučil z
projednávané věci, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitku nepodřaditelnou
pod uplatněný dovolací důvod. Svým obsahem by bylo možno předmětnou námitku
podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který je dán
v případě, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl
náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud
vyššího stupně.
Nad rámec Nejvyšší soud podotýká, že pro posouzení, zda byl soud náležitě
obsazen, je třeba vycházet z ustanovení § 27, § 31 a § 35 zákona o soudech a
soudcích, avšak tento pojem je nutné vykládat v souvislosti se způsobem
přidělování věci v souladu s rozvrhem práce, jenž byl sestaven ve smyslu § 41 a
§ 42 a násl. zákona o soudech a soudcích, neboť jen tak je zajištěn požadavek
vyplývající z článku 38 Listiny, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému
zákonnému soudci“. Podstatou náležitého obsazení soudu je především ochrana
proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01), a proto
základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) nemůže být
vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu,
ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/1995, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III.
ÚS 230/1996, ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/1998, a ze dne 21. 1.
1999, sp. zn. III. ÚS 293/1998).
Součástí tohoto základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování
soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu
práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1
Listiny, patří především předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu
včetně zastupování ve vztahu k účastníkům řízení. Pokud příslušný senát
stanovený rozvrhem práce soudu projedná a rozhodne věc v jiném než určeném
složení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu
určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce
z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci,
dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení
senátů musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem práce (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/2003).
Dovolatel zcela přehlíží, že předseda senátu JUDr. Jiří Dufek byl na vlastní
žádost z projednávané věci vyloučen pro jeho osobní poměr ke spoluobviněnému M.
H., přičemž usnesení o jeho vyloučení nabylo právní moci. Ve shodě s odvolacím
soudem Nejvyšší soud konstatuje, že se jednalo o vyloučení důvodné a zákonné,
na čemž nemůže změnit nic ani námitka, že se důvod vyloučení z projednávané
trestní věci týkal výlučně spoluobviněného M. H. Trestní řízení bylo totiž od
samého prvopočátku vedeno proti oběma dovolatelům a spoluobviněnému M. H. v
souladu s požadavkem ustanovení § 20 odst. 1 tr. ř. ve společném řízení, neboť
trestná činnost všech obviněných spolu velmi úzce souvisela, kdy
spoluobviněnému M. H. bylo kladeno za vinu, že na nezjištěném místě nechal
vytvořit předmětnou smlouvu, následně na ní ověřil podpisy účastníků a opatřil
ji razítkem své bývalé advokátní kanceláře, v čemž bylo spatřováno účastenství
ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na trestném činu
podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kdy tento hlavní trestný
čin měl spáchat právě dovolatel M. F. Nezbývá tedy než uzavřít, že námitka
obviněného tak, jak byla vznesena, je nejen podřazena pod nesprávný dovolací
důvod, ale nadto se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou (srov. bod 13.
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Pod obviněnými uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve
znění účinném do 31. 12. 2021 lze podřadit námitku, kde nepřímo brojí proti
neuplatnění zásady subsidiatrity trestní represe, když namítají nedostatečnou
aplikaci zásady ultima ratio na projednávanou věc a absenci zdůvodnění jejího
nepoužití, neboť by podle nich plně postačovalo uplatnění odpovědnosti podle
jiných právních předpisů.
Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného
právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe, jejíž porušení obvinění namítají,
vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená
především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní,
neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného
činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má
význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních
celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi
nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a
svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních
účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije.
Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany
elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím,
že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést
ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva
jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo
vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky
nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1.
2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a
výkladem § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např.
5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je
obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak
široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze
přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu
závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen
podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace
trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana
společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková
podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném
případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů
(fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů
občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva),
jimiž lze zajistit nápravu.
V projednávané věci se jednalo ze strany obviněného M. F. o pokus trestného
činu podvodu, kdy škoda, kterou svým jednáním zamýšlel způsobit, dosahovala
částky 4.500.000 Kč, a obviněný M. F. pak svým jednáním ve formě pomoci umožnil
svému synovi ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a to svou spoluprací při
vytvoření falešných listin použitých v soudním řízení za cílem poškození
oprávněných majetkových zájmů poškozené manželky obviněného M. F. M. F. Nelze
se ztotožnit s názorem obviněných, že se soudy nezaobíraly aplikací zásady
ultima ratio, kdy lze odkázat zejména na závěr nalézacího soudu uvedený v bodě
43. odůvodnění, kde nalézací soud konstatoval, že „oba obžalovaní svým jednáním
narušili zájmy společnosti na ochraně majetku, přičemž konkrétní stupeň
zakládající trestněprávní odpovědnost pro obžalované ve smyslu ustanovení § 12
odst. 2 tr. zákoníku je určován okolnostmi skutku, a to především výší hrozící
škody i relativní sofistikovaností daného jednání.“ Nejvyšší soud s ohledem na
výše uvedené proto uzavírá, že v dané věci se soudy adekvátně zaobíraly užitím
zásady subsidiarity trestní represe a dospěly k právně bezvadným závěrům o
možnosti jejího využití.
K námitce obviněného M. F. brojící proti uložení peněžitého trestu
Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitku nepodřaditelnou pod uplatněný
dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.
Teoreticky zahrnuje (jiné) hmotněprávní posouzení i otázky ukládání trestu. Při
výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 je však nutno brát na zřetel
také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku
ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný
vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021
[nyní v nezměněném znění § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.] a jeho důsledky. Podle
tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen
takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře
mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení
soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích,
kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo
trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dospět k závěru, že v něm
uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu
a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř.,
dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat
dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v
rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím
jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění,
musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy
že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného,
avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu. Předmětný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však nebyl obviněným vůbec uplatněn.
Námitky vůči druhu a výši trestu pak nemohou být předmětem přezkumu Nejvyššího
soudu, pokud při jeho ukládání obecné soudy respektovaly jak druh trestu, který
je možné v dané věci obviněnému uložit, tak i rozpětí zákonem stanovené trestní
sazby. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí
ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat
jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou
otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o
tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř.
společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb.
rozh. tr.).
V projednávané věci dovolatel namítl nedobytnost peněžitého trestu,
resp. nedostatečné zvážení všech okolností podstatných pro uložení peněžitého
trestu. Odvolací soud při stanovení druhu a výměry uložených trestů zvážil
všechny okolnosti podstatné pro jejich uložení. Z bodu 23. odůvodnění jeho
rozsudku pak vyplývá, že se vypořádal i s tvrzeními obviněného a „s ohledem na
faktický podíl na činnosti a majetkových podílech společnosti K. Z.“ dovodil,
že obviněný M. F. je schopen hradit uložený peněžitý trest. Ve vztahu k této
námitce Nejvyšší soud závěrem podotýká, že byly v projednávané věci splněny
všechny podmínky pro uložení peněžitého trestu. Obviněný se snažil svým
jednáním docílit majetkového prospěchu pro svou osobu, čímž byla splněna
podmínka obsažena v § 67 odst. 1 tr. zákoníku, výše denní sazby i počet denních
sazeb byl stanoven s ohledem na ustanovení § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku. I
kdyby tedy obviněný uplatnil tuto námitku procesně korektním způsobem, jednalo
by se o námitku zjevně neopodstatněnou nenaplňující dovolací důvody § 265b
odst. 1 g) ani h) ve znění do 31. 12. 2021.
Stran námitky M. F., kterou namítl porušení jeho práva na spravedlivý proces,
Nejvyšší soud uvádí, že obviněný tuto námitku uplatnil pouze ve formě obecného
konstatování a nijak ji blíže nerozvedl. Námitka obviněného je svým obsahem
příliš nekonkrétní na to, aby se jí mohl Nejvyšší soud zabývat. V tomto ohledu
je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré
okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek,
aniž by obviněný přímo uvedl, jaké konkrétní vady rozhodnutí vytýká.
Nejvyšší soud po náležitém posouzení předloženého spisového materiálu a
podaných dovolání navíc zjistil, že většina námitek uváděných obviněnými byla
již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání.
Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v
odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v
dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem
prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně
a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408).
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněných M. F. a M. F. odmítl.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 2. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu