3 Tdo 1496/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9.
června 2010 o dovolání, které podal obviněný J. Z., proti usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2009, č. j. 5 To 15/2009-4412, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T
3/2007, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2008, č. j. 45 T
3/2007-4257, byl obviněný J. Z.uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 4 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31.
12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se po
skutkové stránce dopustil tím, že:
1/ „dne 14. 1. 1994 jako jednatel obchodní společnosti Z, spol. s r. o. se
sídlem F.- M.-, ul. N., uzavřel s kupující společností OKD Doprava, a. s., se
sídlem M. O., N., kupní smlouvu na dodávku 1100 t motorové nafty v období leden
– květen 1994, přestože v době uzavření smlouvy věděl, že nemá zajištěného
dodavatele tohoto zboží a dodávku motorové nafty nebude moci uskutečnit,
přičemž k úhradě kupní ceny byla vystavena dne 25. 1. 1994 směnka na částku
19.280.000,- Kč s datem splatnosti 31. 5. 1994, která byla dne 25. 1. 1994
akceptována OKD Doprava, a. s., a přestože kupní smlouvu již dne 28. 2. 1994
vypověděl a žádné dodávky motorové nafty neuskutečnil, předmětnou směnku dne 7.
3. 1994 se všemi právy převedl indosamentem na společnost CREDITTAX, a. s., se
sídlem P., L., za částku 18.065.360,- Kč, kterou obratem použil k částečné
úhradě úvěru společnosti Z, spol. s r. o., u Pragobanky, a. s., a dalších dluhů
z předchozí obchodní činnosti, čímž OKD Doprava, a. s., způsobil škodu ve výši
19.280.000,- Kč,“
2/ „dne 28. 1. 1994 jako jednatel obchodní společnosti Z, spol. s r. o., se
sídlem F.- M., ul. N., v úmyslu použít úvěr k jinému než sjednanému účelu a
následně jej nesplatit, uzavřel s Agrobankou Praha, a. s., filiálka O., O.,
smlouvu o poskytnutí střednědobého úvěru ve výši 20.000.000,- Kč na nákup a
prodej technologických zařízení, přičemž úvěr zajistil ručitelskými závazky
- spol. EKOSTAV-MORAVIA, a. s., se sídlem O., K. ve výši 4.000.000,- Kč,
- spol. Obchod s palivy a jiným zbožím, spol. s r. o. se sídlem O. - M.
H., Š. ve výši 8.000.000,- Kč,
- spol. ZS, spol. s r. o., se sídlem O. - S.. S.ve výši 3.000.000,- Kč,
a zřízením zástavního práva k nemovitostem zástavců
- obce M., okres O. do výše 4.500.000,- Kč, a to zástavou pozemku -
zastavěné plochy a stavby-občanská vybavenost, č. parcely , jež jsou zapsány na
listu vlastnictví pro okres O., obec M., katastrální území M. u Katastrálního
úřadu v O.,
- města B., okres B. do výše 7.000.000,- Kč, a to zástavou stavby
(krytý bazén) a pozemku (zastavěná plocha), č. parcely , jež jsou zapsány v
katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu B., na listu vlastnictví pro okres
B., obec B., katastrální území B.,
celý úvěr ve výši 20.000.000,- Kč vyčerpal, získané finanční prostředky použil
k jinému než stanovenému účelu a kromě první splátky dne 20. 7. 1994 ve výši
500.000,- Kč další splátky nehradil a úvěr nezaplatil, čímž způsobil Agrobance
Praha, a. s. v likvidaci, škodu ve výši 20.000.000,- Kč,“
3/ „dne 5. 5. 1994 jako jednatel obchodní společnosti Z, spol. s r. o., se
sídlem F. - M., ul. N., v úmyslu použít úvěr k jinému než sjednanému účelu a
následně jej nesplatit, uzavřel s Agrobankou Praha, a. s., filiálka O., O.
smlouvu o poskytnutí krátkodobého úvěru ve výši 12.000.000,- Kč na nákup a
prodej technologických zařízení, přičemž úvěr zajistil – zřízením zástavního
práva k nemovitostem zástavců - manželů J a Z V., a to pozemků zapsaných v
katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v P. pro katastrální území T. n. B.,
na listu vlastnictví jejichž souhrnná odhadní cena ke dni zástavy činila
9.362.856,- Kč,
- bianko směnkou s doložkou „bez protestu“ znějící na částku 5.000.000,- Kč
avalovanou spol. Zdraví IF, a. s., se sídlem v O., S.,
celý úvěr ve výši 12.000.000,- Kč vyčerpal, získané finanční prostředky použil
k částečné úhradě dřívějšího úvěru spol. Z, spol. s r. o., u Pragobanky, a. s.,
a dalších dluhů z předchozí obchodní činnosti a úvěr nesplatil, čímž způsobil
Agrobance Praha, a. s. v likvidaci, škodu ve výši 12.000.000,- Kč."
Za to byl podle § 250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do
věznice s dozorem. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození OKD
Doprava, a. s., N., M. O., a EKOSTAV – MORAVIA, a. s., K., O., odkázáni s
uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. 5. 2009, č. j. 5 To 15/2009-4412,
jímž podané odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu
prvního stupně tak nabyl právní moci dne 27. 5. 2009 (§ 139 odst. 1 písm. b/
cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. Z.následně
dovolání, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v § 265b
odst. 1 písm. e), g), h), l) tr. ř.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolatel
spatřuje v tom, že po určitou fázi řízení byl trestně stíhán jako uprchlý podle
§ 302 a násl. tr. ř., ačkoli pro takový postup nebyly podle jeho přesvědčení
splněny zákonem stanovené podmínky. Poukázal na to, že řízení podle § 302 a
násl. tr. ř. z povahy věci do značné míry omezuje ústavní principy
spravedlivého procesu a citovaná zákonná ustanovení tak musí být vykládána tak,
jak to stanoví čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a sice že při
používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich
podstaty a smyslu a nesmí jich být zneužíváno k jiným účelům, než pro která
byla stanovena. Přitom není pochyb o tom, že k závěru, že se kdokoliv vyhýbá
trestnímu stíhání tím, že se skrývá nebo uprchne, nedostačuje pouhé zjištění,
že se nezdržuje v místě svého bydliště a nevyzvedává si obsílky. Není-li pobyt
této osoby znám, musí orgány činné v trestním řízení učinit veškeré možné úkony
k zjištění důvodů její nepřítomnosti v místě bydliště a k vypátrání jejího
pobytu. Pro závěr, že se osoba vyhýbá trestnímu stíhání pobytem v cizině nebo
se skrývá ve smyslu § 302 tr. ř., musí být navíc zjištěno, že tak jedná právě s
tímto úmyslem. V posuzovaném případě však orgány činné v trestním řízení podle
názoru dovolatele takto nepostupovaly. V této souvislosti poukázal dovolatel na
skutečnost, že orgány činné v trestním řízení obdržely trestní oznámení na
přelomu let 1994 a 1995 a sám byl poté k věci opakovaně slyšen a doložil
požadované materiály. Nic přitom nenasvědčovalo tomu, že by celá záležitost
měla pokračovat trestním stíháním. Teprve ve druhé polovině roku 1995
odcestoval na studijní pobyt do Spojených států amerických. Trestní stíhání
přitom proti němu v té době vedeno nebylo a nebyl ani důvod k jeho omezení na
osobní svobodě. Dne 5. 4. 1996 po něm údajně začal policejní orgán pátrat a dne
20. 5. 1996 zahájil jeho trestní stíhání jako uprchlého, jež v této formě
trvalo až do 16. 4. 1999.
Nezákonnost části řízení konaného podle § 302 a násl. tr. ř. spatřuje dovolatel
v tom, že se ve skutečnosti trestnímu stíhání nikdy objektivně nevyhýbal a
nejednal ani v úmyslu si tímto způsobem počínat. O tom podle něj svědčí i
skutečnost, že se po návratu ze Spojených států amerických zúčastnil všech
úkonů trestního řízení, tzn. že byl orgánům činným v trestním řízení k
dispozici.
V další části podaného dovolání obviněný (dovolatel) s odkazem na dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybnil právní posouzení dílčích
útoků popsaných pod body 2. a 3. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně.
Především namítl, že měl v úmyslu získané úvěry splatit, což mu umožňovala i
vcelku dobrá finanční situace společnosti Z, spol. s r. o. Tomu, že se placení
svých peněžních závazků nevyhýbal, pak nasvědčuje i to, že pokud v pozdější
době nějaké finanční prostředky získal, použil je alespoň na částečnou úhradu
svých dluhů. V soudy naznačeném rozsahu nelze podle dovolatele dovodit ani jeho
úmyslné zavinění, jež je nezbytným předpokladem pro to, aby jeho jednání mohlo
být posouzeno jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. (tj. že by jednal v
úmyslu poskytnuté úvěry nesplatit). Absence dovolatelova úmyslu obohatit se ke
škodě jiného je podle něj zřejmá z existence jím sjednaných záruk a zástavních
práv k případnému uspokojení pohledávek svých věřitelů. S tímto vědomím pak
jednal. Dovolatel současně připomněl soudní praxi ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu České republiky a především Ústavního soudu, podle níž ve
chvíli, kdy je závazek dlužníka zajištěn zástavním právem (když ručení či
biancosměnky jsou instituty obdobnými), pak ani v případě, nemá-li dlužník v
úmyslu splnit svůj závazek, nemůže z jeho jednání vzniknout škoda. Z tohoto
důvodu nemůže dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §
250 tr. zák., neboť způsobení škody je jedním z jejích základních znaků.
Krajskému soudu v Ostravě zároveň vytknul, že se jeho obhajobou v tomto směru
prakticky vůbec nezabýval. Vrchní soud v Olomouci sice ve svém rozhodnutí
předmětnou otázku řešil, avšak vyslovil skutkové a právní závěry, které podle
dovolatele nelze přijmout.
V další části dovolání obviněný uvedl, že soudy svá skutková zjištění v dané
věci opřely zejména o znalecký posudek, kterým bylo posouzeno účetnictví
společnosti Z, spol. s r. o. Toto účetnictví však podle dovolatele nebylo
kompletní, neboť z důvodu nedbalého jednání orgánů činných v trestním řízení se
jeho část ztratila. V důsledku toho byl dovolatel omezen v možnosti v plné šíři
uplatnit svoji obhajobu. Podle dovolatele je podstatné i to, že znalec Ing.
Vladislav Paseka neměl ke zpracování znaleckého posudku potřebnou kvalifikaci.
Dovolatel si proto nechal vypracovat posudek znaleckým ústavem, kterým se však
Vrchní soud v Olomouci odmítl v odvolacím řízení zabývat. Přitom právě tento
posudek k ekonomické situaci firmy Z, spol. s r. o. vycházel i z později
nalezených materiálů, které znalec Ing. Paseka neměl k dispozici, a prokazoval,
že společnost byla ve skutečnosti životaschopná a proto i způsobilá plnit své
závazky.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný opřel
rovněž o konstatování, že ve věci byly podány postupně tři obžaloby, když v
případě prvních dvou byla vždy věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Tato
došetření však byla podle jeho názoru vždy jen formální, nebyly provedeny
potřebné důkazy, a proto byla nakonec předložena k projednání a přijata v
podstatě shodná obžaloba jako obžaloby podané již dříve. Uvedená skutečnost pak
podle dovolatele svědčí o tom, že soudy obou stupňů nepochopitelně rezignovaly
na své dříve vyslovené požadavky a v tomto smyslu jejich rozhodování postrádalo
předvídatelnost.
Poslední část své dovolací argumentace obviněný podřadil pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (resp. i pod dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g/ tr. ř.). V jejím rámci namítl, že mu byl uložen trest odnětí
svobody v trvání pěti let, který patřičně nezohledňuje nepřiměřenou délku
trestního řízení trvajícího 14 let a především účel trestu uložený po šestnácti
letech od spáchání inkriminovaného jednání.
Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 27. 5. 2009, č. j. 5 To 15/2009-4412, i jemu předcházející rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 45 T 3/2007, a postupem
podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu přikázal, aby věc znovu projednal a
rozhodl.
Podáním ze dne 26. 3. 2010 dovolatel znovu napadl závěry znaleckého
posudku z oboru ekonomiky a předložil posudek vypracovaný na základě požadavku
obhajoby ze dne 19. 2. 2010. K tomuto podání však Nejvyšší soud nemohl jako k
součásti dovolání přihlížet, neboť bylo učiněno až po uplynutí zákonné dovolací
lhůty (§ 265f odst. 2 tr. ř.).
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“).
K namítané nepřípustnosti trestního stíhání podle dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, že z podstaty a výčtu okolností, za kterých
je trestní stíhání nepřípustné, uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 a odst. 4
tr. ř. a § 11a tr. ř. je zřejmé, že vedení řízení proti uprchlému podle § 302 a
násl. tr. ř., jakkoli pro ně případně nejsou dány zákonné podmínky, nepatří
mezi zákonem vyjmenované důvody nepřípustnosti trestní stíhání. Trestní stíhání
je zásadně nepřípustné tehdy, jestliže je vůbec nelze vést, resp. pokud je
vedeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Samotné vedení řízení
proti uprchlému v rozporu s podmínkami podle § 302 tr. ř. je sice pochybením, z
něhož lze vyvodit určité následky (minimálně ve formě odstranění procesních
vad), avšak s tím, že následně – již řádným způsobem – může být nepochybně v
řízení pokračováno.
Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní
zástupce nejprve vyložil jeho obsah a na tomto základě připomněl, že
prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se (obecně) nelze domáhat opravy
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani s tím
souvisejícího přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Výchozím
předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v
provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež
jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Zásah do skutkových zjištění
je sice možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak
pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními
na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (včetně úplné absence
příslušných skutkových zjištění). K tomu však podle názoru státního zástupce v
posuzované věci nedošlo. Pokud tedy obviněný svými námitkami napadal proces
dokazování, zejména stran hodnocení znaleckého posudku či úplnosti dokazování,
je třeba vycházet z toho, že s takovou argumentací se s uplatněným dovolacím
důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i s dovolacími důvody
ostatními, zcela míjí.
Za ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídající považuje státní
zástupce pouze námitky směřující proti správnosti posouzení subjektivní stránky
trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., a to vzhledem ke specifickým
okolnostem činu, které byly podle dovolatele dány z důvodu existence
zajišťovacích institutů, jež měly svědčit o jeho záměru všechny závazky uhradit
a zároveň vyloučit jeho úmysl způsobit škodu na cizím majetku.
Podle státního zástupce je však ve vztahu k dovolatelem zdůrazňovanému významu
sjednaných zajišťovacích institutů třeba přisvědčit závěrům soudů činných v
předmětné trestní věci. Aplikace judikatury a soudní praxe, na kterou opakovaně
poukázal dovolatel, v posuzovaném případě totiž nebyla možná, neboť ze
skutkových zjištění učiněných soudy, zejména ze svědeckých výpovědí, které
soudy akceptovaly jako věrohodné, vyplynulo, že ke sjednání ručení a zástav či
vyhotovení biancosměnky nedošlo v rámci existujících obchodních vztahů, např.
mezi spolupracujícími subjekty, ale zajištění přijaly subjekty jiné (bez vztahu
k dlužníkovi, tj. společnosti Z, spol. s r. o.), které tak učinily pouze za
jistou finanční odměnu, aniž by daly najevo, že mají skutečně vůli k tomu, že v
případě potřeby uhradí za společnost Z, spol. s r. o., její dluhy. Finančně
méně významná účast dvou sesterských společností nemá podle státního zástupce v
konečném důsledku pro uvedený závěr podstatnější význam. Dovolatelem namítaný
nedostatek jeho úmyslného zavinění v důsledku zajištění závazku se týkal
především případů, v nichž bylo jako zajištění založeno zástavní právo, které
skutečně může poměrně značně zvýhodnit postavení věřitele a umožnit mu úhradu
jeho pohledávky v případě, kdy dlužník neplní dobrovolně. Na tomto místě však
státní zástupce zdůraznil, že v daném případě dvě ze tří sjednaných zástavních
smluv byly posléze shledány neplatnými. Ručení či biancosměnka potom sice
postavení věřitele rovněž vylepšují, ovšem nelze přehlédnout, že získání plnění
od ručitele či zavázaného ze směnky již zdaleka nemusí být, a to i přes jejich
povinnost plnit, úspěšné (společnost Z, spol. s r. o., byla takto povinna k
plnění rovněž). Z těchto skutečností, jakož i ze soudy zjištěného způsobu,
jakým dovolatel páchal trestnou činnost (uváděním řady subjektů v omyl), lze
dovodit, že musel jednat i s vědomím toho, že se na výše uvedené formálně
sjednané zajišťovací instituty nemůže plně spolehnout a že ke způsobení škody
dojde. Z těchto důvodů pak podle státního zástupce soudům nelze vytknout, že by
zavinění dovolatele (podvodný úmysl) posoudily chybně a neprávem ho uznaly
vinným. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy
nedošlo.
K poslední části dovolání opírající se zejména o dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že námitky vůči druhu a výměře
uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, je možné v
rámci citovaného dovolacího důvodu uplatnit jen za předpokladu, byl-li
obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře
mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. K
takovému pochybení však podle státního zástupce v dané věci zjevně nedošlo.
Soudy obou stupňů se navíc zabývaly i základním právem obviněného na přiměřenou
dobu řízení vyplývajícím z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a
s ohledem na to, že její délku shledaly neúměrnou, přistoupily k přiměřené
kompenzaci ve výměře trestu, ve stanovení jen jednoho druhu trestu i ve
stanovení způsobu jeho výkonu.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle názoru státního
zástupce obviněný nenaplnil již z formálních důvodů, neboť k němu nepřipojil
žádnou konkrétní argumentaci, o niž by existenci zmíněného důvodu opíral.
Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné a aby takto za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání
vyslovil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst.
1 písm. c) tr. ř.
Obviněný J. Z. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu
druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti
rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl uznán vinným a
byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst.
1 písm. e), g), h), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady
spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá
na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V
dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu by nepřicházela v úvahu,
neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně projednal odvolání
obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá
alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna
toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo
skutečně zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacích důvodů podle § 265b
odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř., které dovolatel rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, kdy proti
obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo
pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního
stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. nebo v § 11a
tr. ř. Předmětný dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v
trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního
stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172
odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231
odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1
písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení
trestního stíhání vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně
příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve
věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se tedy týká výlučně takové
nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle § 11
odst. 1, popř. 11a tr. ř., neboť v těchto ustanoveních trestní řád stanoví
jednotlivé důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se
týkají průběhu trestního stíhání, výše uvedený dovolací důvod nezakládají (v
judikatuře srov. přiměřeně R 38/2005 SbRt.).
Je třeba vzít v úvahu, že důvody nepřípustnosti trestního stíhání jsou v zákoně
vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Jedině na jejich základě - ve vztahu
k témuž obviněnému a témuž skutku - nelze trestní stíhání vést buď vůbec, resp.
pokud je vedeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Jde o kogentní
úpravu, která představuje průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.) a do
zásady legality (§ 2 odst. 3 tr. ř.). Z výčtu důvodů nepřípustnosti trestního
stíhání uvedených v ustanovení § 11 odst. 1, odst. 4 tr. ř. nebo v § 11a tr.
ř., je pak zřejmé, že případná absence podmínek pro konání řízení proti
uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř., mezi důvody nepřípustnosti trestního
stíhání nepatří. Na to ve svém vyjádření k dovolání konečně výstižně poukázal i
státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Pokud je řízení proti uprchlému vedeno v rozporu s podmínkami podle § 302 a
násl. tr. ř., jedná se sice o významnou vadu řízení, kterou musí orgány činné v
trestním řízení odstranit, avšak nic nebrání tomu, aby v řízení bylo poté již
řádně pokračováno, aniž by bylo zároveň nutno trestní stíhání zastavit.
Na tomto místě je nutno současně poznamenat, že vady řízení proti uprchlému
mohou mít značný dopad z hlediska porušení práva obviněného na spravedlivý
proces. Danou otázku proto nelze nikdy ponechat bez povšimnutí. Protože ji
obviněný (mimo jiné) již učinil předmětem svého řádného opravného prostředku
(odvolání), zabýval se jí v rámci svého přezkumu již odvolací soud a vypořádal
se s ní na str. 9 až 13 svého rozhodnutí. Podrobně vysvětlil důvody, které jej
vedly k závěru, že část řízení, která byla proti obviněnému vedena jako proti
uprchlému, byla konána v souladu se zákonem. Nejvyšší soud zároveň poukazuje na
to, že posuzovaná věc je navíc specifická tím, že část přípravného řízení a
především řízení před soudy (tj. jimi prováděné dokazování) bylo vedeno v
přítomnosti obviněného (dovolatele), kterému byla jednoznačně dána možnost
uplatnění všech jeho zákonných procesních práv.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený
dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na
nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je
dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku (a rozveden v jeho
odůvodnění), a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s
vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před
soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo
obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí
zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou
správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu,
že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl
podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS
73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky
dovolatele, jimiž napadal proces dokazování, zejména pokud jde o jeho rozsah a
hodnocení provedených důkazů, konkrétně především znaleckého posudku z oboru
ekonomiky, odvětví řízení, plánování a organizace ekonomiky a účetní evidence,
vypracovaného Ing. Vlastimilem Pasekou k finanční kondici podnikatelského
subjektu Z, spol. s r. o. Především s existencí takto namítaných vad a při
současném zdůrazňování vlastní skutkové verze, podle níž nejednal od počátku v
úmyslu získané úvěry nesplácet a finanční situace společnosti Z, spol. s r. o.,
mu splácení úvěrů umožňovala, pak dovolatel ve smyslu uplatněného hmotně
právního dovolacího důvodu spojoval nesprávné právní posouzení skutku jako
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zákona
č. 265/2001 Sb., ačkoliv podle jeho přesvědčení výsledky dokazování závěr o
jeho vině tímto trestným činem nedovolovaly. Zvolenému hmotně právnímu důvodu
dovolání pak neodpovídají ani další námitky obviněného stran nedoplnění
dokazování, resp. zamítnutí jím navrhovaných důkazů.
Tyto námitky se totiž ve skutečnosti týkají primárně procesní stránky věci
(hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při
hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj
mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v
dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2
odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných
skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu. Tuto část
jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je však podle názoru
opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu - s ohledem na zásady
vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v
dovolacím řízení, a to v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi
skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu
srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí buď zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů,
popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný
obsah provedeného dokazování či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo
skutečným obsahem dokazování.V nyní posuzované věci se soud prvního stupně ve
svém rozsudku provedenými důkazy náležitě zabýval a zároveň v souladu s
ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. podrobně vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti
vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti a okolnostem jejího
spáchání za prokázané a z jakých důvodů (viz zejména str. 41 - 44 rozsudku).
Odvolací soud pak v rámci provedeného přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) při svém
rozhodování na skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně navázal a své
závěry, resp. důvody, pro které shledal rozsudek soudu prvního stupně i co do
skutkových závěrů správným, rovněž v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř.
v potřebném rozsahu odůvodnil. Současně se vypořádal i s návrhy obviněného na
doplnění dokazování a zdůvodnil, proč je považoval za nadbytečné (viz str. 14 -
17 napadeného usnesení).
K námitkám dovolatele stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování
Nejvyšší soud jako obiter dictum dodává, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2
odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k
prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či
typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést,
případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S
přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví
např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají
naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný
význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem
dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2
odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude
objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z
hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého
odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., případně § 134
odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp.
zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek dovoláním napadené rozhodnutí
soudu druhého stupně splňuje.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl
dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl,
že soudy při posuzování subjektivní stránky žalovaného trestného činu
nezohlednily existenci sjednaných zajišťovacích prostředků, tedy institutů
vylučujících vznik případné škody a v důsledku toho i dovolatelovo úmyslné
zavinění (§ 4 písm. a/, b/ tr. zák.) ve vztahu k následku (účinku) jako jeden
ze znaků trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.
Touto námitkou obviněného se v rámci odvolacího přezkumu Vrchní soud v Olomouci
náležitě zabýval (str. 17, 18 usnesení) a správně jí nepřiznal opodstatnění.
Aplikace závěrů judikatury a soudní praxe, na kterou poukazuje obviněný, totiž
nemůže být provedena pouze formálně, tedy bez přihlédnutí ke všem okolnostem
projednávané věci. Nelze bez dalšího prosazovat její dopad na všechny případy,
kdy je (v daných souvislostech) sjednáno nějaké zajištění závazku, ale je nutné
zohlednit všechny okolnosti každého jednotlivého případu.Z provedeného
dokazování (zejména výpovědí svědků popsaných na str. 13 - 17 rozsudku soudu
prvního stupně) pak jednoznačně vyplynulo zjištění soudu, že jednotlivé zástavy
především nebyly v majetku obviněného, ale ve vlastnictví různých fyzických a
právnických osob. Obviněnému (dovolateli) byly obstarávány prostřednictvím
realitní kanceláře a prostřednictvím inzerce. Zajištění navíc přijímaly
subjekty, které nebyly v žádném vztahu ke společnosti Z, spol. s r. o., činily
tak za odměnu a zjevně nejevily snahu ani vůli v případě nutnosti za společnost
Z, spol. s r. o., její případné dluhy splácet. Konečně některé zástavní smlouvy
také byly posléze shledány neplatnými. Na základě výsledků dokazování soudy
dále zjistily, že obviněný (dovolatel) do úvěrových vztahů vstupoval s vědomím,
že přijaté závazky nejenže nebude moci plnit sám z důvodu špatné finanční
kondice společnosti Z, spol. s r. o., ale také že realizaci plnění za uvedenou
společnost nelze - bez důvodných pochybností - očekávat ani od účelově
získaných ručitelských subjektů, což se později v plné míře prokázalo a v
konečném důsledku vedlo k tomu, že věřitelům společnosti Z, spol. s r. o., dluh
z převážné části uhrazen nebyl. Z hlediska subjektivní stránky činu bylo
významné i zjištění soudů, že obviněný (dovolatel) získané finanční prostředky
nepoužíval způsobem, který by mu garantoval nějaký významnější zisk z jím
prováděné podnikatelské činnosti, ale ve většině případů je používal k úhradě
svých dřívějších závazků (viz str. 45 rozsudku soudu prvního stupně). Výše
uvedené okolnosti mu podle skutkových závěrů soudů byly nepochybně známy a s
jejich znalostí také od počátku zcela zjevně jednal. Především pak se znalostí
toho, že svým věřitelům od počátku předstírá skutečnosti, jež nejsou v souladu
se skutečným stavem věci a tím je uvádí v omyl. Za takto zjištěných skutkových
okolností soudy právem dovodily, že trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1,
odst. 4 tr. zák. byl v dovolatelově případě naplněn nejen po objektivní, ale
rovněž po subjektivní stránce (§ 4 tr. zák.). Právní posouzení skutku proto
není zatíženo vadami namítanými dovolatelem na podkladě dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je založen tím, že
obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za
trestný čin, jímž byl uznán vinným. V posuzovaném případě byl dovolateli za
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí
svobody v rámci zákonné sazby podle ustanovení § 250 odst. 4 tr. zák., kterou
zákon stanovil v rozpětí 5 až 12 let. Jiný trest mu uložen nebyl. To znamená,
že k uložení nepřípustného druhu trestu ani trestu mimo sazbu stanovenou
zákonem v dovolatelově případě nedošlo.
Nejvyšší soud se zároveň musel vypořádat s námitkami dovolatele, které s
poukazem na neúměrnou délku trestního řízení směřovaly proti nepřiměřenosti
uloženého trestu odnětí svobody jako v zásadě již neproporcionálnímu zásahu do
jeho práva na osobní svobodu.
Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (v judikatuře srov. zejména R 22/2003
SbRt.) lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu
odnětí svobody na doživotí, v dovolání úspěšně uplatnit v rámci zákonného
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy,
jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest
ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán
vinným (viz výše). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či
výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §
31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak
mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní
posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o
trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného
práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v
právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný
trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
Určitý průlom do výše uvedených zásad – výlučně pokud jde o nepřiměřenou délku
řízení – však představuje judikatura Ústavního soudu, který Nejvyššímu soudu
rozhodujícímu o dovolání jako mimořádném opravném prostředku v rámci svých
rozhodnutí opakovaně vytkl, že takovou situaci nevzal dostatečně v úvahu,
jestliže ponechal v platnosti rozhodnutí nižšího soudu, které stanovilo
stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by byl respektován požadavek
spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu a veřejným zájmem
na stíhání a potrestání pachatele. Důvodem takové neproporcionality bylo podle
Ústavního soudu nezohlednění délky soudního řízení, stejně jako doby uplynuvší
od spáchání skutků, pro které byl obviněný uznán vinným. Ústavní soud v nálezu
ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, vyslovil názor, že jde-li o uložení
nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zároveň třeba zkoumat, zda zásah do
osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod /dále
jen „Listina“/), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou
řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Ochrana práva na přiměřenou
délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva“), resp. kompenzace jeho porušení, může být přitom
dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Ústavní soud zde
zdůraznil, že je povinností obecných soudů využít všech takových prostředků,
které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu
bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Úvahy obecných soudů o trestu, případně přímo o trestním stíhání v souvislosti
s dobou, která uplynula od spáchání trestných činů, s ohledem na délku
trestního řízení, musí být podle Ústavního soudu strukturovány do tří rovin.
Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestně právní předpisy, dále test
proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní
svobody (rovina ústavní), a nakonec promítnutí délky řízení do ukládaného
trestu (rovina Úmluvy o mezinárodněprávní odpovědnosti).
V rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 7/2003, II. ÚS 445/98, je
poukazováno na to, že při posuzování „přiměřenosti doby řízení“ je třeba
vycházet z okolností každého konkrétního případu, zejména složitosti dané
záležitosti a chování účastníků řízení, především pak stěžovatele.
Je-li dovolání obviněného J. Z. posuzováno z výše uvedených ústavních hledisek,
je třeba vycházet z toho, že bylo v této části podáno právně relevantně.
Při posuzování opodstatněnosti námitek dovolatele pak Nejvyšší soud dospěl k
následujícím závěrům:
Z rozsudku soudu prvního stupně i z napadeného rozsudku odvolacího soudu
vyplývá, že oba soudy v případě obviněného (dovolatele) při ukládání trestu k
časovému odstupu od spáchání skutku i k délce trestního řízení přihlédly a z
těchto skutečností vyvodily patřičné závěry.
Soud prvního stupně ve svém rozsudku výslovně uvedl, že při zhodnocení všech
okolností případu, osoby obviněného, ale taktéž délky trestního řízení dospěl k
závěru, že k jeho nápravě je zcela postačující uložení trestu odnětí svobody na
jeho samé spodní hranici, tj. v trvání pěti let. Zároveň uvedl důvody, proč
nepřistoupil k aplikaci institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody
podle § 40 odst. 1 tr. zák. Musel totiž vzít v úvahu, že obviněný (dovolatel)
svým činem způsobil škodu více než 50.000.000,- Kč, tedy škodu mnohonásobně
převyšující kvalifikační hranici škody velkého rozsahu podle § 89 odst. 11 tr.
zák. Právě z důvodu nutnosti zohlednit neúměrnou délku trestního řízení
(přesahující dobu 14 let), však soud uložil obviněnému takový trest odnětí
svobody, který je v rámci sazby podle § 250 odst. 4 tr. zák. nejnižším možným
trestem. Ze stejného důvodu mu neuložil ani žádný další v úvahu přicházející
trest (např. trest zákazu činnosti či trest peněžitý). Své rozhodnutí o trestu
pak výslovně zdůvodnil nutností kompenzovat tímto způsobem porušení základního
práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (viz str. 47 rozsudku).
Odvolací soud v napadeném usnesení shledal, že soud prvního stupně správně
přihlédl k nepřiměřené délce trestního řízení, byť se na ní po určitou dobu
podílel také sám obviněný (dovolatel) tím, že v době od 20. 5. 1996 do 16. 4.
1999 muselo být proti němu vedeno trestní řízení jako proti uprchlému, které
navíc muselo být dne 16. 11. 1998 přerušeno, neboť bez přímé účasti obviněného
se nepodařilo věc náležitě objasnit v souladu s požadavky ustanovení § 2 odst.
5 tr. ř. Odvolací soud připomněl, že v případě zachování práva obviněného na
projednání jeho věci v přiměřené lhůtě by mu byl nepochybně ukládán trest
podstatně vyšší a že uložení trestu odnětí svobody na samé spodní hranici
trestní sazby podle § 250 odst. 4 tr. zák. a neuložení dalších druhů trestu,
jakož i zařazení obviněného do mírnějšího typu věznice, představuje přiměřené
zadostiučinění, které se jinak v praxi Evropského soudu pro lidská práva
poskytuje v penězích (viz str. 18 - 19 usnesení).
Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je tedy
zřejmé, že soud prvního stupně ve svém rozsudku správně konstatoval porušení
pravidla přiměřené délky řízení a tuto skutečnost zároveň kompenzoval způsobem,
jímž dostál požadavkům formulovaným ve výše citované judikatuře Ústavního soudu
ČR i Evropského soudu pro lidská práva (k tomu srov. rozhodnutí ve věci Eckle
v. SRN ze dne 15. 7. 1982, srov. též B. Repík: K otázce právního prostředku
nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení, Bulletin advokacie, 6 - 7/2001,
str. 13) na kompenzaci porušení práva obviněného plynoucího z článku 6 odst. 1
Úmluvy, a zvolil zcela adekvátní, a především českému právnímu řádu
neodporující prostředek nápravy. Pokud jej odvolací soud akceptoval jako zcela
správný, nelze mu v tomto směru cokoli vytknout.
Nejvyšší soud proto ohledně dovolání obviněného dospěl k závěru, že bylo dílem
podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř., a v jeho relevantně
uplatněných částech - z důvodů, které byly jednotlivě vyloženy shora - pak
nebylo shledáno jakkoliv neopodstatněným. Protože napadené usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ani jemu předcházející řízení, včetně rozsudku soudu prvního
stupně, nebyly zatíženy vadami předpokládanými v ustanoveních § 265b odst. 1
písm. e), g), h) tr. ř., opodstatnění nelze přiznat ani uplatněnému důvodu
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že se dovolání obviněného J. Z. podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler