3 Tdo 1336/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20.
ledna 2005 ve věci dovolání podaného obviněným JUDr. P. Ž., proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 6 To 158/2004, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T
158/2001, t a k t o :
Podle § 20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, ve znění pozdějších
předpisů, se věc obviněného JUDr. P. Ž. postupuje velkému senátu trestního
kolegia Nejvyššího soudu České republiky k rozhodnutí.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 12. 2003, sp. zn. 2 T 158/2001,
byl obviněný JUDr. P. Ž. společně s obviněnými J. G., Z. H., V. K., JUDr. J.
P., J. R., M. Š., Ing. J. Š., JUDr. L. T. a J. P. uznán vinným trestným činem
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2
písm. c) tr. zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Podle
zjištění jmenovaného soudu totiž „jako odpovědní funkcionáři F. m. v. ČSSR,
složky S. b., na úseku boje proti vnitřnímu nepříteli, se sídlem centrály v P.,
shodně při zachování dělby svých funkcí, práce a se stejným cílem:
J. G. jako náčelník 2. odboru S. S. b. v O.,
Z. H. jako náčelník 2. odboru S. S. b. v Ú. n. L.,
V. K. jako náčelník S. S. b. v H. K.,
J. P. jako náčelník S. S. b. v Ú. n. L.,
JUDr. J. P. jako náčelník S. S. b. v B.,
J. R. jako náčelník S. S. b. v P.,
M. Š. jako náčelník 2. odboru S. S. b. v P.,
J. Š., dílem jako zástupce náčelníka S. S. b. v O., dílem jako náčelník S.
tamtéž,
JUDr. L. T. jako náčelník S. S. b. v Č. B.,
JUDr. P. Ž. jako náčelník 2. odboru S. S. b. v H. K.,
společně s dalšími již odsouzenými JUDr. O. M., Z. N., nar., V. S., nar., Z.
W., a obžalovaným M. M., proti němuž je trestní stíhání vedeno samostatně,
realizovali a organizovali akci s krycím názvem A., jejímž cílem bylo
vystupňovat psychický tlak na vytypované organizátory a sympatizanty akce Ch.,
za účelem dosažení jejich nedobrovolného vystěhování se z ČSSR tím, že tuto
akci, která byla iniciována rozkazem Ministra vnitra ČSSR J. O., zahrnovali do
náplně činnosti svých útvarů, jako vedoucí pracovníci tuto akci, vyhodnocovali,
schvalovali svým podřízeným, čímž zajistili, že jejich podřízení v rámci této
akce, obžalovaný JUDr. P. Ž. dílem i osobně, vyvíjeli psychický nátlak na
poškozené v podobě zejména profylakticko-rozkladných opatření na bázi nucených
styků, vyhrožování uvězněním nebo trestním stíháním jako alternace
nevystěhování se, znemožnění výkonu zaměstnání, výhrůžek použití fyzického
násilí nebo perzekuce rodinných příslušníků, opakovaných domovních prohlídek,
čímž zasáhli nezákonně do základního ústavního práva a svobody poškozených jako
státních občanů ČSSR, spočívajícího v nedotknutelnosti jejich pobytu na území
svého státu, zaručeného čl. 31 Ústavy ČSSR ve znění zák. č. 100/1960 Sb., kdy
část poškozených se v důsledku těchto nezákonných represí i vystěhovala,
přičemž obžalovaní J. G. a Ing. J. Š. takto jednali vůči nejméně poškozeným
Ing. B. K., D. Š., Z. H. takto jednal vůči nejméně poškozeným L. C., L. L., Bc.
F. S., J. V., J. P. takto jednal vůči nejméně poškozeným L. C., a J. V., JUDr.
J. P. takto jednal vůči nejméně poškozeným P. C., P. H. a P. P., obžalovaní V.
K. a JUDr. P. Ž. takto jednali vůči nejméně poškozeným T. B., PhDr. L. Č., Ing.
Z. Č., Ing. J. H., S. H., JUDr. J. T., a J. S., J. R. a M. Š. takto jednali
vůči nejméně poškozenému V. S., JUDr. J. T. takto jednal vůči nejméně
poškozeným V. H., P. H., J. V., čímž porušili nejméně ustanovení čl. 34 Ústavy
ČSSR ve znění zákona č. 100/1960 Sb., § 23 zákona č. 100/1970 Sb. o služebním
poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, § 3 zákona č. 40/1974 Sb. o Sboru
národní bezpečnosti.“
Za to byl obviněný JUDr. P. Ž. odsouzen podle § 158 odst. 2 tr. zák. k trestu
odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák.
zařazen do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Ing. Z.
Č., PhDr. L. Č., T. B., J. V., P. H. aj. H. odkázáni se svými nároky na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění JUDr. L. T., JUDr. P.
Ž., J. P., manželka tohoto obviněného M. P. a poškození Ing. Z. Č. a PhDr. L.
Č., rozhodl Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 6 To
158/2004, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil
ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu stran obviněného JUDr. P. Ž. a podle §
259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že tohoto obviněného při nezměněném
výroku o vině trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §
158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9
odst. 2 tr. zák., odsoudil podle § 158 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody
na tři roky, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1, odst. 2
tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení
dohledu. Odvolání JUDr. L. T., J. P., manželky tohoto obviněného M. P. a
poškozených Ing. Z. Č. a PhDr. L. Č. jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 a rozsudku Městského
soudu v Praze podal obviněný JUDr. P. Ž. prostřednictvím svého obhájce
dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1, písm. e),
písm. g) tr. ř. Konstatoval, že dovolání podává „pro nesprávnost výroku
rozhodnutí soudu o vině, trestu, neprovedení hodnocení důkazů, neaplikování
promlčecí lhůty ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ČR číslo 7 Tz 44/2002 ze
dne 28. 8. 2002 „k otázce možnosti prodloužení promlčení doby zákonem“, tj.
zamezení retroaktivity ve smyslu Listiny základních práv a svobod,
mezinárodních závazků České republiky“.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku (v bodě I., II.) dovolatel
zdůraznil, že soud prvního ani druhého stupně neprovedl důkazy v jeho prospěch
navrhované zejména v přípravném řízení (lustrace dotčených osob, předložení
celých operativních svazků, likvidace vystěhovalecké agendy M. v. atd.), čímž
podle jeho slov znemožnil objektivizovat i křivé výpovědi svědků – poškozených,
umožnil akt politické msty a založil precedens pro osobní obohacení svědků –
poškozených. Podle dovolatele tak bylo porušeno jeho právo na spravedlivý
proces. V souvislosti s tím dovolatel uvedl, že soudy obou stupňů prováděly jen
důkazy v těch částech, které směřovaly vytržené ze souvislostí proti němu, což
navozovalo politický aspekt soudního projednávání připraveným tendenčně Úřadem
pro dokumentaci zločinů komunismu, tj. Úřadem ministerstva vnitra, které dříve
jako jeho zaměstnavatel znemožnilo při přihlášení se k právní kontinuitě
ministerstva i státu objektivizaci důkazů, nebo Úřad získal důkazy v rozporu se
zákonem, právy garantovanými Ústavou ČR a s mezinárodními závazky ČR.
Dále (v bodě III.) dovolatel uvedl, že Městský soud v Praze se v
souvislosti s řešením institutu promlčení v rozporu s právy garantovanými
ústavním pořádkem ČR a s mezinárodními závazky ČR dovolává zákona č. 198/93 Sb.
o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu i nálezu Ústavního
soudu č. 14/1994 Sb. Poznamenal, že tento zákon i nález zanáší do právního řádu
ČR prvek retroaktivity a „není jen normou deklarativní ale restriktivní“. V
daných souvislostech připomněl, že byl souzen za období přičemž konstatoval, že
„není vinou souzených, že použitím ustanovení o spolupachatelství podle § 9 tr.
zák. aniž by takové bylo v jednotlivých případech prokázáno (různé normy v
různém období, různost úmyslů, cílů, subjektů) je navozován k vystěhovalecké
agendě režim donucovací, i když se jednalo o režim povolovací, a to v souladu s
mezinárodními závazky a pod mezinárodní kontrolou, čímž byla zmařena práva
souzeného na spravedlivý proces ve smyslu ústavních práv a mezinárodních
závazků ČR.“ Zdůraznil, že se v této souvislosti Městský soud nevypořádal s
poukazem obhajoby na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen
„Nejvyšší soud“) ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 7 Tz 44/2002, k otázce možnosti
prodloužení promlčecí doby zákonem, přičemž zmínil otázky, jimiž se uvedené
usnesení zabývalo. Soudy obou stupňů měly podle jeho názoru řešit na samém
začátku řízení, v rámci předběžných otázek, i otázku promlčitelnosti činů,
kladených mu za vinu, již proto, že citované usnesení bylo přijato před
začátkem řízení před soudem. Dovodil, že řízení před soudem se nemělo konat po
uplynutí promlčecí lhůty ve smyslu § 67 tr. zák., neboť promlčecí lhůta, která
činila deset let uplynula 31. 12. 1992, tedy před účinností ustanovení § 5 zák.
č. 198/1993 Sb. Dodal pak ještě, že se necítil a necítí vinným skutky
kladenými mu za vinu.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby dovolací soud
učinil rozhodnutí tohoto znění: „ruší se ta část rozsudku Městského soudu v
Praze č. j. 6 To 158/2004 a ta část rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j.
2T 158/2001 týkající se osoby JUDr. P. Ž. v rozsahu výroku o vině, trestu i
hodnocení důkazů.“
K dovolání obviněného JUDr. P. Ž. se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“). Poté, co konstatoval, že v rámci dovolacího řízení se Nejvyšší soud
zásadně nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v
předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení
jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným
skutkovým stavem vázán, zdůraznil, že povahu právně relevantních námitek
nemohou mít výhrady, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení
důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného
dokazování, jako je tomu právě v případě nyní posuzovaného dovolání obviněného
JUDr. P. Ž. Podle názoru státního zástupce dovolatel způsobem uplatněným v bodě
I. odůvodnění svého dovolání v podstatě namítl nesprávné skutkové závěry
vyjádřené v pravomocném výroku o vině nalézacího soudu a nikoliv vady právního
hodnocení již stabilizovaného skutku. Takové námitky nelze podřadit nejen pod
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., které dovolatel
uplatnil, ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §
265b odst. 1 tr. ř. K tomu státní zástupce poznamenal, že pokud by byly v
přezkoumávaném dovolání uplatněny toliko dovolací důvody podle § 265 odst. 1
písm. e), g) tr. ř. a v rámci těchto dovolacích důvodů prezentována naznačená
argumentace, pak by Nejvyššímu soudu navrhl odmítnutí takového dovolání podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Státní zástupce však dále shledal, že námitku obviněného, podle níž se řízení
před soudem nemělo konat po uplynutí promlčecí lhůty ve smyslu § 67 tr. zák.,
neboť promlčecí lhůta, která činila deset let, uplynula 31. 12. 1992, tedy před
účinností ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb., lze podřadit jak pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tak pod dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu zdůraznil, že uvedenou námitku je nutné
považovat za zjevně neopodstatněnou, neboť v ustanovení § 5 zák. č. 198/1993
Sb., má jen deklaratorní povahu a nezakládá novou překážku v běhu promlčecích
lhůt, jak by se dalo dovodit z argumentace uvedené dovolatelem. Podle
názoru státního zástupce jde totiž jen o zákonnou překážku podle § 67 odst.
2 písm. a) tr. zák., která je v ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb., pouze
doplněna vymezením doby, po kterou taková překážka trvá, a určením trestných
činů, na které se vztahuje. Z tohoto důvodu státní zástupce vyjádřil souhlas se
závěrem soudů obou stupňů, že do promlčecí doby posuzovaného trestného činu,
který byl obviněným JUDr. P. Ž. spáchán, kdy v této konkrétní trestní věci
nedošlo ve smyslu § 5 zák. č. 198/1993 Sb., z politických důvodů neslučitelných
se základními zásadami právního řádu demokratického státu k pravomocnému
odsouzení nebo zproštění obžaloby. V souvislosti s tím odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. 3 Tdo 730/2002. Vzhledem k těmto
skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Upozornil přitom, že podle §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit rozhodnutí o odmítnutí
dovolání v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas Nejvyššího
státního zástupce. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na
místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst.
1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je
dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny
obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud
rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti usnesení, kterým byl zamítnut
řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a
uložen mu trest.
Obviněný JUDr. P. Ž. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou
k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle
§ 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s
ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné
dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze
považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem
na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší
soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy
nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém
zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního
názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl
zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného
činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné. Vztahuje se tedy na případy, kdy ve věci existoval některý z
obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v § 11 odst. 1
tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze
v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvod nepřípustnosti trestního stíhání
podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, je-li trestní stíhání
promlčeno.
Vytýká-li dovolatel soudům neúplné a procesně vadné dokazování a dovozuje, že
bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (de facto se domáhá revize
relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné
označených soudem odvolacím), pak vzhledem k výše rozvedeným úvahám takové
námitky pod citované (ani jiné) dovolací důvody podřadit nelze.
Pokud by obviněný podal dovolání pouze s odkazem na tyto argumenty, muselo by
být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání, jež bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Dovolatel však také namítl nepřípustnost trestního stíhání pro promlčení /§ 11
odst. 1 písm. b) tr. ř./ vzhledem k tvrzenému uplynutí zákonem stanovené
promlčecí doby /§ 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. účinného v době spáchání činu/.
Tuto argumentaci, podle níž existoval obligatorní důvod (mající základ v hmotně
právním posouzení určitých skutečností), pro který nebylo možno trestní stíhání
zahájit, a bylo-li již zahájeno, mělo být zastaveno, je třeba z hlediska shora
uvedených dovolacích důvodů považovat za právně relevantní.
Z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že trestného
činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a),
odst. 2 písm. c) tr. zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., se
obviněný JUDr. P. Ž. dopustil jako náčelník 2. odboru S. S. b. v H. K. Podle §
67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 253/1997 Sb. (podle trestního
zákona v tomto znění posuzoval skutek z hlediska § 16 odst. 1 tr. zák. soud
prvního i druhého stupně) činila promlčecí doba, v důsledku jejíhož uplynutí
zaniká trestnost činu, pro uvedený trestný čin deset let. Obvinění pro tento
trestný čin bylo jmenovanému obviněnému sděleno.
Z hlediska běhu promlčecí doby (především stanovení jejího počátku) je proto
třeba se zřetelem na předmětný trestný čin (skutek) posoudit ustanovení § 5
zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti
němu (dále jen „zák. č. 198/1993 Sb.“), podle něhož se do promlčecí lhůty
trestných činů nezapočítává doba, pokud z politických důvodů neslučitelných se
základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému
odsouzení nebo zproštění obžaloby.
Ohledně výkladu citovaného zákonného ustanovení došlo k rozdílným rozhodnutím
senátů Nejvyššího soudu.
V usnesení ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. 3 Tdo 730/2002, jímž podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného V. Z. podané proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 42 To 20/2002, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp.
zn. 2 T 354/2001, senát Nejvyššího soudu aplikoval zásadu uvedenou v § 5 zákona
č. 198/1993 Sb.
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 29. 11. 2001 byl jmenovaný
obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr.
zák. ve znění zákona č. 144/2001 Sb., který podle výroku rozsudku spáchal
skutkem spočívajícím v tom, že „blíže nezjištěného dne v první polovině ledna,
v U. H. jako výkonný orgán O. ú. StB Z. v hodnosti strážmistra přidělený k
výkonu funkce do U. H. se v případě vyšetřovaného L. D., zúčastnil jeho bití
obuškem přes chodidla a jmenovaného pak nutil k mnoha dřepům a následně mu
opakovaně pouštěl do těla elektrický proud, aby ho přiměl ke sdělení jím
požadovaných faktů do výpovědi, přičemž u poškozeného došlo k těžké duševní
poruše v trvání tří až pěti měsíců, dále k hlubokým krevním podlitinám a
výronům, kdy mu hrozila mimo jiné zástava srdeční činnosti, přičemž takový
způsob výslechu měl charakter krutého týrání.“ Za uvedený trestný čin mu byl
podle § 222 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let,
jehož výkon soud za podmínek § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. v tehdy platném
znění, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. Na
základě odvolání, které proti tomuto rozsudku podal státní zástupce, rozhodl
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 42 To 20/2002, tak, že
podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody; za podmínek
§ 259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl, že se obviněný podle § 39a odst. 2
písm. b) tr. zák. pro výkon uloženého trestu zařazuje do věznice s dozorem. V
ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn. Proti tomuto rozsudku
soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž vymezil dovolací důvody
ustanoveními § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., a mimo jiné namítl, že proti
němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv vzhledem k uplynutí promlčecí doby
bylo nepřípustné, a proto podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. s přihlédnutím k
ustanovení § 67 odst. 1 písm. b), § 67a písm. b) tr. zák. ve znění zákona č.
327/1999 Sb. mělo být zastaveno.
Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na ustanovení § 5 zákona
č. 198/1993 Sb. a nález Ústavního soudu vyhlášený ve Sbírce zákonů České
republiky pod č. 14/1994 Sb. za podmínek § 57 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jímž jeho plénum
rozhodlo dne 21. 12. 1993 o zamítnutí návrhu skupiny 41 poslanců Parlamentu
České republiky na zrušení zákona č. 198/1993 Sb. Nejvyšší soud akcentoval, že
v rámci tohoto nálezu byl vysloven právní názor, že smyslem § 5 citovaného
zákona není zřídit novou překážku promlčení, ale prohlásit, po kterou dobu
promlčecí lhůty trestných činů, nestíhaných tehdejším režimem z politických
důvodů, nemohly běžet, ačkoli běžet měly. Podle tohoto názoru při posouzení § 5
nejde ani obecně o institut promlčení jako takový, ani o zavedení nové zákonné
překážky běhu promlčecích lhůt. Předmětem ustanovení § 5 je proto pouze
zjištění, že v určitém časovém úseku pro určitý druh trestné činnosti promlčecí
doba nemohla probíhat a z jakých příčin. Nejvyšší soud dále připomněl, že
Ústavní soud kladl důraz na to, že se zřetelem na princip rovnosti před zákonem
nezakládá ustanovení § 5 žádný zvláštní nebo mimořádný trestně právní režim,
především se nemění zásada presumpce neviny, ani zákaz retroaktivity zákona,
což znamená, že trestní stíhání je možné pouze za činy, jež byly trestnými činy
v době jejich spáchání a jen na základě zákona tehdy platného, není-li pozdější
zákon pro pachatele příznivější; toto ustanovení podle názoru Ústavního soudu
tedy mění pouze dobu, ve které může k trestnímu stíhání dojít, a vymezuje jen
určitý okruh trestných činů, u nichž se tak může stát. Dovolací soud současně
poukázal jednak na ustanovení 58 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož
jsou nálezy podle § 57 odst. 1 písm. a) tohoto zákona vykonatelné dnem jejich
vyhlášení ve Sbírce zákonů, pokud nerozhodne Ústavní soud jinak, a dále na
článek 89 odst. 2 Ústavy České republiky, podle něhož jsou vykonatelná
rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby. Ve vztahu k
obsahu podaného mimořádného opravného prostředku pak Nejvyšší soud konstatoval,
že obviněný v něm namítl promlčení trestního stíhání s formálním odkazem na
ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. a § 67 odst. 1 písm. b), § 67a písm. b)
tr. zák., aniž by k tomu současně uplatnil jakékoliv důvody a argumenty
(především k otázkám týkajícím se časového úseku rozhodného pro běh promlčecí
doby), čímž by současně vymezil i rozsah možného dovolacího přezkumu podle §
265i odst. 3 tr. ř. K opodstatněnosti dovolání na podkladě dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud uvedl, že v obecné rovině, v
níž v daném směru obviněný svoje podání uplatnil, bylo nutno se řídit zásadami
vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 14/1994 Sb., neboť
dovolatel nenamítl žádné skutečnosti, jež by jeho aplikaci v posuzovaném
případě vylučovaly. Jestliže byl dovolatel uznán vinným shora popsaným skutkem,
kvalifikovaným s ohledem na ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák jako trestný čin
ublížení na zdraví podle § 222 odst.
1 tr. zák., činila by promlčecí doba podle
§ 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. 5 let. Z ustanovení § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. přitom vyplývá, že promlčení trestního stíhání se přerušuje sdělením
obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími
úkony orgánů činných v trestním řízení směřujícími k trestnímu stíhání
pachatele. Jestliže tedy ke sdělení obvinění došlo znamená to (s ohledem na
výklad ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. Ústavním soudem), že k promlčení
trestního stíhání obviněného V. Z. nemohlo dojít, neboť období od 1948 do 1989
by se do běhu pětileté promlčecí doby nezapočítalo.
Druhým rozhodnutím je usnesení Nejvyššího soudu ze 2002, sp. zn. 4 Tz 44/2002,
jímž senát Nejvyššího soudu přípustnost aplikace zásady uvedené v § 5 zákona č.
198/1993 Sb. odmítl.
Tímto rozhodnutím Nejvyšší soud podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl
stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České
republiky v neprospěch obviněného B. V. proti usnesení Krajského soudu v Plzni
ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 1 T 16/2000. Jmenovaný obviněný byl rozsudkem
Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 6. 1997, sp. zn. 1 T 133/96,
uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158
odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. c) tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví
podle § 222 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že v H. Ž., okr. K. V.,
jako příslušník S. útvaru s názvem J. cca 100 m od vrátnice střeženého objektu
„O.“ J. d., při výkonu strážní služby ze vzdálenosti asi 40 cm střelil J. L.,
který se předtím pokusil o útěk z tohoto střeženého objektu, služební pistolí
ráže 7,65 mm do obličejové části hlavy, a to za situace, kdy J. L., který byl
již dříve zasažen do hrudníku jednou ze střel předtím vypálených obžalovaným,
již několik okamžiků ležel na zemi a nebyl nijak schopen pokračovat v útěku, a
způsobil mu tak průstřel obličejové části hlavy se zlomením horní čelisti a
ztrátou zubů, a toto zranění si vyžádalo hospitalizaci a zanechalo trvalé
následky v podobě poruchy hybnosti pravé poloviny obličeje, Hornerova syndromu
vpravo a nutnosti horní zubní protézy. Za to byl obviněnému uložen podle § 158
odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v
trvání 3 let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Proti uvedenému odsuzujícímu rozsudku podal
odvolání pouze obviněný. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1997,
sp. zn. 8 To 526/97, byl podle § 257 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek
Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 6. 1997, sp. zn. 1 T 133/96,
zrušen a věc podle § 222 odst. 1 tr. ř. postoupena Krajskému soudu v Plzni, aby
ji projednal jako soud prvního stupně, s tím, že stíhaný skutek bez jakýchkoli
pochybností vykazuje znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy podle
§ 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák (event. dle § 5 odst. 1 k § 216 odst. 1
zákona č. 86/1950 Sb., dříve platného trestního zákona). Krajský soud v Plzni
usnesením ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 1 T 16/2000, podle § 223 odst. 1 tr. ř. za použití § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného B. V. pro výše popsaný skutek, neboť trestní stíhání je promlčeno. V odůvodnění
svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že bylo třeba se zabývat otázkou, zda zejména
s ohledem na dobu spáchání trestného činu nezanikla trestnost činu uplynutím
promlčecí doby. V této souvislosti konstatoval, že pokud bylo jednání
obviněného kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 220 odst. 1 a trestný čin porušování povinností veřejného činitele podle § 175 odst. 1
písm. b), odst. 2 písm. d) zákona č. 86/1950 Sb. (popř. jako trestný čin
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b), odst. 2
písm. c) tr. zák. a jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr.
zák.), bylo nutno učinit závěr, že jeho trestnost zanikla podle § 65 zákona č. 86/1950 Sb. (či podle § 67 tr. zák.) uplynutím promlčecí lhůty, která činila 10
let, v daném případě pak nešlo použít stavení promlčení uvedené v ustanovení §
67 odst. 2 tr. zák., neexistovala zákonná překážka, pro kterou by obviněný
nemohl být postaven před soud, přičemž na stavení promlčení nelze použít ani
ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a
o odporu proti němu, podle kterého se do promlčecí lhůty trestných činů
nezapočítává doba 1948 1989, neboť promlčecí doba shora uvedených trestných
činů proběhla ještě před účinností tohoto zákona. K tomu podotknul, že
trestnost činu je nutno posuzovat podle zákona účinného v době, kdy byl
spáchán, pozdějšího zákona se použije, jen je-li to pro pachatele příznivější,
když zásadu výslovně stanoví čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a
vyjadřuje ji rovněž ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák.; trestnost činu je nutno
chápat jako souhrn podmínek, na nichž závisí výrok o vině a trestu, včetně
podmínek promlčení. Z toho vyplývá, že pokud je podle některé právní úpravy
účinné v době od spáchání trestného činu do rozhodování o něm trestný čin
pachatele již promlčen, zaniká tím jeho trestnost. Posuzovat takový trestný čin
podle pozdějšího zákona, který by případně obnovil trestnost promlčeného
trestného činu, by bylo v rozporu s ústavní zásadou zákazu retroaktivity
přísnějšího zákona v neprospěch pachatele, vyjádřenou v čl. 40 odst. 6 Listiny
základních práv a svobod.
Proti tomuto pravomocnému usnesení, kterým bylo zastaveno trestní stíhání
obviněného B. V., podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro
porušení zákona v jeho neprospěch. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v
ustanoveních § 223 odst. 1 tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. v souvislosti
s ustanovením § 5 zákona č. 198/1993 Sb. V odůvodnění uvedl, že pokud jde o
názor Krajského soudu v Plzni ohledně existence zákazu reformace in peius,
nelze mu samozřejmě nic vytýkat. Podle jeho mínění však nelze přisvědčit shora
uvedenému názoru tohoto krajského soudu ohledně běhu a skončení promlčecí doby
(21. 12. 1961), stejně jako závěru, že k promlčení došlo dávno před účinností
zákona č. 198/1993 Sb., a naopak je třeba poukázat na nález Ústavního soudu,
publikovaný pod č. 14/1994 Sb., podle něhož je § 5 tohoto zákona specifickým
ustanovením konstatujícím, že v určitém období za určitých situací neexistovala
vůbec vůle státu postihovat určitý okruh protiprávních jednání spáchaných
určitým okruhem osob (politicky chráněné delikty); promlčecí doby tehdy ani
nemohly běžet. Ministr spravedlnosti České republiky zdůraznil, že podle nálezu
Ústavního soudu předmětné ustanovení nerozšiřuje zpětně podmínky trestnosti a
není ani negací institutu promlčení, nýbrž pouze konstatuje, že běh promlčecích
lhůt mohl započít teprve momentem, kdy zde byla vůle státu protiprávní jednání
postihnout, přičemž zákon za tento moment považuje 30. prosinec 1989. Rozpor s
čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud neshledal.
Nejvyšší soud k důvodům, pro které takto nelze aplikovat ustanovení § 5
zákona č. 198/1993 Sb., uvedl v odůvodnění svého shora citovaného
rozhodnutí následující.
Nejprve se vyjádřil k podstatě a právním následkům institutu promlčení a uvedl,
že v teorii trestního práva ani v soudní praxi není pochyb o tom, že promlčení
je podle platného trestního zákona (stejně jako bylo podle zákona č. 86/1950
Sb.) institutem hmotně právním, a nikoli jen pouhou procesní překážkou
nestíhatelnosti; současně zdůraznil, že uplynutí zákonem stanovené promlčecí
doby (v současné době uvedené v § 67 odst. 1 tr. zák.) je jedinou podmínkou
zániku trestnosti činu, přičemž ustanovení o promlčení trestního stíhání se
vztahuje na všechny trestné činy s výjimkou trestných činů uvedených v § 67a
tr. zák.; okolnosti, které mají vliv na běh promlčecí doby, jsou uvedeny v § 67
odst. 2 až 4 tr. zák.
Trestnost činu je přitom v souladu s ustáleným názorem teorie trestního práva i
soudní praxe nutno chápat jako souhrn všech podmínek, na nichž závisí výrok o
vině a trestu, tedy včetně podmínky promlčení. Z toho vyplývá, že v rámci
posuzování trestnosti činu je nezbytné také zjišťovat, zda nedošlo k zániku
této trestnosti, a to mimo jiné i z důvodu promlčení činu.
Nejvyšší soud poté posuzoval otázku, zda je určitý trestný čin promlčen či
nikoli, i z hlediska časové působnosti trestního zákona podle zásad uvedených
v § 16 odst. 1 tr. zák. a v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
Uvedl, že zde vyjádřený zákaz retroaktivity platí bezvýjimečně, Listina
základních práv a svobod žádnou výjimku z tohoto zákazu nepřipouští. Z toho
potom vyplývá, že je-li podle zákona jednou trestný čin promlčen, jeho
dodatečné prohlášení za čin nepromlčený (resp. dodatečné nezapočítání již
proběhlé promlčecí doby) nemůže znamenat opětovný vznik promlčením zaniklé
trestní odpovědnosti, a to ani tehdy, stane-li se tak zákonem. Tak daleko
retroaktivita nepříznivějšího pozdějšího zákona jít nemůže, neboť by byla v
rozporu s výslovným zákazem zakotveným v Listině základních práv a svobod,
která je právním předpisem vyšší právní síly. Z uvedeného dále vyplývá, že po
vydání zákona, který by měl obnovit trestnost již promlčených trestných činů,
by se stejně jejich trestnost musela posuzovat vzhledem k čl. 40 odst. 6
Listiny základních práv a svobod podle právních norem účinných před nabytím
účinnosti takového zákona, podle nichž trestnost zanikla. V této souvislosti
nelze přehlédnout čl. 9 odst. 3 Ústavy, podle něhož výkladem právních norem
nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu, s tím, že
zákaz retroaktivity nepříznivějších právních norem je považován za součást
právní jistoty, která je chápána jako atribut demokratického právního státu.
V naznačených souvislostech Nejvyšší soud poukázal ve vztahu k ustanovení § 5
zákona č. 198/1993 Sb. na jeho zjevné retroaktivní účinky v neprospěch
pachatele, protože podmínky promlčení se tímto ustanovením se zpětnou
působností zpřísnily. Bezvýjimečný ústavní zákaz retroaktivity nepříznivějšího
zákona v neprospěch pachatele ovšem brání tomu, aby byla „prostým“ zákonem
obnovena trestnost činů, které byly ke dni účinnosti takového zákona již
promlčeny.
Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda citované ustanovení je povahy
deklaratorní či konstitutivní, a rovněž dělením právních norem na kogentní a
dispozitivní, stejně jako jejich právní závazností; učinil přitom závěr, že
obecné poznatky o právní závaznosti jako pojmovém znaku každé právní normy je
třeba aplikovat i na ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. Pokud je toto
ustanovení právně závazné, zakládá právní povinnost každého adresáta této normy
nezapočítat v případě těch trestných činů, na které toto ustanovení dopadá (tj.
v mezích předmětu jeho úpravy), do jejich promlčecí doby dobu 1948 do 1989
(stejně jako např. § 67 odst. 2 písm. b) tr. zák. zakládá právní povinnost
nezapočítat do promlčecí doby trestného činu dobu, po kterou se pachatel
zdržoval v cizině). V tomto smyslu pak zakládá zákonnou překážku běhu
promlčecích lhůt u předmětných trestných činů a musí být posuzováno z hlediska
časové působnosti ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a §
16 odst. 1 tr. zák., jak o tom bylo pojednáno výše.
Pokud by však citované ustanovení nemělo zakládat zákonnou překážku běhu
promlčecích lhůt u předmětných trestných činů, nesmělo by stanovit nezapočítání
doby 1948 do 1989 do promlčecí doby předmětných trestných činů jako právní
povinnost – v takovém případě by však ztratilo charakter právní normy, právní
subjekty by jím nebyly právně vázány a mohlo by mít morálně-politickou, nikoli
však juristickou povahu (stejně jako např. § 1 až § 4 zákona č. 198/1993 Sb.,
která označil Ústavní soud v citovaném nálezu rovněž za deklaratorní a uznal
jejich právní nezávaznost).
Za situace, kdy by bylo nahlíženo na ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb.,
jako na ustanovení deklaratorního charakteru, Nejvyšší soud shledal
problematickou otázku, zda tím zákonodárce (popřípadě Ústavní soud svým
výkladem) nezasahuje nepřípustným způsobem do nezávislého výkonu soudní moci,
když autoritativně konstatuje existenci skutečnosti, která má být teprve
zjišťována orgány činnými v trestním řízení v rámci individuálního posuzování
trestnosti každého činu spáchaného konkrétním pachatelem.
Další úskalí podle Nejvyššího soudu vyplývá z toho, že nemá-li mít citované
ustanovení konstitutivní účinek spočívající mimo jiné v obnovení trestnosti
promlčených trestných činů, muselo by jako ustanovení deklaratorní konstatovat
existenci jiné skutečnosti (překážky), která způsobila, že k promlčení
trestných činů nedošlo. Taková skutečnost (překážka) by musela sama o sobě –
bez ohledu na ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. – existovat již v době, kdy
mělo k promlčení dojít, a tak bránit v běhu promlčecí doby, resp. její běh
stavit či přerušit (srov. § 67 odst. 2 a 3 tr. zák.). Pokud je uvedená překážka
spatřována v nedostatku vůle, snahy a ochoty státu za minulého režimu stíhat
některé trestné činy, nelze ji z citovaného ustanovení dovodit. Rovněž obecná
úprava promlčení podle § 67 tr. zák. nepokládá existenci vůle (snahy, ochoty)
státu stíhat trestný čin za podmínku nezbytnou k uplynutí promlčecí doby.
Vzhledem k tomu, že uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby je jedinou
podmínkou zániku trestnosti činu, uvedený požadavek by tak znamenal rozšiřování
podmínek trestnosti v neprospěch pachatele – v souvislosti s takovým výkladem §
5 zákona č. 198/1993 Sb. nelze opět přehlédnout výše zmiňovaný čl. 9 odst. 3
Ústavy, podle něhož výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo
ohrožení základů demokratického státu. K tomu Nejvyšší soud dodal, že po
pachateli trestného činu nelze rozumně požadovat, aby nutil stát k zahájení
trestního stíhání proti sobě. Naopak, pachatel by neměl být k doznání trestného
činu nucen žádným způsobem, tedy ani hrozbou, že nepoběží promlčecí doba jím
spáchaného trestného činu, jestliže stát neprojeví vůli (snahu, ochotu) trestný
čin stíhat, ať již z jakýchkoli důvodů.
V této souvislosti Nejvyšší soud rovněž uvedl, že promlčení trestných činů, na
něž by mělo dopadat ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., může bránit nějaká
okolnost, kterou by bylo možno kvalifikovat jako zákonnou překážku spojenou se
stavením promlčení ve smyslu § 67 odst. 2 písm. a) tr. zák. Uvedený charakter
však může mít jen překážka stanovená přímo zákonem nebo vyplývající ze zákona.
Nestačí tedy překážka založená normou nižší právní síly nebo normou, která nemá
vůbec charakter právní normy, ani překážka faktická. Za zákonnou překážku proto
nelze považovat nestíhání z důvodů politických nebo z jiných faktických důvodů.
Pokud by se tedy podařilo dovodit, že určitá zákonná úprava ve svém souhrnu
nebo s přihlédnutím ke konkrétním ustanovením vytvořila v minulosti právní
stav, který skutečně znemožnil postavení určitého pachatele před soud, nic by
nebránilo použití ustanovení § 67 odst. 2 písm. a) tr. zák. ani tomu, aby
případně – podle doby trvání takové zákonné překážky – nebyl považován trestný
čin za promlčený. Jak vyplývá z výše uvedeného významu promlčení pro trestnost
činu a ze zásady individuální trestní odpovědnosti, je třeba existenci zákonné
překážky zkoumat u každého pachatele zvlášť, a to ve vztahu k trestnému činu, o
nějž jde. Na tom pak nemůže nic změnit ani ustanovení § 5 zákona č. 198/1993
Sb., jestliže by mělo mít deklaratorní charakter; existence zákonné překážky
způsobující stavení promlčecí doby by musela být stejně zjišťována i za
situace, kdyby zde citované ustanovení nebylo.
Nejvyšší soud také připomněl, že z hledisek, jež byly výše uvedeny, je třeba
posuzovat i možnost aplikace ustanovení § 67a písm. d) tr. zák., které bylo do
trestního zákona zařazeno jeho novelizací provedenou s účinností zákonem č.
327/1999 Sb., a které stanoví, že uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost
trestných činů spáchaných v době od 1948 do 1989, u nichž horní hranice trestní
sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů
neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu
nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a buď byly spáchány
veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním
jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských. I
v případě ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. Nejvyšší soud upozornil zejména na
skutečnost, že se jedná o ustanovení v neprospěch pachatele, kterým se
zpřísňují podmínky promlčení vymezených trestných činů, z čehož vyplývá, že i
zde brání bezvýjimečný ústavní zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona v
neprospěch pachatele tomu, aby byla tímto zákonným ustanovením obnovena
trestnost činů, které byly ke dni jeho účinnosti (tj. k 28. 12. 1999) již
promlčeny.
Konečně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce závaznosti nálezu Ústavního
soudu č. 14/1994 Sb. Podle jeho názoru je nutno vycházet ze
skutečnosti, že zmíněným nálezem bylo rozhodnuto o ponechání ustanovení § 5
zákona č. 198/1993 Sb. v platnosti. Toto ustanovení je tedy součástí našeho
právního řádu, orgány činné v trestním řízení (včetně Nejvyššího soudu) jsou
povinny jeho existenci respektovat a ve svém postupu a rozhodování se s ním
vypořádat. Jejich povinností však zároveň je, aby citované ustanovení v každém
konkrétním případě náležitě vyložily a aplikovaly, přičemž musí vzít v úvahu
všechny související právní předpisy, na nichž závisí trestnost činu, včetně
předpisů ústavních, které jsou přímo použitelné (takovým je i ustanovení čl. 40
odst. 6 Listiny základních práv a svobod). O tom, zda je určitý trestný čin
promlčen, či nikoli, totiž rozhoduje v souvislosti s posuzováním jeho
trestnosti orgán činný v trestním řízení, v konečném důsledku pak soud. Jiný
postup by nerespektoval ústavní zásadu vyjádřenou v ustanovení čl. 90 věta
druhá Ústavy, podle níž jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ze
systematického zařazení tohoto ustanovení je zřejmé, že soudem v uvedeném
smyslu se rozumí jen obecný soud (soud zařazený do soustavy soudů podle čl. 91
odst. 1 Ústavy), který tak musí učinit nezávisle a nestranně (čl. 82 odst. 1
Ústavy) a je při tom vázán zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Proto v těchto
intencích musí obecný soud sám učinit závěr o existenci či neexistenci všech
okolností, na nichž závisí trestnost činu, včetně otázky, zda je čin promlčen.
Při posuzování a rozhodování této otázky pak musí vycházet ze zákonných
hledisek vymezujících promlčení, jak o nich bylo výše pojednáno. Nejvyšší soud
je toho mínění, že se zde nelze zaštiťovat autoritativním výkladem Ústavního
soudu, protože podle současného právního stavu v České republice není žádný
orgán zmocněn k tomu, aby podával všeobecně závazný, autentický výklad právních
norem (na rozdíl od situace platné do konce roku 1992, kdy měl takové oprávnění
v určitém rozsahu bývalý Ústavní soud ČSFR podle čl. 5 odst. 1 ústavního zákona
č. 91/1991 Sb.). Navíc zde podle Nejvyššího soudu nejde o výklad ústavního
předpisu, k němuž je povolán především Ústavní soud, ale o interpretaci zákonné
normy s tím, že v předmětném nálezu nebyla řešena problematika, zda konkrétní
čin konkrétního pachatele je promlčen, či nikoli.
Závěrem Nejvyšší soud konkretizoval výše uvedené obecné úvahy na postup orgánů
činných v trestním řízení; z nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č.
14/1994 Sb. je pak především zřejmé, že obecný soud již není oprávněn postupem
podle § 224 odst. 5 tr. ř. namítat rozpor ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb.
s ústavními předpisy (včetně rozporu s ustanovením čl. 40 odst. 6 Listiny
základních práv a svobod) ani s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a
že při svém rozhodování musí přihlížet k existenci citovaného zákonného
ustanovení. Obecný soud je však povinen i oprávněn –v uvedených intencích –
interpretovat ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. nezávisle a nestranně v
souvislosti s výlučným oprávněním rozhodnout o vině trestným činem a o
případném trestu (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod). Proto může obecný soud dospět v rámci posuzování trestnosti činu k
závěru, který bude opřen o všechny argumenty zmíněné výše, že se toto
ustanovení nevztahuje na trestné činy ke dni účinnosti zákona č. 198/1993 Sb.
již promlčené. Takový závěr, pokud je učiněn za dodržení všech pravidel
spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod),
nekoliduje se žádným z ústavně zaručených lidských práv a svobod; naopak
důsledně respektuje zásadu zakotvenou v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv
a svobod o zákazu retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele.
Obecný soud by se naproti tomu dostal do rozporu s touto ústavní ochranou,
jestliže by svým výkladem zákonné normy rozšířil přípustné zásahy do lidských
práv a svobod (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod) např. tím, že by
pachatele uznal vinným trestným činem, který je promlčen.
Nejvyšší soud proto na základě všech výše rozvedených důvodů uzavřel, že
Krajský soud v Plzni nepochybil, pokud považoval trestní stíhání obviněného B.
V. za promlčené s odůvodněním, že trestnost činu zanikla podle § 65 zákona č.
86/1950 Sb. (příp. podle § 67 tr. zák.) uplynutím promlčecí doby a odmítl v
daném případě použít ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. s tím, že promlčecí
doba trestného činu obviněného B. V. proběhla ještě před účinností tohoto
zákona, takže užití ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. by znamenalo aplikaci
pozdějšího zákona v neprospěch pachatele a bylo by v rozporu s ústavní zásadou
zákazu retroaktivity přísnějšího zákona v neprospěch pachatele vyjádřenou v čl.
40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
Otázka aplikace ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. (a tudíž i rozdílnost
právních názorů stran této problematiky) dosud nebyla vyřešena stanoviskem
trestního kolegia Nejvyššího soudu.
Senát 3 Tdo Nejvyššího soudu, jemuž byla daná věc nyní podle rozvrhu práce
přidělena, zaujal k výkladu a způsobu aplikace ustanovení § 5 zákona č.
198/1993 Sb. právní názor shodný s právním názorem vyjádřeným v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 44/2002, a to z důvodů
podrobně v tomto rozhodnutí rozvedených, na něž pro stručnost odkazuje. Dospěl
tím však k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného
v jiném rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to v citovaném usnesení ze dne 3. 12.
2002, sp. zn. 3 Tdo 730/2002.
Za popsaného stavu proto v souladu s ustanovením § 20 odst. 1 zák. č. 6/2002
Sb., o soudech a soudcích ve znění pozdějších předpisů, postoupil věc
obviněného JUDr. P. Ž. k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího
soudu České republiky.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2005
Předseda
senátu: JUDr.
Vladimír Veselý