3 Tdo 1403/2005

3 Tdo 1403/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11.

ledna 2006 o dovoláních podaných obviněnými J. Š. a V. M., proti rozsudku

Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 10 To 124/2004, jako soudu

odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v

Liberci, pod sp. zn. 56 T 6/2002, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2.

2005, sp. zn. 10 To 124/2004, a v odsuzující části rozsudek Krajského soudu v

Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 56 T 6/2002, z r

u š u j í .

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se z r u š u j í také další

rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k

níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v

Liberci p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a

rozhodl.

V rámci odsuzující části rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v

Liberci, ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 56 T 6/2002, byli obvinění J. Š. a V. M.

uznáni vinnými pomocí podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu

zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a k pokusu

trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Obviněný J. Š.

byl podle § 232 odst. 2 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k

úhrnnému trestu odnětí svobody v délce šesti roků, pro jehož výkon byl podle §

39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný V. M. byl

podle § 232 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k

úhrnnému trestu odnětí svobody v délce pěti roků, přičemž podle § 39a odst. 2

písm. c) tr. zák. byl jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229

odst. 1 tr. ř. byli poškození R. P. a E. P. odkázáni se svými nároky na náhradu

škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, které proti předmětnému rozsudku podali státní zástupce a

obvinění J. Š. a V. M., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem

ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 10 To 124/2004, jímž z podnětu odvolání státního

zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině obviněných pomocí podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a

k pokusu trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 3 tr. zák., a v

důsledku toho i ve výroku o trestech a náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud sám znovu rozhodl tak, že se obvinění J. Š. a V. M. uznávají

vinnými pomocí podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu zbavení

osobní svobody podle § 232 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a k pokusu trestného činu

vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 3 tr. zák, a to skutkem, jenž byl ve výroku

rozsudku formulován tak, že obvinění „za situace, kdy nyní již pravomocně

odsouzený P. P. (dříve J.), v L. dne 31. 10. 2000 kolem 22.30 hod. společným

jednáním s dosud neustanoveným jedním pachatelem v H. ulici před garáží u domu

umístili stojan od přenosné dopravní značky, před kterým byla nucena zastavit

po příjezdu ke garáži R. P., a vystoupit z vozidla zn. JEEP GRAND CHEROKEE,

kterou poté společně fyzicky napadli, povalili na zem, udeřili nezjištěným

tupým předmětem do hlavy, omámili ji neznámou omamnou látkou, svázali jí ruce a

zavázali jí oči a poté ji naložili do jejího osobního automobilu a odvezli ji

do objektu bývalé J. chaty v obci R., okr. L., kde ji uvěznili a poté ji

převezli do soukromé rekreační chaty v J., okr. J., majitele MUDr. I. J., kde

ji rovněž věznili a po několika dnech ji opět převezli do J. chaty a takto ji

dlouhodobě věznili celkem 27 dnů, v důsledku čehož u ní vyvolali útrapy

způsobené zavázáním očí, zalepením úst, svázáním rukou i ponižujícím způsobem

věznění a strachem a v té době dosud neustanovení pachatelé neustanoveného

počtu vymáhali na jejím manželu E. P., za její propuštění vyplacení nejméně 350

tis. DM, tj. 6 237 350 Kč a další 4 mil. Kč, přičemž však k předání

požadovaných valut a peněž z dosud nezjištěných důvodů nedošlo; za výše

uvedeným účelem byli v přesně nezjištěné době v druhé polovině měsíce října a v

listopadu 2000 činní při vytipování vyhovujícího objektu a při sjednání

ubytování poškozené R. P., v J. chatě v obci R., okres L., nejméně 2x v přesně

nezjištěné době v měsíci listopadu 2000 se na této chatě vyskytli v době, kdy

tam byl přítomen odsouzený P. P. s poškozenou a z toho nejméně 1x tam pro ně

vezli blíže neurčené věci a podíleli se na úhradě ubytování“. Podle § 232 odst. 2 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák. byl obviněný J. Š. odsouzen k

úhrnnému trestu odnětí svobody v délce šesti roků a obviněný V. M. k úhrnnému

trestu odnětí svobody v délce pěti roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byli oba obvinění pro výkon uloženého trestu zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškozená R. P. a poškozený E. P.

odkázáni s

celým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem podle § 256 tr. ř. bylo dále rozhodnuto, že se odvolání obviněných J. Š. a V. M. podle § 256 tr. ř. zamítají jako nedůvodná. Jinak zůstal napadený

rozsudek nezměněn.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění následně

dovolání, jímž napadli tento rozsudek v celém rozsahu, přičemž uplatněnými

dovolacími důvody byly důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

Obviněný J. Š. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejprve

provedl rekapitulaci průběhu a výsledku řízení v posuzované trestní věci a na

tomto základě konstatoval, že dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b písm. g) tr. ř. je naplněn s ohledem na to, že soudy zjištěný skutkový stav věci ani

popis skutku ve výroku rozsudku neodpovídají použité právní kvalifikaci. Podle

dovolatele soudy vycházely ze skutkového stavu spočívajícího v tom, že

dovolatel se spoluobviněným V. M. byli činní v měsících říjnu a listopadu 2000

při vytipování vyhovujícího objektu a při sjednávání ubytování poškozené R. P.,

nejméně dvakrát v přesně nezjištěné době v měsíci listopadu 2000 se na

inkriminovaném místě (chatě) vyskytovali v době, kdy tam byl přítomen odsouzený

P. P. s poškozenou, nejméně jednou tam pro ně vezli blíže neurčené věci a

podíleli se též na úhradě za ubytování. Takové jednání mohlo podle názoru

dovolatele naplnit nejvýše skutkovou podstatu trestného činu nadržování podle §

166 odst. 1 tr. zák., avšak nikoliv zákonné znaky účastenství ve formě pomoci

podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu zbavení osobní svobody

podle § 232 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a k pokusu trestného činu vydírání podle

§ 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Soudy užitá právní kvalifikace

nemůže podle dovolatele obstát především proto, že učiněná skutková zjištění

neumožňují dovodit závěr, že dovolatel byl srozuměn s úlohou, kterou měla hrát

jeho osoba a osoba spoluobviněného při páchání trestné činnosti dalších osob,

tj. že by věděl o tom, že jiní pachatelé (především nyní již pravomocně

odsouzený P. P.) se dopustili jednání popsaného ve výroku napadeného rozsudku. Tento výrok podle dovolatele neobsahuje žádnou skutečnost svědčící o jeho

úmyslu poskytnout pomoc jinému pachateli či pachatelům ke spáchání trestného

činu zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ani o jeho

úmyslu poskytnout pomoc ke spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 3 tr. zák., jenž byl v daném případě doveden toliko do stadia pokusu

(§ 8 odst. 1 tr. zák.). Ze zjištění soudů nelze současně ani dovodit, na

základě čeho byla dovolateli přičtena též okolnost podmiňující použití vyšší

trestní sazby, když k této okolnosti je třeba zavinění alespoň ve formě

nedbalosti. Dovolatel poukázal dále na to, že odvolací soud ve svém rozsudku

sice uvedl, že není pochyb o tom, že oba obžalovaní se chovali způsobem

popsaným ve výrokové části rozsudku a jednali s vědomím předcházejícího únosu a

vydírání poškozené R. P.. Pro tento závěr měla podle soudu svědčit především

skutečnost, že dovolatel byl blízkým přítelem bratra poškozené A. K. a byl s

ním v kontaktu; kdy tato osoba byla v postavení zprostředkovatele předání

výkupného, což znamená, že musel být dokonale informován o stavu věci. Tuto

skutečnost však odvolací soud nevyjádřil v popisu skutku ve výroku napadeného

rozhodnutí a zmínil ji pouze v odůvodnění svého rozhodnutí.

Součástí skutku tak

podle dovolatele není žádné zjištění, které by naplnilo znaky skutkových

podstat účastenství na trestných činech, jímž byl uznán vinným. Dovolatel

současně připomněl, že otázka nesprávných skutkových zjištění soudů obou stupňů

je ponechávána mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů, avšak na druhé straně

je třeba mít za to, že nesprávné zjištění skutkového stavu věci nelze striktně

oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, jelikož obě tyto kategorie

jsou v podstatě neoddělitelné, neboť každé skutkové zjištění má vliv na právní

posouzení skutku. V této souvislosti pak dovolatel svůj názor podpořil

poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04.

Pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,

dovolatel uvedl, že odvolací soud nenapravil a neodstranil pochybení v řízení

před soudem prvního stupně, ačkoliv šlo o vady, jež zakládaly důvod dovolání

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Vzhledem k výše konstatovaným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby

dovolací soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2.

2005, sp. zn. 10 To 124/2004, a současně zrušil i jemu předcházející rozsudek

Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 9. 3. 2004, sp.

zn. 56 T 6/2002.

Obviněný V. M. v odůvodnění svého dovolání provedl rovněž obšírnou rekapitulaci

dosavadního řízení v předmětné trestní věci a na jejím základě dospěl k závěru,

že skutek uvedený ve výroku napadeného rozsudku byl podřazen pod skutkovou

podstatu neodpovídajícího trestného činu. Dovolatel pak uplatnil v podstatě

shodnou argumentaci jako spoluobviněný – dovolatel J. Š., když poukázal na to,

že skutková zjištění soudů zahrnovala v podstatě pouze to, že se spoluobviněným

J. Š. se měl podílet na vytipování vyhovujícího objektu a na činnosti při

sjednání ubytování poškozené R. P. V souvislosti s tím se oba měli na

inkriminované chatě nejméně dvakrát vyskytnout v době, kdy tam byl přítomen

odsouzený P. P. s poškozenou, nejméně v jednom případě tam měli pro ně přivézt

blíže neurčené věci a měli se též podílet na úhradě za ubytování. Tím však

podle dovolatele mohli naplnit maximálně skutkovou podstatu trestného činu

nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. Dovolatel zdůraznil, že k naplnění

znaku pomoci (§ 10 odst. 1 písm. c/ tr. zák.) k trestnému činu zbavení osobní

svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák. a pomoci k pokusu trestného činu

vydírání podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 235 odst. 1, odst. 3 tr. zák. by bylo

nezbytné zjištění, že oba obvinění byli srozuměni s úlohou, kterou měli sehrát

jako pomocníci dalších osob (tj. pachatelů), které spáchaly jednak výše uvedený

trestný čin zbavení osobní svobody a jednak pokus trestného činu vydírání.

Podle dovolatele však soudy taková skutková zjištění neměly k dispozici a ani

výrok napadeného rozsudku neobsahuje žádné skutečnosti dokládající dovolatelův

úmysl takovou pomoc ke spáchání trestných činů poskytnout. Soudy podle něj také

nijak blíže neodůvodnily, na základě čeho byla dovolateli přičtena okolnost

podmiňující použití vyšší trestní sazby, když zákon v takovém případě vyžaduje

zavinění alespoň ve formě nedbalosti. Dovolatel dále shodně s dovolatelem –

obviněným J. Š. vyslovil názor, že nesprávné skutkové zjištění nelze striktně

oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku a v této souvislosti rovněž

poukázal na již citované rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ve věci sp.

zn. I. ÚS 4/04. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že jím uplatněné námitky plně

odpovídají obsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je pak dána s

ohledem na skutečnost, že odvolací soud zamítl důvodně podaný řádný opravný

prostředek (odvolání), ačkoliv předcházející řízení bylo zatíženo vadami

předpokládanými v důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Z výše uvedených důvodů proto obviněný V. M. v závěru podaného dovolání shodně

jako spoluobviněný (dovolatel) J. Š. navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený

rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v

Ústí nad Labem – pobočka v Liberci.

K dovolání obviněných se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně

vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní

zástupce“) a uvedl, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř. nelze namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení

provedených důkazů ani neúplnost dokazování. Přestože to obvinění ve svých

dovoláních výslovně neuvádějí, jejich námitky podle státního zástupce de facto

představují polemiku s provedenými důkazy. V tomto směru státní zástupce

připomněl, že zásah do skutkových zjištění lze připustit i v rámci řízení o

dovolání, avšak pouze v případě existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými

skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé a

současně, jestliže dovolatel takový nesoulad relevantně namítne. O takový

případ se však podle státního zástupce v posuzované věci nejedná, neboť

skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně

kvalifikován, neboť bylo nezvratně zjištěno, že to byli obvinění J. Š. a V. M.,

kdo se na předmětné trestné činnosti aktivně podíleli způsobem popsaným v tzv.

skutkové větě odsuzujícího rozsudku.

Státní zástupce poukázal zároveň na to, že ministr spravedlnosti České

republiky podal dne 21. 4. 2005 pod č. j. 293/2005-ODS-SPZ k Nejvyššímu soudu

České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) obsahově obdobnou stížnost pro

porušení zákona ve prospěch obviněných J. Š. a V. M. Usnesením Nejvyššího soudu

ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 4 Tz 54/2005, byla tato stížnost pro porušení

zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. Nejvyšší

soud se přitom v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně věnoval otázce

hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i existencí určitých rozporů mezi

provedenými důkazy a dospěl k jednoznačnému závěru, že v dané věci soudy

učinily spolehlivý závěr o vině obviněných. Se skutkovými námitkami, jež nyní

obvinění uplatňují v dovolání, se tedy Nejvyšší soud již v rozhodnutí o dalším

mimořádném opravném prostředku podaném v téže věci vypořádal.

Státní zástupce ve svém vyjádření k dovoláním zaujal názor, že argumentace obou

dovolatelů je zcela mimo rámec formálně uplatněného dovolacího důvodu podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a neodpovídá ani žádnému jinému zákonem

stanovenému dovolacímu důvodu. Současně podle něj nebyl naplněn ani dovolací

důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v žádné z obou

předpokládaných alternativ. Za tohoto stavu státní zástupce navrhl, aby

Nejvyšší soud obě dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako

podaná z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

S ohledem na již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2005, sp.

zn. 4 Tz 54/2005, jímž se Nejvyšší soud vypořádal i se skutkovými námitkami,

jež jsou uplatněny v dovoláních obviněných, učinil státní zástupce i

alternativní návrh, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných J. Š. a V. M. odmítl

podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. pro nepřípustnost, jelikož proti

rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. není opravný

prostředek přípustný. Přitom dovolání obviněných proti tomuto rozhodnutí podle

státního zástupce fakticky směřuje.

Státní zástupce současně vyslovil souhlas, aby dovolací soud učinil své

rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Obvinění J. Š. a V. M. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami

oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se

jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací

lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta

první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané

v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§

265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky

přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná

podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí

soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřují

proti rozhodnutí, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest, a

jímž byl současně zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku

uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Současně je třeba poznamenat, že

dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu v téže věci usnesením ze dne 31. 5. 2005,

sp. zn. 4 Tz 54/2005, že se stížnost pro porušení zákona podaná ministrem

spravedlnosti ČR ve prospěch obviněných J. Š. a V. M. podle § 268 odst. 1 písm.

c) tr. ř. jako nedůvodná zamítá, nemůže vzhledem k ustanovení § 266a odst. 3

tr. ř. per analogiam bez dalšího založit nepřípustnost později podaných

dovolání. Názoru, jenž k této problematice ve svém vyjádření k dovoláním

vyslovil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, by bylo možno

přisvědčit zřejmě pouze v těch případech, pokud by předmětem pozdějšího

přezkumu byly zcela shodné otázky, o kterých Nejvyšší soud v téže věci již

dříve pravomocně rozhodl. V posuzovaném případě však o takový případ nejde,

neboť přezkum provedený na podkladě stížnosti pro porušení zákona byl zaměřen

na vady dokazování (v tomto mimořádném opravném prostředku blíže

specifikované), jejichž namítaná existence měla mít vliv na správnost (resp.

nesprávnost) soudy učiněných skutkových zjištění, tedy nikoliv na přezkum v

dovoláních vytýkaného vadného hmotně právního posouzení skutku ve smyslu

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,

bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání

opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm.

g), l) tr. ř., na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní

význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí

dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je

určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady

spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem

hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s

poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových

zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při

rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná

okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně

kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě

tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového

stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je

rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž

nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí

vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a

jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen

zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání

v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový

stav.

V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba

vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání

mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních

a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy

prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.

Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové

závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o

řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je

naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém

řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

(dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud

ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí

soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže

posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat

provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v

řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím

řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat

Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně)

velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako

mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích

důvodů Nejvyšším soudem (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn.

IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v

některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v

němž se poukazuje na to, že Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí

obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným

právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného

soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné

absence skutkových zjištění).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence

vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného

opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2

písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem

pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání

podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá

na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku

bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé

instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v

předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V

dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť

soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném řádném opravném

prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu.

Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla

naplněna za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházejí bylo

skutečně zatíženo hmotně právními vadami obsahově předpokládanými v dovolacím

důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatelé ve svém

mimořádném opravném prostředku odkazují.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že

dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají pouze ty

námitky dovolatelů, že skutkový stav věci ani v podobě, jak byl soudy obou

stupňů zjištěn a vyjádřen ve výroku napadeného rozsudku, neumožňoval použití

právní kvalifikace skutku jako pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k

trestnému činu zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a k

pokusu trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 3 tr. zák., když

podle názoru dovolatelů přicházelo v úvahu právní posouzení skutku maximálně

jako trestného činu nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák.

Jelikož Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal žádný z důvodů pro

odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3

tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání

podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny,

jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím

závěrům:

Nejprve je v obecné rovině zapotřebí uvést, že účastníkem na dokonaném trestném

činu nebo jeho pokusu je podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. ten, kdo úmyslně

poskytl jinému pomoc ke spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků,

odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po

trestném činu (pomocník). Zásadou je, že mezi jednáním tohoto účastníka a

spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah. Z hlediska

zavinění (tj. úmyslu podle § 4 tr. zák.) je nezbytné, aby úmysl účastníka

(pomocníka) zahrnoval všechny skutečnosti charakterizující trestný čin

pachatele; jinými slovy, je třeba, aby se zamýšlel účastnit na konkrétním

trestném činu, který není určen jen podle znaků skutkové podstaty, nýbrž

konkrétními rysy. Dále je zapotřebí připomenout, že ve vztahu k okolnostem

podmiňujícím použití kvalifikované skutkové podstaty s vyšší trestní sazbou

není u účastníka nutné úmyslné zavinění. Podle ustanovení § 10 odst. 2 tr. zák.

se na trestní odpovědnost účastníka totiž užije ustanovení o odpovědnosti a

trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného. Lze tedy

dovodit, že i na účastníka je možno vztáhnout ustanovení § 6 tr. zák., z něhož

vyplývá, že pro přičítání okolností, které podmiňují použití vyšší trestní

sazby, postačí zavinění i z nedbalosti, pokud trestní zákon nevyžaduje zavinění

úmyslné.

S přihlédnutím k výše uvedeným zásadám pak oběma soudům nelze v posuzovaném

případě dovolatelů J. Š. a V. M. vytknout, jestliže skutek po právní stránce

posoudily jako pomoc podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu

zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neboť soudy

zjištěný skutkový základ tento právní závěr dovoloval. Nejvyšší soud ve svém

usnesení ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 4 Tz 54/2005, po provedeném (částečném)

skutkovém přezkumu dospěl k závěru, že soudy správně zjistily, že obvinění

vytipovali vhodný objekt (chatu) pro ubytování odsouzeného P. P. a poškozené R.

P. a zajistili jeho užívání pro protiprávní jednání, přičemž se dále podíleli

na dopravě blíže neurčených věcí do objektu chaty a konečně i na úhradě

ubytování. Podle Nejvyššího soudu byla rovněž prokázána časová shoda doby, kdy

obvinění domlouvali ubytování v objektu J. chaty s dobou, kdy se zde zdržovaly

výše uvedené osoby. Vše se navíc odehrálo za okolností, jež byly

charakterizovány tím, že obvinění upozorňovali na to, že by ubytované osoby

neměly být viděny, a že majitelé objektu s těmito osobami nesmí přijít do

styku. Ubytování bylo navíc domlouváno v nevyhovujícím objektu (nefunkční

topení, netekoucí voda apod.). Shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu je v

tomto směru závazné i pro další senát tohoto soudu rozhodující ve stejné věci

(k těmto otázkám srov. přiměřeně rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia

Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004), nehledě na to, že

další skutkový přezkum na podkladě uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b

odst. 1 písm. g), l) tr. ř. provést nelze (jak již v tomto rozhodnutí konečně

bylo zmiňováno).

Lze tedy shrnout, že dovolatelé výše popsaným úmyslným jednáním spočívajícím v

opatření prostředků poskytli jinému (tj. již odsouzenému P. P.) pomoc podle §

10 odst. 1 písm. c) tr. zák. na dokonaném trestném činu zbavení osobní svobody

podle § 232 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Soudy zjištěný závažný následek činu

(delší dobu trvající útrapy, jimž byla vystavena poškozená R. P.), je přitom

zahrnut přinejmenším kulpózním zaviněním dovolatelů (§ 5 tr. zák.), jestliže

museli vědět, že jimi zajištěná chata je pro dané roční období nezpůsobilá k

základnímu užívání, a že tedy osoba sdílející zde nedobrovolný pobyt s

odsouzeným P. P., bude vystavena obtížným a ponižujícím podmínkám.

Námitky dovolatelů zde nebylo možno považovat za opodstatněné ani ve směru, že

by předmětné jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin nadržování podle §

166 odst. 1 tr. zák. Uvedeného trestného činu se dopustí ten, který pachateli

trestného činu pomáhá v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu

nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu. Rozdíl mezi nadržováním podle §

166 odst. 1 tr. zák. a pomocí podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. spočívá

totiž v tom, že v případě nadržování jde o pomoc poskytnutou až po dokonání,

resp. ukončení činu, aniž by tato součinnost byla přislíbena ve stadiu před

spácháním činu. O takovou situaci však v posuzovaném případě zjevně nešlo.

Dovolání obviněných však Nejvyšší soud shledal důvodným ve vztahu k pomoci

podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k pokusu trestného činu vydírání podle § 8

odst. 1 tr. zák. k § 235 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Jak již Nejvyšší soud v

předcházejících odstavcích uvedl, musí úmysl pomocníka zahrnovat všechny

skutečnosti (tedy i skutečnosti subjektivního charakteru) charakterizující

trestný čin pachatele. Jestliže zbavení osobní svobody poškozené R. P. mělo být

prostředkem nátlaku odsouzeného P. P. (popř. ještě dalších osob) na E. P., aby

za propuštění poškozené zaplatil částku uvedenou v napadeném rozsudku, bylo

nezbytné, aby soud zjistil takový skutkový stav věci, jenž by umožňoval závěr,

že obvinění (dovolatelé) J. Š. a V. M. tyto rozhodné skutečnosti znali alespoň

v základních rysech a současně věděli, že opatřením prostředků, tzn. zajištěním

chaty, kde odsouzený P. P. pak poškozenou protiprávně držel, tomuto hlavnímu

pachateli přispěli při provádění jím uskutečňovaného činu. Předmětný skutek je

ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu formulován tak, že v jeho první

části je popsána trestná činnost již odsouzeného P. P., přičemž v jeho druhé

části je na rozdíl od výroku rozsudku soudu prvního stupně navíc uvedeno, že

obvinění J. Š. a V. M. se inkriminovaného jednání dopustili „za výše uvedeným

účelem.“ Takto formulovaný popis skutku by pak svědčil o tom, že obvinění

(dovolatelé) znali všechny rozhodné skutečnosti týkající se nejen zbavení

osobní svobody poškozené R. P., ale především toho, že vězněním poškozené

odsouzeným P. P. v jimi zajištěné chatě, je sledován cíl donutit jejího manžela

E. P. zaplatit za její propuštění vysokou finanční částku.

Skutkový stav věci, na němž je následně založeno právní posouzení skutku, je

ovšem třeba nejen správně vyjádřit ve výroku rozsudku, ale především je nutno

jej v průběhu trestního řízení řádně zjistit. Taková zjištění pak musí být

rozvedena v odůvodnění příslušného rozhodnutí, kde soud především stručně

vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková

zjištění opřel (srov. § 125 odst. 1 tr. ř.). V posuzovaném případě však z

odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ani z odůvodnění napadeného rozsudku

odvolacího soudu nelze dovodit, na jakém skutkovém základě vlastně oba soudy

dospěly k tomu, že po právní stránce úmysl obou obviněných (dovolatelů)

zahrnoval všechny (nebo přinejmenším podstatné) skutečnosti týkající se

činnosti hlavního pachatele, tj. nyní již odsouzeného P. P., ve vztahu k jím

vykonanému jednání (právně kvalifikovanému jako pokus trestného činu vydírání

podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 235 odst. 1, odst. 3 tr. zák.). V daném směru

soud prvního stupně na str. 10 odůvodnění svého rozhodnutí v rámci hodnocení

provedených důkazů pouze uvedl, že vzal v úvahu „úzké kontakty obž. J. Š. k

bratrovi poškozené R. P. A. K. a negativní vztah k poškozenému E. P.“ a

odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku na str. 7 omezil na konstatování,

že „obžalovaný J. Š. byl blízkým přítelem a byl v kontaktu s bratrem poškozené

A. K., který měl dokonce působit jako zprostředkovatel předání výkupného, a byl

tedy perfektně informován o stavu věci.“ O osobě obviněného V. M. se ve výše

naznačených souvislostech soudy vůbec nezmiňují. Jaký relevantní skutkový závěr

byl na základě konstatovaných skutečností posléze učiněn, především pokud jde o

subjektivní stránku (zavinění) u každého z obviněných (dovolatelů), není z

rozsudků obou soudů dostatečně zřejmé a v této části jsou tato rozhodnutí v

podstatě nepřezkoumatelná. Nejvyšší soud zde proto dospěl k závěru, že soudy

zjištěný skutkový stav věci týkající se účastenství ve formě pomoci podle § 10

odst. 1 písm. c) tr. zák. k pokusu trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1

tr. zák. k § 235 odst. 1, odst. 3 tr. zák. neodpovídá - de facto - ani popisu

skutku v napadeném rozsudku odvolacího soudu (byť provedl částečnou modifikaci

tzv. skutkové věty výroku). Důsledkem uvedené vady je v daném případě to, že

napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku.

Za konstatovaného stavu projednávané věci je tedy zřejmé, že rozhodnutí

odvolacího soudu je ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst.

1 písm. g) tr. ř. zčásti zatíženo vadami vytýkanými v dovoláních, když dosud

učiněná skutková zjištění nedovolují spolehlivý právní závěr o tom, že

dovolatelé svým jednáním naplnili rovněž zákonné znaky pomoci podle § 10 odst.

1 písm. c) tr. zák. k pokusu trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 k § 235

odst. 1, odst. 3 tr. zák. Odvolací soud přitom v rámci své přezkumné činnosti

prakticky stejné vady, existující již v rozhodnutí soudu prvního stupně, v

rámci řízení o řádných opravných prostředcích dovolatelů nezjistil a

nenapravil, neboť o odvolání obviněných rozhodl tak, že je podle § 256 tr. ř.

jako nedůvodná zamítl. Tím byl ve své druhé alternativě naplněn i dovolací

důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Poněvadž Nejvyšší soud shledal dovolání obviněných J. Š. a V. M. podle hledisek

ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. v relevantně uplatněné části

důvodným, postupoval podle § 265k odst. 1 tr. ř. a napadený rozsudek Vrchního

soudu v Praze ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 10 To 124/2004, zrušil a současně

zrušil v odsuzující části i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka

v Liberci ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 56 T 6/2002. Nejvyšší soud dále podle §

265k odst. 2 tr. ř. věta druhá zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené

rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem

– pobočka v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a

rozhodl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své

rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

Řízení se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v

Liberci bude muset pokračovat v hlavním líčení a věcí se znovu zabývat v

intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ve svém dalším postupu je vázán právním

názorem vysloveným Nejvyšším soudem k výkladu relevantních právních otázek, na

které je v příslušných částech odůvodnění tohoto rozhodnutí poukazováno (§ 265s

odst. 1 tr. ř.). Jestliže potom ve věci případně opět rozhodne odsuzujícím

rozsudkem též o účastenství (pomoci) obviněných J. Š. a V. M. na pokusu

trestného činu vydírání, pro který byl pravomocně odsouzen P. P., je nejen

třeba, aby tzv. skutková věta výroku rozsudku (tj. vyjádření způsobu jednání

obviněných) odpovídala dané právní kvalifikaci, nýbrž především to, aby soud

měl k dispozici takový skutkový stav věci, jež by mimo jakoukoliv pochybnost

použití této právní kvalifikace (ve vztahu ke všem v úvahu přicházejícím

zákonným znakům) umožňoval. V souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. pak v

odůvodnění rozsudku náležitě a logicky vyloží, které relevantní skutečnosti

vzal za prokázané a jaké skutkové a hmotně právní závěry na tomto základě

dovodil.

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody

uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu

zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Poněvadž Nejvyšší soud dotazem na Centrální

evidenci vězňů Vězeňské služby v Praze ze dne 11. 1. 2006 zjistil, že obviněný

J. Š. ani obviněný V. M. uložený (resp. žádný) trest odnětí svobody v současné

době nevykonávají, nebylo zapotřebí o jejich vazbě rozhodovat, a to ani tzv.

negativním výrokem.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně 11. ledna 2006

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler