U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 1. 2018 o dovolání
podaném M. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2017, sp. zn.
7 To 35/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 13/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 51 T
13/2016, byla M. B. (dále jen obviněná) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem
vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.,
účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), čehož se podle skutkových
zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěné době od
12:00 hodin do 12:30 hodin dne 11. března 2016 ve Š., K. ulici, v bytě
nacházejícím se v 1. patře domu, ve kterém žila společně se svým bratrem M. B.,
po jí utajovaném těhotenství, o kterém přinejmenším od léta 2015 věděla,
porodila sama na posteli živé dítě mužského pohlaví s dodatečně soudně určeným
jménem „AAAAA“*), kdy dítě bylo schopné dalšího mimoděložního života, toto
neošetřila, neoddělila pupečník od placenty, osprchovala se, odstranila krvavé
stopy z podlahy, následně v přesně nezjištěné době po porodu zabalila dítě do
ručníku a nejméně jej uložila do igelitové tašky s nápisem Eso, jejíž ucha
zavázala na uzel s vědomím, že v uzavřené igelitové tašce nebude volný přístup
vzduchu a dojde tak v krátké době k jeho smrti, v úmyslu zahladit stopy po
porodu vyhodila do popelnice prostěradlo a svoji košili, odstranila krvavé
skvrny z podložky na posteli a čistě povlékla, když v důsledku jejího jednání
došlo nejpozději v řádu desítek minut po porodu ke smrti dítěte, následně v
přesně nezjištěné době od 16:00 hodin do 17:00 hodin igelitovou tašku s již
mrtvým tělem dítěte odnesla ze svého bytu mimo obydlenou část obce Š.,
vzdálenou 1358 metrů od místa jejího bydliště, kde u nezpevněné cesty, vedoucí
okolo pole ležícího na parcele č. ...... v katastru obce Š., nacházejícího se
podél silnice č. II/261, spojující obec Š. s obcí P., tuto igelitovou tašku
nejméně odložila pod křoví, přičemž toto tělo dítěte bylo nalezeno při
zemědělských pracích v době kolem 13:43 hodin dne 12. dubna 2016 na přilehlém
poli, ve vzdálenosti zhruba 50 metrů od nezpevněné cesty. Za uvedený zvlášť
závažný zločin byla obviněná odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání
patnácti let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou.
O odvoláních obviněné a příslušného státního zástupce rozhodl Vrchní soud v
Praze usnesením ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 7 To 35/2017, tak, že je podle §
256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodné zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podala obviněná dovolání, a
to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i
všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněná v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že jej podává z
dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Předně poukázala, že
u trestných činů vraždy podle § 140 tr. zákoníku a vraždy novorozeného dítěte
matkou podle § 142 tr. zákoníku je třeba prokázat zavinění ve formě úmyslu,
jakož i přesvědčivě stanovit či vyloučit, zda matka byla v době činu ve stavu
příčetnosti, resp. nepříčetnosti či zmenšené příčetnosti, ve stavu rozrušení
způsobeném porodem apod. Soudům poté vytkla, že nepřesvědčivě odůvodnily své
závěry o tom, že se dítě narodilo živé a že příčina smrti ani její čas (před
porodem či po něm) nebyly přesně určeny. Soudy rovněž nesprávně dovozovaly
příčetnost obviněné ze skutečnosti, že po porodu v některých ohledech jednala
racionálně. S odkazem na dřívější soudní judikaturu obviněná podotkla, že na
psychický stav rodičky mají vliv nejen okolnosti v bezprostřední době před
porodem a po něm, ale i jiné zátěžové situace již během těhotenství, vyhlídky
do budoucna apod. V tomto směru rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně v
nyní projednávané trestní věci nemají oporu v ustálené rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu a nelze je považovat za přesvědčivá rozhodnutí, čímž mělo
dojít k narušení práva obviněné na spravedlivý proces. Znalecké zkoumání osoby
obviněné a jejího psychického stavu v době porodu bylo podle dovolatelky
neúplné, znalec ji nenavštívil, nepokusil se s ní komunikovat a návrhy na
vypracování revizního znaleckého posudku byly ze strany soudů zamítnuty. Nadto
s citací z důvodové zprávy k ustanovení § 141 tr. zákoníku rozvedla, že soudy
důsledně nezvážily možnost kvalifikace jejího jednání jako trestného činu
zabití, a to se všemi jeho specifiky. Samotnou otázku rozrušení přitom soudy
vykládaly velmi restriktivně a nepřihlížely k životním poměrům obviněné. Dále
obviněná poukázala, že sama nepředstavuje žádné nebezpečí pro společnost,
pravděpodobnost recidivy je nízká a že rozrušení z tíživé sociální situace a
strachu o vlastní existenci tvoří omluvitelné hnutí mysli. Na celou situaci
poté nelze nahlížet, že by snad mohla být inspirací a podnětem pro ostatní
stran páchání tohoto druhu trestné činnosti. Sama obviněná je přitom podle
jejího názoru největší obětí projednávané věci, za což jí byl navíc uložen
exemplární a nehumánní trest, včetně doprovodné medializace případu. Rovněž
stran znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a
porodnictví, obviněná namítla, že i v tomto směru došlo k porušení jejího práva
na spravedlivý proces. Znalci vytkla, že se uchýlil k právním závěrům, které mu
nepříslušní, resp. soudu vytkla, že sám činil závěry, které spadají do
odbornosti znalce. Takové přístupy jsou však podle obviněné neakceptovatelné,
stejně jako se nelze ztotožnit se závěrem soudu druhého stupně, že obviněná již
prodělala šestinedělí a tudíž není zřejmé, co by měl znalec zjišťovat. Dále
pak, znalec se v některých bodech bez předchozího rozhovoru s obviněnou
zamýšlel nad její motivací a vztahem k tehdy nenarozenému dítěti, přičemž mohl
vycházet toliko z výslechů provedených na policii.
Obviněná je přitom toho
názoru, že existují pochybnosti o nepodjatosti soudního znalce, zejména tedy s
přihlédnutím k jeho výrokům o zavrženíhodnosti trestné činnosti obviněné. Pokud
soud konstatoval, že znalec tímto překročil zákonné meze, měl se dále důsledně
zabývat samotnou vypovídací hodnotou posudku jako takového. Posudek poté nemůže
být nazírán jako věrohodný, pokud z něj vyplývají pochybnosti o tom, jak znalec
dospěl k určitým závěrům například v otázce hodnocení trestné činnosti
obviněné. S ohledem na všechny okolnosti a vyvstávající pochybnosti tudíž soudy
podle obviněné pochybily, když nepřistoupily na vypracování revizního
znaleckého posudku. Obviněná rovněž namítala, že u soudu nebyla vyslechnuta
znalkyně MUDr. Markvartová, a to se zcela nepřesvědčivým odůvodněním ze strany
soudu. Její výslech by přitom byl zcela klíčový pro objasnění některých
okolností, jelikož tato znalkyně byla přítomna při ohledání místa činu a mohla
se tedy mnohem přesněji než znalec MUDr. Procházka vyjádřit ke stavu a poloze,
v níž se mrtvé tělo nacházelo před jeho převozem na pitevnu. V tomto ohledu
podle obviněné provázely soudní proces nevídané excesy, kvůli nimž přetrvává
„pachuť ze zjevné nespravedlnosti, nezákonnosti, arogance moci a možností
nevídané svévole“. Nadto obviněná poukázala na řadu procesních pochybení,
kterých se měly orgány činné v trestním řízení dopustit, zejména stran
nejasností ve vztahu k původně ustanovenému obhájci, problematiky zlikvidování
těla novorozeněte, nemožnosti obhájce být přítomen při komunikaci obviněné se
znalci, paralelních civilních řízení, o nichž nebyl ustanovený obhájce
vyrozuměn, anebo otálení s přiznáním bezplatné obhajoby. Skutečnost, že soudy
nevzaly při svých úvahách dostatečně v potaz osobní poměry obviněné a její
případné rozrušení, měla taktéž za následek uložení nepřiměřeně přísného
trestu, který byl sice uložen na spodní hranici trestní sazby pro daný trestný
čin, avšak jde zcela nad rámec nutný pro nápravu obviněné. Ve výsledku se tedy
jedná o trest exemplární, který je nehumánní a pro společnost nepotřebný. K
otázce exemplárního potrestání poté obviněná odkazovala na judikaturu Ústavního
soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva. Soudy tedy měly pochybit,
když nevyužily možnosti, které nabízí trestní zákoník stran mimořádného snížení
trestu odnětí svobody. Pro srovnání poté obviněná předestřela vybrané aspekty
podle rakouské, německé, případně i turecké právní úpravy, stejně jako
poukázala na některé případy z těchto zemí a tresty ukládané tamním pachatelům. I v tomto kontextu se trest odnětí svobody v trvání patnácti let jeví jako
zcela neadekvátní. České soudy ani nedostály mezinárodním závazkům vyplývajícím
z lidsko-právních úmluv, ke kterým se zavázaly. Závěrem obviněná navrhla, aby
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně i jemu
předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc přikázal soudu prvního stupně
k novému projednání a rozhodnutí.
Zároveň navrhla, aby byla propuštěna z výkonu
trestu odnětí svobody na svobodu a to za současného dohledu probačního
úředníka, přičemž jí má být uloženo omezení spočívající v zákazu vycestování do
zahraničí. S projednáním dovolání v neveřejném zasedání obviněná souhlas
neudělila.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve ve
stručnosti zrekapituloval dovolací námitky obviněné. Následně uvedl, že většinu
z nich nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněná toliko rozporuje učiněná skutková zjištění, kterými
je ovšem Nejvyšší soud vázán, přičemž se taktéž jedná o námitky, které obviněná
uplatňovala již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se soudy
prvního a druhého stupně přesvědčivě vypořádaly. Pokud obviněná odkazovala na
svoji nepříčetnost a dále namítala, že nebyla určena příčina smrti dítěte,
nebyl zjištěn ani přibližný čas smrti, a nebylo postaveno najisto, zda dítě
nezemřelo ještě před porodem, tak de facto pouze přednesla svoji verzi událostí
a okolností, které však nemají oporu v provedeném dokazování, resp. taková
verze byla provedeným dokazováním vyvrácena. Ostatní tvrzení obviněné jsou poté
zcela nepravdivá. Stran okolností narození dítěte, příčiny smrti apod. státní
zástupce odkázal na relevantní pasáže rozhodnutí soudů prvního a druhého
stupně, které verzi obviněné zcela vylučují. Třebaže se obviněná dovolávala
rozrušení porodem v takové intenzitě, že její jednání mělo být kvalifikováno
podle § 142 tr. zákoníku jako trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou,
tak v projednávané věci takové rozrušení zjištěno nebylo, především pak s
přihlédnutím ke zpracovaným znaleckým posudkům. Nelze přisvědčit ani variantě,
zda nemělo být jednání obviněné kvalifikováno podle § 141 tr. zákoníku jako
trestný čin zabití, jelikož normálně probíhající porod, ani osobní situace
obviněné, nemohly být okolnostmi vedoucími k silnému rozrušení, jak jej má
namysli § 141 tr. zákoníku. Pokud jde dále o argumentaci obviněné proti
znaleckým posudkům, jež byly ve věci zpracovány, opětovně se podle státního
zástupce jedná o námitky rozporující proces dokazování a učiněná skutková
zjištění, tudíž je nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod. Krom toho, soudy
poznatky z nich vyplývající logicky a výstižně hodnotily, aniž by tedy byl
znatelný nějaký rozpor mezi závěry znalců a úvahami soudů pro náležité
posouzení předmětného jednání obviněné. Soudy taktéž náležitě odůvodnily, proč
nepřistoupily na obhajobou navrhované doplnění dokazování. V tomto bodě tedy
státní zástupce uzavřel, že skutkový stav byl zjištěn správně a jednání
obviněné bylo po právu kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §
140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. Případný názor obviněné, že již porod
samotný je tou okolností, která vylučuje možnost posoudit usmrcení novorozeněte
matkou jako trestný čin vraždy, je přitom zcela nelogický a mylný. K námitkám
vůči přísnosti uloženého trestu státní zástupce mj. připomenul, že pokud byl
obviněné uložen trest, který je podle zákona přípustný a zároveň vyměřený v
zákonné sazbě, nelze proti jeho teoretické přísnosti úspěšně uplatňovat námitky
v rámci žádného z dovolacích důvodů.
Soud poté správně dovodil, že na straně
obviněné nejsou dány žádné relevantní okolnosti, které by mohly vést k
mimořádnému snížení trestu odnětí svobody. Argumentaci obviněné stran srovnání
české právní úpravy se zahraniční následně státní zástupce označil za
nepřípadnou. Státní zástupce shrnul, že většinu dovolacích námitek obviněné
nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, zbylé, týkající se trestného činu
zabití, poté považuje za neopodstatněné. Závěrem státní zástupce navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve
věci Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod
se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud
ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim
adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S
poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na
případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez
jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených
dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího
důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o
podaných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl usnesením. Druhá
alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut
z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první,
ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou
ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což
znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo
hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněná ve svém mimořádném opravném
prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého
rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněné.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že
obdobné námitky jako v dovolání obviněná uplatnila již v předchozích stadiích
trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V
podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy
prvního a druhého stupně. Dále je namístě podotknout, že ve smyslu ustanovení §
265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k
nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném
prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Byť tento přístup
nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to mj. s ohledem na aktuální (a
neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakožto i s
přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází
mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, tak ne každá námitka stran
porušení práva na spravedlivý proces (mj. právě v rovině náležitého provedení
procesu dokazování a hodnocení důkazů jako takových) musí být bez dalšího
shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud náležitě posuzuje opodstatněnost
argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích
v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného
skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněné přitom z podstatné části
směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům vytýkala
nesprávné hodnocení důkazů (zejména zjištění stran okolností porodu, úmrtí
dítěte v době před porodem či po něm, anebo poznatků vyplývajících ze
zpracovaných znaleckých posudků) a současně prosazovala vlastní hodnocení
důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně
přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve
věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých
důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněné
vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je
přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování,
přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými
důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění
skutkového stavu významná. Soudy rovněž přesvědčivě odůvodnily, proč pro
nadbytečnost nepřistoupily na navrhované doplnění dokazování, zejména stran
výslechu dalších potenciálních svědků či vypracování revizního znaleckého
posudku (viz např. str. 26 a 27 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 6
usnesení soudu druhého stupně), tudíž ve věci nelze hovořit o přítomnosti tzv.
opomenutých důkazů a neúplnosti provedeného dokazování, tedy o situaci, která
by mohla vést k mimořádnému zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně. Pokud jde o nevyslechnutí znalkyně
MUDr. Markvartové, tak soudy přesvědčivě odůvodnily, proč nakonec bylo možné
dokazování uzavřít i bez něj, a stejně tak se náležitě vypořádaly s vypovídací
hodnotou posudku a závěry znalce MUDr. Procházky (viz str. 28 rozsudku soudu
prvního stupně, resp. str. 4 usnesení soudu druhého stupně), přičemž Nejvyšší
soud se s názory soudů nižších stupňů plně ztotožnil a pro stručnost na ně
odkazuje. Obhajobě lze přisvědčit v tom, že některé užité formulace znalce byly
neadekvátní a taktéž není na znalci, aby snad činil právní závěry. V takovém
případě je ovšem na soudu, zda shledá použitelnost posudku jako takového a jak
se vypořádá s jeho vypovídací hodnotou v podstatných bodech, které jsou klíčové
pro objasnění okolností v projednávané věci. Tomuto požadavku soud prvního
stupně (a potažmo i druhého stupně, který se s daným rozhodnutím de facto
ztotožnil) podle názoru Nejvyššího soudu dostál. Rovněž bylo přesvědčivě
objasněno, v jakých situacích lze přikročit ke zpracování znaleckého posudku za
využití jiných podkladů, než je osobní zkoumání subjektu (zde obviněné) a proč
byla přítomnost obhájce u znaleckého zkoumání nežádoucí, přičemž není
obligatorním právem obhájce být takovému zkoumání přítomen, pokud se může s
jeho výsledky seznámit a znalce následně u soudu konfrontovat (srov. str. 29
rozsudku soudu prvního stupně).
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily
dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a
nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního
řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je
přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení
§ 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal
Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť
soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě
odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou
automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio
pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší
soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu
mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil
mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o
dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Právně relevantně s ohledem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. poté obviněná uplatnila zejména námitky, kterými rozporovala kvalifikaci
svého jednání jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. c)
tr. zákoníku. Tyto však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými.
Nejvyšší soud souhlasí s obviněnou, že na psychický stav rodičky mají vliv
nejen okolnosti v bezprostřední době před porodem a po něm, ale i jiné zátěžové
situace již během těhotenství, jakož i vyhlídky do budoucna apod. Nelze však
přijmout tezi, že samotný porod a otázky spojené s následnou péčí o dítě
automaticky vylučují právní kvalifikaci podle § 140 tr. zákoníku. Trestného
činu vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo
jiného usmrtí, spáchá-li takový čin na dítěti mladším patnácti let. Oproti tomu
trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 tr. zákoníku se
dopustí matka, která v rozrušení způsobeném porodem úmyslně usmrtí při porodu
nebo bezprostředně po něm své novorozené dítě. Skutková podstata podle § 142
tr. zákoníku je přitom privilegovanou skutkovou podstatou k trestnému činu
podle § 140 tr. zákoníku. Objektem trestného činu podle § 142 tr. zákoníku je
život novorozeného dítěte, přičemž novorozené dítě musí být živé a musí být
vyvinuté natolik, aby bylo schopné mimoděložního života. Esenciální pro
aplikaci ustanovení § 142 tr. zákoníku poté zůstává prvek rozrušení způsobené
porodem. Tímto je myšleno jisté výjimečné rozpoložení matky, které má původ
právě ve fyziologických procesech vyvolaných porodem. Zodpovězení otázky, zda
se dotyčná nacházela v tomto stavu, je poté záležitostí znaleckého zkoumání. Nejvyšší soud přitom může uzavřít, že rozpoložení obviněné v době jak před
porodem, tak i po něm, bylo patřičně zkoumáno a soudy nižších stupňů měly
dostatečný podklad pro závěry, že obviněná se ve stavu rozrušení způsobeného
porodem nenacházela a že kvalifikace jejího jednání podle ustanovení § 142 tr. zákoníku není namístě (srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 31). Soud druhého stupně se nadto logicky a přesvědčivě vypořádal s námitkami
obhajoby, zda by nebyla přiléhavější právní kvalifikace jako trestný čin zabití
podle § 141 tr. zákoníku. I v tomto bodě byly soudem náležitě předestřeny
úvahy, na základě kterých bylo možné námitky obhajoby odmítnout, zejména s
přihlédnutím k chování a dílčím krokům obviněné před porodem a po něm (srov. str. 7 usnesení soudu druhého stupně). Po subjektivní stránce je pro naplnění
skutkové podstaty podle § 140 tr. zákoníku potřeba úmyslu, a to i nepřímého. Na
základě provedeného dokazování přitom soudy mohly spolehlivě uzavřít, že
obviněná věděla, jaký důsledek bude mít její jednání, pokud své dítě odloží do
igelitové tašky, kterou zaváže tak, že do ní zamezí přístupu vzduchu, a kterou
zanese do přírody a ponechá ji tam. Proto bylo namístě v uvedeném jednání
spatřovat úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V otázce
nepříčetnosti a zmenšené příčetnosti (což jsou obecné podmínky trestní
odpovědnosti a nelze je zaměňovat právě se zvláštním znakem skutkové podstaty
podle § 142 tr. zákoníku rozrušení způsobené porodem) poté obviněná de facto
rozporovala ve věci provedené důkazy a učiněná skutková zjištění, zejména stran
poznatků vyplývajících ze znaleckých posudků.
Tímto ovšem opětovně toliko
předkládala svoji verzi skutkových zjištění, která byla provedeným dokazováním
vyvrácena (srov. např. str. 18 a 19 rozsudku soudu prvního stupně).
Stran námitek směřujících k nepřiměřené přísnosti uloženého trestu (resp. jak
uvádí obviněná jeho exemplárnosti a nehumánnosti) poté lze připomenout, že k
výroku o trestu se vztahují dva dovolací důvody, a to podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů
spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v
tomto ohledu pochybení neshledal. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo
rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem,
aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, což tedy není
situace přiléhavá pro nyní projednávanou věc.
Nejvyšší soud zároveň podotýká, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu
(resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti
nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v
rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze
zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Za jednání podřaditelné pod
právní kvalifikaci podle § 140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku je pro
pachatele stanovena trestní sazba v rozmezí patnáct až dvacet let nebo
výjimečný trest odnětí svobody, přičemž obviněné byl uložen trest na samé
spodní hranici této sazby.
Pokud jde dále o námitky, že soudy nepřistoupily na aplikaci ustanovení § 58
tr. zákoníku, tak Nejvyšší soud připomíná, že ustanovení § 58 tr. zákoníku
soudům umožňuje v odůvodněných případech a za splnění zákonem vymezených
podmínek rozhodnout o zmírnění trestní sankce, avšak soudům takový postup
nenařizuje. Krom toho lze rovněž připomenout, že nepřiměřenost trestu zpravidla
nelze namítat, jak to učinila obviněná, v rámci dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., který je na rozdíl od dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. obecným hmotněprávním důvodem. Vytýkané nepřistoupení
na aplikaci ustanovení § 58 tr. zákoníku u obviněné není zjevně otázkou
právního posouzení skutku, protože nemá žádný vztah k tomu, jak byl
kvalifikován spáchaný skutek, ale nejde ani o jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení. Nejvyšší soud dále uvádí, že pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku
je nezbytné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení, resp. použít ho
jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených
podmínek. Nemůže se tedy jednat o souhrn jakýchkoli polehčujících okolností,
nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního
trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu,
jelikož jen za splnění takových předpokladů může nabýt charakteru okolností
výjimečných (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn.
8 Tdo 550/2014). Mimořádnost snížení trestu odnětí svobody ve smyslu § 58 odst.
1 tr. zákoníku poté musí spočívat v takových okolnostech případu nebo poměrech
pachatele, které jsou alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry,
že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich
význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo
303/2012). Samotnou skutečnost, že obviněná před spácháním např. vedla řádný
život, starala se již o dvě děti, případně měla obavy, jak další narozené dítě
ovlivní její osobní život, nelze přeceňovat do té míry, že by zavdala pro
aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku stran mimořádného snížení trestu
odnětí svobody, a to již z toho důvodu, že bezúhonný způsob života je pro
občany České republiky běžným standardem, nikoli něčím výjimečným a neobvyklým,
a že těhotenství a následná péče o dítě vždy nějakým způsobem ovlivní život
těhotné ženy, resp. matky.
Soudy přitom v rámci odůvodnění svých rozhodnutí náležitě a přesvědčivě
odůvodnily, proč byl obviněné uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti let
a proč nebylo možné přistoupit právě k aplikaci ustanovení § 58 tr. zákoníku
stran mimořádného snížení trestu odnětí svobody (viz zejména str. 32 a násl.
rozsudku soudu prvního stupně). Pokud tedy uložený trest nekoliduje s právem
obviněné na spravedlivý proces, což Nejvyšší soud neshledal, a což by byla
jedna z okolností zavdávající zásahu Nejvyššího soudu do rozhodnutí soudů
nižších stupňů, nelze dovodit pochybení soudů stran výroku o trestu. Samotná
skutečnost, na kterou obviněná poukazovala, že v jiných zemích zákonodárce
nastavil sazbu odnětí svobody pro obdobný druh trestné činnosti odlišně, není
nikterak relevantní pro nyní projednávanou trestní věc obviněné.
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i
rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a
srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného
jednání jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. c) tr.
zákoníku zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání
obviněné odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně
neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak
učinil v neveřejném zasedání, když s ohledem na své (přijaté rozhodnutí) o
návrhu na propuštění z výkonu trestu již dále nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 1. 2018
JUDr. Vladimír Jurka v. r.
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.