3 Tdo 1345/2011-16
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. října 2011 o dovolání podaném obviněným R. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2010, č. j. 4 To 221/2010-170, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 240/2009, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 7. 6. 2010, č. j. 20 T 240/2009-143, byl obviněný R. M. uznán vinným pokusem podle § 8 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 28. 7. 2009 v době okolo 12:00 hod. v K.-V., na ulici P., na neoploceném pozemku patřícím k tomuto domu, po předchozí hádce, vulgárních nadávkách a vyhrožování, fyzicky napadl svého synovce L. B. tak, že ho třikrát až čtyřikrát udeřil do obličeje a hlavy kovovou částí lopaty, když v dalším napadání mu bylo zabráněno přítomnými osobami, přičemž poškozenému způsobil poranění spočívající v otřesu mozku, zlomenině komplexu lícní kosti a horní čelisti vlevo s posunutím úlomků a s krevním výronem do čelistní dutiny, zlomeninu spodiny levé očnice, dvě tržné rány v levé temenní krajině hlavy o délce 15 mm, tržnou ránu pravého obočí o délce 10 mm, zhmoždění oblasti levé očnice a levého čelistního kloubu a podvrtnutí krční páteře, když pro tato zranění byl ihned hospitalizován ve Fakultní nemocnici s poliklinikou O.-P., přičemž se podrobil operačnímu zákroku a dále pak trpěl bolestivostí poranění hlavy a dlouhodobou přetrvávající poruchou citlivosti levé tváře, když pro tato zranění byl léčen do 29. 9. 2009, přičemž s přihlédnutím k věku a celkovému zdravotnímu stavu, při nekomplikovaném průběhu hojení by mohla trvat léčba do šesti týdnů, avšak při úderu lopatou velkou intenzitou do oblasti mozkové části lebky mohlo vzniknout vážnější zranění a nelze vyloučit i možnost usmrcení“. Za to byl obviněný podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud zároveň uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému L. B., částku 10.560,- Kč, a poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně se sídlem v O. – V., částku 24.833,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 12. 2010, č. j. 4 To 221/2010-170, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 12. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. M. následně dovolání, kterým zároveň napadl v celém rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel vyslovil názor, že použitá právní kvalifikace jeho jednání jako pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. byla nesprávná a jeho jednání mělo být kvalifikováno pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Dovolatel především nesouhlasí se závěrem soudů, že jednal minimálně v eventuálním úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení § 89 odst. 7 tr. zák. Ta poškozenému jednak způsobena nebyla, přičemž podstatné je dále to, že ani dovolatelův úmysl k takovému následku nesměřoval, resp. z obsahu provedeného dokazování nijak nevyplynul. Úvahy soudu o možném usmrcení poškozeného, na kterého neútočil s nijak zvlášť vysokou intenzitou, jsou pak učiněny v ryze hypotetické rovině. V této souvislosti dovolatel poukázal na obsah znaleckého posudku MUDr. Kameníčka, který s ohledem na intenzitu použitého násilí, lokalizaci zranění (nebyla porušena ani ohrožena funkce životně důležitých orgánů) i skutečnost, že poškozený při incidentu aktivně využíval prvky sebeobrany, konstatoval, že poškozenému vznik závažnějších zranění v danou chvíli či vznik trvalých následků nehrozil. Mohlo dojít maximálně k výraznějšímu posunutí vzniklé zlomeniny, což by mělo za následek stejný způsob léčení se stejnou dobou. Teprve na dotaz zmocněnce poškozeného znalec uvedl, že při zasažení obličejového skeletu bylo použito větší intenzity, ale také dodal, že ani tak nemohlo být vážnější zranění daným mechanismem způsobeno. Dovolatel připustil nejvýše dva údery lopatou, které rozhodně nemířil do mozkové části lebky poškozeného, či dokonce s velkou intenzitou. Předmětnou hypotézu podle něj vnesl do věci teprve zmocněnec poškozeného spekulativně formulovanou otázkou.
Dovolatel má dále zato, že stíhaný skutek nebylo možno právně posoudit ani jako jednočinně se sbíhající trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Zdůraznil, že k napadení byl vyprovokován samotným poškozeným. Bylo zjištěno, že jsou mezi nimi velmi vyhrocené vztahy a otázkou zůstává, jestli byl v daném případě naplněn materiální znak trestného činu, pokud jeho jednání byli přítomni pouze ve výkopu pracující dělníci a nikdo další. Dovolatel zdůraznil, že ne každé řešení konfliktu mezi dvěma osobami, které zároveň nijak nezasahuje do práv třetích osob, je namístě posuzovat jako výtržnictví. Poukázal také na skutečnost, že užívá na lékařský předpis narkotika a antidepresiva. Vzhledem ke všem těmto specifickým okolnostem případu je toho názoru, že právní kvalifikaci trestného činu výtržnictví měly soudy z posuzovaného skutku vypustit.
Dovolatel nesouhlasí ani s výrokem o náhradě škody. Citoval ustanovení § 441 občanského zákoníku, podle nějž byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese ji poměrně. Tak tomu bylo podle jeho názoru i v nyní posuzovaném případě, když z výpovědi svědka R. B. vyplynulo, že se mu poškozený svěřil s tím, že první úder nevykryl záměrně, aby byl zraněn a mohl to proti němu použít při řešení vzájemných sporů. Výroky o náhradě škody byly za těchto okolností učiněny předčasně, a protože dokazování rozsahu spoluzavinění poškozeného by přesahovalo potřeby trestního řízení, měli být poškození L. B. a Česká průmyslová zdravotní pojišťovna odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatel navrhl, aby usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2010, sp. zn. 4 To 221/2010, kterým bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 7. 6. 2010, č. j. 20 T 240/2009-143, bylo z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušeno a věc byla přikázána Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně uvedla, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze napadat skutková zjištění učiněná soudy prvního a druhého stupně ani namítat nesprávnost jimi provedeného dokazování. Jinými slovy, že při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba zásadně vycházet ze skutkových zjištění učiněných v předcházejícím řízení, neboť v dovolacím řízení nelze nahrazovat „činnost spadající do řízení nalézacího“. Ke skutkovým námitkám dovolatele podotkla, že v jeho trestní věci vyšel soud prvního stupně nejen z usvědčující svědecké výpovědi poškozeného L. B., ale i ze svědeckých výpovědí J. M., A. L. a P. Ž. a dále ze znaleckého posudku a vyjádření znalce MUDr. Václava Kameníčka. Mechanismus vzniku zranění poškozeného byl popsán ve znaleckém posudku a v tomto směru lze podle státní zástupkyně odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Je zřejmé, že intenzita působícího násilí byla při vzniku zjištěných zranění středně velká a v případě zlomenin obličejového skeletu velká. Jelikož došlo u poškozeného k posunu úlomků, prodloužila se i průměrná doba léčení tohoto poranění ze šesti na devět týdnů. Námitce dovolatele, že mu nebyl prokázán úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, nelze podle státní zástupkyně přisvědčit. K otázce zavinění pak připomněla teoretická východiska pro posuzování nepřímého úmyslu se zdůrazněním toho, že soudy při posuzování jednání dovolatele správně přihlédly zejména k tomu, že mohl důvodně předpokládat, že pokud několikrát udeří poškozeného železnou lopatou do oblasti hlavy, může mu způsobit vážnější zranění, což se konečně také stalo, přičemž s ohledem na intenzitu útoku a povahu použitého prostředku musel být přinejmenším srozuměn i se způsobením následku ještě závažnějšího. Se všemi uvedenými skutečnostmi se soudy ve svých rozhodnutích důsledně vypořádaly.
Za nedůvodné považuje státní zástupkyně i námitky dovolatele ve vztahu k právní kvalifikaci skutku jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., neboť bylo prokázáno, že napadení L. B. přihlížely tři na místě přítomné osoby, jež do konfliktu posléze aktivně zasáhly a v důsledku toho dovolateli zabránily, aby v útoku na poškozeného dále pokračoval.
Napadená rozhodnutí proto podle názoru státní zástupkyně netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání. Za tohoto stavu navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného R. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí aby za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovila i pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný R. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí obsah (výsledky) provedeného dokazování a zpochybňuje - při prosazování vlastní verze celého případu - skutková zjištění soudů, pokud jde o okolnosti jeho útoku na poškozeného, zejména četnost a razanci úderů, které vedl do oblasti jeho hlavy. Takové námitky se týkají primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují ke změně skutkových zjištění, ze kterých vycházely soudy při hmotně právním posouzení jeho jednání. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních, byť v dovolání formálně proklamovaných důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.). Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V nyní posuzované trestní věci však soudům nelze vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že dovolatel udeřil poškozeného lopatou do obličeje a hlavy pouze dvakrát, a to nikoli velkou intenzitou, jak uvádí. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy k dané otázce vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané četnosti a intenzitě úderů za prokázané (viz str. 6 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav plně navázal. Rovněž on se zabýval prakticky totožnou obhajobou obviněného jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku a v napadeném rozhodnutí v souladu se zákonnými požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí - v daném případě podle § 134 odst. 2 tr. ř. - vyložil, proč závěry soudu prvního stupně o tom, že obviněný udeřil poškozeného více než dvakrát a v případě zlomenin obličejového skeletu značnou intenzitou, považoval za správné (viz str. 2, 3 odůvodnění rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů zjišťovaly skutkový stav, pokud jde o počet úderů vedených na hlavu poškozeného a jejich intenzitu, povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že pokud nezpůsobil a podle vyjádření znalce ani nemohl, vzhledem k místům na hlavě poškozeného, kam směřoval údery, způsobit poškozenému vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění odpovídající některému z případů uvedených v § 89 odst. 7 tr. zák., mohlo být jeho jednání právně kvalifikováno pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Za právně relevantní je třeba považovat též námitky směřující proti právní kvalifikaci skutku jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a námitky týkající se hmotně právních otázek náhrady škody.
Při posuzování opodstatněnosti výše uvedené části dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve třeba poznamenat, že trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Za těžkou újmu na zdraví se podle § 89 odst. 7 tr. zák. považuje vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, jež zákon taxativně vymezuje pod písmeny a) až ch) citovaného ustanovení. Se zřetelem k povaze posuzovaného případu je dále nutno uvést, že za déletrvající poruchu zdraví (§ 89 odst. 7 písm. ch/ tr. zák.) se podle soudní praxe a příslušné judikatury považuje vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Taková porucha zdraví nebo vážné onemocnění zpravidla mají za následek velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného.
Pokusem trestného činu je podle § 8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Protože trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným (§ 3 odst. 3, § 4 tr. zák.) je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky objektivní stránky jeho skutkové podstaty, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Jinými slovy, nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo újmu na zdraví, ale je třeba, aby bylo zjištěno, že jeho úmysl zároveň směřoval k následku (účinku) spočívajícímu v těžké újmě na zdraví (zde srov. přiměřeně např. rozhodnutí R 19/1963 SbRt.). Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví musí být tedy zjištěno, že pachatel alespoň věděl, že svým jednáním může způsobit zákonem předpokládaný těžší následek, a pro tento případ s ním byl srozuměn (úmysl eventuální - § 4 písm. b/ tr. zák.). Na takové srozumění lze pak usuzovat zejména podle
intenzity útoku, dále byl-li útok veden proti důležité části těla napadeného, z povahy prostředku, který pachatel použil, z jeho pohnutky apod. (v judikatuře srov. např. R II/1965 SbRt., R 35/1991 SbRt.).
V posuzovaném případě soudy výše uvedená hlediska neporušily.
Z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, podrobněji rozvedeného v jeho odůvodnění, vyplývá, že obviněný (dovolatel) R. M. dne 28. 7. 2009 okolo 12:00 hod. v K. – V., na ulici P na neoploceném pozemku patřícím k tomuto domu, po předchozí hádce, vulgárních nadávkách a vyhrožování fyzicky napadl poškozeného L. B. tak, že ho třikrát až čtyřikrát udeřil do obličeje a hlavy kovovou částí lopaty, přičemž v dalším napadání mu zabránili přítomní dělníci. Tímto jednáním poškozenému způsobil četná zranění na obličeji a hlavě, včetně zlomenin obličejového skeletu, pro která musel být poškozený okamžitě hospitalizován ve Fakultní nemocnici s poliklinikou O.-P. a podrobit se operačnímu zákroku, přičemž při nekomplikovaném hojení mohla léčba trvat do šesti týdnů, nicméně při úderu lopatou velkou intenzitou do oblasti mozkové části lebky mohlo vzniknout i podstatně vážnější zranění, když nelze zcela vyloučit ani možnost smrtelného následku.
Takto zjištěné a v rozsudku soudu prvního stupně popsané okolnosti útoku obviněného na poškozeného závěr o právní kvalifikaci jeho jednání (skutku) jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. plně odůvodňují. Při opakovaných úderech do obličeje nebo hlavy, tedy vysoce citlivých části lidského těla, navíc vedených dospělým mužem kovovou částí lopaty, která nepochybně jako zbraň (srov. § 89 odst. 5 tr. zák.) činí takový útok výrazně intenzivnějším a nebezpečnějším, může u postižené osoby snadno dojít např. ke zlomenině čelisti či některé z obličejových kostí; zvláště pak jsou-li údery vedeny s vysokou razancí a směřují opakovaně do téhož místa.
K takovému následku dochází nezřídka a člověk, byť jen průměrně intelektově vybavený, si možnosti jeho vzniku musí být vědom. Pokud dovolatel aktivně jednal se znalostí všech rozhodných skutkových okolností (tj. podle zjištění soudů vedl tři až čtyři silné údery do oblasti hlavy poškozeného), musel počítat s tím, že poškozeného nejen poraní, ale i s reálnou možností vzniku různých závažných zranění, jako je např. již zmiňovaná zlomenina čelistních kostí, komplikovaná zlomenina nosu, ale také závažné poranění oka apod. Odhlédnout pak nelze ani od skutečnosti, že obviněný (dovolatel) v napadání poškozeného, který tlumil účinky úderů na své zdraví obranou rukama, pokračoval až do chvíle, než mu v tom bylo zabráněno přítomnými svědky.
Za těchto okolností je možno dovodit, že jednal v úmyslu nepřímém (§ 4 písm. b/ tr. zák.) způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, když způsob a povaha vykonaného útoku svědčí přinejmenším o jeho srozumění se způsobením následku (účinku), který trestní zákon předpokládá v ustanovení § 89 odst. 7 písm. e) nebo ch) a který si dovolatel mohl velmi dobře představit. Jestliže k němu v posuzovaném případě nedošlo, stalo se tak v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli (mj. i v důsledku zásahu třetích osob).
V tomto smyslu lze tedy považovat rozhodnutí obou soudů za věcně správná.
Pokud jde o právní posouzení téhož skutku jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., je třeba v obecné poloze zmínit, že uvedený trestný čin spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Pod pojmem výtržnosti se rozumí jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám a pravidlům občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost, zdraví či majetek, děje-li se tak na místě veřejnosti přístupném nebo za účasti více osob (srov. rozhodnutí publikované pod č. 44/1990 SbRt.). Ve vztahu k posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 2, odst. 4 tr. zák.) potom platí, že je obecně nutno uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku (zda šlo o slovní či jiné, nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán, dále zjišťovat pohnutku činu, zhodnotit následky (zejména poranění osob) a zhodnotit osobu pachatele.
Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že dovolatel poškozeného L. B., aniž by k tomu byl poškozeným podle výpovědí svědků vyprovokován nějakým arogantním či neuctivým chováním, napadl v denních hodinách, a to před zraky více než dvou přítomných osob, svědků J. M., A. L. a P. Ž., kteří byli jeho chováním nejen zaskočeni a pohoršeni, ale nakonec do něj byli nuceni aktivně zasáhnout tím, že mu v dalším napadání poškozeného zabránili. Inkriminované napadení přitom nemělo méně závažnou verbální podobu, ale spočívalo ve fyzickém útoku na tělesnou integritu poškozeného, jehož důsledkem byl vznik četných zranění popsaných ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Důvodem jednání dovolatele pak měly být vzájemné neshody, v daném případě neochota vyhovět požadavku poškozeného, aby dělníci přerušili započaté výkopové práce a jeho pozemek opustili. Dovolatel se tedy svémocně snažil prosadit proti poškozenému svoji vůli způsobem, jímž dal zřetelně najevo svoji neúctu a ignoranci vůči standardním pravidlům (normám) občanského soužití, když neváhal užít značně intenzivního fyzického násilí. Neschopnost řešit smírně sousedský či rodinný spor nijak neodůvodňuje tak hrubé, násilné a ponižující jednání vůči jinému, k němuž se uchýlil v přítomnosti a za přihlížení dalších tří, ve sporu nijak neangažovaných, osob. Odvolací soud správně zdůraznil také skutečnost, že obviněný se o další osud zkrvaveného poškozeného nijak nezajímal, když poté, co mu přítomní svědci znemožnili jeho další napadání, z místa činu odešel.
Ani Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že v posuzovaném případě dovolatel jednal takovým způsobem a v takové intenzitě, že naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. nejen po formální stránce, ale zároveň stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost dosáhl potřebné úrovně, aby bylo možno skutek považovat za trestný čin (tzv. materiální podmínka).
Opodstatnění nebylo možno přiznat ani námitce dovolatele spočívající v tom, že soudy při rozhodování o nárocích poškozeného a České průmyslové zdravotní pojišťovny nezohlednily skutečnost, že poškozený fyzický útok očekával a přesto se mu zpočátku nebránil a pasivně očekával první úder, čímž měl celý incident do jisté míry vyprovokovat a přispět tak ke vzniku způsobeného následku (škody). Z tohoto důvodu dovolatel zastává názor, že u poškozeného bylo dáno spoluzavinění ve smyslu § 441 odst. 1 občanského zákoníku a nese tak škodu poměrně. Soudům pak vytkl, že tuto skutečnost nevzaly při rozhodování o uplatněných nárocích na náhradu škody v úvahu.
Ustanovení § 441 odst. 1 občanského zákoníku sice nevylučuje možnost spoluzavinění poškozeného ani při škodě způsobené úmyslně, avšak pokud jde o způsobení škody úmyslnými trestnými činy ublížení na zdraví, může soud k tomuto spoluzavinění přihlížet pouze v případech, kdy poškozený trestný čin úmyslným jednáním vyprovokoval, nebo tam, kde ke spáchání trestného činu došlo za situace, kdy pachatel odvracel útok poškozeného, aniž byly splněny podmínky nutné obrany ve smyslu ustanovení § 13 tr. zák. (k tomu srov. R III/1967 SbRt.). Za takových okolností však dovolatel poškozeného nenapadl. Poškozeného - ve smyslu spoluzavinění - přitom nelze činit odpovědným zato, že se vůči útoku dovolatele měl zpočátku postavit pasivně a tím v podstatě naznačit, že se bránit nehodlá; ani to, že svým aktivním jednáním (obranou či útěkem) se hrozícímu následku nevyhnul nebo jej alespoň nesnížil. Je nutno zásadně vycházet z toho, že primární a nejvýznamnější příčinou vzniku škodlivého následku v podobě újmy na zdraví je zde samotné úmyslné jednání útočníka, bez něhož by k němu nedošlo, a nikoliv neúčinná či zpočátku žádná obrana poškozeného.
Protože dovolání obviněného R. M. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným, protože napadené rozhodnutí ani jemu předcházející řízení nebyly zatíženy vadami předpokládanými v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. října 2011
Předseda senátu: JUDr. Eduard Teschler