3 Tdo 157/2013-23
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. března 2013 o dovolání, které podal obviněný P. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 9 To 236/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 123/2008, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného P. S. o d m í t á .
I.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (nesprávně uvedeno pouze Okresního soudu Plzeň) ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 4 T 123/2008, byl obviněný P. S. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a přečinem ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, odst. 2 (neprávně uvedeno § 148) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), kterých se dle skutkových zjištění dopustil tím, že „dne 22. 9. 2007 v době okolo 20:00 hodin přijel jako řidič nákladního vozidla tovární značky IVECO Active, rz, do obce L., kde vozidlo zaparkoval v prostoru u dosud nezjištěné restaurace, dále dne 23. září 2007 jel v době okolo 03:00 hodin s uvedeným vozidlem směrem na obec P. a následně týž den v době okolo 03:35 hodin jel v P. jako řidič uvedeného nákladního vozidla po vozovce ulice R. ve směru jeho jízdy od M. ulice směrem ke H. ulici v pravém jízdním pruhu a v prostoru sloupu veřejného osvětlení přibližně 200 metrů za křižovatkou s M. ulicí se plně nevěnoval řízení vozidla, čímž porušil nejméně ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) a § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, v důsledku čehož přejel s vozidlem vlevo přes střední dělící pás a protisměrné jízdní pruhy až na další travnatý pás, když se přitom postupně střetl se sloupem veřejného osvětlení a sloupem elektrické trakce, následně narazil do protihlukové betonové bariéry, rozborem vzorku krve, který byl obžalovanému odebrán v 05.00 hod. téhož dne zjištěna přítomnost alkoholu o koncentraci 1,63 g/kg, uvedeným jednáním způsobil P. S. na předmětném nákladním vozidle Iveco společnosti P. P., spol. s. r. o., škodu ve výši 974.300,- Kč, na poškozené zdi Úřadu městského obvodu P., škodu ve výši 85.430,- Kč, na sloupu veřejného osvětlení a trakčním stožáru způsobil Správě veřejného statku města P. škodu ve výši 11.464,- Kč, při dopravní nehodě pak došlo k poranění spolujezdce v nákladním vozidle L. Č., nar., který utrpěl zlomeninu obou bérců a obou patních kostí a vlevo otevřenou zlomeninu obličejového skeletu, tohoto jednání se dopustil přesto, že trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 6 T 48/2006 ze dne 22. 3. 2006, který nabyl právní moci dne 27. 7. 2006, mu byl mj. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 roků“.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 148 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 (pěti) roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Č. n. z. p. se sídlem v P., J., na náhradě škody částku 277.074,- Kč, a poškozené Správě veřejného statku města P., p. o., se sídlem v P., K., na náhradě škody částku 11.464,- Kč.
Současně byl zrušen výrok o trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 4 T 123/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 9 To 108/2010, stejně jako všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, jestliže vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 4 T 123/2008, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 9 To 236/2012, a to tak, že k odvolání obviněného P. S. zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného na podkladě totožného skutkového stavu uznal vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku spáchaných v jednočinném souběhu.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst.1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 (pěti) roků.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Č. n. z. p. se sídlem v P., J., na náhradě škody částku 277.074,- Kč, a poškozené Správě veřejného statku města P., p. o., se sídlem v P., K., na náhradě škody částku 11.464,- Kč.
Současně byl rozsudkem odvolacího soudu zrušen výrok o trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 4 T 123/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 9 To 108/2010, stejně jako všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, jestliže vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 9 To 236/2012, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání spolu s přílohami (č. l. 826 - 827), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které shledává v tom, že jej soudy chybně označily za pachatele výše uvedených trestných činů, protože se v rámci dokazování opřely o důkazy svědčící pouze v jeho neprospěch a téměř zcela odhlédly od důkazu jeho vinu vyvracejících či alespoň zpochybňujících.
Obviněný namítl, že tyto skutečnosti vyplývají nejen z podaného odvolání do rozsudku nalézacího soudu, ale zejména z obsahu předmětného trestního spisu, kdy soudy neakceptovaly provedení jím požadovaných důkazů, např. zajištění popisu poškození sloupu veřejného osvětlení ev. č., který je současně sloupem TRV ev. č., či rekonstrukce pohybu osob v kabině vozidla stejného typu, příp. z předložených důkazu pouze vybraly některé, aniž by však tento postup řádně odůvodnily, a nezabývaly se zjevnými chybami obsaženými ve znaleckém posudku Doc. Ing. Švíglera, CSc., na které poukazoval a které zmiňuje též znalecký posudek č. Znalecké a expertizní skupiny D. A. a. s. Soudy se též opřely o výpověď svědkyně Š., která však ve své výpovědi mluvila pouze o tom, kde se několik desítek vteřin po dopravní nehodě nacházel pan Č., přičemž o jeho poloze v podstatě nemluví. Je zřejmé, že soudy i soudní znalec Doc. Ing. Š., CSc., vycházely z nekompletní fotodokumentace, čímž bylo zkráceno jeho právo na obhajobu.
S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) a Ústavního soudu České republiky stran práva na spravedlivý proces obviněný uvedl, že má za to, že v projednávané věci jsou dány výjimečné okolnosti, které umožňují, aby bylo z podnětu dovolacího důvodu zkoumáno, zda ve výroku o vině skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, že obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace a zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5.2012, sp. zn. 9 To 236/2012, a předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň- město ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 4 T 123/2008, a aby podle ustanovení § 2651 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Plzeň-město přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že veškeré námitky obviněného směřují do oblasti skutkových zjištění, respektive procesu dokazování, jehož cílem je právě zjištění skutečného stavu věci. Nelze tedy než odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, že v rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem. Dovolací soud je povolán pouze ke zjištění, zda ve věci není dána namítaná vada odpovídající některému z důvodů dovolání vyjmenovaných v ustanovení § 265b tr. ř. Takový důvod dle státního zástupce zjištěn nebyl. Dále uvedl, že argumentace obviněného spočívá v opakování námitek, jež vznášel v rámci své obhajoby po celou dobu trestního řízení v této věci a rovněž uplatnil v řádném opravném prostředku. Odvolací soud se těmito výhradami náležitě zabýval a v podrobnostech lze na odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zcela odkázat. Odvolací soud neshledal žádné pochybení v provedení a hodnocení jednotlivých důkazů. Obšírně se v odůvodnění rozsudku zabýval hodnocením jednotlivých výpovědí svědků, závěry vypracovaných znaleckých posudků, jakož i situací na místě nehody.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než které jsou vyjádřeny v ustanovení § 265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 9 To 236/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného uvedený dovolací důvod nenaplňují. Zejména je na místě upozornit, že při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Obviněný však soudům vytýká zejména nesprávné hodnocení důkazů (obecná námitka, že soudy vycházely toliko z důkazů svědčících v jeho neprospěch a nedostatečně se vypořádaly s důkazy vyvracejících či alespoň zpochybňujících jeho vinu; námitky stran znaleckého posudku Doc. Ing. Švíglera, CSc., které uplatnil s odkazem na k dovolání přiložený znalecký posudek č. Znalecké a expertizní skupiny D. A., a. s., kterýžto si nechal vypracovat; dále námitky k výpovědi svědkyně Š.) a vadná skutková zjištění (zejména stran toho, jak k uvedené dopravní nehodě došlo), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že provedené důkazy neprokazují spáchání skutků, jimiž byl uznán vinným, kdy zejména soudní znalec nevycházel z kompletní fotodokumentace) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že jej soudy chybně označily za pachatele uvedených trestných činů).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný P. S. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Pod procesní ustanovení spadá i z obsahu dovolání vyplývající námitka stran nedodržení zásady in dubio pro reo uplatněná obviněným v souvislosti s provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud se k existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň - město, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
K námitkám týkající se provedených důkazů Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). V judikatuře Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněným skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Okresní soud rozhodoval o předmětném skutku již podruhé. Po vrácení věci na podkladě usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 9 To 108/2010, provedl úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil, s výjimkou rekonstrukce pohybu osob na místě, tedy ve srovnatelném vozidle, neboť poškozený L. Č. v mezidobí zemřel.
Při svém rozhodování tak okresní soud vycházel z jím provedeného dokazování, zejména pak z nařízeného znaleckého posudku z oboru dopravy Doc. Ing. Švíglera, CSc., znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství MUDr. Mandyse, znaleckého posudku z oboru dopravy Ing. Žaluda vypracovaného na žádost obhajoby, výpovědí poškozeného L. Č. a svědkyně Š. a fotodokumentace pořízené na místě činu.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Obviněný sice v rámci svých námitek zpochybnil, zda skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, že obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité kvalifikace, kteroužto lze s určitou mírou benevolence pro její obecnost podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně na podporu tohoto tvrzení nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by měla vyplývat existence možného rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost. Je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Námitky obviněným vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a z toho vyplývající vlastní verzi skutkového stavu věci, a tedy čistou spekulací.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
K žádosti obviněného o odklad výkonu trestu odnětí svobody Nejvyšší soud podotýká, že obviněný podal žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody již spolu s návrhem na obnovu řízení (č. l. 834) a o žádosti obviněného bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 2. 2013, č. j. 4 T 123/2008-849, a to tak, že výkon trestu odnětí svobody byl odložen do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o návrhu na povolení obnovy řízení, což se prozatím nestalo.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 6. března 2013
Předseda senátu: JUDr. Petr Š a b a t a