3 Tdo 1466/2017-27
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2017 o
dovolání, které podal obviněný T. H. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 6 To 285/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 132/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného T. H.
odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 19 T 132/2015,
byl obviněný T. H. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku
(dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním
spočívajícím v tom, že „dne 21. 7. 2015 kolem 07.00 hodin v D., okr. O., na ul.
S. řídil osobní motorové vozidlo zn. BMW přesto, že rozhodnutím Magistrátu
města Opavy, odboru dopravy, oddělení dopravních přestupků ze dne 25. 4. 2013,
sp. zn. 4266/2013/DOPR/DoM ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu
Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 25. 7.
2013 sp. zn. DSH/18457/2013/Zez, které nabylo právní moci dne 29. 7. 2013, mu
byla uložena mimo jiné sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel na dobu 12 měsíců, kdy k žádosti T. H. byl rozhodnutím
Magistrátu města Opavy, odboru dopravy, oddělení dopravních přestupků ze dne 9.
8. 2013 sp. zn. 4266/2013/DOPR/DoM, které nabylo právní moci dne 12. 8. 2013,
odložen výkon citovaného rozhodnutí krajského úřadu, a to z důvodu podání
návrhu na přezkoumání uvedeného rozhodnutí o přestupku, kdy Krajským soudem v
Ostravě bylo dne 28. 4. 2015 pod sp. zn. 58A 42/2013 rozhodnuto o zamítnutí
žaloby T. H. proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, odboru
dopravy a silničního hospodářství ve věci sp. zn. DSH/18457/2013/Zez, kdy toto
rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 4. 2015“.
Za to byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku a § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku
a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve 20 (dvaceti)
denních sazbách ve výši 500 Kč, tedy celkem 10 000 Kč.
Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by uložený peněžitý trest
nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v
trvání 1 (jednoho) měsíce nepodmíněně.
Proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 19 T
132/2015, podal obviněný odvolání do výroku o vině i trestu. Odvolání v
neprospěch obviněného, a to do výroku o trestu, podal i státní zástupce
Okresního státního zastupitelství v Opavě.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 9. 2017, sp.
zn. 6 To 285/2017, a to tak, že z podnětu odvolání státního zástupce zrušil
napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2
tr. ř. ve výroku o trestu, a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného T. H.
nově odsoudil při nezměněném výroku o vině podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku, §
67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému
trestu ve 20 (dvaceti) denních sazbách ve výši 500 Kč, tedy celkem 10 000 Kč.
Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by uložený peněžitý
trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání
1 (jednoho) měsíce.
Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 1 (jednoho)
roku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání (č. l. 250-253), v
rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku,
případně jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný má za to, že soudy vadně zjistily skutkový stav věci, a jeho právní
závěry jsou tak v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Ve věci bylo
opakovaně rozhodováno, přičemž pokud jde o skutková zjištění, okresní i krajský
soud tyto činí výběrově, přebírají z provedených důkazů pouze ta zjištění,
která zapadají do konstrukce zejména krajského soudu o jeho vině a naopak obsah
jiných důkazů odvolací soud zcela pomíjí a nevypořádává se s nimi. Namítá, že z
textu zákona, jak je uveden v § 83 přestupkového zákona, nevyplývá žádný časový
okamžik, kdy je odklad vykonatelnosti rozhodnutí povolen, není rovněž uveden
termín či jiný časový okamžik, který by ukončil účinnost rozhodnutí o odkladu.
Právním zástupcem jeho osoby mu bylo sděleno, že má stále oprávnění řídit do
okamžiku výzvy k odevzdání řidičského průkazu. Zda byla tato rada správná,
záleží na právním výkladu, ale její správnost není podstatná pro posouzení jeho
zavinění. Obviněný se touto radou řídil a neměl důvod pochybovat o její
správnosti. Obzvlášť, když byl i dalšími odborníky ujišťován, že tento postup
je v pořádku a stále má oprávnění řídit motorová vozidla. Výzvu k odevzdání
řidičského průkazu si vyzvedl dne 26. 7. 2015 na poště a následně řidičský
průkaz odevzdal. K vytýkanému jednání však došlo dne 21. 7. 2015, tudíž v této
době ještě nemohl vědět, že nemá oprávnění k řízení motorových vozidel. Stran
subjektivní stránky pak obviněný namítl, že odvolací soud pouze konstatuje, že
jednal v úmyslu nepřímém, avšak o této skutečnosti nemá jediný důkaz. Je
přesvědčen, že v projednávané věci došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 5 a 6
tr. ř., tedy zásady volného hodnocení důkazů a zásady materiální pravdy, stejně
jako zásady in dubio pro reo.
Závěrem obviněný rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o tr. ř. odložil
výkon napadeného rozhodnutí a s ohledem na výše uvedené pak napadený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2017, č. j. 6 To 285/2017-237, zrušil a
věc vrátil k novému projednání.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 27.
11. 2017, sp. zn. 1 NZO 1234/2017.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že
obviněný v podstatě opakuje námitky, které vznáší od samého počátku trestního
řízení, a jimiž se zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Ztotožňuje se
s názorem odvolacího soudu, že se na straně obviněného nejedná o jednání v
omylu, neboť věděl, že je účastníkem správního řízení, řízení soudního, jež sám
inicioval a o průběžných krocích byl dle jeho tehdejší právní zástupkyně
informován. Sankce zákazu řízení motorového vozidla žádným orgánem rozhodujícím
ve věci nebyla zrušena a z návrhu na přiznání odkladného účinku v kasační
stížnosti vyplývá z opaku, že pokud účinek odkladný přiznán nebude, platí zákaz
činnosti pro obviněného. Obviněný tedy věděl, že svým jednáním může takové
porušení nebo ohrožení způsobit a pro případ, že je způsobil, byl s tím
srozuměn, jednal tedy v úmyslu nepřímém. Obviněný měl vědomost o krocích z
řízení, které ukončeno v uvedené době nebylo. V jeho jednání je tím pádem
spatřována proto výlučně účelovost a obviněný svým jednáním naplnil zákonné
znaky skutkové podstaty přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §
337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Na základě výše uvedeného státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
T. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 6
To 285/2017, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm.
h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán
vinným a byl mu uložen trest (k odvolání státního zástupce byl změněn toliko
výrok o trestu). Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným T. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí
právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve
vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03,
sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn
v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité
skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých
důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést,
případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví
např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají
naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný
význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného
na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování
o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Za relevantní nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se
zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým
obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu
hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady
presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a
§ 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na
základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.
ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že
toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako
takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací
důvod.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek
v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť
výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a
křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým
procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými
slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými
zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor
spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na
obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném
z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění
soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla
tato zjištění učiněna, apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci
tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Opavě,
která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, na
straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění
soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba
konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny
dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými
okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich
vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace
důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6
tr. ř.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní
uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů
a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Hodnotí-li soudy
provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost
automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo,
případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Obviněný byl shledán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo
maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné
moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo
pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu.
V projednávané věci se jednalo o zákaz řízení motorových vozidel na dobu 12
měsíců z rozhodnutí Magistrátu města Opavy, odboru dopravy, oddělení dopravních
přestupků ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 4266/2013/DOPR/DoM (č. l. 21-28), ve
spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a
silničního hospodářství ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. DSH/18457/2013/Zez (č. l.
31-35), které nabylo právní moci dne 29. 7. 2013. Obviněný následně podal návrh
na přezkoumání uvedeného rozhodnutí o přestupku soudem, přičemž k žádosti
obviněného Magistrát města Opavy, odbor dopravy, oddělení dopravních přestupků
dne 9. 8. 2013 rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí Krajského úřadu
Moravskoslezského kraje (č. l. 19-20). Rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 8.
2013. Právní zástupkyně obviněného dne 2. 8. 2013 podala žalobu ve věci
obviněného ke správnímu úseku Krajskému soudu v Ostravě, spolu s návrhem na
odklad výkonu rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru
dopravy a silničního hospodářství ze dne 25. 7. 2013, sp. zn.
DSH/18457/2013/Zez, s právní mocí 29. 7. 2013. Krajský soud v Ostravě ve věci
obviněného rozhodl dne 28. 4. 2015 (sp. zn. 58A 42/2013), tak, že žalobu
zamítl. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 4. 2015 (č. l. 37-43).
Právní zástupkyně po dohodě s obviněným podala kasační stížnost k Nejvyššímu
správnímu soudu, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 10. 7. 2015, č. j. 4A
112/2015-35, a to tak, že kasační stížnost obviněného byla zamítnuta (č. l.
44-51).
Obviněný namítá, že z textu zákona, jak je uveden v § 83 přestupkového zákona,
nevyplývá žádný časový okamžik, kdy je odklad vykonatelnosti rozhodnutí
povolen, není rovněž uveden termín či jiný časový okamžik, který by ukončil
účinnost rozhodnutí o odkladu. Po konzultaci se svou právní zástupkyní byl
ubezpečen, že motorové vozidlo může řídit až do doby, kdy bude vyzván k
odevzdání řidičského oprávnění. Obviněný se tedy brání tím, že neměl ponětí o
tom, že by byl odklad výkonu sankce zákazu činnosti časově jakkoli vymezen,
resp. že by se před 21. 7. 2015 dopouštěl porušení zákazu řízení motorových
vozidel.
Nutno podotknout, že obviněný uplatňuje předmětnou obhajobu od počátku řízení,
a je taktéž nutno uvést, že se námitkami obviněného zabýval jak nalézací, tak
zejména pak odvolací soud. Ten uvedl, a Nejvyšší soud v tomto rozsahu zcela
odkazuje na odůvodnění odvolacího soudu, neboť se s tímto plně ztotožňuje,
„rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ve věci č. j. 58A 42/2013-15, které
nabylo právní moci dne 30. 4. 2015 při zamítavém výroku ohledně žaloby žalobce
T. H., nese sebou důsledek vyplývající z právní kvalifikace jednání jako
přestupku proti pořádku ve státní správě ve smyslu § 46 odst. 1 zák. č.
200/1990 Sb. o přestupcích s účinkem, že dnem nabytí právní moci rozhodnutí
pozbývá osoba, jíž byl povolen odklad výkonu rozhodnutí - řidičské oprávnění.
Správní rozhodnutí Magistrátu města Opavy není, a nemůže být rozhodnutím s
vyšší právní silou, než je rozhodnutí soudní, a nelze jim nahrazovat či
modifikovat výrok soudu“ (str. 5 a 6 napadeného rozsudku).
Podle § 73 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“) „podání žaloby nemá odkladný účinek, pokud tento zákon nebo
zvláštní zákon nestanoví jinak“. Dle odst. 3 přiznáním odkladného účinku se
pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí.
Obviněný doznal, že dne 21. 7. 2015 řídil motorové vozidlo. Jak z jeho
výpovědi, tak z výpovědi jeho právní zástupkyně se podává, že se o záležitost
zajímal a byl svou právní zástupkyní o průběhu věci informován. Byl si tedy
vědom i výsledku řízení u Krajského soudu v Ostravě ve věci č. j. 58A
42/2013-15, který dne 28. 4. 2015 žalobu obviněného zamítl, přičemž toto
rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 4. 2015. Rozhodnutím Krajského soudu v
Ostravě bylo pravomocně ukončeno řízení ve věci obviněného, a pokud soud zamítl
žalobu, pak z logiky věci vyplývá, že odklad výkonu povolený správním orgánem
nemá vyšší právní účinnost, než rozhodnutí soudu. Sankce uložená ve formě
zákazu řízení motorových vozidel nebyla nikdy v průběhu řízení zrušena, a jak
se podává i z karty řidiče, výkon rozhodnutí byl přerušen toliko od 12. 8. 2015
do 30. 4. 2015, kdy nabylo rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě právní moci.
Právní zástupkyně obviněného následně podala kasační stížnost k Nejvyššímu
správnímu soudu, do níž vtělila i návrh na odklad výkonu rozhodnutí Krajského
úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne
25. 7. 2013, sp. zn. DSH/18457/2013/Zez, s právní mocí 29. 7. 2013. Podle § 107
odst. 1 s. ř. s. však kasační stížnost nemá odkladný účinek. Jak soudy činné ve
věci uvedly, „kasační stížnost obsahuje i odůvodnění odkladného účinku, z něhož
vyplývá z opaku, pokud účinek odkladný přiznán nebude, platí zákaz činnosti pro
obžalovaného“ (str. 6 napadeného usnesení). Uvedené skutečnosti se podávají
přímo ze zákona, a měly tak být právní zástupkyni obviněného známy.
Stran subjektivní stránky pak lze tedy souhlasit s právním závěrem nalézacího,
resp. odvolacího soudu, že obviněný se předmětného jednání dopustil v úmyslu
nepřímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy, že
věděl, že svým jednáním může zájem chráněný zákonem porušit nebo ohrožení
způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v
předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že
„opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení
před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou
stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně
neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu“ (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č.
408, sv. 17).
Nejvyšší soud sám neshledal důvody podle § 265o odst. 1 tr. ř. pro odklad
výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného T. H. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 12. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu