3 Tdo 1353/2012

3 Tdo 1353/2012-33

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23.

ledna 2013 o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněné

R. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 96/2011 ze dne 18. 7.

2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci

Králové pod sp. zn. 9 T 8/2011, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Vrchního soudu v Praze sp.

zn. 8 To 96/2011 ze dne 18. 7. 2012 zrušuje.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další

rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,

k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje,

aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 9 T 8/2011 ze dne 16. 9.

2011 byla obviněná R. K. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy dle §

140 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), když

příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného

rozsudku. Za uvedený trestný čin jí byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v

trvání čtrnácti roků a pro jeho výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Dále

jí bylo uloženo ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě.

Proti shora citovanému rozsudku podala R. K. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní

soud v Praze rozsudkem sp. zn. 8 To 96/2011 ze dne 7. 12. 2011 tak, že podle §

258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený

rozsudek zrušil, a to ve výroku o trestu. Následně podle § 259 odst. 3 tr. ř.

znovu rozhodl tak, že za označený trestný čin uložil obviněné za použití § 43

odst. 2 tr. zákoníku a § 40 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí

svobody v trvání jedenácti let a pro jeho výkon ji zařadil do věznice s

ostrahou.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala R. K. dovolání, o kterém rozhodl

Nejvyšší soud České republiky usnesením sp. zn. 3 Tdo 367/2012 ze dne 25. 4.

2012 tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp.

zn. 8 To 96/2011 ze dne 7. 12. 2011 zrušil, podle § 265k odst. 2 věta druhá tr.

ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,

pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §

265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném

rozsahu znovu projednal a současně též rozhodl, že se obviněná nebere do vazby.

Následně ve věci znovu rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 8 To

96/2011 ze dne 18. 7. 2012 a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř.

napadený rozsudek zrušil a dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak,

že obžalovanou R. K. podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek

spočívající v tom, že „dne 18. 6. 2010 kolem 21.30 hodin až 22. hodin v P.,

ulice K., v koupelně v přízemí domu, po předchozím utajovaném těhotenství, bez

jakékoliv přípravy na porod a příchod dítěte a bez opatření si základních věcí

pro ošetření novorozence, když předběžný termín porodu, stanovený na 17. 6.

2010 znala, porodila do záchodové mísy dítě mužského pohlaví, vědoma si toho,

že spadlo hlavou do výpustě naplněné vodou, v úmyslu jej usmrtit zde

novorozence ponechala bez pomoci po přesně nezjištěnou dobu, když pouze

odstřihla pupeční šňůru a poté dítě vytáhla za nohy ze záchodové mísy a po

zjištění, že už nejeví známky života, zabalila je do svého oblečení, v koupelně

uklidila všechny známky proběhlého porodu, čímž porod utajila před v domě

přítomným přítelem J. V., který nevěděl ani o její graviditě a nabízel jí pomoc

z obavy o její zdravotní stav, zabalené tělo dítěte poté ukryla v úložném

prostoru společné postele a dne 20. 6. 2010 ve večerních hodinách v obci V.,

okr. N. na chalupě J. V., tělo dítěte tajně spálila v krbu, zbylé ostatky a

popel zahrabala do kompostu na zahradě, kde byly nalezeny orgány policie“, čímž

měla spáchat zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

Proti tomuto (citovanému) rozsudku podal nejvyšší státní zástupce (dále jen

státní zástupce) dovolání v neprospěch obviněné, a to jako osoba oprávněná,

včas a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných

náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v § 265b odst.

1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku

uvedl, že se nelze shodnout s právním názorem odvolacího soudu, pokud ten

dospěl k závěru, že se R. K. nedopustila žádné trestné činnosti s tím, že

nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je stíhána. V této souvislosti

uvedl, že (vzdor tomu, že z hlediska užitého dovolacího důvodu se nelze domáhat

přezkoumání učiněných skutkových zjištění) je možné označený dovolací důvod mít

za přípustný a to i přesto, že obviněná byla obžaloby podle § 226 písm. a) tr.

ř. zproštěna (nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byla stíhána) a

mohlo by se tak jevit (při tvrzení obsaženém v dovolání, že se skutek stal), že

dovolání napadá skutkové závěry, které byly určující pro právní závěry soudu.

Namítl přitom, že rozhodnutí odvolacího soudu totiž vybočilo z rámce

spravedlivého procesu definovaného v čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod a to proto, že odvolací soud nerespektoval požadavky

Nejvyššího soudu vyjádřené v jeho kasačním usnesení ze dne 25. 4. 2012, sp. zn.

3 Tdo 367/2012, když nedoplnil dokazování v intencích vznesených požadavků

Nejvyššího soudu a dezinterpretoval jeho rozhodnutí tak, že údajně Nejvyšší

soud zaujal právní názor, že dítě se narodilo mrtvé. Takový závěr však z

označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vůbec jednoznačně nevyplývá a neodpovídá

ani provedeným důkazům, a proto lze konstatovat i extrémní rozpor mezi

provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. vyvozeným právním závěrem o

tom, že nebylo prokázáno, že se stal předmětný skutek. Jde i o rozhodnutí

překvapivé, neboť odvolací soud změnil meritum věci a dospěl k opačnému

skutkovému závěru na základě totožných důkazů, když v odvolacím řízení pouze

přečetl výpověď obviněné (poté, co ta v odvolacím řízení odmítla vypovídat).

Tím, že Vrchní soud v Praze odmítl postupovat v souladu s právním názorem,

který vyslovil ve svém (citovaném) rozhodnutí Nejvyšší soud, přičemž neprovedl

ani úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, a porušil tak

zásady soudního rozhodování podle zákona a tedy i ustanovení § 265s odst. 1 tr.

ř.

Dále státní zástupce uvedl, že k trestnosti jednání obviněné lze dospět i v

situaci, kdy se nepodařilo prokázat, že se dítě narodilo živé. Poukázal takto

na to, že dvěma lékařskými zprávami bylo jednoznačně prokázáno, že obviněná

minimálně od počátku prosince 2009 věděla, že je gravidní a znala také

předběžný termín porodu, který byl stanoven na 17. 6. 2010. U lékařky MUDr. H. V. si vyzvedla těhotenskou průkazku, avšak poradnu pro těhotné nenavštěvovala. Dítě od počátku nechtěla a zvažovala interrupci, ke které však nemohlo dojít

pro pokročilejší stadium gravidity. V těhotenství přitom neměla žádné zdravotní

problémy, avšak ani ty, které předstírala v souvislosti se změnou své postavy. Před blízkými své těhotenství tajila i přes jimi nabízenou pomoc a dotazy, zda

není těhotná. To proto, že u svého přítele J. V. žila pohodlně, což se mohlo

změnit, protože bylo zjevné, že V. nemůže být biologickým otcem dítěte, které

se mělo takto narodit. Uváděla za dané situace, že je zavodněná a v břiše jí

roste vak, který bude třeba operativně odstranit. Přitom v souladu se svým

osobnostním nastavením, ovlivněným její duševní poruchou (reziduální

schizofrenií) si k dítěti nevytvořila žádný vztah. Na jeho příchod se ani

nepřipravovala, ať již opatřením výbavičky nebo věcí nutných k porodu či k

přežití dítěte pro zamýšlený porod v domácím prostředí. K termínu porodu také

situovala i údajný lékařský zákrok a tedy vyjmutí oznamovaného vaku z jejího

břicha. Přitom svědek V. byl po celou dobu porodu přítomen v domě, a to i v

době, kdy ta pociťovala porodní bolesti, které také bezpečně poznala, když v

minulosti již rodila dvakráte. Přesto odmítla jeho nabídku odvozu do nemocnice,

a to i v době, kdy byla zavřena v koupelně. Takto přitom měla prokazatelně

možnost nechat se odvést do nemocnice nebo přivolat lékařskou pomoc, v

nemocnici přitom buď anonymně porodit, nebo předat dítě k adopci, a tak jej

zachránit. Přes uvedené se rozhodla porodit doma, porod jednoznačně utajit, jak

bylo jejím záměrem. Protože není k dispozici žádné přímé svědectví, nelze

bezpečně vyloučit, že se dítě narodilo mrtvé, avšak s tím, že obviněná po

porodu dokončila svůj úmysl, na který se připravovala od počátku svého

těhotenství a se kterým v kritickou chvíli vcházela do koupelny, tedy s tím, že

se dítěte zbaví. Následně v koupelně při vědomí, že z ní musí vyjít bez dítěte

(v bytě na ní čekal J. V.), také zjistila, že novorozenec má šedomodrou barvu,

nezavázala mu ani pupeční šňůru, nezačala jej ani oživovat a nepřivolala ani

žádnou pomoc. To přesto, že ji k tomu vázala povinnost obsažená v zákoně o

rodině, ze kterého plyne zvláštní povinnost rodičů pečovat o nezletilé dítě,

bez ohledu na jeho (manželský či nemanželský) původ. Nakonec dítě zabalila do

svého oblečení, v tašce jej vložila do úložného prostoru postele a tam jej

ponechala do 20. 6. 2010, aby jeho tělo následně spálila v krbu na chatě svého

přítele J. V. a ostatky těla ukryla v kompostu.

Státní zástupce potom

kritizoval a napadl citované rozhodnutí odvolacího soudu, pokud ten v jeho

rámci vyloučil, že by jednání obviněné mohlo být právně posouzeno jako pokus

zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1, 3 písm. c)

tr. zákoníku a tedy fakt, že by předmět útoku byl tzv. nezpůsobilý. V této

souvislosti poukázal na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu, v jehož rámci

tento upozornil na zvážení možnosti, že se obviněná dopustila pokusu na

nezpůsobilém předmětu útoku u nepravého omisivního deliktu. Přitom podle § 112

tr. zákoníku se jednáním rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl

pachatel povinen podle jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo

smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat, nebo vyplývá-li

taková jeho zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání, anebo k

němuž byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen. Zmíněné

ustanovení trestního zákoníku klade konání i opomenutí na roveň, ale zároveň

stanoví, za jakých podmínek se jednáním rozumí i opomenutí. Přitom nikoli každé

opomenutí je možné postavit na roveň konání a nikoliv každé opomenutí má

přibližně stejnou závažnost, jako konání. Musí se přitom jednat o opomenutí

zvláštní povinnosti vyplývající z konkrétního postavení pachatele v systému

společenských poměrů, přičemž předpokladem toho, že pachatel porušil zvláštní

povinnost konat, kterou měl v době činu, je to, že právní poměr, zakládající

tuto zvláštní povinnost již předtím vznikl. Takto osoba, která má zvláštní

povinnost konat, je předem v konkrétním vztahu ke chráněnému zájmu. Má-li být

tedy opomenutí projevem vůle, je třeba, aby opomíjející měl možnost konat, a

opomenutí v sobě zahrnuje potlačení volního impulsu k odvrácení následku. V

uvedených souvislostech dále státní zástupce poukázal na zákon o rodině, který

jednoznačně definuje povinnost rodiče zajistit dítěti potřebnou péči o jeho

zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Obviněná tak s ohledem na

uvedené byla povinna se zachovat k dítěti tak, aby neohrozila jeho život v

případě, jestliže se narodilo živé a v případě, že měla dojem, že se dítě

nenarodilo živé, měla se pokusit jej oživit, případně zavolat lékařskou pomoc,

když jako laik nebyla schopna jednoznačně a s určitostí dovodit (ze zvláštního

zabarvení dítěte a toho, že se hlasitě neprojevuje), jednoznačný důvod takového

stavu. Aniž by se tedy vůbec přesvědčila, zda je dítě živé a stejně tak ani v

případě, že nejevilo známky života, nepokusila se jej oživit ani přivolat

lékařskou pomoc, chovala se k němu jako k mrtvému, což plyne i z toho, že mu

nepodvázala pupečník. V tomto směru však odvolací soud nedoplnil dokazování v

intencích předchozího (zrušujícího) rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to minimálně

k tomu, zda symptomy popisované ve vztahu k novorozenci obviněnou, musely

jednoznačně svědčit tomu, že je dítě (narodilo se) mrtvé.

Z hlediska

společenské škodlivosti jejího jednání je namístě poukázat na to, že se

rozhodla rezignovat na zájmy chráněné trestním zákonem přes evidentní zákaz

společnosti a její chování tak může vytvořit reálné nebezpečí pro jiné

konkrétní vztahy téhož druhu. Vyloučení trestní odpovědnosti u nezpůsobilého

pokusu by tak znamenalo, že trestní odpovědnost záleží na náhodě. Z učiněných

skutkových zjištění přitom jednoznačně plyne, že obviněná by popsaným způsobem

jednala nezávisle na tom, zda se dítě narodilo živé či mrtvé, když zjevně

neměla úmysl zachovat jej při životě. Za daných skutečností tak není vyloučena

její trestní odpovědnost pokusem k označenému trestnému činu, a to v souladu s

naukou o omylu v předmětu útoku, a proto je také dán uplatněný dovolací důvod s

tím, že došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu.

K takto podanému dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřila obviněná s

tím, že vše, co považovala za nutné sdělit, bylo obsahem jejího podání ze dne

9. 2. 2012, na jehož obsah také odkázala.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný

prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v

ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací

důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání

uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec

provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním

posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat

přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu

a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní závěry. Je však

namístě opakovaně zdůraznit, že za určitých okolností je možné i v rámci

konaného dovolacího řízení nezbytné přihlédnout i ke skutkovým námitkám, a to

právě tehdy, jestliže nesoulad mezi skutkovými zjištěními učiněnými soudy a

právními závěry z nich dovozených. Tak je tomu za daného stavu řízení ve věci,

když dosud ve věci vedené dokazování neumožnilo přijmout ani odvolacímu soudu

jednoznačný právní závěr, který vedl k tomu, že citovaným rozsudkem obviněnou

podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby a tedy s tím, že nebylo

prokázáno, že se skutek stal. I nadále totiž nelze bezpečně a jednoznačně

usoudit na to, že ve věci učiněná skutková zjištění spolehlivě odpovídají

popisu předmětného skutku a umožňují jednoznačné přijetí odpovídajících

právních závěrů, jak to učinil odvolací soud. V uvedeném směru tak námitky

dovolatele (včetně názoru, že šlo o tzv. nepravý omisivní delikt) jsou

uplatněny právně relevantně a jsou současně i důvodné. Je přitom namístě

poukázat na nepřesvědčivé výpovědi obviněné stran toho, proč a z jakých důvodů

se domnívala (byla přesvědčena), že dítě se právě v daném okamžiku narodilo

mrtvé, když i z příslušných znaleckých posudků plyne, že se mohlo důvodně

jednat o zralého, donošeného novorozence, jednalo se o zkušenou rodičku, která

rodila potřetí se schopnostmi nejen sama poskytnout pomoc, ale o takovou pomoc

i snadno požádat a s přihlédnutím k tomu, že při porodu si počínala racionálně. To vše i s ohledem na její tvrzení stran barvy novorozence i jejích úvah o tom,

že dítě mohla nosit již po určitou dobu mrtvé, přítomnost krevních sraženin

před porodem i samotný fakt, že rodila do záchodové mísy uzavřena v koupelně s

dostatkem místa umožňujícího jiný způsob porodu. Uvedené skutečnosti je potom

nezbytné zvažovat v rámci jejího chování v delší době před samotným porodem, ze

kterého zjevně plyne, že narození dítěte nepřála. Bude tak namístě z hledisek

již uvedených ve věci doplnit dokazování, jak již bylo uvedeno v předchozím

(kasačním) rozhodnutí Nejvyššího soudu, když se rozhodně nelze spokojit pouze s

přečtením předchozích výpovědí obviněné.

Jinými slovy, bude namístě podrobně

testovat výpovědi obviněné s ohledem na dosud učiněná skutková zjištění se

zaměřením na to, zda v kritické době bezpečně věděla, že se dítě narodilo

mrtvé. Dlužno dodat, že se přitom nejedná o obsáhlé doplnění dokazování,

vyžadující vrácení věci až soudu nalézacímu, a to s poukazem na upřednostnění

apelačního principu před principem kasačním. Takto bude nezbytné znovu a

podrobně k uvedeným (případně dalším) skutečnostem vyslechnout obviněnou a k

tomu také vyslechnout příslušné znalce, jak z oboru zdravotnictví, odvětví

soudního lékařství, tak i z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a

porodnictví, kdy znovu klíčovým zjištěním bude to, zda se dítě narodilo právě v

okamžiku porodu jako živé či mrtvé a v tomto směru také ověřit věrohodnost již

zmíněných tvrzení obviněné.

Nejvyšší soud proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání nejvyšším státním

zástupcem v neprospěch obviněné zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený

rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 96/2011 ze dne 18. 7. 2012 a podle

§ 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený

rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. potom Vrchnímu soudu v Praze

přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své

rozhodnutí přijal v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.,

neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit v zasedání veřejném.

Věc se tak opakovaně vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, který

se po jejím zrušení bude povinen věcí znovu zabývat, a to se zdůrazněním, že

tak učiní v intencích tohoto rozhodnutí soudu dovolacího, a to v souladu s

právním názorem v něm vysloveným (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Půjde tak především o

doplnění ve věci vedeného dokazování s následně jasně formulovanými učiněnými

skutkovými zjištěními. Provedené důkazy bude potom hodnotit v souladu s jejich

obsahem s tím, že náležitě v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. ve svém

(nově přijatém rozhodnutí) vysvětlí, jakými úvahami se při právním hodnocení

učiněných (ucelených) skutkových zjištění řídil. To samozřejmě i s ohledem na

uvedené a doplněné dokazování, když zaujme i postoj k ve věci konaným

vyšetřovacím pokusům, jak již uvedeno v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu

a zaujme stanovisko i k námitkám nejvyššího státního zástupce obsaženým v jeho

dovolání, a to zejména stran možného pokusu na nezpůsobilém předmětu útoku u

nepravého omisivního deliktu, a to především i to, kdy lze opomenutí postavit

na roveň konání (v podrobnostech potom argumentace dovolatele obsažená v

důvodech podaného dovolání).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. ledna 2013

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka