3 Tdo 1466/2014-22
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. ledna 2015 o
dovolání, které podal obviněný P. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 11. 8. 2014, sp. zn. 10 To 255/2014, jako soudu stížnostního v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 0 Nt
4977/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. K.
I.
Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. 0 Nt
4977/2014, bylo obviněnému P. K. uloženo podle § 99 odst. 2 písm. a) zákona č.
40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), ochranné
psychiatrické léčení ambulantní formou.
Obviněný podal proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové stížnost, o níž
rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 11. 8. 2014, sp. zn. 10
To 255/2014, a to tak, že stížnost obviněného podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.
ř. zamítl jako nedůvodnou.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2014,
sp. zn. 10 To 255/2014, podal obviněný prostřednictvím svého právního zástupce
dovolání (č. l. 57 ? 58), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. j), l) tr. ř. s tím, že pro uložení ochranného léčení není
splněna zásada přiměřenosti podle § 96 tr. zákoníku.
Obviněný namítl, že nebyly splněny podmínky stanovené zákonem pro uložení
příslušného ochranného opatření. Je přesvědčen, že především nebyla splněna
podmínka přiměřenosti vyplývající z § 96 tr. zákoníku. V jeho případě není
ochranné opatření přiměřeným vzhledem k povaze a závažnosti činu, hrozícímu
nebezpečí a k jeho osobě a poměrům. Uvedl, že jako pracovník v Léčebně
dlouhodobě nemocných (dále jen „LDN“) se domníval, že je jeho povinností
ohlásit případně zjištěná závadná jednání. Měl skutečně podezření, že k trestné
činnosti dochází a byl přesvědčen, že když podává trestní oznámení, postupuje
správně. Neuvědomil si, že podání trestního oznámení může zasáhnout do práv
třetích osob. Stejně tak obviněný neshledává naplnění další podmínky pro
uložení ochranného opatření, a to nebezpečí, které od něho v budoucnu hrozí pro
zájmy chráněné trestním zákonem. Nelze souhlasit s názorem stížnostního soudu,
že jeho jednání spočívající v podávání stížností může nabýt takové intenzity,
že by příslušné orgány řešily trestní odpovědnost třetích osob, které by byly
těmito stížnostmi dotčeny. Samotné řízení o uložení ochranného léčení mu
pomohlo nazírat na své dřívější jednání v širším ohledu. Již řadu měsíců
nerozeslal žádné písemné podání a začal pravidelně navštěvovat MUDr. S. za
účelem konzultace svého údajného stavu, který vyplýval ze znaleckých posudků.
Tyto skutečnosti měly soudy obou stupňů reflektovat, namísto toho považovaly
jeho jednání za ryze účelové. Uvedl, že samotné řízení o uložení ochranného
léčení bylo pro něho dostatečně poučné a poskytlo mu náhled na své jednání. Za
této situace je dán předpoklad, že již nebude zasílat další podání a nehrozí
tedy již nebezpečí, že ohrozí v budoucnu zájmy chráněné trestním zákonem.
Obviněný dále namítl, že v rámci principu přiměřenosti nebyla ani náležitě
hodnocena jeho osoba a jeho poměry. Jeho jednání bylo pouze „ojedinělé“.
Obviněný odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, která se zabývá ukládáním
ochranných opatření a souladu uložení ochranného opatření se zásadou
přiměřenosti - usnesení Nejvyššího soudu dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo
98/2013, z kterého se podává, že není-li nebezpečí, které od obviněného do
budoucna hrozí, dostatečně konkrétní, nehrozí-li aktuálně, postrádá-li
nezbytnou míru reálnosti a má-li jen všeobecný a neurčitý charakter
potencionálnosti, nelze ho právě pro nedostatek přiměřenosti akceptovat jako
důvod takového zásahu do sféry soukromého života, jakým je uložení ochranného
léčení, byť jen v ambulantní formě. Obviněný je toho názoru, že v jeho případě
je nebezpečí pouze neurčité a všeobecné, jelikož ze znaleckého posudku pouze
vyplývá, že trpí poruchou s bludy, která se projevuje rozesíláním stížností a
oznámení úřadům. Soudy byly seznámeny se skutečností, že obviněný již delší
dobu nerozesílá žádná podání, tudíž nehrozilo v době rozhodování o uložení
ochranného léčení bezprostřední nebezpečí ohrožení zájmů spáchaných trestním
zákonem. Obviněný rovněž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12.
2010, sp. zn. 7 Tdo 1294/2010, z něhož vyplývá, že jen ojedinělé jednání
nepříčetného pachatele není zpravidla možné považovat za postačující podklad
pro právní závěr o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě.
Obviněný dále rozebírá znalecký posudek MUDr. Petra Hromady a uvádí, že
společenská nebezpečnost nebyla hlavním ani podstatným důvodem, pro který
znalec navrhoval uložení ochranného léčení direktivní formou.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8.
2014, sp. zn. 10 To 255/2014, a věc vrátil k novému projednání.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že
námitky obviněného nepovažuje za důvodné. Soudy vyšly z důkazů, z nichž
vyplývá, že trpí vleklou duševní poruchou, tzv. poruchou s bludy, která plně
ovlivnila jeho jednání, které jinak vykazovalo znaky trestné činnosti (viz
např. str. 2 napadeného usnesení). Za této situace se v souladu se soudy
činnými ve věci státní zástupce domnívá, že uložení ochranného opatření je
přiměřeným zásahem, neboť bez něj, aniž by se obviněný léčil, by zcela reálně
hrozilo, že se jeho závadové jednání bude opakovat. Jeho závadové jednání bylo
podmíněno chorobou, to znamená, že při nedostatku léčení, by zde stále byla ona
podmínka (choroba), která v základech závadového jednání stojí, vyvolává je.
Léčba byla mimo to uložena v ambulantní formě, čili nelze hovořit o tom, že by
šlo o opatření nepřiměřené. Ani námitku, že od obviněného nehrozí do budoucna
žádné nebezpečí, neshledal státní zástupce důvodnou. Nebezpečí ze strany
obviněného existuje, byť jeho stupeň není vysoký. Uvádí-li obviněný, že
nesouhlasí s tím, že by jeho závadové jednání mohlo vést k řešení trestní
odpovědnosti třetích osob, mýlí se, neboť důsledkem jeho minulého závadového
jednání bylo právě mj. i šetření orgánů činných v trestním řízení. Ani námitky
obviněného, že sám o své vůli začal navštěvovat MUDr. S. „za účelem konzultace
svého údajného stavu, který vyplýval ze znaleckých posudků“ a že samotné řízení
o uložení ochranného léčení bylo pro něj dostatečně poučné a poskytlo mu náhled
na jeho jednání, nemohou vést k jinému rozhodnutí, než které učinily soudy.
Spíše naopak potvrzují správnost napadených usnesení, neboť pokud obviněný
hovoří o svém „údajném stavu“, vlastně tím popírá objektivní znalecká zjištění
o tom, že trpí danou chorobou.
Vzhledem k tomu, že z odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, resp. z
dostupného spisového materiálu nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního
nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci,
přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují veškeré zákonné požadavky a jako taková
jsou plně přezkoumatelná, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2014,
sp. zn. 10 To 255/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2
písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení, jímž bylo obviněnému
uloženo ochranné opatření. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy
v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst.
1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných
dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným P. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. j), l) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání
podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) –
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První
alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení
mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo
pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného
přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného
je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Hradci Králové odvolání obviněného
projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením.
Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první
alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě,
tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů
dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.,
kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. j).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy
bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky
stanovené zákonem pro jeho uložení. Podle § 98 odst. 1 tr. zákoníku jsou
ochrannými opatřeními ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci nebo
jiné majetkové hodnoty a ochranný výchova.
Ochranné léčení je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného a
poskytuje ochranu společnosti před nebezpečnými duševně chorými osobami
(postiženými duševní poruchou). Účelem ochranného léčení je terapeutické
působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného. V tomto směru
účel ochranného léčení navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je
individuální prevence, přičemž však ze tří hlavních komponentů individuálně
preventivního působení tu má působit jen náprava a zajištění (zneškodnění),
nikoli odstrašení. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými
činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů,
jimž bylo ochranné léčení uloženo.
Podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud může uložit ochranné léčení i
tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní
poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.
Podle § 99 odst. 4 tr. zákoníku soud uloží podle povahy nemoci a léčebných
možností ochranné léčení ústavní nebo ambulantní.
Uvedené ustanovení § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku upravuje fakultativní
ukládání ochranného léčení. Podmínkou jeho uložení je spáchání trestného činu.
Obviněnému bylo dle uvedeného ustanovení uloženo ochranné psychiatrické léčení,
a to ambulantní formou s tím, že obviněný byl stíhán pro přečin křivého
obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku a pro přečin pomluvy podle § 184
odst. 1 tr. zákoníku, přičemž trestní stíhání bylo zastaveno, jelikož obviněný
nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Podmínka spáchání
trestného činu tedy byla splněna.
Stran vyhodnocení duševního stavu obviněného bylo ve věci provedeno řádné
šetření. Za účelem posouzení duševního stavu obviněného byl v přípravném řízení
vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie,
následně doplněn vyšetřením pozorováním ve zdravotnickém zařízení v
Psychiatrické nemocnici v H. B. Vyšetření prokázala, že obviněný trpí vleklou
duševní poruchou, tzv. poruchou s bludy, charakterizovanou chorobným bludným
přesvědčením a naprostou nekritičností, kdy pacient nemá sklony k brachiální
agresivitě, ale jedna z častých forem se manifestuje stížnostmi na institucích.
Podmínka existence duševní poruchy, tedy nepříčetnosti, tak byla taktéž
splněna.
Pouhé spáchání činu jinak trestného osobou ve stavu nepříčetnosti však k
uložení ochranného léčení nestačí. Musí zde být splněna i další podmínka
spočívající v tom, že pobyt pachatele činu jinak trestného na svobodě je
nebezpečný. Nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě pak
není možno vyvozovat pouze z jednání, které vykazuje v daném případě jinak
znaky trestného činu. Pro závěr o pravděpodobnosti možného opakování jednání
jinak trestného musí být zjišťován též stupeň duševní poruchy pachatele, popř.
jeho dosavadní recidivní projevy, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro
společnost při ponechání takového pachatele na svobodě. Pobyt takové osoby musí
být i pro budoucnost nebezpečný pro zájmy chráněné trestním zákoníkem. Tato
podmínka je splněna, je-li vysoce pravděpodobné, že nepříčetná osoba, která
spáchala čin jinak trestný, spáchá znovu závažnější útok na zájmy chráněné
trestním zákoníkem, a to pod vlivem duševní choroby. Splnění této podmínky je
třeba posoudit na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby a na
základě posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie o tom, zda
duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro
budoucnost v uvedeném smyslu nebezpečný (srov. R 11/1974). Jedná se o otázku
právní, jejíž posouzení přísluší soudu, kdy rozhodnutí o tom, zda je či není
vhodné uložit obviněnému ochranné léčení, může soud učinit až na základě
zhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů.
Zatímco stav nepříčetnosti musí být dán v době činu, nebezpečnost pobytu na
svobodě u pachatele činu jinak trestného je třeba posuzovat podle stavu v době
rozhodování soudu o ochranném léčení.
Nalézací soud ve vztahu k druhému zákonnému požadavku, tj. nebezpečnosti pobytu
obviněného na svobodě, uvedl, že „sám obviněný nemá náhled na svoji chorobu a
tuto si nepřipouští. Je tak velmi pravděpodobné, že v případě jeho neléčení
bude své jednání opakovat a v podávání stížností tak bude pokračovat. Pobyt
obviněného na svobodě není sice nebezpečný, neboť jeho jednání nepředstavovalo
vulgární či fyzickou agresivitu, nicméně mohlo by být, jak bylo výše uvedeno ze
strany obviněného opakováno“ (str. 3 usnesení nalézacího soudu). Odvolací soud
pak uvedl, že „pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný, byť sice v nižší
míře, ale znalec prohlásil, že prozatím trvá“ (str. 2 napadeného usnesení). U
obviněného se duševní porucha projevuje podáváním stížností, což zcela jistě
může mít, a v projednávané věci i mělo, dopad na osobnostní práva stížnostmi
dotčených osob. Pouze sama skutečnost, že obviněný se v rámci své choroby
neuchyluje ke slovní či fyzické agresivitě, neznamená, že takovéto jeho jednání
nemůže mít trestněprávní dopad, tedy porušit zájmy chráněné trestním zákonem.
Sám obviněný uvedl, že si nebyl vědom skutečnosti, že by svým jednáním mohl
zasáhnout práva třetích osob. Uvedené jen koresponduje se závěry znalců o
nedostatku kritičnosti a náhledu u obviněného, který si své onemocnění
nepřipouští. Obviněný popírá objektivní znalecká zjištění o tom, že trpí
duševní poruchou, což mimo jiného vyplývá i z jeho prohlášení, že dobrovolně
dochází k MUDr. S. za účelem konzultace svého „údajného“ stavu, který vyplýval
ze znaleckých posudků. Pokud uvádí, že již získal náhled a dostatečně se poučil
díky řízení o uložení ochranného léčení, je to jednak v rozporu s obsahem jeho
podání, které o náhledu nesvědčí, spíše naopak, jednak to odporuje závěrům
znaleckých posudků, z nichž vyplývá, že obviněný není schopen chápat smysl
trestního řízení.
Obviněný ve vztahu k otázce nebezpečnosti jeho jednání pak zejména namítal
porušení zásady přiměřenosti při ukládání ochranných opatření uvedené v
ustanovení § 96 odst. 1 tr. zákoníku. Dle tohoto ustanovení ochranné opatření
nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu
a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním
zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům.
Uvedené námitce nelze přisvědčit. U obviněného se jedná o zřetelně rozvinutou
duševní poruchu, která plně ovlivnila jeho jednání, které jinak vykazovalo
znaky trestné činnosti, a dle závěrů znalců je zde reálná hrozba, že bez
uložení ochranného opatření, tedy bez nařízené léčby, se závadové jednání
obviněného bude opakovat. Nebezpečí opakování závadového jednání by tedy bylo
při neléčení choroby reálné a konkrétní. V předmětné věci se jedná o ambulantní
formu léčby, kdy obviněný dochází do léčebného zařízení dle pokynů lékaře, tedy
není omezen na osobní svobodě. Nejvyšší soud neshledal, že by nebyly dodrženy
podmínky ustanovení § 96 odst. 1 tr. zákoníku.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněným podané
dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky
totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání
v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002,
sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného P. K. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata