,
sp. zn. 3 To 131/2010 ze dne 31. 3. 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 74/2009, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. ledna 2010 sp. zn. 5 T 74/2009 byl
dovolatel uznán vinným dvojnásobným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1,
odst. 3 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona
účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je
podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za tyto trestné činy a
za sbíhající se trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální pojištění,
zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle § 147
odst. 1 tr. zák. a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák.,
kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kroměříži ze dne
10. 8. 2007, sp. zn. 3 T 129/2007, a za sbíhající se trestný čin krádeže dle §
247 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního
soudu v Kroměříži ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 2 T 14/2008 byl odsouzen k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a pro jeho výkon zařazen do
věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu v
Kroměříži ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 3 T 129/2007 a z trestního příkazu
Okresního soudu v Kroměříži ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 2 T 14/2008, jakož i
všechna další rozhodnutí na výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o
vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání M. M. proti výše uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský
soud v Brně rozsudkem ze dne 31. března 2010, sp. zn. 3 To 131/2010 tak, že
podle § 258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil
napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl
tak, že uznal M. M. vinným dvojnásobným trestným činem podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně
popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za tyto trestné činy a za
sbíhající se trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální pojištění,
zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle § 147
odst. 1 tr. zák. a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák.,
kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kroměříži ze dne
10. 8. 2007, sp. zn. 3 T 129/2007, a za sbíhající se trestný čin krádeže dle §
247 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního
soudu v Kroměříži ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 2 T 14/2008, byl odsouzen k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a pro jeho výkon zařazen do
věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu v
Kroměříži ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 3 T 129/2007 a z trestního příkazu
Okresního soudu v Kroměříži ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 2 T 14/2008, jakož i
všechna další rozhodnutí na výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o
vznesených nárocích na náhradu škody.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal M. M. dovolání a to jako osoba
oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších,
zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod
označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto
svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že byl napadeným
rozsudkem odsouzen pro jiný skutek, než pro který mu bylo sděleno obvinění, pro
který na něj byla podána žaloba a pro který byl odsouzen soudem prvního stupně.
Dále namítl, že byl dne 3. 11. 2005 i dne 20. 7. 2007 právoplatným vlastníkem
všech movitých věcí, jejichž soubor společně s nebytovým prostorem tvořil
předmětnou žárovou zinkovnu a že o této skutečnosti nikomu nelhal. Dále uvedl,
že otázka platnosti či neplatnosti kupní smlouvy ze dne 5. 5. 2003 je pro
správné posouzení věci rozhodující nikoli nepodstatná. Poukázal na skutečnost,
že nikdy neměl žádnou právní povinnost kohokoli informovat o smlouvách, které
někdy v minulosti uzavíral, tím méně o smlouvách absolutně neplatných a
neuvedení takové skutečnosti není dle dovolatele vůbec protiprávní a nemůže být
proto ani trestné (s odkazem na § 13 odst. 1 trestního zákoníku). Vzhledem k
výše uvedeným skutečnostem proto dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky (dále jen Nejvyšší soud) rozhodl tak, že za „I. podle § 265k
odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 131/2010
ze dne 31. 3. 2010 zrušuje, II. podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu
se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.“ Pod bodem
III. navrhl, aby byl za podmínek stanovených v § 265m odst. 1 tr. ř. podle §
226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Městského státního
zastupitelství v Brně č. j. 1 ZT 359/2008-43 ze dne 20. 3. 2009 pro skutky tam
uvedené, ve kterých byl spatřován dvojnásobný trestný čin podvodu podle § 250
odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u
Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní
zástupkyně). V tomto svém vyjádření uvedla, že co se týká výtky dovolatele
spočívající v tom, že byl uznán vinným jiným skutkem, než tím, pro který bylo
proti němu zahájeno trestní stíhání a tedy pokud namítá, že nebyla zachována
totožnost skutku jakožto předmětu trestního řízení, nezbývá, než v souladu s
ustálenou judikaturou /(Rt) 8 Tdo 179/2010/ zdůraznit, že „zmíněný institut je
institutem nikoli trestního práva hmotného, nýbrž trestního práva procesního
(je upraven v ustanovení § 220 tr. ř.). Už proto jej pod dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec nelze podřadit“. Nicméně je dle státní
zástupkyně na místě mimo rámec předmětného řízení o dovolání konstatovat, že
popis podstaty jednání dovolatele se po celou dobu jeho trestního stíhání nijak
zásadně nezměnil. Oba přisouzené případy se týkaly stále téhož jednání, kdy
dovolatel ve vztahu k oběma poškozeným obchodním partnerům při postupném
uzavírání každé jednotlivé kupní smlouvy klamavě vystupoval v postavení
vlastníka prodávané průmyslové technologie, ať již takovou nepravdivou
skutečnost přímo prohlašoval (ve vztahu ke společnosti D. S. Leasing, a. s.)
nebo při takovém obchodním jednání předkládal v té době již neaktuální nabývací
doklady k uvedenému předmětu prodeje (ve vztahu ke společnosti VIVA leasing, a.
s.). Státní zástupkyně dále uvedla, že v obou popsaných případech však v prvé
řadě zamlčel, že na předmět prodeje a následného leasingu uzavřel v postavení
prodávajícího dne 5. 5. 2003 kupní smlouvu, kterou své vlastnické právo k němu
převedl na IPB Invest, a. s. Zdůraznila, že bez ohledu na uvedenou rozdílnost
ve způsobu podvodného jednání tak z hlediska totožnosti skutku zůstává
podstatným, že se dovolatel ke škodě oklamaných leasingových společností
obohatil na inkasované úhradě dohodnuté kupní ceny. Dále státní zástupkyně
uvedla, že ve zbývající části dovolání již dovolatel kvalifikovaně namítl, že
otázka platnosti či absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 5. 5. 2003 je
pro právní posouzení věci rozhodná a nikoli nepodstatná a že její pravdivé
zodpovězení vede k logickému závěru, že při jednání ze dne 3. 11. 2005, tak i
ze dne 20. 7. 2007 nikoho neuvedl v omyl, resp. ani takovou skutečnost
nezamlčel. Státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že při takto formulované
námitce se lze důvodně domnívat, že dovolatel oběma soudům nepřímo vytýká, že k
jím tvrzené neplatnosti kupní smlouvy ze dne 5. 5. 2003 s a. s. IPB Invest měly
přistupovat ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. jako k předběžné otázce. Poukázala na
skutečnost, že v daném případě se otázka platnosti kupní smlouvy ze dne 5. 5.
2003 a její posouzení z hlediska dovolatelova tvrzeného oprávnění převádět
vlastnické právo k obchodované průmyslové technologii ke dni 3. 11. 2005 a 20.
7. 2007, stala na prvostupňové úrovni rozhodnou, přičemž na úrovni odvolacího
soudu se tato otázka z hlediska naplnění způsobu podvodného jednání sice stala
významnou, nicméně nikoliv rozhodnou. Uvedla, že soud odvolací přihlédl k
namítanému zpochybnění platnosti kupní smlouvy ze dne 5. 5. 2003 a dospěl k
závěru, že na jejím podkladě zůstala otázka převodu vlastnického práva a tím i
změny vlastnického vztahu k ní nevyjasněna s tím, že takovou změnu skutkového
závěru pak vyjádřil tak, že forma podvodného jednání spočívá v zamlčení
podstatného faktu předcházející kupní a leasingové smlouvy ze dne 5. 5. 2003 na
předmět následného obchodování v obou přisouzených případech s tím, že znalost
takové skutečnosti by pro obě poškozené obchodní společnosti musela
představovat pádný argument neuzavírat takové obchody, které jsou spojeny s
velmi reálnou perspektivou problémů s vlastnictvím obchodované věci. Shrnula,
že je tedy zřejmé, že k vyvození dovolatelovy odpovědnosti za následky
podvodného jednání, spočívajícího v zamlčení podstatné skutečnosti o
předcházejícím obchodování s aktuálně nabízeným předmětem obchodu, postačoval
již fakt vážných pochybností, zda je předmětné obchodní jednání vedeno s
osobou, která je z hlediska svých skutečných práv vůbec oprávněna vystupovat na
straně prodávajícího. V této souvislosti pak lze dle názoru státní zástupkyně
zcela odmítnout námitku, že dovolatel nikdy neměl žádnou (ani smluvní ani
zákonnou) povinnost kohokoliv informovat o smlouvách, které v minulosti
uzavřel, tím méně o smlouvách absolutně neplatných a že neuvedení takové
skutečnosti nemůže být protiprávní a tím ani trestné. Ze všech uvedených důvodů
tedy závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání odsouzeného M. M. rozhodl
tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné
odmítá. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním
věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než
jsou uvedena v ust. § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§ 265r odst. 1 písm. c/
tr. ř.).
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na
uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných
skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na
jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak
při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s
provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na
označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je
napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od
skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto
zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou
mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení
důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného
dokazování.
Co se týká první námitky dovolatele, jejímž prostřednictvím namítl, že nebyla
zachována totožnost skutku, nelze než souhlasit se závěrem státní zástupkyně,
že v tomto případě se nejedná o námitku hmotně právního charakteru, nýbrž o
námitku procesního charakteru, neboť předmětný institut je upraven v § 220 tr. ř. a takovouto námitku nelze v rámci dovolání úspěšně uplatnit nejen pod
deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným jiným ze zákonem taxativně
stanovených důvodů dovolání. Nicméně jako obiter dictum považuje dovolací soud
za nezbytné uvést, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy
„skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně
stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se
skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí
orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho
popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu
skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2010 sp. zn. 8 Tdo
179/2010). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována
alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání
nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda
částečná. Z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné
ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak
subjektivní stránky činu. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního
objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek
(porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku
[viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. (Rt) Tzn 12/94,
publ. ve Sb. soud. rozh. a stanovisek pod č. R 1/1996/I tr.]. Totožnost skutku
neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení (dříve i vznesení) obvinění a
skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby musí být plná shoda. Totožnost
skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě
zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Totožnost skutku
je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do
souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i
tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící
s původními jedno jednání, popř. následek [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 2. 1995 sp. zn. (Rc) Tzn 12/94]. Dále je třeba zdůraznit, že z ustanovení §
220 odst. 1, 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho,
o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani
právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 7 Tz 179/99). Proto je namístě
uvést, že totožnost skutku zůstala v posuzovaném případě zachována, když od
počátku trestního řízení bylo dovolateli kladeno za vinu, že při uzavírání
předmětných kupních smluv vystupoval v postavení vlastníka a neuvedl podstatné
okolnosti o prodeji žárové zinkovny společnosti IPB Invest, a.
s., které mohly
mít podstatný vliv na rozhodování společnosti VIVA leasing, a. s., společnosti
D. S. Leasing, a. s., zda do uvedeného obchodně právního vztahu vstoupí či
nikoli.
Námitka ohledně otázky platnosti kupní smlouvy ze dne 5. 5. 2003 se společností
IPB Incest, a. s., která je uplatněna pod deklarovaným dovolacím důvodem právně
relevantně, je pro posouzení dané věci sice otázkou zásadní, není však otázkou
klíčovou. To proto, že odvolací soud skutkovou větu výroku o vině, která u
soudu prvního stupně v obou bodech zněla tak, že „…, přičemž při uzavírání
kupní smlouvy uvedl, že je jejím právoplatným majitelem, ačkoli věděl, že se
tato skutečnost nezakládá na pravdě, neboť žárovou zinkovnu na základě kupní
smlouvy ze dne 5. 5. 2003 prodal společnosti IPB Incest (správně Invest), a.
s., se sídlem T., L. P., a nebyl tedy vlastníkem zářové (správně žárové)
zinkovny,…“ upravil v popisované části tak, aby odpovídala právě zjištěním
ohledně nevyjasněného vlastnického práva k předmětné žárové zinkovně a ve
skutkové větě výroku o vině odvolacího soudu je tedy uvedeno následující: „…
přičemž při uzavírání smluv zamlčel, že na předmět leasingu uzavřel dne 5. 5.
2003 kupní a leasingovou smlouvu se společností IPB Invest, a. s., se sídlem
T., L. P. …“
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke
škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl,
využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím
majetku škodu nikoli nepatrnou. Trestného činu podvodu podle odst. 3 písm. b)
téhož ustanovení se dopustí ten, kdo způsobí takovým činem značnou škodu nebo
jiný zvlášť závažný následek.
Je zcela zřejmé, že otázka vlastnického práva k předmětné žárové zinkovně
nebyla ke dni uzavírání uvedených smluv se společností VIVA leasing, a. s., a
společností D. S. Leasing, a. s., vyjasněna, neboť společnost IPB Incest, a.
s., se považovala na základě kupní smlouvy ze dne 5. 5. 2003 za právoplatného
vlastníka žárové zinkovny a uplatňovala na ni vlastnická práva. Takováto
okolnost byla dozajista podstatnou skutečností, neboť pokud by leasingové
společnosti věděly, že na předmět leasingu uplatňují vlastnické právo i jiné
osoby než dovolatel, mělo by to vliv na případné uzavření smluv. Tato námitka,
ač uplatněna právně relevantně pod deklarovaným dovolacím důvodem, je tedy
současně námitkou zjevně neopodstatněnou.
Zjevně neopodstatněnou (s ohledem na výše uvedené) je i námitka dovolatele,
jejímž prostřednictvím namítl, že neměl žádnou právní povinnost kohokoli
informovat o smlouvách, které v minulosti uzavíral a neuvedení takovéto
skutečnosti není protiprávní a nemůže být proto ani trestné (s odkazem na § 13
odst. 1 trestního zákoníku). V první řadě je třeba uvést, že soudy posuzovaly
jednání dovolatele podle trestního zákona (v souladu s pravidly o časové
působnosti trestních zákonů), proto odkaz na nový trestní zákoník v rámci
dovolání není namístě, nicméně lze ve stručnosti uvést (jako obiter dictum), že
jak vyplývá i z komentáře k novému trestnímu zákoníku, protiprávnost může
vyplývat přímo z trestního zákona, neboť tím, že je čin uveden v trestním
zákoně jako trestný, je zároveň vyjádřeno, že je to i čin zakázaný (srov.
Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 39, Komentář, 1. vydání, Praha C. H.
Beck, 2009, 112). Dále je třeba poukázat na ustanovení § 433 odst. 1 zák. č.
513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), podle kterého u kupní
smlouvy zboží má právní vady, jestliže prodané zboží je zatíženo právem třetí
osoby, ledaže kupující s tímto omezením projevil souhlas a dále podle § 435
odst. 1 obch. zák. uplatnění práva uvedeného v § 433 obch. zák. třetí osobou s
uvedením jeho povahy je kupující povinen oznámit prodávajícímu bez zbytečného
odkladu poté, kdy se o něm dověděl. Jak vyplývá z trestního spisu (č. l. 117)
dovolateli byla dne 28. 8. 2006 doručena výpověď leasingové smlouvy, kterou
společnost IPB Invest, a. s., uplatnila právo k předmětné žárové zinkovně.
Žárová zinkovna byla dále společností IPB Invest, a. s., prodána společnosti
Sorgun, s. r. o., a to kupní smlouvou ze dne 14. 2. 2007. Z výše uvedeného tedy
vyplývá, že uzavření kupní smlouvy ze dne 5. 5. 2003 se společností IPB Invest,
a. s., bylo skutečností, kterou byl dovolatel povinen uvést při uzavírání
dalších smluv (i pokud ji považoval za absolutně neplatnou), neboť věděl, že k
předmětu (žárové zinkovně) uplatňují třetí osoby svá práva a tato skutečnost
byla podstatná pro uzavření dalších leasingových a kupních smluv.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně neopodstatněné. Za
podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném
zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny
podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka