3 Tdo 1465/2012-33
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. prosince 2012 v neveřejném
zasedání o dovolání podaném obviněným Ing. A. M., proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 8 To 45/2012, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 7/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2012, sp. zn. 56 T 7/2012, byl
obviněný Ing. A. M. uznán vinným trestným zvlášť závažným zločinem opilství
podle § 360 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od
1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „od 12.00
hod. dne 15. 10. 2011 do 09.56 hod. dne 16. 10. 2011 nejprve na různých místech
hl. m. P. poté i ve svém bytě v P.–P., S., požíval větší množství alkoholických
nápojů, a to přesně nezjištěné množství desetistupňového piva a nejméně 0,35 l
whisky zn. Jameson, takže měl v krvi nejméně 1,51 g/kg alkoholu, dále požil
přesně nezjištěné větší množství léků Buspiron, Paroxetin, Midasolam Pozn.:
správně „Midazolam“, Ceterizin a Atarax, takže ve spojení s požitým alkoholem
byl ve stavu těžké intoxikace, pod jejímž vlivem v době spáchání činu nemohl
rozpoznat jeho protiprávnost a ovládat svoje jednání, a v 09.56 hod. dne 16.
10. 2011 po předchozí rozepři s poškozeným Ing. P. M., vystřelil, v úmyslu
usmrtit jej, ze své legálně držené pistole zn. Glock, vzor 31, ráže 357 SiG
Pozn.: správně „ráže .357 SIG“, číslo rámu, na krk poškozeného, a způsobil
jednak střelné poranění krku a hrudní páteře – průstřel, kdy vstřel se nacházel
0,5 cm vpravo od střední čáry na přední ploše krku, těsně nad hrdelní jamkou,
tj. 145 cm nad ploskou nohy, a střelný kanál probíhal zepředu dozadu, dolů a
lehce doleva, přičemž v průběhu střelného kanálu došlo k průstřelu průdušnice,
asi 1 cm pod prstencovou chrupavkou při pravém okraji, k drobným trhlinám pravé
společné krkavice a k průstřelu těla a oblouku 2. hrudního obratle s částečným
pohmožděním hrudní míchy při pravém okraji, výstřel se nacházel na zádech, asi
1 cm vlevo od střední čáry a 139 cm nad ploskou nohy, jednak pohmoždění horních
laloků obou plic a zakrvácení pravé hrudní dutiny a jednak pohmoždění štítné
žlázy, přičemž bezprostřední příčinou smrti poškozeného bylo zakrvácení hrudní
dutiny při střelném poranění krku a hrudní páteře, a smrti nebylo možné
zabránit žádným způsobem“. Za to byl obviněný podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle
§ 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu soud dále uložil trest propadnutí věci nebo
jiné majetkové hodnoty, a to pistole zn. Glock vzor 31, ráže .357 SiG, číslo
rámu, a 86 ks nábojů ráže .357 SIG, 65 ks nábojů ráže 9 mm Luger, 39 ks nábojů
ráže 7,65 Browning, 24 ks nábojů ráže 6,35 Browning a 175 ks nábojů ráže .22
Long Rifle.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 8 To 45/2012, jímž
podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil,
a to ve výroku o trestu propadnutí věci. Za podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř.
poté znovu rozhodl tak, že se obviněnému podle § 70 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku ukládá trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to pistole
zn. Glock vzor 31, ráže .357 SIG, číslo rámu, a 86 ks nábojů ráže .357 SIG.
Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku současně uložil ochranné opatření -
zabrání věci, a to 65 ks nábojů ráže 9 mm Luger, 39 ks nábojů ráže 7,65
Browning, 24 ks nábojů ráže 6,35 Browning a 175 ks nábojů ráže .22 Long Rifle.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 20. 6. 2012 (§ 139 odst. 1
písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i
rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Ing. A. M.
následně formou dvou podání vypracovaných různými obhájci dovolání, které
zároveň směřovalo i proti pravomocné části rozsudku soudu prvního stupně.
Uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), h) tr.
ř.
V podání vypracovaném obhájcem JUDr. Pavlem Šímou dovolatel namítl, že ne
všechna skutková zjištění vyjádřená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně
byla prokázána bez důvodných pochybností, dále že soudy při jejich právním
hodnocení nepřihlédly ke všem zákonným charakteristikám zvlášť závažného
zločinu opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku a že při rozhodování o trestu
nepostupovaly tak, aby mu uložily trest v rámci zákonné trestní sazby
vyplývající z ustanovení § 360 odst. 1 tr. zákoníku. V provedených důkazech
nemá podle dovolatele náležitou oporu především zjištění soudu, že vystřelil v
úmyslu usmrtit Ing. P. M. Obviněný nedoznal, že by se jednání, které je mu
kladeno za vinu, dopustil vědomě. Poukázal na to, že povýstřelové zplodiny
byly nalezeny jak na jeho rukou, tak na rukou poškozeného. Soud prvního stupně
však odmítl návrh obhajoby na provedení dalšího vyhodnocení zplodin výstřelu
sejmutých z rukou poškozeného s odůvodněním, že koncentrace zjištěné u
poškozeného jsou natolik nižší oproti koncentracím zjištěným u obviněného, že
vylučují jiný závěr, než že střílel právě obviněný (dovolatel). Stejný závěr
pak učinil i soud odvolací. Takový závěr ovšem soudům podle názoru dovolatele
bez opory v příslušném znaleckém zkoumání mechanismu přenosu zplodin výstřelu
nepříslušelo. Pro skutkový závěr, že pistoli v okamžiku výstřelu držel
obviněný, bylo třeba znalecké odbornosti, zejména pak zkoumání kvality a druhu
částic povýstřelových zplodin na rukou obou aktérů konfliktu, a nikoli jen
prosté srovnání jejich množství. Pokud tedy soudy neprovedly navrhovaný důkaz,
závažně tím porušily právo obviněného na spravedlivý proces. Při posuzování
otázky, kdo držel v době výstřelu zbraň, pominul soud prvního stupně také jeden
ze stěžejních důkazů, kterým je záznam telefonického rozhovoru poškozeného s
policejním orgánem ze dne 16. 10. 2011, v němž se poškozený na dotaz policisty
vyjádřil v tom smyslu, že má v ruce zbraň.
Dovolatel dále označil za nepřezkoumatelné skutkové zjištění soudu prvního
stupně, že vystřelil v úmyslu poškozeného usmrtit. Bylo zjištěno, že v okamžiku
výstřelu se nacházel ve stavu nepříčetnosti (rozpoznávací i ovládací složky u
něj byly zcela vymizelé). Čin spáchaný v tomto stavu hodnotil soud jako
kvazidelikt, který měl charakter úmyslného usmrcení, které, pokud by bylo
spácháno příčetným pachatelem, by bylo kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin
vraždy. Pro takové přesvědčení však neuvedl žádný přesvědčivý argument založený
na důkazu o subjektivní stránce činu. Usmrcení jiné osoby přitom může být
následkem nejen zločinu vraždy podle § 140 tr. zákoníku, ale i zabití podle §
141 tr. zákoníku, usmrcení z nedbalosti podle § 143 tr. zákoníku, těžkého
ublížení na zdraví podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku či ublížení na zdraví z
omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 5 tr. zákoníku. Odvolací soud z obsahu
telefonického rozhovoru mezi obviněným a poškozeným před výstřelem a presumpce,
že vystřelil obviněný, nedůvodně dovodil, že varianty nešťastné náhody jsou
vyloučeny a tím je vyloučena i jakákoliv právní kvalifikace zahrnující
nedbalostní zavinění. Stejně tak neakceptoval ani možnost právní kvalifikace
činu podle § 141, § 143, § 145 odst. 3 nebo § 146a odst. 5 tr. zákoníku.
Soud prvního stupně podle dovolatele pochybil také potud, že ze skutečností
uvedených ve skutkové větě výroku rozsudku dovodil, že obviněný spáchal zvlášť
závažný zločin opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by se zabýval
povahou a chemickým složením jím požitých látek a tím, zda se jedná o návykové
látky ve smyslu § 130 tr. zákoníku. Krom toho pominul, že dovolatel byl v době
činu intoxikován Paroxetinem a Buspironem a že lék Midazolam, jediný který paří
mezi návykové látky ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, mu
byl podán až lékařem rychlé záchranné služby. Jeho skutková zjištění, že
obviněný spolykal léky uvedené ve výroku rozsudku, jsou tak v rozporu s
provedenými důkazy. Ze znaleckého posudku MUDr. Vlastimila Tichého nebylo
zároveň možno dovodit, že by obviněný vypil alkohol v takovém množství, aby to
samo o sobě vyvolalo stav nepříčetnosti. Za těchto okolností nebylo postaveno
najisto, zda byla skutečně naplněna objektivní stránka přisouzeného trestného
činu opilství, tj. že obviněný se přivedl do stavu nepříčetnosti požitím
návykové látky. Soud se měl současně zabývat otázkou příčetnosti obviněného
nejen ve vztahu k usmrcení poškozeného, ale i tím, zda byl pro duševní poruchu
schopen ovládat své jednání spočívající v požití látek, které u něho stav
nepříčetnosti vyvolaly, a zda o účincích požitých léků ve větším množství
věděl. Jeho motivací totiž bylo přivodit si rychlou smrt a ne se uvést do stavu
nepříčetnosti. Léky navíc nepožil s vědomím, že se jedná o látky návykové,
takže jednal v právním omylu vylučujícím podle § 19 tr. zákoníku jeho zavinění.
Jeho zaměstnání mu mohlo zprostředkovat informace o chemickém složení látek, ne
o jejich medicínských účincích ve smyslu § 130 tr. zákoníku. Pokud tedy
odvolací soud posléze argumentoval tím, že obviněný musel při své inteligenci a
do jisté míry i odborném vzdělání být srozuměn s tím, že u něho může dojít k
předem neodhadnutelným reakcím a že si může přivodit i stav snížené příčetnosti
nebo nepříčetnosti, jeho tvrzení se blíží konstatování údajné notoriety a
takový způsob argumentace je při dokazování v trestním řízení nepřijatelný.
Výsledkem nesprávných právních úvah soudu při posuzování viny bylo i nesprávné
rozhodnutí o trestu. Pokud by byl totiž dovolatel příčetný, nemohlo by se
jednat o vraždu, a pokud byl trest ukládán s tímto právním závěrem, byl uložen
mimo trestní sazbu, jaká připadala v úvahu podle trestného činu, který mohl být
spáchán.
S ohledem na shora uvedené důvody proto obviněný v závěru dovolání navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 8 To 45/2012, podle § 265k
odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst.
1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu
podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo
dovolání podáno.
V podání učiněném prostřednictvím obhájkyně Mgr. Eriky Baloghové dovolatel
napadenému rozsudku odvolacího soudu opětovně vytkl nesprávnou kvalifikaci jeho
jednání ve stavu nepříčetnosti ve vztahu ke zvlášť závažnému zločinu vraždy
podle ustanovení § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Znovu připomněl, že po zbrani sáhl
proto, aby sám spáchal sebevraždu, a nikoliv proto, aby usmrtil poškozeného. O
jeho odhodlání spáchat sebevraždu svědčí i množství léků, které předtím požil.
Zbraň pak měla být jakousi pojistkou pro případ, že by konzumace léků nevedla k
očekávanému účinku. Pokud soudy vzaly za prokázané, že v okamžiku výstřelu měl
v ruce zbraň on, měly se blíže věnovat otázce, jak se mu do rukou dostala. Bylo
prokázáno, že v tu chvíli již nevnímal dění kolem sebe a nebyl schopen ovládat
své jednání. Za takové situace budí pochybnost, zda vůbec bylo možno usuzovat
na jeho zavinění alespoň ve formě nedbalosti. Není pravdou, že na poškozeného
úmyslně mířil. Z provedeného dokazování spíše vyplývá, že si vůbec nebyl
přítomnosti poškozeného vědom. Samotný výstřel mohl být dílem náhody. Ostatně
ze znaleckých posudků vyplynulo, že požití léků mohlo vyvolat kromě útlumu
mozkové činnosti i rozmazané vidění, ztrátu motoriky, problémy s koordinací,
třes, mimovolní reakce svalů atd. Dovolatelův vražedný úmysl v podstatě
vylučoval i závěr znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, který ve
svém posudku uvedl, že obviněný si váží lidského života a plně si uvědomuje
jeho jedinečnost. Přitom bylo zjištěno, že k poškozenému měl velmi dobrý vztah,
byli přátelé a udržovali i intimní vztahy. Sama skutečnost, že došlo k usmrcení
poškozeného, na něj těžce dolehla a je pro něj obtížné se s tím vyrovnat. Ani
to tedy o jeho úmyslu poškozeného usmrtit nesvědčí. Jeho jednání tak mohlo být
kvalifikováno maximálně jako trestný čin usmrcení z nedbalosti podle § 143
odst. 1 tr. zákoníku.
Proto navrhl, „aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací postupem
podle § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 8
To 46/2012, ze dne 20. 6. 2012, a vrátil věc soudu k novému projednání a
rozhodnutí“.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“), která předně poukázala na to, že argumentace
dovolatele spočívá v opakování námitek, které vznášel v rámci dosavadní
obhajoby a uplatnil je i v řádném opravném prostředku. Odvolací soud se těmito
výhradami náležitě zabýval a v podrobnostech lze na odůvodnění rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze zcela odkázat. Právní vývody v něm obsažené jsou
naprosto logické, srozumitelné a plně odpovídají výsledkům provedeného
dokazování. Pokud bylo takto řádně provedeno přezkumné řízení ve druhém stupni,
není Nejvyšší soud povinen znovu zkoumat opakované námitky obviněného jen
proto, že ten nesouhlasí s výsledkem řízení o odvolání. Dovolací soud je
povolán pouze ke zjištění, zda ve věci není dána dovolatelem specifikovaná vada
odpovídající některému z důvodů dovolání vyjmenovaných v ustanovení § 265b tr.
ř. Takový důvod podle státní zástupkyně dán nebyl.
Dovolateli podle názoru státní zástupkyně nelze přisvědčit ani z věcného
hlediska. Koncentrace zplodin na jeho rukou ve srovnání s koncentrací zplodin
na rukou poškozeného prakticky vylučuje možnost, že by střílel poškozený.
Záznam posledního telefonátu poškozeného na policii zároveň nenasvědčuje
možnosti nešťastné náhody a nesvědčí ani o nějakém náznaku potyčky mezi
obviněným a poškozeným. Poškozený se naopak snažil vzniklou situaci vyřešit,
tj. zabránit obviněnému v proklamované sebevraždě. Z výše uvedených důvodů
nepřichází v úvahu právní kvalifikace zahrnující nedbalostní zavinění činu
podle § 143 tr. zákoníku. Stejně tak nebylo možno posoudit jednání obviněného
podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, případně podle § 146a odst. 5 tr. zákoníku,
neboť v posuzovaném případě šlo o klasický partnerský spor, při němž nelze
dovodit existenci žádné konkrétní okolnosti, z níž by bylo možno usuzovat na
omluvitelné hnutí mysli, jak předpokládají uvedená ustanovení trestního
zákoníku. Stejně tak v jednání poškozeného, který se snažil celou situaci
uklidnit, nebude možné spatřovat „předchozí zavrženíhodné jednání“, které by
rovněž umožňovalo posouzení jednání obviněného podle privilegované skutkové
podstaty.
Pokud jde o posouzení toto, zda byla naplněna subjektivní stránka zvlášť
závažného zločinu opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupkyně
zdůraznila, že obviněný vědomě a dobrovolně požil značné množství alkoholu a
léků, léky požil v mnohonásobně větším množství a musel být přinejmenším
srozuměn s tím, že v tomto množství a v kombinaci s alkoholem mohou nepříznivě
ovlivnit jeho psychiku, zvláště pak za situace, kdy má vysokoškolské vzdělání v
oboru chemie. Jedním z požitých léků byl Midazolam, který je bezpochyby
návykovou látkou ve smyslu § 130 tr. zákoníku, nicméně za návykovou látku lze
považovat i ostatní látky (léky), které jsou způsobilé nepříznivě ovlivnit
psychiku člověka nebo jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti, což obecně léky
v kombinaci s alkoholem jsou.
K námitkám obviněného proti výši uloženého trestu státní zástupkyně poukázala
na to, že je lze úspěšně uplatnit v rámci zákonného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. To se v daném případě
nestalo.
Ze shora rekapitulovaných důvodů proto své vyjádření uzavřela návrhem, aby
Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí aby za podmínek §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s
projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřila i pro případ jiného než
navrženého rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný Ing. A. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání (jako celek) bylo podáno v zákonné dvouměsíční
dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2
věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr.
ř., na které odkazuje.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst.
7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky
dovolatele, v jejichž rámci namítá nedostatečný rozsah provedeného dokazování,
sám hodnotí obsah důkazů provedených ve věci a na tomto základě zpochybňuje
skutková zjištění soudů, zejména pokud jde o otázku subjektivní stránky v jeho
jednání ve vztahu k zločinu vraždy jako kvazideliktu ke zločinu opilství. Na
tomto místě dovolatel opřel svou argumentaci o polemiku s tím, kdo vlastně v
okamžiku výstřelu držel v ruce zbraň a zda po poškozeném skutečně cíleně
vystřelil do míst, kde se nacházely životně důležité orgány, anebo se jednalo o
nešťastnou náhodu. Takové námitky se ovšem týkají primárně procesní stránky
věci (hodnocení důkazů) a směřují k přezkumu skutkových zjištění, ze kterých
soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel
svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v
dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2
odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných
skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací
důvod podřadit nelze.
Dovolateli lze sice přisvědčit v tom, že o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady
vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v
dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi
skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu
srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový
rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí
zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou
vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce
zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného
dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhané trestné činnosti
způsobem uvedeným ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně nebylo
dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými
důkazy k otázce okolností usmrcení poškozeného vypořádal jak jednotlivě, tak i
ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a
odůvodnil (§ 125 odst.1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným
popíranému jednání za prokázané. Podrobně a přesvědčivě především vysvětlil,
proč na základě provedeného dokazování vyloučil možnost, že by k výstřelu proti
tělu poškozeného došlo při jeho snaze odebrat obviněnému zbraň, tj. nešťastnou
náhodou (viz zejména str. 15 a 16 odůvodnění rozsudku). Toliko formulace tzv.
skutkové věty výroku rozsudku je nevýstižná v té části, kde soud v rámci popisu
skutku použil právní formulaci „v úmyslu usmrtit“, ačkoliv podle jeho vlastního
zjištění nešlo o úmyslné zavinění v pravém slova smyslu, neboť zde chyběla
příčetnost. Existence kvazivůle se proto posuzuje podle vnějších projevů
pachatele. V daném případě pak soud vycházel zejména z toho, že obviněný vůči
poškozenému v rozhodném okamžiku použil své legálně držené pistole ráže .357
SIG, z níž „vystřelil na krk poškozeného“ a tím jej usmrtil.
Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým
zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav,
který byl podkladem pro právní posouzení skutku obviněného, plně navázal, což
rovněž v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se
prakticky totožnými námitkami obviněného, které tvoří obsah i nyní
projednávaného mimořádného opravného prostředku, a v napadeném rozhodnutí
vyložil, proč jim nepřiznal důvodnost. Nad rámec úvah soudu prvního stupně
přesvědčivě zdůvodnil, proč na základě zjištěného skutkového stavu považoval za
vyloučenou nejen možnost usmrcení poškozeného obviněným nechtěným výstřelem či
dokonce variantu, že by poškozený spáchal sebevraždu, ale zároveň i existenci
okolností, za nichž by bylo možno z kvazideliktů navrhovaných v odvolání
akceptovat posouzení jednání obviněného jako zabití podle § 141 tr. zákoníku,
těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku nebo
usmrcení z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku (viz zejména str. 4 –
6 shora napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy
nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně,
anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto směru toliko projevem
nepřípustné libovůle. Soudům rovněž nelze vytknout, že by jimi provedené
hodnocení důkazů odporovalo zásadám formální logiky a že proto měly dospět k
jinému v úvahu přicházejícímu výsledku.
K námitce dovolatele stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování
Nejvyšší soud jako obiter dictum poukazuje na to, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani §
2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných
k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či
typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést,
případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit.
Jinými slovy, s přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, které
návrhy stran na doplnění dokazování se jeví důvodné (potřebné) a které mají
naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný
význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem
dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2
odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude
objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z
hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého
odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2
tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III.
ÚS 1285/08, str. 3), což dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu
splňuje. Je v něm také dostatečně vysvětleno, proč soud považoval provedení
důkazu dalším znaleckým zkoumáním otázky, jestli to byl skutečně obviněný, kdo
držel v ruce pistoli při výstřelu, s ohledem na dosavadní stav dokazování, za
nadbytečné (viz str. 4 odůvodnění rozsudku).
Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil
dovolatel právně relevantně jenom v té části dovolání, v níž namítl nesprávnost
právního závěru soudů o naplnění všech znaků skutkové podstaty zvlášť závažného
zločinu opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku.
Tyto jeho námitky však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými.
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu opilství (§ 360 odst.
1 tr. zákoníku) se dopustí ten, kdo se požitím návykové látky přivede, byť z
nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí činu jinak trestného.
Jednání pachatele tedy spočívá v tom, že se zaviněně požitím nebo aplikací
návykové látky přivedl do stavu, kdy v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho
protiprávnost nebo ovládat své jednání. Toto zjištění musí být vždy primárním
předmětem dokazování. Při nedostatku zavinění ať již úmyslného nebo alespoň
nedbalostního by totiž nebylo pachatele možno činit trestně odpovědným ani za
trestný čin opilství, přestože by se dopustil činu jinak trestného. Pak by
platilo ustanovení § 26 tr. zákoníku o nepříčetnosti, která vylučuje trestní
odpovědnost.
Se zřetelem k námitkám dovolatele je dále nutno připomenout, že trestní zákoník
definuje pojem návykové látky poněkud šířeji, než zákon č. 167/1998 Sb., o
návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, pro jehož účely se
návykovými látkami rozumí jen omamné látky a psychotropní látky uvedené v
přílohách č. 1 až 7 tohoto zákona. Podle § 130 tr. zákoníku se návykovou látkou
vedle omamných a psychotropních látek rozumí také alkohol a jiné látky
způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo
rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování, ať už samostatně, nebo v
kombinovaném požití.
V posuzovaném případě soudy při právním posouzení jednání obviněného
(dovolatele) vycházely ze zjištění, že obviněný v době spáchání činu netrpěl
duševním onemocněním, jež by vylučovalo jeho příčetnost. Jeho osobnost však
byla dlouhodobě dekompenzovaná do anxiozně-depresivního syndromu. Obviněný
řešil svoji sexuální orientaci a choval hlubší citový vztah k poškozenému Ing.
P. M., blízkému příteli a bývalému kolegovi ze zaměstnání. S ním měl společné
zájmy, mezi nimi cyklistiku. Dne 15. 10. 2011 se spolu a se svědkem M.
domluvili na společné cyklistické vyjížďce, v jejímž rámci navštívili v
odpoledních hodinách minimálně jednu restauraci, kde každý vypil dvě až tři
desetistupňová piva, aby se následně, po skončení výletu, dohodli na návštěvě
další restaurace, kde v konzumaci piva pokračovali, a obviněný připustil, že
zde mohl vypít až šest desetistupňových piv. Poté spolu s poškozeným
konzumovali pivo v nonstop baru, a to až do 04.00 hod. či 05.00 hod., kdy se
společně odebrali do bytu obviněného, kde pokračovali v pití whisky zn.
Jameson. Ve chvíli, kdy se obviněný uvedl do stavu minimálně střední opilosti,
otevřel téma jejich společného vztahu, které se poškozený údajně snažil zlehčit
smyšlenou historkou o svém intimním poměru se svědkyní H., čímž měl obviněného
podráždit.V reakci na to si obviněný aplikoval (spolykal) ve větší míře léčiva
- psychofarmaka, která měl ve svém bydlišti, a před poškozeným demonstroval
záměr ukončit svůj život, což ještě zdůraznil tím, že vytáhl z trezoru svou
legálně drženou pistoli zn. Glock, ráže .357 SIG.
Z výše uvedeného vyplývá, že obviněný (dovolatel) nejprve zcela vědomě a
dobrovolně konzumoval ve značném množství alkoholické nápoje a přestože si
musel být vědom skutečnosti, že alkohol v kombinaci s některými léky může
nepříznivě ovlivnit jeho psychiku, následně v afektivní reakci na zklamání,
které mu přinesl rozhovor s poškozeným, spolykal předepsaná léčiva v množství
výrazně převyšujícím indikované dávky. Alkohol ve spojení s požitými léky pak
podle zjištění soudů vedl k vymizení rozpoznávacích i ovládacích schopnosti
obviněného (dovolatele).
Soudy zároveň neuvěřily jeho obhajobě v tom směru, že nemohl znát medicínské
účinky kombinace alkoholu a antidepresiv (psychofarmak) a že proto jednal v
omylu, jehož se nemohl vyvarovat. Je všeobecně známým faktem, a to i mezi
širokou laickou veřejností, že požití alkoholu ve zvýšeném množství v kombinaci
s léčivy, vůči kterým je požití alkoholu kontraindikováno, což psychofarmaka
obecně jsou, může vést k nepředpokládaným a předem neodhadnutelným reakcím a že
si tím lze přivodit nejen stav snížené příčetnosti, ale dokonce i
nepříčetnosti. Stěží tak lze přijmout tvrzení dovolatele, navíc vysokoškolsky
vzdělaného chemika, že takový účinek na svoji psychiku, který podle zjištění
soudů v inkriminovanou dobu skutečně nastal, nemohl přinejmenším předpokládat.
Lze tedy uzavřít, že obviněný byl zvlášť závažným zločinem opilství podle § 360
odst. 1 tr. zákoníku uznán vinným právem. Vzhledem k důvodům jednotlivě
rozvedeným v předcházejících nedospěl Nejvyšší soud k závěru, že by napadené
rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního
stupně) bylo založeno na dovolatelem namítaných vadách spočívajících v
nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním
posouzení podle uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
V rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
který dovolatel rovněž uplatnil, lze relevantně namítat, že byl obviněnému
uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní
sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Taková situace však v daném případě nenastala, neboť dovolateli byl ukládán
trest za zvlášť závažný zločin opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku a byl
tak ohrožen trestem odnětí svobody na tři léta až na deset let. Pokud byl
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let za jednání, kdy se požitím
návykové látky úmyslně přivedl do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustil činu
jinak trestného, který měl znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140
odst. 1 tr. zákoníku, byl mu uložen trest zákonný jak pokud jde o druh, tak i
jeho výměru.
Protože obviněný Ing. A. M. dílem opřel své dovolání o námitky, které pod
použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b tr. ř. písm. g) tr. ř.
podřadit nelze, dílem o námitky, které neměly z hlediska tohoto důvodu dovolání
jím přisuzovaný význam, a dále o námitku, která nespadá pod důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler