3 Tdo 1555/2010
6
5
3 Tdo 1555/2010-19 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. prosince 2010 o dovolání, které podala obviněná Z. V., , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 4 To 323/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 T 345/2009, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 13. 5. 2010, č. j. 3 T 345/2009-90, byla obviněná Z. V. uznána vinnou trestným činem podplácení podle § 161 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), jehož se po skutkové stránce dopustila tím, že „dne 30. 10. 2009, v době kolem 16.57 hodin v obci S., v prostoru před rodinným domem, při probíhající kontrole motorového vozidla tovární značky Škoda Octávia combi, která byla prováděna příslušníky PČR, v úmyslu působit na jejich rozhodnutí, nabídla policistům úplatek ve výši 5.000,- Kč, a to tím způsobem, že poté, co jí jako řidiči bylo sděleno podezření ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, z důvodu kterého jí bude na místě zadržen řidičský průkaz, přistoupila ke služebnímu vozidlu tovární značky Škoda Fabia combi, v době, kdy policista prap. D. K. četl poučení z tiskopisu „Oznámení přestupku“, který měl položený na odkládacím platu zavazadlového prostoru služebního automobilu, a vhodila před policistu prap. D. K. na tiskopis svazek 5 kusů bankovek v nominální hodnotě á 1.000,- Kč a řekla „já řidičák potřebuji“, přesto, že byla dalším policistou prap. O. V. vyzvána, aby si tuto finanční hotovost vzala zpět, řekla, ať si peníze nechají, neboť ona řidičský průkaz potřebuje“.
Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle § 161 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. jí byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, jí byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 4 To 323/2010, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 8. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.). Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná následně dovolání, kterým zároveň napadla i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná poukázala na to, že původně souhlasila s provedením dechové zkoušky, avšak policista nakonec zkoušku neprovedl, protože k tomu neměl správný přístroj. Později již ale dechovou zkoušku odmítla, neboť si uvědomila, že nemá povinnost se této zkoušce podrobit, neboť automobil ve skutečnosti neřídila. Ten totiž řídil její přítel, který však po hádce s dovolatelkou automobil opustil.
Dovolatelka zároveň zdůraznila, že se nedopustila žádného přestupku ani trestného činu, čehož si zřejmě byli vědomi i policisté provádějící kontrolu, a proto se snažili ji postihnout alespoň za něco, konkrétně „udělat ji na úplatkářství“. V rámci kontroly trvající delší dobu byla zmatena a frustrována nejasností situace a celým chováním policistů. V kritickém období byla navíc prokazatelně ve špatném psychickém stavu, trpěla depresemi, nespavostí a měla předepsána antidepresiva. Během policejní kontroly byla značně opilá, chovala se zmateně, nevěděla, „jestli má občanský průkaz předat nebo ne …“. Obdobně se proto mohla chovat i při předávání inkriminované finanční částky, kdy - byť přesně nevěděla, jaký přestupek měla vlastně spáchat - přesto chtěla věc raději řešit zaplacením blokové pokuty hned na místě. V žádném případě však nechtěla ovlivnit chování policistů úplatkem.
Z výše uvedených důvodů proto podle ní nelze souhlasit jednak s názorem soudu prvního stupně, že její ovládací a rozpoznávací schopnosti v době činu nebyly sníženy, a jednak se závěrem, že byla naplněna subjektivní stránka výše uvedeného trestného činu. Soud pak měl pochybit rovněž tím, že jednání dovolatelky neposuzoval podle nové právní úpravy, která byla pro ni příznivější, s ohledem na mylnou úvahu, že v jejím případě nebylo možno aplikovat ustanovení o jednání ve skutkovém omylu.
Podle dovolatelky soud také nepostupoval správně, jestliže neprovedl obhajobou navržené důkazy, a to výslech policisty B., důkaz záznamem rozhovoru mezi policistou K. a operačním důstojníkem, jakož i důkaz přestupkovým spisem Městského úřadu Boskovice. Dovolatelka je přesvědčena, že provedení těchto důkazů by v souhrnu s ostatními důkazy mohlo ovlivnit úvahu soudu natolik, že by posléze dospěl k jinému rozhodnutí, než které ve věci učinil. Neprovedením navrhovaných důkazů bylo současně zkráceno i právo obviněné (dovolatelky) na obhajobu.
V závěru podaného dovolání obviněná uvedla, že z výše uvedeného vyplývá, že v jejím případě došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto navrhla, „aby Nejvyšší soud rozhodnutí Krajského soudu v Brně spolu s rozhodnutím Okresního soudu v Blansku zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně“.
K dovolání obviněné se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve připomněl, že se dovoláním nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy práva procesního. Dovolací soud je proto vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
Obviněná sice v rámci své argumentace předložené v dovolání dovozuje nesprávnost aplikace hmotného práva, avšak závěr o tom činí výlučně tak, že napadá správnost skutkových zjištění soudů, a to zejména pokud jde o průběh kontaktu s policisty a důvodu předávání peněz, resp. též stran posouzení jejích ovládacích a rozpoznávacích schopností v době činu, případně napadá úplnost dokazování a hodnocení důkazů. Takové námitky se však – jak uvedeno výše – s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela míjí.
Podle státního zástupce lze učinit obdobný závěr i ve vztahu k tvrzení dovolatelky, že ve věci měl být aplikován trestní zákoník (zák. č. 40/2009 Sb.) jako nová právní úprava pro ni příznivější, neboť umožňuje užití ustanovení o skutkovém omylu. Také v daném případě jsou totiž výchozím argumentačním podkladem dovolatelky odlišná skutková tvrzení, namítaná v rozporu se závěrem soudu, že její jednání bylo logické a přiléhavé situaci, ve které nabídla policistům úplatek. Pro aplikaci ustanovení o skutkovém omylu nebyl za těchto okolností dán žádný relevantní skutkový podklad.
S ohledem na výše uvedené důvody proto státní zástupce navrhl, aby podané dovolání bylo v neveřejném zasedání a odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas rovněž pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal vydat jiné než navrhované rozhodnutí.
Obviněná Z. V. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudů, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatelka s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítla rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založila primárně na tvrzení, že se nedopustila trestné činnosti, kterou byla uznána vinnou, a v uvedeném směru pak především na polemice s validitou a hodnocením důkazů provedených v její trestní věci. Soudům vytkla v podstatě to, že za stavu, kdy dokazování nebylo doplněno v jí navrhovaném rozsahu, byla porušena zásada in dubio pro reo a neakceptováním její obhajoby rovněž základní principy spravedlivého procesu. To znamená, že soudy měly v její neprospěch vycházet ze skutkových zjištění, která neodpovídala skutečnosti, a důvodné pochybnosti o jejím pachatelství posoudit nikoli v její prospěch, ale naopak k její tíži bez zřetele na to, že - jak namítala - ve skutečnosti jednala ve skutkovém omylu. S existencí shora namítaných pochybení a zároveň s poukazem na vlastní skutkovou verzi celého případu pak dovolatelka ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovala nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., přestože to výsledky provedeného dokazování podle ní nedovolovaly.
Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatelka domáhala přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila výlučně na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Její námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud si přitom je vědom aktuální judikatury Ústavního soudu, kdy Ústavní soud v některých svých rozhodnutích (srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. ÚS I. 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09) opakovaně vyslovil, že důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení Nejvyšším soudem někdy vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence potřebných skutkových zjištění). To znamená, že jde o případy, kdy právní závěry soudů zjevně nemají žádnou logickou vazbu na obsah provedených důkazů. Jinými slovy, že v rozhodnutí deklarovaná skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že obviněná (dovolatelka) se trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. nedopustila. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k předmětnému skutku za prokázané. Vypořádal se i s dovolatelkou namítaným špatným psychickým stavem v době inkriminovaného činu a vyloučil též možnost, že by jednala ve skutkovém omylu (viz str. 6 až 8 rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Při svém rozhodování pak na jím zjištěný skutkový stav věci navázal a při respektování požadavku na odůvodnění usnesení (§ 134 odst. 2 tr. ř.) vysvětlil, proč považoval námitky obviněné (uplatněné zčásti i v pozdějším dovolání) za nedůvodné (viz str. 2, 3 usnesení).
K námitkám dovolatelky stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování je třeba poznamenat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek obě dovoláním napadená rozhodnutí splňují. Je v nich (str. 7 rozsudku soudu prvního stupně, str. 3 usnesení odvolacího soudu) zároveň vysvětleno, z jakých důvodů soudy nepřistoupily na návrh obviněné (dovolatelky) na doplnění dokazování.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněné Z. V. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. prosince 2010
Předseda senátu: JUDr. Eduard Teschler