3 Tdo 1509/2018-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o dovolání
obviněného S. M., nar. XY, Chorvatská republika, trvale bytem XY, XY, t. č. ve
výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 8 To 54/2018, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 2/2018, t a k t
o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného S. M.
odmítá.
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2018, sp. zn. 56 T 2/2018, byl
obviněný S. M. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1
zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se
podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 15. 8.
2017 v přesně nezjištěné době mezi 18:15 hodin až 18:27 hodin v Praze 10, XY,
ulice XY, v bytě ve 4. patře domu, který obýval poškozený S. I., nar. XY, se
svou rodinou, po předchozí slovní a fyzické rozepři, k níž došlo v chodbě
tohoto bytu z důvodů špatných osobních vztahů a sporů v souvislosti se smrtí
otce obžalovaného a již vyvolal obžalovaný, vběhl do obývacího pokoje,
spojeného s kuchyňským koutem, kde z kuchyňské linky vytáhl postupně dva
kuchyňské nože s černou plastovou rukojetí, jeden s označením ZWILLING, J. A.
HENCKELS, GERMANY celkové délky cca 23 cm s délkou čepele cca 9,5 cm a šířkou
čepele u báze cca 2 cm, druhý s označením Inoxidable celkové délky cca 22 cm s
délkou čepele cca 11,5 cm a šířkou čepele u báze cca 1,5 cm, a při další
potyčce s poškozeným, v úmyslu jej usmrtit, nožem Inoxidable dvakrát bodl
poškozeného S. I. do oblasti hrudníku, čímž mu způsobil ranou vedenou velkou
silou bodnou ránu s vbodem délky 1,5 cm vlevo na hrudníku pronikající 5.
mezižebřím do osrdečníkového vaku a do pravé srdeční komory, se zakrvácením
osrdečníku a levé hrudní dutiny a dále ranou vedenou střední silou bodnou ránu
s vbodem délky 2 cm vlevo na hrudníku v přední pažní čáře pronikající skrze
hrudní stěnu 4. mezižebřím do mezižeberní svaloviny, a dále mu tímto nožem v
rámci potyčky způsobil řeznou ránu nad prvním článkem 4. prstu levé ruky délky
4 cm pronikající ke šlaše natahovače a zcela povrchní drobnou řeznou ránu
charakteru tečného seříznutí kůže na ploše 0,3 x 0,2 cm nad 1. mezičlánkovým
kloubem 5. prstu levé ruky, přičemž na následky bodné rány vlevo na hrudníku
pronikající do osrdečníkového vaku a pravé srdeční komory poškozený S. I. na
místě zemřel.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému
trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) roků.
Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody
zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit
poškozeným:
Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Regionální pobočka Praha 1, Na
Perštýně 359/6, škodu ve výši 4.071 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně
od právní moci rozsudku do zaplacení,
D. I., nar. XY, trvale bytem Chorvatská republika, XY, XY, nemajetkovou újmu v
penězích ve výši 400.000 Kč,
S. I., nar. XY, trvale bytem Chorvatská republika, XY, XY, nemajetkovou újmu v
penězích ve výši 400.000 Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2018, sp. zn. 56 T 2/2018,
podal obviněný odvolání, a to do všech výroků rozsudku.
O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 7. 2018,
sp. zn. 8 To 54/2018, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř.
zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 8
To 54/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 538–
541), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a
l) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Obviněný zrekapituloval dosavadní průběh řízení a vymezil obecně dovolací
důvody, na nichž své dovolání zakládá. Následně uvádí, že odvolací soud plně
odkázal na skutkové a právní závěry soudu prvního stupně bez potřeby jakýmkoliv
způsobem doplnit nebo parafrázovat užitou právní argumentaci. Obviněný si je
vědom toho, že Nejvyšší soud není třetí instancí přezkumu a je povolán
přezkoumávat toliko flagrantní porušení práva, přičemž má za to, že v daném
případě došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a konkrétními
skutkovými zjištěními. Obviněný od počátku nezpochybňoval ani nezlehčoval své
jednání, naopak tohoto hluboce litoval, pamatuje si toliko první ránu, která
však nezpůsobila fatální následek v podobě smrti poškozeného s tím, že ke
smrtelné ráně došlo, když s ním poškozený mrštil o zeď. Incindentu byly
přítomny pouze dvě osoby, jejichž výpovědi se však v detailech rozcházejí,
nicméně oba svědci se shodují, že průběh jednání neviděli přes postavu
poškozeného. Za těchto okolností tak obviněný považuje za nesprávné, pokud
orgány činné v trestním řízení odmítly provést vyšetřovací pokus, případně
rekonstrukci, ačkoliv by mohly přispět k lepšímu objasnění skutkového stavu. V
rámci dokazování nebyla provedena ani prověrka na místě, respektive nic, jak by
mohly být zjištěny nové důležité skutečnosti pro trestní řízení. „Vyšetřovací
pokus“ provedený při hlavním líčení H. nedokáže napodobit podmínky v úzkých
prostorách kuchyňského koutu. Takovýto pokus měl být proveden zejména tím, že i
podle znalce je rána do srdce značně problematická a muselo se jednat o náhodu.
K danému fatálnímu následku došlo skutečně náhodou, obviněný byl srozuměn s
tím, že když poškozeného bodal do levé části těla, že mu může způsobit vážné
ublížení na těle, ale nebyl již srozuměn s tím, že poškozeného usmrtí, ani
nespoléhal, že pouze náhodou nedojde k smrtelnému zranění, když zasáhnout nožem
přímo do srdce by měl problém i zkušený chirurg. Obviněný nepředpokládal, že
když kolem sebe bodal, tak probodne skrz svaly, žebra a zasáhne životně
důležité orgány. Obviněný se neztotožňuje se závěry soudů stran nenaplnění
podmínek § 141 tr. zákoníku, tedy že obviněný nejednal v silném rozrušení ze
strachu, úleku, zmatku nebo z jiného omluvitelného hnutí mysli, a to přesto, že
bylo bezpečně zjištěno, že se dozvěděl o smrti svého otce, o jeho
mimomanželském vztahu o kterém věděl švagr i sestra. Rovněž ze zranění, která
obviněný utrpěl během potyčky je patrno, že tato nevznikla jen v době, kdy
poškozený obviněného zalehl, ale například ke škrcení došlo dříve, přičemž toto
svědčí o tom, že poškozený nejednal v nutné obraně. Soudy měly přihlédnout i k
tělesné konstituci poškozeného a obviněného. Obviněný má tedy za to, že
provedené důkazy jsou v nesouladu se skutkovými zjištěními, na jejichž základě
byla užita ta nejpřísnější kvalifikace § 140 tr. zákoníku, ačkoliv v úvahu
přicházela kvalifikace těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 a 3 tr.
zákoníku nebo zabití podle § 141 tr. zákoníku.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 8 To 54/2018, zrušil, a věc vrátil
tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k
vyjádření nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jen obdrželo dne 22. 10.
2015 (č. l. 543). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření
nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by
deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva
vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je
třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání
obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního
zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru
nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen
vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 8 To
54/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h)
tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán
vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy
v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst.
1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného
dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným S. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí
právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve
vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03,
sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn
v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Současně však nelze odhlédnout od skutečnosti, že ani trestní řízení se nesmí v
žádném svém okamžiku ocitnout mimo rámec ústavně zaručených práv a svobod, a to
ani ve fázi přezkumu Nejvyšším soudem, na základě restriktivního a
formalistického výkladu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jak již judikoval i Ústavní soud: „Přezkumný rámec nelze vymezit tak, že bude
omezeno základní právo na přístup k soudu pro dovolatele, který jinak v celém
řízení střežil svá práva náležitým procesním postupem, avšak přesto, a to jen v
důsledku pochybení soudů nižších stupňů, došlo k zásahu do jeho základního
práva. Stejně tak musí výklad dovolacích důvodů respektovat ústavní příkaz
rovnosti účastníků řízení, zakotvený mj. v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37
odst. 3 Listiny. Jsou-li ve hře základní práva, musí být ochránitelná cestou
všech opravných prostředků. Výklad dovolacích důvodů, který a priori odhlíží od
procesních vad řízení, jehož výsledek posuzuje a odmítá se jimi zabývat bez
ohledu na jejich závažnost, staví postup Nejvyššího soudu mimo ústavní rámec.
Ústavní soud již konstatoval, že v ústavním pořádku není zakotveno právo
stěžovatele na mimořádný opravný prostředek. Avšak to neznamená, při existenci
takového opravného prostředku, že by jeho posuzování stálo z hlediska
ústavnosti mimo rámec spravedlivého procesu, jinými slovy že se rozhodování o
dovolání, byť jen v některé ze svých částí, nachází v ústavně právním vakuu a
že trestní řád nemusí být vykládán ústavně konformním způsobem“ (viz nález
Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, příp. srov. s nálezem
Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, s nálezem Ústavního
soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/1995).
Podle Ústavního soudu může pak k takovému porušení dojít i prostřednictvím
nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního
řízení, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný
důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování – jak
specifikoval ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04: „Z
pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má
nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a
svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních
stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak
dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení
konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně
adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve
vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka
buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci.
Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v
odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny
při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých
úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS
61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS
582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu
případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán
co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně
přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici
k předchozímu ,opomenut‘) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového
základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS
291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení
jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí
nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na
straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním
rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými
důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a
další)“.
Obecně lze stručně uzavřít, že je-li ve věci dán extrémní nesoulad mezi
provedeným dokazováním a skutkovými závěry z takovéhoto procesu vyplývajícími,
je zde naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř.
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž
obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědků M.
I. a Z. M., neprovedení vyšetřovacího pokusu, rekonstrukce či prověrky na
místě, nezohlednění tělesné konstituce obou aktérů potyčky) a vadná skutková
zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění
stran průběhu incidentu a srozumění pachatele s tak fatálním následkem), stejně
jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným
důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů
nevyplývají) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že
poškozený jej škrtil, byl mohutnější postavy a vyvolal tak v obviněném obavy o
vlastní zdraví, obviněný jednal v obraně).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního
hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky
se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a
směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých
odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených
skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném
právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To
znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních –
byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě
(§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných
skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod
podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obviněný S. M. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o
hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich
hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné
právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2
odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy
obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných
skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších
stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních
ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž
důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v
případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b
odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak
pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící
relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé
fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se
jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu
již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na
doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom
hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak
spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný sice vznesl námitku existence extrémního nesouladu mezi provedeným
dokazováním a skutkovými zjištěními, avšak tento nesoulad shledává toliko
sekundárně, na základě vlastního hodnocení jednotlivých důkazů. Obviněnému
proto nelze přisvědčit, jelikož nalézací soud postupoval zcela správně v rámci
celého procesu dokazování, když provedl důkazy, na jejichž základě dospěl bez
důvodných pochybností k zjištění, jak se skutek stal, veškeré důkazy hodnotil v
souladu se zásadami trestního řízení samostatně i v jejich vzájemných
souvislostech, přičemž jím přijaté hodnocení nevykazuje žádné logické rozpory.
Ani námitka obviněného, že nebyl proveden vyšetřovací pokus, či rekonstrukce
neobstojí a extrémní nesoulad nezakládá, jelikož soudy se i s těmito návrhy
vypořádaly. Zejména je možné odkázat na odůvodnění usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 8 To 54/2018, kdy v bodě 12 tohoto odůvodnění
zcela vyčerpávajícím způsobem uvádí, z jakých důvodů tuto námitku nepřijal
(obviněný si druhou a fatální bodnou ránu nepamatuje a nemůže se k ní proto
vyjádřit, a to ani v rámci rekonstrukce). K tomuto Nejvyšší soud připomíná, že
v rámci výslechu u hlavního líčení znalec zcela přesvědčivě vyvrátil možnost,
že by k probodnutí srdce došlo bodnutím obloukem v době, kdy poškozený
obviněného držel za loket (to mohlo dojít toliko k druhé bodné ráně), vyvrátil
možnost, aby byla bodná rána do srdce způsobena šermováním nožem, připomněl, že
rána musela být vedena velkou silou a současně uvedl i podmínky, za kterých by
se mohl poškozený sám nabodnout, které však nebyly splněny.
Námitky obviněného v podaném dovolání jsou námitkami, které obviněný uplatňuje
od počátku řízení, kdy jak soud nalézací, tak soud odvolací se těmito zabývaly.
Co se pak týče námitky vůči kvalifikaci zavinění obviněného, ani s těmito se
Nejvyšší soud neztotožňuje, když má za to, že soudy posoudily subjektivní
stránku přisouzeného trestného činu zcela správně. Obviněný byl shledán vinným
trestným činem vraždy, kterého se dopustil v úmyslu nepřímém.
K tomuto Nejvyšší soud obecně připomíná, že trestný čin je spáchán úmyslně,
jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo
ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku],
nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a
pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz
předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu
předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým
úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě
rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel
rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní
realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními
zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem
podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když
skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní
části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných
rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je
společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných
skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U
přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu
chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový
následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje
aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je
možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností,
která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k
uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní
zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170,
171).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně,
lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z
okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení)
nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu).
Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z
nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Vezme-li soud v úvahu, že obviněný podle své vlastní výpovědi a koneckonců i v
rámci dovolání samotného připustil, že věděl, že svůj útok směřuje vůči trupu
poškozeného (kde jsou uloženy životně důležité orgány, konkrétně pak směrem k
levé části, kde se nachází srdce), stejně jako intenzitu útoku a bodných ran,
pak lze uzavřít, že obviněný věděl, že může poškozenému přivodit smrt (složka
intelektuální) a pro případ, že jej způsobí byl s ním srozuměn (složka volní).
Obviněný svoji námitku nedostatku zavinění, zejména ve vztahu ke složce chtění,
respektive srozumění, založil na základě odlišné verze skutkových událostí, než
ke kterým dospěl soud prvního stupně, potažmo tedy na odlišném hodnocení
důkazů. Námitka obviněného, že byl srozuměn toliko s možností těžkého ublížení
na zdraví, je v daném případě lichá, když poškozený nemohl počítat s žádnou
okolností, která by fatální následek vyloučila, a jak již bylo řečeno, nožem s
čepelí o délce 11,5 cm za použití značné síly mířil útok vůči levé části trupu
poškozeného, přičemž je bezvýjimečnou notorietou, že právě v této části těla se
nachází životně důležité orgány a zasažení, kteréhokoliv z nich může způsobit
smrt.
Námitce obviněného, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako zabití podle §
141 tr. zákoníku, když se jej dopustil v silném rozrušení ze strachu, úleku,
zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, případně těžké ublížení na zdraví
podle § 145 tr. zákoníku, nelze taktéž přisvědčit. Nejvyšší soud odkazuje na
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se v bodech 42 až 45 s touto
námitkou zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal, včetně uvedení judikatury
vztahující se k podmínkám aplikace § 141 tr. zákoníku, zejména silného
rozrušení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 4 Tdo
1517/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo
168/2012).
V souhrnu tak lze konstatovat, že soudy dospěly na základě provedeného
dokazování ke skutkovým zjištěním nevykazujícím žádné pochybnosti, přičemž
postupovaly v souladu s právním řádem, zejména právem na spravedlivý proces. Na
základě těchto zjištění pak dospěly k správné právní kvalifikaci a námitky
obviněného jsou tak zcela zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání
podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod
písmeny a) až k).
Obviněný ve svém dovolání označil toliko první variantu tohoto dovolacího
důvodu, tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí. Tato alternativa by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k
rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného
prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že
Vrchní soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto
odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v
úvahu, když pro něj nejsou splněny podmínky.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že valná část námitek
obviněného není pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, s výjimkou námitky
vůči subjektivní stránce trestného činu a námitky splnění znaků jiné právní
kvalifikace. Tyto námitky však, jak je shora odůvodněno, jsou zcela zjevně
neopodstatněné.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody
Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
dovolání obviněného S. M. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu