U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. března 2014 o
dovolání, které podal obviněný A. A. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 1 To 33/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 17/2012, t
a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání, které podal obviněný A.
A., odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 4. 3. 2013, sp. zn.
61 T 17/2012, byl obviněný A. A. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného
zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k
trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl
podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou
ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest
vyhoštění z území Č. r. na dobu neurčitou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla
obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Pojišťovně
Slavia, a. s., Praha 1, Revoluční 1, PSČ 110 00, částku 3.218,- Kč.
O odvolání obviněného a matky obviněného S. B. proti předmětnému rozsudku
rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 5. 2013,
sp. zn. 1 To 33/2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř.
napadený rozsudek zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že
obviněného uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140
odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého
se dopustil tím, že
„dne 11. 12. 2011 okolo 20:00 hod. v P., okres Z., v pronajatém pokoji v patře
rodinného domu na ulici L., majitele V. K., ve stavu střední opilosti, do které
se vědomě sám přivedl, po předchozí slovní rozepři se spolubydlícím poškozeným
Y. Ch. nečekaně a bez varování následně fyzicky napadl spícího čelem ke zdi
otočeného poškozeného Y. Ch., kterého udeřil pěstí do temene hlavy, pak mu
vytrhl polštář zpod jeho hlavy, který mu přitiskl na obličej, a poté si sedl
obkročmo na poškozeného a začal ho oběma rukama, a to tlačením prstů na ohryzek
krku, rdousit po dobu asi 2 minut, ale poškozenému, který se intenzivně bránil
jeho útoku, se podařilo vymanit a útočníka odhodit na podlahu, ale obžalovaný
nadále pokračoval ve svém útoku na poškozeného, a to pomocí kuchyňského nože s
délkou čepele 15 cm, kterým se opakovaně v rychlém sledu za sebou snažil
vícekrát bodnout poškozeného do hrudi a hlavy, čemuž se poškozený bránil
přikrývkou, uhýbáním a kopáním nohou, ale i přes tuto aktivní obranu utrpěl
poškozený celkem 5 bodných ran na levém bérci, z nichž jedna měla délku 2 cm a
sahala až ke kosti bércové, přičemž ostatní rány měly délku 1 cm a končily
povrchně, když způsobená zranění si u poškozeného vyžádala ošetření na
urgentním příjmu a jednodenní hospitalizaci na traumatologickém oddělení
Krajské nemocnice T. B., a. s., ve Z., s následným léčením po dobu 3 týdnů bez
citelného omezení v obvyklém způsobu života; k usmrcení poškozeného nedošlo v
důsledku jednak pohotové reakce poškozeného spojené s jeho aktivní obranou a
jednak odeznění zlobného afektu obžalovaného, které vedlo k ukončení fyzického
útoku na poškozeného“.
Za to byl obviněný A. A. podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2
písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst.
1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území Č. r. na
dobu neurčitou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost
zaplatit na náhradě škody poškozené Pojišťovně Slavia, a. s., Praha 1,
Revoluční 1, PSČ 110 00, částku 3.218,- Kč.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný A. A. dovoláním, v
němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po
stručné rekapitulaci předchozího průběhu trestního řízení k případu uvedl, že
konflikt byl determinován sociálním a kulturním zázemím obou aktérů, kdy mezi
spolubydlícími vznikl banální opilecký spor, který se odehrál na posteli
poškozeného Ch. a vyvrcholil tím, že obviněný souběžně s výzvami k uklidnění a
ukončení povykování ze strany poškozeného píchal nožem pro výstrahu, či z
nějakého podobného důvodu, do míst, kde byla deka a nohy poškozeného. Obviněný
vyjádřil nesouhlas se závěry znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Tesařem,
které považuje za spekulativní a odpovídající pouze subjektivním pocitům
poškozeného Ch. Vlastní dovolací důvod spatřoval obviněný v tom, že soudy
zjištěné skutečnosti neposkytují spolehlivý závěr o úmyslu obviněného zavraždit
poškozeného Ch. Soudy měly podle jeho přesvědčení přistoupit ke zmíněnému
znaleckému posudku kriticky, přičemž měly zohlednit krkolomné a krajně
nepřesvědčivé vysvětlení rozporů mezi znalcem popisovaným „zuřivým vraždícím
útokem“ a objektivně zanedbatelným poškozením pana Ch. Pokud soudy z několika
možných interpretací zvolily tu, podle které měl obviněný snahu usmrtit
poškozeného Ch., pak postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Správně
měl být konflikt hodnocen jako ublížení na zdraví nebo nanejvýš jako pokus o
těžké ublížení na zdraví. K tomu obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 3 Tdo 26/2013.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil, stejně tak jako předcházející rozhodnutí soudu prvního
stupně, příp. aby Nejvyšší soud postupem podle § 271 tr. ř. sám uznal
obviněného vinným z přečinu lehkého ublížení na zdraví a uložil mu odpovídající
přiměřený trest.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek
§ 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní
zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupkyně“) ve svém vyjádření uvedla, že námitky uvedené v dovolání uplatnil
obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení.
Státní zástupkyně se plně ztotožnila s názorem odvolacího soudu, že obviněný
poté, co spícího poškozeného napadl, rdousil ho přes polštář a poté, co ho
bránícího se zranil nožem na noze, v útoku nepokračoval v důsledku odeznění
zlobného afektu a z místnosti odešel, o zranění poškozeného nikoho ze svědků
neinformoval, pouze svědkovi S. sdělil, aby šel na pokoj, že mu poškozený něco
chce a posléze při návratu do místnosti svědku S. pouze odkrytím přikrývky
ukázal zranění poškozeného. Zdravotnickou pomoc nepřivolal, toto učinil až
svědek K. na podnět svědka S. a neučinil ani oznámení o svém činu na Policii.
Byť obviněný svými projevy po činu prezentoval úmysl poškozeného neusmrtit,
přesto z jeho laxního přístupu a nezájmu o zdravotní stav poškozeného, ale
především ze způsobu opakovaně provedeného útoku jednoznačně vyplývá jeho úmysl
usmrtit poškozeného.
Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
Obviněný A. A. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f
odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci
jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že
dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť
napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve
věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu
uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze
podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v
dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění
podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §
265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst.
7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7
k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání
všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v
konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Z konkrétní dovolací argumentace obviněného Nejvyšší soud zjistil, že převážná
část jeho námitek byla zaměřena proti tomu, jakým způsobem soudy hodnotily
provedené důkazy a jaká skutková zjištění z těchto důkazů učinily, přičemž
výhrady se vztahovaly především k hodnocení výpovědi poškozeného Y. Ch. a
závěrům znaleckého posudku vypracovaného znalcem MUDr. Jiřím Tesařem, CSc.
Obviněný tím však zpochybňoval výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při
hodnocení důkazů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se
snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů,
jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž
deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil.
Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec
Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu
provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují
zákonné požadavky § 2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez
důvodných pochybností v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Soudy obou stupňů rozhodně
nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného
rámce. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neexistuje ani onen shora zmíněný extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy.
V souladu s deklarovaným dovolacím důvodem uplatnil obviněný námitku jedinou,
podle níž skutkové závěry soudů neposkytují spolehlivý podklad pro závěr o
úmyslu obviněného zavraždit poškozeného Y. Ch. Této námitce obviněného však
nelze přisvědčit, jelikož skutková zjištění zachycená ve skutkové větě
odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu nepochybně poskytují dostatečný podklad
pro závěr o naplnění subjektivní stránky předmětného zvlášť závažného zločinu,
a to ve formě přímého úmyslu. K tomu lze odkázat zejména na podrobné a jasné
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz jeho strany 18 až 20), podle kterého
byl v této otázce hodnocen nejen samotný způsob užití nože proti poškozenému,
ale rovněž jednání obviněného útoku předcházející, jakož i na něj navazující.
Pokud tedy bylo zjištěno, že obviněný poté, co spícího poškozeného napadl,
rdousil ho přes polštář a poté, co ho bránícího se zranil nožem na noze, v
útoku nepokračoval v důsledku odeznění zlobného afektu a z místnosti odešel,
následně o zranění poškozeného nikoho ze svědků neinformoval, pouze svědkovi S.
sdělil, aby šel na pokoj, že mu poškozený něco chce a posléze při návratu do
místnosti svědku S. pouze odkrytím přikrývky ukázal zranění poškozeného,
zdravotnickou pomoc nepřivolal, když toto učinil až svědek K. na podnět svědka
S., a neučinil ani oznámení o svém činu na policii, je závěr soudů o naplnění
subjektivní stránky ve formě přímého úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku] přiléhavý. Nesprávný je proto i odkaz obviněného na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 3 Tdo 26/2013, jelikož v nyní
projednávané věci bylo bezpečně prokázáno, že vědomostní i volní složka
zavinění směřovaly k porušení chráněného zájmu v podobě života poškozeného.
Na tom nemůže nic změnit ani námitka obviněného, že skutečný následek na zdraví
poškozeného byl „zanedbatelný“. Absence následku zamýšleného obviněným našla
totiž svůj odraz v posouzení jednání obviněného právě jako pokusu zvlášť
závažného zločinu vraždy podle § 21 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku,
a to na rozdíl od dokonaného zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst.
1 tr. zákoníku, který by se nastalým těžším následkem vyznačoval. Rozhodné v
této souvislosti je, že jednání obviněného k těžšímu následku předpokládanému v
předmětné skutkové podstatě trestného činu bezprostředně směřovalo a že k jeho
nenastání došlo v důsledku okolností majících svůj původ mimo vliv obviněného.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly
shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání,
aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1
písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký