U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2014 o
dovolání, které podal obviněný J. J. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 22. 5. 2014, sp. zn. 2 To 12/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 6/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 46 T 6/2012, byl
obviněný J. J. uznán vinným ze spáchání pod bodem IV. zvlášť závažného zločinu
znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního
zákoníku, a pod bodem V. jednak zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185
odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, jednak zvlášť
závažného zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. a), odst. 4
písm. a) trestního zákoníku, na tom skutkovém základě, že
„IV.
poté, co poškozenou J. M. uváděnými skutečnostmi popsanými pod bodem III/8)
přiváděl vzhledem k obavám o její zdravotní stav do takového stavu psychické
bezbrannosti a závislosti na obžalovaném, ve kterém nebyla schopna klást odpor
jeho jednání, a navíc i vzhledem k jeho výhrůžkám, např. že když nesplní jeho
pokyny, rozhýbe její nádor v těle a do druhého dne zemře, tak v důsledku této
bezbrannosti a v důsledku pohrůžek těžké újmy:
1) dne 1. prosince 2011 v P., ul. N. S., v hotelu E. C. nonstop přiměl
poškozenou nejdříve k orálnímu sexu, tzn. k pohlavnímu styku provedenému
způsobem srovnatelným se souloží, kdy musela sát jeho pohlavní úd až do výronu
semene, a poté i ke klasické souloži, přičemž sexuální styk měl dle tvrzení
obžalovaného být náhradou za finanční hotovost 121.000,- Kč, kterou po
poškozené požadoval jako sankci za nesplnění předchozích úkolů, které jí
uložil, avšak poškozená mu nebyla schopná tuto částku předat, a proto se
sexuálnímu styku s obžalovaným podvolila, když ze svého pohledu neměla jinou
možnost vzhledem k obavě o svůj život vyvolané obžalovaným,
2) dne 5. prosince 2011 v P., nedaleko stanice metra H., ve svém vozidle přiměl
poškozenou k orálnímu sexu, tzn. k pohlavnímu styku provedenému způsobem
srovnatelným se souloží, kdy musela sát jeho pohlavní úd až do výronu semene s
tím, že pokud jej nezvládne uspokojit do 15-ti minut, bude opět následovat
finanční sankce, poškozená se sexuálnímu styku s obžalovaným opět podvolila,
když ze svého pohledu neměla jinou možnost vzhledem k obavě o svůj život
vyvolané obžalovaným a současně ke své finanční situaci, kdy už nebyla schopna
předávat obžalovanému další finanční částky,
3) dne 10. prosince 2011 v P., ul. R., v bezejmenném hodinovém hotelu přiměl
poškozenou k orálnímu a análnímu sexu, tzn. k pohlavním stykům provedeným
způsobem srovnatelným se souloží, když původně požadoval v tento den po
poškozené skupinový sex, k němuž však nedošlo, neboť obžalovaný se na smluvenou
schůzku dostavil sám, poškozená se sexuálnímu styku s obžalovaným opět
podvolila, když ze svého pohledu neměla jinou možnost vzhledem k obavě o svůj
život vyvolané obžalovaným,
přičemž v důsledku jednání obžalovaného uvedeného pod bodem IV./1)-3) došlo u
poškozené J. M. k rozvinutí posttraumatické stresové poruchy, tedy vážné
poruchy zdraví, významně ji omezující v běžném způsobu života, trvající u
poškozené minimálně několik měsíců, tedy dobu přesahující 6 týdnů, a mající
charakter těžké újmy na zdraví,
V.
poté, co poškozenou J. M., uváděnými skutečnostmi popsanými v bodě III./8)
přiváděl vzhledem k obavám o její zdravotní stav do takového stavu psychické
bezbrannosti a závislosti na obžalovaném, ve kterém nebyla schopna klást odpor
jeho jednání, a navíc i vzhledem k jeho výhrůžkám, např. že když nesplní jeho
pokyn, rozhýbe její nádor v těle a do druhého dne zemře, že v důsledku této
bezbrannosti a v důsledku pohrůžek těžké újmy dne 17. prosince 2011 v P., ul.
R., v bezejmenném hodinovém hotelu přiměl poškozenou ke klasické souloži a
následně i k orálnímu a análnímu sexu, tzn. k pohlavnímu styku provedenému
způsobem srovnatelným se souloží, jak s obžalovaným, tak s J. D., a T. Š., za
přítomnosti M. Š., který se do těchto sexuálních aktivit nezapojoval, o nichž
obžalovaný poškozené tvrdil, že jsou také léčitelé a skupinový sex s nimi
stanovil jako poslední podmínku léčení, kterou poškozená musí splnit,
přičemž v důsledku tohoto jednání obžalovaného došlo u poškozené J. M. k
rozvinutí posttraumatické stresové poruchy, tedy vážné poruchy zdraví, významně
ji omezující v běžném způsobu života, trvající u poškozené minimálně několik
měsíců, tedy dobu přesahující 6 týdnů, a mající charakter těžké újmy na zdraví“.
Za to [a za jednání popsané pod bodem III. rozsudku, které bylo posouzeno jako
pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku,
dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku]
byl podle § 168 odst. 4 trestního zákoníku za užití § 43 odst. 1 trestního
zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do
věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Vrchní soud v Praze nejprve rozsudkem ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 2 To 12/2013,
který k dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil podle § 265k odst. 1
trestního řádu v celé jeho části A) Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 1. 2014,
sp. zn. 3 Tdo 1296/2013.
Po novém projednání odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku nalézacího
soudu (omezen ve svém přezkumu zákonností a odůvodněností výroků o vině pod
body IV. a V.) rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne
22. 5. 2014, sp. zn. 2 To 12/2013, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d),
odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod body IV. a
V. a ve výroku o úhrnném trestu, a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu
rozhodl tak, že obviněného na skutkovém základě, že
„zneužil svého předstíraného postavení léčitele a důvěry, kterou poškozená J.
M. jako jeho pacientka k němu měla a podřizovala se proto jeho vlivu, k tomu,
aby s ní
a) dne 1. 12. 2011 v P., ul. N. S., v hotelu E. C. vykonal orální pohlavní styk
a poté i soulož, což měla být náhrada za finanční hotovost 121 000 Kč, kterou
jí uložil jako sankci za nesplnění předchozích jím stanovených úkolů,
b) dne 5. 12. 2011 ve svém osobním automobilu v P., nedaleko stanice metra H.,
opět vykonal s touto poškozenou orální pohlavní styk jako náhradu za finanční
sankce, které jí dříve stanovil a které poškozená nebyla schopna zaplatit,
c) dne 10. 12. 2011 v hotelu v P., R., vykonal s touto poškozenou orální a
anální pohlavní styk, znovu jako náhradu za finanční sankci, kterou jí
stanovil, ale kterou poškozená vzhledem ke svým finančním poměrům nemohla
splnit,
d) dne 17. 12. 2011 opět v hotelu v P., R. ul., přesvědčil tuto poškozenou k
souloži a následně i k orálnímu a análnímu pohlavnímu styku s J. D. a T. Š. za
přítomnosti M. Š., o kterých tvrdil, že jsou také léčitelé a skupinový sex s
nimi stanovil jako poslední podmínku léčení, kterou poškozená musí splnit,
přičemž v důsledku tohoto jeho jednání došlo u poškozené J. M. k rozvinutí
posttraumatické stresové poruchy, která jí po několik měsíců výrazně omezovala
v běžném způsobu života“,
uznal vinným ze spáchání pod bodem d) zvlášť závažného zločinu obchodování s
lidmi podle § 168 odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku a pod body a) až
d) pokračujícího přečinu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2, v případě
jednání ad d) též podle odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a odsoudil za ně a
za dílem dokonaný a dílem nedokonaný pokračující zločin podvodu podle § 209
odst. 1, 4 písm. d), § 21 odst. 1 trestního zákoníku (bod III. výroku rozsudku
soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11.
4. 2014, č. j. 2 To 12/2013-1632) obviněného podle § 168 odst. 4, § 43 odst. 1
trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro
jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c), odst. 3 trestního zákoníku zařadil
do věznice s ostrahou.
V ostatním výrocích zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013, č. j. 2 To 12/2013-1632,
nedotčen.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. J. dovoláním, v
němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný
prostřednictvím obhájce namítl, že soudy při svém rozhodnutí vycházely pouze z
těch skutečností, které uváděla poškozená J. M., nevěnovaly však pozornost jeho
tvrzením ani tvrzením svědků J. D., T. Š. a M. Š. Vyplývá z nich přitom, že
poškozená se veškerých sexuálních styků účastnila zcela dobrovolně. Obviněný
rovněž nesouhlasí s tím, že by se u poškozené rozvinula posttraumatická
stresová porucha, která by ji několik měsíců výrazně omezovala v běžném způsobu
života. Po celou dobu, kdy měla porucha trvat, totiž poškozená chodila do
zaměstnání a navázala dokonce novou známost. Soudy tak podle obviněného
nevysvětlily, v čem byla poškozená vlastně tak výrazně omezena. Soudy dále
neprovedly důkaz svědeckou výpovědí O. B., jehož výpověď z přípravného řízení
byla před soudem pouze čtena, a z níž vyplývá, že poškozená se měla tomuto
svědkovi přiznat, že si v minulosti přivydělávala prostitucí. Podle obviněného
je pak krajně nepravděpodobné, že by při svých zkušenostech mohla být
bezbranným subjektem sexuálního nátlaku a zneužívání, nebo že by se u ní v
rámci sexuálního styku s více lidmi mohla rozvinout posttraumatická stresová
porucha. Vzhledem k uvedenému zcela jednostrannému hodnocení důkazů a
nedůvodnému nevyslechnutí svědka O. B. se obviněný domnívá, že bylo porušeno
jeho právo na spravedlivý proces a soudy nedošly k úplnému skutkovému zjištění.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 2 To 12/2013, v celém rozsahu a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za
podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu
zástupci, jemuž byl doručen dne 20. 10. 2014.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření
poukázal především na to, že dovolací námitky obviněného směřovaly výhradně k
jinému způsobu hodnocení provedených důkazů, on se domáhal změny a revize
skutkových zjištění. V podstatě opakoval argumentaci předchozího odvolání,
kterému předcházelo precizně skutkově odůvodněné rozhodnutí prvoinstančního
soudu a vyčerpávající následné hodnocení soudu odvolacího. Vyjádření pak
zmiňovalo ta rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu, která se zabývala
problematikou přípustnosti a rozsahu přezkumu v dovolacím řízení s tím, že
státní zástupce navrhl podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b)
trestního řádu, neboť bylo podáno z jiného než zákonného důvodu.
Obviněný J. J. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2
věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo
pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný
uznán vinným a uložen mu trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního
řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z
hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst.
6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích
důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v
konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ani jemu
předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpěly. Soud prvního stupně se ve
svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve
vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně
vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za
prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného
dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1
trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných
výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní
posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením § 134 odst. 2
trestního řádu ve svém rozhodnutí odůvodnil. Stalo se tak již v prvním
předcházejícím rozsudku Vrchního soudu, který nebyl napaden dovoláním
obviněného. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav
věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem
nepřípustné soudní libovůle.
Dovolatel se ve skutečnosti domáhal pouze revize zjištěného skutkového stavu
věci, což mělo vést k odlišnému rozsudečnému výroku. Nenaplnil proto
deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Nezaložil tak ani přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne,
bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž
ve věci obviněného J. J. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu
o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií
uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž
by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm.
c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký