U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2017 o
dovolání, které podal obviněný V. J. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 28. 6. 2017, sp. zn. 5 To 206/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 T 145/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného V. J.
odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 12 T
145/2015, byl obviněný V. J. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové
látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen
„tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním
spočívajícím v tom, že „dne 24. 11. 2014 od 05:23 hodin do 06:28 hodin, po
předchozím požití alkoholických nápojů a pod jejich vlivem s hladinou alkoholu
v krvi nejméně 1,69 g/kg a nejvíce 1,79 g/kg, řídil z H. u B. do areálu firmy
JAPO v P., okres B.-v., nákladní motorové vozidlo tov. zn. DAF s návěsem
Schmitz Cargobull, přičemž následně provedenou orientační dechovou zkouškou na
alkohol přístrojem Drager byla u řidiče odborným měřením v 07:09 hodin naměřena
hodnota 1,75 g/kg alkoholu v dechu a následným lékařským vyšetřením spojeným s
odběrem biologického materiálu bylo zjištěno, že jeho krev v 07:40 hodin
obsahovala 1,55 g/kg alkoholu, kdy tímto svým jednáním porušil zejména
ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích ve znění pozdějších změn a doplnění.“
Za to byl podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání 3 (tří) měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon
tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na
dobu 18 (osmnácti) měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 12 T
145/2015, podal obviněný V. J. odvolání, a to do výroku o vině i trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 5
To 206/2017, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný V. J. dovolání (č. l. 350-353),
v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má
za to, že předmětné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný nejprve shrnuje genezi celé trestní věci a jeho námitky uplatněné v
rámci obhajoby a v této souvislosti soudům vytýká ignorování jeho důkazních
návrhů na výslech E. V. a J. K., jež byly přímými svědky odběru krevního vzorku
obviněného a ony jediné mohly potvrdit či vyvrátit jeho obhajobu. Postup
odvolacího soudu stran doplnění dokazování listinným důkazem, a to sdělením M.
D., považuje za zcela v rozporu s formální logikou a principem audiatur et
altera pars, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Má za to,
že důkaz získaný prostřednictvím protokolu o lékařském vyšetření krve nebyl
získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z
předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového stavu věci. Soudy rovněž
pochybily též ve vztahu s vypořádáním se jeho námitek stran absence souhlasu s
odběrem krevního vzorku a řádného poučení dle ustanovení § 114 tr. ř. Dále
obviněný namítá, že došlo k pochybení soudů, pokud tyto braly v potaz měření
množství alkoholu v rámci dechové zkoušky, z důvodu nedodržení postupu dle
Metodiky měření alkoholu v dechu pro analyzátory alkoholu v dechu č.
114-MP-C008-08 vydanou Českým metrologickým institutem a navazující metodiku
ministerstva dopravy ČR č. j. 285/2009-160-OST pro měření a interpretaci
výsledků dechových analyzátorů. Závěrem obviněný namítá neúměrně a
nepochopitelně zdlouhavý postup policejního orgánu v rámci prověřování skutku,
v důsledku čehož byl obviněný připraven o možnost prověření důkazů, jež hovoří
v jeho prospěch.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst.
1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 5
To 206/2017 a přikázal soudu druhého stupně, aby věc znovu projednala rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 13. 11.
2017 , sp. zn. 1 NZO 1185/2017.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že
předmětné námitky nelze pod obviněným uplatněný důvod podřadit. Prostřednictvím
uplatněných výhrad obviněný napadá údajná procesní pochybení orgánů činných v
trestním řízení tykajících se převážně dokazování, resp. zjišťování skutkového
stavu věci. Námitky tohoto typu jsou však v dovolacím řízení zásadně
bezpředmětné. Dále je třeba podotknout, že obviněný pouze opakuje výhrady,
které uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení. Nicméně soudy dříve
ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Z
judikatury dovolacího soudu vyplývá, že opakuje-li dovolatel námitky uplatněné
již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se
soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání
nedůvodné (srov. např. rozhodnutí 5 Tdo 86/2002 či 6 Tdo 115/2012), tak jak je
tomu v nyní projednávané věci. V této souvislosti lze odkázat na str. 3-10
rozsudku krajského soudu, kde je dostatečně jasně a přesvědčivě v návaznosti na
rozhodnutí soudu okresního vysvětleno na podkladě čeho, resp. jakých důkazů
učinily soudy rozhodná skutková zjištění, a proč tato zjištění vykazují znaky
předmětného přečinu. Státní zástupce neshledal ani vadu v podobě opomenutých
důkazů, neboť soudy se s důkazním návrhem obviněného náležitým způsobem
vypořádaly. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného stran procesní
nepoužitelnosti některých důkazů, kdy s odkazem na dostatečná odůvodnění
dotčených soudních rozhodnutí lze uzavřít, že žádný z důkazů, tedy ani ty,
které byly získány díky zkoušce krve obviněného, nebyly získány nezákonným
donucením či hrozbou takového donucení ve smyslu § 89 odst. 3 tr. ř. Pokud
soudy vzaly v potaz výsledky dechové zkoušky, nelze toto považovat za
pochybení, jelikož se jedná toliko o důkaz podpůrný, jež plně koresponduje se
všemi ostatními usvědčujícími důkazy. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného
ve vztahu k liknavému postupu policejního orgánu a s tím spojené nemožnosti
prověřit usvědčující důkazy, kdy lze konstatovat, že i v současné době existuje
možnost je prověřit a obviněný o ni nebyl připraven, přičemž je třeba
podotknout, že soudy plně respektovaly ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Na
závěr státní zástupce uvedl, že v dotčených soudních rozhodnutích nelze dovodit
ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
Odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jako
taková jsou plně přezkoumatelná.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z
jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 5 To
206/2017, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h)
tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán
vinným a byl mu uložen trest (k odvolání státního zástupce byl změněn toliko
výrok o trestu). Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným V. J. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž
obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (spadá sem námitka
neprovedení výslechu E. V. a J. K. a dále sdělení M. D. a taktéž výsledky
měření alkoholu v dechu obviněného, stejně jako protokol o lékařském vyšetření
krve), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k
provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů
nevyplývají).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci
(provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení
skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří
vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše
uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně
proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.)
se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek
v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť
výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a
křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým
procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými
slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými
zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, kterýžto
obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že
skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže
skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných
způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem
toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna,
apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud
existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu
Brno-venkov, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v
Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Soudy při vyvozování skutkových závěrů vycházely zejména z laboratorního
rozboru krve a výsledků dechové zkoušky na množství alkoholu v dechu
obviněného, stejně jako ze závěrů znaleckého posudku MUDr. Michala Zeleného,
Ph.D., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství či svědeckých
výpovědí svědků V. K., I. G., A. K., P. H. a z části i z výpovědí P. Z., V. G.
A J. H., kdy v podrobnostech lze odkázat na podrobné odůvodnění nalézacího,
potažmo odvolacího soudu.
Nelze proto konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na
svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní
nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Soudy se
při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného
vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci
námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených
důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými
skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí. Nejvyšší
soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka
existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými
důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obviněný V. J. uplatnil, tedy znamená, že předpokladem jeho existence je
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku
nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů,
včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem
neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak
ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6,
odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení
skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve
skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a
vlastních hodnotících úvah k provedeným důkazům, pak soudům nižších stupňů
nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních
ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž
důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v
případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b
odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud taktéž neshledal, že by se jednalo o případ tzv. opomenutých
důkazů, kdy obviněný namítl, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům. Jednalo
se o návrh na výslech E. V. a J. K. Nutno uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6
tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání
určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů
jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je
třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav
dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy
usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou
tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci
jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle
vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě
i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné
kompetence. Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky
(dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že
ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš
restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na
spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že
Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající
z článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba
vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi
mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých
tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá
povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu
na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů
navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své
rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů,
ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny a
v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. V takovém případě by
se jednalo o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem
rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení
důkazů nezabýval, a uvedený postup by téměř vždy založil nejenom
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná, neboť soudy se s návrhy
obviněného na doplnění dokazování v jednotlivých pasážích náležitě vypořádaly,
kdy těmto závěrům není čeho vytknout a Nejvyšší soud na ně v podrobnostech
odkazuje.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud k námitce obviněného stran liknavosti
orgánu činných v trestním řízení odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího
soudu na str. 7-8, kde se odvolací soud s námitkou obviněného pečlivě vypořádal.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky
obviněného V. J. opodstatněnými. Jak bylo již uvedeno, nelze přehlédnout ani
skutečnost, že obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již
uplatněny v předcházejících fázích řízení, přičemž se s nimi již dostatečným
způsobem vypořádal soud odvolací (zejména str. 3-10 napadeného usnesení).
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu