3 Tdo 1555/2010
6
5
3 Tdo 1555/2010-19
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22.
prosince 2010 o dovolání, které podala obviněná Z. V., , proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 4 To 323/2010, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 T
345/2009, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 13. 5. 2010, č. j. 3 T
345/2009-90, byla obviněná Z. V. uznána vinnou trestným činem podplácení podle
§ 161 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb.,
účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), jehož se po skutkové stránce
dopustila tím, že „dne 30. 10. 2009, v době kolem 16.57 hodin v obci S., v
prostoru před rodinným domem, při probíhající kontrole motorového vozidla
tovární značky Škoda Octávia combi, která byla prováděna příslušníky PČR, v
úmyslu působit na jejich rozhodnutí, nabídla policistům úplatek ve výši 5.000,-
Kč, a to tím způsobem, že poté, co jí jako řidiči bylo sděleno podezření ze
spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích, z důvodu kterého jí bude na místě zadržen řidičský průkaz,
přistoupila ke služebnímu vozidlu tovární značky Škoda Fabia combi, v době,
kdy policista prap. D. K. četl poučení z tiskopisu „Oznámení přestupku“, který
měl položený na odkládacím platu zavazadlového prostoru služebního automobilu,
a vhodila před policistu prap. D. K. na tiskopis svazek 5 kusů bankovek v
nominální hodnotě á 1.000,- Kč a řekla „já řidičák potřebuji“, přesto, že byla
dalším policistou prap. O. V. vyzvána, aby si tuto finanční hotovost vzala
zpět, řekla, ať si peníze nechají, neboť ona řidičský průkaz potřebuje“.
Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle § 161 odst. 2 tr.
zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon jí byl podle
§ 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání tří let. Podle § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. jí byl
dále uložen peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč a pro případ, že by tento
trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, jí byl stanoven náhradní trest odnětí
svobody v trvání tří měsíců.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 4 To 323/2010, jímž
toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního
stupně tak nabyl právní moci dne 3. 8. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná
následně dovolání, kterým zároveň napadla i rozsudek soudu prvního stupně.
Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná poukázala
na to, že původně souhlasila s provedením dechové zkoušky, avšak policista
nakonec zkoušku neprovedl, protože k tomu neměl správný přístroj. Později již
ale dechovou zkoušku odmítla, neboť si uvědomila, že nemá povinnost se této
zkoušce podrobit, neboť automobil ve skutečnosti neřídila. Ten totiž řídil její
přítel, který však po hádce s dovolatelkou automobil opustil.
Dovolatelka zároveň zdůraznila, že se nedopustila žádného přestupku ani
trestného činu, čehož si zřejmě byli vědomi i policisté provádějící kontrolu, a
proto se snažili ji postihnout alespoň za něco, konkrétně „udělat ji na
úplatkářství“. V rámci kontroly trvající delší dobu byla zmatena a frustrována
nejasností situace a celým chováním policistů. V kritickém období byla navíc
prokazatelně ve špatném psychickém stavu, trpěla depresemi, nespavostí a měla
předepsána antidepresiva. Během policejní kontroly byla značně opilá, chovala
se zmateně, nevěděla, „jestli má občanský průkaz předat nebo ne …“. Obdobně se
proto mohla chovat i při předávání inkriminované finanční částky, kdy - byť
přesně nevěděla, jaký přestupek měla vlastně spáchat - přesto chtěla věc raději
řešit zaplacením blokové pokuty hned na místě. V žádném případě však nechtěla
ovlivnit chování policistů úplatkem.
Z výše uvedených důvodů proto podle ní nelze souhlasit jednak s názorem
soudu prvního stupně, že její ovládací a rozpoznávací schopnosti v době činu
nebyly sníženy, a jednak se závěrem, že byla naplněna subjektivní stránka výše
uvedeného trestného činu. Soud pak měl pochybit rovněž tím, že jednání
dovolatelky neposuzoval podle nové právní úpravy, která byla pro ni
příznivější, s ohledem na mylnou úvahu, že v jejím případě nebylo možno
aplikovat ustanovení o jednání ve skutkovém omylu.
Podle dovolatelky soud také nepostupoval správně, jestliže neprovedl
obhajobou navržené důkazy, a to výslech policisty B., důkaz záznamem rozhovoru
mezi policistou K. a operačním důstojníkem, jakož i důkaz přestupkovým spisem
Městského úřadu Boskovice. Dovolatelka je přesvědčena, že provedení těchto
důkazů by v souhrnu s ostatními důkazy mohlo ovlivnit úvahu soudu natolik, že
by posléze dospěl k jinému rozhodnutí, než které ve věci učinil. Neprovedením
navrhovaných důkazů bylo současně zkráceno i právo obviněné (dovolatelky) na
obhajobu.
V závěru podaného dovolání obviněná uvedla, že z výše uvedeného
vyplývá, že v jejím případě došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo
jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto navrhla, „aby Nejvyšší soud
rozhodnutí Krajského soudu v Brně spolu s rozhodnutím Okresního soudu v Blansku
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně“.
K dovolání obviněné se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil
státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“), který nejprve připomněl, že se dovoláním nelze úspěšně domáhat
opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani
přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž vyplývá, že jeho
výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost
v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež
jsou upraveny předpisy práva procesního. Dovolací soud je proto vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně.
Obviněná sice v rámci své argumentace předložené v dovolání dovozuje
nesprávnost aplikace hmotného práva, avšak závěr o tom činí výlučně tak, že
napadá správnost skutkových zjištění soudů, a to zejména pokud jde o průběh
kontaktu s policisty a důvodu předávání peněz, resp. též stran posouzení jejích
ovládacích a rozpoznávacích schopností v době činu, případně napadá úplnost
dokazování a hodnocení důkazů. Takové námitky se však – jak uvedeno výše – s
uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela míjí.
Podle státního zástupce lze učinit obdobný závěr i ve vztahu k tvrzení
dovolatelky, že ve věci měl být aplikován trestní zákoník (zák. č. 40/2009 Sb.)
jako nová právní úprava pro ni příznivější, neboť umožňuje užití ustanovení o
skutkovém omylu. Také v daném případě jsou totiž výchozím argumentačním
podkladem dovolatelky odlišná skutková tvrzení, namítaná v rozporu se závěrem
soudu, že její jednání bylo logické a přiléhavé situaci, ve které nabídla
policistům úplatek. Pro aplikaci ustanovení o skutkovém omylu nebyl za těchto
okolností dán žádný relevantní skutkový podklad.
S ohledem na výše uvedené důvody proto státní zástupce navrhl, aby
podané dovolání bylo v neveřejném zasedání a odmítnuto podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil ve smyslu §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas rovněž pro případ, že by Nejvyšší
soud České republiky hodlal vydat jiné než navrhované rozhodnutí.
Obviněná Z. V. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudů, které se
jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta
první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané
v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny
podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je
přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z
hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku
odsuzujícího rozsudku rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je
právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím
je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve
dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatelka s odkazem na výše uvedený dovolací
důvod nenamítla rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací
ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných
důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek
založila primárně na tvrzení, že se nedopustila trestné činnosti, kterou byla
uznána vinnou, a v uvedeném směru pak především na polemice s validitou a
hodnocením důkazů provedených v její trestní věci. Soudům vytkla v podstatě to,
že za stavu, kdy dokazování nebylo doplněno v jí navrhovaném rozsahu, byla
porušena zásada in dubio pro reo a neakceptováním její obhajoby rovněž základní
principy spravedlivého procesu. To znamená, že soudy měly v její neprospěch
vycházet ze skutkových zjištění, která neodpovídala skutečnosti, a důvodné
pochybnosti o jejím pachatelství posoudit nikoli v její prospěch, ale naopak k
její tíži bez zřetele na to, že - jak namítala - ve skutečnosti jednala ve
skutkovém omylu. S existencí shora namítaných pochybení a zároveň s poukazem na
vlastní skutkovou verzi celého případu pak dovolatelka ve smyslu uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovala nesprávné
právní posouzení skutku jako trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1,
odst. 2 písm. b) tr. zák., přestože to výsledky provedeného dokazování podle
ní nedovolovaly.
Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatelka domáhala
přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání
ve skutečnosti uplatnila výlučně na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a
nikoli hmotně právním základě. Její námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud si přitom je vědom aktuální judikatury Ústavního soudu, kdy
Ústavní soud v některých svých rozhodnutích (srov. např. nálezy ve věcech sp.
zn. ÚS I. 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn.
III. ÚS 3136/09) opakovaně vyslovil, že důvody dovolání podle § 265b odst. 1
tr. ř. jsou v dovolacím řízení Nejvyšším soudem někdy vykládány příliš
restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v
rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže
by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými
zjištěními (včetně úplné absence potřebných skutkových zjištění). To znamená,
že jde o případy, kdy právní závěry soudů zjevně nemají žádnou logickou vazbu
na obsah provedených důkazů. Jinými slovy, že v rozhodnutí deklarovaná skutková
zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného
dokazování měly správně dospět k závěru, že obviněná (dovolatelka) se trestného
činu podplácení podle § 161 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. nedopustila.
Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak
jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyložil a odůvodnil (§
125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k předmětnému skutku za
prokázané. Vypořádal se i s dovolatelkou namítaným špatným psychickým stavem v
době inkriminovaného činu a vyloučil též možnost, že by jednala ve skutkovém
omylu (viz str. 6 až 8 rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254
odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl dokazování v
rozsahu dostatečném pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Při svém rozhodování pak na jím zjištěný
skutkový stav věci navázal a při respektování požadavku na odůvodnění usnesení
(§ 134 odst. 2 tr. ř.) vysvětlil, proč považoval námitky obviněné (uplatněné
zčásti i v pozdějším dovolání) za nedůvodné (viz str. 2, 3 usnesení).
K námitkám dovolatelky stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování je
třeba poznamenat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon
nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité
skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v
každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a
nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k
obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran
na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska
zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné
důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu
dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním
řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v
rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze
soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je
pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces
je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu
ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento
požadavek obě dovoláním napadená rozhodnutí splňují. Je v nich (str. 7 rozsudku
soudu prvního stupně, str. 3 usnesení odvolacího soudu) zároveň vysvětleno, z
jakých důvodů soudy nepřistoupily na návrh obviněné (dovolatelky) na doplnění
dokazování.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř.
mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují
právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce
mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků
ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva
stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro
přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence
dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná
povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve
věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1
tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah
konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v
příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání
opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné
ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně
např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02
a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4,
III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve
věci obviněné Z. V. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho
odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií
uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler