3 Tdo 1387/2014-21
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2014 o
dovolání, které podal obviněný M. Ř. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 8. 1. 2014, sp. zn. 3 To 503/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 140/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ř. odmítá.
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 91 T 140/2013,
byl obviněný M. Ř. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku
(dále jen „tr. zákoník“), a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a)
tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění opsaných ve skutkové větě
rozsudku dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „dne 21.3.2013 v době kolem
19:00 hodin v B. na n. S. v přítomnosti několika dalších osob po předchozí
verbální rozepři fyzicky napadl poškozeného J. W. tak, že jej nejméně jednou
silně udeřil pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozený upadl na zem a začal
krvácet na hlavě, a poté se ho snažil opakovaně kopnout do těla, v čemž mu
zabránil M. N., poškozeného pak obžalovaný ještě verbálně napadl se slovy
„jestli to řekneš, tak tě zabiju“, vzápětí poté byl na místě zadržen přivolanou
hlídkou Policie ČR; popsaným jednáním poškozenému J. W. způsobil zhmoždění na
čele vpravo a zhmoždění bederní krajiny, kdy tato zranění jej neomezila výrazně
v obvyklém způsobu života,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl pravomocným rozsudkem Okresního
soudu v Břeclavi ze dne 23.6.2005, sp. zn. 2 T 606/2004, odsouzen mimo jiné za
trestný čin výtržnictví podle § 202 odstavec 1 trestního zákona účinného do
31.12.2009 k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců,
dále byl pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2.8.2010, sp. zn.
10 T 98/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21.9.2010,
sp. zn. 7 To 486/2010, odsouzen za přečin výtržnictví podle § 358 odstavec 1, 2
písmeno a) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře šesti měsíců se
zařazením do věznice s ostrahou,
a dále pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1.6.2012, sp. zn. 99
T 83/2012, odsouzen za přečin výtržnictví podle § 358 odstavec 1, 2 písmeno a)
trestního zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře osmi měsíců se zařazením
do věznice s ostrahou, a dále k trestu zákazu pobytu na území Statutárního
města B. na dobu 3 let“.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 358 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice
s ostrahou.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 91 T
140/2013, podal obviněný odvolání, které směřoval jak do výroku o vině, tak
výroku o trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 3
To 503/2013, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadený rozsudek
zrušil v celém rozsahu.
Za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. obviněného na podkladě
totožného skutkového stavu nově uznal vinným přečinem výtržnictví podle § 358
odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a odsoudil jej podle § 358 odst. 2 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců, pro jehož výkon
byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 3
To 503/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 259
? 260), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g),
h) tr. ř., s tím, že v projednávané věci existuje extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu.
Obviněný namítl, že skutkový stav věci nebyl v řízení před soudem
prvoinstančním ani před soudem odvolacím objasněn takovým způsobem, aby
zakládal dostatečnou jistotu k tomu, že se stal skutek, který je trestným činem
a že jej spáchal. Odsuzující rozsudek je postaven na výpovědi jediného svědka,
M. N., která však ani jednoznačně neprokázala, že mezi jím a poškozeným došlo
před napadením k verbální rozepři, ani jednoznačně neprokázala, zda došlo k
úderu, či o jaký úder mezi zúčastněnými šlo. Svědecká výpověď v různých částech
hovoří o jiném průběhu popisovaného děje a je plná rozporů právě o stěžejních
znacích, které mají charakterizovat objektivní stránku trestného činu. Více
použitelných důkazů ve věci provedeno nebylo, pokud pomineme výpověď
poškozeného, která je velmi zmatená a má pramalou vypovídací schopnost. Dále má
obviněný za to, že ve věci nebyla dodržena zásada in dubio pro reo. Soudy při
rozhodování o věci nevzaly v úvahu jeho tvrzení o tom, že se jednalo o náhodný
incident, vzniklý pouze mezi ním a poškozeným, a že na náměstí v tu chvíli sice
byli lidé, ale nikdo se nezastavoval a nikdo se o věc nezajímal, mimo svědka N.
Jednalo se pouze o záležitost, která neměla k žádným třetím osobám vztah, nijak
se jich nedotýkala a nijak je neobtěžovala. Obviněný je dále přesvědčen, že
skutek, za který byl stíhán a který byl popsán v usnesení o zahájení trestního
stíhání, se neshoduje se skutkem, za který byl odsouzen napadeným rozsudkem.
Obviněný závěrem brojí i proti uloženému trestu, kdy namítá, že skutek popsaný
v napadeném rozsudku může vykazovat znaky přestupku a mohl by za takovýto
přestupek být potrestán, nikoliv však trestem odnětí svobody, který tímto
považuje za trest uložený mimo trestní sazbu.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, stejně jako jemu předcházející
rozhodnutí Městského soudu v Brně, a nově rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje
obžaloby.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek
§ 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství
České republiky. Dne 3. 11. 2014 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení
státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO 1108/2014,
v němž uvedl, že se k podanému dovolání obviněného M. Ř. nebude věcně
vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo
rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v
neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 3 To
503/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.,
protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí
soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným
uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným M. Ř. vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují zejména do
oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný soudům vytýká nesprávné
hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědka M. N., kterou označil za vnitřně
rozpornou) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, zda došlo mezi
ním a poškozeným ke slovní rozepři či zda skutečně došlo k úderu, případně jaký
úder to byl), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným
důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů
nevyplývají, resp. že bylo použito poskromnu důkazů bez vypovídající hodnoty) a
nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (obviněný namítl, že se jednalo o
náhodný incident vzniklý pouze mezi dovolatelem a poškozeným, který neměl k
žádným třetím osobám vztah, nijak se jich nedotýkal a nijak je neobtěžoval; na
náměstí v tu chvíli sice byli lidé, ale nikdo se nezastavoval a nikdo se o věc
nezajímal, mimo svědka N.).
Námitky obviněným takto vznesené jsou tak založeny na podkladě jeho vlastního
hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky
se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a
směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých
odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených
skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném
právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To
znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních -
byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě
(§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových
závěrů.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obviněný M. Ř. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o
hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně
jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje
hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §
2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže
tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné
hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval
především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových
zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva,
nýbrž porušení procesních ustanovení. Procesní námitkou je také obviněným
namítané porušení zásady in dubio pro reo. Porušení určitých procesních
ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných
dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a
l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn.
5 Tdo 22/2007). Mezi námitky procesního charakteru pak v návaznosti na výše
uvedené je i námitka obviněného stran nedodržení zásady in dubio pro reo.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného
práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu
rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, na který obviněný v rámci
podaného dovolání poukazuje.
Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec
žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z
důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže
skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na
jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými
zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného rozsudku
Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé
neshledal. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené
důkazy, a to jak stěžejní svědecké výpovědi M. N. o okolnostech, za kterých
došlo k útoku na poškozeného, tak znaleckého posudku z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie znalce MUDr. Jiřího Pokory.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků
dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým
stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části
odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud
vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami
se při hodnocení provedených důkazů řídil (zejména str. 6 až 7 odůvodnění
rozsudku). Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s
posouzením výpovědi svědka M. N. Stejně tak soud věnoval náležitou pozornost
výpovědi poškozeného J. W. a její věrohodnosti (zejména na str. 4 rozsudku).
Odvolací soud se se skutkovými závěry nalézacího soudu ztotožnil a uvedl, že
„kromě částečného doznání u hlavního líčení je obžalovaný usvědčován zejména
výpovědí svědka N., který byl zcela náhodným pozorovatelem tohoto incidentu a
jako svědek je zcela nezávislý, nemá žádný důvod křivě obviňovat obžalovaného a
nepravdivě vypovídat“ (str. 5 napadeného rozsudku). Odvolací soud se však
neztotožnil s právní kvalifikací učiněnou nalézacím soudem a jednání obviněného
posoudil toliko jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr.
zákoníku.
Nejvyšší soud podotýká, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen
proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak
obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy
provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost
automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo,
případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem, jehož porušení
obviněný taktéž namítal.
Pokud pak obviněný namítl, že skutek, za který byl stíhán a který byl popsán v
usnesení o zahájení trestního stíhání, se neshoduje se skutkem, za který byl
odsouzen napadeným rozsudkem, pak takové námitce zcela jistě přisvědčit nelze.
Popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 1 až 2) byl přejat
do skutkové věty rozsudku v podstatě beze změn, kdy byl toliko doplněn o údaj,
který vyšel najevo v rámci hlavního líčení.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s
tím, že mu byl uložen trest mimo trestní sazbu.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno
namítat, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním
zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod,
kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého
trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle
zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný
čin zákonem. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána
existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného
druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní
sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu
či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v
§ 31 a násl. tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo
naopak mírného trestu.
Obviněný byl uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a)
tr. zákoníku, kdy za uvedený přečin může být pachatel potrestán trestem odnětí
svobody až na tři léta. Obviněnému byl vyměřen trest odnětí svobody ve výši 20
měsíců, tedy jak přípustný druh trestu, tak v rámci zákonem stanovené výměry.
Uvedená námitka je tedy zcela neopodstatněná.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými
zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a
nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným
podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil
námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích
řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v
dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního
stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a
správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §
265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.
2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného M. Ř. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata