Dovolací námitky z hlediska dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. k) tr.
ř. rozvedl dovolatel jen v podání prostřednictvím JUDr. B. Takto uvedl, že ve
výrokové části rozsudku soudu prvního stupně bylo páchání trestného činu
specifikováno obdobím od dubna 2005 do června 2006. Ve výroku odvolacího soudu
je však uvedeno, že „výše uvedené služby nájemníkům neposkytoval do června
2006“, a následující slova zní „avšak k přerušení dodávek služeb nedošlo“.
Období páchání tvrzeného trestného činu je tak časově ohraničeno na období od
1. 5. 2005, od 1. 7. 2005 a od 1. 9. 2005, nejméně do června 2006, přičemž ve
výrokové větě není již nikde uvedeno, že by páchání činu skončilo a že by byl
soudem tvrzený a ničím neprokázaný úmysl ukončen.
Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud)
zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, příp. i Okresního soudu v
Bruntále a aby dále, nepřikáže-li věc soudu prvního stupně či jinému soudu ve
smyslu § 265k odst. 3 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí, přímo rozhodl,
že se trestný čin „nestal“.
K takto podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření
uvedla, že dovolatelem uváděné důvody pro podání dovolání (§ 265b odst. 1 písm.
e/, g/, k/ tr. ř.) nekorespondují s obsahem odůvodnění podání, neboť obviněným
uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní
kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Přitom z dostupných
spisových materiálů vyplývá, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s
právním posouzením jeho jednání. Z obsahu všech smluv a příloh vyplývá, že
obviněný nabyl vlastnické právo k bytovým domům s tím, že dále bude respektovat
stávající nájemní smlouvy a poskytovat nájemníkům služby jako dřívější majitel
bytových domů, čehož si musel být vědom. Topení a dodávku teplé vody v domech
si museli nájemníci včetně zajištění otopu a obsluhy kotelny zajistit sami, kdy
vzniklé náklady si mezi sebou rozúčtovali. Správně posoudil dle jejího názoru
odvolací soud jednání obviněného jako pokus trestného činu neoprávněného zásahu
do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1
k § 249a odst. 2 tr. zák. Za této situace má tudíž za to, že dovolání MVDr. F.
Š., CSc., je dovoláním podaným z jiného důvodu, než je vyjmenován v ustanovení
§ 265b tr. ř. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle § 265i odst.
1 písm. b) tr. ř. odmítl a souhlasila s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud
učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané
věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení
zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného
rozhodnutí.
Důvod dovolání obsažený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné. Trestní stíhání by bylo nepřípustné tehdy, jestliže by bylo
zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů
nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo
v § 11a tr. ř. Tento dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán
činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti
trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle
§ 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257
odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo
rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které
je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku), a které je
rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Vzhledem k tomu
však, že z hlediska tohoto dovolacího důvodu dovolatel neuplatnil žádnou
relevantní argumentaci, dovolací soud se přezkumem napadených rozhodnutí v
tomto smyslu nezabýval, když zbývá dodat, že nebylo shledáno ani naplnění
podmínek pro případnou aplikaci ustanovení § 11 tr. ř. či § 11a tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v
napadeném rozhodnutí nebyl učiněn určitý výrok, což činí jeho výrokovou část
neúplnou, nebo že určitý výrok je neúplný. Ani v tomto případě však dovolatel
neuplatnil žádné námitky, jež by bylo možné pod dané ustanovení podřadit, když
v argumentaci, kterou k danému dovolacímu důvodu uvádí, není možné shledávat
námitku, že by v napadeném rozhodnutí byl neúplný či chybějící výrok. Dovolatel
fakticky namítá jen odlišné vymezení doby, po kterou měl být dle skutkových vět
trestný čin páchán.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se
nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té
míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní
právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je
takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s
provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na
označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je
napadené rozhodnutí vystavěno.
Na tomto místě dovolací soud toliko poznamenává, že dovolatel své dovolání
doplnil ještě množstvím podání, která jsou však adresována Okresnímu soudu v
Bruntále, Okresnímu státnímu zastupitelství v Bruntále a Nejvyššímu státnímu
zastupitelství. Další podání, která jsou adresována Nejvyššímu soudu, pak jsou
podána buď po lhůtě k podání dovolání (podání ze dne 23. 10. 2008, 4. 12. 2008,
9. 12. 2008, 22. 12. 2008), či obsahují spisový materiál týkající se jeho
případu. Tato podání Nejvyšší soud založil do spisového materiálu a podrobil je
přezkumu v rámci rozhodování o dovolání.
Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušných výrocích rozsudku soudu
prvního i druhého stupně dovolatel v dané věci namítl, že jeho jednání nebylo
možné posoudit jako pokus trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu,
bytu či nebytovému prostoru dle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 249a odst. 2 tr. zák.,
neboť nebyly naplněny příslušné znaky jeho skutkové podstaty. Má totiž
především za to, že zde existují skutečnosti, které způsobují, že platně
nevznikly takové právní vztahy, na základě nichž by bylo možné na uživatele
jeho nemovitostí pohlížet jako na „osoby oprávněné“ a že obecně není možné jako
trestné ve smyslu příslušné skutkové podstaty posuzovat jednání spočívající v
jednostranném zvýšení nájemného ze strany pronajímatele, resp. vlastníka
nemovitostí. Nesouhlasí dále s právním posouzením skutku jako pokusu daného
trestného činu, neboť tvrdí, že učinil všechny kroky k tomu, aby právní vztahy
ohledně dodávek služeb jednotlivým uživatelům jeho domů mohly vzniknout přímo
mezi nimi a dodavateli, když navíc v situaci, kdy k tomuto nedošlo, služby byly
i nadále dodávány a sám je za obyvatele svých domů i hradil. Námitky dovolatele
posoudil dovolací soud jako právně relevantní a zároveň důvodné.
V daném případě posoudily soudy jako trestné dovolatelovo jednání, jímž měl
bránit uživatelům svých nemovitostí ve V. (resp. bytů v nich), jako „oprávněným
osobám“, v jejich řádném užívání, a to vypovězením smluv na dodávky služeb s
konkrétními dodavateli a zvýšením nájemného. V této souvislosti je nutno
poukázat na existující ustálenou judikaturu, která se danou problematikou
zabývá, a to jak z hlediska práva trestního, tak občanského. Dle rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 232/2003 či sp. zn. 4 Tz 90/2007 je spáchání
označeného trestného činu podle § 249a odst. 2 tr. zák. podmíněno právě
zjištěním, zda poškozená osoba byla oprávněna užívat předmětné prostory (byt) a
zda jí obviněný v tom bránil neoprávněně. Kdyby poškozené osobě v době
posuzovaného skutku již platně zanikl právní důvod k užívání předmětných
prostor, resp. pokud by tento právní důvod neexistoval s tím, že nájemní
smlouva by byla absolutně neplatná, chyběla by v jednání dovolatele
protiprávnost, která je podmínkou trestnosti u citovaného trestného činu. Tuto
otázku pak bylo třeba vyřešit jako otázku předběžnou ve smyslu § 9 odst. 1 tr.
ř.
Z uvedeného je tedy zjevné, že zásadním v daném případě je posouzení
jednotlivých předmětů nájemních smluv jako „bytů“. To s tím, že dovolatel
poukázal na skutečnost, že údajné byty v jeho třech nemovitostech nebyly nikdy
zkolaudovány, což doložil zprávou Městského úřadu v B., odboru výstavby a
územního plánování (č. l. 941), z níž plyne, že dovolatel teprve svým návrhem
podaným dne 28. 1. 2008 zahájil kolaudační řízení ohledně bytových domů v obci
V. (na základě přečíslování byly domy přečíslovány nově– viz výpisy z katastru
nemovitostí na č. l. 6, 247). Je tak nutno souhlasit s dovolatelem, že pro
posouzení jeho viny je zásadním vyřešení předběžné otázky spočívající v tom,
zda vůbec vznikly (původní) platné nájemní smlouvy na byty mezi P. f. a
jednotlivými nájemníky předmětných domů, které byly uzavírány v letech
1997-2004 ve smyslu ustanovení § 685 a násl. občanského zákoníku (dále jen obč.
zák.; viz nájemní smlouvy na č. l. 34-240) a zda poté tyto smlouvy mohly jako
platné nájemní smlouvy přejít na dovolatele v rámci převodu privatizovaného
majetku (tj. označených nemovitostí) uskutečněného mezi ním a P. f. (viz
smlouvy o převodu privatizovaného majetku na č. l. 27 – 31).
V tomto směru dovolatel odkázal na existující judikaturu Nejvyššího soudu,
která se danou problematikou zabývá, a sice rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 400/2000,
jež řeší problematiku platnosti nájemní smlouvy ve vztahu k existenci jejího
předmětu a v němž je judikatorně řešen pojem „byt“. Citované rozhodnutí
stanoví, že občanský zákoník - byť označuje byt za samostatný předmět
občanskoprávních vztahů (§ 118 odst. 2) a upravuje některé právní vztahy k
tomuto předmětu se vážící (např. právě vztah nájemní) - sám jeho definici
nepodává; rovněž tak (po zrušení zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty,
ve znění pozdějších předpisů - srov. § 878 bod 2. obč. zák. ve znění po novele
provedené zákonem č. 509/1991 Sb., s účinností k 1. 1. 1992) žádný jiný platný
právní předpis obecně platnou legální definici daného pojmu neobsahuje. V
právní praxi je však konstantně zastáván názor, že při posouzení otázky, zda je
soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost) bytem, je nutno
vycházet ze stavebněprávních předpisů; rozhodující je přitom kolaudační stav,
nikoliv faktický způsob jejich užívání (srov.: Občanský zákoník, komentář, 1. vydání, SEVT Praha 1991, str. 510, Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M.,
Vodička, A. a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, Praha 1994, 2. vydání, str. 484, shodně též např. 3. vydání, 1996, str. 601 a 6. vydání, 2001,
str. 1068). Tomuto názoru koresponduje i vymezení pojmu „byt“ v rozhodnutích
Nejvyššího soudu, např. v rozhodnutí ze dne 22. 10. 1999, č. j. 2 Cdon 1010/97,
podle kterého vymezení bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §
118 odst. 2 obč. zák., zásadně předpokládá pravomocné rozhodnutí stavebního
úřadu o tom, že soubor místností (popřípadě jednotlivá místnost) jsou způsobilé
k trvalému užívání a jsou určeny k trvalému bydlení. Obdobný názor zaujal
Nejvyšší soud též v rozhodnutí ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2152/2000, v
němž se uvádí, že pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve
smyslu § 118 odst. 2 obč. zák. je účelové určení místností, které byt tvoří, k
trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu
(obdobně srov. např. i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2524/2003, 26
Cdo 4010/2007). V době uzavření některých z předmětných nájemních smluv
obsahovala vymezení pojmu „byt“ vyhláška č. 83/1976 Sb., o obecných technických
požadavcích na výstavbu, ve znění vyhlášky č. 45/1979 Sb. a vyhlášky č. 376/1992 Sb. (zrušena k 1. 7. 1998). Podle jejího ustanovení § 42 odst. 3, věty
první, je bytem soubor místností a prostorů pod společným uzavřením, který svým
stavebně technickým a funkčním uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na
trvalé bydlení. Nelze mít pochyb, že určením účelu užívání ve smyslu uvedené
definice se míní určení užívání kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. Toto
lze dovodit z ustanovení § 76 odst. 1 a § 85 odst. 1, věty první, zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění
zákonů č. 103/1990 Sb., č. 425/1990 Sb., č. 262/1992 Sb. a č. 43/1994 Sb.
(dále
jen „stavební zákon“), z nichž vyplývá, že dokončenou stavbu, popřípadě její
část schopnou samostatného užívání, pokud vyžadovala stavební povolení, lze
užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí, resp. jen k účelu určenému v
kolaudačním rozhodnutí. Shodně vymezuje pojem „byt“ i zákon č. 72/1994 Sb., o
vlastnictví bytů, a to ve svém § 2 písm. b), kde stanoví, že bytem se rozumí
soubor místností, které jsou dle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení. Lze tak uzavřít, že bytem je soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná
místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení. Rozhodující pro vymezení souboru místností (popřípadě jednotlivé obytné
místnosti) jako bytu je tedy právní stav, založený pravomocným rozhodnutím o
povolení užívání stavby dle § 76 odst. 1 stavebního zákona (příp. o změně účelu
jejího užívání dle § 85 stavebního zákona - v tomto směru lze poukázat na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1848/97). Jestliže tedy v projednávané věci soudy zaujaly názor, že pro posouzení otázky,
zda prostory, které byly předmětem nájemních smluv, jsou bytem, je rozhodný
především faktický stav jejich užívání, resp. vůle účastníků nájemních smluv
(viz str. 8 rozsudku odvolacího soudu), je jejich právní posouzení
(nerespektující výše uvedené závěry) nesprávné.
Dovolací soud se při svém rozhodování dále opíral i o příslušná rozhodnutí
soudů v občanskoprávních řízeních založená na č. l. 946 – 949. Z těchto se
podává, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 11
Co 771/2004, bylo rozhodnuto, že V. B. je povinna vyklidit byt v obytném domě v
obci V. u B., neboť nájemní smlouva byla zrušena dohodou mezi ní a
pronajímatelem (žalobcem) P. f. ke dni 30. 6. 2002, takže jmenovaná žalovaná po
tomto datu byt užívala bez právního důvodu. Z usnesení Okresního soudu v
Bruntále sp. zn. 8 C 269/2007 ze dne 11. 4. 2008, jímž bylo rozhodováno o
nároku dovolatele vůči žalované L. S., se pak podává, že v daném civilním
řízení bylo prokázáno, že předmětný dům (V. č. p. 132 – dříve 130) nebyl
doposud kolaudován, nájemní smlouva na byt v tomto domě uzavřená mezi
předchozím vlastníkem, P. f., a žalovanou dne 1. 7. 2000 je tedy z důvodu
nezpůsobilého předmětu nájmu neplatná. Obě jmenované žalované byly přitom
výslovně jako poškozené také uvedeny ve výroku o vině rozsudku soudu druhého
stupně (a mělo by se tedy jednat „o osoby oprávněné“ ve smyslu § 249a odst. 2
tr. zák.).
Na základě výše zmíněného dospěl proto dovolací soud k závěru, že rozhodnutí
soudů obou stupňů nemohou obstát. Bude totiž nutno nejprve postavit najisto,
které osoby, příp. zda vůbec nějaké, a to vzhledem k naznačené neplatnosti
nájemních smluv, bylo možno v dané trestní věci považovat za osoby oprávněné,
jimž dovolatel svým neoprávněným jednáním měl bránit v jejich právu užívat
prostory (soubory místností) v předmětných nemovitostech. Vzhledem k tomu, že
tato předběžná otázka je zásadní pro posouzení jednání dovolatele jako
trestného činu ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák. a § 249a odst. 2 tr. zák., když
tato nebyla soudy prvního ani druhého stupně nepochybně (správně) vyřešena,
zrušil dovolací soud na základě podaného dovolání obě jmenovaná rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení a rozhodnutí.
K námitkám týkajícím se subjektivní stránky daného trestného činu (tedy úmyslu
bránit oprávněným osobám v užívání domu či bytu) je možno dále podotknout, že
pokud dovolatel uvádí, že jednotlivým uživatelům jeho domů udělil plné moci,
aby tito na jejich základě mohli uzavřít smlouvy na dodávky služeb přímo s
jednotlivými dodavateli, je nutné vzít v úvahu, že dohoda o plné moci je
dvoustranným právním úkonem (smlouvou), pro jejíž platný vznik je nutný souhlas
obou stran. Dohodou o plné moci vzniká právní vztah, v němž zastoupený
(zmocnitel, v tomto případě dovolatel) uděluje za účelem svého zastoupení při
právním úkonu plnou moc zástupci (zmocněnci, v tomto případě jednotlivým
obyvatelům). Zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem,
přičemž ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému (tedy
dovolateli, srov. § 22 an. obč. zák.). Soud v novém řízení bude proto nucen
posoudit, zda by tímto způsobem vůbec mohli jednotliví obyvatelé smlouvy
znějící přímo na jejich osoby s dodavateli uzavřít, když z uvedeného plyne, že
by (přijetím zmocnění) jednali jen jako zástupci dovolatele a smlouvy by tak
uzavírali za něho. Soud bude muset posoudit i to, zda, pokud by dovolatel trval
skutečně na tom, aby smlouvy byly uzavřeny přímo mezi obyvateli domů a
dodavateli služeb, takový postup byl vůbec možný, přičemž bude brát v potaz též
stanoviska jednotlivých dodavatelů služeb (např. společností S. V., a. s., jako
dodavatele vody, či S., a. s., jako dodavatele elektrické energie), jakož i
příslušné předpisy.
Tak zástupce společnosti S. V., a. s., uváděl, že společnost musela trvat na
uzavření smlouvy s vlastníkem nemovitostí, když tuto povinnost jí stanoví zákon
č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, ve znění platném v době uzavírání
smlouvy. Dle jeho § 8 odst. 5 je vlastník, resp. provozovatel vodovodu povinen
uzavřít písemnou smlouvu o dodávce vody s odběratelem. Dle § 2 odst. 5 je
odběratelem vlastník pozemku či stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci,
přičemž u budov, v nichž spoluvlastník budovy je vlastníkem bytu a zároveň
podílovým spoluvlastníkem společných částí budovy, je odběratelem společenství
vlastníků. Jelikož posledně jmenovaný právní stav v předmětných nemovitostech v
roce 2005 neexistoval (a zřejmě neexistuje dodnes), mohl se dovolatel s
dodavatelem vody (poté, co smlouvu na dodávky vody ke dni 30. 6. 2005
vypověděl) toliko dohodnout dle § 8 odst. 6 citovaného zákona na tom, že
odběratelem vody bude třetí osoba. K tomu však žádné kroky neučinil a až do
února roku 2006, kdy udělil plnou moc k uzavření předmětné smlouvy svědkyni Š.
(viz č. l. 413, 429, 464), toliko jmenované společnosti sděloval, že smlouvu
uzavřít odmítá (č. l. 452-467). Pokud jde o dodávky elektrické energie, bude
nutno vzít v úvahu i vyjádření S. e. i., dle níž není třeba souhlasu majitele
nemovitosti k uzavření smlouvy na dodávku elektrické energie uživatelem bytu,
nicméně tato může požadovat vyjádření zákazníka o tom, že majitel nemovitosti s
dodávkou souhlasí (viz č. l. 667). Stejně jako v případě dodávek vody, i zde
dovolatel uzavřel smlouvu jen do 31. 8. 2005 (viz č. l. 12) a dále udělil
obyvatelům plné moci. I ohledně těchto dodávek bude tedy soud muset vyhodnotit
- za předpokladu, že by došel k závěru, že obyvatelé domů jsou osobami
oprávněnými k jejich užívání - zda jednotliví uživatelé předmětných domů byli
či nebyli k uzavření jednotlivých smluv oprávněni a do jaké míry byla nutná
součinnost dovolatele. Jestliže totiž dovolatel byl na základě nájemních smluv
zavázán dodávky služeb jako vlastník nemovitostí zajišťovat, dovolací soud se
domnívá, že k tomu, aby se obyvatelé mohli stát přímo subjekty předmětných
smluvních vztahů, by muselo dojít nejprve mezi nimi a dovolatelem ke změně
nájemních smluv dohodou ve smyslu § 516 an. obč. zák. nebo k jejich zániku
dohodou dle § 570 an. obč. zák. (s tím, že by mezi sebou uzavřeli závazky nové)
a teprve na základě takovéto změny by mohly být uzavírány smlouvy přímo mezi
obyvateli bytů a dodavateli služeb.
Pokud se pak jedná o oprávněnost jednostranného zvýšení nájemného dovolatelem v
jednotlivých případech, tento tvrdil, že výše nájemného placená jednotlivými
uživateli na základě smluv uzavřených s P. f. neodpovídala podmínkám v době,
kdy se stal vlastníkem předmětných domů. Dovolací soud zastává, shodně s
dovolatelem, názor, že tato oblast nespadá do sféry trestního práva, když se
jedná výlučně o problematiku, která je upravena právními předpisy práva
soukromého (občanského). Pokud by tedy z důvodu zvýšení nájemného ze strany
dovolatele vznikl spor mezi ním a obyvateli jeho domů, nepochybně tito mohli
vzniklou situaci řešit v rámci řízení civilního, nikoliv v trestním řízení.
Jeho kroky v tomto směru bude přitom v takovém případě nutno posuzovat v
souladu s právní úpravou, která v dané době upravovala stanovení výše nájemného
(viz vyhláška č. 176/1993 Sb. ve spojení s nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl.
ÚS 3/2000, Pl. ÚS 8/02, Pl. ÚS 2/03, Pl. ÚS 20/05, příp. příslušné cenové
výměry Ministerstva financí ČR). Rozhodně není však možné takové jednání
podřadit pod znaky skutkové podstaty daného trestného činu, když v něm není
možné shledat naplnění ani jeho formální, ani materiální stránky. S ohledem na
uvedené bylo namístě také velmi bedlivě posoudit stupeň nebezpečnosti
dovolatelova jednání pro společnost a zároveň i to, zda za daných okolností
přicházela v úvahu aplikace trestního práva jako krajního prostředku (zásada
ultima ratio opakovaně připomínaná v rozhodnutích Ústavního soudu České
republiky), když k popsaným sporům stran nájemného či způsobu placení
jednotlivých náhrad spojených s užíváním bytu bylo jinak možno použít i
standardních prostředků práva civilního. Zásadu (princip) ultima ratio je třeba
zohledňovat jak při posuzování formální stránky činu, tak i při posuzování jeho
konkrétní společenské nebezpečnosti (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 7 Tz 290/2000 ze dne 24. 1. 2001, publikované v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK pod T 38/2001). Ze shora uvedených
hledisek se však soudy předmětnou věcí nezabývaly.
Vzhledem k řečenému považuje dovolací soud za předčasné zabývat se podrobně
ostatními námitkami uplatněnými v dovolání, když jejich existence či
opodstatněnost je vázána právě na vyřešení otázek výše naznačených.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným shora dospěl Nejvyšší soud k závěru,
že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo hmotně právními vadami, pro něž
zároveň nemůže obstát. Ani odvolací soud při rozhodování o řádném opravném
prostředku přitom tyto vady nezjistil a nenapravil, naopak se s právním názorem
soudu prvního stupně zcela shodl. I jeho rozhodnutí proto spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného MVDr. F. Š., CSc., podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
13. 3. 2008 sp. zn. 6 To 752/2007, stejně jako jemu předcházející rozsudek
Okresního soudu v Bruntále ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. 4 T 33/2007. Podle § 265k
odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Bruntále přikázal,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, když při novém
rozhodování bude tento soud ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním
názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí Okresního
soudu v Bruntále bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným MVDr.
F. Š., CSc., takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho
neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť
je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm.
b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka