usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 6 To 172/2011, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 94/2010,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá.
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. 39 T 94/2010,
byl obviněný T. K. uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §
354 odst. 1 písm. b), c), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále
jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil jednáním pod bodem I. rozsudku tím, že:
„nejméně v době od 1. 1. 2010 do 29. 4. 2010 v P. a na jiných místech
dlouhodobě záměrně pronásledoval opakovanými mnohačetnými nedůvodnými
telefonáty a textovými zprávami, osobním sledováním v místě bydliště, na
cestách do bydliště, vyhledáváním v místě zaměstnání a opakovanými kontakty
rodinných příslušníků bývalou manželku K. K., a M. V., jejího partnera, se
kterým žije ve společné domácnosti jako druh a družka, a to s cílem terorizovat
poškozenou K. K., získat nad ní kontrolu, a dosáhnout toho, aby se vrátila k
němu, a to tak, že:
1)
a) „nejméně v osmi případech nedůvodně pod záminkou obav o dceru
kontaktoval poškozenou K. K. a to prostřednictvím sms zpráv zaslaných dne 25.
1. 2010 v 21.45 hodin, dne 26. 1. 2010 v 12.31 hodin, dne 23. 2. 2010 v 12.44
hodin, 24. 2. 2010 v 15.09 hodin na jí užívané číslo mobilní telefonní stanice,
a také jí dne 10. 2. 2010 v 18.29 hodin, dne 12. 2. 2010 v 10.37 hodin, dne 15.
2. 2010 v 18.26 hodin a dne 16. 2. 2010 v 13.52 hodin telefonoval na totéž
číslo, a to přestože poškozená obžalovanému opakovaně sdělila, že tyto
telefonáty jsou nevítané, že si nepřeje, aby jí volal, přičemž cílem telefonátů
a sms zpráv bylo zajištění kontaktu s poškozenou, kontrola jejího pohybu,
získání přehledu o tom, kde se nachází, s kým a co dělá,
b) dále nejméně ve čtyřech případech bezdůvodně kontaktoval matku
poškozené K. K. H. P., které telefonoval dne 26. 1. 2010 v 18.57 hodin a dne
27. 1. 2010 v 12.01 hodin, přičemž v průběhu rozhovoru H. P. sděloval, že
špatně vychovala svoji dceru a kladl jí vinu za rozpad manželství a to, že se
poškozená odstěhovala z domu v Č., dotazoval se jich, kde se poškozená K. K. a
jeho dcera nachází, přičemž H. P. se obžalovaný pokusil kontaktovat telefonicky
také v přesně nezjištěné době v období od 28. 1. 2010 do 24. 2. 2010, a to
nejméně v jednom případě a dále v přesně nezjištěné době od 25. 2. 2010 do 13.
3. 2010 do 9.03 hodin a to nejméně jednou,
c) nejméně ve čtyřech případech telefonicky kontaktoval poškozeného M.
V. a to dne 14. 4. 2010 v 16.48 hodin, 16.51 hodin, 17.56 hodin a 18.13 hodin,
d) nejméně pětkráte se poškozeného M. V. pokusil kontaktovat rovněž již
dne 26. 2. 2010 v 15.31 hodin, v 15.38 hodin, 15.56 hodin, dne 8. 3. 2010 v
15.28 hodin a dne 9. 3. 2010 v 10.29 hodin, kdy však telefonní hovor přijal
spolupracovník poškozeného M. V. J. V.,
2)
a) nejméně dne 3. 1. 2010 kolem 12.00 hodin v P., obci L., v okolí domu
z polní cesty ze vzdálenosti cca 50 metrů, skryt za porostem, sledoval pohyb
poškozených K. K. a M. V. v domě a jejich pohyb po okolí,
b) dne 21. 2. 2010 v odpoledních hodinách, když předal poškozené nezl.
dceru poté, co se realizoval styk obžalovaného s nezletilou dcerou v průběhu
víkendu od pátku 19. 2. 2010 do neděle 21. 2. 2010, sledoval poškozenou K. K.
při jízdě do bydliště na adrese P., T., tak, že za ní jel vozidlem, s cílem
takto zjistit přesnou adresu jejího bydliště,
c) nejméně dne 24. 3. 2010 kolem 13.15 hodin sledoval okolí domu v P. -
T. v ulici T., a to tak, že opakovaně projížděl kolem domu vozidlem Ford Ranger
2 AW, Pic-up, černé barvy,
d) adresu nového bydliště se pokusil zjistit dne 14. 4. 2010 okolo 17.50
hodin při své návštěvě v sídle společnosti FENIX Dental, s. r. o., v P., U. P.,
kde hledal poškozeného M. V. a poškozenou K. K., a pod smyšlenou historkou,
předstírajíc, že je obchodním partnerem M. V., se po pracovnici firmy domáhal
sdělení telefonického kontaktu na poškozeného M. V.,
e) dne 9. 3. 2010 kolem 16.50 hodin v místě bydliště rodičů poškozené K.
K., H. P. a J. P. v L., P., se vyptával sousedů, zda rodiče poškozené v domě
žijí, zda tam jezdí jeho dcera, jací jsou manželé P. lidé,
f) dne 14. 4. 2010 v přesně nezjištěnou dobu v odpoledních hodinách
obžalovaný s cílem zjistit informace o soukromí poškozené K. K. vnikl do
suterénu domu v P. - T., ulici T., a to tak, že využil okamžiku, kdy S. U.,
vjížděla svým vozidlem do podzemních garáží, obžalovaný se S. U. vyptával na
vozidlo zlaté barvy, když jej svědkyně vykazovala z domu pryč, vyptával se na
poškozenou K. K., ptal se, kdy se poškozená vrací domů, a zda nejsou v domě
nějaké byty k pronájmu nebo ke koupi,
3) opakovaně, nejméně dne 11. 1. 2010, 25. 1. 2010 a 21. 3. 2010, vždy v přesně
nezjištěnou dobu v pozdějších odpoledních hodinách, při předávání nezletilé
dcery po styku otevřel zadní dveře vozidla poškozené K. K. na straně, kde byla
dětská autosedačka, v níž byla připoutána dcera, aby tím poškozené zabránil v
odjezdu, neboť věděl, že rozjezdem vozidla by riskovala poranění dítěte, a
nutil poškozenou, aby vyslechla jeho argumenty ohledně styku s dítětem, přičemž
užíval výrazy „jestli nepřijedeš v určitý den, nepustím Vás odsud“, požadoval,
aby poškozená vyslovila souhlas s jeho návrhy a dokud tak neučinila, nedovolil
jí z místa odjet,
přičemž toto jednání bylo pro oba poškozené psychicky vyčerpávající a
stresující a vyvolávalo v nich obavy o jejich život a zdraví jejich a jejich
blízkých, strach z napadení, poškození se cítili být omezování ve svém pohybu a
svých aktivitách“;
a dále pokračujícím přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, jehož
se dopustil jednáním pod bodem II. rozsudku tím, že:
1) „dne 6. 7. 2009 kolem 19:00 - 20:00 hodin ze svého domu v Č. telefonoval
poškozenému M. V., z telefonu K. K., do telefonu mu říkal, že ví, kde bydlí a
kde má ordinaci, že za ním hned teď přijede a vyřídí si to s ním, že on neví,
co je za grázla a kdo on je, že si na něj někoho najme, pošle někoho, kdo mu
ublíží, tyto výhrůžky opakoval, telefonicky poškozeného několikrát kontaktoval,
vyhrožoval mu slovy „počkej, až tě najdu, vyřídím si to s tebou“, „necháš ji na
pokoji, nebo na tebe někoho pošlu, kdo tě zlikviduje, nebo přijdu sám a
uvidíš“, a následně dne 14. 4. 2010 v době kolem 17:00 hodin sledoval
poškozeného M. V. při cestě vozidlem do místa bydliště v P., T., kde vystoupil
a poškozenému vyhrožoval fyzickým násilím a dále tím, že jeho hoši přijdou v
další fázi, že poškozený neví, kdo on je, a pokud nezajistí, aby viděl dceru,
kdy on chce, tak si na něj někoho najme, čímž se poškozeného snažil přimět, aby
opustil svoji družku K. K.,
2) dne 14. 4. 2010 po 17.00 hodině v P., poté, co odjel od poškozeného M. V.,
útočil vozidlem zn. Mercedes Benz ML 320 CDI, které řídil, na poškozenou K. K.,
která se svým vozidlem vracela domů s dcerou, při jízdě po třídě kpt. J. směrem
do centra vybočil ze svého jízdního pruhu do protisměru, pokusil se vozidlo
poškozené zablokovat, poškozená projela, následně jí dojel a v prostoru sjezdu
z H. mostu na ni najížděl a blikáním a gestikulací se ji pokusil zastavit,
poškozená pokračovala v jízdě ve směru na B. nábřeží a do ulice A., snažila se,
aby se obviněný nedostal před ni a nemohl ji zablokovat, dostala se však do
kolony vozidel, kde obviněný přiběhl k jejímu autu, dobýval se do něj, křičel
na poškozenou, aby otevřela dveře, které byly zamčené, po rozjetí na ni
najížděl zleva a zprava, snažil se ji přimět k zastavení a následně, protože se
ocitl v odbočovacím pruhu a poškozená mu neumožnila se zařadit do průběžného
pruhu, odbočil k čerpací stanici a svého jednání zanechal“.
Za to byl odsouzen podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku
za použití § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání 30 (třiceti) měsíců. Současně bylo obviněnému podle § 82 odst. 2 tr.
zákoníku uloženo přiměřené omezení spočívající v zákazu bezdůvodně osobně,
prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, písemně a rovněž
prostřednictvím jiných osob nebo jakýmkoli jiným způsobem kontaktovat
poškozenou K. K., s výjimkou případů zajištění péče o nezletilou.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. 39 T
94/2010, podal obviněný T. K. odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze
usnesením ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 6 To 172/2011, tak, že odvolání
obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný T. K. prostřednictvím svého
obhájce dovolání (č. l. 725 - 728) opírající se o dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve shodě s již podaným odvoláním obviněný namítl, že motivem jeho telefonického
kontaktu s poškozenou byla péče o nezletilou dceru. Čtyři telefonáty a čtyři
SMS zprávy v uvedeném období nestačí pro naplnění skutkové podstaty přečinu
nebezpečného pronásledování podle § 354 tr. zákoníku. Namítá zásadní nesoulad
mezi provedeným dokazováním a právními závěry soudu, když z žádného důkazu
nevyplynulo, že by předmětem jeho zájmu měla být poškozená. Obsahově shodné
námitky uplatňuje i vůči ostatním poškozeným, kdy uvádí, že tito nebyli cílem
jeho kontaktů. Vždy jeho zájem směřoval pouze vůči péči o nezletilou a jeho
styku s ní, ať už realizovaného či nerealizovaného. V těchto případech se
snažil zjistit, proč ke styku s dcerou nedošlo (jednání pod body I. 1/ b/ - d/
a f/). Dále obviněný namítl, že dům poškozené nesledoval, pouze projížděl kolem
cestou k obchodnímu partnerovi (jednání pod body I. 2/ a/ - c/). Z pouhého
projetí vozidla nelze vyvozovat sledování, nadto je mu kladeno za vinu
„sledování okolí domu“. Soudům vytkl, že nebyl slyšen žádný ze sousedů rodičů
poškozené, kterých se měl vyptávat na poškozenou (jednání pod bodem I. 2/ e/).
K jednání pod bodem I. 3) uvedl, že nenaplňuje žádný ze znaků skutkové podstaty
přečinu dle § 354 tr. zákoníku, neboť kontakt mezi poškozenou a obžalovaným byl
odůvodněný z důvodu styku s dcerou, nedošlo k sledování či nedůvodnému
vyhledávání osobní přítomnosti poškozené. Samotná forma komunikace obžalovaného
s poškozenou, tak jak je popsána ve výroku rozsudku, nenaplňuje skutkovou
podstatu trestného činu. Navíc uvedené jednání vyplývá pouze z výpovědi
poškozené a z žádného jiného důkazu. Obviněný zdůraznil, že se jemu za vinu
kladeného jednání nedopustil. Výrok rozsudku používá z hlediska trestního
zákoníku zcela nepodstatné formulace a pokud hovoří i o tom, že jeho jednání v
poškozených vyvolávalo obavy o život a zdraví jejich a jejich blízkých, pak se
jedná o výrok zcela formální, poškození neuvedli žádné relevantní okolnosti,
které by opodstatňovaly závěr o takovýchto obavách.
Obviněný popírá, že by se dopustil jednání vůči poškozenému M. V. (jednání pod
bodem II. 1/), kdy navíc z výroku není zřejmé, čeho konkrétně se měl obžalovaný
dopustit a těžko pak tak neurčitě popsané jednání jakkoliv právně kvalifikovat.
Dále namítá, že se nedopustil jednání, které bylo soudem kvalifikováno jako
trestný čin vydírání podle § 175 tr. zákoníku, neboť nedošlo ke kontaktu
vozidel obviněného a poškozené a verbální projev tak, jak je popsán ve výroku
rozsudku obsahuje pouze požadavek na otevření dveří, který nebyl spojen s
žádnou výhrůžkou (jednání pod bodem II. 2/).
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k novému projednání.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“). Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky
obviněného, uvedla, že v dovolání obviněného jsou opakovány obsahově shodné
námitky, které uplatnil v odvolání, kteréžto směřují převážně do skutkových
zjištění a hodnocení důkazů oběma soudy.
Významná je z hlediska dovolacího důvodu toliko otázka, zda skutkem obviněného,
jak byl zjištěn a popsán soudem, byly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu
nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku a
přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková část výroku o vině
rozsudku soudu nalézacího ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů
obsahuje přesvědčivá konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují všechny
zákonné znaky uvedených přečinů. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá
přesvědčivý a logický vztah mezi skutkovými zjištěními uvedenými v tzv.
skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a úvahami při
hodnocení důkazů. Soudy se taktéž vypořádaly s věrohodností poškozené K. K.
Výpověď poškozené byla hodnocena
v kontextu s lékařskou zprávou MUDr. J. K. a zprávou psychoterapeuta Mgr. Z. V.
a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie,
vypracovaným PhDr. Zorou Jančuškovou, jako věrohodná, u poškozené nebyly
zjištěny sklony ke konfabulacím či patologické lhavosti. Státní zástupkyně
uzavřela, že ze skutkových zjištění lze spolehlivě uzavřít, že jednání
obviněného vybočilo z běžného zájmu o péči o nezletilou dceru, kdy jednání
obviněného ze dne 14. 4. 2010 bylo vyhrocením, eskalací útočného jednání
obviněného vůči oběma poškozeným.
Vzhledem k shora uvedeným zjištěním státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného T. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je
zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze usnesením ze dne 18. 5. 2011,
sp. zn. 6 To 172/2011, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst.
2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný
prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen
trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej
bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem
uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným T. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky
obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (především
vyhodnocení telefonického kontaktu s poškozenými, počtu těchto hovorů, zejména
telefonických hovorů uskutečněných s bývalou tchýní; výpovědí poškozených;
výpovědi svědka V. a poškozených ve vztahu k údajným výhrůžkám ze strany
obviněného vůči M. V.; námitka nevyslechnutí žádného ze sousedů, jichž se měl
údajně vyptávat na poškozené) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový
stav věci (námitky týkající se okolností a motivace pro kontakt s bývalou
manželkou, jejím druhem a matkou, resp. námitky proti zjištěním, na koho byly
tyto kontakty cíleny; námitky o počtu telefonních kontaktů a zaslaných SMS
zpráv), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným
důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů
nevyplývají, resp. že údajné sledování nikterak nevyplývá z provedených důkazů,
stejně jako údajné vyhrožování M. V.) a vlastní verzi skutkového stavu věci
(kdy obviněný uvedl, že se žádného závadného jednání nedopustil, neboť motivací
pro jeho kontakt s bývalou manželkou a potažmo jejím druhem a matkou byla
toliko a jedině starost o nezletilou dceru, resp. obviněný se toliko snažil
zjistit důvody a okolnosti nerealizování předem domluveného styku s jeho
nezletilou dcerou; dále uvedl, že v rámci jednání pod bodem I. 1/ c/ ke
kontaktu s M. V. nedošlo, navíc výskyt jeho vozidla v blízkosti místa bydliště
poškozených byl dán existencí zakázky pro jeho firmu, tedy tudy projížděl v
cestě za klientem, nikoli s úmyslem sledovat poškozenou, resp. poškozené, kdy
obviněný současně popírá, že by vůči poškozené užil násilí či jakékoli
pohrůžky, kdy uvedl, že ke kontaktu s vozidlem poškozené nedošlo a jeho
verbální projev byl toliko požadavkem na otevření dveří a nebyl tedy spojen s
žádnou pohrůžkou). Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní
stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k
revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním
posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod
zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných -
důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal
přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto
pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však
podřadit námitky obviněného, v rámci nichž namítl, že nebyly naplněny znaky
skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm.
b), c), d) tr. zákoníku a přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku,
resp. že skutky, tak jak jsou popsány ve skutkové větě rozsudku, nenaplňují
skutkové podstaty uvedených trestných činů.
Přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) tr.
zákoníku se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhledává
jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, vytrvale jej prostřednictvím prostředků
elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje, omezuje jej v jeho
obvyklém způsobu života, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou
obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
Trestný čin nebezpečného pronásledování je zařazený mezi trestné činy proti
pořádku ve věcech veřejných (hlava X.), a to do podskupiny trestných činů
narušujících soužití lidí (díl 5.). Hlava desátá zvláštní části trestního
zákoníku chrání široké spektrum společenských vztahů, zájmů a hodnot, které
jsou nezbytné k tomu, aby stát budovaný na principech demokracie a zákonnosti
mohl bezchybně vykonávat svoje funkce. Jde o trestné činy, které přímo nebo
nepřímo ohrožují řádnou činnost orgánů státu, územní samosprávy a dalších
orgánů veřejné moci nebo jinak ohrožují pořádek ve věcech veřejných, zejména
nerušené fungování těchto orgánů, důsledné uplatňování zákonnosti, výkon
pravomoci úředních osob, čistotu veřejného života, včetně nerušeného soužití
lidí, jakož i ochranu obecných zájmů i práv a svobod jednotlivců. Díl pátý (§
352 až 356 tr. zákoníku) obecně zastřešuje trestné činy narušující soužití
lidí. Chrání nerušené soužití lidí ve společnosti (mír ve společnosti) a tím i
veřejný pořádek proti jednání osob, které z důvodu národnostního, rasového,
etnického, náboženského, třídního nebo příslušnosti k určité skupině osob anebo
z důvodu omezování práv a svobod příslušníků těchto skupin nebo jednotlivců
narušuje občanské soužití násilím, vyhrožováním, podněcováním k nenávisti,
hanobením nebo dlouhodobým pronásledováním.
Ochrana nerušeného mezilidského soužití konkretizovaná u nebezpečného
pronásledování ochranou tělesné a duševní integrity, osobní svobody a soukromí
každého jedince představuje objekt tohoto trestného činu. Objektivní stránka
trestného činu nebezpečného pronásledování zahrnuje dlouhodobé pronásledování
jiného prováděné v konkrétních, zákonem taxativně stanovených formách jednání,
které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví
nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
Z hlediska vymezení jednání zákon používá pojem dlouhodobého pronásledování,
jehož formy taxativně vyjmenovává. Společným jmenovatelem takových společensky
škodlivých aktivit je v jejich souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzívně,
že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou
integritu, resp. život. Pokud jde o konkrétní způsoby nebezpečného
pronásledování obecně, zahrnují široké spektrum a různou intenzitu lidského
jednání; také prostředky, které pachatel (stalker) používá, se liší, neboť může
používat jak zdánlivě „legální“ (např. vyhledávání osobní blízkosti, zasílání
dopisů, SMS apod.), tak zákonem nedovolené způsoby (vyhrožování, omezování v
obvyklém způsobu života apod.). Jednotlivý čin přitom nemusí být nutně
škodlivý, a proto ani nemusí naplňovat skutkovou podstatu toho, na co chceme
prostředky trestního práva reagovat, ale v celkovém kontextu je třeba takové
projevy považovat za pronásledování.
Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět
přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí
být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Zpravidla se bude jednat o
soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání, vybočující z
běžných norem chování, které mohou v některých případech i nebezpečně gradovat.
V této souvislosti lze odkázat na ustálené chápání tohoto pojmu ve smyslu
opakujícího se, zpravidla i systematicky a soustavně prováděného jednání (nejde
tedy v žádném případě o to kriminalizovat náhodné nebo jen krátkodobé, byť v
základní skutkové podstatě popsané, projevy chování). Z klinického hlediska
jsou pod stalking zahrnovány jen takové způsoby pronásledování, které
představují opakované, trvající nechtěné navazování kontaktů s obětí za použití
násilí nebo jiných srovnatelných praktik (vydírání, útisku apod.), přičemž se
zde opakováním rozumí více než 10 pokusů o kontakt, trvajícím obdobím pak
minimálně doba 4 týdnů. Pokud takové pronásledování pokračuje delší dobu, je
považováno za potenciálně vysoce nebezpečné, neboť se zde zvyšuje
pravděpodobnost gradace útoků a eskalace násilí.
Vyhledávání osobní blízkosti a sledování poškozeného je třeba vykládat v
širokém smyslu slova, neboť jedině tak lze naplnit záměr zákonodárce účinně
ochránit jedince před závažnými útoky do jeho soukromí. Pod tento pojem je
proto třeba zahrnout nejrůznější způsoby slídění, obtěžování, dotírání,
„doprovázení“, „pozorování“ (např. denní čekání před domem, „doprovod“ při
cestě do zaměstnání a nazpátek domů, na nákupech, tzv. „noční hlídky“ před
bytem poškozeného, pozorování dalekohledem apod.), které jsou v zásadě vždy
objektivně způsobilé vzbudit požadovanou důvodnou obavu. Ani v tomto případě
však není relevantní, zda je u poškozeného důvodná obava skutečně vyvolána či
zda zůstane u pouhé odůvodněné možnosti ji vyvolat. Vytrvalý kontakt prostředky
elektronické komunikace, písemně nebo jinak zahrnují značně rozdílné formy
možných, soustavných, tj. vytrvalých kontaktů. Patřit do této kategorie chování
bude např. opakované zasílání nevyžádaných e-mailových zpráv, opakované vzkazy,
nevyžádané volání jak na mobilní telefon, tak na pevnou linku, zasílání sms
zpráv, tradiční písemné formy komunikace, jakými jsou dopisy, pohlednice,
lístky apod. Za omezování v obvyklém způsobu života bude třeba považovat takové
omezení dosavadního života poškozeného, ke kterému dojde proti jeho vůli
nežádoucími zásahy pachatele do sféry jeho osobního, rodinného, ale i
profesního života, nebudou-li dokonce zasaženy obtěžujícím jednáním pachatele
všechny tyto sféry. Může jít o omezení v rovině zájmové, kulturní, sportovní
apod., a to i týkající se společných činností s rodinnými příslušníky
poškozeného, např. s jeho dětmi, kdy poškozený nebude moci v důsledku
pronásledování obviněného vykonávat takové své obvyklé aktivity nebo budou tyto
aktivity podstatně narušeny. Rozhodující přitom bude vždy hledisko subjektivně
pociťované újmy poškozeného, byť určitým způsobem objektivizované. Důvodnou
obavou o život a zdraví jemu blízkých osob se zde rozumí obava objektivně
způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze
zla, kterým je na poškozeného působeno, přičemž však není nutné, aby takový
pocit v poškozeném skutečně vyvolala. Důvodná obava nemusí vzniknout, ovšem
její vznik musí být reálný. Každý případ je třeba posuzovat velmi individuálně,
s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem, zejména pak k povaze výhrůžky, k
fyzickým a povahovým vlastnostem pachatele ve srovnání s charakteristikami
poškozeného, apod. (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník 1. § 140 až 421.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 3004 - 3012).
Přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného
násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal,
opominul nebo trpěl.
Objektem trestného činu je zde svobodné rozhodování člověka v nejširším slova
smyslu. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké
újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí
však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Pohrůžkou násilí se
rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být
vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při
srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší,
ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Pohrůžka
násilí nemusí směřovat přímo proti napadenému (může směřovat vůči jeho dítěti,
blízkému příbuznému apod.). Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě
způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti či dobré pověsti, směřovat k
rozvratu manželství nebo rodinného života apod. Musí jít o jednání neoprávněné.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že
obviněný naplnil znaky označených přečinů tím, že jiného dlouhodobě
pronásledoval tím, že jej sledoval, vytrvale jej prostřednictvím prostředků
elektronických komunikací kontaktoval, omezoval jej v jeho obvyklém způsobu
života a toto jednání bylo způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život
a zdraví a dále tím, že jiného pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy nutil, aby
něco konal nebo trpěl.
Podstata jednání označeného oběma soudy spočívala v tom, že obviněný pod
záminkou styku s nezletilou dcerou poškozenou (bývalou manželku K. K.) špehoval
při jízdě vozidlem, opakovaně sledoval dům užívaný poškozenou a připravoval si
podmínky pro další špehování a sledování poškozené, když se zajímal o možnost
koupě či pronájmu bytu v sousedství, na osobu poškozené se vyptával blízkých
příbuzných i na domnělém pracovišti poškozené, pokračoval v opakovaných
telefonických kontaktech i přes to, že mu poškozená dala najevo svou nevůli i
to, že si již její přízeň nezíská. Současně opakovanými telefonáty obtěžoval i
jejího druha M. V. a taktéž matku poškozené H. P.
Obviněný tedy poškozené (K. K. a M. V.) dlouhodobě pronásledoval tím, že je
sledoval (v domě poškozených, při jízdě za účelem zjištění místa bydliště
poškozené, opakovaně projížděl kolem domu poškozené, navštívil místo zaměstnání
poškozených za účelem zjištění informací o nich či setkání s nimi, v místě
bydliště rodičů poškozené se na poškozené vyptával sousedů, za účelem zjištění
informací vnikl do suterénu domu, kde se na poškozenou vyptával svědkyně S.
U.), vytrvale je prostřednictvím prostředků elektronických komunikací
kontaktoval (v osmi případech přímo poškozenou, a to v rozmezí od 25. 1. 2010
do 24. 2. 2010, dále jejího druha nejméně ve čtyřech případech dne 26. 2. 2010,
jednou dne 8. 3. 2010 a nejméně čtyřikrát dne 14. 4. 2010, a dále také matku
poškozené, a to nejméně ve čtyřech případech v období od 26. 1. 2010 do 27. 1.
2010, nejméně v jednom případě v období od 28. 1. 2010 do 24. 2. 2010, a
nejméně jednou v období od 25. 2. 2010 do 13. 3. 2010), omezil je v jejich
obvyklém způsobu života (kdy se poškození cítili být omezováni ve svém pohybu a
aktivitách, kdy obviněný mimo jiné zabránil poškozené v odjezdu otevřením dveří
jejího vozidla, ve kterém vezla nezletilou dceru, a nedovolil jí odjet do doby,
než vyslovila souhlas s jeho požadavky, navštívil pracoviště poškozených a
vyptával se na ně nejen na jejich pracovištích, ale i v okolí bydliště rodičů
poškozené) a toto jednání bylo způsobilé vzbudit v nich důvodnou obavu o jejich
život nebo zdraví (oba poškození se tímto jeho jednáním cítili psychicky
vyčerpaní a ve stresu a měli obavu z napadení ze strany obviněného).
Současně poškozeného M. V. pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy
(výhrůžky učiněné prostřednictvím telefonického hovoru s poškozeným ze dne 6.
7. 2009, kdy uvedl, že ví, kde má poškozený ordinaci, kde bydlí, že za ním
přijde a vyřídí si to s ním, že si někoho najde, aby poškozenému ublížil, kdy
jej následně fyzicky sledoval dne 14. 4. 2010 při cestě vozidlem do místa
bydliště poškozeného, kde vystoupil a použil výhrůžek fyzickým násilím) nutil,
aby něco konal nebo trpěl (opustil družku K. K. a umožnil, resp. zajistil, aby
se obviněný mohl vidět se svou nezletilou dcerou).
Poškozenou K. K. pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy (spočívající v
najíždění na její vozidlo, kdy ve snaze zabránit jí pokračovat v jízdě dokonce
vjel do protisměru, a když později zastavila v koloně, dobýval se do jejího
vozu a křičel na ni) nutil, aby něco konala nebo trpěla (vyslechla jeho
argumenty ohledně styku s nezletilou dcerou).
Na základě uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková část výroku o
vině rozsudku soudu nalézacího ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudů obou
stupňů vyjadřuje všechny zákonné znaky přečinu nebezpečného pronásledování
podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku a přečinu vydírání dle § 175
odst. 1 tr. zákoníku.
Jak bylo vysvětleno výše, jednotlivý čin nemusí být nutně škodlivý, a proto ani
nemusí naplňovat skutkovou podstatu toho, na co chceme prostředky trestního
práva reagovat, ale v celkovém kontextu je třeba takové projevy považovat za
pronásledování, neboť jednání obviněného je třeba zkoumat v jeho celistvosti.
Jednotlivé telefonické kontakty či pokusy o ně zcela jistě nevybočují z běžného
zájmu o péči o nezletilou dceru, je však třeba vzít v potaz intenzitu a povahu
těchto telefonátů a zasílaných sms zpráv, které v období od 25. 1. 2010 do 26.
2. 2010 čítaly nejméně 16 případů a zahrnovaly nejen poškozenou – matku
nezletilé dcery obviněného, ale též její matku a jejího druha, které oba
kontaktoval či se pokusil telefonicky kontaktovat i po 26. 2. 2010. Matka
poškozené i její druh jsou osobami, které náleží k nejužšímu rodinnému kruhu
poškozené. Skutečnost, že obviněný se snažil získat přístup k poškozené přes
tyto osoby muselo být poškozenou vnímáno podobně, ne-li stejně intenzivně, jako
jeho snaha o přímý kontakt s ní.
Také nelze přehlédnout skutečnost, že obviněný své jednání vystupňoval až k
bodu útočného jednání vůči oběma poškozeným. Po telefonických hovorech a sms
zprávách se nejméně ve třech případech snažil fyzicky obviněné zabránit v
odjetí s vozidlem do doby, než vyslovila souhlas s jeho požadavky. Dne 14. 4.
2010 v odpoledních hodinách s cílem zjistit informace o poškozené vnikl do
suterénu domu, kde se na poškozenou vyptával, následně telefonicky kontaktoval
poškozeného, a to nejméně čtyřikrát, posléze jej sledoval při cestě vozidlem do
místa bydliště, kde vystoupil a slovně poškozenému vyhrožoval. Téhož dne se
dokonce pokusil o zablokování vozidla poškozené svým vlastním vozidlem, v rámci
čehož vystavil nejen poškozenou, ale i ostatní účastníky silničního provozu
značnému nebezpečí. Takovéto jednání obviněného muselo zcela jistě v poškozené
vyvolat oprávněnou obavu o její život a zcela jistě lze takovou situaci označit
za stresující.
Jak již bylo řečeno Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat
postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ani skutková
zjištění nemůže změnit, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem
prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat
toliko soud odvolací. Pokud nalézací soud po náležitém hodnocení důkazů dospěl
k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty přečinu
nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku a
přečinu vydírání dle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a s právní kvalifikací se
ztotožnil i odvolací soud, nelze danému závěru ničeho vytknout.
O námitkách proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady
vyplývající ze základního práva na spravedlivý proces - uvažovat pouze za
předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými
důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn.
III. ÚS 84/94). S ohledem na výše uvedené však obviněným uplatněná námitka o
extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními učiněnými orgány činnými v
trestním řízení a provedenými důkazy, na jejímž základě může výjimečně Nejvyšší
soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním,
neobstojí. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými
důkazy spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou
vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů
při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková
zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž
podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními
Obvodního soudu pro Prahu 7, která se stala podkladem napadeného usnesení
Městského soudu v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé,
rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na
provedené důkazy. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém
rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily
zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z
příslušné části odůvodnění rozsudku jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal
za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se
při hodnocení provedených důkazů řídil.
Odvolací soud pak k odvolání obviněného celou věc řádně přezkoumal. Obviněný
uplatnil v rámci řádného opravného prostředku shodné námitky jako v
projednávaném dovolání, a tedy odvolací soud se k nim již vyjádřil. V rámci
odůvodnění uvedl, že „nalézací soud postupoval plně v souladu s ustanovením § 2
odst. 5 tr. řádu, tedy aby za součinnosti stran byl zjištěn skutkový stav, o
němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro
rozhodnutí soudu. Rovněž provedené důkazy hodnotil nalézací soud v souladu s
ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu a dospěl až na zcela drobné nedostatky ke
správným skutkovým zjištěním, kterým odpovídá i zcela správně použitá právní
kvalifikace“. Tyto drobné nedostatky spočívaly v určení přesné hodiny a minuty
tří telefonických hovorů a odvolací soud konstatoval, že „tyto drobné
nepřesnosti ze strany nalézacího soudu v popisu skutkového děje se žádným
způsobem nepromítají v jinak správná skutková zjištění soudu prvního stupně co
do doby páchání jednání obžalovaného pod bodem I. vůči poškozeným, nemají vliv
na posouzení škodlivosti jednání obžalovaného K., žádným způsobem se nemohou
promítnout do právní kvalifikace jednání obžalovaného a nemohou se promítnout
ani do výroku o trestu“ (str. 5 napadeného usnesení).
Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou
obviněného, z jakých důvodů ji shledal nedostatečnou, resp. vyvrácenou, kdy
uvedl, že snažil-li se obviněný prokázat logický důvod, proč se dne 24. 3. 2010
kolem 13.15 hodin pohyboval v okolí bydliště poškozené, předložením faktur ze
svých firem, je zřejmé, že „pokud obžalovaný měl kontrolovat své podřízené při provádění práce, nelze
přehlédnout, že z obsahu těchto faktur vyplývá, že místo výkonu činnosti byly
T., tedy oblast velmi vzdálená od T. ulice a pokud jel do sídla společnosti,
která byla objednavatelem jeho služeb, rovněž cesta do firmy společnosti
objednávající tuto zakázku nevede T. ulicí, neboť objednavatelem byla P. T., se
sídlem P., P., kdy dodavatelem byla firma obžalovaného firma K., se sídlem P.,
Z. - L., přičemž místo dodávky byl prostor teplárny v T.“ (str. 6 napadeného
usnesení). Odvolací soud taktéž rozvedl, jakými právními úvahami se řídil při
hodnocení důkazů, kdy uvedl, že „není pravdou, že by byl obžalovaný ze svého
jednání usvědčován pouze výpověďmi poškozené K. K. a poškozeného M. V., kdy oba
byli v rámci hlavního líčení slyšeni třikrát, ale je usvědčován ostatními
svědky, kteří svými výpověďmi verifikují tvrzení poškozené K. a poškozeného V.,
jde o výpovědi rodinných příslušníků poškozené, svědka J. P., otce poškozené,
L. P., sestry poškozené a konečně H. P., matky poškozené. Obžalovaný je dále
usvědčován, a to zejména pokud jde o bod I. i výpověďmi spolupracovníků
poškozeného V., jde o výpověď svědkyně A. P. a zejména svědka J. V. O snaze
obtěžovat poškozenou i v místě bydliště, svědčí i výpověď svědkyně S. U., která
jak k osobám obou poškozených, tak k osobě obžalovaného, nemá jakýkoliv
vztah“ (str. 5 napadeného usnesení). Tvrzení obou poškozených pak byla dále
podložena i výpisy o uskutečněném telefonickém kontaktu, kdy odvolací soud
doplnil, že „pokud jde o nechtěné a nevyžádané kontakty poškozené K. ze strany
obžalovaného prostřednictvím SMS zpráv a telefonických hovorů, nalézací soud
správně užil zásady in dubio pro reo, uvedl pouze ty případy, u nichž je
jednoznačně z důkazů prokázáno, že šlo o nevyžádané kontakty a nechtěné ze
strany poškozené K., přičemž odvolací soud si je vědom skutečnosti, že těchto
nevyžádaných kontaktů ve smyslu obtěžujících telefonátů, pokusů o ně, či
zaslaných SMS zpráv bylo neporovnatelně více, než je uvedeno ve skutkových
zjištěních soudu prvního stupně“ (str. 6 napadeného usnesení). Odvolací soud
neopomněl ani rozvést, jakými úvahami se řídil, když posuzoval prokázané
skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Lze uzavřít, že soudy
postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného T. K. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a