3 Tdo 1509/2017-27
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2017 o
dovolání, které podala obviněná B. Š. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 4 To 51/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2 T 24/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné B. Š. odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 2 T
24/2016, byla obviněná B. Š. zproštěna obžaloby podle § 226 písm. d) tr. ř., a
to pro skutek, jehož se měla dopustit tím, že „dne 13. 4. 2015 době kolem 11:20
hodin ve F. n. O., okr. F.-M., na ulici P., v budově České posty s.p., před
nejméně třemi svědky, po její žádosti o vyplacení starobního důchodu, které z
důvodu neplatného občanského průkazu nebylo vyhověno, nejprve měla začít
vulgárně nadávat a rozhazovat letáky uložené na stole a poté měla vytáhnout ze
své tašky kladívko, kterým měla udeřit do skla u odbavovací přepážky č. 2, čímž
v něm měla vytvořit prasklinu ve tvaru kruhu o průměru 8 cm a způsobit tak
České poště s.p., se sídlem v Praze, na ul. Politických vězňů č. 909/4,
poškozením zařízení objektu ve výši 15.046,- Kč“, a v němž byl obžalobou
Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 11. 2. 2016, sp. zn.
1 Zt 135/2015, spatřován jednak přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1
zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a jednak
přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyla pro
nepříčetnost trestně odpovědná.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 2 T
24/2016, podala obviněná odvolání, neboť se neztotožnila se závěrem nalézacího
soudu ohledně zprošťujícího důvodu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 4. 2017, sp. zn.
4 To 51/2017, a to tak, že odvolání obviněné Boženy Šrubařové podle § 256 tr.
ř. zamítl.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2017, sp. zn.
4 To 51/2017, podala obviněná dovolání (č. l. 480), přičemž uplatnila dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy, že bylo rozhodnuto o
zamítnutí odvolání, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání,
a to ten, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tj. dovolací důvod podle písm. g).
Obviněná namítla, že jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně
nedostatečným způsobem posoudil velmi nízkou společenskou škodlivost celého
jednání, která nedosahuje intenzity potřebné pro trestný čin. Nečinila nic, co
by mohlo být hodnoceno jako hrubá neslušnost či výtržnost, neboť se jednalo o
jednání řešitelné v rámci běžného civilního života, nikoliv formou trestního
řízení. Soud rovněž nesprávně stanovil výši škody a rovněž nedostatečně
zkoumal, zda sklo již nebylo před celým incidentem poškozeno. S ohledem na výše
uvedené má za to, že je na místě rozhodnout sice zprošťujícím rozsudkem soudu,
avšak dle § 226 písm. b) tr. ř.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 20. 4. 2017, č. j. 4 To 51/2017-439, zrušil a zprostil ji obžaloby dle §
226 písm. b) tr. ř.
Obviněná dále zaslala soudu podání označené jako „doplnění dovolání“ (č. l.
506-507), kteréžto sepsala sama. S ohledem na ustanovení § 265d odst. 2, věta
první tr. ř., které říká, že obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím
obhájce, nelze k obsahu tohoto podání pro účely dovolacího řízení přihlížet.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 28. 7.
2017, sp. zn. 1 NZO 744/2017.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedla, že
obviněná v podstatě opakuje svoji argumentaci, kterou uplatnila již v rámci
řízení před soudem prvního stupně, jakož i v odůvodnění svého řádného opravného
prostředku. Obhajoba obviněné však byla v předcházejícím řízení provedeným
dokazováním zcela jednoznačně vyvrácena, kdy se soudy obou stupňů s obhajobou
obviněné ve všech směrech vypořádaly v rámci odůvodnění svých rozhodnutí.
Zjištěný skutkový stav byl tedy správný, úplný a správně, logickým způsobem
byly hodnoceny i důkazy ze strany soudu. Nelze souhlasit s tím, že by nebyl
naplněn znak skutkové podstaty trestného činu výtržnictví v podobě hrubé
neslušnosti či výtržnosti. Z provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí,
bylo prokázáno, že agresivního a vulgárního jednání vůči věci a ostatním
spoluobčanům se obviněná dopustila jak na místě veřejnosti přístupném, tak i
veřejně, neboť takto jednala, kromě pracovníků pošty, v přítomnosti minimálně
tří až čtyř zákazníků. Svědci potvrdili, že sklo přepážky obviněná rozbila
kladívkem, které si přinesla v tašce. Ohledně výše způsobené škody vycházel
soud z doplnění odborného vyjádření znalce z oboru ekonomie, odvětví ceny a
odhady movitostí. Státní zástupkyně rovněž neshledala důvodnou námitku, v rámci
níž obviněná brojila proti kriminalizaci svého jednání, s tím, že jednání
obviněné je nijak nevybočujícím případem trestných činů poškození cizí věci a
výtržnictví, aniž by zde byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by snad
měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti.
Státní zástupkyně dále uvedla, že okresní soud dospěl ke správnému právnímu
závěru o nepříčetnosti obviněné, a to na základě ve věci opatřeného znaleckého
posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. S ohledem na nepříčetnost
obviněné pak okresní soud postupoval správně ve smyslu ustanovení § 226 písm.
d) tr. ř., které je v poměru speciality k ustanovení § 226 písm. b) tr. ř.
Na základě výše uvedeného státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněné B. Š. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 4
To 51/2017, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h)
tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána
vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce,
tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e
odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou
uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněnou B. Š. vznesené námitky naplňují jí uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání
podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) –
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První
alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy, zde byl v řízení
mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo
pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného
přezkoumání řádného opravného prostředku obviněné. V trestní věci obviněné je
však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě odvolání obviněné projednal a
také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první
alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě,
tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů
dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.,
kdy obviněná poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí
právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve
vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03,
sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn
v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněnou uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům
vytýká nesprávné hodnocení důkazů a z toho vyplývající skutková zjištění,
zejména pak námitky stran nedostatečně provedeného zkoumání skla, resp. rozsah
možného poškození skla před celým incidentem, a s tím souvisejí stanovení výše
škody. Lze dát obviněné za pravdu v tom smyslu, že stran výše škody vznikly v
průběhu řízení pochybnosti, nicméně krajský soud v rámci předcházejícího řízení
opatřením ze dne 16. 9. 2016 nařídil vypracování doplnění odborného vyjádření
znalce z oboru ekonomie, odvětví ceny a odhady movitostí JUDr. Jiřího Dvořáka,
který konkretizoval, že amortizovaná hodnota skla před jeho poškozením
představovala hodnotu 5.586,- Kč (č. l. 291), celková výše škody pak byla
stanovena na 15.046,- Kč (č. l. 55), tedy původní závěry zůstaly beze změny.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité
skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých
důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést,
případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví
např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají
naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný
význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného
na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování
o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Zásahu do skutkových zjištění soudů je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve
zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto
markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se
spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní
síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu
mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně
druhé, kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména
v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů,
jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou
pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato
zjištění učiněna, apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud
existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu
ve Frýdku-Místku, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu
v Ostravě na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím
hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými
okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich
vyplývalo. Odvolací soud pak shrnul jak důkazní, tak skutkový stav, a na
odůvodnění napadeného usnesení lze v tomto rozsahu odkázat.
Obviněná byla uznána vinnou přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1
tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Trvá na
tom, že její jednání není možno kvalifikovat jako trestný čin, resp. trestné
činy, neboť nedosahovalo intenzity potřebné pro trestný čin, tedy nutnou míru
společenské škodlivosti takového jednání pro společnost.
Přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten,
kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc, a způsobí tak na cizím
majetku škodu nikoli nepatrnou.
Poškozením se rozumí snížení hodnoty věci buď trvalé, nebo dočasné, a to v
takové míře, že poškozená věc nadále není schopna plnit některé své funkce,
resp. může je plnit jen po úpravě nebo opravě (snížení užitné hodnoty, včetně
estetické a funkční hodnoty), nebo klesne její prodejnost na trhu (snížení
směnné hodnoty). Obviněná poškodila kladívkem sklo u odbavovací přepážky pošty,
čímž vytvořila prasklinu ve tvaru kruhu o průměru 8 cm, což si vyžádalo výměnu
skla.
Hodnota věci, kterou pachatel zničil, poškodil nebo učinil neupotřebitelnou,
sama o sobě není rozhodná, musí však být alespoň taková, aby na cizím majetku,
zejména na věci, která je předmětem útoku, mohla vůbec vzniknout škoda nikoli
nepatrná. O trestný čin podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku půjde, jen je-li
způsobena škoda nikoli nepatrná, jíž se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí
škoda dosahující částky nejméně 5 000?Kč. Způsobená škoda byla v projednávané
věci stanovena na 15 046 Kč.
Obviněná ve vztahu k přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku
namítá, že neučinila nic, co by mohlo být hodnoceno jako hrubá neslušnost či
výtržnost, tedy že nebyly naplněny znaky předmětné skutkové podstaty.
Přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se
dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo
výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo
kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh
organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Obviněné bylo za vinu kladeno pouze to, že se dopustila výtržnosti. Výtržností
se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a
pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k
zásadám občanského soužití (R 44/1990). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti
zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem
(bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční
zábavy apod.). Veřejně je trestný čin spáchán, pokud je spáchán před nejméně
třemi osobami současně přítomnými [§ 117 písm. b) tr. zákoníku]. Místem
veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí
individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá
neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam
však nemusí být).
V projednávané věci obviněná v budově České pošty, tedy na místě veřejnosti
přístupném, v přítomnosti nejméně tří osob, které nebyly identifikovány, neboť
v mezidobí opustily prostory pošty (kdy však na místě byli přítomni zaměstnanci
pošty), nejdříve vulgárně slovně napadla zaměstnance pošty (K. O. a Č. M.),
posléze rozhazovala volně přístupné letáky a následně z kabelky vytáhla
kladívko a rozbila, resp. poškodila sklo u přepážky č. 2, což si následně
vyžádalo jeho výměnu, tedy závažným způsobem (hrubě) narušila veřejný klid a
pořádek, neboť její jednání bylo zcela neadekvátní a vymykající se zásadám
běžného společenského soužití.
Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který
trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto
zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin,
který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V
případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost
za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů
korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2
tr. zákoníku.
Lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze
základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva.
Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů,
které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §
12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu.
Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen
jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe.
Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat
v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného
činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií
vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované
skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda
jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným
činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za
předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti
neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Jednání obviněné však, jak rozvedeno výše, naplňuje skutkovou podstatu obou
přečinů, jimiž byla shledána vinnou, tedy i míru společenské škodlivosti.
Obviněná se opakovaně dožadovala vydání důchodu, přestože byla s ohledem na
předchozí upozornění seznámena se skutečností, že nemá platný občanský průkaz,
tedy jí nemůže být důchod vydán. Na to reagovala tím, že vulgárně atakovala
zaměstnance pošty a kladívkem, které si přinesla v kabelce, poškodila sklo u
přepážky, což zcela jistě nelze vnímat jako standardní a společensky
akceptovatelné chování. Navíc tak činila v přítomnosti dalších osob, které se
tímto jejím jednáním mohli cítit ohroženy. Společenská škodlivost jejího
jednání je tak zcela zjevná.
V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod
č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích
Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo
vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6
Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu
závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost
postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe
(resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace
trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata
byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli
při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na
primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních
odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena.
Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního
principu – účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst.
1 tr. ř.“.
V projednávané věci bylo prokázáno, že se obviněná dopustila jednání, které
naplnilo znaky skutkových podstat přečinů podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a §
358 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze tedy akceptovat námitku, že měla být zproštěna
obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., tedy že v žalobním návrhu označený skutek
není trestným činem.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší soud námitky obviněné
neopodstatněnými. Obviněná současně uplatnila námitky totožné s těmi, které
byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této
souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen
námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení,
se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla
o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního
ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 –
Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněné B. Š. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 12. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu