3 Tdo 1493/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o dovolání
obviněného J. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí
svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci ze dne 8. 6. 2018, sp. zn. 31 To 161/2018, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 17
T 12/2018, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného J. K.
odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 17 T 12/2018,
byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku
(dále jen „tr. zákoník“) a pokračujícím zvlášť závažným zločinem loupeže podle
§ 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění dopustil
jednáním spočívajícím v tom, že
1. jako odsouzený vykonávající trest odnětí svobody ve Věznici Stráž pod
Ralskem v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou,
který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Plzeň- město ze dne 19. 6. 2013,
který téhož dne nabyl právní moci, dne 16. 6. 2017 v době od 5:39 do 5:45 hodin
uprchl z nestřeženého pracoviště NPMV 28/28a ve společnosti Praktik systém, s. r. o., Pod Vinicí 81, Stráž pod Ralskem, a poté se pohyboval na nezjištěných
místech po Stráži pod Ralskem až do cca 9:00 hodin, kdy byl zadržen vězeňskou
službou Věznice Stráž pod Ralskem,
2. dne 16. 6. 2017 v době od 6:12 do 6:34 hodin ve S. p. R. na pobočce
benzinové čerpací stanice K. P. při placení a požadavku rozměnění finanční
hotovosti, vytáhl sprej nezjištěné značky a obsluze čerpací stanice poškozenému
J. W., který otevíral pokladnu, řekl: „ Toto je přepadení,“ a když poškozený na
tato slova nereagoval, začal stříkat sprej přes zapálený zapalovač, který držel
v druhé ruce, směrem k poškozenému, přičemž plameny směřovaly na hlavu
poškozeného, a když poškozený začal utíkat, pronásledoval jej do kuchyňky, ve
které se chtěl poškozený schovat, vnikl za ním, bránil mu zavřít dveře
kuchyňky, znovu použil proti poškozenému, který před ním stále utíkal, zapálený
sprej, kterým mu způsobil popáleniny prvního stupně hlavy a krku, a poté, kdy
se poškozenému podařilo utéci, vnikl za otevřenou pokladnu, ze které odcizil
finanční hotovost ve výši 13.795 Kč, 11 dálničních kuponů v hodnotě 6.310 Kč, a
dále se před budovou benzínové čerpací stanice snažil napadnout další osobu,
obsluhu čerpací stanice poškozeného V. K. snažícího se telefonem volat policii,
kterého chtěl zapálit sprejem, křičel, ať mu dají klíče od auta, načež
poškozený při útoku upadl na zem, čímž si způsobil drobné odřeniny na loktech a
kolenech a dále se zapáleným sprejem začal pronásledovat brigádníka benzínové
čerpací stanice K. P. K. F., narozeného XY, na kterého křičel: „Klíče od auta“,
a „Dědku, to ti stojí za život?“, čímž poškozenému J. W., narozenému XY,
způsobil popáleninu prvního stupně a poranění levé paže, poškozenému V. K.,
narozenému XY, způsobil drobné odřeniny na loktech a kolenech a poškozené
společnosti L. H., IČO XY, způsobil škodu na odcizení ve výši 20.105 Kč,
3. dne 16. 6. 2017 v 6:35 hodin ve S. p. R. na pobočce benzínové čerpací
stanice K. P. ve S. p. R. přiběhl k vozidlu Škoda Octavia combi, registrační
značky XY, majitele P. D., narozeného XY, které řídil poškozený P. R., narozený
XY, vzal za kliku dveří vozidla, dveře otevřel se slovy: „Dej sem auto, zmrde,“
se začal s poškozeným P.
R., který se snažil dveře vozidla zavřít a uzamknout,
přetahovat, vytáhl na něho z kapsy sprej, kterým mu v okamžiku, kdy se
poškozený snažil z vozidla utéct postříkal levou část obličeje a následně, když
se poškozenému podařilo opustit vozidlo, zjistil, že ve vozidle nezůstaly v
zapalování klíče, a odešel směrem k obci Stráž pod Ralskem.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm.
b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit
poškozenému L. H., IČO XY, se sídlem XY, XY, škodu ve výši 3.195 Kč a poškozené
Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem v Praze, Orlická 2020/4, Praha 3,
IČ 41197518 škodu ve výši 5.509 Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený L. H., IČO XY, se sídlem XY, XY, se
zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 17 T
12/2018, podali odvolání do výroku o vině a trestu obviněný a státní zástupce.
Obviněný však vzal své odvolání přípisem ze dne 10. 5. 2018 zpět, což vzal
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením podle § 250 odst. 4
tr. ř. dne 11. 5. 2018 na vědomí.
O podaném odvolání státního zástupce rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci usnesením ze dne 8. 6. 2018, sp. zn. 31 To 161/2018, a to
tak, že odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v České
Lípě podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
usnesením ze dne 8. 6. 2018, sp. zn. 31 To 161/2018, podal obviněný
prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 293-294), v rámci něhož odkázal
na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Obviněný uvádí skutečnosti ze svého odvolání s vědomím, že jej vzal neuváženě
zpět, když má za to, že bez nich by si Nejvyšší soud nemohl učinit názor na
jeho osobu a skutek, za nějž byl odsouzen. Upozorňuje, že bylo porušeno jeho
právo na spravedlivý proces, když nebyly provedeny jím navržené důkazy. Soud
prvního stupně vycházel z nedostatečných důkazů a skutečností, rozsudek je
neúplný a nepřezkoumatelný. Veškeré informace uvedené ve výroku rozsudku soudu
prvního stupně jsou nepravdivé a citelně obviněného poškozují do budoucna, kdy
by např. hodlal podat žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí
svobody a nebo když by měl být vůbec někdy za něco opět stíhán.
Obviněný neměl v úmyslu ani jednomu z poškozených ublížit, chtěl se domoci
slušnou formou možnosti dostat se do České Lípy a následně do Prahy a spáchaný
skutek tak byl exces. Věznice si byla dobře vědoma, že obviněný je osobou
kriminálně narušenou a měla na něj takto nazírat a nezařazovat jej na
nestřežené pracoviště do společnosti Praktik, čímž sama věznice jej v podstatě
k danému skutku dovedla. Obviněný zasílal všem poškozeným návrh na dohodu a
omluvil se jim, což považuje za určitou satisfakci a projev jeho lítosti,
kterou však soudy bagatelizuje. Dále se obviněný zabývá „pohnutkou“ k činu,
kterou spatřuje v blíže neurčeném jednání komise bez přizvání jeho osoby, aby
se k dané věci vyjádřil, jelikož jinak by nebylo uloženo opatření (bez bližšího
určení), které bylo přijato, navíc v době kdy mohl být postaven před orgány
státu a mohlo mu být zajištěno dodržení práva na spravedlivý proces. V
následujících pasážích pak obviněný rozvádí a přibližuje tuto argumentaci, když
uvádí, že komise měla ohledně duševního selhání obviněného dne 13. 4. 2017
rozhodnout o vyřazení obviněného z pracoviště Praktik, když jeho emoční výbuch
byl jasným varovným signálem. Další „pohnutkou“ pak byl zdravotní stav
obviněného, avšak soud neprovedl obviněným navržené důkazy k prokázání této
skutečnosti a tím i k prokázání, že na jeho straně nebyl dán ani nepřímý úmysl.
Soud měl zdravotní stav obviněného a s tím související pochybení věznice při
zařazení obviněného na pracoviště ve společnosti Praktik pečlivěji zvažovat.
Obviněný má za to, že mělo být přistoupeno k aplikaci § 58 tr. zákoníku a
podstatně snížit trest pod hranici dolní sazby za trestný čin loupeže podle §
173 tr. zákoníku. Obviněný měl ve věznici kladné hodnocení. Soud měl
přihlédnout k tomu, že navštěvoval výchovné pracovníky a měl v úmyslu podat
návrh na podmíněné propuštění a pokud by tak učinil, tak by nemohl uložit tak
vysoký trest.
Obviněný namítá, že neměl v úmyslu dopustit se předmětného trestného činu, ale
dopustil se jej až v zoufalství způsobeném zdravotním stavem. Již skutečnost,
že byl 18x trestán jej vedla k podání žádosti pro podmíněné propuštění, což
vylučuje existenci přímého úmyslu spáchat projednávaný trestný čin. Dále
připomíná, že byl 10x kázeňsky odměněn.
Došlo k pochybení ze strany lékaře, když nereflektoval zdravotní
problémy obviněného (svrab, úraz ohrožující obviněného ztrátou zraku, omrzliny
na rukou). Stejně tak uvádí, že došlo k zneužití pravomoci úřední osoby, čímž
byl poškozený nucen dopustit se v „afektovém a zkratkovitém jednání“
předmětného skutku.
Obviněný navrhuje, aby jako součást dovolání byl použit i přípis ze dne
24. 11. 2017 adresovaný Okresnímu státnímu zastupitelství v České Lípě.
Obviněný se ohrazuje proti tomu, aby soud prvního stupně kladl k tíži i
následnou operaci karpálního tunelu poškozeného J. W., když tato proběhla před
samotným skutkem. Stejně tak svědek uvádí, že se jednalo o sprej zn. HET a
nikoliv Santé, přičemž toto je okolnost liberalizující, jelikož účinky spreje
užitého obviněným nemohou vyvolat závažné poruchy zdraví. Stejně tak není
pravdou, že by poškozeného K. obviněný povalil na zem, jelikož tento spadl sám.
Obviněný pak spatřuje rozpory v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, když
uvádí, že soud prvního stupně konstatoval, že se jedná o osobu silně kriminálně
narušenou, na kterou je třeba působit určeným trestem, ale na druhou stranu
konstatoval jeho zlepšení. Stejně tak vidí důkaz pochybení věznice v tom, že
soud uložil takhle vysoký trest, což svědčí o tom, že věznice jej neměla
zařazovat na pracoviště společnosti Praktik, jelikož je osobou silně kriminálně
narušenou.
Ve vztahu k náhradě škody nesouhlasí s částkou ve výši 26.185 Kč, jelikož tato
byl nižší a navrhuje proto valorizaci tohoto výroku.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. 6. 2018, sp. zn. 31 To
161/2018, zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“) v rámci vyjádření ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 1 NZO
1102/2018.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a připomněl
základní východiska pro aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., uvedl, že obviněný v podstatném rozsahu opakuje svoji obhajobu z
řízení před soudem prvního stupně, se kterou se tento soud vypořádal. Tvrzené
zdravotní problémy a jeho nesouhlas s pracovním zařazením nemohou ospravedlnit
závadné jednání obviněného a nemají význam pro naplnění znaků skutkové podstaty
přisouzeného trestného činu loupeže.
Ve vztahu k subjektivní stránce státní zástupce uvádí, že obviněný věděl, že
ohrožuje zájem chráněný zákona a toto učinit chtěl. Je nerozhodné, kdy tento
úmysl pojal, zda s předstihem, nebo až poté, co se nepodařilo zajistit si odvoz
do České Lípy. Státní zástupce pak upozorňuje, že obviněný patrně zaměňuje
pojmy pohnutka a úmysl. V případě obviněného, který za účelem majetkového
prospěchu v podobě peněz, cenin a motorového vozidla, které by mohl použít k
útěku, napadl během několika málo minut hned několik poškozených, nelze
uvažovat o nepřímém úmyslu nebo dokonce nedbalosti.
Námitky obviněného směřující do skutkových zjištění soudu stran pohybu po S. p.
R., poškození zdraví poškozeného W. vedoucí k operaci karpálního tunelu, typu
spreje použitého k útoku, jsou také nesprávné. K tomu státní zástupce uvádí, že
ani pro svalení individuální odpovědnosti na postupy jiných osob (věznice,
lékaře, zaměstnavatele) není po právní stránce místo.
Námitky obviněného s výjimkou námitky vůči naplnění subjektivní stránky
trestného činu v podobě přímého úmyslu jsou námitkami nepodřaditelnými pod
uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod. Stejně tak námitka neúplného
dokazování spočívající v neprovedení lékařských zpráv o zdravotním stavu
obviněného. K ní však státní zástupce připomíná základní zásady provádění a
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž uzavírá, že tyto zprávy
nebyly pro dané řízení relevantní.
K námitce neuplatnění moderace uloženého trestu podle § 58 tr. zákoníku, státní
zástupce uvádí, že ačkoliv to obviněný v dovolání nespecifikoval, lze usuzovat,
že požaduje mimořádné snížení trestu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Státní
zástupce konstatuje, že samotné nepoužití mimořádného snížení trestu nezakládá
naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a připomíná pak
obecná východiska pro užití možnosti mimořádného snížení podle § 58 odst. 1 tr.
zákoníku. U obviněného nelze hovořit o souhrnu polehčujících okolností, které
se běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost daného činu, právě naopak –
obviněný užil násilného útoku na více poškozených, a to po předchozí trestní
minulosti za obdobná jednání, tedy jde o speciální recidivu. Obviněný taktéž
argumentuje obecnými okolnostmi, které nemají charakter mimořádných
polehčujících okolností.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně
neopodstatněné.
Obviněný následně zaslal Nejvyššímu soudu repliku k vyjádření státního
zástupce, v níž polemizuje s jednotlivými tvrzeními Nejvyššího státního
zastupitelství a fakticky opakuje svoji argumentaci z dovolání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci,
je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.,
protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí
soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný
opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu
uložen trest. Ačkoliv odvolací soud rozhodoval o odvolání státního zástupce, a
nikoliv o odvolání obviněného, je přesto dovolání přípustné podle § 265a odst.
1, odst. 2 písm. h) tr. ř., když i podle odborné literatury není rozhodující,
kdo vyvolal rozhodnutí soudu druhého stupně, takže dovolání může podat např.
obviněný i tehdy, když sám nepodal odvolání, ale učinil tak v jeho neprospěch
státní zástupce (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní řád II. § 157 až 314s.
Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3141). Obviněný je podle §
265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro
nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká).
Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr.
ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d
odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném
týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného
dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným J. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž
obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména nutnost operace
karpálního tunelu u poškozeného J. W., značka použitého spreje, způsobení pádu
poškozeného K., nesprávně určená částka způsobené škody, když z důkazů vyplývá
částka nižší) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových
zjištění, zejména že se obviněný pohyboval po S. p. R., ačkoliv šel rovnou na
benzinovou stanici, celý popis skutku uvedeného pod bodem 2 a 3 skutkové věty,
nedostatečné zhodnocení pohnutky obviněného vyplývající z jeho zdravotního
stavu), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu
k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených
důkazů nevyplývají, omluvný dopis poškozeným je nutno hodnotit jako polehčující
okolnost, když jim tímto byla dána jistá satisfakce, zprávy z věznice o jeho
chování měly být vyhodnoceny taktéž v jeho prospěch) a vlastní verzi skutkových
událostí (kdy obviněný uvádí, že nikdy neměl v úmyslu poškozeným ublížit, celý
incident je důsledkem pochybení vězeňské služby a lékaře, kteří nezohlednili
při pracovním zařazení jeho zdravotní stav a předešlý emoční výbuch, obviněný
nechtěl čin spáchat, pouze se slušně snažil domoci odvozu do České Lípy a toto
učinil až v zoufalství).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního
hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky
se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a
směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých
odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených
skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném
právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To
znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních –
byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě
(§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných
skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod
podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obviněný J. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o
hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně
jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje
hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §
2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže
tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných
skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazům, pak soudům nižších
stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních
ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž
důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v
případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b
odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak
pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící
relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé
fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se
jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu
již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na
doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom
hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak
spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný vznesl námitku neprovedení důkazu prokazující jeho zdravotní stav,
přičemž s těmito návrhy se však již vypořádal soud prvního stupně (str. 7-8
rozsudku), a to způsobem, kterému nelze ničeho vytknout. Takto uplatněná
námitka je tedy, jak je obecně uvedeno shora nepodřaditelná pod uplatněný
dovolací důvod.
Námitka nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, konkrétně úmyslného
jednání by byla námitkou teoreticky podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod.
Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že obviněný se dovolává absence úmyslu až
na základě vlastních skutkových zjištění vyplývajících z vlastního hodnocení
důkazů a procesu dokazování obecně. Obviněný má za to, že soudy měly provést
důkazy o jeho zdravotním stavu, přihlédnout k postoji vězeňské služby k jeho
předchozím žádostem o změnu pracovního zařazení a na základě těchto důkazů pak
měly dospět k jiné právní kvalifikaci (bez bližšího uvedení). Nejvyšší soud
však není oprávněn přezkoumávat skutková zjištění soudu prvního ani druhého
stupně a tato nijak revidovat. Soudy na základě provedeného dokazování dospěly
ke skutkovým zjištěním, o nichž nejsou důvodné pochybnosti a takto zjištěný
skutek zcela správně kvalifikovaly. O tom, že obviněný věděl, co činí a toto i
chtěl nelze pochybovat a právní závěr o spáchání přisouzených trestných činů v
úmyslu přímém tak není pochyb. Ani tuto námitku proto nelze považovat za právně
relevantní.
Stejně tak si nelze nepovšimnout i toho, že si obviněný fakticky protiřečí,
když odmítá pravdivost popisu skutku uvedeného ve skutkové větě rozsudku a
následně přiznává, že tento čin spáchal v zoufalství nad svou situací. K tomuto
Nejvyšší soud uvádí, že žádná z obviněným vznesených námitek není, ani v
případě, že by se jednalo o námitky přípustné, způsobilá jakkoliv ospravedlnit
jednání obviněného či jej mírněji kvalifikovat. V tomto se Nejvyšší soud plně
ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, který na str. 9 svého rozsudku
uvedl, že je naprosto nepřijatelné, aby se obžalovaný domáhal přeřazení na jiné
pracoviště tak krajními prostředky, jako je útěk z pracoviště a loupežné
přepadení benzinové čerpací stanice, neboť i při domáhání se svých práv musí
jedinec šetřit práv ostatních lidí, na což obžalovaný při přepadení benzinové
čerpací stanice zjevně ani nepomyslel. Za naprosto nepřijatelné považuje
Nejvyšší soud snahu obviněného zbavit se vlastní odpovědnosti odkazem na ze
svého pohledu „nefér postup“ věznice a vinit ji tak ze svého vlastního
protiprávního jednání.
Návrhem obviněného na „použití“ jeho návrhu zaslaného státnímu zástupci
Nejvyšší soud konstatuje, že tento je zcela nepřípadný, když je sám o sobě
označen jako návrh na trestní oznámení a nelze tak považovat za řádnou dovolací
námitku.
Co se pak týče námitky, jejímž prostřednictvím se obžalovaný domáhá aplikace §
58 tr. zákoníku a tím mimořádné snížení trestu, uvádí Nejvyšší soud, že
takováto námitka fakticky směřuje do výměry a přiměřenosti trestu, k čemuž je
nutno uvést, že takovéto námitky nejsou způsobilé naplnit namítaný ani žádný
jiný dovolací důvod (usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. R 22/2003 Sb.
rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo
422/2012). Jak již avizoval i státní zástupce, lze předpokládat, ačkoliv tak
obviněný explicitně neučinil, že obviněný měl na mysli mimořádné snížení trestu
podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, když jiné varianty nepřicházejí v úvahu ani v
teoretické rovině. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že se jedná o postup
fakultativní, použitelný v případě, pokud soud dospěje při úvahách o výši
trestu k tomu názoru, že jsou zde natolik mimořádné okolnosti, které takovéto
snížení ospravedlňují. Nestačí tedy pouze nesouhlas obviněného s vyhodnocením
polehčujících okolností. Nejvyšší soud připomíná, že soud prvního stupně zcela
vyčerpávajícím způsobem odůvodnil veškeré své úvahy, na jejichž základě dospěl
k výroku o trestu, přičemž si nelze nepovšimnout, že u obviněného byly naopak
splněny podmínky pro mimořádné zvýšení trestu podle § 59 tr. zákoníku, k čemuž
však soud prvního stupně nepřistoupil, když veškeré tyto okolnosti promítl do
výše trestu v rámci zákonné trestní sazby (str. 10 rozsudku).
Ačkoliv námitky obviněného stran úrazu poškozeného J. W., značky spreje
a pádu poškozeného V. K. jsou nepřípustné, jak bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud
k nim uvádí toliko to, že jsou nadto i zcela nepravdivé a nepřípadné.
Obviněnému nebyla kladena za vinu žádná přímá souvislost mezi napadením
poškozeného a jeho operací ani to, že by poškozeného V. K. shodil. Stejně tak
soud prvního stupně odůvodnil proč je značka použitého spreje nerozhodná,
jelikož vzal v úvahu skutečně vzniklou újmu na zdraví a nikoliv hypotetickou
(str. 8 rozsudku).
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným
požadavkům na hmotně právní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou
povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu