U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25.
ledna 2012 o dovoláních, která podali obvinění 1) P. H., 2) T. J., a 3) M. M.,
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2010, č. j. 7 To
294/2010-487, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 55/2009, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají.
V rámci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 4. 2010, č. j.
2 T 55/2009-436, v trestní věci obviněných P. H., T. J., M. M. a L. H. byli
obvinění P. H. a T. J. uznáni vinnými trestným činem útisku podle § 237
trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále
jen „tr. zák.“/), jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák., a M. M.
trestným činem útisku podle § 237 tr. zák. na tom skutkovém základě, že
1) obvinění P. H. a L. H. společně dne 19. 2. 2007 v době od 20:00 hod.
do 22:30 hod. v P., ul. M., v provozovně společnosti P. –D., spol. s r. o.,
IČ:, v pozici nadřízených zaměstnanců společnosti vedli se zaměstnankyní
společnosti - poškozenou K. M., pohovor v kanceláři vedoucího, při kterém
poškozenou nutili k podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru, když
poškozená s podpisem dohody nesouhlasila, vyhrožovali jí obviněním z krádeže
peněz na provozovně a bránili jí fyzicky opustit provozovnu, kterou předtím za
tímto účelem obviněný H. uzamkl, dále poškozenou nutili k podpisu dohody s tím,
že dokud dohodu nepodepíše, nebude moci provozovnu opustit, pod tlakem těchto
okolností poškozená dohodu podepsala a její pracovní poměr u společnosti
skončil ke dni 19. 2. 2007,
2) obvinění T. J. a P. H. společně dne 19. 2. 2007 v době od 20:00
hod. do 22:30 hod. v P., ul. M., v provozovně společnosti P. –D., spol. s r.
o., IČ:, v pozici nadřízených zaměstnanců společnosti vedli se zaměstnankyní
společnosti - poškozenou B. P., pohovor v kuchyňce provozovny, při kterém
poškozenou nutili k podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru, když
poškozená s podpisem dohody nesouhlasila, vyhrožovali jí obviněním z krádeže
zboží na provozovně a bránili jí fyzicky opustit provozovnu, kterou předtím za
tímto účelem obviněný H. uzamkl, dále poškozenou nutili k podpisu dohody s tím,
že dokud dohodu nepodepíše, nebude moci provozovnu opustit, pod tlakem těchto
okolností poškozená dohodu podepsala a její pracovní poměr u společnosti
skončil ke dni 28. 2. 2007,
3) obviněný M. M. sám dne 19. 2. 2007 v době od 20:00 hod. do 22:30
hod. v P., ul. M., v provozovně společnosti P. –D., spol. s r. o., IČ:, v
pozici nadřízeného zaměstnance společnosti vedl se zaměstnankyní společnosti -
poškozenou H. V., pohovor v šatně provozovny, při kterém poškozenou nutil k
podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru, když poškozená s podpisem dohody
nesouhlasila, vyhrožoval jí přeřazením na provozovnu společnosti v B. a bránil
jí fyzicky opustit provozovnu, kterou předtím za tímto účelem uzamkl, dále
poškozenou nutil k podpisu dohody s tím, že dokud dohodu nepodepíše, nebude
moci provozovnu opustit, pod tlakem těchto okolností poškozená dohodu podepsala
a její pracovní poměr u společnosti skončil ke dni 23. 2. 2007,
Za to byli obvinění podle § 237 tr. zák. za použití § 53 odst. 2 písm. b),
odst. 3 tr. zák. odsouzeni k peněžitým trestům, P. H. ve výměře 180.000,- Kč,
T. J. ve výměře 125.000,- Kč a M. M. ve výši 75.000,-Kč. Pro případ, že by
uložené tresty nebyly ve stanovené lhůtě vykonány, soud stanovil podle § 54
odst. 3 tr. zák. náhradní tresty odnětí svobody, P. H. ve výši 180 dnů, T. J.
ve výši 125 dnů a M. M. ve výši 75 dnů.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali jak obvinění P.
H. , T. J. a M. M. , tak spoluobviněná L. H., rozhodl ve druhém stupni Městský
soud v Praze usnesením ze dne 4. 8. 2010, č. j. 7 To 294/2010-487, jímž podle §
256 tr. ř. všechna odvolání jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního
stupně tak ohledně obviněných nabyl právní moci dne 4. 8. 2010 (§ 139 odst. 1
písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali obvinění P. H. , T. J.
a M. M. následně dovolání, přičemž v rámci tohoto mimořádného opravného
prostředku napadli ve výrocích o vině a trestu ohledně jejich osob zároveň
rozsudek soudu prvního stupně. Všichni uplatnili důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný P. H. v odůvodnění svého dovolání nejprve obsáhle zrekapituloval
dosavadní průběh trestního řízení a citoval ze svého odvolání proti rozsudku
soudu prvního stupně a z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. V rámci
vlastní argumentace pak s podrobným odkazem na příslušnou judikaturu Ústavního
a Nejvyššího soudu připomněl zásadu subsidiarity trestní represe a povahy
trestního práva jako prostředku ultima ratio, která vylučuje, aby standardní
soukromoprávní vztah byl na úkor jednoho z jeho účastníků řešen v trestně
právní rovině. Dovolatel uvedl, že trestní represe nemůže nahrazovat řešení
platnosti právních úkonů podle občanskoprávní úpravy. Rozebral ustanovení § 37
Občanského zákoníku o neplatnosti právních úkonů a dovodil, že v předmětné věci
se mohlo jednat maximálně o bezprávnou výhrůžku vylučující svobodu vůle ve
smyslu citovaného ustanovení, která však byla soudy nesprávně právně posouzena
jako trestný čin útisku. Dále dovolatel citoval obecné zásady týkající se
vymezení pojmu tísně a vyslovil přesvědčení, že soud prvního stupně nepřiléhavě
odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 1096/2008, které definuje znak závislosti a nikoli tísně. Dále podotkl,
že poškozeným mohla být dána výpověď z důvodu ztráty peněz, ke které došlo na
jejich pracovišti zhruba dva měsíce předtím, a z důvodu neplnění pracovních
povinností. Za daných okolností je podle něj absurdní považovat za tíseň,
jestliže namísto výpovědi nebo okamžitého zrušení pracovního poměru měli nutit
zaměstnankyně k podepsání dohody o rozvázání pracovního poměru. V této
souvislosti dodal, že v případě rozvázání pracovního poměru podle § 52 písm. g)
a § 55 Zákoníku práce by neměly poškozené nárok na odstupné. Současně podrobně
rozvedl, že za určitých podmínek vzniká pracovníkovi nárok na odstupné i v
případě rozvázání pracovního poměru dohodou, z čehož dovodil, že žádný
eminentní zájem na uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru mít nemohl. Dovolatel vyjádřil nesouhlas i se závěrem soudů, že tíseň ve smyslu ustanovení
§ 237 tr. zák. představovaly možné problémy zaměstnankyň s přeložením do
provozoven velice vzdálených od míst jejich bydlišť a rodin, pokud poškozené (s
výjimkou poškozené P.) měly v pracovní smlouvě jako místo výkonu práce uvedenu
celou Českou republiku. Současně však připustil, že tato okolnost je ve
skutkové větě uvedena pouze ve výroku pod bodem 3). Za nadsazený označil také
závěr, že tíseň zaměstnankyň se odvíjela od závislosti na příjmu z pracovního
poměru. Soudy měly dle jeho názoru přihlédnout také k dalším kritériím, jako je
dostatek či nedostatek pracovních příležitostí a míra nezaměstnanosti v
regionu, osobní poměry poškozených atd., které by skutečně prokázaly míru
jejich závislosti na daném pracovním místě, resp. na příjmech z něj plynoucích. V této souvislosti podatel poukázal na nízkou míru nezaměstnanosti v P. a na
skutečnost, že všechny poškozené novou práci našly, resp. začaly podnikat. Ona
tíseň tak v jejich případě nedosahovala intenzity potřebné k tomu, aby mohla
být chápána jako znak skutkové podstaty trestného činu podle § 237 tr. zák.
Dovolatel zdůraznil i svobodnou volbu každého zaměstnavatele při výběru
zaměstnanců. Naplněn podle něj nebyl ani materiální znak trestného činu. Pokud
jde o zákonem chráněný zájem, kterým je v daném případě svobodné rozhodování
člověka, ten nebyl dotčen do takové míry, aby bylo možno považovat stíhaný
skutek za trestný čin. Soudy obou stupňů navíc po výtce dovolatele vycházely
pouze z výpovědí poškozených. Odhlédly od dalších podstatných okolností, za
nichž jednal s poškozenými, a sice ztráty peněz, manka při inventuře na
prodejně a stížností zákazníků. Dovolatel opakovaně poukázal na možnost
poškozených domáhat se svých práv soudní cestou, zdůraznil svůj dosavadní řádný
život a také to, že motivem jeho jednání bylo náležité plnění povinností
spjatých s jeho funkcí, když s ohledem na pozici zastávanou ve společnosti P. –
D. na něm ležela tíha odpovědnosti za dění na prodejně. Nebezpečnost jeho
jednání pro společnost, která by byla vyšší než nepatrná, podle něj nebyla
prokázána.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 7 To 294/2010, a
přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný T. J. nejprve v dovolání zdůraznil vlastní skutkovou verzi, podle
které pohovor s poškozenými zaměstnankyněmi probíhal naprosto korektně a v
souladu s vnitropodnikovými regulemi. Dále připomněl ustanovení § 12 trestního
zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010) s poukazem na to,
že zásada ultima ratio byla uplatňována již před přijetím „novely trestního
zákona“. Dovolatel je přesvědčen, že právní kvalifikace jeho jednání tuto
zásadu naprosto popírá, neboť v daném případě se jedná o zjevně pracovněprávní
spor, byť obsáhlejší a komplikovanější, jehož těžištěm je oprávněnost ukončení
pracovních poměrů. Závěr soudu prvního stupně, že motivem jednání obviněných
bylo dosažení rozvázání pracovního poměru s poškozenými, aniž by bylo nutno
platit jim odstupné, označuje za projev „fatální neznalosti základních
pracovněprávních předpisů“. Poukázal na to, že v případě ukončení pracovního
poměru se zaměstnancem pro porušení pracovních povinností - jak tomu mělo být i
v případě poškozených - nárok zaměstnance na odstupné rovněž nevzniká. Podle
dovolatele byl ve skutečnosti v předmětném řízení posuzován nikoli postup
jednotlivých obviněných, ale společnosti P. –D., spol. s r.o., při rozvazování
pracovních poměrů. Ani jeden ze soudů se náležitě nevypořádal ani s právní
kvalifikací trestného činu útisku. V této souvislosti dovolatel citoval
ustanovení § 237 tr. zák. ve vztahu ke znění tzv. skutkových vět výroku
rozsudku soudu prvního stupně a zopakoval, že motivem jednání obviněných
nemohla být snaha připravit poškozené o odstupné. V další části pak zpochybnil
i naplnění znaku „zneužití závislosti“, resp. „zneužití tísně“ v jejich
jednání. Pokud by měla „tíseň“ spočívat v tom, že podpisem dohody o rozvázání
pracovního poměru se poškozená vyhnula situaci, kdy by obvinění přistoupili k
výpovědi z pracovního poměru nebo dokonce k jeho okamžitému zrušení pro její
hrubé porušování pracovní kázně, zahrnující i „občerstvování se“ zbožím z
prodejny bez jeho následné úhrady, pak by bylo nutno za zneužití tísně
považovat každé uzavření takové dohody. Za nátlak, který by měl ovlivnit
svobodné rozhodování zaměstnance, pak nelze považovat ani upozornění na možnost
ho na jistou dobu, než budou všechny problémy řádně prošetřeny, přesunout na
jinou provozovnu. Dovolatel připustil, že inkriminované pohovory mohly být pro
poškozené velmi nepříjemné a stresující, nicméně intenzita takového stresu by z
hlediska trestnosti činu musela být neúměrně vyšší, než jaká byla prokázána v
průběhu trestního řízení. Nejednalo se tedy o tíseň podle § 237 tr. zák. V
tomto smyslu pak rozhodnutí soudů obou stupňů podle dovolatele spočívají na
„nesprávném právním posouzení věci“.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení
Městského soudu v Praze zrušil a věc mu „vrátil k dalšímu řízení“.
Obviněný M. M. v podaném dovolání argumentoval obdobně jako ostatní dovolatelé
poukazem na povahu trestního práva jako ultima ratio. Zásah státu do věci
prostředky trestního práva byl podle něj v přímém rozporu s touto zásadou v
situaci, kdy se poškozené svých nároků nedomáhaly prostřednictvím institutů
pracovního práva, ačkoliv šlo o situaci těmito prostředky zcela evidentně dobře
řešitelnou. Na podporu svého názoru citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve
věci sp. zn. 21 Cdo 1332/2001, podle kterého se nejedná o bezprávnou výhrůžku
ani o zneužití výkonu práva na újmu zaměstnance, jestliže zaměstnavatel svůj
návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou odůvodní tím, že podle jeho názoru
jsou dány důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru. Toto rozhodnutí lze
podle něj analogicky použít i na situaci, kdy zaměstnavatel předestře
zaměstnanci i jiná možná opatření pro řešení situace v souladu se Zákoníkem
práce. Obdobně jako obviněný T. J. připustil, že pohovor nařízený
zaměstnavatelem pro dlouhodobě nepříznivé pracovní a hospodářské výsledky na
provozovně mohl být pro poškozené stresující. Dohoda o rozvázání pracovního
poměru však podle něj byla v daném případě nejjednodušším řešením pro obě
strany.
S ohledem na výše uvedené důvody v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud
napadené usnesení Městského soudu v Praze podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
K podaným dovoláním se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), který nejprve poukázal na hmotně právní povahu dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že argumentaci obviněných,
kteří shodně namítali absenci formálního znaku trestného činu útisku
spočívajícího ve zneužití tísně a vytkli soudům porušení zásady subsidiarity
trestní represe, popř. namítli absenci materiálního znaku trestného činu
(obviněný P. H. ), v podstatě lze pod tento dovolací důvod podřadit. Zdůraznil
však, že při posuzování důvodnosti námitek uplatněných jednotlivými dovolateli
je nutno striktně vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů a
nelze tak přihlížet zejména k těm částem podaných dovolání, v nichž prezentují
vlastní verzi průběhu pohovorů s poškozenými zaměstnankyněmi.
K relevantně uplatněným námitkám pak státní zástupce připomněl soudy zjištěný
skutkový stav, z něhož vyplynulo, že pohovory s poškozenými obvinění vedli v
pozdních večerních hodinách, izolovaně, přičemž s každou poškozenou jednali
nejméně dva vedoucí pracovníci firmy. Přitom jim znemožňovali prodejnu opustit
až do doby, kdy dohody o rozvázání pracovního poměru podepsaly. Poškozeným
nebyla ponechána žádná doba na rozmyšlenou, nebyla jim umožněna žádná
konzultace s jinou osobou, zejména s osobou znalou pracovního práva. Již
takováto situace byla způsobilá vyvolat u nich psychický stav přesahující rámec
běžného stresu při nepříjemném pohovoru zaměstnance s nadřízeným, který je
nespokojen s kvalitou jeho práce. V kontextu s různými pohrůžkami uplatněnými
ze strany obviněných, jako byla pohrůžka obviněním z údajné krádeže nebo
přeložením k výkonu práce do místa značně vzdáleného od místa, kde poškozené
bydlely s rodinami, pak uvedená skutková zjištění dle názoru státního zástupce
opravňují k závěru, že poškozené se v době podpisu předmětných smluv nacházely
v psychickém stavu odpovídajícím stavu tísně ve smyslu ustanovení § 237 tr.
zák. Na tomto závěru podle něj ničeho nemění ani skutečnost, že některé
poškozené svoje postavení vůči zaměstnavateli samy oslabily tím, že v minulosti
podepsaly pro ně nevýhodnou pracovní smlouvu, ve které byla jako místo výkonu
práce sjednána celá Česká republika. V případě trestného činu útisku však není
rozhodné, jakým způsobem se poškozený do stavu tísně dostal.
Státní zástupce dále uvedl, že možnost jednostranného rozvázání pracovního
poměru zaměstnavatelem nebyla v předmětné věci tak zcela jednoznačná a pokud jí
obvinění (dovolatelé) při jednání s poškozenými argumentovali, šlo spíše o
jednu z forem nátlaku na poškozené než o nějakou seriozní informaci o situaci
poškozených z hlediska pracovního práva. Současně je nepochybné, že nebýt stavu
tísně, poškozené by v nočních hodinách dne 19. 2. 2007 požadavkům obviněných
nevyhověly a dohody o rozvázání pracovního poměru nepodepsaly.
Pokud někteří dovolatelé polemizovali též s naplněním zákonného znaku „zneužití
závislosti“, státní zástupce konstatoval, že naplnění tohoto alternativně
stanoveného znaku trestného činu podle § 237 tr. zák. jim nebylo soudními
rozhodnutími přičítáno. Dále poukázal na to, že byť motiv není zákonným znakem
trestného činu útisku podle § 237 tr. zák., je zřejmé, že jednání obviněných
směřovalo k tomu, aby „za každou cenu“ dosáhli uzavření dohod o rozvázání
pracovního poměru jako pro zaměstnavatele nejvýhodnějšího způsobu skončení
pracovního poměru nespojeného s výplatou odstupného. Takovýto závěr pak
rozhodně nesvědčí o nějaké „fatální neznalosti základních pracovněprávních
předpisů“ na straně soudů.
Obstát podle státního zástupce nemohou ani námitky dovolatelů týkající se
porušení zásady subsidiarity trestní represe. Tato zásada v žádném případě
neznamená, že ke spáchání trestného činu by nemohlo dojít v rámci
občanskoprávního, obchodněprávního, pracovněprávního nebo jiného
soukromoprávního vztahu. Jestliže je zaměstnanec jako jeden z účastníků
pracovněprávního vztahu nucen k určitému chování, např. k podepsání dohody o
rozvázání pracovního poměru, jednáním zaměstnavatele, resp. osob jednajících z
jeho pověření, které naplňuje zákonné znaky některého z trestných činů proti
svobodě a lidské důstojnosti, nelze s poukazem na výše uvedenou zásadu odmítat
trestní postih pachatele jen proto, že protiprávní stav by v obecné rovině bylo
možno odstranit použitím prostředků pracovního práva a že poškozený této
možnosti důsledně nevyužil. Skutečnost, že žádná z poškozených se nedomáhala
svých práv v rámci pracovněprávního sporu, je tudíž z hlediska právního
posouzení skutku bez významu.
Za důvodné nepovažuje státní zástupce ani námitky týkající se absence
materiálního znaku trestného činu. Podotkl, že jestliže je zaměstnanec za
zneužití jeho tísně nucen k tak závažnému pracovněprávnímu úkonu, jako je
uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru, nelze dospět k závěru, že by
svoboda jeho rozhodování byla dotčena natolik bagatelním způsobem, aby
společenská nebezpečnost jednání pachatele nedosahovala ani stupně typové
společenské nebezpečnosti nejlehčích v praxi se vyskytujících případů trestného
činu útisku.
S ohledem na výše uvedené důvody uzavřel státní zástupce své vyjádření tím, že
ty námitky dovolatelů, které obsahově odpovídají formálně deklarovanému
dovolacímu důvodu, jsou zjevně nedůvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože
jde o dovolání zjevně neopodstatněná, a aby tak v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v
neveřejném zasedání pak vyjádřil souhlas i pro případ jiného než výše
navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obvinění P. H. , T. J. a M. M. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu,
které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání obviněných byla podána v zákonné
dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§
265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové
náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) poté zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání obviněných jsou
přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají
rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé,
a směřují proti rozhodnutí, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky
obviněných proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým
byli uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá
dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., na který je odkazováno ve všech dovoláních.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6,
odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS
73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta část
argumentace obviněných, v níž svůj postup vůči poškozeným zaměstnankyním
zdůvodňují existencí podmínek pro rozvázání pracovního poměru bez výplaty
odstupného. V daném směru totiž svá dovolání opřeli o vlastní (zjištěním soudů
nepodloženou) verzi skutkového děje, podle níž byly poškozené zaměstnankyně
zodpovědné za manka na prodejně a s jejich obsluhou panovala mezi zákazníky
dlouhodobá nespokojenost. Jinými slovy, že podpis inkriminovaných dohod pro ně
byl v dané chvíli nejpříznivější variantou ukončení pracovního poměru.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl
dovolateli uplatněn právně relevantně v těch částech dovolání, v nichž namítli
absenci formálního znaku trestného činu útisku (§ 237 tr. zák.) spočívajícího
ve zneužití tísně, absenci materiálního znaku trestného činu a porušení zásady
subsidiarity trestní represe.
Těmto námitkám však Nejvyšší soud z níže rozvedených důvodů nepřiznal
dovolateli přisuzovaný význam.
Objektem trestného činu útisku podle § 237 tr. zák. je svobodné rozhodování
člověka. Dopustí se jej pachatel, který jiného nutí, zneužívaje jeho tísně nebo
závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Tíseň je v obecné rovině stav,
byť přechodný, vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které vedou k omezení volnosti
rozhodování. Tyto nepříznivé poměry se mohou týkat osobních, rodinných,
majetkových či jiných poměrů, pro něž se utiskovaná osoba ocitá v těžkostech a
nesnázích. K naplnění znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu je
nutné, aby byl poškozený nucen k něčemu, co by jinak - nebýt tísně, v níž se
ocitl - v danou chvíli a za daných okolností neučinil, neopominul nebo
nestrpěl.
Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů vyplývá, že obvinění
(dovolatelé) vedli pohovory s poškozenými zaměstnankyněmi v pozdních večerních
hodinách. S každou ze zaměstnankyň bylo jednáno izolovaně a jednání se
zúčastnili vždy nejméně dva vedoucí pracovníci firmy (rovněž obviněný M. M.
jednal s poškozenou H. V. v přítomnosti další osoby, svědka R. Z., přestože ten
do jednání aktivně nezasahoval). Obvinění po poškozených požadovali okamžité
podepsání dohod o rozvázání pracovního poměru, přičemž poškozeným neponechali
žádnou dobu na rozmyšlenou a neumožnili jim žádnou konzultaci s jinou osobou,
zejména pak s osobou znalou pracovního práva. Aby dosáhli svého cíle, umocnili
svou „vyjednávací“ pozici tím, že provozovnu uzamkli a znemožňovali poškozeným
ji opustit, a to až do doby, než nakonec předmětné dohody podepsaly.
Kategorický požadavek na podepsání dohody navíc v reakci na nesouhlas
poškozených doprovázeli v případě K. M. a B. P. pohrůžkou trestním oznámením
pro krádež peněz, resp. zboží, a v případě H. V. přeřazením z pražské
provozovny společnosti do B., nebudou-li si počínat požadovaným způsobem.
Ponecháme-li - při respektování principu zákazu reformationis in peius (§ 259
odst. 4 tr. ř.), která platí i pro rozhodování Nejvyššího soudu v dovolacím
řízení - stranou skutečnost, že shora rekapitulované skutkové okolnosti
odůvodňovaly i úvahy o přísnější právní kvalifikaci jednání obviněných (zejména
pokud jde o skutky pod bodem I/, II/) jako trestného činu vydírání podle § 235
odst. 1 tr. zák. (pohrůžka oznámením pro trestnou činnost /zde krádež/ může být
považována za pohrůžku tzv. „jiné těžké újmy“, je-li použita jako prostředek
nátlaku k tomu, aby postižený něco konal, opominul či trpěl /k tomu R 27/1982
SbRt./), lze minimálně dovodit, že nátlaková situace, kterou obvinění svým
jednáním vůči poškozeným vytvořili, zejména nemožnost přes pozdní večerní dobu
opustit provozovnu, nepochybně byla způsobilá vyvolat u poškozených psychický
stav přesahující rámec běžného stresu spojeného s obyčejně nepříjemným
pohovorem zaměstnance s nadřízeným, jehož tématem je nespokojenost s kvalitou
jeho práce. V kontextu s různými pohrůžkami uplatněnými ze strany obviněných
vůči poškozeným pak tato skutková zjištění opravňují k závěru, že poškozené se
v době podpisu předmětných smluv nacházely v psychickém stavu odpovídajícím
stavu tísně ve smyslu § 237 tr. zák. Obstát nemůže v tomto směru ani námitka
obviněného M. M., že v minulosti podepsaly pracovní smlouvu, ve které byla jako
místo výkonu jejich práce sjednána celá Česká republika. Je zjevné, že obviněný
vůči poškozené H. V., které bylo v té době x let, použil hrozbu přeřazením na
práci v místě pokud možno co nejvzdálenějším od jejího bydliště zcela záměrně v
přesvědčení, že poškozená na tuto variantu s největší pravděpodobností
nepřistoupí. Podstatné však je, že v případě trestného činu útisku není
rozhodné, jakým způsobem se poškozený do stavu tísně dostal. Skutečnost, že
některé poškozené svoje postavení vůči zaměstnavateli samy oslabily tím, že
podepsaly pro ně do jisté míry nevýhodnou smlouvu, tak závěr o protiprávnosti
jednání obviněného M. M. nevylučuje.
K námitce obviněného P. H., podle níž jeho jednání nedosahovalo
potřebného stupně společenské nebezpečnosti a tudíž jím nenaplnil materiální
znak trestného činu, Nejvyšší soud podotýká, že již naplněním formálních znaků
určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se
vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla
vyšší než nepatrný. Ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy,
když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly
naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně
odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když
tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného
činu této skutkové podstaty (viz též R 43/1996 SbRt.). Takovou situaci však v
daném případě rozhodně dovodit nelze, neboť obvinění nejenže zneužili, ale
zcela plánovaně navodili u poškozených stav tísně se záměrem přinutit je k tak
závažnému pracovněprávnímu úkonu, jako je uzavření dohody o rozvázání
pracovního poměru, a tento stav udržovali až do doby, než poškozené tomuto
jejich razantnímu nátlaku spojenému s faktickým omezením jejich osobní svobody
a pohrůžkami obviněním z trestné činnosti nebo přeřazením na práci spojenou s
opuštěním svého zázemí, podlehly.
Posuzované jednání obviněných se tím navíc zřetelně vymyká z běžného rámce
standardních soukromě právních (zde pracovně právních) vztahů a užití trestního
práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě. Normy
jiného právního odvětví totiž nebyly způsobilé postihnout všechny výše
rekapitulované aspekty jejich závažného jednání, které jinak naplňuje všechny
znaky skutkové podstaty trestného činu útisku. Na správnost závěru o jejich
trestní odpovědnosti přitom nemůže mít vliv ani skutečnost, že poškozené se
následně nedomáhaly právními prostředky určení neplatnosti podepsaných dohod o
ukončení pracovního poměru, případně byly úspěšné při hledání nového zaměstnání
nebo začaly podnikat, jak namítal obviněný P. H. .
Vzhledem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud
k závěru, že dovolání obviněných P. H., T. J. a M. M. byla dílem opřena o
námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b tr. ř.
písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a dílem o námitky neopodstatněné. Proto
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněná. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí
dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler