3 Tdo 1480/2016-45
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2016 o dovolání
nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch A. K., M. B., Z. H., K. B.,
proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2016, sp.
zn. 3 To 109/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Prachaticích pod sp. zn. 4 T 215/2014, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 3 To 109/2016, a rozsudek
Okresního soudu v Prachaticích ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 4 T 215/2014,
zrušují.
II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také
všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v
Prachaticích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 4 T
215/2014, byli obvinění A. K., M. B., Z. H. a K. B. podle § 226 písm. b)
trestního řádu (dále jen tr. ř.) zproštěni obžaloby pro skutky spočívající v
tom, že 1) obžalovaná A. K., rozená B., jako jednatelka společnosti STABE
GROUP, s. r. o., se sídlem Žernovická 1281, Prachatice, IČ: 28091141, uzavřela
dne 3. 5. 2010 pracovní smlouvu s obžalovanou Z. H., dcerou účetní společnosti
STABE GROUP, s. r. o., M. B., kdy předmětem smlouvy bylo přijetí do
zaměstnaneckého poměru na pozici controling s dohodnutou smluvní mzdou ve výši
50.000 Kč měsíčně, přitom jednání o přijetí do zaměstnaneckého poměru vedla se
svým bratrem, s ředitelem této společnosti, obžalovaným M. B.,
poté dne 10. 5. 2010 nastoupila obžalovaná Z. H. na dočasnou pracovní
neschopnost, která bezprostředně po ukončení dne 31. 7. 2010 navazovala od 1. 8. 2010 na peněžitou pomoc v mateřství do 12. 2. 2011 a následně od 8. 3. 2012
do 19. 9. 2012, když na základě toho poskytnuté nemocenské dávky byly vypočteny
z vyměřovacího základu, který byl záměrně stanoven zaměstnavatelem s cílem, aby
následně čerpání nemocenského pojištění a peněžité pomoci v mateřství bylo v co
nejvyšší možné výši,
v důsledku tohoto podvodného jednání Okresní správa sociálního zabezpečení v
Prachaticích vyplatila za výše uvedená období dávku nemocenského pojištění ve
výši 45.747 Kč a peněžitou pomoc v mateřství ve výši 331.316 Kč a tímto
společným jednáním způsobili obžalovaní České správě sociálního zabezpečení, se
sídlem Křížová 1292, 150 00 Praha, IČ: 00006963, škodu v celkové výši 377.063
Kč,
2) obžalovaná A. K. jako jednatelka společnosti STABE GROUP, s. r. o., se
sídlem Žernovická 1281, Prachatice, IČ: 28091141, předjednala podmínky pracovní
smlouvy, která byla následně dne 2. 1. 2012 uzavřena, s její švagrovou,
obžalovanou K. B., kdy předmětem bylo její přijetí do zaměstnaneckého poměru na
pozici controling s dohodnutou smluvní mzdou ve výši 76.000 Kč měsíčně, přičemž
za společnost STABE GROUP, s. r. o., jí podepsal ředitel tohoto subjektu,
obžalovaný M. B., manžel obžalované K. B. a bratr jednatelky společnosti,
poté dne 5. 1. 2012 nastoupila obžalovaná K. B. na dočasnou pracovní
neschopnost v souvislosti s těhotenstvím, která po skončení dne 3. 7. 2012
bezprostředně navazovala od 4. 7. 2012 do 19. 9. 2012, když oznámení o nástupu
do zaměstnání bylo doručeno dne 11. 1. 2012 Okresní správě sociálního
zabezpečení v Prachaticích a následně nemocenské dávky byly vypočteny z
vyměřovacího základu, který byl záměrně stanoven zaměstnavatelem s cílem, aby
následné čerpání nemocenského pojištění bylo v co nejvyšší možné výši, v
důsledku tohoto podvodného jednání tak Okresní správa sociálního zabezpečení v
Prachaticích vyplatila za výše uvedená období dávku nemocenského pojištění ve
výši 197.540 Kč, a tímto společným jednáním způsobili obžalovaní České správě
sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292, 150 00 Praha, IČ: 00006963,
škodu v celkové výši 197.540 Kč,
3) obžalovaná A. K. jako jednatelka společnosti STABE GROUP, s. r.
o., se
sídlem Žernovická 1281, Prachatice, IČ: 28091141, uzavřela dne 1. 7. 2013 s
touto společností pracovní smlouvu, na jejímž základě se stala zaměstnancem s
funkčním zařazením ředitel s dohodnutou smluvní mzdou ve výši 80.000 Kč,
přičemž od vzniku společnosti v roce 2008 nepobírala jako statutární orgán
žádnou odměnu a nebyla přihlášena k sociálnímu pojištění a pojištěncem se stala
ke dni uzavření smlouvy dne 1. 7. 2013, pracovní smlouvu za společnost STABE
GROUP, s. r. o., uzavřela se svým bratrem a ředitelem tohoto subjektu
obžalovaným M. B.,
poté dne 4. 7. 2013 nastoupila obžalovaná A. K. na dočasnou pracovní
neschopnost, která byla ukončena ke dni 29. 1. 2014, když oznámení o nástupu do
zaměstnání bylo doručeno dne 16. 7. 2013 Okresní správě sociálního zabezpečení
v Prachaticích a následné nemocenské dávky byly vypočteny z vyměřovacího
základu, který byl záměrně stanoven zaměstnavatelem s cílem, aby následné
čerpání nemocenského pojištění bylo v co nejvyšší možné výši, v důsledku tohoto
podvodného jednání Okresní správa sociálního zabezpečení v Prachaticích
vyplatila za výše uvedené období dávku nemocenského pojištění ve výši 136.800
Kč a tímto společným jednáním způsobili České správě sociálního zabezpečení, se
sídlem Křížová 1292, 150 00 Praha, IČ: 00006963, škodu v celkové výši 136.800
Kč,
neboť označené skutky [ve kterých obžaloba spatřovala přečin podvodu podle §
209 odst. 1, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010,
dále jen tr. zákoník) ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku] nebyly
shledány trestnými činy. Výrokem podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená
Česká správa sociálního zabezpečení odkázána s nárokem na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
V předmětné věci podal příslušný státní zástupce odvolání, o kterém rozhodl
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 3 To
109/2016, tak, že je jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce
(dále jen dovolatel) dovolání v neprospěch A. K., M. B., Z. H. a K. B., a to
jako osoba oprávněná, včas a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání
dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které
jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Předně
zrekapituloval dosavadní průběh předmětné trestní věci a připomenul okolnosti,
na základě kterých dospěly soudy prvního a druhého stupně ke svým rozhodnutím,
přičemž s jejich závěry se dle dovolatele nelze ztotožnit. Následně předestřel,
že soudy mechanicky a plošně převzaly závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež
se věnovalo obdobné problematice (usnesení Nejvyšší soudu ze dne 14. 10. 2015,
sp. zn. 8 Tdo 1002/2015), nicméně tyto závěry pouze zobecnily a nekonfrontovaly
je s jistými odlišnostmi obou případů. Zejména pak podotkl, že z citovaného
rozhodnutí Nejvyššího soudu nikterak nevyplývá, že by v obdobných případech
nepřicházela v úvahu trestní odpovědnost na ději zúčastněných osob. Dle
dovolatele Nejvyšší soud pouze vyslovil požadavek prokázání fiktivnosti
pracovněprávního vztahu a rovněž posouzení věci z hlediska zásady subsidiarity
trestní represe, stejně jako individuálního posuzování případů s přihlédnutím
ke všem jejich specifičnostem. Stran fiktivnosti pracovněprávního vztahu (v
obecné rovině) uvedl, že pokud byly pracovní smlouvy uzavřeny pouze za účelem
zvýhodnění při výplatě dávek nemocenského pojištění a peněžité pomoci v
mateřství, jednalo se o smlouvy, které se svým účelem příčí zákonu, a tudíž
jsou neplatné. V další části svého dovolání rozvedl okolnosti případu (resp. odkázal na nepřímé důkazy), které mají podporovat verzi o uzavření pracovních
smluv pouze za účelem zvýhodnění při výplatě příslušných dávek. Nadto
připomenul, že byť je obchodní společnost oprávněna přijímat rozhodnutí, např. stran zaměstnávání konkrétních zaměstnanců, dle svého uvážení, tak v
projednávané věci již ekonomické důsledky těchto rozhodnutí nesl stát, nikoli
obchodní společnost. K úvahám o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe
ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku připomenul stanovisko Nejvyššího soudu ze
dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, a rozvedl, že z tohoto nikterak
nevyplývá, že by vyvození trestní odpovědnosti mělo být podmíněno tím, zda jiný
orgán (v tomto případě okresní správa sociálního zabezpečení) využil možnosti
postihu obviněných podle zvláštních právních předpisů. Krom toho, byť skutečná
škoda v dosavadním řízení nebyla najisto ustálena, nejednalo by se o bagatelní
výši škody, která by podporovala aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za
podmínky § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 3 To 109/2016, jakož i jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 20. 1. 2016, sp. zn.
4 T 215/2014, a současně všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v
Prachaticích k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší
soud rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.,
přičemž vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání rovněž ve smyslu §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K takto podanému dovolání se následně A. K., M. B., Z. H. a K. B. společně
vyjádřili prostřednictvím obhájce. Předně uvedli, že dovolání bylo podáno z
jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř., neboť dovolatel
neučinil předmětem svého dovolání žádné hmotněprávní výhrady [přestože jej po
formální stránce opřel u dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.], nýbrž toliko rozporoval skutková zjištění a nedostatečnost provedeného
dokazování. Rovněž podotkli, že aplikace závěrů citovaného rozhodnutí
Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1002/2015) byla
na daný případ zcela přiléhavá, přičemž podstatné zůstává, že fiktivnost
pracovních poměrů nebyla v řízení prokázána. Pokud dovolatel argumentuje
(údajnou) fiktivností pracovněprávních vztahů, kterou dává do souvislosti s
neplatností pracovních smluv, tak v tomto opomíjí, že tvrzení o fiktivnosti
pracovněprávních vztahů nebylo součástí vymezení skutků, pro které bylo trestní
řízení zahájeno a vedeno. V této souvislosti obhajoba namítla, že se dovolatel
v rámci dovolání de facto snaží změnit vymezení skutku, pro který bylo řízení
vedeno (§ 220 odst. 1 tr. ř.). Pokud nebyla fiktivnost pracovních poměrů
prokazována, jedná se pouze o důsledek věcného vymezení skutku (např. usnesení
o zahájení trestního stíhání operuje s tvrzením o účelovém stanovení výše mzdy,
resp. vyměřovacího základu pro výpočet dávek nemocenského pojištění a peněžité
pomoci v mateřství, nikoli s fiktivností či předstíráním pracovního poměru). Následně obhajoba připomenula některé své argumenty uplatněné již v přípravném
řízení, kdy namítali absenci obligatorních znaků skutkové podstaty trestného
činu podvodu ve smyslu § 209 tr. zákoníku, resp. nedostatečnost popisu
předmětných skutků. Soud prvního stupně (vázán obžalobou vymezeným skutkem)
následně provedl a zhodnotil důkazy stran výše sjednaných mezd a toliko
posuzoval, zda uzavírané smlouvy byly sjednávány právě za účelem, aby bylo
dosaženo vyšších dávek (se závěrem, že takové jednání prokázáno nebylo). Dle
obhajoby se dovolatel snažil cestou dovolání vytvořit prostor k přeformulování
podstaty jednání, v němž je spatřováno naplnění skutkové podstaty trestného
činu podvodu. Dovolací řízení přitom nemůže v souladu se zásadami spravedlivého
procesu a právní jistoty sloužit k tomu, aby státní zástupce mohl revidovat
vymezení skutku, případně napravovat nedostatky v postupu orgánů činných v
trestním řízení, na které byly upozorňovány již na samém počátku přípravného
řízení. Nadto obhajoba uvedla, že tvrzení dovolatele o údajné fiktivnosti
předmětných pracovních poměrů je nesprávné a nepodložené. V tomto ohledu bylo
mj. namítnuto, že z trestněprávního hlediska nelze dovozovat, že pracovní poměr
by byl předstíraný pouze na základě toho, že by pracovní smlouva byla neplatná. Resp. fiktivností pracovního poměru nelze rozumět právní stav, kdy je práce
vykonávána na základě neplatné pracovní smlouvy, nýbrž stav, kdy je sama
existence pracovního poměru pouze předstírána.
Argumentaci dovolatele stran
uzavírání smluv za účelem zvýhodnění při výplatě dávek poté obhajoba opětovně
označila za pouhé rozporování skutkového stavu, tudíž nespadající pod uplatněný
(ani žádný jiný) dovolací důvod. Obhajoba se dále stran aplikace zásady
subsidiarity trestní represe zcela ztotožnila s právním názorem vyjádřeným v
již citovaném rozhodnutí Nejvyšší soudu (sp. zn. 8 Tdo 1002/2015). Nadto
dovolateli vytkla, že polemizuje se způsobenou výší škody, aniž by tato byla
jakkoli v konkrétní výši prokázána. Závěrem obhajoba navrhla, aby Nejvyšší soud
podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., alternativně aby
bylo dovolání zamítnuto ve smyslu ustanovení § 265j tr. ř. Zároveň byl dán
souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c)
tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod
se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud
ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim
adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S
poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na
případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez
jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených
dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího
důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o
podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak
představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli
jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení
předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními
dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v
posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními
vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a
na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání nejvyššího státního zástupce.
Nejprve k relevanci dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., který inklinuje k nesprávnému právnímu posouzení
skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Obhájce ve vyjádření k
podanému dovolání předestřel, že dovolatel neučinil předmětem svého dovolání
žádné hmotněprávní výhrady a toliko rozporoval skutková zjištění, resp.
nedostatečnost provedeného dokazování. Zejména z tohoto důvodu obhájce
navrhoval, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. S názorem
obhajoby se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Obžaloba v předmětném jednání
obviněných od samého počátku spatřovala spáchání přečinu podvodu ve smyslu
ustanovení § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23
tr. zákoníku. Dovolatel sice v mnohém poukazoval na nesprávnou interpretaci
zjištěného skutkového stavu, avšak z textu dovolání bylo zcela zřejmé, že se
opětovně domáhal aplikace příslušných norem hmotného práva, neboť v uvedeném
jednání nadále spatřuje naplnění subjektivní i objektivní stránky skutkové
podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku.
Dále pak Nejvyšší soud považuje za příhodné alespoň ve stručnosti připomenout
dosavadní závěry soudu druhého stupně, který v předmětné trestní věci již
třikrát rozhodoval.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2015, č. j. 3 To
688/2014-326, byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 9. 10.
2014, č. j. 4 T 215/2014-300. Odvolací soud tehdy předestřel, že odvoláním
státního zástupce napadený rozsudek soudu prvního stupně nemohl obstát, neboť
nalézací soud se nevypořádal se všemi významnými okolnostmi případu (otázka
zdravotního stavu, předchozího zaměstnání či dosaženého vzdělání). Zejména pak,
že důkazy byly hodnoceny izolovaně, nikoli ve vzájemném kontextu, a že přijetí
A. K., Z. H. a K. B. do pracovního poměru u společnosti STABE GROUP, s. r. o.,
mohlo být účelovým a koordinovaným jednáním obviněných s cílem získat (s
ohledem na bezprostředně navazující pracovní neschopnost těchto osob) výplaty
co nejvyšších dávek sociálního zabezpečení. O tomto důvodném podezření dle
soudu druhého stupně svědčila nejenom úzká rodinná a pracovní provázanost všech
obviněných či stanovení výše jejich platů, ale i souhrn dalších skutečností
vztahujících se k jednotlivým obviněným a procesům vedoucím k uzavírání jejich
pracovních smluv, době předcházející uzavření těchto pracovních smluv, stejně
jako době po nastoupení jejich pracovních neschopností.
Následně soud prvního stupně doplnil dokazování a opětovně dospěl ke
zprošťujícímu rozhodnutí (viz rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne
24. 6. 2015, č. j. 4 T 215/2014-380). Usnesením Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 26. 10. 2015, č. j. 3 To 462/2015-394, však byl odvoláním
státního zástupce napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen, neboť dle názoru
odvolacího soudu se soud prvního stupně opětovně nevypořádal se všemi
okolnostmi významnými pro objektivní rozhodnutí, kdy argumentoval pouze
okolnostmi svědčícími ve prospěch obviněných, avšak objektivně již nehodnotil
ty skutečnosti, které svědčily o účelovém a koordinovaném jednání obviněných,
které činili s cílem získat po uzavření pracovních smluv (s ohledem na
bezprostředně navazující pracovní neschopnost) výplaty co nejvyšších
nemocenských dávek. Soudu prvního stupně opětovně vytkl, že provedené důkazy
byly hodnoceny izolovaně, nikoli v souvislostech s dalšími relevantními
okolnostmi.
Aniž by se následně soud prvního stupně řídil všemi pokyny, které mu byly
odvolacím soudem uloženy (tedy zejména vypořádání se se všemi pro rozhodnutí
významnými okolnostmi), tak rozsudkem ze dne 20. 1. 2016, č. j. 4 T
215/2014-417, obviněné A. K., M. B., Z. H. a K. B. podle § 226 písm. b) tr. ř.
opětovně zprostil obžaloby, neboť označené skutky nebyly shledány trestnými
činy.
Poté již však bylo odvolání státního zástupce soudem druhého stupně zamítnuto
podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné (viz usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 8. 6. 2016, č. j. 3 To 109/2016-444). Problematickým bodem
však v tomto ohledu zůstává, jak ostatně upozornil dovolatel ve svém mimořádném
opravném prostředku, že se soud druhého stupně dosti zásadním způsobem odchýlil
od dříve zaujímaného postoje stran rodinné a pracovní provázanosti, okolností
doprovázejících období bezprostředně navazující po uzavření pracovních smluv,
vzdělání a pracovní zkušenosti Z. H. stran pracovní pozice controlling (nehledě
na to, že Z. H. podle úředního záznamu o podaném vysvětlení ze dne 17. 12. 2013
ani neměla bližší povědomí o chodu společnosti, počtu jejích zaměstnanců atd.),
skutečnosti, že ve společnosti již jeden ředitel působil apod., a toliko přejal
některé závěry předestřené v usnesení Nejvyšší soudu ze dne 14. 10. 2015, sp.
zn. 8 Tdo 1002/2015, které se zabývalo obdobnou problematikou.
Nyní tedy k některým bodům zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10.
2015, sp. zn. 8 Tdo 1002/2015.
Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí mj. předestřel, že při úvaze o (potenciální)
trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, kterého
se měl pachatel dopustit neoprávněným pobíráním peněžité pomoci v mateřství, by
orgány činné v trestním řízení měly prokázat fiktivnost účasti této osoby
(pachatele) na pojištění (§ 32 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském
pojištění), neboť teprve po prokázání této fiktivní účasti na pojištění je
možné náležitě posoudit vznik škody.
Nadto Nejvyšší soud konstatoval, že pokud příslušný orgán veřejné moci
bezdůvodně nevyužije možností, které mu poskytují zákon a ostatní obecně
závazné právní předpisy k výkonu jeho pravomoci, přichází v úvahu použití
zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Předně lze přisvědčit dovolateli, že závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu (zde
tedy usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1002/2015) byly vysloveny s
ohledem na konkrétní trestní věc, přičemž pro další rozhodovací činnost mohou
sloužit jako jisté vodítko. Uvedené závěry však nelze plošně a nekriticky
přejímat pro veškerá rozhodnutí, která se zabývají obdobnou problematikou.
Pokud obhajoba ve svém vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce
uvedla, že fiktivností pracovního poměru je třeba rozumět stav, kdy je sama
existence pracovního poměru pouze předstírána, tak Nejvyššímu soudu nezbývá než
(v obecné rovině, aniž by předjímal následné rozhodnutí v této konkrétní věci)
podotknout, že není možné obcházet zákon postupem, kdy sice budou uzavřeny
reálné pracovní smlouvy, které tedy nebudou fiktivní, avšak zároveň budou
uzavřeny s předchozím úmyslem se díky těmto obohatit na úkor státu, resp. budou
uzavřeny de facto pouze za účelem zvýhodnění při výplatě dávek nemocenského
pojištění a peněžité pomoci v mateřství, a to ve výši, na kterou by pojištěnec
jinak neměl nárok.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit názoru obhajoby, že se dovolatel snažil cestou
dovolání změnit skutek, pro který bylo trestní řízení vedeno, a to přestože až
v rámci dovolání nastínil námitky stran neplatnosti předmětných pracovních
smluv (navíc s chybnými odkazy na ustanovení zákoníku práce). Byť není
příhodné, aby si dovolatel ponechával argumentaci až pro dovolací řízení, neboť
za reálnou a efektivní obhajobu lze považovat jen takovou, kterou je možné
uplatňovat již od počátku trestního řízení, tedy de facto od sdělení obvinění,
tak i přesto Nejvyššímu soudu nezbylo než se ztotožnit s námitkami dovolatele,
že soudům nic nebránilo v tom, aby žalované skutky v tomto směru korigovaly, a
to aniž by takový postup měl vliv na totožnost skutku.
Podle § 220 odst. 1 tr. ř. může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v
žalobním návrhu. Při svém rozhodnutí poté smí přihlížet pouze ke skutečnostem,
které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které strany
předložily a provedly, případně které sám doplnil (§ 220 odst. 2 tr. ř.),
přičemž právním posouzením skutku v obžalobě soud není vázán (§ 220 odst. 3 tr.
ř.).
V tomto ohledu je však potřeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“.
Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis
skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve
vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v
trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní
stíhání se vede zásadně ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku. Samotný
skutek tudíž nelze ztotožňovat s popisem skutku.
Soud si tedy musí vždy ujasnit, co tvoří samotný skutek, a v návaznosti na to
musí být skutek předmětem jeho dalšího postupu, přičemž se nesmí při zvažování
svého postupu po podání obžaloby omezit jen na to, že vezme na vědomí popis
skutku uvedený v obžalobě, resp. že ztotožní popis skutku se skutkem samotným.
Jinými slovy, povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost
převzít z obžaloby popis skutku.
Z ustanovení § 220 odst. 3 tr. ř. a § 220 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že vázanost
soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem
skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě
soud není vázán. Podstata skutku je přitom určována účastí obviněného
(obviněných) na určité události popsané v žalobním návrhu, ze které vzešel
následek porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákoníkem. Obdobně
pak, obžalovací zásada, podle které soud může rozhodnout jen o skutku, který je
uvedený v žalobním návrhu, neznamená, že mezi skutkem, který je uvedený v
žalobním návrhu a skutkem, uvedeným ve výroku rozsudku, musí být naprostá
shoda, neboť některé skutečnosti mohou odpadnout a nové mohou být teprve
zjištěny, přičemž pouze nesmí dojít ke změně podstaty skutku. K zachování
totožnosti skutku poté zpravidla postačí totožnost jednání nebo totožnost
následku, neboť změny v okolnostech, které individualizují žalovaný skutek z
hlediska času, místa spáchání činu, míry a formy zavinění obviněných, popř.
rozsahu následku apod., když jinak shoda v následku či jednání není dotčena,
zpravidla nemají na zachování totožnosti skutku vliv.
S přihlédnutím k výše předestřeným východiskům je tedy zřejmé, že pokud by se
soudy zabývaly rovněž potenciální neplatností uzavřených pracovních smluv,
nebylo by tímto postupem narušeno ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., podle
kterého soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu.
Nyní k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Trestným činem je podle
trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za
trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr.
zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny
znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní
odpovědnost za jeho spáchání. Uvedený závěr je však v případě méně závažných
trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití
subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o
konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen
prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.
Společenská škodlivost přitom není zákonným znakem trestného činu, jelikož má
význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní
represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost tedy nelze
řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném
případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji
zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2
tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty
trestného činu a dalším okolnostem případu. Dále pak, úvaha o tom, zda jde o
čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem
z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za
předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti
neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov.
stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).
Odpovědností podle jiných právních předpisů se dále Nejvyšší soud zabýval např.
ve svém usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, přičemž dospěl k
závěru, že pokud došlo ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla
beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát jen tak rezignovat na svou
roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na
primární existenci institutů občanského, obchodního či správního práva (resp.
jiných právních odvětví), jimiž by teoreticky bylo možné zajistit práva
poškozené osoby. Princip ultima ratio tedy nelze uplatňovat tak široce, aby to
prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k
ochraně zdraví, majetku, či společnosti jako takové.
Jestliže Nejvyšší soud ve shora citovaném usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn.
8 Tdo 1002/2015, předestřel, že pokud příslušný orgán veřejné moci bezdůvodně
nevyužije možností, které mu poskytují zákon a ostatní obecně závazné právní
předpisy k výkonu jeho pravomoci, tak přichází v úvahu použití zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku,
tak de facto konstatoval obecný požadavek, jenž by měl být brán v potaz při
každém rozhodnutí obecných soudů v trestních věcech. Přesto však tento závěr
nelze zobecňovat do té míry, aby v případech, kdy došlo ke škodě na majetku
státu, resp. v pozici poškozené figurovala např. právě Česká správa sociálního
zabezpečení, byl kategoricky vyloučen trestní postih obviněných. Každý
jednotlivý případ je nezbytné posuzovat s přihlédnutím ke specifikům, které jej
provázejí.
V případě majetkových trestných činů bývá zpravidla určující výše způsobené
škody. Tím se Nejvyšší soud dostává k dalšímu problematickému bodu, kterým bylo
předmětné trestní řízení od počátku zatíženo. Již podaná obžaloba trpěla
nesprávně určenou výší způsobené škody (nyní konstatováno v rovině, že
hypoteticky ke spáchání trestného činu došlo). Výše způsobené škody je přitom
znakem objektivní stránky trestného činu podvodu (je následkem), neboť její
rozsah má význam pro posouzení, zda se o trestný čin vůbec jedná, případně pro
podřazení podvodného jednání pod základní či kvalifikovanou skutkovou podstatu
předmětného trestného činu podle § 209 tr. zákoníku. V rámci trestního řízení
tedy musí být dán dostatečný podklad pro závěr o vzniku škody, jakož i o její
výši.
Pokud soud po podání obžaloby stran otázky vyčíslení přesné (obžalobou tvrzené)
škody nepřistoupil k vrácení věci do stadia přípravného řízení [§ 188 odst. 1
písm. e) tr. ř.], a jelikož námitka stran nesprávně zjištěné výše škody před
soudem padla, aniž by byla patřičně reflektována, tak i následné úvahy soudu
druhého stupně o porušení zásady subsidiarity trestní represe jsou přinejmenším
nedostatečně podložené. Byť za nepodložené je namístě označit i úvahy
dovolatele, že „se nejednalo o škodu svou výší bagatelní“, neboť ani pro toto
tvrzení nebyl v projednávané věci dán objektivní podklad. To vše přestože
orgány činné v trestním řízení mají postupovat v souladu se svými právy a
povinnostmi tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst.
5 tr. ř.), kdy trestní věci musí být zároveň projednávány urychleně bez
zbytečných průtahů (§ 2 odst. 4 tr. ř.).
Otázka, zda příslušná okresní správa sociálního zabezpečení využila možnosti,
které nabízí např. zákon o nemocenském pojištění, zůstává do jisté míry
problematickou. Byť předpisy práva sociálního zabezpečení počítají i se
situacemi, kdy dojde k neoprávněnému vyplacení dávek, a pro tyto případy
obsahují normy sankční povahy, tak již není zcela zřejmé, jak soudy prvního a
druhého stupně v projednávané věci uchopily jinou vyvstávající otázku, a to
nakolik může uvedený orgán sankcionovat společnost za pouhé podezření, že výše
mezd některých zaměstnanců byla stanovena účelově. Okresní správy sociálního
zabezpečení sice mj. rozhodují o vzniku, trvání a zániku pojištění, o přiznání
dávek a jejich odnětí, o zastavení výplaty dávek a o změně výše dávek, o
regresních náhradách či o správních deliktech [§ 84 odst. 2 písm. a) zákona o
nemocenském pojištění], stejně jako kontrolují plnění povinností zaměstnavatelů
[§ 84 odst. 2 písm. i) zákona o nemocenském pojištění], a pokud se zjistí, že
dávka byla přiznána nebo je vyplácena ve vyšší částce, než v jaké náleží, nebo
byla přiznána nebo se vyplácí neprávem, tak se dávka sníží nebo odejme nebo se
její výplata zastaví [§ 52 písm. c) zákona o nemocenském pojištění], nicméně
uvedené mechanismy se nezdají být zcela přiléhavé nastalé situaci. Navíc lze
připomenout, podle § 8 odst. 1 tr. ř. jsou státní orgány povinny neprodleně
oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující
tomu, že byl spáchán trestný čin.
Již z těchto důvodů by při zvažované aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr.
zákoníku bylo namístě, aby soudy alespoň odkázaly na konkrétní instituty, které
mohly být využity namísto trestního postihu, a nikoli jen ve stručnosti
předestřely, že orgány státní správy obecně disponují sankčními mechanismy,
které lze v některých situacích využít. Uvedené Nejvyšší soud konstatuje, aniž
by snad na soudy nižších stupňů kladl požadavek, aby detailně jiným státním
orgánům předkládaly návody k dalšímu postupu. Nejvyšší soud tímto toliko
připomíná požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125
odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř.
Pro úplnost lze poznamenat, že žádný právní předpis sice zaměstnavateli (zde
myšleno společnost STABE GROUP, s. r. o.) neukládá, koho může ve své
společnosti zaměstnat a koho nikoli, resp. je vyloučené, aby právní normy
zakazovaly zaměstnávání těhotných žen na pozice controlling ve společnosti
působící ve sféře stavebnictví. Přesto se však lze ztotožnit s námitkami
dovolatele, že v projednávané věci již ekonomické důsledky takového rozhodnutí
stran vyplácení příslušných dávek nesl stát a nikoli primárně společnost STABE
GROUP, s. r. o.
Je tedy nezbytné, aby Okresní soud v Prachaticích trestní věc obviněných v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž se opětovně bude zabývat
okolnostmi stran výše způsobené škody, která měla být dle obžaloby jednáním
obviněných způsobena, opětovně vyhodnotí okolnosti provázející dobu před a po
uzavření jednotlivých pracovních smluv, a to nikoli izolovaně, nýbrž důsledně
ve všech vzájemných souvislostech, stejně jako se bude zabývat otázkou
potenciální aplikace zásady subsidiarity trestní represe v projednávané věci,
zejména pak s přihlédnutím, zda (v případě, že vůbec došlo k protiprávnímu
jednání) měly příslušné orgány státní správy možnost sjednat nápravu i jinou
cestou, než je trestní řízení. Případně provede další důkazy, pokud jejich
provedení shledá za nezbytné pro náležité objasnění věci.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání nejvyššího
státního zástupce nezbylo, než podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 3 To
109/2016, a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 20. 1. 2016, sp. zn.
4 T 215/2014, zrušit a podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř.
potom Okresnímu soudu v Prachaticích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu projednána trestní věc obviněných
před soudem prvního stupně, přičemž v tomto novém řízení je Okresní soud v
Prachaticích vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší
soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že
vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda
senátu