3 Tdo 1447/2010-19
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 1. prosince 2010 v neveřejném
zasedání o dovolání, které podal obviněný P. T., proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 50 To 138/2010, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 6 T 149/2009,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 6 T
149/2009, byl obviněný P. T. v bodě 1) výroku o vině uznán vinným trestným
činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) trestního zákona (tj. zákona č.
140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém
základě, že „dne 6. 5. 2009 kolem 18.25 hod. v P. na parkovišti u křižovatky
ulic L. – N. odcizil ze zaparkovaného vozidla VW Transporter kompletní rezervní
kolo zn. GOOD YEAR 205/65 R15, čímž způsobil společnosti RLA Stallion, s. r.
o., se sídlem P., L., škodu 4.500,- Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že
byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 5 T
47/2005, který nabyl právní moci dne 31. 8. 2005, odsouzen pro trestný čin
krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a pro pokračující trestný čin
krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stádiu
pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12
měsíců, z jehož výkonu byl dne 21. 11. 2008 propuštěn“.
Pod body 2) a 3) výroku rozsudku byl uznán vinným pokračujícím trestným činem
ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák., jehož se
dopustil tím, že ad 2) „v Plzni dne 18. 6. 2009 kolem 19.45 hod. po užití
metamfetaminu (pervitinu), kdy již nebyl schopen motorové vozidlo v silničním
provozu ovládat bezpečně a s jistotou, řídil nejméně v prostoru křižovatky ulic
B. – N. osobní automobil Renault Clio, kdy měl ještě ve 21:35 hodin v krvi
metamfetamin (pervitin) o toxické koncentraci 0,65 mg/l“, a ad 3) „v P. dne 1.
7. 2009 kolem 13.45 hod. po požití metamfetaminu (pervitinu), kdy již nebyl
schopen motorové vozidlo v silničním provozu ovládat bezpečně a s jistotou,
řídil nejméně v prostoru Borské ulice osobní automobil zn. Fiat Tipo, kdy měl v
krvi ještě ve 14:07 hodin metamfetamin (pervitin) o toxické koncentraci 0,42
mg/l,
přičemž metamfetamin (pervitin) je psychotropní látka zařazená do seznamu II.
podle Úmluvy o psychotropních látkách přílohy č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o
návykových látkách a změně některých dalších zákonů, v platném znění“.
Pod bodem 4) výroku rozsudku byl dále uznán vinným trestným činem krádeže podle
§ 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., neboť „dne 7. 9. 2009 v 19:05 hodin v
obchodním domě OBI, S., P., si uschoval do batohu 12 ks LED žárovek v celkové
hodnotě 6.319,- Kč a 2 balení po 4 ks baterií Energizer v celkové hodnotě 278,-
Kč, a s takto uschovaným zbožím prošel pokladní zónou bez zaplacení, za kterou
byl zadržen pracovníky ostrahy, čímž způsobil společnosti OBI Česká republika,
s. r. o., se sídlem P., H., škodu v celkové výši 6.597,- Kč, a tohoto jednání
se dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu Plzeň – město ze
dne 27. 2. 2009, sp. zn. 3 T 29/2009, který byl obviněnému doručen dne 16. 7.
2009 a téhož dne nabyl právní moci, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §
247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve
výměře 350 hodin, který dosud nevykonal“.
Za jednání ad 1) až 3) byl obviněný podle § 247 odst. 1 tr. zák. za použití §
35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v
trvání jedenácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.
zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1
tr. zák. mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců. Soud zároveň
zrušil výrok o trestu z pravomocného trestního příkazu Okresního soudu Plzeň –
město ze dne 27. 2. 2009, sp. zn. 3 T 29/2009, jakož i všechna další rozhodnutí
na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Za jednání popsané pod bodem ad 4) byl obviněnému
podle § 247 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců,
pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. rovněž zařazen do
věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 4. 2010, č. j. 50 To 138/2010-122,
jímž z podnětu podaného odvolání zrušil shora citovaný rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o trestu za jednání pod bodem 4/, a podle § 259 odst. 3 tr. ř.
znovu rozhodl tak, že se obviněný za jednání pod bodem 4/ odsuzuje podle § 247
odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců se
zařazením do věznice s ostrahou podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. Rozsudek
odvolacího soudu nabyl právní moci dne 21. 4. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr.
ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i soudu prvního stupně
(§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně
dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel vznesl námitky
toliko k právní kvalifikaci skutků popsaných pod body 2) a 3) výroku rozsudku
soudu prvního stupně. Podle jeho názoru nebylo totiž dostatečně prokázáno, že v
době, kdy řídil motorové vozidlo, byl ve stavu vylučujícím způsobilost takovou
činnost vykonávat. Dovolatel připustil, že více než jeden den před jízdou v
obou případech užil návykovou látku (pervitin), jejíž přítomnost v krvi tak
mohla být zjištěna. Odmítl však, že by pociťoval její negativní účinky a že by
jej tato látka při řízení jakkoli ovlivňovala. Soudy svůj závěr o tom, že
spáchal trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr.
zák., opřely kromě vlastní výpovědi dovolatele o znalecký posudek z oboru
zdravotnictví, odvětví toxikologie, zpracovaný Ing. Petrovou. V uvedené
souvislosti dovolatel namítl, že znalec z odvětví toxikologie nemá příslušnou
kvalifikaci k tomu, aby mohl posoudit vliv zjištěného množství látky v krvi a
její koncentrace na konkrétní osobu a zejména na schopnost této osoby vykonávat
příslušnou činnost (zde řízení motorového vozidla). V dovolatelově případě
přitom sama znalkyně připustila, že vliv zjištěného množství látky na osobu
obviněného nezkoumala. Srovnáním údajů v tabulkách zmiňovaných znalkyní nemohlo
být zjištěno, v jakém stavu se v okamžiku řízení motorového vozidla dovolatel
nacházel, tedy ani to, zda se jednalo o stav vylučující způsobilost k řízení.
Tyto závěry je podle dovolatele oprávněn učinit jen znalec z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a to po řádném vyšetření a zkoumání
obviněného. Takový důkaz však v řízení proveden nebyl.
Dovolatel současně zdůraznil, že si v době jízdy - vzhledem ke své dobré
kondici - nebyl vědom toho, že by mohl být pod vlivem před tím požitého
pervitinu a nacházet se tak ve stavu, jenž by mu znemožňoval bezpečně řídit
motorové vozidlo. V jeho jednání tak chyběla subjektivní stránka (zavinění), a
to alespoň v podobě eventuálního úmyslu. Trestným činem ohrožení pod vlivem
návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. proto neměl být uznán vinným.
Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 50 To 138/2010,
jakož i rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 6 T
149/2009, v napadené části podle § 265k tr. ř. zrušil a v souladu s ustanovením
§ 265m tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný v této části zprošťuje obžaloby.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za
podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyšší státní zástupkyni,
jíž byl doručen dne 3. 9. 2010. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel
vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by
deklarovala zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení
§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že
vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření
obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání
podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného
uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný P. T. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na
který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst.
7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z výše uvedeného je zřejmé, že pod uplatněný dovolací důvod (ale ani pod žádný
jiný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř.) nelze podřadit námitku
obviněného, že u něj v obou případech nebyl dostatečně prokázán stav vylučující
způsobilost k řízení motorových vozidel v době, kdy řídil automobil. V této
části dovolání totiž svou argumentaci zaměřil výhradně na zpochybnění důkazní
hodnoty znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, ve
vztahu k předmětné otázce, kdy podle jeho názoru znalkyně Ing. Věra Petrová
neměla patřičnou odbornou kvalifikaci k podání znaleckého posudku k otázkám
souvisejícím s řízením motorového vozidla pod vlivem návykové látky. Dovolatel
tak soudům de facto vytkl neúplnost dokazování a nesprávné hodnocení jednoho z
provedených důkazů, neboť má za to, že míru vlivu návykové látky na jeho osobu
v době řízení motorového vozidla mohl posuzovat toliko znalec z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným
mimořádným opravným prostředkem zčásti domáhal zásadního přehodnocení (revize)
soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti
uplatnil částečně na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně
právním základě. Výše uvedená námitka tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je sice podle názoru
Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na
spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch
případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy
dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního
soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor
je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí
zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění
soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného
dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem
dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že by skutkový stav věci, pokud
jde o míru ovlivnění obviněného návykovou látkou (pervitinem) a s tím
související jeho schopnost bezpečně ovládat motorové vozidlo v silničním
provozu, zjišťovaly povrchně, nebo že by v tomto směru byla jejich rozhodnutí
toliko projevem nepřípustné libovůle. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s
provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech.
Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr.
ř.), jaké skutečnosti vzal v tomto směru za prokázané (viz str. 5 odůvodnění
rozsudku). Na tomto místě je nutno podotknout, že závěr o tom, že obviněný v
době řízení motorového vozidla byl v obou případech ve stavu vylučujícím
způsobilost ve smyslu § 201 tr. zák., soud přijal nikoliv pouze na základě
závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, ale i z
vlastní výpovědi obviněného, který užití psychotropní látky vždy den před
jízdou přiznal, a konečně také ze skutečnosti, že v době silniční kontroly
jevil zjevné známky nezpůsobilosti k řízení (těkavé pohyby, kolísavá chůze,
otupělé vědomí), a právě proto byl policisty vyzván k podrobení se zkoušce na
detekční jednotce Drugwipe 5. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst.
1 tr. ř.) neměl v uvedeném směru ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně
žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní
posouzení skutků obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §
125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Na základě podaného řádného opravného
prostředku se mimo jiné zabýval i namítanou odbornou nezpůsobilostí znalkyně
Ing. Petrové k podání znaleckého posudku k otázce související s řízením
motorového vozidla pod vlivem návykové látky, s danou otázkou se vypořádal a ve
svém rozhodnutí vysvětlil, proč v tomto směru nepovažoval námitky obhajoby za
důvodné (viz str. 3 odůvodnění rozsudku).
K námitce obviněného stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování v jeho
trestní věci Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v § 2 odst. 5 tr.
ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů
potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu
určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy
je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav
dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy
posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými
(potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci
jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné
kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro
rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními
prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového
stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě
požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1
tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne
28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek napadený
rozsudek odvolacího soudu splňuje.
Hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl
dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl,
že v jeho jednání chyběla subjektivní stránka trestného činu ohrožení pod
vlivem návykové látky v zákonem požadované formě zavinění, tj. alespoň nepřímý
úmysl podle § 4 písm. b) tr. zák.
Při posuzování opodstatněnosti této námitky dospěl Nejvyšší soud k následujícím
závěrům:
V obecné rovině dovolateli lze přisvědčit v tom, že aby bylo možno pachatele
uznat vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 tr.
zák., musí být bezpečně prokázán úmysl (§ 4 tr. zák.) tento trestný čin
spáchat. Pro obě formy úmyslného zavinění – úmysl přímý (§ 4 písm. a/ tr. zák.)
i úmysl nepřímý (§ 4 písm. b/ tr. zák.) - je společné to, že vůle ve formě
chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému
následku. Podle právní nauky srov. např. V. Solnař: Základy trestní
odpovědnosti, Academia Praha 1972, str. 218 představová složka úmyslu zahrnuje
představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je
vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění
pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění. Eventuální
úmysl tak vždy musí obsahovat prvek vůle. U trestného činu ohrožení pod vlivem
návykové látky podle § 201 tr. zák. tedy z hlediska subjektivní stránky
postačí, aby pachatel věděl, že požil návykovou látku způsobilou vyvolat stav,
jenž vylučuje, aby bezpečně vykonával zaměstnání nebo činnost, při které by
mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Na
jeho úmyslné zavinění, a to přinejmenším ve formě nepřímého /eventuálního/
úmyslu podle § 4 písm. b/ tr. zák., lze tedy usuzovat především z toho, že
pachatel jedná se znalostí všech rozhodných skutkových okolností, tj. s
vědomím toho, že řídí motorové vozidlo, ačkoliv před tím požil návykovou látku,
o které je obecně známo (alkohol, drogy), že je schopna negativně ovlivnit jeho
psychické a fyzické dispozice k bezpečnému vykonávání shora uvedené činnosti
(zde řízení motorového vozidla).
Zaměstnáním nebo jinou činností ve smyslu § 201 tr. zák. je třeba rozumět
takové zaměstnání nebo činnost, jejichž bezpečný výkon vyžaduje soustředěnou
pozornost a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat na vznikající situaci,
přičemž i menší oslabení těchto schopností vlivem návykové látky vyvolává
možnost ohrožení zákonem chráněných zájmů určitého rozsahu a intenzity
(ohrožení života nebo zdraví lidí, tj. více osob, nebo možnost vzniku značné
škody na majetku). Takovou typickou činností je právě řízení motorového
vozidla, poněvadž možnost ohrožení zákonem chráněných zájmů zde vyplývá již z
povahy vozidla, které svou hmotností a motorickou silou může způsobit závažné
destrukční účinky.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, pak obviněný
především dobře věděl, že pervitin je psychotropní látkou a že se po požití
omamných a psychotropních látek motorové vozidlo řídit nesmí. To ostatně sám v
rámci své výpovědi potvrdil (viz str. 4 rozsudku soudu prvního stupně). Droga
pervitin je přitom drogou pro lidský organismus velmi nebezpečnou a její účinky
nejsou v konkrétních situacích vždy předvídatelné. Jak zjistil soud prvního
stupně (viz str. 5 rozsudku), již samotné chování obviněného při jedné ze
silničních kontrol bylo natolik nápadné (nejistá chůze atd.), že vzbuzovalo
podezření na ovlivnění návykovou látkou, což se posléze (po příslušném
vyšetření) také v plné míře potvrdilo.
Za těchto okolností pak nelze pochybovat o tom, že dovolatel, pokud řídil
motorové vozidlo, byť určitou dobu po aplikaci pervitinu, musel být
přinejmenším srozuměn s tím, že ve stavu ovlivnění před tím aplikovanou drogou
(tj. ve stavu vylučujícím jeho řidičskou způsobilost) vykonává činnost, při
které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na
majetku. Na tomto závěru nic nemůže změnit ani jeho tvrzení, že podle svých
vlastních subjektivních pocitů vnímal svoji schopnost (resp. neschopnost) k
bezpečnému řízení zcela opačně. K tomu lze jen připomenout, že osoby jednající
pod vlivem návykové látky (alkohol, drogy) většinou ztrácejí reálný náhled na
své aktuální schopnosti řídit motorové vozidlo a zpravidla je přeceňují. Právě
tato skutečnost přitom bývá častou příčinou závažných dopravních nehod.
Nejvyšší soud proto námitkám dovolatele nepřiznal jím přisuzované opodstatnění
a závěr soudů o tom, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové
podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1
tr. zák., shledal věcně správným.
Vzhledem k důvodům jednotlivě rozvedeným v předcházejících odstavcích pak
Nejvyšší soud dovodil, že dovolání obviněného P. T. bylo dílem podáno z jiného
důvodu, než které jsou vyjmenovány v ustanovení § 265b tr. ř., a v jeho z
hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně
uplatněné části, je zjevně neopodstatněné.
Proto Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto
v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 1. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler